Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Válka přišla celkem nečekaně. Jistě, byly známy roztržky mezi USA, Kanadou a Čínou kvůli ropě, ale nikdo neočekával Válku. Situace se vyhrotila vpádem vojsk USA na čínské území. Nikdo se ale nikdy nedozví, kdo vypustil svůj arzenál jako první. Jestli USA, Čína, nebo ostatní státy se v pudu sebezáchovy pokusily zažehnat jadernou hrozbu. Jaderný oheň vypálil svět. Během dvou hodin byl všemu konec. Zdálo by se, že veškerý život na zemi zahubila jaderná zima, období, kdy se po dopadu bomb naplnila atmosféra planety radioaktivním spadem, který zastínil slunce. Ale život na zemi je houževnatý. Vlády mnoha států v očekávání ozbrojeného konfliktu budovaly protijaderné kryty pro své obyvatele. A právě v těchto krytech se zachránila část lidí. Jistě, mnoho lidí do krytů nepřišlo, protože když sirény hlásily brzký dopad raket, považovali to za další z mnoha cvičení. Tihle všichni zemřeli, ať už je zabily výbuchy bomb, nebo zemřeli na pomalou, bolestivou a plíživou nemoc z radiace. Ale ne všechny kryty byly stoprocentně bezpečné. Vlády tyto kryty budovaly ve spěchu a bylo zanedbáno mnoho bezpečnostních nařízení a pokynů. Některé kryty měly nedostatek zásob, v některých chybělo to či ono. Po uzavření krytů už nebylo možné tyto chyby napravit, a tak spousta krytů zanikla. 1. těžké časy Náš kryt měl označení Alfa-15632-26. Poslední číslo znamenalo pořadové číslo výstavby. Normálně se mu říkalo Kryt 26. Kryt 26 byl zrekonstruován ze starého nepoužívaného skladu, který se nacházel pod čtvrtí Bory ve městě Plzni; kryty v Čechách budovala společnost Vault-Tec Europe, evropská odnož Vault-Tecu. Kryt 26 měl kapacitu přes dva tisíce lidí, ale lenost Čechů způsobila, že jeho obyvatelstvo tvořilo jen něco kolem stovky lidí. Když první bomby dopadly, vypadalo to, že se kryt neprodyšně uzavřel. Po několika hodinách se ozvaly výstražné sirény, upozorňující na zvýšenou radiaci. Několik lidí v panice kryt opustilo, ale ti ostatní se snažili proti radiaci chránit. Ale jednoho dne museli, chtě nechtě, kryt opustit. Pobrali všechny potřebné zásoby a odešli. Jedním z nich byl Alex Majer. **** 24.9. 2079 Dnešek někteří nazvali koncem. Dneska jsme museli kryt opustit. Hrozilo nám předávkování z radiace unikající z poškozeného reaktoru. Pobrali jsme všechno užitečné a vydali se v ústrety světu zničenému jaderným plamenem. Já patřil do skupiny jedna. Měli jsme na sobě standardní protiradiační obleky a měřící přístroje. Měli jsme zjistit míru záření v okolí jednoho kilometru. Očekával jsem zkázu, ale tohle mě vyděsilo. Po otevření hlavních dveří nás do očí udeřilo sluneční světlo. Obloha byla modrá a bezmračná. To nás naplnilo očekáváním. O to větší bylo naše zklamání, když jsme vystoupili nad úroveň terénu. Naproti vstupu stála jedna z částí továrny Škoda. Teď byly v těch místech jen spálené a žárem pokroucené trosky. Když jsem se otočil, uviděl jsem vyschlé říční koryto lemované mrtvými pahýly stromů. Mojí mysl začaly naplňovat myšlenky na sebevraždu, protože mi něco říkalo, že život v tomhle bohem opuštěném světě nemá cenu. Rychle jsem ty myšlenky zapudil a pustil se do zjišťování míry zamoření. Vytáhle jsem z batohu Geigerův počítač a zapnul ho. Na displeji se objevily číslice. Po nečitelném chaosu se ustálily na údaji 70 rentgenů za hodinu. Stisknul jsem na levém předloktí tlačítko ovládající vysílačku. “Petře, jak si na tom?” chvíli se ozývalo praskání statické elektřiny. “Mam tady něco kolem sedumdesáti rentgenů, což je v pohodě.” Zase praskání. “Já taky. Mohli bysme tady rozestavět stany a postavit tábor.” “No, to ještě projednáme se správcem. Musíme zjistit úroveň nebezpečných látek v ovzduší.” Řekl Petr. Dalších několik hodin jsem provedli ještě hodně měření. Ze všech vyplývalo, že okolí je životu docela příznivé. Já se ještě ten den vydal na průzkum okolí. Šel jsem na nejbližší vyvýšený bod, na kopec Homolku. Před válkou ho pokrýval hustý les protkaný vyšlapanými cestičkami. Teď tu zbyla jen holá pláň, z níž se k nebi vzpínaly holé pahýly mrtvých stromů. Na cestě jsem narazil na dětské hřiště. Stále jsem si dokázal vybavit, jak si tady hrály děti, jejich veselé obličeje a bezstarostné obličeje jejich rodičů. Tohle všechno bylo během jedné vteřiny zničeno, rozprášeno do nicoty. Když jsem došel na vrchol kopce, vylezl jsem na budovu vodárny, která tu stála. Tam jsem si sednul a zadíval se dolů do města. Pohled to byl depresivní. Spálené trosky města mě naplňovaly bolestí. Bolestí nad ztrátou přátel, které jsem měl rád. Přátel, kteří považovali výstražné sirény za další cvičení. Tam dole přišli o život všichni, koho jsem znal. Vytáhl jsem z batohu geigera a změřil radiaci. Údaj byl podobný tomu v východu z krytu – 60 rentgetnů. Vrátil jsem geigera do batohu a vzal jsem do ruky triedr. Přiložil jsem ho k očím a začal projíždět trosky města v očekávání, že snad zahlédnu někoho živého. Nikoho jsem neviděl. Vrátil jsem triedr zpátky do batohu a vydal se pomalou chůzí zpátky do krytu. 25.9. 2079 Správce se rozhodl zbudovat na Homolce nouzový tábor. Já byl pořád přidělen ke skupině jedna. Teď jsme zajišťovali bezpečnost. Považoval jsem to za hloupost. Protože v okolí nic živého kromě nás nebylo. Nafasovali jsme brokovnice a museli jsme se přesunout po mostě směrem ke kopci. Na mostě jsme čekali na hlavní skupinu. “Jak to tam vypadá, Alexi?” zeptal se mě Petr. “Jako všude jinde. Mrtvá spálená krajina.” Odvětil jsem a hodil si na záda batoh. “Hněte se, jdeme dál.” Zakřičel jsem, protože se na most blížila hlavní skupina. Když jsme dorazili na Homolku, stavební skupina začala s budováním stanů. Ty nám měly v nejbližší době nahradit domov. Stavebníci museli nejdřív pro každý stan srovnat terén, jelikož tady byl svah. Já s mojí skupinou jsme byli ubytováni ve stanu nejblíž k městu. Měl jsem k dispozici jednu skříňku a jednu bednu v nohou postele. Nebylo to nic moc, ale byl jsem za to rád. Když jsme se ubytovali, byly rozděleny služby. Skupina jedna, šest a deset byly ustanoveny strážními skupinami. Měli jsme prozkoumat okolí a zjistit možná nebezpečí. Nechali jsem si zbraně, jenom jsme dostali víc nábojů. Potom jsme se vydali na cestu do města. Kráčeli jsme směrem do centra. Nikdo nemluvil, ticho bylo přerušované jen větrem, který se proháněl troskami a skučel jako ozvěna všech zahynuvších lidí. Myslím, že všichni jsme cítili to samé – pocit, že svět takový, jaký byl, už nikdy neuvidíme. Šli jsme pomalu, a jakoby bez ducha. Přicházeli jsme zrovna k budově bývalého gymnázia na Mikulášském náměstí, když jeden z nás, Aleš vykřikl. “Tam! Viděli jste to?!? Tam se něco pohnulo!” a ukázal směrem k troskám gymnázia. Naše pohledy se upřely na trosky. Nic nenasvědčovalo pohybu. Ale pak jsme to uviděli všichni. Z trosek na nás kdosi zamával. Rozběhli jsme se tím směrem, a po pár vteřinách běhu jsme dorazili k troskám kdysi honosné budovy. Pak jsme to uviděli. Nikdy bych nevěřil, že člověk může mít ledový pot. Mě teď stékal po zádech. To, co jsme viděli, nás šokovalo. V troskách, v provizorním přístřešku, se choulilo k sobě několik lidí. To, že to jsou lidé, jsme poznali jedině podle těla. Jinak byli zničení, spálení ohněm a nemocí z ozáření. Jejich znetvoření mě udivilo – kusy odpadávající spečené spálené kůže, kusy čehosi připeklé k tělu, nejrůznější mutace. Ještě víc mě udivilo, že stále žijí. Jeden z nich promluvil, byl to hlas jdoucí odněkud z dálav, zastřený bolestí, strádáním a utrpením. “Kdo…kdo jste?” zeptal se jeden z nich, nejspíš muž. Chybělo mu jedno oko a půl obličeje, a zbytek těla na tom nebyl nejlíp. Nikdo se nezmohl k odpovědi. Jen jsme tam tak stáli a zírali. Nikdo z nás nemohl pochopit, jak někdo mohl něco takového dopustit. “My…jsme z Krytu 26. Správce nás vyslal na průzkum.” Řekl Pavel. Měl sevřené hrdlo a sotva mohl mluvit. “Kdo jste vy?” zeptal jsem se. Cítil jsem, že svírám pušku stále pevněji a pevněji. “Ano, už si vzpomínám….když bomby dopadly, museli jsme se schovat, ale nestihli jsme to…oheň…bolest….ááách.” řekl muž a padl na zem. “Proboha…tohle sou profesoři a studenti z gymplu.” Zašeptal Petr. “Po…potřebujou pomoc. Vezmeme je do tábora.” Řekl jsem a stáhnul ze sebe bundu. Pro ty, co nemohli chodit, jsme udělali nosítka, těm ostatním jsme pomohli odejít. Když jsme přišli do tábora, všichni nás sledovali se zatajeným dechem. Přivedli jsme ty lidi do jednoho stanů, do toho, který sloužil jako nemocnice. Rozesadili jsme je po postelích a píchli jim dávky první pomoci – tišící léky, antiradianty a stimpaky. Pak jsme veškerou péči nechali na zdravotnících. Pak jsme šli ke správci. “To, co jste udělali, bylo záslužné, ale nemůžeme pomáhat všem. Naše zdroje jsou omezené, a pokud si nezačneme do roka pěstovat potraviny, zemřeme hlady.” Řekl nám na rovinu. “A co prohledat sklady ochoďáků? Tam by se dalo leccos najít.” Řekl Pavel. “Ano, sklady, o těch jsem už uvažoval. Musíme se trochu vzpamatovat, zabezpečit a pak se pustit do průzkumu okolí. Ale osobní iniciativě meze nekladu.” Správce. “Teď jděte spát. Slunce už zapadá a vy musíte načerpat síly do nového dne. Spát jsem šel hned, ale usnul jsem až skoro k ránu. Nespal jsem dobře, pronásledovaly mě noční můry. Běžel jsem spáleným městem a za sebou slyšel hlasy prosící o pomoc. Já byl šílený hrůzou a nemohl se zastavit. 29.9. 2079 Během několika předcházejících dnů jsme se věnovali opevňování tábora. Byla to těžká a nevděčná práce, ale pomáhala nám zvyknout na smrt okolo. Stal jsem se vůči ní imunní. Během opevňování tábora jsem viděl mnoho mrtvých. Nejvíc jich bylo ve vracích automobilů, ze kterých jsme udělali hradbu. Většinu jich jsme museli odtahat ručně, ale značnou část práce odvedl malý jeřáb, který jsme smontovali ze zásob krytu. K jídlu jsme měli provizorní šlichtu, jídlo z cestovních dávek. Pokaždé to byla kaše, i když chutnala jinak. Spát jsem chodil k smrti vyčerpaný a spal jsem tvrdým, bezesným spánkem. Když jsme dneska opevňování dokončili, ulevilo se mi. Náš nový domov byl obklopen hrubou hradbou z vraků automobilů, autobusů a trosek. Ale už se v něm cítím lépe, což vidím i na ostatních. Dneska jsme taky dostali normální jídlo. Byly to fazole s omáčkou, ale mě to připadalo jako pokrm pro bohy. Musel jsem si několikrát přidat. Byly vyčleněny hlídky. U střílen ven z hradby jsme rozestavěli sudy, ve kterých si budou hlídky rozdělávat ohně. Měli jsme zase domov. 30.9. 2079 Dneska se zase naše skupina vydala na průzkum města. Šli jsem směrem na Bory. Býval tam obchodní dům s velkými podzemními sklady. S sebou jsme si vzali elektrický vozík. Kráčeli jsme skryti v ranní mlze, která padla na trosky města. Když jsme se blížili k obchodnímu domu, procházeli jsme skrz panelákovou čtvrť. Zase jsem měl v duši ten pocit marnosti a ještě něco, co se ani nedá slovy vyjádřit. Pak se to stalo. Někdo po nás začal střílet. Vrhli jsme se za vraky automobilů se zbraněmi v rukou a úporně prohlíželi okolí. Znovu zazněl výstřel. Střelec byl v jednom z posledních stojících domů. Výstřel. Kulka pleskla o asfalt jen kousek od Aleše. “Tam! Je tam v tom domě!” zakřičel Pavel a ukázal zhruba do poloviny stojícího domu. V tu chvíli jsme měli v rukou pušky a skrápěli dům olovem. Nevím, jestli jsme střelce usmrtili, nebo jenom zahnali, ale pak už po nás nikdo nestřílel. Obchodní dům Luna byl před válkou poměrně velký. Teď z něj zbyla jenom betonová kostra. Vešli jsme dovnitř Uvítal nás polostín a pach spáleniště tu byl intenzivnější než venku. Vchod do skladu jsme našli střežený masivními ocelovými dveřmi. Museli jsme je rozřezat laserem, abychom se dostali dovnitř. Byla to úmorná práce, ale odměna, která nás čekala uvnitř, byla víc než dostačující. Našli jsme tam obrovskou zásobu trvanlivého, nekazícího se a konzervovaného jídla. Museli jsme se několikrát otočit, než jsme všechno odstěhovali do tábora. A taky jsme tam našli poklad – obchod se zbraněmi. Našli jsme tam tolik zbraní a nábojů, že by nám to vystačilo i na menší válku. Já si tam vzal specialitu – kladkový luk a železnou zásobu šípů. Všichni na mě koukali jako na blázna, ale já se nedal. Když jsem byl ještě na škole, střílel jsem z luku sportovně. Teď jsem si to jenom musel osvěžit. Správce nebyl z našich zpráv nijak nadšený. Ustanovil početnější noční hlídky a přidělil jim vzácné přístroje pro noční vidění. Já měl hlídku jako první. Seděl jsem zády opřený o hradbu, sledoval západ slunce nad městem, kouřil a přemýšlel. Když mě o půlnoci přišli vystřídat, během pár chvil jsem usnul. 1.10. 2079 Dneska jsme byli napadeni. Stalo se to k ránu. Nejdřív hlídky hlásily podezřelý pohyb na jihozápadě a pak to šlo ráz na ráz. Vyvalilo se na nás z trosek asi dvacet otrhanců. Byly to vesměs děti, v rukou klacky a kamení. Nevěděli jsme, jestli máme střílet. Když jednoho našich strážných trefili kamenem do hlavy, začali jsme střílet. Během pár minut bylo po boji. Mrtvé jsme zahrabali pod trosky, zraněné odnesli do tábora. Naříkali, když jsme jim ošetřovali rány. Jestlipak naříkali, když na nás útočili a házeli po nás kamení. Rozhodli jsme je využívat jako pomocné pracovníky. Nesměli ale chodit ven z hradeb a měli pevný denní režim. Odpoledne jsme se šli podívat do městské vodárny, která ležela pod námi. Její povrchové budovy byly vesměs zdemolované, ale podzemní nádrže byly v pořádku. Vyvedli jsme z nich potrubí a začali testovat vodu. Byla pitná. Napojili jsme potrubí na stávající, které vedlo do města, a svedli ho do našeho tábora. Zase jsme na tom lépe. Vrátili jsme se do tábora a šli na večeři. Tam, ještě než jsme začali jíst, se správce zvedl ze židle, a povídá. “Myslím, že každá osada by měla mít jméno. Proto vyhlašuji soutěž. Každý může dát svůj příspěvek. Výběr bude formou losování.” Sedl si a pustil se do jídla. Jídelnou se spustila diskuse, jak že se bude naše osada jmenovat. Padaly návrhy jako Nová Plzeň, Homolka, Návrší a podobné. Po večeři každý svůj nápad napsal na papír, který vhodil do velkého hrnce v kuchyni. Správce následně provedl losování. Naše osada se jmenuje Nové Slovany. 3.10. 2079 Správce se rozhodl prokoumat nejbližší okolí města. Byli jsme vysláni na Borská pole, kde byl hypermarket Carrefour. Měl velké sklady nabyté potravinami a dalšími užitečnými věcmi. Po předchozí zkušenosti s okolním světem jsme tam rozhodně nešli nalehko. Na zádech brokovnice, v rukou samopaly. Petr měl navíc ostřelovačskou pušku. Na Borská pole vedla cesta kolem vstupu do Krytu 26. Když jsme kráčeli kolem něj, mlčeli jsme. Byl to náš domov. Teď je ale neobyvatelný. Šli jsme dál, po výpadové silnici ven z města. Silnice vedla mezi obytnou panelákovou čtvrtí. Kostry budov bezmocně se vzpínající k obloze byly rozpálené díky stále svítícímu slunci. Během našeho putování nás provázelo ticho. Ani vítr nenavštěvoval tohle místo smrti a zkázy. Silnice, po které jsme šli, byla pokrytá zrezivělými vraky automobilů, ve který stále ještě byly sluncem vybělené kostry jejich majitelů, ztuhlé v tom jediném okamžiku zkázy. Byly tu nejrůznější auta, od malých městských vozítek, po velké nákladní vozy. Jistě byly plné nejrůznějších věci, ale pro nás byly nepoužitelné. Byly moc kontaminované. Na Borská pole jsme došli někdy kolem poledne. Slunce jsme měli nad hlavou a opíralo se do nás veškerou svojí silou. Vítr zvedla do vzduchu oblaka prachu, která tvořila podivné tančící obrazce. Viděli jsem k nebi se tyčící logo Carrefouru. To byl náš cíl. Parkoviště před Carrefourem bylo zaplněno automobily. V den dopadu bomb byla totiž sobota a lidi si se svými rodinami vyrazili na nákupy. V popraskaném asfaltu parkoviště vyrůstaly trsy zažloutlé trávy. Tráva prorůstala i skrz vraky aut. Vešli jsme dovnitř hypermarketu. Podlaha byla pokryta prachem, který jsme kroky vířili a zanechávali v něm šlápoty. První šlápoty po dvou letech. Vnitřek nebyl nijak moc zdevastovaný. Bylo tu podivné příšeří, přerušované pruhy světla z rozbitých stropních okem. Na podlaze byly rozpraskané, kdysi snad lesklé, dnes už jenom matné dlaždice. Kavárny a obchody vypadaly, jako by je někdo jenom na chvíli opustil a pak se zapomněl vrátit. Skla výloh byla zašlá, na židlích seděly kostry lidí a sedal na ně prach, který jsme rozvířili. “To je hrozný.” Ozval se Aleš. V jeho očích jsem viděl zděšení. Nikdo nic dalšího nedodal. Do skladu jsme se mohli dostat dvěmi cestami. Jedna vedla skrz halu obchodu, druhá vnějškem. My šli přes halu. Podlaha tady byla plná zboží vypadaného z regálů. Mezi tím vším se hemžil nějaký zmutovaný hmyz. Dveře do skladu byly elektricky ovládané a teď byly zavřené. Museli jsme je vypáčit, protože odstřelení nepřipadalo v úvahu. Za nimi jsme našli obrovské zásoby všeho. Jídla, vody, oblečení a teď už zcela zbytečné elektroniky. Když jsme všechno naložili na náš elektrický vozík, bylo mi jasné, že se tam nevejde ani nejmenší zlomek. Naštěstí se Pavlovi podařilo nastartovat jeden z nákladních vozů. Byl plný televizí. Museli jsme je nejdřív vyložit, a pak jsme ho naplnili konzervami a lahvemi s vodou. Pak jsme se vydali na zpáteční cestu. Motor vozu skučel pod velkým nákladem a my se modlili, aby dojel do tábora. Nakonec se nám to podařilo. Správce nás musel pochválit. Ostatní skupiny se taky činily. Šestá skupina objevila v troskách vojenské střelnice sklad zbraní a přivezla velikou zásobu střeliva a zbraní. Naše zásoby se pomalu začínají zvětšovat. Ale musíme počítat i s nájezdníky. Někdo určitě viděl naší jízdu v náklaďáku. 6.10. 2079 Dneska nás opět napadli. Dneska to ale nebyly žádné děti. Spíš to vypadalo na organizovanou skupinu. Taky měli zbraně. Hlavně pistole, ale taky pár samopalů a několik pušek. Přišli za dne. Naštěstí jsme o nich věděli brzo, takže jsme se mohli připravit. Dostali jsme samopaly a měli příkaz pálit podle uvážení. Byli jsme dobře krytí vrakem autobusu, v němž jsme seděli. V jeho oknech byly pláty plechu, jenom u vrcholu byly štěrbiny pro hlavně zbraní a oči. Prohlížel jsem si je zaměřovačem na samopalu. Byli to otrhanci, oblečení v podivném brnění, snad sestaveném z odpadu a pneumatik. V rukou měli ošoupané a zašlé zbraně. Ale jejich tváře. Ty mě udivily ze všech nejvíc. Oni byli vyděšení. A rozhodně nebyli zvyklí zabíjet. Bůhví kde je naverbovali, ale tohle nebyli žádní zabijáci. Když došli na vzdálenost asi sta metrů, zastavili se a poklekli. Pak kdosi zakřičel: “Sejměte je, sráče!” a nájezdníci se dali do pohybu. A my stříleli. Zacílil jsem na tom, který měl v rukou pušku. Zasáhnul jsem ho do hrudi. V místě rány se mu objevila krvavá skvrna a on padl bez dechu k zemi. To už jsem pálil na dalšího. Byl asi dvacet let starý. Pohledný mladík, takový typ, na kterého letí holky. Měl v rukou pistoli. Namířil na mě, ale nebyl dost rychlý. Jeho mozek obarvil zemi po ním do rudošeda. Dalšího jsem zasáhnul do ramene. Se strašným křikem, který mi rval uši se svezl k zemi. Ostatní se taky činili. Petr to s odstřelovačkou uměl. Všichni, které zasáhl, padli beze slova k zemi. Pavel měl už pět zářezů, pálil po nájezdnících dávkou, když jsem se na něj otočil, právě měnil třetí zásobník. Hlaveň jeho zbraně byla horká, viděl jsem, jak z ní stoupá pára. Další strážci posílali směrem k nájezdníkům další a další olovo a ti pomalu poznávali, že nemají šanci a vydali povel k ústupu. Přestali jsme střílet a jen jsme je pozorovali, jak se snaží odtáhnout své zraněné, a svým mrtvým berou zbraně a náboje. Pár strážců se pozvracelo a ti zbylí k tomu nemělo daleko. Mě bylo těžko. Nechápal jsem, jak se můžou jedinou válkou stát z lidí bestie. Spát jsem šel hned po večeři, ale musel jsem zdravotníkům říct o prášky na spaní, protože jsem nemohl usnout. 1.11. 2079 Dneska se poprvé ozvala zima. Ráno vzduchem poletovaly sněhové vločky. Ulpívaly nám na vlasech, ale hned mizely. Museli jsme opět vyrazit do města, abychom si sehnali nějaké teplejší oblečení. Kryty byly připravené na kdeco, ale vy výbavě toho našeho chybělo zimní oblečení. Tentokrát jsme šli do Tesca, skupina jedna do malého v centru, skupina deset do velkého u výpadovky na Prahu. Já se od naší skupiny odpojil, protože jsem věděl ještě o jednom speciálním obchodu. Jmenoval se Hudy Sport a nacházel se na Náměstí Republiky. Prodávalo se tam outdoorové vybavení. Hi-tech outdoorové vybavení, jako například samonafukovací lehátka, spacáky plněné dutými vlákny a podobné věci. Vybral jsem si tam protivětrnou bundu, teplé kalhoty, mikinu UAX, spacák, samonafukovací lehátko a mnoho dalšího. Zdržel jsem se tam asi hodinu, a když jsem odcházel, můj batoh vážil asi třicet kilo. Skupina ještě nebyla naložená, a tak jsem si hodil batoh na vozík a pomohl jim s nakládáním. Pro každého jsme měli jednu teplou bundu, jedny teplé kalhoty, jeden svetr nebo mikinu a zimní boty. O svém vybavení a objevu obchodu jsem se nezmiňoval. Po návratu do tábora jsme začali rozdělovat oblečení. Každý ho s díky přijal. Pak jsme odešli na večeři. Po večeři jsem měl hlídku. Nad Plzní se kupily mraky v příslibu tuhé zimy. 5.12. 2079 Napadl sníh. Denní teplota se ustálila na mínus pěti stupních. Začíná to být pro nás pořád tvrdší a tvrdší. Deset lidí leží v nemocnici se zápalem plic a zbytek je nachlazený. Začínají se nám tenčit zásoby léků. Brzy zase budeme muset vyrazit na lov zásob, tentokrát do nějaké nemocnice pro léky. Na obzoru jsem včera při hlídce viděl pohybovat se skupinu lidí; šli směrem na Lochotín. Než jsem ale někoho stihnul upozornit, tak byli pryč, zanechajíc po sobě jen stín na mojí rohovce. 6.12. 2079 První úmrtí. Po pětidenním intenzivním zápalu plic zemřela naše technička Alena Králová. Vykopali jsme jí hrob na odvrácené straně kopce a vztyčili kříž. Nálada byla vepsí. Beze slov jsme spustili její tělo v rakvi do hrobu a zaházeli hlínou. Na kříži bylo napsáno: Alena Králová, narozena 23.6. 2054, zemřela 6.12. 2079; zemřela ve spánku po krátké nemoci; všichni na tebe budeme vzpomínat. Pak jsme se odebrali ke své obvyklé práci, což pro mě znamenalo postávání u ohně na stráži. Vzduchem poletovaly sněhové vločky a na obloze se černaly husté mraky značící pořádnou vánici. 7.12. 2079 Další úmrtí. Dneska na zápal plic zemřel Aleš z mého týmu. Pohřbili jsme ho vedle hrobu Aleny. Na kříži měl napsáno: Aleš Vohrábka, narozen 5.5. 2050, zemřel 7.12. 2079 po krátké nemoci; byl jsi nám dobrým druhem a kamarádem. Po pohřbu jsem sebral zbytek první skupiny a vyrazili jsme do nedaleké polikliniky. Tam, jak jsem předpokládal, jsme měli najít nějaké léky. Budova polikliniky byla vyrabovaná a napůl rozbořená. Naštěstí plenitelé nenašli sklady léků, které jsme tak moc potřebovali. Pobrali jsme všechno, co se dalo – antibiotika, tišící prostředky, stimpaky, vitamíny a další. Když jsme se k večeru vraceli, mysleli jsme si, že máme vyhráno. O to větší bylo naše zklamání, když jsme přišli do tábora. Zemřel další člověk – zdravotník Tom. Pohřbili jsme ho k ostatním a na kříž mu napsali jen jméno a životní data. Všem zbývajícím nemocným jsme přidělili dávky antibiotik a léky pro zahřátí. Snad přežijí. 24.12. 2079 – Štědrý Den První Vánoce po opuštění krytu. Nálada byla alespoň trochu slavnostní, i když jsme neměli žádné dárky. Vyzdobili jsme jídelnu, kde jsme se všichni sešli ke slavnostní večeři. Místa našich mrtvých jsme nechali prázdná, z úcty k nim. Když jsme dojedli, správce vstal se sklenkou v ruce. Byl to skoro slavností okamžik, jak tam stál ve světle svíček, vypadal jako z jiného světa. “Přátelé, sešli jsme se tady, jako jsme se scházeli každý rok, k oslavě Vánoc. Ale my jsme tady navíc proto, abychom mohli uctít naše mrtvé, kteří tady dneska s námi nemohou být. Tak tedy, pozvedněme sklenice k přípitku.” Řekl správce. Všichni se postavili se sklenkami v rukou. Byl to skutečně slavnostní okamžik. Pak jsme se dali do hovoru, plánovali jsme, co v budoucnu. “Jak to vidíš dál?” zeptal se mě správce. “Nevim. Tady pořád zůstat nemůžeme, nemáme tady žádnou obdělávatelnou půdu. Měli bysme se přesunout někam jinam.” Řekl jsem a napil se ze sklenice. “O tom už jsem uvažoval. Co bys navrhoval?” “Měl jsem babi na západ od Plzně, v Kozolupech. Protejkala tam řeka a okolí bylo úrodný. Tam by bylo možný se usadit.” Odvětil jsem a zadíval se ven z okna, kde právě začal padat sníh. “Až opadne sníh, tak tam vyšlu průzkumnou skupinu. Můžeš jít s nima, jestli chceš.” Po večeři jsme si promítali ještě nějaký film. Já se na něj nedíval. Vzal jsem si šálek kávy a šel si sednout ven. Sledoval jsem město zahalené do vánice a přemýšlel. Přemýšlel o marnosti, která uvrhla svět do zkázy. O marnosti, která tohle všechno zavinila. Po půl hodině, kdy jsem venku seděl, za mnou přišla Bára, zdravotnice. “Co tu děláš?” zeptala se. “Sedim. Koukam. Přemejšlim.” Řekl jsem, aniž bych se na ní podíval. Přisedla si ke mně a opřela se o mě. “Proč musí bejt svět tak krutej.” Zeptala se. Mlčel jsem. “Tam ve městě jsem přišla o rodiče. Mysleli, že poplach je jenom cvičnej. Já jediná se šla schovat….” Její hlas se vytratil. V očích měla slzy. Nevěděl jsem, co říct, aby to neznělo krutě. Nic mě nenapadalo. Objal jsem jí a ona se ke mně přivinula. Oba jsme potřebovali trochu lidského tepla a lásky. Odešli jsme do stanu, kde jsme se milovali, beze slov, vášnivě. Pak jsme usnuli, oba zkropení potem. Venku zuřila vánice. 1.1. 2080 Nový rok nás přivítal chladným ránem a modrou oblohou. Byla zima, všem se kouřilo od pusy. Měli jsme nějaké problémy s topivem, tenčily se nám zásoby dřeva a museli jsme jít pro uhlí do nedaleké teplárny na Borech. Cestou jsem uviděl krávu. Živou krávu. Tak jsem jí zastřelil, abychom měli k jídlo něco jiného, než konzervované dávky. Do tábora jsme přivezli něco přes deset tun uhlí. Složili jsme ho u jižní stěny. Okamžitě zapadalo sněhem, který začal padat z právě se přihnavších mraků. 5.2. 2080 Mrazy začaly přituhovat. Topení ve stanech nám přestávalo vystačovat. Musíme teď spát v zimním oblečení. Přes den je mínus deset, v noci teploty spadnou až na mínus dvacet. Zase se začíná objevovat zápal plic. Mají ho jenom dva a daří se nám je léčit. 10.3. 2080 Bára je těhotná. Pokud se nestane něco špatného, tak za devět měsíců budu mít syna. Dostává dvojnásobné dávky, musí být silná. Správce nás dneska vyslal na průzkum západního předměstí – Skvrňan. Měli jsme zjistit případné nebezpečí pro naší cestu pryč z města. Cesta tam nám trvala dvě hodiny. Museli jsme se prodírat skoro metrovým sněhem po zapadané silnici. Sníh všemu přidal takovou zvláštní atmosféru. Všechno vypadalo tak nějak nadějněji. Po cestě jsme viděli jenom několik vlků a dva ptáky. Myslím, že tady bude víc zvířat, protože tady byla zoologická zahrada, ale nejsem tím přesvědčený. Na Skvrňanech jsme našli jen prázdné zasněžené paneláky a depresivní ticho, přerušované jen našimi kroky. Na jednom úseku jsme museli šplhat přes železniční trať, jelikož cesta tunelem byla zavátá a v tunelu byla zaklíněná tramvaj. Po vystoupení na koleje nás uvítal pohled na pohřebiště paneláků. Některé stály, některým část chyběla a některé se sesypaly úplně. Byl to impozantní pohled. Vypadalo to, jako bychom se dívali na nějaký prastarý hřbitov obrů. Když jsme procházeli mezi paneláky, narazili jsme na osamělého chodce. Kráčel po silnici padesát metrů před námi. Byl oblečený do starých zašlých zimních šatů a přes sebe měl přehozenou špinavou deku. Jakmile jsme ho spatřili, zbystřeli jsme. Vzal jsem do rukou samopal a prohlédl si skrz puškohled. Nevypadal nebezpečně. “Hej, ty!” vykřikl jsem. Znělo to podivně, tady v tom tichu. On se otočil a když nás uviděl, dal se na útěk, ale zakopl a padl na zem. Dali jsme se do běhu a když jsme přiběhli k němu, schoulil se na zemi a křičel: “Prosím, nechte mě, já nic nemám. Neubližujte mi, prosím.” “My ti nic neuděláme, jenom nám řekni, kdo si?” zeptal jsem se a odložil samopal. On se posadil a prohlédl si nás. V očích měl pořád strach. “Já tady bydlím. Byl jsem si pro jídlo, když ste sem přišli. Už jednou mě přepadli a všechno mi vzali a ještě mě zmlátili.” Postavil se a začal si oklepávat sníh z kalhot. “Potřebujeme něco vědět. Žije tady kromě tebe ještě někdo?” zeptal jsem se. “Ne. Nevim.” Řekl a obalil se do deky, který z něj spadla, když padl na zem. “No, tak stejně děkujeme příteli.” Řekl jsem. Obrátili jsme se a dali jsme se na cestu zpátky. 2.4. 2080 Jaro je tady. Slunce začíná nabírat na síle a rozpouští poslední zbytky sněhu. Začínáme se připravovat k opuštění tábora. Včera jsem byl u řeky, a ta se začíná pomalu plnit vodou. Země je ale pořád spálená. Sice pořád máme GECK, ale správce ho chce použít až v Kozolupech. 5.4. 2080 Odešli jsme z města, za sebou zanechajíc naše mrtvé přátele. Čeká nás cesta dlouhá asi patnáct kilometrů do nového domova. Kráčeli jsme kolem trosek elektrické rozvodny u Křimic, když na nás kdosi spustil palbu. Okamžitě jsme zalehli a hledali střelce. Byl ukryt na střeše rozvodny, mezi papírovými krabicemi. Opětovali jsme palbu. Po třetím výstřelu ze střechy spadl s prostřelenou hlavou. Do Kozolup nám zbývalo pět kilometrů. Do Kozolup jsme dorazili k večeru. Stavební četa začala na fotbalovém hřišti stavět přístřeší a my se pustili do prohlížení domů. Chtěli jsme se znovuosídlit. Našli jsme tři obyvatelné a pět dalších, které potřebovaly opravu. 6.4. 2080 Začali jsme s opravou domů. Práce jde pomalu, protože nemáme dostačující vybavení a musíme hodně improvizovat. V prvním, největším domě, bude radnice a bude tam sídlit velení strážných. 7.4. 2080 Dokončili jsme opravu prvního domu. Museli jsme použít trámy k fixaci jedné ze zdí, ale snad něco vydrží. Pouštíme se do druhého domu. Je to první obytný. Mohou v něm žít dvě pětičlenné rodiny. Skupina deset byla na průzkumu okolí. Zjistili, že okolní města byla kompletně zničena. V továrně nad nedalekým Touškovem našli plno užitečných nástrojů, které odtamtud přinesli. 11.4. 2080 Dokončili jsme opravu všech domů. Rodiny se do nich hned nastěhovaly. Začali jsme budovat opevnění. Jako materiál jsme použili vraky automobilů, ale těch tu bylo málo, takže jsme museli rozebrat sklady dřeva a plech použít na opevnění. Byla to těžká práce, ale naštěstí se nám podařilo opravit jeřáb z místního statku, tak šla dobře od ruky. 13.4. 2080 Dostavěli jsme opevnění. Obepíná celé město, jsou v něm dvě brány. Na každém dvacátém metru je strážní věž. Zeď se vysoká tři metry. Když jsme skončili, všichni jsme si oddechli. Teď jsme chránění proti všem vnějším vlivům. Kolem města jsme začali rekultivovat pole. Zasadili jsme na ně kukuřici, obilí a brambory. Naší hlavní starostí teď je sehnat někde nějaká zemědělská zvířata. 3.5. 2080 Vyklíčila naše první kukuřice. Všichni byli velice nadšení. Museli jsme bohužel použít část našeho GECKu. Teď už máme dostatek zásob na rekultivaci jen jednoho pole. Až nám i tohle dojde, nebudeme mít nic. 1.6. 2080 Napadla nás malá skupina nájezdníků. Přišli v noci. Vzbudila nás hlídka, která nahlásila podezřelý pohyb od jihu. Byli to jen otrhanci, v rukou měli nože, oštěpy a pár pistolí. Když jsme přišli na hradby, stáli dole. “Kdo ste a co chcete?” zeptal se jeden ze strážných. “Chceme vaše zásoby. Hned. Jináč vás převálcujeme.” Zakřičel nejmohutnější z nich. Byl to chlap jako hora. Měl v rukou oštěp a pistoli. “Radíme vám, abyste odešli, pokud chcete žít.” Zakřičel jsem. “Hovno!” zařval nájezdník a hodil po nás kámen, který se jen neškodně odrazil od hradeb. Všichni nájezdníci odjistili pistole a namířili. Ti, co měli v rukou oštěpy, se připravili k hodu. My odjistili zbraně a začali si je prohlížet skrz puškohledy. Vtom se to stalo. Jejich vůdce hodil oštěp. Ten nás jenom přelétl, ale ostatní spustili palbu. Nebyli moc dobří střelci. Kulky jen neškodně dopadaly kolem nás. I my spustili palbu. Jednoho z nich jsem zasáhnul do břicha. Chytil se za něj a zlomil se v pase. Pak vyzvrátil trochu krve a svalil se na zem. Dalšího jsem trefil do oka. Střela mu utrhla kus lebky. Viděl jsem jeho mozek. Žaludek se mi rozhoupal a udělalo se mi trochu špatně. Ostatní zlikvidovali zbytek nájezdníků. Během pěti minut před hradbami leželo deset zkrvavených mrtvol. Ráno jsme mrtvé přivázali na kůly a vystavili je podél hradeb jako výstrahu. Zatím jsme neviděli nikoho živého kromě nás a těch nájezdníků. 16.12. 2080 Během minulých několika měsíců se nic zajímavého nestalo, tak jsem ani nezapisoval. Narodil se mi syn. Porod byl snadný. Bára teď odpočívá, spí. Já to šel oslavit. Otevřeli jsme několik lahví naší pálenky, která nám ještě zbyla ze zásob krytu. Byla to nějaká whisky, druh nevím. Pili jsme až do rána. Jsem poprvé za tuhle strašnou dobu šťastný. Budeme mít krásné vánoce. Dostal jsem ten nejlepší dárek na světě. 24.12. 2080 Druhé Vánoce po našem opuštění krytu. Opět jsme se sešli ve společné místnosti na radnici. Uctili jsme památku padlých a pak jsme začali poradu. Dohodli jsme se na založení městské rady, aby moc ve městě nebyla jen v rukou jednoho člověka. Všichni s tím souhlasili. Městská rada měla šest členů, kteří byli každoročně volení ze všech obyvatel města. Právo být členem v městské radě měl každý od 18 let věku. Doba působení v radě byla neomezená, závisela jenom na tom, byli-li jste znovu zvoleni. 2.1. 2080 Tohle se nikdy nemělo stát. Ráno jsme jako vždy šli na hlídku. Už pár dní jsme sledovali pohyb lidí na západě, ale mysleli jsme si, že to jsou jenom karavany. Teď už vím, kdo to byl. Velká skupina nájezdníků. Začalo to tím, že k nám dorazil jejich zvěd. Byl jsem na stráži, když přišel. Vysoký muž v oprýskaném pršiplášti. Na hlavě měl stetson a v rukou pumpovací brokovnici. “Hej, vy tam!” zakřičel, když se zastavil před hradbami. “Co je?” zeptal jsem se ho. “Mám pro vás zprávu.” “Jo? A jakou?” zeptal jsem se ho znova a vzal jsem samopal do rukou. “Šéf vám nabízí značný výhody, pokud se vzdáte bez boje.” Zařval muž s kloboukem a hodil si brokovnici na rameno. Zavolal jsem správce. Všechno jsem mu řekl. “Kdo je ten Šéf?” zeptal se Správce. “Šéf vládne stříbrskýmu panství. Od Stříbra až k Pňovanům. Má o vás velkej zájem. Pokud složíte zbraně, můžete pro něj svobodně pracovat.” Řekl ten dole. “Za hodinu se vrátim, abych si vyslechnul, jak ste se rozhodli.” Řekl, otočil se a pomalu odcházel. Správce svolal městskou radu, aby se rozhodlo, jak dál. “Tak, jak nám to vyložil, to vypadá, že bychom pro něj dřeli za minimální mzdu. A nejpíš bychom museli ještě odevzdávat tučné daně.” Řekl Správce. “Takže boj?” zeptal jsem se. “Ano. Připrav všechny Alexi. Rozděl zbraně a náboje. Musíme se na ně připravit.” Řekl Správce a ukončil poradu. Svolal jsem všechny schopné muže a rozdělil jsem jim naše zbraně. Měli jsme padesát samopalů PDW .17 Libra, třicet pušek vz.58, třicet pumpovacích brokovnic, padesát pistolí a jedno odstřelovačku. Ti, co dostali brokovnice, dostali ještě pistole, samopalníci dostali jenom samopaly. Já si vzal PDW a vz.58, do kapes jsem si nacpal plné zásobníky a k pasu si připjal pouzdro s pistolí. Pak jsem rozmístil muže na hradby. Nejvíc jich bylo tam, odkud jsme očekávali útok. Chtěl jsem využít efekt překvapení, tak jsem většinu mužů nechal čekat pod hradbami, na ně vyběhnou až když budou nájezdníci na dostřel. A pak jsme jenom čekali na muže ve stetsonu. Přišel tak, jak slíbil, za hodinu. S brokovnicí v rukou, jek klobouk měl na tkanici na zádech. Z jeho pohledu vyzařovala arogance. “Tak? Jak ste se rozhodli? Využijete dobroty Šéfa, nebo pocítíte jeho strašlivý hněv?” zeptal se a plivl na zem. “Jsme svobodné město, a žádnému Šéfovi nebudeme sloužit.” Zakřičel Správce. “Vaše chyba.” Řekl muž, otočil se a nasadil si na hlavu stetson. Očekávali jsme hodně, ale tenhle útok nás překvapil. Přihnali se na nás od Bdeněvse, důmyslně se kryli za troskami budov. Nebyli to žádní otrhanci, všichni na sobě měli dlouhé pršipláště. A všichni byli dobře ozbrojení. Viděl jsem pušky vz.58, brokovnice a samopaly. A byli dobře organizovaní. Když dorazili na dostřel vz.58, spustili jsme palbu. Když se přiblížili ještě víc, nechal jsem muže vyběhnout na hradby.První vlnu útočníků rozdrtila naše obrana. Ti další už se poučili z chyb těch prvních a mnohem lépe se kryli. Pak jsem si toho všimnul. Dva muži se blížili k hradbám a nesli podlouhlý předmět. Zamířil jsem na ně samopalem a záda mi svlažil ledový pot. Tarasnice. Začal jsem na ně střílet, ale byli moc daleko. Oni ale hradby zasáhnout mohli. A taky je zasáhli. Výbuch střely vyhodil do vzduchu část našich hradeb. Tři muži byli na místě mrtví a raněných bylo nepočítaně. V hradbách byla díra, že by jí projel náklaďák. A tou dírou do města začali proudit nájezdníci. Bylo to, jako by se otevřela díra do pekla a do města začali proudit démoni přinášející smrt. Nájezdníci vraždili všechny. Muže, ženy i děti. A dělali do bestiálně. Jeden, byl ozbrojen jen mačetou, svým obětem usekával končetiny. Zabil jsem ho. Střelil jsem ho do hlavy. Začalo nás ubývat. Nájezdníků bylo víc a měli lepší zbraně. Naše ženy a děti se tou dobou skrývaly v radnici. Byli tam s nimi strážní, kteří odráželi případné útočníky. My zbylí jsme se pomalu stahovali do radnice. Hodil jsem si na rameno samopal a jednomu mrtvému jsem vyrval z rukou brokovnici. Nacpal jsem do ní náboje a natáhnul závěr. Schoval jsem se za dveře a zašeptal: “Tak poďte, hajzlové!” a sevřel pušku, až mi klouby na ruce zapraskaly. Do radnice vběhnul první útočník. Zasáhnul jsem ho do zad. Jeho kabát zbarvil sytě rudá barva a on se sesunul k zemi. Další si už dal pozor a vkročil do dveří opatrně. Jednou ranou jsem mu ustřelil pravou nohu a tou druhou hlavu. Pak jsem se zvednul a odběhnul do první místnosti – do zbrojnice. Dobil jsem brokovnici a s Pavlem jsme očekávali další útočníky. Přišli. Dva. Jednoho dostal Pavel ranou do hlavy, druhého jsem zasáhnul já do břicha. S vlhkých bublavým chroptěním spadl na zem. Pak se všechno stalo strašně rychle. Do místnosti vrazilo asi pět mužů. Všichni stříleli. Pavla trefili do hlavy, byl hned mrtvý. Já to dostal do břicha a do hrudi. Když jsem dopadl na zem, snažil jsem se zůstat při vědomí. Myslel jsem na Báru a na kluka. Děsil jsem se představy, že by se jim něco stalo. Pak jsem uslyšel křik z pokoje, kde byly ženy s dětmi. Zatměl se mi pohled a já omdlel. |
