Z minulých dílů: Lovec odměn Chris se cestou z města přidal ke karavaně, vedené novodobým kovbojem Winem... Na cestě Wertingskými kaňony se lovec opět setkává s dávnou přítelkyní. Win je ale okraden zlodějíčkem Sedmou a zdá se, že přišel o jakési zboží, o kterém nechce z neznámého důvodu mluvit. Posílá jednoho člena karavany napřed za Sedmou a ostatní pokračují dál. Ráno se ovšem přes tábor dobrodruhů přežene okraj písečné bouře. Jeden člen výpravy - bývalý zlodějíček Joy umírá. Je čas se vydat dál…

Písek, písek, písek… Nekonečné pláně písku. Hromady malinkatých zrníček se spolu s kamením jako souvislý příkrov dnešního sěta táhnou přes velkou část jihozápadu. K čemu? Z tolika písku snad nikdo radost mít nemůže. Do betonu by ho bylo tolik, že by se jím dal zalít celý kontinent. A stejně se dneska nikde moc nestaví. Většina měst žije z trosek minulých časů, tak na co tolik písku? Ani kdybych byl dítětem, nemohl bych z něj mít radost. Zkuste si z něj postavit hrad. Nejde, že? Přesně… Všude je tak sucho, že "postavíte" leda další hromadu a tu vám stejně do hodiny roznese vítr. Tak proč sakra tolik písku? Historie nás učí, že za všechno tohle můžou lidé před námi. Právě ti, co z vlastního rohodnutí několika tlačítky poslali civilizaci o stovky let nazpátek. A pak že stroj času je jen fikce…

Zamyslel se někdo tehdy co budeme dělat se vším tím pískem? Těžko. Voják seděl u telefonu, ten zazvonil a rozkaz zněl jasně. Tak to prostě zmáčknu. Co na tom, že stromy v parku už nikdy nebudou stínit povalujícím se lidem, dětem to zboří všechny prolézačky a jen tak mimochodem to v minutě smázne prales velký jak Evropa a milion lidí z vedlejšího města roznese vítr spolu s ostatním popelem. A to tlačítko nebylo jen jedno. Voják mačkal a mačkal, se zuřivostí v očích a pocitem vládce světa… Užil sis to? Byla to sranda? Tak si zkus v tom tvym podělanym světě chvíli žít… Je všude…, svět z písku…
"Blbec," řekl jsem nevědomě nahlas…

"Kdo?" Ozvala se Liz, jež šla mlčky vedle mě už skoro půl dne.
"Ale nic. Jen tak přemýšlim nahlas."
"O čem?" Zeptala se zaujatě.
"O písku."
"Aha," odvrátila zklamaně pohled.

Chápu jí. Debata o písku není příliš zajímavá a originální. Ani to věčné přemýšlení o něm a jeho smyslu. Je to už trapná historka. Ale co s tím uděláte? Písek je první, co si uvědomím když se probudím v pustině. Vyklepáváte boty, je v nich písek. Foukne vítr a chroupete písek. Do nezvykle jemného písku se boříte třeba čtvrt dne cesty. Přijde písečná bouře a zabije vám kamaráda… Tak jak sakra na ten zpropadený písek chvíli nemyslet…

* * * * *

Konečně přišel večer. Utávořili jsme se už v místě, kde hraničí opravdová poušť s příjemnější částí pustiny bez písku. Konečně jsem pod sebou ucítil pevnou půdu. Vyprahlou a rozpraskanou krajinu sice nepkrývala čerstvá tráva ani zelenající se stromy, ale cokoli je lepší než písek. Rozhlédl jsem se po okolních kopcích na severu. Už jsme blízko. Do Wertingu už to může být jen pár hodin. Teď po setmění by nás do města ale stejně nepustili, takže je rozumné se na celou věc ještě v klidu vyspat.

Lehnul jsem si na svou potrhanou deku a koukal na hvězdy. Jen sem tam jsem zaslechl hovor ostatních od společného ohně. Už jsem si ani nechtěl s nikým povídat.

Celý den mě pronáslejuje myšlenka na svět před válkou. Slyšel jsem o něm hodně, viděl jsem obrázky, velké plakáty a staré kalendáře. Louky, lesy, barevné květiny, řeky říčky a všude spousta roztomilých větších či menších zvířat. Nikdy jsem taková neviděl. Ale jestli byla příroda opravdu dřív taková, musel to být ráj… Procházet se po lesích, zaplavat si v jezeru a nemuset se bát zbytkové radiace… To by bylo jiné. Nádherné, Dokonalé… Lehl bych si do trávy a pozoroval koruny stromů nade mnou, plné všeho toho života. Vydržel bych tak klidně celý den a po setmění bych si lehl třeba doprostřed louky a pozoroval hvězdy. Jako teď.

Aspoň že hvězdy nám zůstaly. Jen s tím rozdílem že by mě za uchem šimrala čerstvá tráva, voněly by všechny ty kytky kolem a vítr by místo neustálého přinášení písku jen šustil listím…

"Pořád zamyšlen?" Zeptala se právě příchozí Liz.
"Trochu zamyšlen… A dost unaven."
"Hm, to jo… Dlouhej den. Už se těším zase do města." Rozbalila svou deku vedle mé a lehla si.

Chvíli jsme jen tak oba koukali na nebe.

"Myslíš že někde zůstalo kus normálního světa?"
"Jako bez pouště, se stromy… a tak?" Zeptala se překvapeně. "Možná… Možná někde malej kousek přírody zůstal… Někde nejspíš hodně daleko odsud…"

Pozoroval jsem hvězdy a hlavou se mi honily obrazce, které ty výraznější z nich jen tak tiše pospolu utvářeli…

"Jestli existuje…, rád bych ho někdy viděl…"
Liz se jen zasmála. "Jo to já taky… Kdo by nechtěl… Pryč z té věčné pustiny."
"Aspoň kousek toho ráje musel někde zůstat, ne?"

Neříkala nic… Jen jsme stále koukali někam tam nahoru do nekončného prostoru.

"Jednou ho najdu," řekl jsem rozhodně.
"Tak fajn… Až půjdeš, můžeš mě vzít s sebou?"
"Proč ne… Jestli je to tak daleko, aspoň nepůjdu celou cestu sám," odpověděl jsem jí také v legraci. I když… Malá část mé duše se té myšlenky už nechtěla vázdát a nutila mě dál uvažovat. Co kdyby přece jen…

Tu noc jsem měl sen. Po dlouhé době konečně jiný, než složený ze vzpomínek a hrůz… Procházel jsem pustinou, jako kdykoli jindy. Ale ne, ne jako jindy, dneska mám přesný cíl! Po tolika letech všeho toho putování… A teď mám konečně svůj cíl… Konec putování… Konec pustiny… Ocitám se na břehu ohromného jezera. Rozhlížím se kolem, ale kromě vody tu není vůbec nic… Počkat! Vedle mě stojí stařičký muž s dřevěnu holí a hledí mi do očí… Má zvláštní pohled. Nemůžu si vzpomenout koho mi připomíná. Dlouho na mě jen tak kouká a pak se pomalu otočí a ukáže rukou kamsi na obzor. Nevím co tím chce říct, ale to už jsem na lodi, která tím směrem míří…

Hodně daleko, tam v dálce přede mnou se objevuje pobřeží. Písek a… Ano! Písečná pláž přechází v zelenou louku… Najednou loď narazila a já vypadl přímo na pláž. Vstávám a procházím po louce a dál, mezi stromy, do stále hustšího a hustšího lesa… Skutečné stromy?! Živé stromy všude kolem! Chci se jednoho dotknout, ale zem podemnou se najednou otřásla. A znovu! Ne… Znovu už ne! Rozhlížím se kolem sebe, otáčím se pořád dokola. Odkud to přišlo? Kde dopadají další rakety?! Prosím…, prosím ne! Neničte tohle všechno znovu…

* * * * *

"Zpátky v realitě?" Zeptala se Liz a přestala se mnou třást. "Promiň, ale musela sem tě vzbudit, i když ses zrovna tvářil tak šťastně, za chvíli vyrážíme do města."
"To je dobrý Liz," odpověděl jsem rozespale a promnul si oči. Sedl jsem si a opřen o vůz jsem se rozhlédl po kranině. Za pár vteři už jsem byl dokonale probuzen ze všech snů. "Dobrý ráno…, pustino."

Liz už si balila svou deku. "A co se ti vlastně zdálo pěknýho?" Mrkla na mě. "Zjevila se ti snad nějaká vysněná princezna?" Zeptala se, ale hned jí došlo co vlastně řekla a úsměv zmizel.
"Jo, tak něco," odpověděl jsem stroze a jal se také balit věci.
"Promiň, já nemyslela… Byl to jenom vtip…"
"Jo já vim… Necháme toho, jo? Sem v pohodě," řekl jsem malinko podrážděně.
Liz sebrala sbalené věci a beze slova odešla k ostatním. Někdy jí prostě nechápu…

Jen co jsem sbalil deku, Win zavelel k odchodu. Brahmíny neochotně zabraly a vozy se na šmajdajících pneumatikách s charakteristickým skřípěním daly do pohybu. Snídal jsem za pochodu a pozoroval stále se přibližující nepravidelnou siluetu města v dáli. Ještě že tak, další den už bysme museli hladovět, protože v bedně se zásobami zbylo leda tak pár zrnek písku usazených na dně jako další památka na prožitou bouři…

* * * * *

Kola vozů se zastavila. Když celý den posloucháte to jejich slabé skřípání, je to najednou divný pocit. Vozy stojí, ale v hlavě se vám ještě nějakou chvíli jejich vrzání bude rozléhat. Doufám že Wina napadne věnovat se chvíli jejich údržbě, jinak by to mohlo na celou tu jejich slavnou výpravu mít za chvíli psychicky destruktivní následky. Každopádně pozitivní je to, že jsme zastavili před bránou největšího města jihovýchodu - Wertingu.

Werting je město dost bohaté. Když se zde po opadnutí radiace usídlili první lidé, těžili z relativně málo poničených domů, protože město samotné nebylo nikdy žádnou ničivou silou přímo zasaženo. Největší zkázu tady představovala pouze neviditelná plíživá smrt v podobě smrtícího záření, která přišla v posledních záchvěvech velké války a z poklidného, na tehdejší poměry menšího města, se stalo město duchů. A tak se nová zdejší komunita rychle rozvíjela a rozrůstala o nové a nové poutníky přicházející z pustin, ale i z jiných okolních měst, když se doslechli, že život může být o něco málo příjemnější než život v troskách.

Dnes je z Wertingu centrum celého jihovýchodu a žijí zde ti nejbohatší lidé z oblasti. Samozřejmě že i tady existuje ona všudypřítomná vrstva bezdomovců, feťáků a šlapek, ale místní zákony se jí léta snažily šetrně zlikvidovat, až se nakonec město rozdělilo na tři části. Nejbohatší částí je takzvaná Obchodní čtvrť, kde se pochopitelně dá sehnat většina věcí, které dnešní svět nabízí. Jsou tu kšefty se zbraněmi a nejrůznějším vybavením, ale obchoduje se tu i s potravinami a vodou. Za zábavou se tu musíte vydat do Čtvrti hráčů. Je to vlastně jedna dlouhá zalomená ulice se s několika hospodami a třemi většími hernami. Takové malé Reno na okraji města. Přestanou-li vás bavit karty a ruleta, můžete se jít pobavit s některou z lepších šlapek, postávajících před kasíny. Na provozování své výdělečné činnosti tady musí mít celkem drahé povolení, takže je u nich zaručena určitá úroveň "exkluzivity". Ovšem asi si umíte představit, kde začínaly, takže doporučuji stejnou ostražitost jako kdykoli jindy. Všechny ostatní žijí společně s pochybnými dealery různě kvalitních drog a chudáky žijící z krádeží a žebroty ve Čtvrti nadějí. Někdo jí tak kdysi nazval proto, že právě sem se s nadějemi stěhují noví poutníci z pustin, kteří doufají, že se jim podaří nějak uchytit ve zdejší ekonomice a najít si práci. Pár lidem se to skutečně podaří, ostatní zapadnou někam do koloběhu drog nebo mezi gangy zlodějíčků.

Obecně je Werting město dobře hlídané a za své brány nepustí natrvalo hned tak každého. Chce to buď dobrý důvod, známosti někoho z podsvětí nebo tučný příspěvek do městské kasy. Těm, kdo jen prochází nebo přišli za obchodem je ale město samozřejmě neustále otevřeno.

* * * * *

Protože jsem šel jako poslední, jen z povzdálí jsem pozoroval, jak Win debatuje se strážemi u brány. Vysoké a svalnaté postavy s automatickými puškami budily u všech příchozích jistě oprávněný respekt a existencím s pochybnými záměry dávaly tušit, že to tu pro ně nebude nijak snadné. Win jednomu z nich podal láhev pálenky a za pomoci přehnané gestikulace se mu zřejmě snažil něco vysvětlit. Ten ale jenom s nezměněným výrazem ve tváři zavrtěl nesouhlasně hlavou a láhev schoval do kapsy. Vyřízeno. Win nám tedy konečně pokynul ke vstupu do města.

Když jsem jako poslední procházel kolem strážných, jen jsem jim přátelsky pokynul na pozdrav, ale žádné odpovědi se mi nedostalo. Kamenné tváře jakoby hleděli skrz mě někam na obzor.

"Nejsou moc milí," poznamenal jsem poté, co jsme vypřáhli a zavřely do ohrady všechny brahmíny.
"Tos je vystih," odpověděl Win.
"Stráže nikdy nebývají milí, je to jejich práce, ne?" poznamenala s úsměvem Liz. "Kdybych tu stála…"
"Liz, mohla bys mi prosím podat moje věci?" Utišil jsem jí a vrátil se k Winovi. "Ptal ses jich na Sedmu?"
Win už zase šmátral v kapsách po svém tabáku. "Jasně… Beze stopy. Prej tu takovejch projde spousta a hlavně tihle dva včera neměli službu," řekl a zamyšleně sledoval svoje ruce jak už zcela automaticky balí tabák do úhledného cigára. "Uvidíme s čím přijde Troll. Už nás tu musí někde čekat."
"Hmm… Takže co teď?"
"Co myslíš? Dostaneš svý peníze a sme vyrovnaný. Podle dohody," odpověděl, dlouze potáhl kouř spálené tabákové směsi a rozhlédl se po městě.
Přesně. Měl pravdu. Dohodu jsem dodržel a ostatní už není moje starost. Nemusím a ani nechci se plést do cizích starostí, navíc Win je dost schopný na to, aby potřeboval moji pomoc… "Dobrá…"

Sáhl do kapsy pro peníze. "Tady máš," dal mi smluvných sto babek. "Na podíl z naší kořisti si můžeš buď počkat a nebo," odpočítal ještě několik bankovek, "nebo ti můžu dát teď rovnou nějaký peníze a navrch třeba jednu pušku nebo pistoli," odhrnul plachtu z povozu a otevřel bednu s kořistí. "Vyber si."
Liz se právě vrátila se všemi našimi věcmi.
"Dobře, vezmem si tyhle dvě Beretty plus krabici nábojů a budem vyrovnaný." Podíl z celé kořisti by byl sice asi větší, ale peněz jsem měl dost. Měl jsem radši všechny účty hned srovnané. Ačkoli se mi Win stále jevil jako dobrý chlap, stejně mi na něm a jeho tajnostech pořád něco nesedělo, takže bude lepší být od všeho radši pryč. Mám teď úplně jiné plány a než se podaří Winovi všechno zboží prodat, bude to trvat možná i pár dní.

Win souhlasil a podal mi další peníze i vybrané pistole. "Je čas se rozdělit… Ale nebylo to s tebou špatný, chlape," poplácal mě po rameni. "Kdybys někdy hledal práci…"
Trochu jsem ucuknul jak mi rukou projela bolest. "Jo, taky sem si to cestování užil," přejel jsem druhou rukou obvaz. "Ale na druhou stranu, aspoň sem znovu našel Liz."
Win jen souhlasně přikývnul. "Měj se dobrodruhu…," řekl ještě, posunul si klobouk víc do čela a odcházel někam za Geronymem.

"Tak sme zůstali sami," usmála se Liz. Ona se vlastně usmívá skoro pořád. Obdivuju jí za to. Osobně jsem důvod k radosti neměl už dost dlouho.
"Jo, jdem se někam najíst…"

* * * * *

Seděli jsme v lokále v Obchodní čtvrti nad talíři s místní specialitou s podivným názvem. Tahle hospoda byla sice dost drahá, ale tomu také odpovídala její úroveň. Až jsme si tady v našem pustinou poznamenaném oblečení nepřipadali moc přirozeně. Sem tam se na nás některý z těch dobře oblečených vážených obchodníků dlouze zadíval, ale jinak nebyly problémy. Máme peníze, tak jsme vítáni. Tak to chodí všude.

"Jak daleko je to ještě do Hubu?" Prolomila chvíli trapného ticha Liz.
"Daleko? Těžko říct. Sama si viděla že při takvym cestování se může stát dost věcí co ti změní plány." S chutí jsem se zakousl do zvláštní pečínky.
"Rozumím… Mít auto, bylo by to všechno jednodušší."
"Hmm…" Pečené maso výborně chutnalo. Takové křehké, světlé a šťavnaté. Nic podobného jsem ještě nejedl.
"Ale co, takhle to bude zajímavější… A s tebou se ani nemusím ničeho bát, viď hrdino?"
"Se…" překvapením mi na chvíli zaskočilo kus masa v krku. "…Se mnou? Ne, to nemusíš, protože zůstáváš tady. Nikoho sebou neberu…"
"Ale jak…"
"Prosím! Teď ne… Myslim že si teď potřebujeme oba odpočinout a na tyhle věci máme dost času. Souhlasíš? Díky…" Její obvyklý úsměv jí z tváře okamžitě zmizel, ale už neřekla ani slovo. Jako okřiknuté dítě se dál dívala už jen do jídla.

Mlčky jsme dojedli a opustili hospodu.
"Najal sem nám tady na noc pokoj," řekl jsem jí venku.
Jen se na mě podívala a pak zmizela někde mezi domky ve vedlejší ulici. Nechal jsem jí. Bude lepší když se do večera neuvidíme. Nevím, jak bych se s ní po tom zklamání v hospodě teď bavil.

Rozhodl jsem se projít místní obchody a nakoupit potřebné zásoby, než konečně spočinu na měkké posteli v pokoji nad hospodou. Doufám že na hodně dlouhou na nerušenou dobu…