Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

jerRy - Smrt, žena o dvou tvářích "Pane, těch ruských vojáků je podle radaru padesát tisíc." "Hlavně zachovej chladnou hlavu Danieli." "Ano, pane." "Ehm pane, čtyři SU-37 útočí na letadlovou loď USS Lithium." "Hugsová, vyhlaste poplach, všechny letadla z USS Kingstone, směrem k USS Lithium, proveďte evakuaci:" "Rozkaz." "Útok na panamský záliv, pane!Bunkr CS Beta ztratil kontakt." "Ignorovat, Dave.Bunkr CS Beta už byl stejně vrak." Ten den bylo horko, plno zmatku a chaosu v Centru Velení Americké Armády, Pentagonu. Bylo to někdy v roce 2077, a zuřila 3. světová válka Spojné síly Asijské a Ruské, proti nám Armádě spojených států a NATO. Nikdo nevěděl, co bude dál a proč.Každý se bál smrti, a pro jistotu se lidé začali ukrývat v proti atomových krytech - Vaultech. Každý věděl, že ta chvíle někdy příjde, ale nikdo nevěděl kdy… Žeby to už byl ten správný čas? Žeby už teď nastávala ta zmíňovaná biblická apokalypsa? Popřemýšlel jsem, proč má člověk umřít. Opustil jsem mé velitelského křesl a šel Ven, na čerstvý vzduch. "Pane, křižník Jeffry je dole!" "Pane, ztratili jmse "šestnáctku"!" "PANE, co mám dělat, sejmuli letku B2 Alpha, odhalili je." "Kapitáne, Česká a Německá jednotka č.23 a 32 v nasazení Afghánistán, je DOLE!" "Jedna paní za váma, pane. Prej co je s jejím manželem z "Pětadvacítky." Ignoroval jsem je, a pevným krokem šel dál, směrem k balkónu. Neposlouchal jsem nikoho a chtěl raději umřít. "Ale já nechci umřít, co to říkám." Ucítil jsem, že můj mozek je stále těžší a těžší, že už jsem ztratil smysl života, ale já chtěl žít dál, sice jsem už neměl proč. Manželka před rokem zemřela u porodu, a tudiž i mé jediné dítě, všichni přátelé se na mě vykašlali, kvůli mému častému zaneprázdnění v práci. Pocítil jsem, že mám vlhké oči, A že mi na mé sako ukápla slza, první slza v mém životě (nepočítaje mé mládi). Nebylo to kvůli mé ženě, ani přátelům, nýbrž z pocitu prázdnoty… A tehdy jsem se definitivně rozhodl.Otočil jsem se tváří ke všem.Nadechl jsem se zhluboka. Všichni ztichli a dívali se mi přímo do očí. Pohnul jsem ústy, ale zase jsem mlčel.Nadechl jsem se znova.V setinových intervalech mi proběhlo myslí pár obrázků, jak umírá má žena, jak umírají lidé. Slyšel jsme dětský smích, který se později změnil v pláč, divný pláč, pláč plný prázdnoty.Věděl jsem, jak to dopadne, ale přece jsem byl plně odhodlaný to udělat.Jednou by se to stejně stát muselo. "ODPALTE NA MOSKVU ATOMAVOU BOMBU !!!" zachraptil jsem hlasitě "Ale pane, to nemůžete!" "JÁ, NE VY JSTE TU OD TOHO, ABYSTE KOMENTOVAL CO MŮŽU, A CO NE. DANIELI, JE TO ROZKAZ !!" Daniel se na mě dlouze podíval, ale po chvilce sundal z velkého, červeného tlačítka ochranný kryt, ještě jednou na mě mrkl přez své velké, a já si všiml že Dan, můj teď už jediný přítel brečí…Chtěl jsem k němu přijít a obejmout ho, ale byl jsem slabý to udělat, zkrátka byl jsem srab. Otočil se a zmáčkl tlačítko, tlačítko, které změní svět v jednu velkou pustinu, tlačítko, které zahájí apokalypsu, tlačítko, které život promění ve smrt. Tak začala jaderná válka..Bylo mi děsně zle.Všichni se na mě dívali, ale ne z úsměvem na tváři jako vždy, ale teď byl v jejich očích poznat hněv.Otočil jsem se, a se slovy "Dávám výpověď" jsem opustil Pentagon. Nastoupil jsem do mého Mercedesu a rychle opouštěl město. Lidé ještě netušili proč.Mě, ale bylo jasné že Rusko bude opětovat útok, a že na Washington brzy dopadne atomovka.Za nějakých pár hodin jsem mohl opustit město, vystojíc dlouhé kolony.Uháněl jsem maximální rychlostí z města, snažíc se nemyslet na to, co jsem před chvílí udělal, ale nešlo to. Zase jsem slyšel dětský pláč a křik, tentokrát hlasitěji.Bylo to k nevydržení.Cítil jsem jak mi ten pláč trhá mozek. "Néééééééé !!" zavřel jsem oči a zatkal uši.Pláč sílil. Ucítil jsem, že auto nejede, že jsem narazil.Pláč utichl.Vystoupil jsem z auta.Už jsem byl z města pryč.Dal jsem se na útěk po nohách, a pláč se ozval znova.Řev stále sílil,až se náhle ozvala rána, která změnila Washington v oheň. Otočil jsem se a spatřil hřib plný smrti, jaderný hřib.Zrychlil jsem tempo, už jsem sprintoval ze všech sil. Najednou mi to došlo.Jiní kvůli mě umírají, a já zdrhám jako srab.Proč bych neměl umřít, když už jsem ztratil smysl života, apokalypsa byla tady, a už není kroku zpět. Toto je účel války, zabíjet.Vyvolám válku a pak najednou nějak nechci za ní nést následky, a dávám výpověď. Musím si to odpykat. A i kdybych přežil, jaký by to potom byl život? Život, plný nadávek a pláče, pláče ještě horšího než je smrt.zastavil jsem se a otočil směrem k výbuchu.Ten dětský pláč se změnil v smích, smích příjemný jak život. Stojím si tu tak naproti stále se blížící tlakové vlně a směju se, směju se, protože ten Dětský smích pochází z úst mého mrtvého děťátka a směje se proto, že brzy přídu za ním. Ozval se i smích mé ženy, který jsem neslyšel už celý rok. Sedím teď vedle mé dcerky a oba se smějeme, kousek od nás je moje žena, pozoruje nás a směje se.Konečně jsme pohromadě. Smrt není vůbec zlá, příjde, kdy je to nejvhodnější. Smrt má dvě tváře: první je zlá a ošklivá Babizna, které se všichni bojí, když pomyslí jaká je, a ta druhá je krásná mladá dáma, která Tě chytí za ruku, zvedne tě, a ukáže kudy se jde do země smíchu a radosti.