Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Drahá Sheryl, vím, dlouho už sem ti nenapsal, ale nemysli si, není to tím že bych nechtěl, ale asi si dokážeš představit že tady uprostřed ničeho nebývá moc způsobů jak něco poslat. Upřímně řečeno, ani teď si nejsem jistý, jestli se tenhle list k tobě dostane, ale pokusím se ho poslat jakmile se přesuneme trochu do civilizace. Dávají ti aspoň nějaké zprávy o tom kde vlastně jsme a co děláme? Doufám že jo, i když je údajně spousta těhle věcí tajných. No a jestli ne, tak aspoň teď víš, že jsem ještě naživu. Ne, neboj zlatíčko, dělám si legraci, samozřejmě že jsem v pořádku. Víš, že jsem ti slíbil že se brzo vrátím… Pamatuješ jak si byla u toho když nám ten důstojník vyprávěl o všech těch výhodách a slávě? Jo, každý den si na to vzpomenu a pokouším se nějakou tu větu přirovnat k tomu co tady teď děláme. Nevím, ale mě osobně se to moc nedaří. Ani ostatní tady nejsou moc spokojení. Život u jednotky vůbec není lehký. Zvlášť poslední dobou to za moc nestojí. Každý den se někam trmácet, trochu se vyspat, sníst kdovíco z mizerného vojenského jídelníčku a jít zase dál. Sem tam se něco menšího semele a střílí se, ale zatím jsme měli vždycky štěstí. No, vlastně když se nad tím zamyslím, tak možná i kvůli tomu zrovna nás posílají pořád někam dál a dál. Už si ani nepamatuju kdy naposledy nám velitel zase slíbil, že se už budeme vracet domů. Myslím, že už i jemu se zdálo blbý lhát a proto radši mlčí. Nikdo z nás neví kdy a jak tohle skončí. Když tak přespáváme po všech těch hroznejch místech, zdají se mi různé věci. I když bych si přál každou noc být aspoň v mysli s tebou, splní se mi to jen málokdy. Daleko častěji mě pronásledují hrozivé sny plné křiku, střelby a strachu. Děsivé. Nikomu bych to nepřál. Asi se tady bojíme všichni. Nechceme si to přiznat, ale je to tak. Nikdy nevíme co bude druhý den. Při každém takovém dalším probuzení se snažím toho pocitu zbavit a myslet na něco hezkého. Vlastně skoro každé ráno, ještě než se probudí ostatní a znovu začne všechno to balení a cestování, vstanu, zadívám se na obzor, pozoruju východ slunce a vzpomínám na tebe. Říkám si co asi právě děláš, jestli už si se probudila a máš po ránu zase ten legrační ospalý výraz. A vlasy…, tvoje krásné dlouhé vlasy rozcuchané tak, že bys mě s nimi šimrala na obličeji, ležet vedle tebe. Pak se konečně odhodláš vstát, stoupneš si k oknu a pozoruješ východ slunce stejně jako já. Snad taky myslíš na mě. Co dělám, jestli jsem v pořádku a co mě ještě čeká. Vím že ano. Cítím to. Za chvíli už procházíš po domě v té lehké noční košilce, v té modré, co máš ode mě a snažíš se najít svůj hřeben. Zase ti ho schovala, viď? Naše malá holčička. Pořád si s něčím hraje a nikdy neuklidí věci tam kde je vzala. Už se asi taky probudila a přiběhla k tobě. Ty jí chytíš a zvedneš tak aby tě mohla obejmout kolem krku. Dej jí za mě pusu, jo? Jako bych tam byl a měl vás před sebou. Pobrukujete si spolu známou melodii, slunce už vystoupalo vysoko nad hory v dálce a na obloze ani mráčku. Zase bude krásný den. Jen škoda že v něm nebudu já… Chci ti toho ještě tolik napsat, miláčku, ale už budu muset jít. Tomy na mě volá. Znáš Tomyho? To je ten mladej kluk ze severu se smutnym příběhem. Jo, myslim že jsem ti o něm vyprávěl... Mám toho kluka rád. Minule mi asi zachránil život. To jemu patří dík, jestli se k tobě dostane tenhle dopis. Zrovna teď tu sedí za kulometem a sleduje ulici. Víš, jsme tady tak trochu opevněný v jednom baráku a už nějakou dobu tu čekáme, že se každou chvíli objeví pár chlapů co si na to tady dělaji neprávem nárok. Ne, neboj se, tohle nemá být dopis na rozloučenou. Víš že jsem ti slíbil, že se vrátím. Snad se mi podaří předat ho někomu kdo pojede tvým směrem. Miluji tě Sheryl a vrátím se k tobě. Už brzy. Mathew … "Mete! Mete! Kde seš sakra? Támhle na tom baráku sem něco zahlíd. Nějakej odlesk nebo co, asi od…" Něco zasvištělo a ozvalo se tiché cinknutí. To jak jeho helmou skrz na skrz proletěla sniperova kulka. "Tomy? Tomy!" Doběhl k němu, došlo mu co se děje podíval se ven. Na chvíli se zastavil a slyšel kroky. Rychlé kroky. Desítky bot dopadající na vyprahlý písek který už dávno zavál všechny ulice. Už jsou tu. Pohlédl na své zbylé čtyři druhy krčící se za zbraněmi u dalších oken. Bůh s námi, pomyslel si, chopil se Tomyho kulometu a začal bezhlavě pálit směrem přes ulici… "Chcípnětéé…" © Harley 2004
|
