Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Tyler - Země Vycházejícího Slunce Neznáším šťastné konce. Všechny knihy, co jsem kdy četl končili hezky. Všichni byli šťastní a spokojení. Skutečný život je jiný. Žil jsem v krásném městečku u západního pobřeží, nedaleko bývalého Los Angeles. Měli jsme městskou halu a tam jsme každý týden promítali stařičké černo-bílé filmy s Charliem Chaplinem. Nebyli jsme v kontaktu s okolním světem. Obchodníci k nám nechodili a karavany k tomu neměli důvod... měli jsme totiž přístup k čisté vode a taky dostatek jídla. Od Bratrstva Oceli jsme kdysi koupili dvě energozbroje. A tak si nikdo nedovolí napadnout nás, když ví, že by se musel nejdřív probojovat přes dva těžkoodence. Kolem města byla veliká, kamenná zeď, kterou vybudovali naši předkové. Dokonalé místo. Můj otec byl starostou, proto jsem taky vždy měl všechno, co jsem potřeboval. Tři dlouhé roky jsem se ve starém hangáru pokoušel opravit starou předválečnou stíhačku, která nejspíš bojovala i ve velké válce. Samozřejmě jsem na to nebyl sám. Pomáhalo mi několik dobrých přátel, můj bratr Edward a otcův kamarád- mechanik Jerry. Bylo toho dost, co potřebovalo opravu. Nejhůř na tom byl motor napájený mikro-fúzními bateriemi. Na něm jsme pracovali hodně, hodně dlouho. Měli jsme mnoho knih a nákresů o takovýchto letadlech. Létání byl celý život můj největší sen. Přál jsem si to tak moc, že se mi to splnilo. Na té stíhačce bylo nejlepší, že nepotřebovala přistávací dráhu. Přistávala a vzlétala podobně jako vrtulník. Miloval jsem ten stroj. Víc než cokoliv jiného. V jedno krásné ráno jsem vzbudil otce a řekl: “Otče, je to hotovo. V noci jsme konečne opravili klapky na tom levém křídle. Gazela je dokončená.” s otcem jsme jí říkali Gazela. Ta byla totiž symbolem našeho města. “Výborne Chucku. Jsem na tebe pyšný, máma by taky byla. Kdy ji chcete vyskoušet?” “Po obědě, chci aby to videli všichni.” Správa o dokončení Gazely se rozšířila rychleji než zápach rozbité latríny. Po obědě se většina obyvatel města zhromáždila u hangáru. Já a brácha Edward jsme už seděli v stíhačce a vycházeli z hangáru. Všichni byli nadšení, unešení a s napětím očekávali, zda Gazela vzlétne. “My letíme!!! Opravdu letíme!” řval na mně ze zadu bratr, když jsme se odlepili ze země. Lidé nevěřili vlastním očím. Ovládání nebylo tak těžké, jak jsem čekal. Bylo to téměř úplně automatizované. Myslím, že by to zvládnul, po přečtení manuálů, každý. Leteli jsme nad městem, pak chvíly nad pouští a nakonec nad oceánem. Bylo to lepší než drogy, lepší než sex. Extáze. Po asi desíti minutách létání sem a tam jsme se vrátili do města a s menšími problémy se nám povedlo přistát. Při vycházení z Gazely k nám přistoupilo mnoho lidí. Potřásali nám rukou a gratulovali. Pak ke mně přistoupil můj otec a zeptal se: “A co chceš dělat teď?” “Už jsem ti to říkal.” odpověděl jsem. “Ano říkal. A já už jsem ti tisíckrát říkal, ať to neděláš.” “Jsem rozhodnutý.” řekl jsem. “Můžeš se dostat do bouřky, Gazela může selhat... a i když se ti podaří přeletět oceán, tak nevíš, co tě tam bude čekat.” “Já to risknu. Edwarda nechám tady, poletí se mnou Jerry.” Nakonec sme se zhodli v tom, že poletíme za dva dny. Do nádrže dáme úplně nové fúzní baterie. Paliva bych měl mít dost na cestu tam a zpátky a ješte mnohem víc. Připravíme potřebné zásoby vody a jídla, nějaké zbraně a kevlarové zbroje. Já to se zbraněmi moc neumím, zato Jerry je i v tomto směru expert. Den před odletem přijelo do města několik lidí z Bratrstva Oceli. Šli si promluvit s mým otcem, protože slyšeli o Gazele a chtěli ji odkoupit. Výměnou nám nabízeli pět energozbrojí a k tomu slušné množství Hi-Tech zbraní. Můj otec odmítl a tak se museli vrátit. “Přeji vám hodně štěstí!” řekl můj otec, když jsme s Jerrym nastupovali do Gazely. “Nezapoměli jsme na nic?” zeptal jsem se Jerryho při vzlétání. “Teď už na tom nesejde, nemyslíš?” “Jo, tak to máš pravdu.” ... a letěli jsme. Leteli jsme nad oceánem, dlouho. Pod námi se mihala nádherně modrá voda. Nikde nebylo nic jiného než voda. Do Číny jsme přileteli po asi dvaceti hodinách letu. Dostali sme se do úplně jiného světa. Do země vycházejícího slunce. Přistáli jsme asi čtyři míle od města, které se před válkou jmenovalo Šanghaj. U lesa, který obklopoval ruiny tohoto kdysi obrovského města. Alespoň jsem si myslel, že to jsou jen ruiny. Ano, řekl jsem u lesa. To bylo jedno z největších překvapení, které na nás tady čekali. Neviděli jsme spálenou zem, ani poušť. Všude létali vtáci a po zemi poběhovala zvěř. Né mutanti. To jsem ještě netušil, kolik nechtěné pozornosti jsme na nás našim příchodem přivolali. Gazelu jsme ukryli do lesa, do křoví. Popřikrývali jsme jí konáry s listím, aby ji nikdo nenašel. Oblékli sme si kevlarové zbroje, vzali pušky a vyrazili přes les, směrem k ruinám Šanghaje. Už hned na začátku se mi zdálo, že nás někdo sleduje. Říkal jsem to Jerrymu, ale on mi jen řekl ať se uklidním a nejsem paranoický. Já jsem ale měl pravdu. Když jsme dorazili k ruinám Šanghaje, napadla nás skupina lidí ve velmi zvláštních černých, nejspíš kevlarových zbrojích. Bylo jich devět a já jsem pochopil, že jakýkoliv odpor by byl zbytečný. Jerry však ku podivu tenhle můj názor nezdílel a spustil na nepřátelé palbu z opakovací brokovnice, zatímco já jsem si rychle a zbaběle lehl na zem. Jerry byl postřelen. Jeden z útočníků podešel ke mně a něco mi stříknul do tváře. Omdlel jsem. Probudil jsem se uvnitř bílé mistnosti. Seděl jsem na stoličce, ke které jsem byl připoután. Na krku jsem měl jakýsi obojek. Předemnou stáli dva muži a mluvili spolu. Mluvili ale v jazyku, který neznám. Pak se jeden z nich podíval na mně a něco říkal. Nerozuměl jsem. Já mu říkal, že mu nerozumím a ať sežene někoho, kdo mluví anglicky. Pak oba odešli. Vrátili se asi za patnáct minut s třetím mužem. Ten na mě začal mluvit: “Odkud jste přišli!?” “Vy mluvíte anglicky? Co se stalo s mým přítelem?” začal jsem se rychle ptát. “Jsi zajatec hlupáku!!! Otázky tady kladu já! Odkud jste přišli!?” “Co ode mně chcete!? Přišli jsme ze severní ameriky... ze západního pobřeží.” když jsem to řekl, tak to začal překládat těm dvěma dalším a díval se na malý přístroj, který měl v ruce. “Výborně, mluvíš pravdu. Chci abys vědel, že to, co máš kolem krku je přístroj, který mi řekne, jestli lžeš nebo ne. Odkud přesně ze západního pobřeží jste přiletěli?” “Z města Glendale v Kalifornii. Prosím, můžu se teď zeptat já? Prosím!” řekl jsem zoufale. “Ptej se... máš pět otázek!” jeho angličtina byla velica dobrá. “Kde to jsem a co jste zač?!” “Nacházíš se v podzemní základně Pej´Taj pod městem New Shanghaj. My jsme vojáci Čínského Zvazu Federativních Republik. Ptej se, ještě máš tři otázky!” “Je můj přítel v pořádku? Žije?” zeptal jsem se. “Tvůj druh nebyl vůbec ochoten spolupracovat. Museli jsme ho uvrhnout do tmy... ale žije, zatím.” “Proč mě tu takhle držíte?! My jsme přišli v míru!” “Absurdní otázka! Jsme přece ve válce!” odpovědel Číňan naštvaně. “Jaká válka pro boha!? Ta už dávno skončila!” “Tato válka neskončí dokud nebude celý svět ovládaný hrdým národem Číny!” odpovědel hrde. “Cože?! Chcete dobývat svět!? Vždyť už dávno není co dobývat!” “Ale ano je! Máme pod kontrolou celou Ázii a Evropu a půlku Afriky! A v těchto dnech by měli naše invazní jednotky získavat kontrolu nad Austrálii!” “Pane bože!” “Dobrá, své otázky jsi položil! Teď jsem na radě já... jak velká je armáda spojených států?!” zeptal se. “Cože!? Jaká armáda? My žádnou armádu nemáme! Nemáme ani žádné spojené státy!” veděl jsem, že kdybych lhal, tak by to zjistili. Jsem prostě zbabělec. Když jsem to dořekl, tak se podíval na ten přístroj a usmál se. “Kde je to letadlo, ve kterém jste přišli?!” zeptal se se širokým úsměvem. A já jsem mu odpověděl, protože jsem zbabělec. Řekl jsem mu všechno, co jsem věděl. Řekl jsem mu o Bratrstvu Oceli, o mutantech a jiných věcech. Cestou do mé cely jsem si ješte všiml asi dvaceti mužů v ohromných zbrojích, které vypadali opravdu jako tanky. Uvědomil jsem si, že proti těmhle chlápkům nikdo nic nezmůže. Pro tyhle lidi totiž válka nikdy neskončila.