Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Protože jsem na tom se zásobama nebyl zrovna na adekvátní úrovni, bylo mou jedinou šancí dostihnout Justina. Měl přede mnou náskok jedné noci, ale za tu dobu mohl ujít jenom pár kilometrů. Zamířil jsem tedy všeobecným směrem k Hubu a zanedlouho se mi povedlo najít Justinovy stopy. A netrvalo to ani půl hodiny a za jedním balvanem se zdvihla důvěrně známá silueta Hubského šerifa. "To je dost, že jdeš! Už se tady peču pěkně dlouho!" pozdravil mě. "Jo, taky tě rád vidím. Teda, řeknu ti, že takhle nakrknutýho Larse jsem ještě neviděl. Něco ho děsně žere, a řek bych, že ne jenom my dva. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že teď nejsme v Junktownu vítáni. Takže, co uděláme? Půjdem zpátky do Hubu?" "Ani nápad, šerife! Dneska nasměrujem naše fajnový pátrání směrem neznámým - půjdem si prohlídnout vesnici Velký Bill." "Ty víš, kde leží?" "Doktor Morbid nám to přece vysvětlil jasně, ne?" Vydali jsme se na cestu. Dojít z Junktownu do Nekropolis trvá tak pět dní, když znáte trasu. Počítal jsem, že tak za týden bychom mohli začít s hledáním cílové vesnice. Cesta skrz vyprahlou pustinu byla krušná, ale nad obzorem se vznášela vidina desetitisícové odměny, která nás hnala kupředu. Po bitce v Junktownu jsme byli ještě notně dolámaní, ale Justinovy stimpaky nás brzo vyléčily. Justin měl hodně stimpaků. Justin měl rovněž hodně řečí. "Hele, Joe, jak to, že nemáš příjmení jako my ostatní?" "Jsem výjimečná osobnost. Já nepotřebuju příjmení." "Blbost. Všichni potřebují příjmení!" "Spousta lidí ho nemá." "Kdo například?" "Tak třeba všichni v Shady Sands - Aradesh, Tandi, Razlo… To jenom vy městští mamlasi potřebujete příjmení." "Jenom nepovídej! Ty přece nejsi ze Shady, nýbrž z nějakýho fajnovýho města!" "Z Modocu." "Aha!" vykřikl vítězoslavně. "Tam příjmení nemáte?" "Ne." "A jak poznáte, že patříte ke stejné rodině?" "Všichni v rodině se jmenují stejně." "Stejně? Počkej…jak se jmenoval tvůj otec?" "Joe." "A tvůj děda?" "Joe." "A strýc?" "Joe." "A tví bratři?" "Joe." "Všichni?" "Všichni." "Ale tvá matka se nejmenovala Joe, že ne?" "Ne." "Tak jak?" "Joelina." "To si ze mě děláš srandu?!?" "Jo." Tohle způsobilo, že na chvíli ztichl a na tváři se mu rozhostil nasupený výraz. "Tak za to s tebou do konce cesty nepromluvím!" řekl hrobovým hlasem. "Díky bohu!!!" zakřičel jsem. "Nonono, jenom tolik nekřič," pokáral mě otrapa, který právě vylezl na balvan před náma. "Raději se pomodli." "Jé, vy jste kněz?" "Ne, hlupáku, já jsem lupič a míním tě oloupit, znásilnit a zabít!" "Nešlo by to udělat v opačném pořadí?" "To teda ne," řekl další bandita, který vylezl ze svého úkrytu nalevo od nás. Pak začali ze svých děr vylézat také další lapkové. "Ty, Justine, vypadá to, že jsme v pěkný kaši!" "Utíkej, Joe, budu tě krýt!" "Vážně?" "Blbost, vole!" zařval Justin a uskočil za šutr zvíci rodinného domku. Pak se dal do běhu. Já jsem také nelenil a začal utíkat pryč od lupičů. Náhle se před námi vztyčilo pár maníků s puškama v rukou a vypálilo. Zabočili jsme doprava a rozběhli se do mírné výšiny, brzo jsme však zjistili, že odpočatým zločincům neunikneme. Museli jsme se pustit do boje. Justin sebou hodil za šutr, počkal až kolem něj přeběhnu a pak vypálil na pronásledovatele ze své pumpovací brokovnice. Podpořil jsem ho střelbou z pistole. Bandité, zaskočeni touto kanonádou, zalezli do krytu a jen sporadicky opětovali palbu. Snažili se nás obklíčit. Ke své smůle mi tak ale dali čas na vybalení batohu. Jeden z banditů neopatrně vystrčil hlavu a moje remingtonka otevřela dnešní skóre. Jeho rozzuření kamarádičkové se pokusili o pomstu, ale palba Justinova Fabarmu a mého ukořistěného G11 jim schladila žáhu. "Teď něco uvidí," prohlásil Green a jal se kompletovat granátomet. Nevšiml si stínu za sebou… "Justi, pozor!" PRÁSK! BAF!! Nájezdníkova střela se odrazila od pancíře, ale rána z Justinovy brokovnice urvala chlapíkovi hlavu. Justin hned ohledal mrtvolu. "Joe, mají jen trubkový pušky a nože! A žádnou zbroj, která by stála za řeč!" Skoro jsem kvůli tomu přeslechl zašustění na straně. Hodil jsem tam granát a uslyšel zděšené "Panebože!!" půl vteřiny před tím, než mi nad hlavou proletěl písek smíchaný s krví a vnitřnostmi. A pak byli najednou všude kolem. Hnali se na nás ze všech stran. Pálil jsem z hecklera, Justin všechno solil brokama, a když mu došly, vzal za vděk pé devadesátkou. Přede mnou se vynořil vysoký a hubený maník se sekerou v ruce. Panicky jsem do něj vyprázdnil zásobník. Hned za ním šel další, po tom jsem samopal hodil a od boku ho odpráskl UZInou. Za mnou se něco pohnulo, otočím se…chlápek drží moji pušku…rána…bolest…padám na záda a levou rukou držím UZI a pálím… Justin Green nějak stihl vyměnit zásobník a soustavnou střelbou donutil nájezdníky krýt se. Pak mu ale někdo hodil pod nohy granát. Skočil pryč, granát vybuchl a odnesl milého Greena o deset metrů dále. Mezitím jsem se trochu vzpamatoval a ze země střílel na běžící bandity. Všude bylo plno prachu a křiku a z toho zmatku se vynořil maník a skočil po mně. Práskl jsem ho vybitým samopalem do prsou a dodal ránu na solar. Chlápek ale odskočil a namířil na mně pistoli. Uskočil jsem rychle, ale ne dost rychle. Bolest ve stehně…padám na zem…překulit se, jak mě to učil táta…lesk Justinovy zbroje, výstřel ze SIGu…stín nade mnou…tasit pistoli, ano, už ji mám v ruce, odjištěnou, mířím a mačkám spoušť…není natažená - rána pažbou do břicha - překulím se na záda, natahuji zbraň…střílím z blízka…krev a řev…musím se postavit…bota, krev, au, moje brada! Nebe je tak modré… "Teda, to bych do nich neřekl," zahučel skrze hustý porost na bradě vůdce banditů. Otočil se ke svému pobočníkovi: "Tak jak jsme na tom?" "Pět chlapů chcíplo a dalších pět je raněno. Rob Dickins ještě dejchá, ale je bez nohou a břicho má rozervaný až k žebrům." "Zaveď mě k němu." Na zemi leželo torzo muže v tratolišti krve. Polovina těla chyběla a ta druhá byla potrhaná střepinami. "Dostal to granátem na začátku útoku." "Podělaný granáty!" procedil vůdce mezi zuby, vytáhl pistoli a zblízka střelil Roba mezi oči. Najednou se pustinou rozlehl řev. "Doc zase někoho řeže," posoudil vůdce znalecky ten zvuk. "Cliva Bankse, dostal kulku do břicha." "Takže je nepohyblivý. Kdo ještě?" "Gregg Jackman má ustřelenou nohu, koupil to tou brokovnicí." "A ti zbylí dva?" "Tom a Richard to dostali z těch samopalů, ale můžou chodit." Vůdce a jeho pobočník přišli ke skupince mužů. Ti se rozestoupili a odhalili tak pohled na ležícího muže se zašitým břichem. "Vstávej, Clive!" zavrčel vůdce. "Teď ještě nemůže vstát," oponoval vůdci Doc, starší muž s bílými vlasy staženými do dlouhého ohonu. "Musí ležet alespoň týden. Musíme ho odnést na nosítkách." "Na to nemáme čas, jsme příliš blízko Junktownu! Promiň, Clive…" Dříve, než mohl kdokoliv něco namítnout, zazněl výstřel. Cliv sebou trhl, na jeho chlapeckém čele se objevila dírka…a byl mrtvý. "Kde je Gregg?" zeptal se vůdce temně. "Já…já můžu chodit, šéfe," ozval se vylekaně vychudlý chlap se zrzavýma vlasama. Pahýl levé nohy mu končil kus pod kolenem, měl ho narychlo ovázaný a ještě z něj tekla krev. Opíral se o dlouhou trubkovou pušku a tvářil se vystrašeně. "Greggu, ty rezavej frajere, už´s někdy viděl jednonohýho banditu?" "Ne pane!" "A víš proč?" "Pane…!" Výstřel. "Proto," procedil vůdce mezi zuby, překročil chladnoucího Gregga a zasunul pistoli do pouzdra. "Ty hajzlíci nám pobili vosum chlapů! To jsou jejich zbraně?" zeptal se a ukázal na hromádku věcí. "Pěkné hračky. Kde k nim přišli?" Zálibně si prohlížel P90 a pak její mladší sestřičku P 99. "Měli sebou nějaké prachy?" "Ten jeden nic, ale ten druhý asi sedm stovek." "Stovku dostane Clivova stará, další stovku Greggova máma. Zbytek si rozdělí ti, na které nezbudou zbraně. Nějaké stimpaky?" "Ten bohatej jich měl hodně." "Každýmu připadne jeden a zbytek si vezme Doc. Teď si rozdělíme zbraně…" "Veliteli, veliteli!" křičel rozčíleně chlap stojící na vysokém balvanu. "Jdou sem další poutníci!" "Jak jsou daleko?" "Na severním obzoru! Jsou jen dva." "Tolik štěstí najednou…přepadneme je u toho šutráku, co vypadá jako Docova holka! Pohyb, pohyb, kořist rozdělíme potom!!" "Šéfe, ještě něco," vykřikl chlápek třídící kořist. "Ti maníci měli na sobě tohle!" Na slunci se zaleskly dva kusy plechu - šesticípá hvězda s vyraženým HUB a pokroucená, rezavá hvězda z urvaným cípem a vyškrábaným SS. "No to mě podrž," vydechl vůdce. "Šerifové!! To máme dneska fakt pořádný štígro!" Bolest, bolest a ještě jednou bolest, tak by se daly stručně charakterizovat mé pocity, když jsem se probral. Chvíli trvalo, než jsem se úplně probral, ale pak jsem s námahou poklekl a obhlídl situaci. Před sebou jsem viděl dva mrtvé bandity, jednomu chyběla noha a druhý měl něco s břichem. Blíž ke mně leželo pár kvérů - naše zbraně. Ale nikde jsem neviděl žádného lupiče, což bylo divné. Opatrně jsem se postavil, ale strašná bolest v hlavě mě přinutila zase si kleknout. Začal jsem zvracet. Po chvilce jsem se jakž takž sebral a ohledal svá zranění. Mnoho podlitin, několik tržných ran a průstřelů a zlomená klíční kost. Mohl jsem však dopadnout mnohem hůře, jak ukázaly díry ve zbroji. Sáhl jsem pro stimpak, ale ti bastardi mě obrali o všechno. Naštěstí mám vždycky pár překvápek v rukávu. Odepnul jsem jednu z přezek na loketním chrániči ze silné brahmíní kůže a odkryl tak malou komůrku, ve které se zaleskla injekční stříkačka. Píchl jsem si Super stimpak a upadl do bezvědomí. Když jsem se probral podruhé, cítil jsem se už o něco líp, teda až do chvíle, než jsem zjistil, že ležím v hromadě vlastních zvratků. Ignorujíce urputnou bolest v hlavě jsem se začal plazit na jeden vyvýšený balvan, ze kterého jsem obhlédl situaci. Ta byla docela zajímavá: Na severozápadu se plahočila skupinka banditů, jejímž očividným cílem bylo velké seskupení balvanů kus od nich. Ze severu se k nim blížili dva poutníci. Trasy obou skupin se musely protnout právě u té velké hromady šutrů. Poutníci zatím bandity neviděli, protože ti se dovedně kryli za balvany, kterých bylo v krajině skutečně mnoho. Bylo mi jasné, že musím poutníky varovat, ale jak? Zkusil jsem křičet, ale vyprahlé hrdlo vydalo jen pár sípavých zvuků. A varovný výstřel…byl by na takovou dálku slyšet? Nezbývalo než to zkusit. Doplížil jsem se ke zbraním a zrak mi uvízl na smontovaném granátometu, který sebou tahal Justin. Opodál se svůdně povaloval zahálející granát… "Zalehněte," rozkázal vůdce banditů. "Ať má každý svůj palebný sektor! Doufám, že tihle dva nejsou tak ozbrojení, jako tamti." Poutníci se blížili. Neschůdným terénem šli pomalu, ale již brzo se dostanou na dostřel. Vůdce si je prohlédl dalekohledem. "Sakra, jeden má v ruce pušku, vypadá to ne pěkný dělo! Štěstí, že ten druhý má jen kopí. Chlapi, nechte je vejít do kotle a až je obklíčíme, na mé znamení vypálíme salvu a pak na ně vlítneme s noži!" Poutníci prošli kolem prvních banditů schovaných za valounama. Náhle vzduch roztrhl výbuch. Oba poutníci se okamžitě přikrčili za šutry. "Sakra, co to je?!" vztekal se potichu vůdce bandy. "Šlo to zezadu, šéfe. Asi ti šerifové." "Krucinál, vypadali, že jsou tuzí! Leo, Docu, jděte to prověřit, tyhle dva zvládneme sami!!" Za šutrem pár metrů opodál probíhal podobný rozhovor: "Šlo to odněkud támhle zepředu." "Že by ti šerifové?" "Možná jo. Hele, vem to mezi těma šutrama nalevo a omrkni to, já vylezu na támhle ten balvan." Chlap domluvil, vzal svou pušku a přikrčen zmizel mezi balvany a kaktusy. Jeho společník si sundal kutnu, která chránila jeho hlavu před sluncem a odhalil tak pěkný profil tváře mladé ženy, orámovaný nepoddajnými černými vlasy. Mladice pevně uchopila své kopí a opatrně se blížila k vysoké skále. Muž s puškou zatím obešel jeden balvan a zůstal stát tváří v tvář přikrčenému chlapíkovi s dvojhlavňovou brokovnicí v ruce. Podle ozdob z kostí a tetování okamžitě poznal, že se jedná o lupiče. Dříve než se mohl bandita vzpamatovat, praštil ho muž pažbou své pušky. Ozvalo se křupnutí čelisti a zločinec se odporoučel k zemi. Vzápětí vytáhl z náprsní kapsy drobnou píšťalku a vydal podivný, táhlý vysoký zvuk. "Co je to sakra za zvuk," rozčiloval se pobočník vůdce a opatrně vyhlédl přes kaktus. Marně se však snažil zahlédnout schovanou kořist. Vůdce banditů zbledl. "Do "Ale šéfe, je nás vosmkrát víc než jich!" "Jestli to jsou Lovci, tak i kdyby nás byla armáda, nestačilo by to!! Honem, pošli dál rozkaz k útěku!!" Vůdce banditů se rozběhl pryč, ale jeho pobočník váhal. Zuřil v něm boj mezi poslušností a úctou k veliteli a touhou po zisku. Vždyť nás je tolik!! Rozhodl se. Mladá žena se tiskla zády k balvanu a opatrně se plížila k místu, odkud zaslechla nějaký šramot. Signál jejího společníka ji upozornil na hrozící nebezpečí, a tak měla všechny své smysly maximálně zostřené. Náhlen uslyšela zašustění a otočila se právě včas, aby viděla, jak se mezi balvany vynořují dva mužové s puškami v rukou. Žena vyskočila z podřepu a vyhodila vpřed ruku, přičemž popustila kopí. Ostrá, laserem broušená čepel sklouzla po pancíři z pneumatik a rozřízla banditův krk. Druhý pobuda vypálil naráz z obou hlavní své trubkové pušky, avšak kulky pouze neškodně prosvištěly splývavým rouchem přepadené. Pak udělal mladý nájezdník poslední omyl svého života, když se pokusil rychle nabít svou zbraň. Tupý konec kopí mu rozdrtil hrdlo. Jeho společník se svalil na zem s rozříznutým břichem. Žena se otočila kolem své osy, kopí v pohotovostní poloze, ale žádný další bandita se už neukázal. Vzduch však rozechvěly výstřely. Kulka sklouzla po hlavni pušky až k jejímu zásobníku a zaryla se do země. Než stihl bandita vystřelit podruhé, dopadla na něj vržená puška, následována dýkou. Nájezdník se s chroptěním svalil na zem, čímž uvolnil pole pro střelbu svých parťáků. Ti svou soustavnou palbou donutili přepadeného muže k ústupu za velký kámen. Ten jim odtamtud odpovídal občasnými výstřely svého koltu. Ale ve změti kamenů se začali objevovat další bandité. Brzy byl balvan chránící přepadeného muže zasypáván salvami kulek. Ze svého místa na vyvýšeném šutráku jsem mohl celkem obstojně obhlížet situaci. Dva bandité se blížili k mé pozici, třetí utíkal někam víc na východ. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych si mohl dovolit pustit ty dva blíž k tělu, ale také jsem nebyl schopný nějaké přesné střelby. A přitom přesně to bylo třeba. Měl jsem sebou akorát granátomet s jedním granátem a pé devadesátku s půlkou zásobníku. Na to, že jsem po ráně do hlavy viděl dvojmo, to bylo dost málo. V hlavě se mi střídaly protichůdné pocity: Výčitky, že jsem na sebe upozornil a radost, že napadení poutníci se díky mé výstraze nenechali snadno přepadnout. Kromě toho jsem měl také pár zajímavých halucinací. Musím se vzchopit…musím se ubránit… "Je támhle za tím balvanem, Georgi!" hlásil jeden z mužů, když k němu dorazil zástupce velitele. "Držíme ho při zemi." "Výborně. Tady tohle ho vykouří," zavrčel spokojeně zástupce a připravil si Molotovův koktejl. "Je to lehčí než vzít děcku leguána. Nechápu, čeho se šéf bál!" Jak to dořekl, proletěla zápalná láhev vzduchem a dopadla přesně za kámen. Během sekundy vyšlehly třímetrové plameny, které nemohl nikdo přežít. "Tak to by bylo," řekl zástupce, počkal, až oheň uhasne a pak obešel kámen. Překvapeně ustrnul. "Kde je!?" "Cože?" "Ty osle, říkal´s, že ho tady držíte při zemi, a on vám zatím pláchne!!" "To nejní možný," koktal vyjeveně oslovený. "To by musel bejt duch!" "Duch, neduch, kde je sakra teď?!" "Tady," ozvalo se souběžně s výstřelem. Těžká kulka proletěla Georgovou hlavou a ten se složil jak vycpaný pytel. Další střely následovaly a když se překvapení bandité pokusil krýt, dopadl mezi ně střepinový granát. Výbuch vymrštil do vzduchu změť končetin a útržky tkání spolu s pískem a kamením. Muž opatrně vykoukl ze štěrbiny mezi kameny, kam se ukryl před plameny, a když viděl, že protivníci jsou mrtví, vylezl ven. "Jsi celý?" ozvalo se z místa, odkud vyletěl ten granát. "Já jo, a ty?" "V pohodě." "Měli bychom odsud zmizet dřív, než přijdou další." "Dobrý nápad. Mizíme." Náhle se ozval další výbuch. "Ale, zdá se, že jsme zapomněli ne toho neznámého bombermana," prohodil muž a zvedl ze země svou pušku. Bandité se pohybovali rychle, poháněla je střelba za zády. Asi to chtěli se mnou vyřídit co nejrychleji a zase se vrátit zpátky ke svým. Nevím, jak se mi podařilo namířit svou těžkou zbraň. Krajina kolem se mi slévala do jedné béžové mazanice a pálící slunce byl náhle celý vesmír. Zmáčkl jsem spoušť a zpětný ráz se mnou hodil dozadu. Výstřel ani výbuch jsem neslyšel. A z mého pohledu uběhlo deset tisíc let, než se nade mnou zastavili čísi boty. "Vidím jednoho z nich," hlásila žena. "Jo, já taky. To je ale vůl, postavil se přímo proti obloze," odvětil muž, opřel se o balvan ve tvaru tancujícího losa a zamířil pušku na vzdálenou postavu. Přiložil oko k puškohledu. "Teď se něčeho lekl…hází pušku na ramena a sahá k opasku…tahá nůž…" PRAF!!! "A umírá," dořekl tiše. "Pojďme se tam podívat, já to vezmu zprava a ty zleva," navrhla žena a vyrazila cestičkou mezi šutry a kaktusy. Zrovna se mi zdál prima sen o tom, jak jsem s nějakou holkou v náručí utíkal před zločincama - standardní sen o superhrdinovi - když někdo někde prohlásil: "Tady je jeden!" Sen okamžitě zmizel a vystřídal jej jiný, ve kterém všichni říkali "Tady je jeden" a Tady je druhý" a tak dále. "Tohohle týpka odněkud znám," řekl zamyšleně onen hlas. Najednou tady byl další sen, ve kterém bylo plno lidí a navzájem si říkali, že se znají. Pak na ně začalo hustě pršet. Vyprskl jsem a otevřel oči. Chlapík na mně přestal lít vodu a spokojeně se zašklebil. "Je naživu!" Jo, byl jsem naživu, ale okolí jsem vnímal jako něco modrého s velkým tmavým flekem uprostřed. Tím flekem byl ten maník. Ozval se druhý hlas, ženský. "Bože, ten je zřízený!" A hned na to výkřik: "Ježíšmarijá, to je Joe!!!" "Ty ho znáš?" "Je to můj kámoš. Joe, probuď se!! No tak, řekni něco!" Chtěl jsem něco říct, ale přes napuchlý jazyk to nešlo. "Má díru v noze," poznamenal chlap. "Dělej, musíme mu dát super stimpack! Ošetři mu tu nohu, já mu to píchnu!" Jedna postava se nade mnou sklonila a já poznal známý obličej. "Myro…" "Joe, klid, dostaneme tě z toho!" "Justin…" "Cože? Jaký Justin? Justin Green z Hubu? On je někde tady?" "Tam…leží…" "Dobře, napřed ošetříme tebe a pak jeho. Honem, ještě pár stimpacků…" Hovor se rozplynul v mlze. Znovu jsem se probudil, už po několikáté ze dnešní den. Byla už noc a já se cítil lépe. Také všechny smysly pracovaly tak, jak měly. Pokusil jsem se posadit, ale moc mi to nešlo. Od nedalekého ohně vstala postava a přišla ke mně. Myra. "Ahoj Joe, už je ti líp?" "Jo, už je to…dobrý." "To doufám. Máš za sebou infarkt, chvíli jsi byl mrtvý, než jsme tě nahodili." "Infarkt?" "Jo, asi jsi dostal moc superstimpacků. Zastavilo ti to srdce." "Jo, posledních pár dní jsem byl na injekcích." Najednou se mi vrátila paměť. "Co je s Justinem?!" "Je to s ním špatné. Když jsme ho našli, byl v kómatu. Byl těžce raněn, museli jsme ho kuchnout. Napíchli jsme ho na kapačku a pouštíme do něj trauma pack, ale ještě se neprobral. Dost možná se ani neprobere." "A co banditi?" "Ti, co tady leželi, jsou mrtví a ti ostatní…ještě se neukázali." "Kdo je to s tebou.?" "To je Martin Baumann, lovec. Patří ke Sdružení Lovců." "Jak…jak jste našli naši stopu?" "Nešli jsme po vaší stopě. Mířili jsme na sjezd lovců ve Velkém Billovi." "Díky, Myro. Budu teď odpo…" …čívat se mi už zase zdálo. V noci jsem se několikrát probudil z nočních můr, ale na nic jsem si nepamatoval. Ráno mě probudila nádherná vůně pečeného masa. Otevřel jsem jedno oko, hned na to druhé, a hleděl do zarostlé tváře Martina Baumanna. "Brý ráno, šerife," oslovil mě. Pokusil jsem se vstát, ale nešlo to. "Máš vypnutý svaly, kámo. To je ze stimpaků, když si jich píchneš moc, tak se potom ani nehneš. Ale klid, za den se to spraví." "Dík, že jste mě zachránili." "Dík, žes nás varoval." "Jo, jsem přece tó, no…šerif." "Myra mi o tobě hodně vyprávěla. Říkala, že jsi až chorobný dobrák, mamlas a šťastlivec." "Když to říká ona, tak na tom něco bude." "Jó, dobrák jsi byl, když jsi nás varoval místo toho, abys zdrhl. Mamlas jsi, protože jsi ty bandity nedokázal postřílet všechny sám, no a šťastlivec budeš, jestli se z toho vylížeš." Nějak jsem nedokázal pohnout hlavou a prohlédnout se. "Je to se mnou vážné?" "No, kdyby nebylo stipmaků, tak jseš tuhej. A tvůj kámoš taky. Takže až se budeš příště modlit k Šílený brahmíně, připoj díky za tuhle medicínskou vymoženost!" Ne že bych byl schopný nějakých vyšších emocionálních stavů, ale Martin Baumann mi pomalu ale jistě začal lézt na nervy. Naštěstí brzo odběhl k opékanému masu a nechal mě odpočívat. Po třech dnech odpočinku a vytrvalé stimpakové léčby jsem byl schopen pochodu. Green na tom byl i nadále dost blbě, ale Myra vyrobila z vyschlých kaktusů smyk, a tak jsme polomrtvého kolegu tahali sebou. Tempo pochodu bylo mírné a Baumann každou chvíli někam odbíhal a když se vracel, měl sebou čerstvou kůži nějakého kojota nebo vačice. Tyhle kožky se daly docela dobře zpeněžit, kvůli jejich získání však bylo nutné vydat se hluboko do pustiny. A to si mohli dovolit jen blázni, nájezdníci a Lovci. Uplynulo ještě několik dnů, a pak jsme na obzoru zahlédli hledanou vesnici. Byla to úplně normální víska, několik polorozpadlých budov a kolem pole a pastviny pro brahmíny. Rozdíl mezi sluncem spálenými poli a sluncem spálenými pastvinami nebyl vůbec žádný, protože brahmíny se rozutekly po širém okolí a vesele se pásly, kde se dalo. Mezi poli a budovami vesnice bylo postaveno několik stanů a kolem se hemžilo plno lidí. V ohradách postávaly tažné brahmíny a všude kolem byly rozestavené povozy s nejrůznějším zbožím. "Co to je, nějaké tržiště?" hlesl jsem překvapeně. Baumann se jen pohrdavě zasmál, ale Myra se uráčila mi odpovědět. "Jo, je to každoroční trh, na kterém lovci ze širého okolí prodávají své úlovky a naopak kupují zbraně a střelivo. Kromě toho se sem taky sjíždějí všichni ti potulní obchodníci z pustin a také nejrůznější hledači, kteří prolézají stará města." "Může to tady být nebezpečné," ozval se ve mně šerifovský smysl. "Právě že ne. Po dobu konání trhu je všem účastníkům zaručená bezpečnost. Sdružení lovců se dohodlo s místním náčelníkem a má pod palcem obranu vesnice a udržování pořádku." "Jak to, že o takové akci slyším poprvé?" "To je tím, že se zajímáš jen o brahmíny a holky, šerife." Vešli jsme do vesnice, přičemž jsme museli odevzdat všechny zbraně. Chlápek, kterému jsme své kanóny odevzdali, se pod jejich tíhou pěkně prohnul. "To by mě zajímalo, kde jste sehnali tolik kvérů?" zeptala se Myra, když jsem odevzdával granátomet, samopaly, pistole a pušky a završil to pancéřovkou. "Ále to víš, v poušti leží spousta věcí jen tak pohozených." Nedlouho po tom se od nás Baumann oddělil a šel si po svých věcech. Myra se s ním vlažně rozloučila a mě se ulevilo. Ale, snad jsem nežárlil? V jedné z místních hospod jsme si najali pokoj a Myra vyrazila sehnat doktora. Najednou Justin Green otevřel oči. "No ahoj, Justine," přivítal jsem ho. "Kde to jsem?" "Ve vesnici Velký Bill." "Co se…stalo?" "Dostal jsi to, dost silně. Chvíli to vypadalo, že už to nerozdýcháš, kámo! Ale nakonec jsme měli štěstí, kolem šli dva poutníci, naší staří známi. Martin Baumann a Myra O´Reilly." "Myra O´Reilly? Neznám…" "Je to jedna holka od nás ze Shady. Tak trochu šílenec, ale fakt šikovná." "A co tam dělal Baumann?" "Tak to mi taky vrtá hlavou, kamaráde. Z Junktownu přece odešel před námi a když jsem ho teď potkal, tak už sebou neměl nic z toho, co mu dal Kilian. Jo a teď se podrž: patří ke Sdružení lovců!" "Co jsou zač?" "Ty je neznáš?" "Ne." "Je to parta šílenců, odvážných chlapíků, kteří se vydávají hluboko do pustiny a tam loví některé vzácné druhy zvířat. Jsou dobře organizovaní, na tajných místech prý mají základny a po celé pustině jsou rozmístěné jejich dovedně ukryté zásobárny. Jsou to fakt tvrdí hoši a mají k dispozici tu nejlepší výbavu. Říká se, že mají přesné mapy oblastí, ze kterých se ještě nikdo nevrátil. Občas se připletou do nějakých bitek a rekrutují se z nich ti nejlepší nájemní vrazi, ale v zásadě jsou neutrální a obchodují s nájezdníky stejně jako s městy. Slyšel jsem o nich už plno podivuhodných zvěstí!" "No dobře, Joe, mírni své svaté vytržení a radši mi podej stimpak. Připadám si jako potrhaný, znovu sešitý a pak ještě přejetý." "No, tak to se cítíš správně. Ale teď ta špatná zpráva: žádné stimpaky už nemáme." "Měl jsem jich přece spoustu!" "Měli jsme taky spoustu zranění!" "Chceš říct, že jsi je všechny vyplýtval?!" "Chci říct, že jsme ti jen tak tak zachránili život!" Do pokoje vpadla Myra. "Ahoj hoši! A hele, šerif Green se už probudil!" "Raději jdu zase spát," prohlásil Justin a zavřel oči. "Našla jsi doktora?" "Našla." "A přijde sem?" "Ne. A až ho uvidíš, budeš ještě rád, že sem nepřišel." Vzpomněl jsem si na Razla a bylo mi to jasné. "Dobře. Co budeme dělat teď?" "No, já jsem zamířila do téhle vesnice kvůli obchodu. Doufám, že tady nakoupím nějaké drobnosti, hlavně elektrotechnické součástky. A vy?" "My tady jdeme kvůli vyšetřování," odpověděl jsem a řekl Myře o celém našem putování. "To je zajímavé, hoši, ale myslím, že jste to pátrání trochu překombinovali. Jestli Lars v něčem jede, tak jste měli spíše zůstat v okolí Junktownu, proč jedete sem?" "Doktor Morbid sem poslal svého posla s nějakou zásilkou. A taky sem přišel Baumann!" "Tak teď ti řeknu zase něco já: Martina Baumanna už znám delší dobu, on sice je trochu šílený, ale není to žádný proradný parchant. A vím jistě, že před půl rokem lovil v okolí Junktownu, kožešiny prodal Kilianovi, ale ten mu neměl čím zaplatit, tak zaplatil až teď. A ještě něco: Chvíli po tom, co jste vypadli z Junktownu, dal Lars město uzavřít kompletně a posbíral zbraně ode všech, protože mu tam furt někdo dělal bordel. Byl z toho dost vynervovaný a umím si představit, že vy dva jste mu dost lezli na nervy, takže…" "Chápu. Díky za info, ale myslím, že se ještě ukáže, kdo má pravdu!" |
