Deimos - Alone in the dark
Nic, tma… byla to však vůbec tma?
přemýšlel. Tma rozhodně ano, ne však černá ani bílá. Otevíral a zavíral oči,
odstín prázdného obrazu se však neměnil. Barvu identifikovat nedokázal.
Začal
nahmatávat okolo, podlaha ale byla pokryta tisíci střepy z vysklených oken
a jinými úlomky trosek. Vzduch okolo štiplavě zapáchal; mísily se v něm
pachy spáleniny a prach, někde v dáli řvaly alarmy a troubily klaksony
aut, jež se před malou chvílí srazily či dokonce byly převráceny obrovskou
tlakovou vlnou. Lidé křičeli, někteří ani nevěděli proč. Až procitnou ze šoku-
ti co přežili- zjistí, že důvod měli. Ať už oslepli nebo ne.
Ruku
položil na zeď a pomalu se vydrápal do stoje. Po stehně mu pod kalhotami stekl
potůček teplé moči, který však nevnímal. Když si konečně představil půdorys
pokoje a uvědomil si, kde asi tak může být, začal šmátrat směrem ke dveřím.
Z venku se ozvala série výbuchů připomínající bombardování, vzdálenost od
ní se však dala určit jen velmi obtížně.
Otupěle
se došoural až ke dveřím, které bez problému otevřel.
Chodba páchla spáleným masem a
škvařícími se plasty. Kousek ode dveří odněkud na zem dopadaly
v pravidelném rytmu kapky vody, jež s občasným zasténáním či
agonickým zařváním tvořily píseň zkázy. Zakřičel.
Vysoký
tón se však jen párkrát odrazil od stěn a bez odpovědi zanikl v dáli.
Zkusil to znovu, opět bez viditelného
výsledku. Vyrazil tedy šouravým krokem podél zdi a pokusil se vzpomínkami
orientovat se za východem, šokem zastřenou a zmatenou mysl mu však překrývala
pálivá bolest očí, jež slepě tápaly po okolí; nic však rozeznat nedokázaly.
Dokázal
se pomalu dostat až na samotný konec chodby, došel ale k zjištění, že
výtah je mimo provoz. Tlačítko na přivolávání kabiny nejevilo známky
funkčnosti, ani z výtahové šachty nevycházely žádné zvuky. Schodiště o
kousek dál tak naskýtalo jedinou možnost dostat se ven a vyhledat pomoc. Jeho
útrpná cesta ven začala.
Všechny smysli nastražené držel
jen kvůli několika aspektům: nenaskytla se snad vteřina, kdy by někde
z dálky či blízka agonicky nezaječel v bolestech umírající člověk,
nebo na zem v ozvěnotvorném prostoru
nedopadla část kdejaké trosky. Když postupoval pomalu schodištěm dolů,
neuvědomoval si, že vše okolo je z velké části zničeno; všude prskaly
výboje statické elektřiny, prach leckdy znemožňoval dýchání a na zemi jeho nohy
občas začvachtaly v louži, tvořené neznámou tekutinou. Odněkud se opět
ozvalo smrtonosné zasténání.
Jakmile
dorazil do hlavní haly hotelu, obklopilo jej nezměrné množství zubožených
lidských duší; přestože neviděl, vnímal nářky a předsmrtelná chroptění desítek
zmrzačených jednotlivců, jež se nyní shromažďovali v hale a čekali na
lékaře, gardu či jiné pomocné složky- vysvobození. Nebylo však pravděpodobné,
že někdo dorazí.
Procházel
pomalu a opatrně, přesto se mu vždy do cesty připletlo nějaké lidské tělo.
Některé při kontaktu bolestivě zakňučelo, jiné nevydalo ani hlásku. Všude to
páchlo spáleným masem a výkaly. Co má dělat? přemýšlel, šokovaná mysl však
nedokázala soustředivě přemýšlet. Naslepo, pomocí rukou a jiných smyslů, pomalu
našel otevřené vchodové dveře a vyšel na ulici. Auta již nejezdila.
I
zde se však- nyní pohybovalo- množství bloudících osamocených entit; sem tam
někdo do jeho rozklepaného těla narazil a pospíchal dál, často volající o pomoc
nebo vykřikující jméno někoho známého, byť i boha. V dálce začala svou
zlověstnou melodii vyhrávat siréna: dutý monotón
se se zvyšující se tóninou začal přerývat do ohlušujícího jekotu, jež se nesl
celým městem, aby se opět mohl s patřičnou grácií utišit a úplně
zaniknout. V ulici nastala opět panika. Chvíli po vypnutí poplašného
signálu- když se nic nedělo, nastalo sice hrobové ticho, které následně ale
opět vystřídal chaos.
Někdo
do něj strčil tak silně, že padl na zem a do už tak rozdrásaných dlaní se mu
zaryly ostré úlomky skleněných výplní oken či jiného materiálu. Vykašlal
prachem prosycený hlen a opět se zvedl. Opřel se o zeď vedle a až nyní si
uvědomil, že z útrob břicha mu do celého těla vystřeluje palčivá bolest.
Šmátravě se vydal podél zdi pomalým tempem poslepu dál, cíl si však neurčil.
Výlet
však netrval dlouho: neznalost- a hlavně nevybavitelnost si okolí a nadálá
panika jej donutila zastavit se na místě a zaujmout pozici, na niž přečká
několik dalších okamžiků. S neustupujícím chaosem však postupem času
přicházelo pomalé probírání se ze šoku.
Vdechoval horký a zakouřený
vzduch, jež k němu vál zprava od hořícího auta, a plakal. Opřený o zeď
budovy a sedě na chodníku svíral pěsti rukou, které měl složené v klíně.
Neustávající bolest břicha byla již nesnesitelná a samotné pomyšlení na krvavé
zranění, jež si vlastně uvědomil až před několika minutami, ničilo jeho už tak
otřesenou psychiku. Vnímal jen stále vyděšené okolí; praskot hořících
materiálů, pachy zničení a smrti, otřesy způsobené nenadálými výbuchy. A lidský
nářek.
Cítil
se malátný a to i přesto, že již byl hodiny osleplý. Ostrou bolest nahradila
tupá necitlivost spodní části těla, zbytek muskulatury se začal samovolně
klepat. V dálce se ozval výstřel, všechny zvuky však vnímal už jako
postradatelný doplněk kulisy okolí. Trhavými pohyby nahmatal krabičku cigaret,
zapalovač a kapesní notes, jež nosil v náprsní kapse. Rty vytáhl cigaretu
přímo z krabičky, odpálil si zippem a pohroužil se do svého vnitřního
světa. Párkrát kouř polkl, úlevu však ani nikotin nepřinášel. Otevřel tedy svůj
zápisník- aniž by věděl, jestli jej nedrží obráceně, a rozevřel jej. V tu
chvíli nebyl s to najít jakoukoliv psací potřebu, namočil tak jeden už tak
ulepený prst do teplé krve, řinoucí se mu z rány na břichu, a začal
naslepo psát na papír: VIDĚL JSEM…
Jakmile
větu dopsal, spatřil konečně temnou barvu.
* * *
V ulicích panovala panika.
Vše hořelo, lidé řvali a dotvářeli tak
spolu s ohněm a veškerou jinou zkázou okolo atmosféru apokalypsy. Proběhl
okolo zkrvaveného muže, jež seděl bezvládně opřený o zeď. Z úst mu právě
vypadla nedokouřená cigaret, jež se skutálela až na notes, jež mu ležel v klíně.
Zastavil, vrátil se k němu a taktak uhasil plameny vznikající na malém
notýsku. Část stránky již zpopelněla, na druhém listu však stál krví napsaný
zbytek citátu: …ATOMOVÝ VÝBUCH. Sebral
mu krabičku s cigaretami a utíkal dál.
ZPĚT NA POVÍDKY
|