Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hnoj - Poutník Intro Mé jméno Richard, narodil jsem se na Farmě duchů. Už od malička jsem neměl moc rád život zemědělce. Nevadilo mi to být rolník, ale to stálé, bohapusté a nudné opakování. Měl jsem rád naše společenstvo „světloplachů“ , bylo naprosto dokonalé, neměli jsme problémy s nemocemi, alkoholem, drogami ani zločinem, jídla bylo stále dost. Hodně jsem studoval historii starého světa a nového světa (po velké válce), chtěl jsem znát všechno. Studoval jsem z knih a holodisků, které sem přinesli moji předkové. Jednou nás navštívil muž, známý jako vyvolený, nesl nám zprávu od osadníků z Modocu, že s námi chtějí obchodovat, byl to první rok, kdy jsem se podíval dál do světa, než na pole ležící okolo farmy. Doslova jsem se zamiloval do vyvoleného, chtěl jsem být stejný jako on, obávaný válečník a všude vítaný host a když jsem se pak dozvěděl, jeho další činy, o tom jak zničil Enklávu, byl jsem jím doslova posedlý, proto jsem byl potom, tak rozhořčen, když se vrátil zpět do své vesnice Arroyo a přestal konat dobro. Lidé jako on by rozhodně neměli odejít do ústraní, měli by se třeba angažovat v politice, nebo tak něco… Bylo to pro mě hrozné zklamání, tehdy jsem ještě snil, o tom co by dělal vyvolený v různých situacích a doufal, že bych tam mohl být s ním. Už jsem se rozhodl, v den mých osmnáctých narozenin uteču z farmy a budu pokračovat ve stopách mého vzoru, vyvoleného. Útěk z domova Jak jsem řekl, tak jsem i udělal, k narozeninám jsem dostal pušku, byla to předválečná lovecká puška, na pažbě byly vyryti iniciály R.M. , třeba kdysi patřila Rogeru Maxonovi, zakladateli bratrstva oceli. V noci, když už všichni spali jsem si vzal kápi, přehodil si jí přes hlavu, svou pušku starý vojenský batoh a odešel do pustin. Mé nadšení brzy ochladlo, když jsem odešel pryč z polí naší farmy a ocitl se na poušti, rozhlédl se kolem a zjistil, že nevím kam mám jít. Neměl jsem mapu, ani nic podobného. Jediné co jsem znal, bylo jak určit sever podle stromů, ale jinak opravdu nic. Věděl jsem zhruba, kde leží Modoc, ale nevěděl jsem, jak je to daleko. Věděl jsem, ale že musím dojít do Modocu v noci, protože jsem s sebou neměl moc vody a být na poušti bez vody, by asi nebylo moc dobrý. Šel jsem přímo na jih a měl jsem opravdu štěstí, protože jsem nešel úplně na jih ale zlehka na východ a když začalo svítat, první ranní paprsky slunce mi osvětlili Modoc na západ ode mě a tak jsem se stočil na západ a pospíchal do města. Dorazil jsem přesně na bohoslužbu, která se konala každou neděli ve zdejším kostele. Bylo tu celé město a já jsem si vzpomněl na Johnyho, před patnácti lety se ztratil v okolí farmy duchů a dostal se k nám, kde žil asi dva měsíce, tehdy mu bylo asi pět let a i teď po letech jsem ho poznal, seděl v první řadě vedle svého otce koželuha Balthase. Po bohoslužbě jsem ho zavolal, nejprve si mě nechápavě prohlížel a teprve když jsem se mu připomněl, vzpomněl si na mě. Okamžitě mě odvedl a představil otci, ten se ptal, co tu dělám, ale já jsem mu neřekl, že jsem utekl, mohl by to říct rodičům a to jsem nechtěl. Zašli jsme s Johnym na pivo, celou dobu si stěžoval na život v Modocu a že ho to tam nebaví a tak jsem mu jen tak mimochodem sdělil svůj plán. Byl hned celej nadšenej, vyrazit na cesty se mnou a nechat Modoc pro ty, kteří se chtějí pachtit v hlíně. Zašel za svým otcem a řekl mu, že chce odejít na cesty, ale Balthas nesouhlasil, byl už starý a někdo mu musel pomáhat, řekl tehdy Johnymu, že jestli odejde teď, ať už se nikdy nevrací. Johny šel domů, sbalil si batoh a šel se mnou. Johny byl rebelem bez příčiny, už od začátku jsem věděl, že s ním budou potíže, což se později ukázalo, vždycky musel mít poslední slovo a vždy musel být ve všem nejlepší. Velice těžko snášel porážku a ponížení a ještě ke všemu byl velice agresivní. Nevěděl jsem, kam máme vyrazit a on mi ukázal mapu, vyrazili jsme tehdy na východ, do Vault City. O Revoluci Když jsme dorazili do Vault City, takzvaně klidného města, jak hlásala veliká cedule před branami vnějšího města, všude na ulicích byl obrovský rozruch a zjevně se chystalo něco velkého. Abych objasnil situaci ve Vault City, popíšu stručně co se stalo v posledních několika letech. Ve Vault City vládne nejvyšší rada a v jejím čele, stojí První občan, tuto funkci už 24 let zastává Lynnete, jejíž politické názory jsou dosti rigidní a zastaralé, hodící se do doby, kdy bylo Vault City zcela suverénním státem, ale tak už tomu není dva roky. Senátor McLure přišel se zcela rozumným nápadem, aby bylo Gecko připojeno k Vault City, jako samosprávná jednotka i s jeho stávajícím obyvatelstvem, Ghouly. O tom nechtěla ani slyšet Lynnete, která asi o měsíc později, kdy se energetická krize stala neúnosnou, poslala do Gecka ozbrojenou jednotku vedená seržantem Strakem, naštěstí asi o týden dříve se Gecko stalo nejsevernější provincií stále expandujícího NCR, hlídka NCR Rangers zahnala patrolu z Vault City na ústup, dříve než začal opravdový boj. Z toho pak byly vleklé diplomatické spory o útoku na NCR a Vault City musel zaplatit Gecku odškodné. Navíc před pěti lety, když se měly vystřídat posty v nejvyšší radě Lynnete odmítla a zrušila volby, čímž její oblíbenost klesla na bod mrazu. Asi před půl rokem se skupina mladých lidí (první generace Vault City) pokusila o převrat a všichni byli vypovězeni z města. Nyní se chystala revoluce, v podstatě cele osídlení Vault City se rozhodlo pro demokracii, celé vnější město, senátoři a umělci, vědci a ochranka města opustila starou vládu, ze které zbylo asi posledních dvacet lidí, Lynnete a část ochranky. Ti se opevnili v budově senátu a celou jí podminovali. Revoluce bublala v ulicích, Senátor McLure vypracoval smlouvu, ve které by se Lynnete vzdala svého postu, dovolila svobodné volby a odešla na odpočinek. Občané Vault City se rovněž rozhodli ve svobodném referendu, že jsou ochotni stát se členy NCR jako samosprávná jednotka. Když jsem vešli do ulic tohoto moderního města, všude se připravovali ozbrojené jednotky na převrat. Revoluce byla na spadnutí a my jsme byli u toho, měl jsem radost, že můžu být u něčeho tak velkého, ale to jsem netušil, co se bude dít. Došli jsme až k bráně vnitřního města, kde stáli ozbrojené hlídky NCR rangers, které zjevně chtělo rozšířit dvoje území o Vault city. Nechtěli nás pustit dál, že tam prý stejně nic není, všichni obyvatelé byli na předměstí. Nevěděli jsme, co bychom tu měli dělat, ale Johny byl hrozně „hrrr“ a chtěl se přidat k dobrovolníkům, a svrhnout ty „parchanty byrokratský“ , byl to blázen, ale tehdy to bylo jediné, co se dalo dělat. Přidělili nás do jednotky, která měla vybudovat opevnění ulici před senátem a zajistit senátoru McLurovi bezpečnou cestu do budovy senátu. Hned jsme se vydali budovat opevnění, po dvou hodinách, když bylo připravené, se senátor McLure vydal na cestu do budovy. Bylo to velice zvláštní z budovy na něj mířilo asi 40 hlavní zbraní zastánců starého režimu a na ty zase mířili desítky našich hlavní, bylo tam dokonalé ticho, byly slyšet jen senátorovi kroky na dlažbě cesty vedoucí do budovy senátu, nervy byly napjaté k prasknutí, prsty se chvěly na spouštích. Nikdo nevystřelil, senátor vešel do budovy a nám se obrovsky ulevilo, pak se dveře zabouchly a přišly dvě hodiny napjatého a nervy zničujícího čekání. Pak ticho prořízl zvuk otevírajících se dveří a senátor vyšel ven s jakýmsi neurčitým úsměvem na rtech, zjevně jsme ještě nevyhráli, ale cesty pravdy jsou někdy trnité. Pomalu se snášela noc a naše skupina byla vystřídána. Šli jsme spát, ale spát se nešlo. Zajímalo mě tehdy, co vlastně McLure vyjednal. Vešel jsem do hlavního stanu, bzučelo to tam jako v úlu, seděli tam hlavní aktéři revoluce, velitel rangerů NCR a nad tím vším stál jako bůh ve vší své majestátnosti McLure, hrdina z lidu a nejpravděpodobnější budoucí první občan. Prohledávali mě, jestli u sebe náhodou nemám bombu a zbraň jsem musel odložit u vchodu abych náhodou nebyl atentátník. Šel jsem za McLurem a zeptal se ho, co vyjednal dnes odpoledne s Lynnete. Změřil si mě káravým pohledem, jakoby se pokoušel prohlédnout mojí duší a zjistit, co skrývám. Pak klidným hlasem spustil: „ Lynnete souhlasí s většinou podmínek, ale chce zůstat v nejvyšší radě jako dozorčí orgán, což je problém, protože ona nikdy nepovolí připojení se k NCR, ale mi na něm trváme, takže ještě sjednáváme určité detaily.“ Odpověď byla pro mě osobně tak vyčerpávající, že jsem se otočil vzal svojí pušku a šel vystřídat stráže na barikádách. Pomalu začalo svítat, bylo asi 5 hodin ráno a teplota byla vcelku snesitelná. Byl tam se mnou i malý Johny, který se doslova třásl, že si bude moci zastřílet a byl velice zklamaný, když jsem mu řekl jak vypadá situace. McLure se vydal k budově senátu přesně v osm hodin ráno, slunce již bylo vysoko nad obzorem, když otvíral dveře senátu. Nastalo další napjaté čekání, protože tohle jednání mělo být poslední. Asi za dvě hodiny napjatého ticha, když už pod každým z nás byla kaluž potu se začaly hlavně zbraní stahovat z oken, pak se pozvolna otevřeli dveře. První šel senátor McLure, který se vítězoslavně usmíval a nesl nad hlavou podepsanou smlouvu, za ním smutně kráčela Lynnete a za ní v podstatě lhostejně bojovníci se zbraněmi. Ale kde byl Stark, který měl být v budově s nimi. Náhle se v nejvyšším okně budovy objevila hlavěn a Stark zařval na všechny dole: „Nikdy nedopustím aby bylo Vault City otevřeno, všem!“ A spustil palbu, kulky létaly okolo a rozehnaly smířené politiky. Pak se Stark stáhnul zpět do okna. Příkazy velitele zněli, zůstat v bunkru a čekat na speciální jednotku, ale Johny měl jednou a naposledy svojí hlavu, vyběhl podél bunkru a schoval jsem ke zdi, volal jsem na něj, aby se vrátil ale marně, vběhl do dveří dole, tak aby ho Stark neviděl. Senátor McLure si stoupnul na barikády a zavolal na posledního stoupence režimu: „ Starku, přestaňte dělat klukoviny a přestaňte střílet, nemá to cenu, otevření Vault City tím nezabráníte.“ Stark se rozzuřil a začal střílet do senátora, který stál zcela bezbranný na barikádách, kulky prořízly vzduch plný napětí a prorazili senátorovu hruď a na místě ho zabily. V tu chvíli vyběhl Johny, který Starka zabil jednou dobře mířenou střelou, ale prst Strakovy mrtvoly se zaseknul na spoušti a kulomet se dal do pohybu vlivem jeho váhy a poslední kulky těžce zranili Johnyho, který teď ležel na zemi a kašlal krev, běžel jsem k němu a poklekl k němu. Podložil jsem mu hlavu a on řekl jeho poslední slova: „ Měl jsem poslechnout otce a zůstat s ním.“ Pak se mu hlava zhroutila na stranu a on zemřel. Dva dny poté se brány Vault City otevřeli všem, kdo měli zájem zde žít. O týden později se konaly volby, které ustanovily novou nejvyšší radu. To já už jsem ovšem nevěděl, byl jsem na cestě do Modocu s Johnyho tělem. Když jsem nesl jeho tělo do domu jeho otce, lidé přestávali pracovat a sledovali mě, jak nesu jeho bezvládné tělo. Když jsem dorazil do koželužny, vyšel Balthas ven a vedl mě do svého domu, ukázal mi na postel a já na položil Johnyho tělo. Althas se na mě podíval, pak poklekl a začal plakat. Byl to strašný pohled, když jsem vyšel ven lidé se začali sbíhat a vyptávat, co mu stalo. Neodpověděl jsem a odešel do pustiny. Chtěl jsem jít ve stopách vyvoleného, konat dobro, ale zatím jsem způsoboval jen bolest. Kdybych neodešel pryč z farmy, nikdy by se to Johnymu nestalo, pro Vault City to bude navždy hrdina, který se postavil za demokracii, ale pro Balthase to bude jediný a navždy ztracený syn a pro mě to bude navždy velice smutná vzpomínka. V pustině jsem si sedl na veliký balvan a přemýšlel, mám pokračovat v cestě? Kvůli mně zemřel člověk a co když mě všude čeká jen násilí a nepokoje jako tam. Co mám dělat, vítr v pustině zní jako křik McLura, když zemřel a stále mi to připomíná. Musím jít dál, nebo se z toho zblázním, musím zapomenout a být zapomenut. Musím jít dál. [ POKRAČOVÁNÍ ]