Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
I. Jednou, kdysi hodně, hodně dávno, žil v krajině jménem Tibet jeden starý muž jménem Čchi. Čchi chodil pokaždé jednou za týden rybařit k jezeru nedaleko od osady, kde bydlel. Takhle to běželo po dobu několika let a pokaždé když Čchi ulovil rybu, tak ji opět pustil zpátky do vody. Až jednou u jezera ho napadlo, že by mohl pokaždé když rybu uloví, vydloubnout jedno její oko a až pak ji znovu pustit. A tak to udělal. Rybařil tímto způsobem celé dva roky až jednou chytil rybu, která nemělo oko. A tak Čchi s rybařením přestal… Nemohu se postavit. Nemám na to sílu. Nemám proč vstát. Proč žit. Klečím tady, na špinavé zemi u špinavého oltáře už hodiny. Modlím se k bohu, ve kterého nevěřím. Jak by tohle mohl bůh dopustit? Proč by to dělal? Měl to být trest za to, kam se lidská civilizace dostala? Můj manžel Peter mi vždy říkal, že konec světa patří do logického vývoje. Že nemá smysl se tím trápit. Že v určitém bodu vývoje se civilizace sama zničí, dříve nebo později. Říkal tomu kruh. Hodiny o dvanácti hodinách. Tehdy byli lidé na dvanáctce, došli jim suroviny potřebné k jejich existenci a tak sami sebe zničili. Prostředků k tomu měli dost. My sme těd na jedničce nebo na dvojce. Kurva, klidně už můžeme být opět na dvanáctce. Nevím. Dokonalý nekonečný koloběh. Jako budhistický karmický cyklus. Co se vám hned vybaví, když čtete slovo Budha? Malý tlustý chlap v poloze meditace? Nirvána? Petere, Petere, proč si jim jen musel vzdorovat? Proč si těm hajzlům nedovolil ať si vezmou co chtěj? Tvá zatracená hrdost, musel sis hrát na zasranýho hrdinu, že jo? Umíral si příliš dlouho a stihnul si říct příliš mnoho. Milovala sem tě Petere. Vím, že ty mě taky. Sem teď nemocná víš, mám tuberkulózu a vypadá to tak, že brzy umřu. Půjdu tam za tebou, tak na mě ješte nezapomínej. Venku prší a na mojí hlavu dopadají zkurvené kapky vody skrz děravou kostelní střechu. Zatracený déšť. Z venku sou slyšet nějaké zvuky, teď zase děcký křik. Děje se tam něco hodně špatné. II. Jednou, kdysi hodně, hodně dávno bylo při stavění nových budov zvykem zakopávat do stěn, do střech, do základů staré bible z důvodu ochrany před zlými duchy, Před Satanem. Tohle se dělávalo ve středověku v západní Evropě a také v Americe. Pak mnohem později, v 19. a na začátku 20. století zvykli malíři nechat po dokončení stavby jednu stěnu nenatřenou, aby ďábel nepoznal, že je hotová dřív, než se tam nastěhují noví majitelé. O něco málo později, v průbehu 2. světové války se do mnohým náboženských budov v Americe schovaly palné zbraně pro případ, že by vyhráli komunisté nebo nacisté. Důvod proč sem přišla do tohoto starého, časem a atomem vyzkoušeného kostela je ten, že hledám odpověď. Odpověď, která by konečně uspokojila mou nekonečnou agónii. A to ani neznám otázku. Před dvěma měsíci, skoro rok po Peterově smrti mi městský felčar řekl o mé tuberkulóze. O mé postupné zhoubě. Vnoutorné destrukci. Při tuberkulóze ani moc netrpíte. Jistě, to věčné kašlání je znechucujíci, ale sou i horší způsoby jak postupně umírat. Touto nemocí trpělo mnoho slavných lidí. Spisovatelé, malíři a jiní. Friedrich Nietszche, Franc Kafka nebo třeba Sundance Kid. Každopádně, dlouhodobá nemoc člověka svazuje. Omezuje. Člověk pak pořad myslí jenom na smrt a na jiné hlouposti. A to i teď, kdy prakticky není oč stát. Člověk musí opravdu hodně trpět, aby se mu konečně otevřeli oči. Jako by lidé měli kromě normálních víček ještě jedny další, které nejsou vidět. Děsivá představa. Všude je teď stejně jenom radioaktivní pláň. Stojím u okna a hledám zdroj toho křiku a hned zahlédnu tři muže, jak povalují malé děvče v křoví a strhávají z ní šaty. Pomalu ji znásilňují a já se na to jen dívám. Jeden z mužů si stáhl nohavice pod kolena a vytáhl svůj penis, který je už pořádně ztopořený. Dva zbylí muži dívku drží tak, aby se nemohla hýbat. Jeden jí drží ruce a druhý rozkročené nohy. Dívka může mít tak 12 let, ale v téhle tmě to nepoznám. Tohle svinstvo se mi odehrává přímo pod rozbitým oknem, ze kterého se dívám. Muž už vnikl do sevřené vagíny a začal ji šoustat. Nepochybuji o tom, že až tenhle skončí, vystřídají ho i ti další dva. Na to se nemůžu dívat, musím něco udělat, musím ji přece pomoct. A on jí zatím šoustá a ona pláče a křičí. Peter mi říkal příběh o tom, jak počas druhé světové války poschovávali zbraně do mnohých kostelů v severní Americe, protože tam by je nepřátelé Spojených Států nehledali. Zkusit to můžu. Zvenčí slyším vzdychat muže, který šoustá to malé, nevinné děvče. Pod oltářem sem po chvilce našla kufřík a v něm zbraň, nějakou starou pistoli. Je Nabitá. Hodlám s ní zabít ty tři zkurvysyny. Zachráním to děvče. Jdu k oknu. Z venku slyším, jak se ti chlapi vyměňují. Ten první se už do ní očividně vystříkal. III. Střílím po nich z okna a hlaveň mé malé pistole je od nejbližšího z nich vzdálená asi metr. Mám 8 nábojů. Jednoho z nich, toho, co na té malé jezdil teď sem střelila do temene hlavy, z nové díry mu vystříkla krev a svalil se na děvče tak, že jí kompletně zavalil. Aspoň se ztratila šance, že bych ji mohla omylem trefit. Zbylý dva reagovali rychle, vykašlali se na děvče a jeden vytáhl nůž a druhý velikou bouchačku. Srdce mi na chvíli přestalo bít. Ale ne proto, že by po mě vystřelil, to ne. V tom s pistolí sem ale poznala jednoho z chlapů, kteří kdysi zabili Petera a mě znásilnili. Pocit beznaděje, strach, blízkost smrti. Namířila sem na něj a střílela. Padlo 5 výstřelů, tři do něj a dvě do karikatury stromu za ním. Skácel se k zemi, mrtvý. Necítila sem nic. Ten další po mně zatím hodil přes okno nůž, který se mi z daleka vyhnul a dopadnul několik metrů za mnou. Střelila sem mu mezi oči. Do očí mi i přes déšť dopadlo několik kapek jeho krve. Prolézám starým oknem, které mi sloužilo jako skvělé útočiště a pomáhám děvčeti z pod bezvládného těla a ptám se: "To je dnes ale pořádně zkurvenej den, co?" A ona se na mně jen mlčky kouká těma nejnevinnějšíma očima a pomalu jí zase začínají vytékat slzy, které sou i přes déšť moc dobře vidět. "Sem Amanda." Říka, když jí hlavou prolítá kulka ze vzdálenosti jen několika metrů od nás. Vidím tři chlapy, jak ke mně běží z prava a další dva z leva. Mám poslední náboj a tak si namířím na hlavu a chystám se zmáčknout spoušť, když jeden z nich zareaguje a střelí mi do zápěstí, tak, aby mi znemožnil ukončit své vlastní budoucí utrpení. Ti chlapy sou už u mě a svazují mi ruce za zády. Ve dvou z nich sem teď poznala další z mužů, kteří zavraždili mého muže. Mám já to ale smůlu. Kurva. Nepochybuji, že mi tu ruku ošetří a že se stanu jejich soukromou šukací panenkou a otrokyní. Pořád mně budou všichni šoustat. Až dokud neumřu na tuberkulózu. Amanda měla větší štěstí. Jednou, kdysi hodně, hodně dávno v době před válkou fungoval ve velkých nákupních centrech a podobných střediskách zvláštní systém, jak se personálu oznamovali různé alarmy, poplachy a jiné mimořádné události tak, že vyhlásili do rozhlasu nějakou dobře šifrovanou správu, kterou rozpoznali jen zaměstnanci. Takovýmto způsobem bylo zajištěno, že mezi návštěvníky nevznikne panika a celá situace proběhne v klidu. Například když v hotelu hořelo, ozvalo se: "Paní Redová, ať se urychleně dostaví k recepci." při menším požáru a "Pan Lightsword má telefonní hovor u recepce." při větším požáru.Když byla v nákupním centru nahlášena bomba, tak se ozvalo: "Majitel žluté dodávky s poznávací značkou LB-86-C4, ať se dostaví ke svému vozidlu." Dokonce existovala i univerzální šifrovaná správa pro blížící se konec světa. Byla vytvořena úplně z legrace a zněla: Paní Rosenbergová, ať si dojde k hlavnímu vchodu pro výhru v tombole. Jaké bylo ale překvapení všech, když jednou tato správa opravdu zazněla. Naneštěstí, překvapení všeho personálu netrvalo moc dlouho…
|
