Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Být smolař, zní sice možná trochu směšně, ale věřte mi, že být smolař jako já, směšné není. Ani trochu. Mám to už od přírody, na co sáhnu to zkazím, někdy i zmrzačím, zabiji, nebo poraním. Ale za to opravdu nemůžu. Obzvlášť se vám to nehodí, když jste členem Bratrstva Oceli. Bratrstvo mě přijalo, protože umím dobře střílet, bohužel mi občas ujede ruka a střelím svého parťáka. Ale upřímně řečeno, nechápu, jakože mě ještě nevyhodili, sice Paladin Mcmac pořád říkal, že na to mám, ale po tom co jsem ho na střelnici omylem střelil do ramene, se mnou už moc nemluví.
Dnes je můj velký den, jedu na velkou akci. Je to zátah proti otrokářům. Doufám, že se mi tentokrát nepovede někoho z mých spolubojovníků nějak zranit. Achjo.
Bydlím v pokoji pro šest vojáků. Dnes byla mimořádná rozcvička a já samozřejmě zaspal, takže jsem zůstal na pokoji sám.Vstal jsem z postele a zapoměl, že ležím nahoře na palandě, tak jsem vykročil a užil si dvou-metrový pád. Bohužel rovnou na záda sedícího vojáka. Bylo slyšet hlasité "křup" a když jsem z něho slezl, tak se nějak nehýbal. Sakra.
"Sakráá." zařval jsem.
"Co se děje?" přiběhl Dave, jediný můj kamarád, se kterým jsem ve stejné skupině.A který taky asi zaspal. I když, můj kamarád je to možná jen proto, že jsem mu zatím nic neudělal.
"Slezl jsem z postele a omylem spadnul na tady toho ňoumu." vysvětloval jsem mu honem,
"Hele, ten ňouma je první důstojník." řekl mírně roztřeseným hlasem.
"Ale co dělal tady?" vykřikl jsem.
"Jak to mám sakra vědět, třeba kontroloval pořádek na pokoji a všim si, že má rozvázanou tkaničku. Tak si sed, no a tys mu vyřešil všechny jeho staroti."
"Počkej, ty myslíš, že je mrtvej?"zeptal jsem se s hrůzou v hlase.
"Né, leží tady s hlavou otočenou devadesát stupňů jen pro naše pobavení."
"Krucinál, ale co budem děla? Nenecháš mě v tom, že ne?" optal jsem se.
"No dobře, ale jediná možnost je, že ho někam schováme a budem dělat jakoby nic, platí?"
"Jo jasně." souhlasil jsem.
Jenže ukrýt někam mrtvolu, to je v bunkru Bratrstva dosti nemožné, ale zkusit jsme to museli. Dave hlídal u dveří a já si zatím přehodil tělo na záda. Měl jsem s tím dost problémy, jelikož nejsem žádná gorila a ten důstojník taky není žádné pírko. Dohodli jsme se, že ho donesem na do márnice. Doufali jsme, že jedné mrtvoly navíc si tam nikdo nevšimne.. Doufám, že si nás nikdo nevšimne.
Plížili jsme se chodbami, u každého rohu jsme opatrně nahlíželi do chodeb. Pak jsme potkali stráž. Honem jsme se schovali do jednoho výklenku a tiše čekaly.Stráž přešla a nevšimla si nás. Když byla si pět metrů od nás a my už si říkali jak těsné to bylo, tak jsem najednou hrozně kýchnul. Strážný se bleskově otočil, a pomalu se blížil k našemu úkrytu. Nevěděli jsme co dělat. Pak Dave dostal nápad. Hodil mrtvolu do chodby a strážný se k ní hned vrhl, aby zjistil co muži je. V tu chvíli jsem vyběhl a chtěl strážného uspat dobře mířenou ránou do spánku a pak ho uklidit do výklenku. Jenže jsem to nějak neodhadl a dal moc velkou ránu. Strážný se svalil přes mrtvého a já s Davem jen nechápavě zíral co se to stalo. Prostě jsem totální smolař.
"Tys ho zabil." zařval Dave
"Neřvi, nebo tě někdo uslyší." okřikl jsem ho, ale průšvih už máme stejně. A to dost velký.
"Tak co teď sakra s těma mrtvolama, pochybuju, že si na márnici nevšimnou, že tam maj dvě navíc.
Horečně jsem přemýšlel, pak mě něco napadlo.
"Hele můžeme to ještě dokázat, ale musíme se rozdělit. Jeden z nás může tělo odnést do márnice a druhý do paliče odpadků. Tak se to v márnici snad nepozná a to druhý se spálí. Jedinej problém asi bude, že Bratrstvu bude scházet strážnej a jeden plukovník, ale co, to se snad spraví." dokončil výklad mého skvělého plánu.
"Dobře, já pudu do paliče odpadků," souhlasil Dave, "ale měj vysílačku připravenou, budem si dávat zprávy jak se nám to daří, dobře?"
"Dobře." souhlasil jsem.
"Tak zlom vaz." popřál mi Dave. Vzal tělo na záda a vydal se směrem k paliči odpadků.
Taky jsem si tělo hodil na záda a vydal se k márnici, která neštěstí už nebyla moc daleko. Cestou jsem nikoho nepotkal, protože ostatní vojáci zřejmě ještě byli na tréninku a nikdo jiný tu dopoledne nechodil. U márnice jsem tělo položil na zem a opatrně otevřel dveře. Byl tam akorát jeden pitvař, seděl za stolem a něco ťukal do počítače. Opatrně jsem se k němu blížil a chtěl jsem ho uspat dobře mířenou ranou do spánku. V tom jsem si uvědomil, že pro dnešek těch "dobře mířených ran stačilo" a vůbec jsem nechtěl zabíjet další nevinné lidi.
Takže jsem se k němu zlehka přiblížil se záměrem, že ho chytnu za hlavu a trochu mu s ní bouchnu o stůl, pak by si to možná nepamatoval. Dal jsem mu zezadu ruku na hlavu a rychlým pohybem s ní bouchnul o stůl. Neozvalo se však typické BUCH, ale ČVACHT.
Jak to?
"Ty debile, co to děláš?" zařval pitvař.
Ukázalo se, že zrovna svačil a já mu do toho vrazil hlavu. Sakra, proč musím být takový smolař.
V tom si pitvař všimnul ležícího důstojníka.
"Co to má znamenat?!" zeptal se ostře.
"To je…no.ehm." koktal jsem.
"Von je mrtvej nebo co?" vyjel pitvař.
"Nó..tak trochu… teda myslím." koktal jsem dál.
"A tys ho určitě zabilo, co? Za to půjdeš sedět, ty parchante." řval na mě.
Opravdu jsem nechtěl aby ten řev někoho přivolal. Musel jsem to risknout. Chytil jsem se za hlavu, zařval a spadl na zem. Pitvař se ke mně sklonil a já ho kopnul do rozkroku. Bolestí omdlel. Bezva aspoň něco se dneska trochu povedlo. Vzal jsem tělo plukovníka a hodil ho do jednoho prázdného boxu.Problém se zdál být vyřešen, až na jednu věc. Ten pitvař bude vědět kdo ho napadl. Nedalo se nic dělat. Pude do boxu taky.
Když jsem za ním zavíral, tak jsem mu tu zimu tam vůbec nezáviděl. Řekl bych, že tak za půl hodiny bude po něm. Teď jsem se potřeboval rychle vytratit pryč odsud. Byl jsem na chodbě, když v tom se mi ozval vysílačkou Dave: "Kámo je to v pohodě, hodil jsem ho tam, nikdo si toho nevšim."
"Bezva, vrať se na pokoj sejdem se tam." řekl jsem do vysílačky a odešel směr pokoj.
Když jsme se sešli na pokoji, tak tam ještě nikdo nebyl, naštěstí. Asi za půl hodiny se začaly vojáci vracet z tréninku. Jeden nám řekl, že se máme stavit za Paladinem Humerem, že prý s námi chce mluvit. Tvářil se při tom dost jízlivě.
Sice jsme čekaly, že z toho, že jsme nebyli na tréninku bude průšvih, ale přímo u Paladina Humera, to jsme nečekaly.
Loudali jsme se do jeho kanceláře a přemýšleli, jestli nám spolkne, že jsme zaspali. Dave mi totiž řekl, že zaspal taky.
Přišli jsme před jeho dveře a zazvonily na bručák.
"Kdo je tam?" ozval se Paladinův hlas.
"Pane, dal jste si nás zavolat." řekl Dave.
"Hlaste se pořádně vojáku." zařval Paladin.
"Di do hajzlu ty uschlej buřte." ulevil si Dave, ale zapomněl, že pořád drží tlačítko na přenos mluvení.
"Co jste to říkal." ozval se znovu naštvaný hlas Humera.
"Ee…že..noo.. říkal jsem jako tady Petovi:"Dem do kanclu tak se chovej slušně."
"Sakra nechte těch nesmyslů a už poďte dovnitř." zavelel Humer.
Vpadli jsme do jeho kanceláře a ihned si dali pozor.
"Takže, asi víte proč jste tu, že?" zeptal se nás.
"Ano pane." odpověděli jsme zároveň.
"A?" zeptal se Paladin.
"A chceme se vám omluvit, za to, že jsme nepřišli na rozcvičku."
"Ahá, ale já nemluvím o tomhle."
"A o čem pane?" zeptal jsem se rozklepaným hlasem.
"Položím vám velice jednoduchou otázku: Kam jste schovali těla?" zeptal se nás.
Oba jsme ztratili řeč, nevěděli jsme co říct. Byli jsme v pořádně velkým průseru. A pochyboval jsem, že z něho nějak vyklouzneme, možná tak s kulkou v hlavě.
"Takže co mi řeknete?" zeptal se znovu Humer.
Ticho.
"Tak se obávám, že už je mi to jasné. Nechápu, ale proč jste to rovnou nenahlásili. Tahat dvě mrtvoly po celém patře. Skoro vám to vyšlo, až na to, že vás skoro na každém kroku sledovali kamery." domluvil Humer.
A sakra, pomyslel jsem si, jak jsme mohli zapomenout na kamery. Tak teď jsme nahraný. Je konec, zastřelí nás pro zradu.
"Takže už je vám asi jasné, co s vámi bude? zeptal se nás.
"Ano pane, zastřelíte nás pro zradu." řekl jsem sklesle.
"Ještě ne, nejdřív by jste mi mohli vysvětlit, proč jste to udělali." řekl nám.
"Dobře pane." souhlasili jsme.
Začali jsme vysvětlovat a doufali, že nám to k něčemu bude. Celou dobu co jsme mluvili nám Paladin střídavě hleděl do očí. Když jsme skončili tím, jak jsme se vrátili na pokoj zeptal se:
"Proč jste to proboha někomu neřekl?" zeptal se mě. "Byla to nehoda, tak proč jste ho chtěli hned schovat? Ledaže by to nehoda nebyla." vyštěkl na mě.
"Pane, opravdu, musíte mi věřit, proč bych vám lhal." snažil jsem se ho přesvědčit.
"Dobrá, věřím vám, ale máte opravdu, ale opravdu velký problém a já vás nenechám zastřelit jedině v případě, a to jedině v případě, že při dnešním velkém zátahu prokážete statečnost, smysl pro úkol a schopnosti."
Nemohl jsem tomu uvěřit. Zabili jsme jednoho strážného, důstojníka a pitvaře a on nás nedá zastřelit. Ale zároveň ve mně začalo vzkvétat podezření proč.
"A teď vypadněte a připravte se na akci a ještě něco, nikde se ani slůvkem nezmiňujte o čem jsme mluvili jasné?." zařval Paladin.
"Ano pane." zařvali jsme taky a rychle vypadli pryč.
Na pokoji jsme posbírali veškerou výstroj a vyzbroj a šli do hangáru k vozidlům Bratrstva.
Dostali jsme instrukce o misi a nasedli jsme do vozidel. Jeli jsme směrem k cíli, který byl pro mne a Davea životně důležitý. Museli jsme dokázat, že Bratrstvu stojíme za to, aby nás nechali na živu.