Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hamster - Štěstí je jako bílá holubice - sere na vás.

Lacey si nervózně rozepnul kabát a dal ruce do kapes. Na ceduli nad dveřmi stálo: "Roam a jeho borci - prodej a výkup zbraní". Vešel dovnitř. Kolem stolku uprostřed místnosti seděli čtyři muži a hráli karty.
"Co budeš chtít chlape?" řekl muž s plnovousem.
Lacey nasucho polkl a udělal několik kroků do místnosti. Pak rozevřel plášť a odhalil bombu připjatou na těle.
"Nikdo se ani nehne!"
"Co blbneš, synku?" nechápal vousáč.
"Jestli mi tu okamžitě nevyskládáte pět tisíc, tak tu všichni chcípnem!"
"Seru na tebe, kámo."
"Jsem opravdu zoufalej! Nenuťte mě to použít!"
"Ty? To bych chtěl vidět..."
"Já... totiž... Už by to nebylo poprvý!" zakoktal se Lacey.
"Jestli nic nekupuješ, tak zmizni." Muži se vrátili ke kartám. Lacey se na ně chvíli nervózně díval a drbal se ve vlasech.
"Tákže!" začal. "Jestli mi je teda nechcete dát, tak já to doopravdy odpálim!!"
"Tak do toho..." odpověděl jeden z hráčů, aniž by se na něj podíval.
"Cože?"
"Odpal to."
"Aha... Takže jste mě k tomu donutili! Já to teda udělám!"
"Fajn..."
"Tak jo..." Lacey se nahrbil k bombě na své hrudi a začal zápolit s detonátorem. Hořce si uvědomil, že manipulovat s ním, když je k vám vzhůru nohama je trochu problém.
"Takže, menu..." říkal si potichu. "Settings? to ne... Nechci mp3 player! Kam jen to sakra nenacpou... jo, tady: Detonation..."
"Ty seš tu ještě??" vzhlédl k němu vousáč.
"To tedy ano! ehm... a aktivuju bombu! Máte na vydání peněz přesně... ne, ještě trochu... ano: deset minut! Tak sebou hněte, protože potom z vás budou tapety!"
"Tak to už by stačilo..." řekl jeden z hráčů a podíval se po ostatních. Vstali.
"Já věděl, že přijdete k rozumu!" zachechtal se Lacey. "Měli byste jít rozřezat matrace, protože jinak..." Větu už nedopověděl, jelikož byl sražen pravým direktem. Zatímco se snažil uvědomit si, k čemu došlo, přiložili mu ještě jeden přátelský kopanec. Nerad si to přiznával, ale ztratil vědomí. Vousáč mu jedním trhutím sundal bombu a hodil jí ostatním.
"Někam to odneste."
"Vyhodit jí?" kroutil hlavou jeden z nich. "To je škoda. To radši dyfjůsnem a prodáme, ne?"
"Jestli to zvládneš Jonesi..." Vousáč pokrčil rameny a došel si ke stolku nalít trochu pálenky.
"OK." Jones se vydal pro štípačky. "Všechno, co je potřeba udělat, je přestřihnout jeden drát. Věřte mi."
"A kterej?" zeptal se muž, co bombu držel. "Zelenej, nebo černej?"
"Cože?? Co to je za divný barvy?" nechápal Jones a vzal mu bombu z ruky.
"A jaký by asi měly bejt?"
"Červenej a modrej, přece!"
"Kde žiješ, kámo?" vysmál se mu vousáč. "Dneska už je k sehnání jen samá japonská elektronika a ti na holywoodský akčňáky moc nečuměli."
"Ty se ňák vyznáš, Roame..." odfrkl si Jones, aby zamluvil, že vůbec neví o čem je řeč. "Kterej bys přestřih ty, Slipe?"
"Zkus zelenej."
Jones to zkusil. Místo deaktivace se odpočítávání několikanásobně zrychlilo.
"Ty vole! Vono to tak fakt funguje!" vykřikl nadšeně Slip. Pod rychle mizícími číslicemi začal blikat nápis: "Debile!".
"A co mám dělat teď?" nevěděl Jones.
"Teď s tim musíš blbnout, potit se, přemít o životě a pak to zastavit v poslední vteřině." vzpomínal Slip.
"Tak dlouho se mi čekat nechce." Jones utrhl detonátor z bomby a odnesl nálož k ostatním do skříně. "Co uděláme s tim pitomcem?"
Vousáč se podíval na ležícího Laceyho. "Prodejte ho do otroctví, co jinýho?"

Když se probral, byl svázaný a v předklonu opřený o stůl. Pokusil se vytočit hlavu a uviděl za sebou několik vysmátých zjizvenců, kteří si rozepínali kalhoty.
"Co se mnou ksakru chcete provádět??"
"Necukej se, malej..." utěšoval ho jeden z nich. "Nejdřív to trochu zabolí, ale pak to pojede jak po másle. Máme v tom praxi."
"Kde to kurva sem??"
"Nějací drahoušci tě nám prodali. Nejdřív si krapet zařádíme a pak tě střelíme... těm... Kam vlastně prodáváme otroky?"
"Teď fakt nevim..." zamyslel se jiný. "Slyšel jsem, že je někde používaj na testování drog, nebo co, ale jinak sem otroky nikde jinde nezahlíd."
"Musíme je přece někde střelit. Z čeho by jsme jinak byli živí?"
"Z mučení a vymlacování hospod?"
"Taky fakt."
"Proboha, pustťe mě!" škemral Lacey, kterého zřejmě moc nezajímala poptávka po levné pracovní síle.
"Neboj." řekl otrokář a přistoupil k němu. Lacey se vzepjal a vší silou ho nakopl. Pak napnul ruce a pokusil se ve chvilce zmatku uvolnit pouta.
Snad jindy.

Poté, co se na něm vystřídal celý gang včetně několika otroků, byl vyhozen do ohrady. Rozhlédl se a pokrčil rameny. Když jsi viděl jeden otrokářský kotec, jako bys je viděl všechny. Zaprasená zem, žiletkový plot, všude zevlující divoši a podobný věci. Trochu mu vyhládlo a tak se podíval po nějakém jídle. Našel ho snadno. Skupina primitivů se motala kolem několika kbelíků s vodou a nějakým hnědým svinstvem. Lacey nikdy nebyl tak cimprlich, aby pohrdal takovou krmí. Protlačil se davem, napil se a do stínu si odnesl plné ruce něčeho, co vypadalo, jako bláto. Posadil se a tu pochoutku okusil. Skoro by řekl, že to i chutnalo, jako bláto.
No co - už jedl horší. zatímco spořádával svou porci, přisedl si k němu muž, který na první pohled mezi ostatní otroky nezapadal. Měl šik kožený hadry a soustředěně vynalézalý výraz.
"Jak to můžeš vůbec požít, kámo. Vždyť to ani neni prověřený geigrem."
"Vážně? Asi jsem v tom našel hrozinku." odpověděl nezaujatě Lacey.
"Poslouchej..." Muž se k němu trochu naklonil. "Mám něco, co by tě mohlo zajímat."
"Opravdu?" Lacey si olízal ruce a nedůvěřivě se podíval na malou kudličku, kterou mu muž nenápadně podstrčil. "Pěkná rukoujeť."
Cizinec si ho vážně změřil pohledem. "Myslíš, že na to máš, chlape?"
"Jestli na to mám?" Lacey se ještě jednou podíval na nůž a pak zakroutil hlavou. "Sorry, ale momentálně jsem krapet švorc..."
"Copak to nechápeš?" zasyčel muž. "Tohle je naše cesta ven!"
"Chceš se prořezat žiletkovým drátem?"
"Mužeš nás zachránit všechny! Udělám ti stoličku a dostanu tě za oplocení. Pak už je to na tobě hochu. Mám v tebe důvěru."
"Neřek bych, že zvenčí to pude přeříznout snadněji..."
"To snad ne!" Cizinec Laceymu vytrhl kudlu z ruky a postavil se. "Co si člověk neudělá sám, to nemá!" Pak došel k plotu, dal si nuž mezi zuby a s pomocí zkibicovaného divocha ho svižně překlenul.

Netrvalo dlouho a z budovou se rozezněla kakafonie střelby. Otrokáři křičeli a kosti praštěly. Dveře explodovaly a ven se vynořil cizinec s útočnou puškou ležérně položenou přes rameno.
"Tak padám, lidi," oslovil divochy. "Jste volní." Primitivové se nejdřív trochu ošívali, ale pak pobrali kýble s jídlem a začali se v řadě ploužit ven. Lacey se k nim přidal a ocitl se před základnou. Bylo pěkné počasí a v pozdním odpoledni se po náměstíčku procházelo několik lidí. Zaclonil si oči a potěšil se pohledem na několik děvčat, které si povídaly u sochy dávno mrtvého prezidenta. Neměl zrovna žádný quest a nenapadalo ho nic, co by mohl dělat. Co v takovou chvíli člověk normálně provede? Rozhlédl se a uviděl malou hospůdku na rohu. Potěžkal v rukou sekeru, kterou se mu při průchodu základnou podařilo nepozorovaně ukořistit. Výhoda směnného obchodu je, že vám na ní nalejou opravdu všude. Do kroku si spokojeně pískal.

V hospodě byl příjemný chládek a několik štamgastů si u hlavního stolu vyprávělo příhody z dobrodružného mládí. Rozhodl se tentokrát stařecké tlachání vynechat a posadil se k osamocenému stolku v rohu. Sekeru vyměnil za dvě flašky místní zelné pálenky a jednu si otevřel. Cítil se příjemně uvolněně a spřádal plány na další velkou loupež. Byla pravda, že se mu nesedělo úplně nejpohodlněji, ale pořád lepší, než když ho jednou znásilnil býk v říji. Od té doby už samozřejmě nebral na lehkou váhu, když mu někdo řekl, že smrdí jak brahmína. Hospodskou idilku mu však přerušil jeho zachránce, který vešel do lokálu a se spokojeným heknutím si k němu přisedl.
"Člověk může zachránit kolik lidí chce, ale stejně je nejlepší, když si může chvíli posedět v krčmě..."
"Moje řeč," přitakal mu Lacey a velkoryse si přihnul z flašky.
"Ale, ne! Díky! To fakt nemuselo být!" řekl vděčně hrdina a otevřel si Laceyho druhou láhev.
"To je fakt... nemuselo..."
"Jak se po tom strádání u těch bestií cítíš, mladej?"
"Ale tak... docela normálně." Laceymu to bylo celkem jedno. Přece jen se aspoň najedl, a tak.
"Hned sem poznal, že si tvrdej hoch." Muž se usmál a přátelsky ho poplácal po zádech. "Jak dlouho ještě zůstaneš ve městě?"
"Dokud se mi bude chtít," pokrčil Lacey rameny.
"To je dobrej nápad," souhlasil muž a uvolněně se rozvalil na židli. "Vždycky je dobrý se po troše, jak my z branže říkáme: "courání", někam na chvíli zašít a užívat si normálního života..."
"Přesně tak..."
"Líbíš se mi chlapče. Máš kuráž a chladnou hlavu. Chtěl sem ti poděkovat, žes tu prácičku tam u otrokářů přenechal mě. Zbejval mi ještě jeden pořádnej questík, abych byl v tomhle městě idolem, znáš to..."
"To ani nestojí za řeč," mávl nad tím Lacey rukou. Pálenka mu začínala příjemně stoupat do hlavy.
"Napadlo mě, jestli bychom nemohli cestovat spolu? Byli by jsme dobrej pár a pokosili by sme pořádnej hafec šmejdů. Co řikáš?"
"Sorry, ale moc mě to teď zrovna neláká..."
"Rád pracuješ sám. To je správný. Chlap musí zvládat svoje problémy bez pomoci. Přípomíná mi to, jak jsem jednou potkal chlápka, co..."
Přerušil ho zvuk motoru, který se ozval zvenčí a velkou rychlostí se přibližoval. Cizinec se napnul a zaposlouchal se.
"Proboha! Jak mě našli??" zděsil se. "Tohle neni místo, kde bych chtěl svůj Velký Úkol ukončit." Důležitě se otočil na mžourajícího Laceyho. "Budu potřebovat tvojí pomoc, hochu!"
"Opravdu?"
"Přesně tak!" Muž zašmátral v batohu a vrazil mu do ruky omlácený holodisk. "Závisí na tom hodně nevinných životů, chlapče!"
"Jseš si jistý? Je to tak narychlo..." bránil se Lacey
"Spoléhám na tebe! Teď mě pozorně poslouchej! Jsou na tom velice důležité informace, které můžou zásadně ovlivnit údálosti budoucích generací! Čeká tě dlouhá cesta, ale musíš ten záznam dopravit k..."
Náhle se odmlčel. Pravděpodobně proto, že se v podobě bublajícího svinstva povaloval po podlaze. Ve dveřích stál muž v energozbroji, který efektně odfukoval kouř od plasmové pistole. Dovnitř rychle vběhl další a ukázal na Laceyho.
"Má holodisk!" zaburácel jeho subwoofer.
"Nikdy jsem tu věc neviděl!" vykřikl Lacey a hodil ho za sebe.
"To známe." zasmál se druhý enklavan. Bylo to pro Laceyho nepříjemné zjištění, ale už zase se válel v bezvědomí. Ve skrytu duše doufal, že to nejsou nějací militantní pastevci brahmín.

Probral se a s uspokojením zjistil, že ač je spoután, stojí na nohou. Byl na heliportu rozlehlé základny a vedli ho do jedné z nízkých budov. Posadili ho před výslechový stůl a opustili. Lacey si chvíli dělal iluze o tom, že je to jen formalita a že se mu teď v opuštěné místnosti odhalí nějaká možnost útěku, ale byl zklamán. Do místnosti vešel muž s velice opotřebovanou zbrojí a posadil se naproti němu.
"Já jsem seržant Dornan a ty jen zkurvený hovno na mý botě!" pozdravil ho.
"Myslim, že si rozumíme..." pípl Lacey.
"Takže další pojebanej poskok Bratrstva? Copak jste si mysleli, že nám s těmi daty utečete??"
"To určitě ne..."
"Jak se vám vlastně podařilo nám ty kódy ukrást??"
"Víte..." začal opatrně. "Sem seděl v hospodě a nikoho si nevšímal, když..."
"Pochopte už konečně, že tyhle vaše triky máme dávno zmapovaný!"
"To samozřejmě chápu..."
"Kdo jsou tvý nadřízený! Chci ty zkurvený jména a kryty!"
"Nadřízený? Víte, já sem toho chlapa ani neznal a von, že to musim odnýst, nebo co..."
"Poslouchej, ty hovňousku... Ty vůbec nechápeš v jakým seš svrabu!"
"Ovšem! Já nic nechápu!" Přikyvoval histericky Lacey.
"Ani nemáš uniformu, ty zasranej špicle! Můžem tě voddělat a ani se nesrat s papírováním!"
"Je mi to moc líto... Znáte ty flákače z prádelny... Člověk jim řekne: Du špiclovat, tak mi ty hadry koukej rychle vyprat, ale voni..."
"Takže se přiznáváš, že seš špión Bratrstva??" praštil seržant pěstí do stolu.
"Chci mluvit s vaším nadřízeným!" odvážil se Lacey.
"Aby ste nám vy srágory mohli krást bordel na zprovoznění tankeru?? Víš z kolika takových grázlíků sem už vydupal krvavou pěnu?? Eště mi tu začni tvrdit, že seš jen nějakej vidlák!"
"Abych řekl pravdu, tak sem spíš takovej obyčejnej zlodějíček. Víte... vemu tohle, vemu támhleto..."
"Nenuť mě, abych nechal připravit elektrošoky..."
"Chci řict, že jsem z Bratrstva! Z vašeho nejoblíbenějšího, pane!"
"To jsem chtěl vědět." Dornan se otočil na vojáka, který stál u dveří. "Vem ho na popraviště."
"Na popraviště??" vyjekl Lacey. "Děláte chybu!"
"Vážně?" zasmáli se enklavani.
"Ano, já totiž... Já sem vlastně hodně vysokej člen Bratrstva!"
"Jak vysokej??" vyštěkl seržant.
"Fakt moc! Skoro takovej... řekl bych... zakládající člen! Zařizuju klubovnu, a tak..."
"Chceš říct, že velíš bunkru??" rozzářil se pod helmou Dornan.
"Ano, velím bukru..." sténal zničeně Lacey.
"Vemte ho do cely!" spráskl Dornan ruce. "Tuhle velkou rybu si pěkně podusíme..."
Výtahem ho hlídač svezl do podzemního patra a zavřel do čtvercové místnosti. Celá báze byla sice úzkostlivě čistá, ale nedat do vězení tapety zpodobňující nános bláta a fekálií si neodpustili ani tady. Lacey přiložil ucho ke dveřím. Když nabyl jistoty, že je bachař z doslechu, svižně dveře lokpiknul malíčkem a nenápadně pootevřel. (Já chápu, že to je blbost, ale znáte er-pé-géčka... skill je holt skill. -pozn. aut.) Chodba se zdála volná, a tak se začal plížit směrem ke křižovatce, ke které ukazovala zelená směrovka nouzového východu.
"Stůj!" okřikl ho strážný, kterého přehlédl kvůli malé okrasné palmě, za kterou stál. "Co tu sakra děláš?"
"Víte..." přemýšlel rychle Lacey. "Já jsem tu nový a tak jsem..."
"Tak proč tu couráš v civilu?? Hlaš se u zbrojního důstojníka, nebo pudeš k raportu, grázle."
"Ano, ovšem... děkuji za přízeň, pane." poklonkoval podlézavě Lacey a začal maršovat přikázaným směrem. Vpadl tak přímo do náruče šílencovi ve zbroji, který ho zavalil půltunou kovu.
"Tenhle ármor si navlečeš a ten gatling rozebereš a promažeš, je ti to jasný podvojíne??"
"Ano, pane! Jistě pane!" přikyvoval Lacey, který se pod vahou základního vybavení začínal hroutit.
"Tady máš tři tisíce patron do rotačáku! A opovaž se škemrat o další dřív, než první pátek v měsíci, jinak tě nechám zbičovat, chápeš to bažante??"
"Rozumím, pane..." zachroptěl Lacey a probořil se ještě hlouběji do podlahy.
"Rezervní lehký kulomet... proviant na měsíc v pustině..." odškrtával důstojník kolonky, zatímco dával na hromadu v Laceyho náručí další a další vojenské balíčky a bedny. "skládací polní nemocnice... horolezecké vybavení... zipák s lebkou... protiletecká hlavice... ňákej bordel... střelivo do všeho možnýho... tak, to je vše! Pro takový hovado, jako ty je to víc, než bude potřeba! Převleč se, ty hrozný hadry spal a támhle se dojdi vysprchovat! Smrdíš jak poblitej párač!" "Děkuji, pane..."
Důstojník se otočil na patě a svižným krokem zmizel z místnosti. Šatnové skříňky nadskočily, když na zem s lomozem dopadla Laceyho bagáž. Už předem se rozhodl, že rotačák se zbytkem vojenských nesmyslů nechá na pokoji a místo toho se zaměřil na energozbroj. Nejprve do ní pokusně kopl, ale když zjistil, že v neaktivním stavu nemá žádné skryté hlavně, ani podobné nebezpečné komponenty, šáhl pro několikakilovou polní příručku, která byla součástí vybavení.

Netrvalo ani tři hodiny a Lacey byl podle obrázků schopen zbroj navléct, dovřít a aktivovat. Jako systémový hlas si nastavil příjemný ženský alt a jako screensaver Starfield Simulation. Z jeho přiděleného proviantu vybral všechny čokoládové tyčinky a s jednou v ruce se spokojeně vydal na povrch.

Základna byla větší, než si prve stihl všimnout. Obrana v podobě plasmových věží se zdála neproniknutelná a příjezdovou cestu bránil sám seržant Dornan. Než se stačil pořádně rozkoukat, přišel k němu muž v bílém plášti a nacpal mu do rukou velkou kovovou bednu.
"Odnes to do trojky! Rychle!"
"Cože?"
"Do trojky! Posloucháš snad pérem?? Jestli jo, tak sorry, najdu si někoho slyšícího!"
"Kde to je?"
"Ty idiote! Jasně že před hangárem tři! Od toho troj-ka! Dělej!"
Lacey se přes několik vojáků a techniků proptal až k vertibirdu s římskou číslicí III. na dveřích. Vlezl dovnitř a dal schránku do přihrádky "pošta". Tehdy ho napadl geniální nápad. Rozhlédl se po zadním prostoru a zůstal pohledem viset na dveřích od pilotní kabiny. Krádež století. Doplížil se k nim a nahlédl dovnitř malým okýnkem. Prázdno! Vešel a posadil se do pilotního křesla. Adrenalin s ním začínal třást a na tváři mu hrál zběsilý úsměv. Stiskl tlačítko "Power" a poslechl si chylavou uvítací melodii. Když na panelu před ním naskočilo menu, rychle ho sjel pohledem a navolil možnost autopilot. Cíl? Co nejdál odsud! Potvrdil destinaci a s potěšením si uvědomil, že vzlétá.
"Trojko! Tady kontrolní stanoviště! Nemáte povolení ke vzletu. Vraťte se na ornitoport!"
Lacey si oddechl, že po něm hned nezačali střílet a stiskl na zabudované vysílačce tlačítko "vymlouvání".
"Je mi líto, kontrolní stanoviště, ale... ale mám poruchu motoru!"
"Motory vám běží a v tom je ten problém, trojko!"
"Přesně tak, kontrolní stanoviště! Je v tom hroznej problém. Nevím, co s nima mám dělat!"
"Nahlašte mi vaše služební číslo, důstojníku! Mizíte nám z vizuálního kontaktu!"
"Moje co?"
"Číslo! Vaše číslo!"
"Asi vás ztrácím, kontrolní stanoviště! Vjíždím do tunel... do turbulence! Ne, chci říct, že je tu hrozná bouře! Písečná bouře! Musím končit!"
"Trojko?? Náše družice nehl..."
Suché cvaknutí vypínače přerušilo nepohodlné spojení lépe, než ta nejpísečnější buřina. Lacey se uvelebil v křesle a představoval si, jak bude sedět v hospůdce, pít a o nic se nestarat. Zajímalo ho, kolik flašek za tuhle mašinu dostane.

Probudilo ho pípnutí ohlašující splnění příkazu. Protáhl se a namáhavě se postavil. Vyšel z kabiny, Nacpal si do insert-šuplíku čokoládovou tyčinku a stiskl velký rudý tlačítko ovladače dveří. Vyhlédl ven a zasekl se uprostřed zívnutí. Vertibird stál na náměstíčku obklopeném přízemními betonovými domky. V uctivém odstupu stál kolem dveří půlkruh ozbrojenců v modrých kombinézách s nápisem VCPD. Hlasitý suchý souzvuk nejen, že poukázal na spoustu munice, jež byla zasunuta do komor zbraní, ale táké Laceymu pomohl s problémem, co by se právě teď slušelo říct. Napjal všechny elektromotory a skočil nazpět do přepravního prostoru. Střelba začala bubnovat o plášt stroje. Lacey se skryl za sedačku pro pasažéra a začal horečně přemýšlet nad tím, jak se z téhle situace dostat. Vždyť jedinný vchod z tohohle stroje byl zablokován celou městskou hlídkou.
"Jménem police Vault City, vystupte s rukama spoutanýma!"
Z vertibirdu se tedy nedostane. Zbývalo mu tedy už jen... Ano! Použít vertibird! Lacey skočil do pilotního křesla a rychle začal bušit do klávesnice.
"Porucha! Motory nefunkční!" Ohlásil display.
"Ty zkurvenej kráme?? Jaká porucha??" rozčílil se Lacey a začal rozhánět kouř, který mu bránil v pohledu na konzoli.
"Přejete si chybu ohlásit našemu reklamačnímu oddělení?" zeptalo se vyskočivší okýnko. Několik střel prorazilo čelní sklo a zanechalo za sebou síť prasklinek. Lacey stiskl "Neodesílat", načež celý systém zamrzl ve snaze analyzovat tuto nesmyslnou volbu.
Vzdychl a sundal si helmu. Tohle už začínalo být trochu nudný. Z přihrádky na nářadí vzal hasák a omráčil se.

"Budete spravedlivě odsouzen podle zákonů Vault City, mladíku." řekl znuděný soudce.
"A za co vlastně?"
"No... když pomineme takové lehčí přečiny, jako pohyb po území VC v dopravním prostředku bez homologace, či parkování na veřejném prostranství se zákazem zastavení, tak především za pašování drog."
"Pašování drog??"
"Přesně tak," přikývl soudce/žalobce a vytáhl z přihrádky na důkazy platíčko prášků na bolest hlavy.
"Nikdy sem je neviděl!"
"Popíráte vinu?"
"Ano! Kde ste je vzali?"
"V palubní lékárničce."
"Tam ale kromě jednoho zmuchlanýho obvazu nic nebylo! Byla úplně vybrakovaná! To vim. Bylo to první, co jsem kontroloval!"
"Abych to uvedl na pravou míru," vložil se do toho vyšetřovatel. "Tento kontraband nebyl přímo ve schránce, ale v hromadě odpadků pod ní, jelikož musel při nějaké údálosti vypadnout a..."
"Děkuji, poručíku," přerušil ho otráveně soudce. "Máte něco, o čem si myslíte, že vás může obhájit?"
"To je jasný, že jo! Já vo tom vůbec neměl tušení! To letadlo jsem ukradl!"
"Ano, to by se dalo uznat..."
"Vážně?"
"Jistě. Ve světle polehčujících okolností uděluji mírnější trest: Deset let natvrdo. Odvést!"

Lacey byl v bdělém stavu vyveden z budovy a dva zřízenci, kteří se ho ujali se s ním vydali k policejnímu středisku. Když stáli na dohled od ní, ozval se z nebe hluk motorů. Všichni lidi na ulici vzhlédli a spatřili dva vertibirdy, jak se řítily směrem k městu. Zatímco jeden zůstal kroužit nad náměstím, druhý přistál vedle vraku a vystoupila z něj ozbrojená jednotka enklavanů. Netrvalo dlouho a naproti nim se postavila celá policejní posádka města.
"Ten člen Bratrstva je náš vězeň! Vydejte nám ho, ať ušetříme munici!"
"Porušil zákony VC a proto zde bude i vězněn! Jestli se vám to nelíbí, tak si vyplňte příslušný formulář!"
"Asi to budem muset vyřešit pěkně postaru..." pokrčil rameny velitel enklavanů a dal povel k palbě.
Ulice s přilehlým náměstím se proměnila v bojiště. Omítka z budov se odštěpovala a chomáče kouře se objevovaly těžko říct odkud. Příležitostné granáty opepřovaly scenérii, zatímco druhý vertibird ze vzduchu zasypával obránce rychlopalnou palbou rychlých střel.

(Po následující minuty se dělo přesně to, co se běžně děje při obraně Vault City před Enklávou a jestliže bažíte po podrobnějším popisu, tak mezi ostatními povídkami se určitě něco najde.)

Když střet dosahoval vrcholu, stalo se to, co nikdo nečekal - zvrat.
"Co to támhle letí?" vykřikl jeden z enklavanů. Střelba pomalu utichla všichni se začali otáčet na objekt, který se k nim rychle přibližoval.
"Je to pták?" zeptal se poddůstojník VCPD.
"Nebo je to snad letadlo?" zamyslel se enklavan.
"Do hajzlu! Vždyť to je raketa! krejte si prdele!"
Hlavice zasáhla kroužící vertibird a ten se s efektními explozemi zřítil doprostřed dění. Nastal hrozný zmatek a z různých míst se znovu začaly ozývat zvuky bitvy.

Abych řekl pravdu, tak je úplně jedno, jestli za odpálením rakety a následným bleskovým ovládnutím situace a s ní i celého města, mohli nájezdníci, Bratrstvo oceli, či supermutanti. Hlavní hrdina příběhu už totiž klopýtal z dohledu města s krosnou plnou nakradených zbraní, techniky a cenností. Za jeho předčasným odchodem samozřejmě nebylo volání pustin, ale volání nejbližší krčmy, protože jediná, která byla ve Vault City k nalezení byla zbořena zbloudilou náloží plastické trhaviny.

Lacey seděl na kameni a hleděl na severovýchod. bágl měl položený na zemi. Stěna prachu se už pět minut zvětšovala. Netrvalo ani čtvrt hodiny a daly se rozeznat lesknoucí se tvary velkého auta. Zastavilo kousek od něj a z okýnka vyhlédl svalnatý sympaťák.
"Máš problém, kámo?"
"Kam míříš s tou mašinou?"
"New Reno. Chceš tam hodit?" nabídl muž v potrhané kombinéze vaultu a poukázal na volné místo spolujezdce.
"Proč ne." Lacey vstal a hodil své cenné zavazadlo mezi půl druhou tunu zbraní a munice v kufru. Zabouchl ho a nastoupil si.
"Ahoj!" ozvalo se za ním několikahlasně. Otočil se a vyvalil oči. Na zadním sedadle se tísnil supermutant, divoch s kostí v nose, robot s pásovým podvozkem a stokilový stařík.
"To jsou moji společníci," vysvětloval hrdina. "Neměj strach, jsou úplně neškodní." Sáhl do sáčku mezi sedadly hodil jim dozadu hrst krekrů. "To je taky důvod, proč jsem byl ve Vault City. V jednou malým bunkru Bratrstva mi za paměťový modul se speciální edicí Dungeon Mastera udělali plastickou operaci očních víček. To mi zvýšilo můj charismat natolik, že si teď můžu ochočit dalšího pomocníka."
"To je skvělé! Tak proč ho nemáš?"
"Jeho hospodu někdo podminoval. Je to hroznej bordel. Člověk na chvíli odjede a zatim mu za zády mordujou eNPéCéčka. To se přece nedělá..."
"To je jasný. Teda, né, že bych to vyvolal... chci říct: Né, že bych u toho byl, ale dokážu si představit, jak je to hrozný, ehm..."
"Jinak já jsem Vyvolený."
"Těší mě. Lacey."
"Co máš teď vůbec v plánu?"
"Ále... Jsem teď dobrodruhoval víc, než mi bylo příjemný, takže to asi zatáhnu do nejbližšího podniku a užiju si kořisti... teda výdělku."
"To bys chtěl takhle zahodit ty tvý expy?"
"Nó..."
"Tak vidíš! Nebuď blb a cestuj se mnou! Je ještě spousta lidí, co si nedovedou ani utřít zadek a potřebujou před nečim zachránit."
"Tak jo."
"Skvěle, tak padej dozadu!" Lacey dychtivě přelezl do přeplněné zadní části vozu a s vyplazeným jazykem začal čekat na suchárek, který mu páníček hodí.
Život není fér a život po boku hrdiny už vůbec.