Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Saruman.M - Monolog Část 1. Mé jméno zní Kratt Janic, ačkoliv mnoho lidí mi raději říká Kratt Lhář či Kratt Zrádce. Mým rodištěm bylo městečko zvané Den, jež leží několik desítek mil severozápadně od New Rena. Tam jsem strávil celé své dětsví i podstatnou část dospělosti. Matka byla jedna z těch laciných prostitutek, jejíž služby si leckdy mohl dovolit i ten nejposlednější pobuda v Denu. Měla nízkou, baculatou postavu a tvář ji krom světle hnědých vlasů a páru modrých očí zdobila drobná jizva, o níž nikdy nemluvila. Vyznačovala se primitivním chováním a, ostatně jako každy v tomhle městě, hrubou mluvou. Co se otce týče, toho jsem nikdy neviděl. Myslím, že to bylo dobře, páč podle matčina zaměstnání a výdělku to nemohl být nikdo pořádný. Pamatuji si, že mě matka často děsila možnými kandidáty, když jsem zlobil nebo nechtěl jít spát. Docela to zabíralo. Jakožto dítě přežívající ve městě drog, násilí a prostituce jsem se živil drobnými krádežemi nebo občasným žebráním, což nás společně s matčinými výdělky drželo nad vodou. Z tohohle období života stojí za zvláštní zmínku pouze můj první sexuální zážitek ve věku patnácti let, kdy se mi podařilo okrást jednoho bohatšího obchodníka a ze zvědavosti jsem získáné pěníze vyměnil za jedno číslou s kurvou jménem Amanda. Už si ani nepamatuji jak vypadala, ale… Tak mě napadá, proč to vlastně všechno říkám. Beztak mí zbývá maximálně den života, než pojdu na dehydrataci. Strašlivě mě bolí nohy, ruce a v podstatě celé tělo. Abych to vysvětlil: Jsem přitlučen osmi hřebíky k dřevěnému kůlu ve tvaru kříže a mluvím sám se sebou, páč už mi dávno jeblo v palici a nic lepšího mě nenapadá. Chvíli jsem se snažil počítat, myslím jako od jedné do nekonečna, ale u padesáti tisíc mě vyrušila krysa hlodáním levé nohy mého zhyzděného těla a já už se k tomu nevrátil. Takže tady vedu monolog v podobě dialogu, který občas vyruší kryska silnějším kousnutím. Už jsem tu potvoru i pojmenoval, říkám jí Sara, jelikož tak znělo i jméno mojí mámy a ty dvě jsou si tak hrozně podobný; parazitují do poslední chvíle. No, asi bude lepší pokračovat ve vyprávění. Tuhle idylku narušil až příchod movitého obchodníka Tarika, vyžraného a hrozně naivního chlapíka, který se do mamky zamiloval( pořád nechápu, jak se to mohlo stát). Chtěl si ji dokonce odvést pryč do svého bydliště a mě, což bylo ještě divnější, vzít též. Matka pochopitelně jeho nabídku s radostí přijala a týden nato už jsme cestovali cestovali s karavanou do Vault city, tam totiž Tarik žil. Nutno uznat, že záčátek mého nového života nebyl zrovna šťastný, ihned vysvětlím proč: V tomto městě se lidé dělily na občany a ne-občany. První skupina měla privilegia, o nichž se mi v životě nezdálo, zatímco ta druhá zde žila jen o něco lépe než my v Denu. Tarik občanství měl, dokázal ho zajistit i pro Saru, ale já jakožto parchant musel projít zvláštními testy. Tarik byl sice boháč, podařilo se mu pro mě dokonce získat učitelku, i tak to však trvalo dlouhé dva roky, něž jsem konečně prošel. Od té doby se stal život stereotypem, rok míjel za rokem a mě začal chybět Den. Tarik mi našel práci infrormátora nově příchozích, což rozhodně nebyl bůhvíjáký post, ale setkání s cizinci mě udržovalo alespoň v jakémž takémž klidu. Tuším rok po mém nástupu do úřadu Tarika zabil jeden opilý ne-občan a veškerý jeho majetek zdědila matka. Ona však nebyla zvyklá nakládat s tolika penězi. Brzo všechno rozházela za různé blbosti, hlavně chlast. Dokonce nabrala i nějáké ty dluhy, což málem zaplatila ztrátou občanství. Tehdy jsem jí z toho dostal a matka se na mě za odměnu přisála. Ze solidarity jsem ji nechal bydlet u sebe, ale to byl jeden z mých nejstrašnějších životních omylů. Její alkoholická dobrodružství, kterých zažívala čím dál víc, se brzy stala známými celému městu a po jedné obvzláště divoké pitce, kdy nazvala starostku Lynette černou sviní, si mě již zmíněná předvolala do senátu. Ten den se mi navždy vryje do paměti. Starostka na mě křičela a hrozila odebráním občanství, vyhnáním z města i dalšími tresty, pokud okamžitě Saře nedomluvím, nebo ji nevyhodím. Já hlupák volil první variantu, po jejíž splnění jsem s klidem odešel pracovat; v poledne mě i s matkou vyhostili. Ta blbá kráva se totiž hned po mém řečnění opět řádně ztřískala. Nějakou dobu jsme tajně žili na předměsti, ale matčino pití nás brzy prozradilo a my museli utéct do pouště jen s několika málo zásobami. Snad to bylo kvůli té dlouhé době bez jídla, či za to mohly matčiny abstinenční řeči o mé neschopnosti, ale při té cestě do neznáma jsem se změnil. Probudila se ve mne má temná stránka a já ji byl postupně pohlcován. Při jedné matčině hlášce mě ovládla natolik, že jsem tu zmiji prostě zabil. Ještě teď vzpomínám na ten zděšený výraz, když jí mé ruce pevně uchopily za krk a rychle s ním luply napravo. Mé vědomí čekalo příchod výčitek či něco na ten způsob, ale až na pocit uspokojení nepřišlo nic. Proměna v bestii byla tedy dokončena. Jelikož se mi mrtvolu něchtělo pohřbívat, jednoduše jsem si jí opekl na ohni a snědl, docela ušla. Do čerta, Sara to s tím kousáním zase přehnala, nohou mi projela děsivá bolest a já na chvíli téměř získal pocit, že už jsem po smrti. Tuto domněnku však kryska svými dalšími hryzy okamžitě vyvrátila. Ach jo, ať už to přijde, ať už konečně zhebnu a přestanu vnímat ty rezvavé hřebíky, které prochází téměř každou částí těla, dřevěné třísky drásájící kůži, slunce oslepující zrak.... Raději začnu opět vzpomínat. Poušť se po odstranění matky stala o něco více příjemnou a další dny cesty už byly o něco méně bezcílné. Zamířil jsem zpět do Denu, věříc, že tam naleznu lepší život než v tom prašivém Vault city. Asi týden po matčině smrti se na mě navíc usmála štěstěna a já narazil na kraravanu, jež cestovala do stejného místa jako já. Vedla ji jistá Alrysa, vychrtlá žena s ksichtem dogy a věčnými prupovídkami o dobrodružných cestách, které zažila. Nesnášel jsem ji. Nebýt těch pěti hromotluků chránící její život, už dávno by zhynula jako moje hadí matka. Holt myšlenky se od mého opuštění Vault city dosti změnili. Během zbytku cesty až na několik lupičů a skupinku geckonu žádné zajímavé události nenastali a my bez jakýchkoliv výraznějších problému došli do Denu. Tam mě opustili. Nutno uznat, že mé počáteční nadšení z návratu brzy opadlo a já opět shledal město coby obyčejnou feťáckou díru. Všechny pěníze nastřádané za léta práce ve Vault City zmizely v kapsách štětek a barmanů, což mě donutilo shánět práci. Chvíli jsem opět kradl, ale už to zdaleka nevynášelo tolik jako za mých dětských let. Bylo nezbytné najít si něco lepšího. V té době se začal v Denu tvořit nový gang, jež měl ambice ovládnout vyďěračský trh a já se překvapivě lehce stal jeho součástí. Jednou jsem prostě narazil na typa jménem Holdan, jež mě po krátkém opileckém rozhovoru zavedl na brutální pitku v místech, jež si vůbec nepamatuji. Nuž a asi v polovině téhle chlastací akce se mě ten chlapík zeptal, jestli bych nechtěl být součástí jeho skupinky. Já přikývl. Co se Holdana týče, byl to vysoký černoch s širokými rameny a usměvavou, tupě vyhlížející, tváří. Moc mu to nemyslelo, proto raději přenechával úkony vyžadující mozek jiným, zato však perfektně ovládal svůj ohromný perlík, s kterýmž před mým zrakem později přerazil nejednu všetečnou palici. Znal jsem ho ještě s dětství, párkrát mi tehdy rozbil hubu, ale nebylo to nic extra. Nevím proč, ale chováním mi připomínal matku, věčně ukecaný a v opilosti řádicí víc než otrokáři při lovu divochů. Jo, pokud vás to zajímá, byla to moje kulka, jež ho nakonec poslala na onen svět. Gang si říkal Rudá pěst, mimochodem pěkně debilní název, a okrem Holdana čítal ještě dalších pět lidí. Z nich stojí za vyzdvižení pouze Zeela, bezcitná kráska se srdcem chladným jako kámen, která byla po dobu mého pobytu v tlupě nejlepším spojencem. Zezačátku to byla vcelku nuda, jen braní výpalného a plašení bezdomovců, ale potom započala akce. Ještě teď se slzou v oku vzpomínám, jak jsme chytlili jednu pěknou servírku z místní putyky, brutálně ji znásilnili a nakonec umučili k smrti. Docela tvrdé taky bylo, když Holdan prohrál v kartách s místním otrapou Smittym. Pokynul nám a my v odpověď vytasili zbraně; výsledkem bylo šest mrtvých. Co se týče Smittyho, tak toho jsme stáhli z kůže a potom ukopali k smrti. Holt zlaté časy Rudé pěsti.V téhle době mé postavení v gangu stoupalo, díký vynálezavým způsobům zabíjení( Smittyho skalpovaní byl čistě můj nápad), schopnému vedení( Holdan vládnul pouza naoko, rozhodovala Zeela a posléze i já), chytré mluvy( povedlo se mi přesvědčit konkurenční gang k alianci proti gangu třetímu) a několika dalším drobnostem mě společníci uznávali, ba dokonce poslouchali. To vše skončilo zhruba o rok, kdy gang Čističů vyhladil Septerovu bandu, našeho jediného spojence, při obvzláště tvrdé bitce. Okamžitě se obrátili proti nám, jelikož toužili po vládě nad celým Denem. Měli ohromnou přesilu( po výhře na konkurentem získali velký počet nových rekrutů) a my jim museli čelit bez jakékoliv pomoci, za což pochopitelně mohli naše noční masakry řádných občanu. Byla to pro nás předem prohraná válka. Schovali jsme se do jednoho opuštěného domku na předměstí, opevnili jej a poté čekali příchod Čističů. Asi o hodinu později se naše obavy splnily. Nakráčelo jich tam nejméně třicet, všichni po zuby ozbrojení. Rychle se skryli za okolní chatrče, načež začali hledat chybu v naší obraně. Nastalo ticho, které přerušil až hlasitý skřek. Jeden jejich mladík tehdy nejspíš nezvládl adrenalin a vrhl se střemhlav vpřed; okamžitě ho usmrtila Zeelina rána brokovnicí. Bitva započala. Kolem deseti dalších mužu následovalo příkladu chlapce, sebevražedně útočíc na stavení. Mnoho jich padlo pod divokou palbou kulek, ale čtyři z nich pronikli naším valem a vyrazili dveře, střílejíc na všechny strany. Jednoho jsem zabil rychlou dávku ze samopalu, zatímco ostatní dostal Holdanův perlík. Avšak i přes tento rychlý zásah stihly zastřelit Patricka, nadaného člena gangu. Po zbytek dne se už nic zajímavého nestalo, občas jsme vypálili jejich směrem a to bylo tak akorát vše. I když Rudá Pěst dosáhla velkého vítězství, nadále stála proti čtyřnásobné přesile s daleko lepším vybavením, což během následujícího týdne začalo být znát. Čističi pomalu likvidovali naše lidi, obsazovali důležité pozice a ničili morálku. Pochopil jsem, že za normálních okolností nemužeme zvítězit. Pochopil jsem, jak nutné je zmizet. Napadlo mě jediné: Zrada.