Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Život, smrt a život. Je tma, nevidím. Mohl bych otevřít oči, ale nemá to smysl, stejně bych nic neviděl. Už ani necítím svoje tělo. Teď je to stejně jedno. Už necítím ani špičku nosu. Zato cítím zápach tlejícího masa. To jsem to ale dopracoval. Ani nevím, kde jsem. Ono je to vlastně jedno. Už je tak jako tak po mně. Maso mi odpadává od kostí a vesele hnije, jsem opuchlý jako nic před tím, snad i ten zápach si namlouvám. Tak živě nám popisovali nemoc z ozáření a její následky, že si to i dokážu vybavit. Je to zajímavé. Pokud si dobře pamatuju, měl jsem posledně, když jsem byl při vědomí děsnou depresi, dokonce jsem i viděl, nebo už ne? Nevím. Uvědomění si jisté smrti nikomu na radosti nepřidá. Nezbývá nic jiného, než se s ní smířit. Teď už mi nepomůže ani boží zásah, teda pokud vůbec někdo takový vůbec je. Kruci, už pomalu ani nedýchám, a takový to byl živý sen. Snil jsem o svém životě, o tom co bylo, o štěstí, o rodičích, o domově, o kamarádech. Můj život vůbec nebyl špatný, to nebyl. V porovnání s tím jakým způsobem tady zařvu to byla pohádka…… On život ve Vaultu je docela jednoduchý. Jsem první generace pod zemí narozených dětí. Vault je budoucnost. To hlásaly plakáty všude kolem. Mí rodiče měli štěstí. Dostali se dovnitř pomalu na poslední chvíli. Vyprávěli mi o válce a o nepokojích. Ostatně v hodinách historie nám lektor Johnson vyprávěl o příčinách a důsledcích toho, co se stalo. Neučil nás ale jenom historii. Nebylo nás moc, všehovšudy dvacet dětí ve školním věku. Všechno první děti podzemního domova, který nás bude chránit do té doby, než bude venku bezpečno. Nezakrýval před námi holý fakt, že to může trvat dlouho. A taky trvalo. Ve věku dvaceti let jsem byl spolu s Lennym a Bartem a několika dalšími vybrán pro výcvik se zbraněmi. Moc se mi do toho nechtělo. Starý Johnson dokázal barvitě popsat věci, které zbraně způsobily. Měl jsem ale ze všech nejlepší přesnost a reakční čas. Frederick a Renard, naši učitelé to tvrdili a neměl jsem důvod jim nevěřit. Zařekl jsem se ale, že zbraň nepoužiju pokud to nebude bezprostředně nutné. Za nějakou dobu jsme uměli všechno, co nás mohli naučit o zbraních, jejich použití, jejich údržbě, o přežití, o boji beze zbraně, prostě všechno. Tak plynul čas a já jsem přebral odpovědnost za výzbroj vaultu a byl jsem na nějakou dobu spokojený. Spřátelil jsem se s Lailou a chystali jsme se založit rodinu. To mi bylo něco málo přes pětadvacet, plus mínus sedm měsíců. Kdo by nebyl šťastnější než já v té době. O rok později se nám narodil syn. Dostal jméno Carter a měl se k světu. Mí rodiče byli nadšení, Laila ještě víc a já jsem byl hrdým otcem. Všechno štěstí ale netrvá věčně. Jednoho dne si nás, mě, Barta a Lennyho zavolal velitel Sparks. Když se má něco pokazit, tak se to pokazí, ale pořádně. Celý náš vault byl nějak prokletý či co. Nebylo dne, aby se něco nepokazilo. Většinou ale nepodstatné věci. Opraváři se aspoň nenudili. Tohle bylo ale vážné. Celou tu dobu jsme byli ve spojení s automatickým vysílačem. Ten ale z ničeho nic vysílat přestal. Chyba nebyla u nás, to údržba vyloučila po důkladné prověrce a diagnostice systému. Podle instrukcí měl velitel vyslat skupinu, která má jít zjistit, co se stalo. Chtěl jsem protestovat. Měl jsem rodinu a vůbec se mi od ní nechtělo odcházet. Na Sparkse to ale neplatilo. Laila čekala našeho druhého potomka. Když jsem jí řekl, do čeho mě uvrtali, měla z toho takový šok, že málem potratila. V tu chvíli jsem zvažoval co by se mi asi stalo, kdybych Sparksovi prohnal hlavou kulku. Názor i přes prosby obou spojených rodin nehodlal změnit. Jsem prý to nejlepší, co máme, takže ven musím i kdyby se všichni stavěli na hlavu. Nebylo vyhnutí. Stáli jsme u dveří do přechodové komory. Přišli se s námi rozloučit snad všichni. Laile jsem řekl, aby zůstala doma. Tohle bych už asi neunesl. Sparks nepřišel. Asi si byl vědom rizika, které se podobalo mým přepjatým nervům a ostrým nábojům v brokovnici, kterou jsme měl na zádech. Jeden z nás by zemřel. Majáky zablikaly, otevřely se dveře a přechodová komora nás spolkla, aby nás na druhé straně vyplivla. Byla tam tma. Rožnul jsem baterku. Náš vault, stejně jako většina ostatních, byl zapuštěný do žulového masivu. Venku na nás čekalo světlo tak intenzivní, že jsme měli co dělat i s ochrannými brýlemi, aby nás neoslepovalo. Tak jsme vyšli. Geiger ani necvakl. To bylo dobře. V posledních dnech do nás hustili jednu instruktáž za druhou. Bylo mi z toho někdy na zvracení, ale museli jsme znát všechna rizika. Opravdu všechna. Tak jsme šli. Cestovali jsme většinou v noci. Bylo to pohodlnější. První přepadení si na nás pěkně počkalo. Byli to psi. Hladoví, zmutovaní radiací, hrozní. Pustili se do nás takovou silou, kterou by nikdo nečekal. Moje brokovnice byla automat. I tak jsme ale utrpěli několik zranění. Byl jsem na tom asi nejlíp. Skončil jsem s pokousaným lýtkem a stehnem. To se dalo přežít. Bart to odnesl nejhůř. Potrhali mu levou nohu a pravou dlaň. Ošetřili jsme ho, ale bez podpory nebo aspoň hole se nepostavil, natož aby chodil. Napíchali jsme do něho regenerační stimpacky a odešli jsme o kus dál, kde jsme týden odpočívali. Bart se z toho dostal, ale do konce života kulhal a v pravé ruce neudržel ani hrnek čaje. Od té doby byl tak nějak uzavřený do sebe a měl pořád mizernou náladu, nebo byl v depresi. Museli jsme ale jít dál. Lenny zemřel jako první. Ani moc netrpěl. Šli jsme tehdy soutěskou, svítalo, tak jsme se chystali jsme se utábořit. Lenny byl vpředu a já pomáhal Bartovi s udržením nějakého tempa. Najednou se země pohnula a síla zemětřesení mi podrazila nohy. Když odeznělo, místo Lennyho byl před námi zával, který způsobilo zemětřesení. Strhlo to celý levý břeh. " Kurva, jak, je tohle do prdele možný, zasraný zemětřesení, doprdele kde je Lenny, kurva co se to děje, já jsem ti kurva řikal, že sem nemáme lízt, doprdele oběma jsem to říkal a teď jsme v prdeli, chcípnem tady jako chudál Lenny, je to v hajzlu, kurva je to vaše zasraná vina, jenom vaše, já jsem to říkal, obema jsem to říkal a teď je Lenny kurva mrtvej pod zasranýma šutrama díky posranému zemětřesení, je to v prdeli, v zasraný prdeli a my tady chcípneme stejně jako kurva Leny…" Vrazil jsem mu aby se vzpamatoval. Podíval se na mě a rozbrečel se. Bylo toho na něj moc. Navíc jsem si uvědomoval, že má pravdu. Lenny měl u sebe geigera a lékárničku, nemluvě o velké části jídla a vody. O mapě a kompasu ani nemluvím. To byl fakt blbej nápad. Když se daří, tak se daří, řekl by jeden. Dal jsem Bartovi čas, aby se sebral a vyrazili jsme dál. Od té doby nepromluvil a zavrtával se do sebe každým krokem, který jsme ušli. Došlo nám jídlo. To není tak hrozné. Bez jídla vydrží člověk docela dlouho a podle mojich výpočtů by nám měla voda stačit až k cíli. Důležité je se nezastavit. Tak jsme šli dál, krok za krokem. Bart byl na pokraji svých sil, nedával jsem mu ale jinou možnost, než že půjde se mnou dál. Dával jsem mu větší díly vody. Potřeboval ji více než já. Peklo se blížilo. Bart už je mrtvý. Broukal jsem si a šel jsem dál, krok za krokem, jako vždycky. Svět se ztratil. Existoval už jen další krok, a po něm ještě jeden. Když tu svět ještě byl, byl tu i Bart, a pak najednou jsem se otočil a on zmizel. Bylo mi do breku. Přišel jsem o jediného člověka, se kterým jsem si mohl povídat, pravda on sice nemluvil, ale poslouchal a hlavně jsem nebyl sám. Bylo mi zle. To asi z hladu a začínající dehydratace. Viděl jsem šmouhy divného světla. Někdy mi z toho divného pocitu oči úplně osleply. Ruce jsem měl opuchlé a bylo čím dál tím víc těžké udržet se na nohou. Polknout poslední doušky vody mi dělalo problémy větší, než kdysi, pokud jsem si dokázal vzpomenout. Pak se země zatočila a přišly hlasy, přišla Laila s Carterem a malou Sofií, matka s otcem, dokonce i Sparks. Byli tady všichni, dokonce i Lenny s Bartem, tak takové je umírání? Už se to blíží, už necítím vůbec nic, propadám se daleko. Čert vem úkol. Měl jsem zůstat doma………… ……bylo to světlo? Byly to hlasy? Jsem už v nebi?…………….. ………..odkdy je v nebi strop? Navíc není modrý. Tak to budu asi v pekle. Horko tu je opravdu obrovské………. ………..ne, musím být v nebi. Támhle je anděl. Musí to být anděl. Je tak nádherná. Sklání se nade mnou a usmívá se. Krásnější úsměv jsem ještě neviděl, v nebi, já jsem v nebi……….. To byl naprosto odporný sen. Zdálo se mi, že jsem venku a Bart s Lennym jsou po smrti a já jsem potkal anděla, neviděl jsem, umíral jsem. Z takového snu je nejlepší se probudit. Jenom rožnu. Kruci, asi jsem si přeležel ruce, nechcou mě poslechnout. Tak dobře, ještě chvilku poležím ať se prokrví. " Ty být vzhůru?" ozval se mi nad hlavou hlas. Chtěl jsem se ohradit a vyplísnit Lailu za její nejapný žertík, ale to, co jsem uslyčel se vůbec nepodobalo mému hlasu. Bylo to nějaké zachrčení. Cítil jsem, jak mi vibruje krk. " Ty nemluvit, být ještě moc slabý. Už ne nemocný, ale být moc zesláblý. Ty počkat, já udělat tmu." Jemný hlásek udělal dva kroky na drsné podlaze, uslyšel jsem rozvazování a pád nějaké těžké látky. Tehdy jsem ale neměl tušení co to bylo, natož, kde jsem a proč se nemůžu pohnout ani prstem. Nemocný? " Já ti teď otevřít oči, nejdříve ale kapky. Orlando říkat každý den dvě kapky ráno a večer." Víček se mi dotkly kapky nějaké tekutiny, které protekly až k očím a začaly divně svědit. Chtěl jsem si je promnout, ale neposlouchaly mě ruce. Kruci. Pak se mi víček dotkly něčí prsty a jemně je promnuly. Nakonec jemně zatáhly. Nejdříve jsem viděl čmouhy a stíny. Po chvilce se stíny začaly vybírat a zostřovat. Čmouhy pomalu mizely. Pokusil jsem se zamrkat. Vrhnul jsem na ten úkol naprosto všechnu sílu a vůli. Víčka se pohnuly a já několikrát zamrkal. Pomalu, ale přece. Ozvalo se zasmání a někdo mě podepřel. Ruka dívky mi ke rtům přiložila misku s vodou a nalila mi několik kapek do úst. Zareagoval jsem jak jsem měl. Polykalo se m hrozně. Krk jsem měl vyschlý a drsný. Cítil jsem, jak mi tekutina stéká do žaludku. Cítil jsem všechny orgány v těle. Navíc pohled na moje tělo mě usadil. Byl jsem obtažená kostra. " Ty teď spát. Já přijít večer." Do zorného pole mi vplul zaprášený obličej dívky tak okolo dvaceti. " D…ě..ku…ji t..i. …," zachraptěl jsem. Pohladila mě po holé hlavě. Díky radiaci na sobě nemám ani jeden chloupek a už asi v životě mít nebudu. Možná už nebudu mít ani děti, ale to mi zrovna moc nevadí. " Ty teď odpočívat. Já přijít večer. Ty moc slabý." Usnul jsem. V následujících dnech se o mně starala jako o dítě. Po několika dnech mi začala kromě vody nosit i velmi řídkou kaši. Brahminí mléko je docela chutné. Měl jsem hodně času abych přemýšlel. Takže to nebyl sen. Lenny a Bart jsou mrtví. Laila a moje děti jsou někde daleko. Nevím kde jsem. Bylo mi z toho do breku. Dostával jsem se do deprese. Můj anděl se na mě díval nešťastně a smutně. Jmenuje se Tilea, ale všichni jí říkají Angeli. Neřekla mi proč. Uvádělo jí to do rozpaků. Tak jsem díky její péči pomalu sílil. Od doby, kdy jsem se probudil, opravdu probudil, uplynulo něco přes měsíc. Sám jsem jedl a mohl jsem se i trochu hýbat. Od Tiley jsem se dozvěděl kde jsem a mnoho zajímavých věcí. Nic mi to ale neřeklo a mapa vzala za své s Lennym. Přestal jsem si vyčítat co se stalo. Stalo se a je to pryč. Stejně asi už nebudu mít možnost se z toho zodpovídat. Jednou, bylo to ráno, vtrhla do mého příbytku kupa štěňat. Zadíval jsem se na ně. Takové zpestření jsem potřeboval. Všechny si hrály a pobíhaly kolem až na jedno, téměř sněhobílé. Bylo menší než ostatní. Byla to ona. Vyškrábalo se ke mně na postel, tak jsem ho vzal do náruče. Usnulo jako na povel. Asi je mu u mě dobře. O pár minut nakoukla dovnitř fena a štěňata se k ní rozběhla. Bílá kulička, která mi pospávala v náručí se zvedla až na matčino zaštěkání. Položil jsem ji na zem a díval se jak se odbatolila ven. Od té doby za mnou chodila každý den. Začal jsem jí říkat Deneb. Tak nějak jsme se sžili. Tilea to neviděla dvakrát radostně, ale nezakázala mi to. Podle ní stejně nepřežije. Pocítil jsem něco, co nás dva spojovalo. Orlando je obchodník. Má vlastní karavanu, nakupuje a prodává. Když tehdy přijel, zrovna jsem se snažil přepajdat tábor, ve kterém jsem byl doma v rámci tréninku na zesílení nohou. Nebylo to nic moc, občas se někdo uchechtl, ale všichni mě tak nějak povzbuzovali. Jejich náčelník a šaman v jedné osobě se na mě chodil pravidelně dívat a pokyvoval hlavou nad pokroky, které jsem dělal. Rozběhl se ke mně a začal mě plácat po rameni. Posadili jsme se v "mém" stanu. " Rád vidím, že se dáváš dokupy clověče. Jak se to vlastně jmenuješ?" " Já? Promiň, já sice znám tebe. Ale ty mě ne. Jsem Sidney." " Já jsem Orlando, obchodník," zapumpoval mi pravicí až mě zabolely svaly, které se začaly pomalu vzpamatovávat díky péči Tiley a usilovnému tréninku. " Mám na tebe prosbu Orlando. Ty to vědět budeš, jestli se nepletu, tak mi povyprávěj, jak jsem se tu vzal." " No bude to na delší dobu." " Nevadí, já mám čas a obchody můžou počkat do zítra ne?" " Chlapče, máš recht." Vytáhl z kapsy placatici a podal mi ji. Byla cítit alkoholem. " No copak, dobrej burbon ti nevoní?" zasmál se. Burbon? Tady? Usrknul jsem kapku a převaloval ji na jazyku. Byl dobrý, sakra dobrý. Podal jsem mu placatici zpátky. Orlando si přihnul, uvelebil se na židli jak nejpohodlněji to šlo. " Tak jak jsem řekl, bude to dlouhý…… Tilea mě našla uprostřed pustiny v posledním tažení. Byl jsem ozářený div jsem nesvítil a spolu s podvýživou a dehydratací to se mnou vypadalo bledě. Měl jsem, podle Orlanda, tak pár hodin, možná dní, ze kterých bych si asi moc neužil. Musel jsem prý projít zamořenou oblastí na jihozápad odtud. Našel mě vlastně Tilein pes, matka Deneb. Deneb mi ležela u nohou a vzbuzovala Orlandův zájem. Staral jsem se o ni s takovou láskou, že nejen dorostla ale předehnala své sourozence. Byla jako beránek, ale položila by za mně život. V kmeni používají psy k hledání potravy. Tentokrát našli mně. Tilea mě odtáhla do vesnice a s pomocí šamana mě začali dávat dohromady. Přinesla i mou pušku, o kterou jsem se staral od chvíle, kdy jsem měl dost sil abych ji rozebral a složil v jednom dni. Ta se Orlandovi líbila. V tomhle světě jsou takovéhle skvosty velmi vzácné a proto taky hodně ceněné a cenné. Orlando tu zrovna byl, tak poradil a pomohl, ale byl v tom háček. Doufal, že se k němu přidám, až budu v pořádku a v plné síle. Dobrých lidí je málo. Taky mi osvětlil původ Angeli. Byl jsem v deliriu a volal jsem svého anděla, kterým byla a je ona. Tak se to vžilo. Proteklo mnou hodně infuzí a hodně stimpaků. Udělal jsem si obrázek o jejich ceně v dnešní době a vyšlo mi, že než mi to splatím, budu velmi starý člověk. Každopádně mi vděčím za svůj život. …… no a to by bylo tak nějak celý. No už je pozdě. Jdu se prospat a zítra si zase popovídáme." Orlando se protáhnul a odebral se ztemnělým táborem. Uplynul skoro rok od mého probuzení. Tak nějak jsem se sžil s lidmi ve vsi, mou novou rodinou. Naučil jsem se jejich dialekt, naučil jsem se lovit, vydělávat kůže, hledat vodu, prostě všechno, co jsem potřeboval k životu tady venku. Deneb mi pomáhá a Tilea je na nás oba hrdá. Zůstal jsem s ní a ona se mnou. Nakonec jsme adoptovali jedno osiřelé nemluvně. Jeho matka zemřela při porodu a jí své Angeli neumím nic odepřít. Pušku jsem nechal odpočívat, ale starám se o ni jako o oko v hlavě. S přáteli jsem se rozloučil podle zdejších způsobů. Tak má Bart a Lenny každý svou mohylu nahoře ve skalách, kam pohřbíváme všechny obyvatele vesnice. Lovím docela rád. Luk je sice archaická zbraň, ale je naprosto smrtící, když víte jak na to. Orlando mě nepřemluvil. Byl zklamaný, ale nemohl s tím nic dělat. Měl jsem dobrodružství pro zbytek mého druhého života tak akorát dost. Dluhy se ale mají splácet. Dal jsem mu svou pušku. Díval se na mně jako na šílence, ale neustoupil jsem ani o milimetr. Měla desetkrát větší hodnotu než to, co do mě Orlando "investoval". Tak jsem vybral pro sebe, Tileu a naši holčičku něco pro potěšení, ale hlavně nádherný luk. Museli ho najít v nějakém městě. Byl to skládací poloprofesionální sportovní luk. Poznal jsem ho, protože v minulém životě jsem se v rámci svého výcviku zajímal nejen o střelné zbraně. Ostatně to oko přesné oko mi zůstalo. Orlando mi přidal ještě dobrý nůž a hrst víček, které tu platili za nejtvrdší měnu. Neměl mi to za zlé. Svěřil se, že za nějakou dobu, až bude mít dost peněz, se usadí, ale v nějakém městě. Neptal jsem se kde a ani po něm nechtěl mapu okolí. Zůstanu tady a už nikdy neodejdu.