Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
DAEMON - Největší nepřítel
Probudil se z hrozného snu, ještě teď měl pocit strachu a cítil bolest. Nemohl si vzpomenout o čem se mu zdálo, zůstával jen strach a bolest. Ta bolest je ale skutečná, začal si uvědomovat. Přestal se pokoušet vybavit si sen a začal přemýšlet kde vlastně je jak se sem dostal. Ale stejně jako svůj sen, nemohl si vybavit nic z poslední doby…nevěděl ani jak se jmenuje! To ho vylekalo, nevěděl kdo ani kde je, nevěděl co dělat, ale zrovna teď chtěl vstát a něco udělat, cokoliv. Pokus sednout si se mu nevydařil, tělo to odmítlo a protestovalo velkými bolestmi.
Přilákána zvuky vešla do stanu mladá žena. Teď si teprve uvědomoval, že je ve stanu, velkém, prostorném a trochu i povědomém. A nebo ten pocit, že už tu někdy byl možná zavinila ta žena, tu znal určitě, cítil to! Věděl jistě, že jsou si hodně blízcí.
Došla až k jeho lůžku, aby mu byla blíž. Chtěl jí něco říct, ale ona to poznala a naznačila mu ať nemluví. Pak mu naklonila hlavu dopředu a dala mu napít vody. Voda! Najednou mu došlo, že má sžíravou žížen, hltal proto vodu co mu síly stačily. Brzy ho to ale unavilo. Ona dívka mu zase položila hlavu zpět a velice uklidňujícími slovy mu řekla:
"Spi, potřebuješ ještě hodně odpočívat", ale tvářila se při tom ustaraně. Byl opravdu hodně unavený a proto hned usnul.
Probudila ho vůně jídla. Přinesla ho Ona. Postavila ho na stolek vedle postele. Začal přemýšlet, jak dlouho vlastně spal od posledního probuzení, ale Ona mu přerušila tok myšlenek, když mu vytahovala z žíly na ruce jehlu. Ani nevěděl, že jí tam měl. Nevěděl přesně do čeho vedla hadička z injekce, vypadalo to jako ultrastimpack.
"Vypadá to, že se uzdravíš" promluvila a tentokrát na ni bylo znát, že už se tolik neobává. "Zkus se posadit a najíst, už by si to měl zvládnout. Jenom na chození si budeš muset ještě pár dní počkat."
Udělal co řekla a kupodivu to šlo a pouze s malými bolestmi. Seděl na posteli, nabíral si do pusy jídlo, ve kterém bylo všechno možné od hub až po jeden vajgl a Ona se na něj dívala. Když už měl asi polovinu porce v sobě, konečně promluvila:
"Joshuo, já vím, měla bych tě ještě nechat v klidu, ale já nevydržím čekat. Musím vědět co se stalo!"
"Joshuo?" zatvářil se zmateně.
"To je tvé jméno, ty si nic nepamatuješ?"
"Já…já poznávám věci, vím co je co, ale nemůžu si vzpomenout na nic z minulosti., žádnou událost…snad jen…nějaký boj, v noci, kouř, hluk, střelba…bolest! Kdyby mě tak strašně nebolela hlava!"
"Jestli tě bolí hlava, nenuť to, později se ti snad vybaví všechno." Řekla starostlivě. Po chvilce mlčení pokračovala:
"Zřejmě se ti vybavuje boj, ve kterém jsme tě ztratili. Byl to hrozný zmatek pro všechny, bylo jich na nás moc, a proto jsme ustupovali. Ty a ještě tři naši muži jste nedorazili na smluvené místo, měli jsme tě za mrtvého stejně jako ostatní. Ale ty ses najednou po měsíci ukázal a živý, i když už to skoro tak nevypadalo. Ani nevíš jak jsem byla šťastná a překvapená, už jsem tě oplakala, nečekala jsem, že tě ještě uvidím…a živého."
"Ty si mě…my jsme si blízcí, že?"
"To je strašné! Ty si nepamatuješ ani svou vlastní sestru!"
"Já…promiň." Styděl se Joshua, nevěděl co víc říct.
"Jmenuji se Laila. Tvoje malá sestřička. Nic se ti nevybavuje?"
"Asi…Taylor! Taylor Anarchy!"
"Ahoj Joshuo, rád tě vidím konečně při vědomí." Promluvil muž, který najednou stál ve vchodu do stanu. Svojí výškou bránil Slunci pronikat dovnitř. Celý jeho vzhled včetně oblečení a především jizev říkal všechno - válečník.
"Tak přecejenom si vybavuješ!" zaradovala se Laila. "Ztratil úplně paměť, ani neví kdo je." Vysvětlila Taylorovi a pak zas pokračovala směrem k Joshuovi:
"Je to náš současný vůdce a můj muž."
"A hlavně tvůj přítel, Joshuo." Doplnil Taylor.
"Tak na co sis ještě vzpomněl?" Dotírala stále Laila.
"Bohužel nic víc, jen se mi vybavilo jeho jméno, když vstoupil." Odpověděl zklamaně Joshua.
"Tak už ho netrap a dej mu čas, je vůbec zázrak, že žije, když jsme ho našli u tábora, vypadal jak mršina. Všechno se nevyléčí tak rychle, dyť už si na něm pochutnávali supy a dnes už je na tom dobře, za pouhý týden! To jistě díky tvé péči Lailo." Usmál se na ní a Laila mu úsměv lehce opětovala.
"Našli jste mě u tábora?" vyzvídal Joshua.
"Musel jsi se asi s vypětím posledních sil doplazit až tak blízko, ale nedošel jsi. Byl jsi hodně zřízený, jizvy mozoly až do krve a ti supi ti taky na kráse nepřidali. Ironií je, že jsme tě našli díky nim. Kdyby jsme se nešli podívat nad čím tak horlivě krouží, nevím jak by to dopadlo."
Joshua si to probíral v hlavě, ale na nic si stále nemohl vzpomenout, jak se sem dostal, kde byl před tím, nic.
"No tak já zase musím jít, odpočívej" přerušil Taylor zase ticho a odkráčel ven.
Další dny Joshua stále odpočíval, stejně se cítil příliš slabý a tak mu nic jiného nezbývalo. Vždycky když se o něj Laila přišla postarat, vyprávěla mu jejich společné historky. Nechtěla ho příliš stresovat a tak se snažila vyprávět jen to dobré, co spolu zažili, ale Joshuovi to stále nic neříkalo. Připadalo mu jako když vypráví o cizích lidech.
Jeden den když zrovna zase ležel sám se jen se svými zmatenými myšlenkami, zaslechl venku podivné zvuky. Bylo to něco jiného než co z venku poslouchal už pátým dnem. To podnítilo jeho zvědavost, už ho nebavilo pořád ležet, cítil se už lépe. Pokusil se postavit na nohy a i když to bylo bolestivé dobelhal se opírajíc se o co se jen dalo k průchodu ve stanu. Viděl Taylora jak přichází ke skupince mužů stojících kolem mrtvoly. Ta mrtvola byla lidská, jestli muž nebo žena nemohl Joshua rozeznat - brnění, které měl dotyčný na sobě obklopovalo celé tělo, bylo velké a černé. I pořádně velký člověk se do něho mohl vejít a mít ještě spoustu prostoru. To, že je uvnitř vůbec člověk poznal Joshua hlavně díky proraženým místům v brnění ve kterých bylo vidět spálené maso. Najednou Joshua získával pocit, že brnění už viděl.
"Tak od něho se už nic nedozvíme." Říkal zrovna Taylor. Lehce kopnul do mrtvoly a dodal "A energozbroj je taky nepoužitelná, sakra!"
"Odpusť Taylore, ale ten chlápek nám dal zabrat, byl sám ale málem nás dostal všechny. Museli jsme do něj šít vším čím se dalo, abychom ho vůbec povalili." Odpovídal jeden z party, která zřejmě mrtvolu přitáhla do tábora. Všichni byli různě poraněni.
"Jako vždy, zatraceně! Tak ho z toho dostaňte a hoďte ho našim psům, ať se nažerou. A zavolejte Chrise, snad z tý energozbroje vytáhne nějakou použitelnou technologii." Řekl zklamaně Taylor a odešel do jednoho z mnoha stanů.
Joshua si najednou uvědomil, že tu zbroj zná, věděl přesně, že je to Enklávská Energozbroj MKII…Enkláva, to on zná ale…najednou si vzpomněl! Ne na všechno, pouze na jednu událost, věděl co má udělat, co chtěl udělat, to proč je tady.
"Neměl by si raději ještě chodit" překvapila ho Laila.
"Já…já…musím mluvit s Taylorem." Odpověděl nepřítomně Joshua a rychlým krokem ignorujíc bolest došel do stanu, ve kterém před chvíli viděl zmizet Taylora.
"Taylore, musím s tebou mluvit!" vlítnul Joshua dovnitř.
"Joshuo! Ty už chodíš?" divil se Taylor.
"Já jsem si vzpomněl, jak jsem utekl. Zajali mě totiž, ale já unikl a vím jak…zvítězit!"
"Zvítězit? Pamatuješ si vůbec proti komu bojujem?"
"Bojujete proti…"
"Ne my! Ty taky Joshuo!" skočil mu Taylor do řeči.
"Ano jistě…My bojujeme proti…Spojeným státům Americkým." Nedal se Joshua. "Pche, Spojené státy! Tak si říkají, ale přitom jsou to jen vrazi! Nárokují si tuto oblast, naše rodiny pobili jen proto, že měli farmy na jejich údajném území. I tvojí rodinu Joshuo! Spojené státy jsou dávno mrtvé!"
"Ne! Nejsou!" vykřikl Joshua, ale pak pokračoval normálním hlasem "Ještě přežívají, ale já vím jak je dodělat. Vím o tajném vstupu do jejich základny."
Do velitelského stanu vešla Laila. Uvnitř už byl jenom Taylor. Byla noc, většina se odebrala spát nebo hlídkovat.
"Joshua už spí, dnešek ho hodně vyčerpal." Promluvila po chvíli.
"Jen ať se prospí, bude na zítra potřebovat dost sil." Odpověděl Taylor.
Přistoupila k němu blíž a zeptala se: "Ty to chceš vážně udělat?"
Podíval se jí do očí a řekl "Ano" chvíli se na sebe dívali až nakonec pokračoval "Už mě to nebaví Lailo. Pořád jen bojujem, nic jiného už ani neumíme. Jestli budem takhle pokračovat, tak i naše děti budou takové, nebudou znát nic jiného než zabíjení. A za to může Enkláva, musíme jí už zastavit, získat zpět půdu našich otců!"
"O to se přece stále pokoušíme, ale ještě nikdy jsme tolik neriskovali!"
"Právě a kam nás to dovedlo? Nikam! Stále jen ztěží likvidujem Enklávské hlídky a naši lidé přitom postupně umírají. Tolik lidí už položilo svoje životy za naši věc a my jsme vůbec nepokročili! Nemůžeme proti nim použít jejich zbraně, když náhodou ukořistíme nějakou jejich zbraň, dlouho nám nevydrží, protože nemáme vhodné nástroje na jejich údržbu a ani náboje. Už jsem stál s kopím proti muži v energozbroji a je zázrak, že jsem tehdy přežil! I jejich energozbroj by se nám hodily, ale není možné zabít člověka a přitom jí nepoškodit! Nechci takhle dál pokračovat, je čas to ukončit!"
"Ale jdem proti celé armádě a nás je jen pár! Ani nevíme jestli je Navarro jejich jediná základna."
"I Vůdce byl poražen pouze jedním člověkem" snažil se jí uklidnit.
"Ano, vypráví se to, stejně jako, že ten člověk odešel pak na sever a někde v této oblasti založil vesnici. A až bude zase nejhůř objeví se jeho potomek a zachrání svět a tak dál. Jsou to jenom báchorky, přece tomu nevěříš?!" nedala se uchlácholit Laila.
"Věřím tvému bratrovi, mému příteli. Ty snad ne?" odpověděl jí Taylor z klidem a pohladil jí při tom po tváři.
"Já" zaváhala "Nevím, nepamatuje si skoro nic, je nějaký…zvláštní."
"Přežil vlastní smrt, dej mu čas. Naše akce ale tolik časů nemá. Všichni souhlasili, Joshua zná tajný nehlídaný vchod do základny, který vede přímo do zbrojního skladu, když tam nepozorovaně vniknem, můžeme pak využít jejich zbraně spolu s momentem překvapení. Zítra v noci se rozhodne. Je to sice riskantní, ale takovouhle šanci si prostě nemůžeme nechat ujít, buď my nebo oni!"
"V tom případě chci jít taky."
"To ne, nechci ještě riskovat tvůj život. Zůstane tu minimum lidí, chci tady mít někoho schopného."
"Všichni jsou dostatečně schopní! Můj muž a bratr budou riskovat své životy a životy všech, protože pokud to nevyjde, tak ten kdo zde zůstane, bude muset odejít, aby přežil. Nechci žít bez tebe! Budu bojovat po tvém boku za naše životy, buď zvítězíme nebo padnem…ale spolu."
"Tak tedy dobrá." Souhlasil Taylor, protože věděl, že nemá šanci jí to rozmluvit.
"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Následující den v noci se všichni bojeschopní vydali vstříc svému osudu. Po cestě potkali tři hlídky Enklávy, kterým se ale vyhnuli, aby na sebe zbytečně neupozorňovali. Všichni se bezpečně dostali na místo, na které je zavedl Joshua. Taylor schovaný za sklaliskem sledoval dalekohledem objekt pod ním a Joshua šeptal:
"Je to stará pumpa, ta budova k tomu patří, ale tu malou budku z plechů vedle tam postavila Enkláva. Ve vnitř je vchod do podzemí základny.
"Hm, zdá se, že to nikdo nehlídá." Odpověděl mu šeptem Taylor. "Tak dem!" zavelel, dal znamení ostatním a potichu vyrazili.
Bylo jich asi 50 můžu a žen, všichni skrčení rychle, ale tiše, běželi směrem k benzínce. Taylor, Joshua a Laila běželi vpředu, když už byli skoro u dveří boudy z ničeho nic se po obou stranách v dálce rozsvítili obrovské světelné reflektory. Světla mířila na benzínovou pumpu a na prostor přede ní. Všichni v těch místech byli teď krásně viditelní. Vojáci obklopující osvětlený prostor byli rozeznatelní pouze podle ohromných siluet jejich energozbrojích. Palba zbraní, kterou okamžitě spustili, pak vytvářela rudé záblesky odrážející se od jejich černé zbroje. Byl to pohled, jenž byl ohromující a děsivý zároveň. Především ale jeho shlédnutí stálo každého pozorovatele život.
Joshua a Taylor s Lailou vběhli do mezery mezi původní budovou a boudou z plechů. Žádný z útočících vojáků Enklávy je zde neměl v zorném poli.
"Doprdele!" řval Taylor zatímco nabíjel svůj H&K, který už i v té rychlosti stačil použít. "Museli tu na nás čekat. Joshuo…" zarazil se, protože se zrovna otočil na svého přítele a zjistil, že on mu Desert Eaglem míří přímo na hlavu.
"Mysleli jste si, že vám na to skočim?!" křičel na Taylora a Laila, kteří ho teď nehnutě pozorovali. "Chtěli jste ze mě dostat informace, tak jsem je vám dal. Pche, přece jste si nemysleli, že vám všechno uvěřim!"
"Co tím chceš říct?" ptala se nechápavě Laila.
"Jen se nedělej, nadrogovali jste mě. Ano, tak to bylo. Byl jsem v zajetí, ale u vás! Ta bitva, patřím k Enklávě, zajali jste mě a chtěli jste ze mě dostat informace. Proto ti divadlo, že k vám patřím."
"To není pravda a ty to víš! Dostal jsi pouze ultrastimpack, žádné drogy. Joshuo já jsem tvoje…"
"Ne! Nejsi!!" rozkřikl se na ní "Jste nepřátelé, já jsem vojín Spojených Států Amerických! Ultrastimpack to určitě! Vypadalo to tak, ale mohlo to být cokoliv. Na to vám neskočím! Znám perfektně Energozbroj, takovou znalost může mít jen voják Enklávy! Jak mi tohle vysvětlíte, no?!"
"Znalost nepřítele je základ k jeho úspěšnému poražení." Vysvětloval Taylor.
"Keci! Já znal i toho chlápka, co jste ho hodili psům! Parchanti!" rozčiloval se Joshua čím dál tím víc.
"Co ti to udělali?" začínal se Laile klepat hlas.
"Kurva! Naprogramovali, ty sráči mu provedli něco s mozkem! Ten voják byl spouštěcí prvek, sakra, že mě to nenapadlo dřív. Klidně obětují své lidi." Odpovídal Taylor a přitom stále pozorně sledoval Joshuu.
"Dost už! To vy jste mě chtěli přeprogramovat! Jsem voják Enklávy!" křičel už nepřítomně.
"Ale Taylora si přece poznal hned!" nedala se Laila.
"Znalost nepřítele je základ k jeho úspěšnému poražení." Pousmál se trochu Joshua "Myslíte si, že nevíme, kdo je váš vůdce?! A ten teď zhyne, stejně jako všichni ostatní, všichni!!"
"Cože?!" Laila se zděsila.
"Ano přesně! Použil jsem vysílačku na odeslání pozičního signálu. V téhle chvíli vertibird likviduje celý tábor a všechny v něm."
Taylor si najednou uvědomil, že udělal osudovou chybu, kterou všechny své lidi odsoudil k smrti. Lidi, za které byl zodpovědný. V tu chvíli jednal, byl válečník a měl v ruce zbraň, nepřemýšlel nad tím, že Joshua je jeho přítel, neměl čas přemýšlet - jednal. Měl hodně rychlé reakce, ale ne dost. Stačil pozvednout zbraň, ale Joshuovi stačilo pouze stisknout spoušť, což učinil. Taylorovo tělo bezvládně odlítlo dozadu.
"Néé!" vykřikla Laila a rychle se vrhla k Taylorovu tělu. "On je mrtvý! Všichni jsou mrtví, ty si naše zkáza!" Podívala se na něho se slzami v očích a pak se zděsila "Co to děláš?! Joshuo!"
Odpověděl jenom "Musím dokončit misi" a po druhé stiskl spoušť. Laila padla mrtvá na tělo svého manžela.
Střelba utichla. Nikdo z útočníků neměl šanci proti gatlingům a gassovým puškám nepřátel, jenž je obklíčili. Všude se válely mrtvoly rozstřílené na několik kousků a nad tím vším se vznášel ve světlech jasně viditelný prach. Joshua to nechápavě sledoval, začal si teprve teď uvědomovat, co všechno se stalo. Před sebou viděl dvě mrtvá těla. Prostřelený obličej jeho sestry se obviňujíce díval přímo na něj. Sestra…jeho malá sestřička. Najednou se mu začalo všechno vybavovat, celé jeho minulost. Vzpomněl si jak už několikrát zachránil Laile život, jak jí také učil zabít člověka v energozbroji několika způsoby. Ona…jeho malá sestřička je teď mrtvá…a zabil jí on. Nechápal…jak to mohl udělat? To byl konec, neměl se kam vrátit, všichni byli mrtví. Ani by nemohl žít dál se svojí vinnou. Kleknul si, přiložil si zbraň ke spánku a zmáčkl spoušť. Tento den po třetí a už navždy naposled. Jeho hlava se rozlítla po okolí.
V dálce na vyvýšeném místě, kde byl přehled nad celou událostí stáli dvě postavy v energozbroji. Na rozdíl od ostatních neměli v ruce zbraň, pouze tam stáli a pozorovali spoušť pod nimi - mrtvá těla, usazující se prach a také jako jediní viděli Joshuův poslední čin života. Vyšší postava promluvila:
"Zdá se, že vám dlužím 50 babek, nevěřil bych, že to vyjde dokonale podle předpokladů." Následně se z jeho brnění ozvalo tiché chrčení a on opět promluvil. "Tady plukovník, volám základnu Navarro, slyšíte mě?" v odpověď se chrčení na chvíli zhlasilo, pouze plukovník slyšel srozumitelně hlas ve vysílačce jeho zbroje. Po chvilce pokračoval:
"Pošlete zprávu hlavní základně: Mise splněna na 100 procent, všichni rebelové byli zlikvidováni. Konec zprávy. Hned jak to odešlete, tak sem povolejte úklidový tým, ať to tu vyčistí..." Chvilku zapřemýšlel a pak ještě dodal "…a vyřiďte doktoru Andersnovi, že chci co nejdřív kompletní hlášení o jeho metodě vymývání mozků."