Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Chekotay - Bitva o Junktown

Do hospody v Junktownu vkročil vysoký supermutant. Neobvyklý zjev. Po likvidaci Vůdce a Nádrží se zmatení mutanti stáhli. Tenhle ale nevypadal zmateně. Zpod vystouplých nadočnicových oblouků sledovaly dění v pajzlu číhavé, vypočítavé, inteligentní oči. Mutant došel k baru.
„Dejte mi něco k pití. Pronto!“ Dříve než mohl barman cokoliv udělat, ozvalo se za mutantovými zády: „Mutanty tady neobsluhují!“
Návštěvník se ohlédl a uviděl malého lovce, jak sedí u stolu spolu s několika dalšími lovci.
„Co prosím?“ Mutant se pomalu otočil. Barman vida nepříjemnost na obzoru rychle nalil půllitr Rot Gutu a podal to mutantovi. Ten se otočil a hodil do sebe sklínku. Ale zakrnělý lovec se nenechal jen tak odbýt.
„Říkám ti, zrůdo, vypadni z našeho baru!!“ řekl a vstal. Byl už notně opilý, protože se musel jednou rukou opírat o stůl. Mutantovi se vztekem rozsvítily oči. Barman viděl, že je to v háji a vytáhl s pod pultu brokovnici s upilovanou hlavní. Jeden z opilých lovců to hned okomentoval: „Správně barmane, vyhoď ho!“
„Možná bude lepší, kdybyste odešel. Nechci tady mít žádný problémy,“ řekl barman mutantovi. Ten prudce hmátl dozadu a urval hlaveň. Barman nevěřícně zíral na pažbu, která mu zůstala v ruce. Nálada v hospodě klesla pod bod mrazu. Další opilý lovec vstal, vytáhl pistoli a zařval: „Chlapi, vyhoďme ho!“
Dřív než mohl zakročit strážný se zvedl jakýsi chlapík s pistolí v ruce a vystřelil. Kulka škrábla mutanta na lebce a odštípla kousek kosti. Mutant se prudce odlepil od pultu, dvěma kroky si došel ke střelci a chytl ho pod krkem. Všude naokolo se ozval zvuk odjišťovaných zbraní. Strážný se snažil zjednat pořádek, ale bylo už pozdě.
„Zhebni, zelená mrcho!“ ozval se výkřik doprovázený výstřelem. Střela se zabořila do mutantovy nohy. Náhle hospoda vybuchla v rudě zbarveném plameni smrti. Mutant se odrazil od stěny, jednou ranou své mohutné ruky srazil k zemi střelce a hned se odrazil k dalšímu skoku. Takovou hbitost u něj nikdo nečekal. Během pěti minut byla hospoda mrtvá. Jen barman, který se skryl pod pult, přežil. Když se odvážil vystrčit hlavu, omdlel při pohledu na jatka.
Mutant vyběhl hlavní bránou. Nikdo se nesnažil jej zastavit. Na druhý den byl před bránou nalezen malý lovec, ten, který první provokoval. Hlavu měl rozseknutou a v dutině, kde dřív býval mozek se nyní nalézal vzkaz.
„Za jeho urážku bude pykat celé město. Naše nenávist je strašná!“

* * *

Stál jsem u brány a pozoroval Myru, která se na dnešní horké odpoledne oblékla VELMI úsporně. Toutéž činností se zjevně zabýval i Irwing, protože si mě všiml, až když do mě vrazil.
„Čest práci, šerife, víš co je novýho?“
„Nevím,“ odvětil jsem.
„Znal´s Vymazaného Jima, co měl farmu u kaňonu Děravej mokasín?“
„Jo, co je s ním?“
„Nic moc, akorát umřel.“
„Jak to?“
„Byl chudák hypochondr a Myra mu prodala Encyklopedii chorob, kterou našla v troskách města. Starej Jimi tu četbu nepřežil.“
„Na co umřel?“
„Na sklon k samovolným potratům.“
„Chudák,“ řekl jsem a chvíli jsme si povídali o počasí, o brahmínách a o Lorentzově transformaci. V tom se to náhle stalo. Nejdřív se nedělo nic. Pak všechno ztuhlo. Lidé přestali pracovat, brahmíny přežvykovat a voda ve foggaru přestala téct. Potom se obzor rozjasnil do modrožluta.
„Och!“ vydechli všichni obyvatelé Shady Sands. Modrožlutá záře se změnila ve skvrnu, která se blížila k nám.
„To je on!“ vyhrkla Tandi a běžela se převléct. Všechny ostatní osoby ženského pohlaví ji následovaly, kromě Myry, která už opravdu menší bikiny neměla.
„Co je, co se děje?“ křičel zmateně Razlo, který si včera omylem píchl injekci morfia a ještě teď byl tak trochu mimo.
„Nic, dědku. To se jen vrací náš hrdina,“ okřikla ho jeho žena.
„Tak to ho musím přivítat!“ zakřičel Razlo a začal objímat sloup, co stojí uprostřed náměstí. Během té doby se skvrna změnila v siluetu mužské postavy, která byla obklopena aurou slávy, štěstí, odhodlání a bílé síly Persilu.
„No né, to je sám veliký Zakladatel,“ rozplýval se Irwing.
„No jo, největší, nejslavnější, nejodvážnější, nejnejnej bůhvíco playboy v týhle poušti,“ dodal jsem nakvašeně.
„Jó, to je on,“ zasněně řekla Myra. Mezitím Zakladatel doklusal před vstup do vesnice, podal si ruku s Irwingem, políbil Myru, pak mi řekl „zdravim“ a běžel k Aradeshově domku. V té chvíli se od všech komínů ve vesnici zvedl hustý mrak dýmu oznamující, že jídlo na oslavnou hostinu se již chystá. Řek jsem si, že u tohohle být nemusím a zmizel jsem z města.
Když jsem se vrátil, byla už tma. Podle bujarého řevu, který se ozýval snad až do mého rodného Modocu jsem usoudil, že asi šedesát procent obyvatel je ve stavu pokročilé mentální inkompetence. Hlídka před bránou, ožralá tak, že si mě spletla se dveřmi od vaultu, mě v mém názoru utvrdila. O to větší bylo mé překvapení, když jsem kousek od brány narazil na Myru, která se dosud držela na nohou.
„Kde seš, hledám tě po celý vesnici, byla jsem snad všude!?!“ zaječela na mě.
„No jo, ale v kaňonu Děravej mokasín jsi nebyla!“ snažil jsem se bránit, ale ona mě popadla za ruku a odtáhla do Aradeshova domku. Jak jsem otevřel dveře, vyvalil se na mě vzduch, ve kterém se dalo plavat. Než jsem dorazil ke stolu, kolem kterého seděli Zakladatel, Aradesh, Irwing, Razlo, Tandi, ospale vypadající brahmína a Myra, klesla hladina krve v alkoholu o dobrých šest promile.
„Tak vo co go?“ zeptal jsem se brahmíny, která vypadala nejstřízlivěji.
„Mutanti se srocujou,“ unylým hlasem oznámil Zakladatel, nalil si další sklínku Rot Gutu, praštil hlavou o stůl a usnul. Irwing vzal jeho sklínku a snažil se ji vypít, zatímco mě seznamoval s událostmi v Junkownské hospodě. Pokus pít a mluvit zároveň nevyšel, drahocenná tekutina se vylila na stůl a začala se propalovat skrz.
„Jde o to, že se objevil nový Vůdce. Respektive vůdce s malým v, ale s velkými schopnostmi.“ No jo, Myra je abstinent a ráda jde přímo na kořen věci.
„A co tenhle führer chce? Vyvraždit Židy?“
„Ne. Vyvraždit Junktown. A taky všechny další známky lidského osídlení na tomhle kontinentu. Nás nevyjímaje.“
„No tak to je skoro stejně velkej průser, jako když mě minule Razlo načapal s jeho dcerou. A co na to Bratrstvo Hliníku…eée chci říct Oceli?“
„To má svých problémů dost. Část se odebrala hledat Svatý Ruční Granát, další část šla hledat bájný Maminčin Jablečný Koláč a ten zbytek je vázán ve vnitřních sporech. Ale přesto slíbili poslat posily,“ informoval mě Myra a odsunula Razla, který ji usnul na rameni. Podobnému problému čelila brahmína, ne které si ustlal Aradesh.
„No a můj tatík slíbil Zakimu, že mu s obranou Junktownu pomůže,“ dodala Tandi.
„Zakimu? Myslíš Zakladatele? Co ten má s Junktownem společného?“
„Nic. Ale je to přece nejslavnější hrdina všech dob! Možná až na Slima Shadyho…“
„Takže starosta odjede bránit Junktown…a kdo ho zastoupí?“
„No ty né, ty jedeš taky!“
„Cóó, ale mě to nikdo neřek, a taky se mi vůbec nechce!“
„Jdeme všichni!“ schladila mě Myra.
A tak jsme šli. Za tři dny, až všichni vystřízlivěli.

* * *

Teplo. Hic. Horko. Vedro, po slovensky kýbl. Bylo tak teplo, že shořel i ten papírek v teploměru, co je na něm napsaná stupnice. Při pokusu o otevření láhve s vodou si Irwing opařil prsty, voda se totiž vypařila a láhev tak byla pod tlakem. A v takovém vedru jsme museli vstát a jít střílet supermutanty. Šel jsem já, protože jsem přece šerif, Irwing, protože je to šéf lovců a našich ozbrojenců všeobecně, Razlo, protože to je doktor, Zakladatel, protože on to zorganizoval, Tandi, protože z něho nemohla sundat oči a Myra, která byla pro každou srandu. Bylo dohodnuto, že až se vrátí naši lovci, půjdou nám pomoct. Trval jsem na tom, aby jel taky Aradesh, když už to slíbil, ale on řekl, že musí ještě tó a taky tamtó a že prostě nemůže, protože má moc důležité práce.
„Doufám, že nás nikdo nepřepadne. Minule mě v kaňonu Děravej mokasín přepad děsnej hlad,“ řekl jsem jen tak, aby řeč nestála.
„I proti takovému přepadu jsem vyzbrojen. V báglu mám něco buchet a sušeného škorpióna,“ řekl Irwing a opět tak prokázal svou připravenost.
„Kdy už tam budeme?“ zeptal se Razlo.
„Ty jsi jak malý dítě. Ptáš se každý den aspoň dvakrát.“
„No jo, ale já už tam chci být. Vysychám.“
„Klídek, už tam skoro jsme. Za takových třicet až šedesát hodin se budem vyvalovat v hospodě.“
A skutečně. Neuplynuly ani dva dny a na obzoru se objevil Junktown. Ovšem v hospodě jsme se nevyvalovali. Makali jsme jak barevní, stavěli věže, hloubili zákopy a z vraků aut sestavovali hradby. Ve městě bylo mnohem víc lidí, než obvykle, Zakladatel sem zřejmě dovlekl všechny bojovníky z širokého okolí. A ne jen bojovníky, taky ženských tady bylo víc než hippíků ve Woodstocku. Po třech dnech jsme postavili všechna opevnění, zákopů tady bylo víc než krysích děr u nás doma a hlídkové věže byly vztyčeny a obsazeny smrtícími humoristy, po jejichž vtipech opadala omítka, nebe se zatáhlo a všichni myslící tvorové v okruhu padesáti kilometrů zaúpěli a zdechli. Já jsem si vyleštil ukořistěnou brokárnu Pancor Automatic tak, že oslepila okolo přecházejícího Irwinga, který potom přehlédl zákop a rozbil si nos, za což mi nebyl zrovna vděčný. Prostě všichni jsme byli připraveni k boji, Kilian Lightwater, či jak se ten chlápek jmenuje, nám všem rozdal náboje a zbraně, krysy vyfasovaly přilby zhotovené z nábojnic a Myra si nabarvila spodní prádlo barvou khaki. Zhruba ve chvíli, kdy nám předsunuté hlídky sdělily, že se mutanti už blíží, dorazila také posila z Bratrstva. Jeden paladin, který velel čtyřem rytířům a zemanům plus tři zasvěcenci jako doprovod. Chovali se kapku arogantně, a tak je Zakladatel nechal bránit jihovýchodní kvadrant, podle jeho slov „Nejdůležitější místo v obraně celého města,“ podle mě spíš bordel, hromada hnoje a pokus o veřejné záchodky. Vzhledem k tomu, že se k nám nepřítel blížil spíše od severu, mi bylo jasné, že naleštěné gatlingy si moc nezastřílí. Pak se hlídky stáhly a všichni muži a ženy se rozběhly na svá místa. Kdosi se snažil být stylový, a tak třískal na zavěšenou kolejnici a křičel „Poplach, poplach!,“ dokud nebyl přidušen v Razlově podpaží. Zalehl jsem do svého okopu, Irwing, velitel okolních šedesáti metrů, sebou praštil vedle mě. Vytáhl vysílačku, ze které Zakladatel vřeštěl „Zkouška spojení, raz, dva, tři,“ a ohlásil se: „Tady Stará děvka s natrženou…kterej idiot nás nutí říkat tyhle sprosťárny?! Tady je Irwing ze Shady Sands, třetí pětina severního perimetru. Slyším, ale poslouchat nebudu.“ I ostatní velitelé se hlásili: „Tady Úchylný dědek, jsme v pohodě!“
„Hlásí se Postnukleární masochista, jsme připraveni!“
„Jednotka Krysí ocas připravena k boji!“
„Tady Obchozená holka, k boji připraveni!“
„Kdo to tady komolí krycí názvy! Vy máte volací znak Ojetá holka, chlape!“
V podobných veselých rozmluvách přes vysílačku nám příjemně uběhla chvíle před bitvou. Pak jsem vykoukl přes rezavou trubku a uviděl, jak se obzor pomalu zatahuje oblakem prachu.
„Hele, Irwingu, co kdyby Zakladatel vyzval šéfa mutantů na férovku?“
„Pak by ti, co by se jim podařilo utéct, svým vnukům vyprávěli, že viděli fotku Zakladatele. Ten mutant prý má strašlivou sílu a je taky docela hbitý.“
Zezadu k nám doběhla Myra s taškami granátů, obvazů a magnetickým rybářem na zkrácení dlouhé chvíle.
„Čau frajeři, vzali jste si bezpečnostní hnědý trenky?“
„Hele, co ty tu děláš, nemáš pomáhat Tandi a Razlovi s ošetřováním raněných?“
„No, ono těch raněných není až tak moc, tak jsem si řekla, že vás navštívím.“
„Jo, a ty granáty jsou tu jen na ozdobu. Ty se prostě chceš nechat zastřelit, že?!“ Myra chtěla něco odpovědět, ale zmlkla. Vítr k nám donesl bojový nápěv mutantů. Jednoduchá píseň beze slov, zpívaná stovkami hrdel způsobila, že mi naskočila husí kůže. Znovu jsem vykoukl přes násep a uviděl zástup supermutantů, jak se pomalu, ale vytrvale blíží k městu.
„Á do háje, tohle bude tvrdé,“ řekla Myra a lehla si ke mně do okopu. Za jiných okolností by to bylo příjemné, ale teď…první granát dopadl pár metrů před zákopy a vyhodil na mě asi tunu písku. Pak mutanti v přední řadě zalehli, ti v druhé zaklekli a společně s třetí řadou připravili pušky.
„To je zajímavá úroveň organizace. Tři řady bojové, čtvrtá záložní a pátá záchranná. To bych do nich neřekl…“ Irwing zase myslel nahlas. Myra určitě chtěla říct něco strašně chytrého, ale byla přehlušena salvou výstřelů z pulzních a laserových zbraní. Nad našimi hlavami přeletěla dávka energie a podpálila několik domků. Snajpři na věžích opětovali palbu. A do toho rámusu se z vysílačky ozval Zakladatelův hlas: „Lidi, bijte ty šmejdy. Jestli nesejmem my je, tak oni nás. Město je obklíčeno, nemůžeme se jen tak stáhnout. Ani by nebylo kam. Prostě musíme vyhrát. Musíme!“
Od mutantů se ozval řev. Vyhrabal jsem se z písku a uviděl mutanty, jak se ženou na nás. Znovu se ozval Zakladatel: „Počkejte, až uvidíte bělmo jejich očí!“
Myra vyplivla kýbl hlíny a řekla cosi ve smyslu, že mutanti mají oči žluté, a tudíž bude jeho rozkaz neúčinný, ale její teorie byla vyvrácena mohutnou explozí. Prakticky naráz začaly střílet všechny zbraně v okolí. I já jsem se vyplazil z okopu, popadl svůj Jackhammer a začal do mutantů ládovat broky. První řada ještě stále běžela vpřed, ale rozpadala se, a to doslova. Mrtví mutanti ani nestíhali padat na zem, střely trhaly a drtily jejich těla, rvaly údy z kloubů a rozstřikovaly krev po dalších řadách útočníků. Vlna masa se valila na nás. Irwing vystřílel poslední náboje ze své lovecké pušky, odhodil ji a prolezl dírou pod hradbami. Ostatní obránci ho následovali, prolezli zákopem a vyšplhali se na hradby, odkud kryli své kolegy. Myra začala házet granáty. Házela je nějak moc rychle. „Tak ty granáty aspoň odjišťuj, když už je tam házíš!“ zakřičel jsem na ni. Na chvíli vypadala strašně zmateně, ale pak mě poslechla. Zezadu jsem uslyšel svoje jméno a nějaký křik. Otočil jsem se a spatřil Irwinga, jak na nás řve přes hradby z vlnitého plechu. Porozhlédl jsem se po okolí a s překvapením zjistil, že všichni ostatní už první linii obrany opustili. „Je čas jít!“ snažil jsem se překřičet palbu. Myra mě asi uslyšela, protože se rychle rozhlédla a pak hbitě proklouzla za hradby. Já jsem šel hned za ní. Vteřinu nato dorazili útočníci.
„Nááá hráádbýýý!“ řval ňákej debil, který nepochopil, že i tak už všichni na hradbách jsou, a když ne, tak jsou mrtví. Zakladatel totiž právě vyrukoval s plánem, jehož ďábelskost si nezadala s atentátem na Heydricha skloubeným s ruským atomovým programem a do zákopů před hradby dal vylít napalm a nějaký alkoholový hnus. Protože však nehořely žádné uhlovodíky, nevypadalo to až tak strašně, přestože bolestivé výkřiky opékaných mutantů svědčily o něčem jiném. Tu chvilku oddechu jsme využili k přeskupení a doplnění střeliva. Každý obránce byl teď nabalen samopaly, granáty a municí. Náhle na nás padl stín a nějaké granáty. Zvedl jsem hlavu a uviděl velký teplovzdušný balón. Nikdy dřív jsem nic takovýho neviděl, ani o ničem podobném neslyšel, a tak jsem podobně jako další obránci ztuhl překvapením a strachem z neznáma. Granáty pršely dál, pak ale odněkud vyběhl Zakladatel, zařval „Palte!“ a sám vystřelil ze své desítky. Nenechali jsme se dlouho pobízet a rychle tu svini sestřelili.
„Dolítals, švarný sokolíku,“ procedil mezi zuby Irwing, když jeden supermutant poznal zákony gravitace a s tlumeným mlasknutím přistál na placu před Darkwaterovým obchodem. Bohužel jsme byli dlouho zaměstnaní čučením na ten prokletý balón, a tak se mutanti dostali až k hradbám. Pár se jich snažilo přelézt přes ně, ale za pomocí několika Winchester Ovdovovačů, které jsme měli nachystané každých pár kroků, se nám podařilo jim vysvětlit, že to možná není až tak dobrý nápad. Těch několik hodin bitvy na hradbách si pamatuju jen matně. Mé vzpomínky obsahují jen krev, broky, krev a kousky masa, krev a laser mutantských pušek.
Pak přišel První Náhlý Zlom V Bitvě O Junktown™. V rozhodující okamžik, kdy mutanti útočili obzvláště zuřivě vyskočil Zakladatel na hradby začal do útočníků hustit olovo z em šedesátky. Vzhledem k tomu, že On je akční superhrdina, co může střílet i bez nabíjení, podařilo se mu zlikvidovat téměř celou útočnou vlnu. Mutanti zpanikařili a dali se na útěk. Jeden z nich se však otočil, zaklekl a vypálil ze své laserové pušky. Střela zasáhla našeho hrdinu do hrudě a rozřízla ho vejpůl. Zakladatelův vrch mi spadl k nohám. Řekl jen „Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky,“ a umřel. Po jeho smrti mutanti obnovili útok, dostali se přes hradby a zabili všechny obránce. Junktown vypálili a podobný osud stihl taky Shady Sands, Hub a mnoho dalších měst.
Tak a teď vám asi nejvíc vrtá hlavou, jak jsem to všechno mohl přežít, a co se vlastně stalo se Zakladatelem, když jste slyšeli mnoho legend o tom, co udělal, když měl být po smrti, že? Odpověd je jednoduchá, prostě jsem si to všechno vymyslel, aby vyprávění nebylo tak nudné. J Ve skutečnosti střela Zakladatele minula.
Mutanti zdrhali, ale jen k nejbližšímu McDonaldu, kde se opět sešikovali a znovu vyrazili do útoku za masového pokřiku svého bojového hesla a podpory několika parních vozů. Než kdosi splašil bazuku, podařilo se jim probořit hradby z nakupených vraků aut Lamborghiny. Pak se nám ale podařilo všechny auta za pomoci Vipera a plasmových granátů zlikvidovat. Bohužel, mutanti už stihli projít trhlinami v hradbách. Obránci houfně seskakovali z hradeb, a běželi se ukrýt do domků. Rozhořel se boj muže proti muži, ženy proti ženě a krysy proti kryse (ti druzí byli pochopitelně zmutovaní). Přímo přede mnou se objevila hromada zeleného masa. Pozvedl jsem svoji brokárnu a vypálil. V mutantově hrudi se objevilo několik dírek, ale nevypadal, jako že by chtěl umřít. „K zemi!“ zařval za mnou Irwing. Švácl jsem sebou na zem a mutant mě následoval s rozstřelenou lebkou. Rychle jsem vstal a rozběhl se za Irwem, který držel pušku slonobijku. Kolem něj stálo několik dalších mužů z našeho úseku. Všude bylo plno kouře, prachu a rzi. Kolem proběhl mutant, kterému chyběla paže a za ním další mutík s rotačákem. Odhodil jsem Pancor, do kterého mi už stejně scházelo střelivo, a se slovy „Ty už to nepotřebuješ, že,“ jsem vzal jednomu chlápkovi pistoli mauser. Neodpověděl, možná proto, že neměl čelist. Chtěl jsem doběhnout k Irwingově skupině, ale on už zase zorganizoval ústup a nechal mě tam. Doběhl jsem ho až v nějakém baráku, ve kterém bylo dalších asi padesát lidí, mimo jiné Zakladatel, Tandi, Kilian a šéf Junktownských stráží, celý zjizvený a tak drsný, že by s ním šlo šmirglovat. Ovšem na Zakladatele neměl.
Stoupli jsme si k oknům a pálili po nabíhajících supermutantech. Stěny budovy ovšem byly z plechu, takže ochrana, kterou poskytovaly, byla spíše psychologického charakteru. Vedle mě si stoupl Irwing, střílejíce ze škorpióna, což je taková šikovná zbraň vyrobená někde ve východní Africe nebo tak nějak.
„To by mě sakra zajímalo, kde je krucinál Myra!“ řekl, když měnil zásobník.
„Přece tady!“ ozvalo se pod oknem. „Snažím se k vám dostat, tak mi pomozte!“
Vyklonil jsem se z okna, chytil ji za ruku a vtáhl dovnitř tak prudce, že dopadla na Irwinga. Prudce ho objala a děkovala mu za záchranu, ale on ji vykázal k Tandi, která seděla na podlaze vedle velké hromady nábojů. Lidi po ní házeli zásobníky a ona je plnila. Myra se k ní přidala a my jsme opět pokračovali v palbě. Velký Zářící Vzor Veškeré Postnukleární Mládeže ©Vault Tec 2140 zrovna dumal nad těžkým problémem.
„Mám si vzít doutník, nebo nemám?“ ozvalo se za námi. Slova byla doplněna střelbou z útočné pušky. „Jestli si ho zapálím, tak budu ještě víc cool, než už jsem. Na druhou stranu, správný superhrdina nekouří.“ Zabil pár dalších mutantů, a pak své dilema vyřešil kompromisem: dal si sice do koutku pusy doutník, ale nezapálil si ho. Útočníci ohromeni jeho zjevem padali na zem i bez přispění našich zbraní, ale bylo jich mnohem více, než jsme mohli zvládnout. Zdálo se, že „Tohle je náš konec“ (tento výrok je majetkem společnosti Hollywood comp. All rights reserved. Autor je ztracen v dějinách brakové literatury a béčkových filmů.).
A právě v této chvíli se TO stalo. Nalevo od nás se ozval charakteristický kravál chaingunů, doprovázený výbuchy raket. Mutanti hned změnili směr útoku a rozhodli se smést z povrchu největší hrozbu, ale naši kámoši z Bratrstva urputně bránili bordel a přilehlý chlívek. Se svatým zanícením zaujali obranné pozice a hrdě trhali mutanty na kusy. A hned nato se začalo střílet taky napravo od nás a o chvíli později se k nám probojoval Seth, náš velitel stráží a (ačkoli to nechce přiznat) Irwingův podřízený. Spolu s ním tady byli samozřejmě taky Peter a Paul, pár dalších lovců a kupodivu taky junktownský gang Lebkounů, kteří o sobě prohlašovali, že to jsou tvrďáci, ale když se doslechli o mutantech, vzali nohy na ramena. Náhlým, rychlým a odvážným útokem, který vypadal, jako bych ho navrhl já sám, se jim podařilo zlikvidovat levé křídlo útoku. I my jsme vyrazili do protiútoku, ale já si z něj moc nepamatuju, protože jsem zakopl o kulomet a praštil se do hlavy o vipera. Když jsem se probral, byl už Irwing a ostatní daleko vpředu a vyháněli mutíky z města.
A tak vlastně skončila ona slavná bitva o Junktown. Mutanti byli odraženi, a jejich vůdce zemřel, když mu noha uvízla v králičí noře a stádo strachem zdivočelých supermutantů ho ušlapalo. Později bylo ještě vypáleno pár osad dál na západ, Old River, New Bendo, Los Bananos a kolonie aztéckých uprchlíků Azechasitzahakathitoutehikach, ale výspa moderní civilizace byla ochráněna. Mimo jiné i mou zásluhou.

Pokračování