Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

ČOKL    Polední slunce vytrvale pražilo do mrtvé hnědi pustiny. Teplota nad sto dvacet stupňů Fahrenheita nejspíš právě lámala meteorologické rekordy. Jako by to tady nebylo jedno. Vždyť poslední předpověď počasí zazněla na Zemi před zhruba osmdesáti léty. Mělo být tehdy hřibovitě oblačno.    Nad jednou z rozvalin budov, kterými byla planina tu a tam poseta, kroužil ve stoupajícím vzdušném proudu osamělý sup. Méně zkušenému mrchožroutovi by se takovéto počínání mohlo jevit jako zbytečné plýtvání energií. Ovšem tomuto opeřenci léta praxe v požírání více méně mrtvých věcí radila, aspoň to vyzkoušet. Něco mezi troskami se pohnulo a vyvolalo tak menší sesuv štěrku. Něco v ošoupaném koženém kabátu, jenž musel svému majiteli připravovat v tomhle horku peklo na zemi. Sup to ještě nevzdával. Občas se mu povedlo uklovnout si porci masa i z něčeho živého... nebo přesněji řečeno ne zcela mrtvého. Tentokrát měl smůlu. Ještě jsem nehodlal chcípnout. I když jsem toho, upřímně řečeno, dost litoval.    Provedl jsem jeden z nejheroičtějších výkonů v mém dosavadním životě: rozlepil jsem oči a mžouravě zaostřil. Přímo na přerostlého škorpióna. Osminohá potvora mi vykráčela vstříc zpod vraku prorezlého, pomačkaného Buicku. Že to bývalo vozidlo se dalo poznat jen podle loga tří štítů dnes už neexistující automobilky. Náhle se něco mihlo, křupl chitinový krunýř a obří arachnid zmizel. Do skrýše ve vylomené mřížce chladiče zajel asi půlmetrový hádek a na plaza bez jakýchkoli mimických svalů se tvářil nadmíru spokojeně.    Leknutím jsem odtrhl tvář přichycenou zaschlými zvratky k betonovému bloku, na kterém jsem ležel. Můžu doporučit jako skvělý způsob depilace. Ze zbytku řídkého, světlého strniště jsem vydrolil beton z prachu a zbytků včerejší večeře. Hlava mě bolela, jako bych přes ní dostal ocelovou trubkou. Vlastně dostal - vzpomněl jsem si matně na události minulé noci. Vysmrkl jsem krustu sražené krve a opatrně, jako bych měl kosti ze skla, se zapřel o nakloněný pilíř.    Podle bleskové inventury zevnějšku bylo mé oblečení dost potrhané a poničené. Jen stěží sice zakrývalo čerstvou sbírku řezných ran a oděrek od kopanců, ale jinak se zdálo být provozuschopné. V hrudníku mi nepříjemně povrzávalo nějaké to naprasklé žebro, ale namlouval jsem si, že si to jen namlouvám. Zranění jinak nebyla příliš vážná. Ovšem tady v divočině, daleko od zbytků toho, co si poněkud velkohubě říká civilizace, by mě mohla stát i život.    Ovšem ne s krabičkou stimů, dobře ukrytých ve vypárané podšívce kabátu, ušklíbl jsem se. Nebyl to asi moc hezký úsměv. Víc jsem však od svých suchem rozpraskaných rtů s čerstvým otiskem podrážky chtít nemohl. Vytáhl jsem ze záňadří kovové pouzdro s polosetřeným nápisem In**lín – asi nějaká předválečná droga. Nicméně nyní ukrývalo tři skleněné injekce s téměř zázračným urychlovačem hojení, nazývaným také stimulační esence nebo prostě stim. Předloktí jsem zaškrtil koženým šněrovadlem a pokusil se paži provizorně očistit. Ve výsledku jsem si po kůži jen trochu rozetřel nepříjemně svědící film prachu a potu. Zapumpoval jsem rukou, odstříkl vzduchovou bublinku, zavřel oči a doufal, že se trefím. Injekce opravdu nesnáším. Stačila však pouhá dávka jedovatě zelené tekutiny, aby bolest v jediné úlevné vlně ustoupila do pozadí a rány se začaly téměř před očima zatahovat. Zatím sice jen růžovou, svrbící kůžičkou, ta bude však už do večera k nerozeznání od okolní pokožky. Pokud samozřejmě do večera v téhle život vysávající pustině přežiju.    Stimy jsem vyhrál v kostkách asi před půl rokem v jedné zapadlé díře jménem Lodge Town - co už ale dneska není jen zapadlá díra? Každopádně od té doby jsem si nepřestával gratulovat k výjimečné klice. Jde v podstatě o směs drog, stimulantů, vitaminů a dalších sraček, urychlujících buněčný metabolismus. Zázrak předválečné vědy. Ostatně jako jedny z mála výdobytků minulosti přečkaly řádění přeživších po Velké Válce. Tehdy se prý hystericky ničilo všechno, co jen trochu připomínalo vědu, vládu a podobné vymoženosti, které nás dostaly tam, kde jsme teď....    Věděl jsem dobře, že z tohoto místa musím co nejrychleji vypadnout. Nepochybuju o tom, že jsem za ten čas bezcílného poflakování divočinou nabral do kostí už pěkných pár čísel radů, ale o osvětlení vlastnotělní výroby při nočním močení opravdu nestojím. Neobydlené ruiny staveb všude kolem, zhroucené do sebe jako monstrózní domečky z karet, mi předaly své varování. Tyhle trosky dnes sloužily jako jediná připomínka dávného okamžiku zkázy. Tehdy se přes celý kontinent přehnala vlna živého ohně a radiace a zametla většinu známek života do úhledných hromádek prachu.    Vylovil jsem z kapsy poškrábané černé brejličky, na bocích opatřené koženými krytkami proti prachu a zahákl drátěné nožky napevno za uši. Včerejší nakládačku přečkaly jen s jedním nakřáplým sklíčkem.. Postavit se na nohy mne kupodivu stálo jen tři pokusy a dvacateré pronesení pomocného slovíčka „kurvafix“.    Těsně před mým nedobrovolným nocležištěm se v písku zatáčely stopy na duši sjetých pneumatik Oldsmobilu Starfire. Auto místního kápa jménem Herr Heinrich. Tahle přezdívka pasovala k jeho árijsky bledému, sulcovitému ksichtu asi stejně dobře jako kudla mezi žebra. Tu tam sice ještě neměl, ale co je v životě lidském dokonalé?    Na celém tomhle místě bylo něco divného. Přestože tady – uprostřed ničeho a navíc poblíž poněkud předimenzované golfové jamky jménem Los Angeles - neměl nikdo co pohledávat, daly se všude kolem dobře rozpoznat stopy táboření: rozkopané ohniště, střepy lahví, pár vajglů, injekčních stříkaček a inhalátorů STREAMu. Někdo si zde očividně před nedávnem užil pořádné mejdlo ve stylu – co pustina a exhumovaná mršina civilizace dá. Neměl jsem ale čas ani chuť hrabat se v odpadcích a hrát si na stopaře.    Odšoural jsem se sotva dvacet kroků po stopách auta, když tu se v rumišti za mnou něco pohnulo. Bleskově, až mi ze zraněného hrudníku vystřelilo ostré bodnutí do zad, jsem šáhl do podpažního pouzdra. Pistole samozřejmě nikde. Z polozasypaného vchodu do sklepních prostor nějaké fabriky se naštěstí vybelhal jen opelichaný pes. Už už jsem se shýbal pro kámen, abych tu potvoru odehnal, ale pak jsem si to rozmyslel.    "Tak pojď, pse! Ale nemysli si, že na tebe budu čekat..." Parodie na lidský hlas mne zaškrábala ve vyschlém hrdle. U pasu se mi smutně houpala plastová láhev zašitá v nevydělané hovězí kůži. Někdo si dal tu práci ji propíchnout, a tak zůstalo jen trochu teplé, nakyslé vody na dně. Jestli se nedostanu do města před večerem, přijde mi psí krev sakra vhod. Hafan, jakoby zachytil mé myšlenky, se ještě na chvíli posadil do stínu a líně si olízl kulky. Pak mne přeci jen belhavě následoval. Nebyl to zrovna fešák. V mordě mu zbývalo sotva pár polámaných zubů, černošedou srst poznamenala prašivina a četné rvačky zjizvenými lysinami a jedno oko bylo nejspíš po nějakém zánětu potažené mléčně zamženou blankou. To mu ovšem nijak neubíralo na vzhledu stoprocentně účinné mašiny na zabíjení. Nemohl jsem se toho hafana zbavit od chvíle, kdy jsem jej vyměnil s jedním osamělým farmářem za antikvární výtisk časopisu Victoria`s Secret. Chudák chlap nejspíš potřeboval vnést nový, inspirativní vítr do jednotvárné sexuální diety, kterou mu mohla poskytnout užitková zvířena v romantickém prostředí zahnojeného chlívku. Říkal jsem si: "Chodící konzerva se vždycky hodí..." To bylo už několik týdnu. Párkrát jsem psa od té doby nakrmil. On se na mě na oplátku přilepil neodbytně jako smůla, co mne provázela od příchodu do téhle prokleté části Kalifornie.    Prašnou pláň, udusanou energií atomového výbuchu, místy protínaly zbytky vymleté silnice, která vedla k mému cíli. I přes stim mě v hrudníku pořád nepříjemně píchalo a navíc se ozvalo koleno. Nejspíš natažené vazy, jak jsem včera ze všech sil kopl toho mexikána Huntera, co mě tak zřídil. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že jej teď musí nakopnutý bok bolet nejmíň stejně. Škoda jen, že jsem nemířil líp. Mohl jsem poušť ušetřit nové generace hunterčátek. Skrz clonu nevolnosti z dehydratace a potu v očích jsem se pokoušel neztratit stopu auta a prohraboval se chatrnými zbytky paměti.    Rozehrál jsem včera večer svou obvyklou večerní partičku pokeru v baru s podivným názvem B*d **d Breakf*st. Zbytek původně neónových písmen se držel z posledních sil, a tak se dalo jen hádat, co je myšleno tou Zlou Snídaní. Podnik tvořil jakési neoficiální centrum hnízda jménem Morgan. Rozrazil jsem lítačky, visící na jednom pantu a přivítal mě důvěrně známý šum lokálu a ještě známější pach mnoha nemytých těl, alkoholových výparů a tisíců vyhaslých cigaret. Od několika stolů se ozvaly pozdravné výkřiky. Cestou k mému stolku jsem pleskl po rozložitém zadku matrónovitou barmanku a bordelmamá v jednom – Jenny. Ocenila to jako vždy blejsknutím svého z větší části zlatého chrupu. Nevím, kde ho vzala, ale tuším že má domek na pozemku bývalého hřbitova.    „Kohopak oškubeš dneska, Elli?“ zeptala se spiklenecky rachotivým basem, jenž byl schopen naráz umlčet celou hospodu. Snad i otřískaný juke-box v rohu, vyhrávající stále dokola Sinatrovo Blue skies. „Dáš si Roentgen jako dycky, drahouši?“    „Dal bych si i něco jiného Jennice, ale nemůžu přece zlomit srdce půlce Morganu.“ Vysmekl jsem se zpod její pracky, jež se podezřele dlouho zdržovala na mé zadnici. Nějak jsem těm jejím obřím tlapám nevěřil. Zapadl jsem do rohu lokálu k hráčskému stolku, který tady sám samotinký přečkal z dob, kdy tahle díra bývala motorest a po blízké dálnici do Los Angeles svištěly naleštěné černé bouráky s křidýlky na zadních blatnících a masivními mřížkami chladičů. Jen stěží jsem byl schopen utvořit si o těch časech alespoň mlhavou představu. Nikdo z pamětníků už nežil, a tak zbyly jen potrhané časopisy s obrázky mrakodrapů a starými reklamami na zaručeně osvěžující limonádu. Lidé si teď podobné plátky střeží jako cenné relikvie.    Na zvarhánkovatělém umakartovém povrchu stolu přistála během chvilky flaška piva s nezaměnitelným emblémem Roentgen Brewery a ještě nezaměnitelnější chutí cukrovkářské moči. Čokl, který obvykle chodí všude se mnou a čeká, co mu hodím, očuchal ožralu nebo možná mrtvolu válející se u zdi v louži neurčitého původu a označil si ho jako své teritorium. Pak se mi znuděně stočil u nohou.    Většinu štamgastů tvořil běžný pouštní mix místních grázlíků, až na hranici příčetnosti vysmahlých závisláků na synťárnách nebo chlastu a pár lovců, co sem přišli rozfofrovat prachy za zpeněžený úlovek. Hostům odpovídalo i vybavení hospody. Kachlové dláždění už před celými věky zmizelo pod nánosy špíny, takže jste si klidně mohli myslet, že šlapete po udusané hliněné podlaze, navíc věčně rozmokvané plivanci. Pod svrchní usazeninou trpělivě číhaly skryté střepy a jehly stříkaček. Stoly a židle suplovalo několik dřevěných beden a neuměle ohoblovaných fošen. Největší luxus v okruhu mnoha desítek a snad i stovek mil.    Dostal jsem se sem vlastně náhodou. Ostatně chtěl bych vidět zoufalce, co by se do Morganu vydal dobrovolně. Když to tak vezmu kolem a kolem, většina obyvatel téhle jaderné pustiny by asi raději kopla svou mámu do břicha ještě v době, kdy je čekala, než muset ohryzávat kosti téhle mršiny starého světa. Cestoval jsem nějakou dobu v karavaně obchodníků s hnojivem, k níž jsem se nechal najmout v Montebello jako stráž. Nebezpečí v pustinách hrozilo jen od smeček zdivočelých psů a nájezdníků. Ti byli ovšem jeden jako druhý víc mrtví než živí a živili se obvykle sebou navzájem. Spokojili se s odpadky, které za sebou výprava zanechala. Byl to sakra výhodný kšeft, jelikož neozářená, plodná půda se po válce vyvažovala zlatem. Stačí říct, že na starých hřbitovech, zúrodněných generacemi drahých zesnulých, vyrůstaly farmy jako po dešti. Mrtvý měl člověk mnohdy větší cenu než zaživa. Aktivní snaha o změnu těchto dvou stavů se taktéž rozvinula v prosperující byznys.    Můj žaludek přestal bohužel už po týdnu snášet intenzivní rozkladný puch našeho nákladu, a tak jsem se nechal vyplatit v nejbližším městě. To byl shodou okolností právě Morgan - městečko vystavěné kolem předválečného motelu Fatamorgana na cestě do Los Angeles. Moc jsem tím však mému nosu nepomohl. Celý ten zavšivený pouštní pelech už na dálku smrděl po jakési zkvašené břečce, ze které místní rádoby gangsteři pálili svůj odporný dryák. Zásobovali jím celé široké okolí a alkohol tu platil jako univerzální směnná hodnota. Plodiny k destilaci sváželi do Morganu zbídačení farmáři z širokého okolí a na oplátku dostávali chlast, hnojivo, náboje a občas i pár dolarů (předválečná měna se cenila obzvláště pro svou jemnost a přesto pevnost, s níž doslova hýčkala zadnici). Už po krátkém pobytu zde nasákl úplně každý ostrým pachem kvasné hmoty. Dali se tak s téměř stoprocentní jistotou určit nově příchozí. Kdo nesmrděl, byl nový a bylo třeba ho co nejrychleji ožrat, okrást, v případě něžnějšího pohlaví ojet (ovšem kdo by si ověřoval pohlaví se čtyřmi promile v krvi, že?) a následně vykopnout za město. Zkazky o tom, že v palírně Herr Heinricha přidávají do šnapsu škorpioní jedové žlázy, se nikdy nepotvrdily. To ale těm mnoha nešťastníkům, co to s místní variací na téma Mezcal přehnali, zrak ani zdravý rozum nevrátí.    I přes odpudivé prostředí se zde díky složení obyvatelstva výjimečně dobře dařilo mé oblíbené aktivitě – profesionálnímu karbanu. Také proto jsem ve Zlé snídani včera večer seděl. Číhal jsem na hejla, který se rozhodne užít si kouzla „velkoměsta“. Obzvláště vhodný by byl nějaký farmář, co v palírně právě zpeněžil letošní úrodu, jelikož místní usedlíci mě už bohužel znali příliš dobře. Takový zemědělec se obvykle chce trochu povyrazit ještě před tím, než zamíří na svůj statek za manželko/sestrou a deseti dětmi, z nichž dcerušky nad dvanáct už většinou stihl oplodnit. Co taky po večerech pořád dělat?    Po chvilce osamělého hledání dna láhve celý lokál pojednou ztichl. To mohlo znamenat dvě věci – Jenny konečně povolil živůtek dlouhodobě přetěžovaný jejím monstrózním, téměř nádorovitým poprsím nebo nás svou návštěvou poctil Herr Heinrich. V poslední době prý už skoro nevycházel ze své haciendy. Během mého pobytu zde jsem ho vlastně zahlédl jen jednou. Místní velký šéf a hlavně majitel palírny vyžadoval bezpodmínečný respekt, který mu zajišťovala slušná armáda goril. Právě teď se mi řadila v pravidelných rozestupech kolem stolu a mě došel smysl rčení: „neproklouzla by ani myš.“ V šeru se zablýskly kovové nýty, jimiž byly zpevněny zapařené chrániče a suspenzory i hřeby na modifikovaných baseballových pálkách.    Ochranka sestávala hlavně z domorodců, pochytaných v pustině Otrokářskou gildou. Část lidské rasy přežila atomovou apokalypsu mimo ochranu mohutných vládních krytů a velmi rychle zdegenerovala na úroveň negramotných zaostalců, navíc často poznamenaných mutacemi z ozáření. Děti se běžně rodily třeba s obličeji starců a zanícenými pahýly namísto rukou. Podobných zrůd a zrůdiček se pouští toulalo dost, a některé kmeny na ně pořádaly hony kvůli masu. Tihle primitivové v životě neviděli techniku složitější než kus kůry k vytření zadku, a tak vrazit jim do ruky pistoli, by bylo to samé, jako požádat je o vymalování stropu jejich vlastním mozkem. Byli tedy vyzbrojeni jen různými tyčemi a pálkami, zahlédl jsem jen jeden zrezivělý stařičký kolt, ovšem vzhledem k tomu, že se vesměs jednalo o dvoumetrové lidské almary s muskulaturou pokrytou působivým rituálním tetováním, na odstrašujícím dojmu jim jejich ruční výzbroj spíše přidávala než naopak.    „Zdravím, Ellingtone. Jak sem slyšel, povedlo se ti včera obehrát mýho zástupce – Malýho Mickeyho.“ pronesl Heinrich chraplavým hlasem, z něhož se mi zježily chloupky na krku. „Gratuluju. Tak co takhle rozdat si to teď se mnou?“ V duchu jsem se otřásl a zcela nevědomky se pozvedl ze židle, jak se mé podvědomí připravovalo k útěku. Velký šéf jen pokynul tučnou ručkou a jedna z almar sevřela můj zátylek jako krček štěněte a opět mě usadila. Všichni jsme úspěšně předstírali, že se nic z toho nestalo.    Na Malého Mickeyho jsem si samozřejmě vzpomínal. Všude se chlubil, že je teď Heinrichova pravá ruka. Jakoby nikdo nevěděl, že byl do téhle pochybné funkce povýšen jen díky tomu, že si to od velkého šéfa nechával pumpovat do střev. Když jsem ho včera oškubal do poslední vindry, zhroutil se jako uzlíček zoufalství a skoro na kolenou mi nabízel do zástavy svou sestru, když mu vrátím aspoň část peněz, které samozřejmě nepatřily jemu. Mimo postelových služeb dělal totiž Heinrichovi i účetního, takže měl nezdravě snadný přístup ke kase gangu. Jako bych nemohl mít jeho sestru za pět babek v bordelu, který se nacházel v zadních místnostech Zlé Snídaně. Tripla bych si odnesl jako bonus. Nevrátil jsem mu samozřejmě nic, což byla patrně chyba. Heinrich si teď přišel pro úroky.    Přihnul jsem si z lahve, abych zakryl nervozitu a beze slova vytáhl kartónovou krabičku s mým kapitálem – dvaapadesáti ohmatanými a řádně poznačenými kartami z předválečných dob.    Místní „velký“ šéf byl ve skutečnosti tvarohovitě bledý, plešatý skrček, co sebou tahal hezkých pár desítek kilo nadváhy. Jeho několikero podbradků v kaskádách přetékalo přes upnutý špinavý nákrčník. Laloky tuku a kůže se co chvíli zachvěly díky jeho znervózňujícímu tiku, při němž škubal hlavou dozadu, jakoby neustále hledal nepřítele. Autorita a skrytá moc z něj však přes to všechno sálaly na každém kroku. Už čtrnáct dní jsem pravidelně každý večer se střídavým úspěchem větral šrajtofle jeho podřízených - gangsterů, gangstříků a gangsterčat. Naposledy to byl Mickey. Trochu mě utěšovala myšlenka, že kdyby ze mě chtěl Heinrich jen dostat peníze, už bych patrně hledal zuby po podlaze a divil se, kde se ve mě bere tolik krve. Vypadalo to spíš, že si přišel ověřit mé kvality. I když jsem byl dost rozklepaný, ve vzduchu jsem zároveň cítil příležitost. A pak samozřejmě pach zvratků z mnoha předchozích flámů a vlastní nervózní pot. Heinrich poslal ochranku gestem do šera za náš stůl – jak jsem zaregistroval, byl mezi nimi i Malý Mickey. Jeho obvyklá blond patka byla dnes kapku rozcuchaná a na čele slepená krví. Sám její nositel pak stál mezi dvěma gorilami - ruce zkroucené v bolestivém úhlu za zády.    Židle pod šéfovou vahou těžce zapraštěla, ale vydržela. Několika navyklými pohyby jsem rozhodil každému pět karet, vsadil pár dolarů a hned si dva listy vyměnil. Tlouštík nespokojeně zafuněl, dorovnal a vyměnil tři. Během partie se soustředil natolik, že se dokonce uklidnilo i jeho věčné poškubání hlavou. Hra pokračovala k mé stoupající spokojenosti ještě několik kol, během nichž jsem sice vsadil veškeré úspory, ale i přes pokerový ksicht v Heinrichově tukem vyžehlené tváři jsem vnímal jeho vzrůstající neklid a nasranost. Záškuby se vrátily. Děkoval jsem bohu za široké rukávy mého kožeňáku, do nichž se vešlo tolik „náhradních“ listů. Byl to sice dosti ponižující starý trik, ale fungoval. I když mi karty ve strachem opocených prstech dost klouzaly. Drtil jsem Heinricha rukávovým arzenálem vkusně barevně sladěných postupek, a ten se držel jen proto, aby před svými lidmi neztratil tvář. Chtěl přeci poskytnout svému zástupci i ostatním podřízeným lekci, jak se má správně hrát a vyhrávat. „Štěstí“ mi opravdu výjimečně přálo a v závěru mí čtyři kluci hravě zametli s Heinrichovou postupkou.    „Seš dobrej, Ellingtone.“ zachroptěl tlustoprd. „Ty Mickyeho prachy... teda MÝ prachy, si klidně nech. Zasloužíš si je, ale...“ nechal větu nedokončenou a dlouze, táhle se rozchrchlal. Bublavě kašlavé sólo ukončil vyflusnutím hlenovitého chuchvalce. Pak se na svou tloušťku velice rázně zvedl. Skoro jsem čekal, že mě přes svá slova na místě sejme a nechá zahrabat někde v poušti nebo mé ostatky prodá hnojákům. Opravdu vytáhl pečlivě naolejovaný revolver pětačtyřicítku, ale nemířil na mě – k mému překvapení jen dvakrát střelil do juke-boxu.    Čokl se pod stolem ani nehnul, takže opravdové nebezpečí nejspíš nehrozilo. Spoléhat na jeho instinkty se mi už několikrát vyplatilo. Za doznívajícího rachotu střelby dokončil gangster větu: „...ale vyřiď svýmu šéfovi Chickovi, že takhle skončí on i všichni jeho šmíráci, kerý budou příště strkat rypák na mý území! Rozuměls?“ V očích mu v šeru krčmy zářila dvě světýlka zuřivosti a ještě něčeho.... snad šílenství. Jeho chraplák se rozléhal v náhle ztichlém lokále a přejel mi po páteři jako struhadlo. To mi ovšem nijak nepomohlo tuhle poznámku pochopit. Kromě Chicka – drogového barona na sever od Los Angeles v Alhambře, kterého znal snad každý v pustinách - jsem o nikom toho jména neslyšel a ani s ním jsem nikdy neměl co do činění.    „A takhle skončí zlobiví hošani, co se oháněj MÝMA prachama!“ Přerušil šéf opět ticho a pomalu a pečlivě zamířil směrem k bodyguardům. Malý Mickey se pokusil dostát své přezdívce a téměř před očima se scvrkl. Několikrát sebou v rukách svých sošně nehybných strážných zaškubal a něco nesrozumitelně zakvičel. Ovšem se stejným úspěchem by se mohl snažit vyklouznout z ocelového svěráku. Práskla třetí rána a Mickeyho tělo bezvládně ztěžklo, stále zavěšené v pažích obou goril. Ty nehnuly brvou a ani se nesnažily setřít kapičky krve a mozku, jež je během exekuce potřísnily. Bývalému oblíbenci velkého šéfa se po nohavicích rychle šířila mokrá mapa.    Pak - bez toho, že by na mne či Mickeyho znovu pohlédl - odkráčel Heinrich středem krčmy se suitou bodyguardů v patách. Za Mickyeho tělem se vpíjela do špíny přerušovaná krvavá čára. Boty mrtvoly stačily zmizet, ještě než tělo vyvlekli z lokálu, a teď už asi šířily plísňovou infekci na nohy nějakého dostatečně hbitého zlodějíčka. Kvalitní obuv vždycky byla a bude velice cenná komodita. Celý bar opět, už snad potřetí, ztichl, dokud se neuklidnily lítačky i za posledním z Heinrichova doprovodu. Pak se opět rozhučel běžnými provozními zvuky, hovorem, cinkáním lahví a dávením někde venku za zadní stěnou hospody, která odjakživa suplovala záchodky. Sinatrovi v prostřeleném juke-boxu jen několikrát přeskočil hlas, ale Modroočka pár kulek nesloží. Za chvíli už opět kolovrátkově vyřvával o modrém nebi a celou událost připomínala jen vůně střelného prachu, vznášející se ve vzduchu.    Oškubal jsem Heinricha o hezkou sumičku v poválečné měně, pár flašek kořalky a v závěrečném přihazování i o poslední spodky (nejen obrazně - v dnešní době jsou takové zachovalé celotělové jégrovky opravdový poklad). Taková prohra však pro něj nemohla představovat žádnou velkou ztrátu. Jeho pečlivě budovaný obraz hlavy gangu ztratil mnohem víc. Nechtěl jsem myslet na to, co mohly znamenat ty řeči o Chickovi a výhružná střelba do hrací skříně. Mickeyho zpronevěra v tom asi roli nehrála – tuhle záležitost vyřídil třetí kulkou a mohl jsem děkovat komukoli tam nahoře, že mě Heinrich do závěrečného účtu nezakalkuloval. Tušil jsem ovšem, že budu muset co nejrychleji zmizet z města, abych se vyhnul dalším zuřivým výlevům, ať už je způsobuje šílenství, paranoia nebo cokoli jiného.    Nicméně právě teď bylo třeba zapít úspěch několika podomácku vařenými pivy. Jennice je nejspíš z piety plnila do prastarých hnědých lahví z předválečných časů. Na některých byly dosud čitelné zbytky papírových etiket s nápisy jako Bu***iser nebo můj oblíbený Roentgen. Ty ovšem zůstávaly za pultem jako rarita k prohlédnutí a rozbíjení při občasných (častých) rvačkách.    Na místo Heinricha se z ničeho nic posadila mladá holka, jejíž vyzývavé nalíčení a krátká otrhaná sukně napovídaly, že jí jde o poněkud jiné než karetní hrátky. Přehodila si nohu přes nohu a odhalila tak patrně více, než zamýšlela. Spodní prádlo je v post-atomárním světě vzácnost. Tvář jí v šeru lokálu mrtvolně bledě zářila, jak se někde napudrovala prachem seškrábaným ze stěny a používat oční stíny z vypálených sirek si taky ještě bude muset nacvičit. Alespoň na první pohled se však pod celou tou maškarádou neskrývaly ohavné shluky kožních nádorů, kvůli kterým většina místních kurev makala raději potmě. Radiace má ovšem také své světlé stránky – spálené spermie i vaječníky vám poskytují jistotu, že vás jedna noc vášně nebude stát celoživotní úvazek. Prostitutky se verbovaly hlavně z řad farmářských dcer, které i přes opakovanou snahu širokého sousedstva a příbuzenstva nebyly schopny rozšířit famílii o dalšího pracanta.    „Tak co, fešáku. Nepobavíme se spolu trochu?“ Začala větou tak otřepanou, že by ji snad mohli tesat děvkám všem epoch a kultur na náhrobní kameny. Její trémou rozklepaný hlas napovídal, že je v branži nová. Nejspíš opravdu dcerka nějakého sedláka, co si jejím prodejem zvedl životní úroveň. Rozhodl jsem se, že dneska udělám dobrý skutek a nechám ji vydělat.    „Jasně, zlato. Jak bych mohl odolat takové krasavici.“ Odpověděl jsem zase zažitou replikou nadržených kunčaftů. Byla opravdu nová, protože to vzala téměř jako lichotku a i přes silnou vrstvu omítky se jí rozsvítila líčka. Ani to zohavující bojové maskování a rádoby sexy hadry nemohly zakrýt, že je to celkem pěkná zrzka s ucházejícími tělesnými proporcemi. „Jak se jmenuješ, zlato?“ zvolil jsem další nicneříkající frázi.    „Lee, ale říkej mi, jak chceš.“ Odmlčela se. „Tak co? Pudem na to? Praní v ruce tě bude stát pět babek, ale můžem to zvládnout klidně i tady v hospodě, ústní ošetření dvacet a...“ zaváhala při hledání výraziva, „...masáž celýho těla padesátku.“ Vybral jsem si z vykoktaného ceníku služeb praní v ruce. Mohl jsem si sice dnes dovolit rozšoupnout se, ale rozhodl jsem se urychleně vypadnout z města a bylo třeba taky myslet na zadní kolečka. Šlapka si přisedla blíž a plivla si do dlaně. Její sotva patrné pohyby ruky, když mi rozepínala poklopec a pak jemně třela penis, prozrazovaly přeci jen jistou praxi. Jenny ji musela dobře zaučit, aby dokázala obstát v nemalé konkurenci. I teď nejméně 10 dalších kurviček kroužilo v cigaretové mlze mezi stoly a tipovalo zákazníky. Zvrátil jsem hlavu dozadu a užíval si ten pocit. Pro zbytek hospody vypadalo vše zcela nenápadně, a i kdyby si toho někdo všiml, bylo by mu to šumafuk. Dívka se pod deskou stolu snažila ze všech sil a když si po několika příjemných minutách utírala ruku o sukni, usmála se na mne pomalu jako na svou životní lásku. Vzápětí shrábla prachy, k nimž jsem přihodil tučné dýško, a šla odříkávat svou mantru o fešácích k barpultu. Kšeft nepočká.    Cítil jsem se mizerně, ačkoli správně by mi měla tahle hormonální injekce náladu zvednout. Nic naplat, budu to muset opět nechat na mém starém dobrém tekutém kumpánovi – řekl jsem si a začal se systematicky sjíždět. Nutně jsem potřeboval spláchnout pachuť tohohle sviňského světa, který nechává otce prodávat své děti a mě konat podobné „dobré skutky“ se sotva odrostlými mláďaty. Těžko říct, zda mě ještě více neštvalo, že před nějakými šesti-sedmi lety ve sweet little sixteen bych podobných dobročinných akcí zvládl hned několik po sobě. Zbytková radioaktivita na pláních je svině... Přestal jsem počítat u pátého drinku a nakonec jsem v náhlém záchvatu velkomyslnosti a opilosti hodil zbytek vyhrané kořalky do placu mezi štamgasty. Pít se to bez azbestového hltanu a sebevražedných úmyslů stejně nedá.    Jennice už znala mé depresivní nálady a postavila přede mne novou láhev Roentgenu. „Po čísle s takovym nedochůdčetem se ani nedivím, že se cejtíš mizerně, Elli.“ Ta ženská měla vážně oči všude. „Měl bys někdy zkusit, co dokáže pořádný kus ženskýho masa.“ V rozporu s jejími vyzývavými slovy mě téměř mateřsky pohladila po vlasech.    „Díky za nabídku, Jenn, ale dneska už se necítím ani na přefiknutí postřelenýho jezevčíka.“ Zablekotal jsem opile a opět se stáhl do sebe. Po další chvilce popíjení kalného piva bez pěny, v němž mohl člověk s trochou štěstí objevit vzorky veškeré místní fauny i flory, mne deprese sice nepřešla, ale už mi to bylo celkem jedno. Vydal jsem se ulevit tlaku v močovém měchýři za budovu hospody.    Znenadání mě z alkoholem vyvolané apatie vytrhl příšerný ječák. Doslova jsem zamrzl s jednou nohou venku ze dveří. Zbytek osazenstva baru se ovšem nenechal rušit ve své běžné činnosti sestávající z chlastání, píchání si svinstva do žil, vzájemného dráždění erotogenních zón a zvracení pod stůl. Chvíli jsem hledal zamženým zrakem zdroj hluku, až jsem jej našel u baru.    Naskytl se mi pohled na nechutnou, ovšem o to všednější scénu. Moje nová láska Lee se zmítala na barpultu s nohama roztaženýma v téměř nemožném úhlu a z pořezaných stehen jí stékaly čůrky krve. V akrobatické roznožce ji držel patrně STREAMem nabuzený hromotluk. Chlap jako hora byl navlečený do jakési improvizované zbroje z rozřezaných pneumatik a jeho zarputile býčí výraz tématicky dokresloval masivní kruh z naleštěné oceli, visící z nosní přepážky. Z koutku úst mu vytékal pramínek slin a hledal si cestu zanedbaným plnovousem. Kolem barpultu poskakoval jako nadopovaná fretka malý, plešatý mužík v koženém křiváku, za který musel dát nějakému sběrači předválečného šrotu majlant. Asi jeho kumpán. V jedné ruce svíral nepřiměřeně velký bojový nůž, a co chvíli se jím rozmáchl, aby udržel v odstupu Jennice. V druhé ruce držel fretkoun v křiváku láhev od piva s uraženým dnem, s níž zamýšlel provést nějakou odpornost. Alespoň to co chvíli avizoval kolovrátkovým vyřváváním: „Natrhnu ti kundu, děvko!“    Normálně se do podobných záležitostí nepletu a řídím se radši heslem: Je lepší být pět minut zbabělcem než zbytek života mrtvolou, ovšem nyní mi alkohol vléval do žil falešnou iluzi odvahy. Nezdržoval jsem se radši úvodním prohlášením typu: Neblbněte chlapi a zahoďte zbraně, než se někomu něco stane. Nijak jsem totiž netoužil po tom, aby mi tuto větu museli tesat na náhrobek coby poslední slova.    Přistoupil jsem co možná nenápadně za fretkovitého plešouna (což bylo dost těžké, jelikož neustále poskakoval z místa na místo), chytil jej za zbytky šedivých vlasů, které mu vlály jako dlouhý závoj ze zátylku a smýkl jím dozadu. Nejsem rozhodně žádný silák ani kus chlapa, ale fretka mohl vážit tak padesát kilo i s botama, což je pořád o pár kilo méně než já. Navíc byl můj útok zcela neočekávaný. Díky tomu všemu odletěl mužík po zádech do chumlu dobře se bavících opilců. S odporem jsem setřásl z dlaně lepkavý chumáč mastných chlupů.    Neměl jsem moc času ohlížet se, co s ním za jeho vyrušení ožralové provedou, ale koutkem oka jsem registroval, že se jej pokoušejí prohodit oknem. Vzhledem k tomu, že ta zde byla zabedněna masivními prkny, asi byl ten let dost krátký, ale s dost tvrdým přistáním. Můj pes konečně vyskočil zpod stolu a vrhl se sténajícímu prckovi na hrudník. Výhružné vrčení jej odradilo od další snahy vyškrábat se na nohy a pošimrat mě nožem zezadu. Zahryznutí do krkavice ho pak vyléčilo z jakékoliv příští snahy o cokoliv.    Hromotluk svírající hystericky plačící Lee si naštěstí ničeho z toho ani nevšiml. Slintal jí dál nerušeně do výstřihu a pásl se na jejím strachu. Chvíli jsem uvažoval, jestli bych už toho hrdinství neměl nechat, protože konec konců podobné záležitosti k živobytí děvky prostě patří a hlavní nebezpečí pro ni už pominulo. Nakonec nad zdravým rozumem zvítězilo přiblblé omámení vlastní statečností. Nechtělo se mi ale plýtvat náboji do kvéru, a tak jsem se rozhodl využít kapku psychologie. Došel jsem pomalu, s rukama tak, aby na ně bylo vidět, až k baru a sklonil se nad Lee, která sebou pomalu přestávala házet. Zvířecí instinkt jí správně radil zvolit strategii mrtvého brouka. Slzy už téměř smyly nemožné nalíčení a ukázalo se, že jsem měl ve svém odhadu pravdu – byla opravdu hezká. „Kámo, můžu se připojit?“ Zablekotal jsem přátelsky směrem k hromotlukovi a ani mi nečinilo zvláštní problémy simulovat opilecké blábolení. „Téhle by bylo pro jednoho škoda.“ Lee se strachem ještě více rozšířily už tak veliké oči. Všiml jsem si, že v šeru za zády muže se na svůj objem nenápadně plížila Jenny s masivní litinovou pánví v ruce.    „Hrungh?!“ vypadlo z chlapa a zamžoural na mě prázdnýma, dětsky blankytnýma očima. Býčí kruh v nose se rozhoupal. Při bližším pohledu bylo patrné, že přes tělesnou konstituci medvěda je to úplná troska, neschopná bez své dávky STREAMu činnosti složitější než poškrábání se na zadku nebo zasunutí ptáka do libovolného otvoru. Tady s psychologií nepochodím. Mozkem mi bleskl nápad a téměř okamžitě jsem jej vykonal. Nahnul jsem se přes barpult k té hromadě svalů, zahákl dva prsty za kruh v nozdrách a trhl. Plán trochu nevyšel. Namísto toho, aby sebou mužova hlava trhla dopředu a já pak využil jeho překvapení k další akci (třeba k útěku, protože alkoholový heroismus už vyprchával), nosní přepážka rozežraná inhalováním STREAMu s ohavným křupnutím povolila. Náhle jsem ke svému znechucení držel v ruce nablejskaný kruh s kusem krvavé chrupavky.    Muž zavyl jako zvíře, pustil dívčiny nohy a chytl se za nos, z něhož mu mezi prsty tekla proudem tmavá krev. Ozvalo se kovové zadunění, nevinně modré oči plné bolesti zmrtvěly a chlap se s tupým žuchnutím skácel k zemi. Tam, kde před chvílí stál, se teď tyčila silueta Jennice a těžkou pánví nejméně pro deset osob si pohazovala v jedné ruce.    „Nikdy bych si o tobě nepomyslela, že seš něčeho podobnýho schopen, Ellingtone. Dyť ty seš normální zasranej, zkurvenej, všivej hrdina!“ zasmála se hrdelně a s ulehčením. „Tydle hajzlové se tu vobsrávali už pár dní. Včera si vzali na pokoji do práce Marian. Ještě tejden nebude schopná vylízt z pelechu. Další tejden nezvládne obsloužit ani impotenta, a já abych jí nadarmo živila a ošetřovala, než zas bude moct roztáhnout nohy.“ Jennice se sice nevyjadřovala zrovna jemně, ale všichni věděli, že se o svá děvčata stará líp, než leckterá máma. Pomohla Lee vstát z barpultu. Holka byla asi pořád v šoku, a tak jí sama shrnula přiměřeně nízko sukni, kterou měla předtím vyrolovanou až k bradě. „Máš u mě tejden pití zadarmo a můžeš si i zaskočit za mejma holkama dozadu.“ Pronesla směrem ke mě, a pak se hned zas pustila do hospodské rutiny.    Nadnášen předchozí chválou jsem vyplul ze dveří Zlé Snídaně a konečně jsem se jal ulevovat těžce zkoušenému močovému měchýři. V rozvážném klídku, který dobře znají a vychutnávají všichni pivaři v kterékoli době na všech kontinentech, jsem vypouštěl zlatavý proud na prorezlý vlnitý plech. Záchodová stěna jím byla obestavěna, aby zbytečně nenavlhla. Užíval jsem si rachotivý zvuk téhle soukromé Niagary, když tu jsem ucítil prudkou bolest v zátylku. Hlava mi zdánlivě sama od sebe odskočila dopředu, až jsem vzal druhou pecku o stěnu. Obličej mi zalila horká krev z pochroumaného nosu, zatmělo se mi před očima a už jsem se válel v louži vlastní výroby.    Během chvilky mě probral dunivý zvuk prokládaný křupáním. Jak jsem bohužel zjistil, vydával jej můj praskající hrudní koš, na který dopadala ocelová trubka. Mlácení na chvíli ustalo a sklonil se nade mnou snědý chlápek s mastnými řídkými vlasy a bradkou. Všichni zdejší jej znali jako věčně sjetého člena ochranky Herr Heinricha. Mezi ostatní divošské svalouše tenhle vychrtlík příliš nezapadal, ale nedostatek tělesné síly vynahrazoval obdivuhodným pracovním nasazením a zvrhlou sadistickou fantazií. Říkal si Hunter, ale rozšířenější byla přezdívka „Ten psychopatickej zkurvysyn“.    Celou veselou scénu dokreslovalo temné vrčení psa, který ležel o pár metru dál. Zkurvysyn jej musel přetáhnout trubkou po hlavě. Hafan byl mimo, ale to mu nijak nebránilo ve vrčení a občasném cvaknutí prořídlého chrupu po imaginárním nepříteli.    Hunter se žlutohnědě s mezerami usmál, čímž mě na následujících pár týdnů připravil o klidné spaní. Téměř mazlivě vytáhl z pouzdra nechutně vyhlížející vykosťovák. Břit ostrý jako žiletka byl zbroušený do úzké jehly. Pak chvíli uvažoval - nenechal se rušit mým i hafanovým nevědomky vyluzovaným skučením - a přejel mi kudlou přes žebra. Byl jsem sice skoro v bezvědomí a veškeré dění a naštěstí i bolest tak vnímal jako přes mlžný opar, ale reflexivně jsem vykopl nohou a povedlo se mi zasáhnout mého trýznitele do boku takovou silou, až mi křuplo v koleni.    Zkurvysyn odletěl ve vývrtce ke zdi a zatímco se sbíral ze země, vymotal jsem ze zajetí kabátu mého Desert Eagla. Vytrhl jsem jej i s dlouhým pruhem podšívky zachycené na kohoutku. Povedlo se mi pozvednout aspoň na jednom lokti a vypálil jsem do tmy, směrem kde jsem tušil Huntera. Hromová rána mě na chvíli ohlušila, zpětný ráz těžce nakopl rameno a zbraň mi vyletěla obloukem z ruky. Učinil jsem marný pokus obrátit se na břicho a odplazit se ji hledat, ale neměl jsem na to sílu ani čas. Zkurvysyn se vypotácel ze tmy. Díky permanentímu zdrogování snad ani necítil bolest. Jinak jsem si nedokázal vysvětlit neuvěřitelný fakt, že ačkoliv jsem se trefil do jeho ruky a z dlaně pravačky mu zůstaly jen dva prsty a kus živého masa, byl pořád na nohou. Špatná ruka. I přes pramínek tmavé krve, který se při každém pohybu měnil v menší gejzír, nepustil z druhé pazoury trubku. Knedlík hlenu a strachu mi ucpal krk. Jen proto jsem neřval jako podřezávané zvíře. Ovšem nic mi nebránilo v tom se tak cítit. Přes stěnu hospody sem tlumeně doléhal Sinatrův hlas: “Blú skájs smájling at mí...“ Snažil jsem se couvat jako krab, ale trubka se blížila rychleji. „...end evrybodys hepy...“ Pak se kolem rozprostřela tma.    „Měl jsem asi nechat Heinricha vyhrát...“ říkal jsem si, když jsem si střídavě třel dvě velké boule - na zátylku a na čele. „Nebo aspoň zjistit, co je s tím Chickem, kvůli kterému se tak rozčílil...“    Sledoval jsem dále stopy Oldsmobilu. Tímhle směrem jsem mohl přirozeně dojít jen do Morganu, ale jiné město bohužel poblíž nebylo. Doufal jsem, že se mi tam podaří dát se u Jennice kapánek dohromady, nabrat zásoby a pak co nejrychleji zmizet na západ. Nová hornická městečka tam prý vznikala téměř ze dne na den a věčné flákače mého typu přitahovala jako rozžatá lampa můry. Nikdo na světě se nenechá v kartách obehrát s takovou chutí jako sedřený dělník. Možnost prohrát ve velkém stylu půlroční příjem své patnáctičlenné rodiny s šestnáctým přírůstkem na cestě, poskytuje takovému chudákovi alespoň zdání života na vysoké noze. To je základní poučka každého zkušeného karbaníka a já byl vždy ochoten obětovat své skromné schopnosti, abych podobné lidi učinil aspoň na chvíli šťastnými... a pak zbytek života chudými.    Žhavý vítr po planině líně proháněl prachové víry. Pes hopkal střídavě po třech nohách, aby ulevil tlapkám, smažícím se na horkém asfaltu. Já měl bohužel nohy jen dvě, a tak mi nezbývalo, než si nechat přes sešlapanou podrážku bot pomalu opékat chodidla.    Cestou se mi povedlo chytit si na zahnání alespoň nejkrutějšího hladu pár ještěrek. S oblibou se hřály na rozpálené silnici, potrhané kořeny odolných pouštních keřů do spletité pavučiny. Stačil jeden rychlý skok a pak už jen seškrábat svačinku částečně z asfaltu, částečně z podrážky. Strhával jsem kousky plazího masa z miniaturních kostřiček a namlouval si, že těch několik soust může zasytit neodbytně kručící žaludek. Dlouhá vlákna gekoní tkáně ulpívala neodbytně mezi zuby.    K městu jsem dorazil až se soumrakem. Prošel jsem kolem staré benzínky, osvětlované mihotavými plameny z prorezlého barelu. Ještě od předválečných časů zde zůstala povrzávající plechová cedule s nápisem 1liter/100$. Z kovové konstrukce velké tabule visela zručně upletená a značně opotřebovaná oprátka. Podle některých zkazek předcházela válce obrovská energetická krize, jíž často padali za oběť těžařští dělníci, pumpaři nebo prostě kdokoli, kdo měl ke své smůle co do činění s tehdejšími nedostatkovými zdroji energie. K moci nastoupil soudce lynč. Na soudcovském stolci ostatně sedí doposud.    Blikavé, slabé světlo pomrkávalo z oken několika málo domů. Tam měli k dispozici soukromé agregáty. Mezi jinými prosvítala záře i skrz škvíry v zabedněných oknech Zlé Snídaně, v haciendě a zároveň palírně šéfa Heinricha a v doupěti místního překupníčka drog Laramieho.    Snažil jsem se krýt ve stínu chatrčí z vlnitého plechu. Heinrichovi lidé pravidelně obcházeli město a podávali šéfovi hlášení o nově příchozích, blížících se karavanách, úmrtích děvek, které sem dodávaly otrokářské klany a podobné zajímavosti. Teď šli určitě i po mě. Heinrich mě nejspíš nechtěl zabít, uvažoval jsem. Alespoň ne přímo - to by to byl bez okolků udělal. Nejspíš ho bavila představa člověka pomalu umírajícího v pustině nebo si prostě nechtěl kazit pověst jako někdo, kdo neumí se ctí prohrávat. Nebo to mělo něco společného s tou zmínkou o Chickovi. Nebo nebo nebo... Určitě si však kryl záda, kdybych snad nějakým zázrakem přežil a vrátil se.    Teprve při opatrném našlapování jsem si uvědomil, že nohy si celodenní pochod odnesly hezkou řádkou krvácejících puchýřů. Hopkal jsem nejprve směrem k barelu s obecní vodou, ze kterého se mohl každý obsloužit. Podle toho taky obvykle vypadal. Samozřejmě ho hlídali. Hunter mohl mít hlavu vyfetovanou jak chtěl, ale určitá dávka hajzlovské inteligence se mu upřít nedala. Tím, že mi propíchl láhev na vodu, si mě k barelu prakticky pozval. Chvíli jsem uvažoval, jak se k vytoužené vláze dostat. Nakonec jsem se skrčil za nejbližší chatrč a jednoduše hodil nazdařbůh do tmy kamínek. Chvilku jsem počkal, až se hlídač odplouží za hlukem. V ruce jsem přitom svíral kus cihly z polorozpadlé zdi poblíž. Čistě teoreticky bych se teď měl jako správný hrdina bez bázně a hany na chlapa vrhnout a zneškodnit jej jediným mocným úderem. V praxi si ovšem hlídač mocně upšoukl a pak se vydal za toaletní zeď nedaleké Zlé Snídaně.    Odhodil jsem cihlu za hlavu. Podle ublíženého kníknutí, které jsem si vysloužil, dopadla na tlapu psovi. V té chvíli mne ale zajímalo jediné - odklopil jsem kus plechu na barelu, ponořil hlavu do té smradlavé břečky a pil a pil a pil. Kalná voda i s hmyzem, vířícím prachem a čím já vím ještě mi tekla i nosem, ale to mi bylo jedno. Teprve když jsem měl břicho k prasknutí plné vody, skončil jsem.    Další cesta vedla k Laramieho feťáckému doupěti. Nakoukl jsem dovnitř mezerou v prkenných dveřích a zahlédl tak nohy nějakého spokojeného zákazníka, užívajícího si na provizorním kanapi z beden své přísně soukromé syntetické nebe. Laramie blaženě vyhuloval obvyklé žváro. Připravoval ho snad ze strouhaných pneumatik a nějakého pouštního koření v poměru 1/1. Místnost se utápěla ve smrduté mlze, pronikající škvírami ven.    Už jsem věděl, kde si obstarám prachy na cestu a vklady do nových her. Původně jsem sice plánoval navštívit znovu Zlou Snídani a Jenny, ale to by přicházelo v úvahu snad jen, kdybych si potřeboval akutně zvýšit hladinu stopových prvků – hlavně olova – v krvi. Bez zaklepání jsem otevřel dveře a vpadl dovnitř. Laramie na mě pomalu zaostřil; jeho zákazník si mě nevšímal vůbec. Vypadalo to, že si už nevšimne nikdy ničeho. Aspoň si naposledy užil a to se taky počítá.    „Co tady chčeš, Ellingtone? Myšlel šem, že tu ten tvůj drzej kšicht už neuvidim.“ Zablekotal dealer a zašmátral nejistě po Lugeru, který se válel na stole. „Radim ti abyš co nejrychleji vypad nebo ši dá Heinlich pšíšte záležet víc! Kdyby tě tu našel, odškáču ši to i já. Už tak to mám u něho dost pošraný – nechce mi věřit, že proti němu š Chickem v něčem nejedu“ šišlal na mě se žvárem v hubě. Svou roli v jeho akcentu hrál nejspíše fakt, že žváro bylo pevně vklíněno mezi poslední tři pomníčky zubů. Podle toho dlouhého projevu měl po svém cigáru dost ukecanou náladu.    Čokl v reakci na jeho rozzlobený tón bojovně zavrčel a postavil se přede mne. Musel jsem ho přidržet za kus provazu, který mu kdysi kdosi prozřetelně uvázal kolem krku.    „Jen klid, Laramie! Buď rozumnej. Nikdo mě tady hledat nebude. Oficiálně jsem asi už hezkých pár hodin mrtvej. Rád bych jen koupil něco na povzbuzení. To víš – cesta odsud bude dlouhá. Tak se zklidni a připrav zboží.“ Snažil jsem se artikulovat co nejzřetelněji a očima neustále hlídat nejistě se třesoucí hlaveň pistole. Ta sračka, co dealer kouřil, dělá nepěkné věci s většinou z pěti známých smyslů a hádám, že si nehezky zahrává i s několika doposud neobjevenými.    Při zmínce o kšeftu dealer okamžitě ožil. Setřepal ze sebe veškeré známky zhulenosti a šáhl pro promáčknutý kovový kufr. Luger přitom nepustil z ruky.    „Žboží mám kvalitní, to vidíš. Špokojenej žákažník mluví za všechno.“ Ukázal na polo nebo zcela mrtvou lidskou trosku na kanapi. „A co prachy? Kožešiny nebo šnad žlato?“ Usmál se Laramie bezzubě a chtivě, až se mu vrásky v osmahlé hubené tváři složily do několika vějířku. Pod sugestivní silou téhle grimasy jsem se poněkud otřásl.    „Jo, mám nějaký zlatý prach, co jsem vyhrál v Montebellu. Hunter včera nehledal dost důkladně.“ Usmál jsem se pro změnu já. I když - pravda - dost nakřivo. „Úspory se přece musí chránit vlastním tělem.“    Laramie se zatvářil spokojeně. Jako zkušený dealer a překupník věděl, o čem je řeč. V pustině se už před mnoha generacemi ujal praxí vynucený zvyk, využívat k ochraně cenných předmětů veškerých tělesných dutin. Zlaté nugety, drogy nebo podobné směnné zboží menších rozměrů se zabalilo (většinou do kondomu) a... vsunulo. Bohužel se zvyk rozšířil natolik, že pouštní banditi a jim podobní s velkou vervou prohledávali nejdříve právě tělní dutiny. Po takovém zákroku pak většinou oběť přepadení zemřela na vnitřní krvácení.    Žmoulal jsem v ruce zpuchřelý kondom, který jsem si předem naplnil štěrkem z ulice. Při troše představivosti se dal ve stávajícím přítmí považovat třeba i za zlatý prach. Alespoň jsem v to doufal.    Na dně kufru jsem zahlédl tlustý svazek bankovek, několik ampulí se synťárnou, ohmatanou injekční stříkačku a polštářek se zapíchanými jehlami. Nechyběly ani moje oblíbené metamfetaminové žvejky žWejk-up – tahač plomb postatomárního věku. Pomalu mi začala docházet naivita mého plánu. Laramie není natolik blbej a zhulenej, aby mu nedošlo, že v kondomu je jen kamení a prach. Došlo mi taky, že jsem to věděl už od počátku. Jen jsem si odmítal připustit, co je třeba udělat.    „Tak ukaž co máš - já ti podle toho odměřím dávku. Pšedvčírem pšišlo nový zboží od Chicka a je to fakt šuprová věc. Aši tšikrát šilnější než obvykle.“ chválil svůj tovar. „Dyť še podívej, jak támhle Šamíčkovi šmakuje:“ Zachrochtal spokojeně. Zřejmě si odmítal připustit, že díky nové, nevyzkoušené droze si odrovnal stálého klienta. Laramieho úsudek byl očividně nedosažitelný jakémukoli vysvětlování - už před nějakou dobou překročil jemnou hranici šílenství a příčetnosti a drogy v tomhle procesu hrály jen roli iniciátoru.V odpověď jsem jen nasucho polkl a pokusil se znovu usmát: „Tak dělej – moje žíly už řvou hlady!“    Dealer natáhl synťárnu do injekce a šáhl po kondomu. Na tuhle chvíli jsem čekal a zároveň se jí bál. Bleskurychle jsem ho jednou rukou praštil do pazoury s Lugerem a druhou chňapl po stříkačce. Laramie byl kapku zpomalený hulením. Sice vystřelil, ale jen do stropu. Rána mě však stejně ohlušila a málem bych si byl odnesl druhou - už přesněji mířenou. V tu chvíli se ale pod stolem prosmýkl pes. Skočil dealerovi na podbřišek a začal mu cuchat vnitřnosti. Neměl jsem chuť dál se přetahovat o nabitou pistoli, a tak jsem se naklonil přes stůl, vrazil dealerovi ukořistěnou injekci do krční tepny a stlačil píst.    Narkotikum začalo působit okamžitě. Laramie jen zakvičel něco nepěkného na mou adresu, a pak se křečovitě zapřel o stůl. Pokusil se vstát. Z bezzubých úst mu náhle vytryskl proud zvratků a zpěněné žluči a vyvalil na mne oči s popraskanými žilkami. Byly plné děsu a bolesti. V tu chvíli vachrlatý stůl povolil a s praštěním se rozpadl. Těsně za ním letěl dealer. Ještě chvíli sebou cukal a asi si překousl jazyk, protože z úst a nosu se mu mimo zvratků vyřinula i rudá pěna. Pak znehybněl. Právě jsem zabil člověka pro pár dolarů, blesklo mi hlavou. No těch dolarů snad bude víc než jen pár, následovala druhá myšlenka.    Kromě bouřícího se žaludku jsem necítil nic.    Přinutil jsem se odtrhnout oči od zřízené mrtvoly a klopýtavě vyšel ven na čerstvý vzduch. Ve světle vycházejícím z otevřených dveří mě sice mohl spatřit kdokoli z Heinrichových kumpánu, kteří se už nejspíš stejně sbíhali po zvuku střelby, ale to mi teď bylo jedno. Krvavá pěna pomalu stékala po mém kabátě a kapala na boty a já se třásl jako jedna z těch lidských trosek, co jedou ve STREAMu. Chtěl jsem jen a jen uniknout pachu zvratků, krve a smrti. Zpětně jsem si uvědomil, že podobně jako dealer, musel už zemřít jeho předchozí klient a zápach žluči nebylo cítit jen díky těm pneumatickým cigárům. Z chýše se ozývalo vrčení a jakési mlaskavé, páravé zvuky. Hafík se nejspíš rozhodl spravit si po celodenním půstu chuť a vytrhával teď z Laramieho drůbky. Bylo toho na mě dnes trošku moc. Opřel jsem se o stěnu a táhle vyzvracel skrovný obsah žaludku. Ještěrčí maso neztratilo ani na zpáteční cestě nic ze své olejnaté příchuti. Vykašlal jsem poslední zbytky a zároveň s doznívajícím chrchláním jsem zaslechl zvuk spěchajících kroků.    Nemohl jsem tady déle čekat. Ačkoli zpět do boudy se mi zrovna dvakrát nechtělo, jen tak čekat na odstřel by asi taky nebylo příliš moudré. Co bych teď dal za uklidňující váhu Desert Eaglu v podpažním pouzdru, i když jsem ten neforemný kus těžkého kovu při dlouhých cestách pustinou mnohokrát proklínal.    Zapadl jsem zpátky do boudy a snažil se příliš nedívat na hodujícího psa. Načal si Laramieho od břicha a zuřivě rval měkké tkáně. Z kufru odkopnutého ve rvačce do rohu místnosti jsem horečnatě vyházel veškerý obsah. Zapíchl jsem si přitom do prstu od čehosi ulepenou jehlu, ale nakonec jsem našel svazek bankovek, o který mi šlo. Nacpal jsem jej do vypárané skrýše v kabátu hned vedle stimů. Po chvilce váhání jsem strčil do kapsy i několik žwejk-upů. Pak jsem se chvíli rozhlížel po místnosti v marné snaze najít Luger někde jinde než tam, kde musel dosud zákonitě být – v ruce mrtvého.    Nicméně nebylo zbytí. Sklonil jsem se nad mrtvolu a pokusil se vypáčit ze ztuhlých prstů pažbu zbraně. Vyrušilo mne hluboké zavrčení. Čokl pustil z mordy kličku střev a postavil se do bojové pozice se zježeným čírem na hřbetě - přední tlapky na hrudníku mrtvoly. Krvavé sliny u tlamy mě nenechaly na pochybách – u dělení kořisti kamarádství končilo.    Nehodlal jsem se ovšem hned vzdát. Zpod trosek stolu čouhala ohmataná rukojeť asi metrové mačety. Laramie ji tam měl nejspíš schovanou jako poslední záchranu před zlobivými feťáky. Vytasil jsem zbraň z koženého pouzdra a v širokých půlkruzích se jí rozháněl, abych si tak psa udržel od těla. Druhou rukou jsem zatím lámal prsty zaťaté v mrtvolné křeči. Pes zaryl zuby do rukávu a masa paže a začal se se mnou přetahovat. Takhle agresivně se ještě nikdy nechoval. Nenapadlo mě žádné jiné vysvětlení, než že drogy napumpované do Laramieho krevního řečiště přešly spolu se sežraným masem a vychlemtanou krví i do psího těla. Nemohl jsem si teď dovolit nějaké hrátky se zvířátky. Zvláště ne takové, které mohly končit s tesáky zarytými do krku. Napřáhl jsem mačetu a sekl do zápěstí značně zdevastované a polámané ruky. A ještě jednou a ještě jednou. Zápěstní kosti konečně s hlasitým křupnutím povolily. Nicméně Luger zůstal v pevném sevření prstů. Držel jsem teď nechutně skřípající dlaň, ale zároveň s ní i vytouženou pistoli. Teď se jen neškrábnout o trčící úlomky kostí.    Když jsem z pistole setřepal i Laramieho dlaň, vyběhl jsem z boudy, aby mě v ní nemohli Heinrichovi lidé odříznout. Ovšem skočil jsem tak přímo do rukou jeho gardy. Jeden ze strážných už číhal u dveří a pokusil se mě sevřít zezadu. Druhý mne popadl za ruku s kvérem a začal mi celkem úspěšně kloubit zápěstí. Přetahovat se o nabitou pistoli se nemusí vyplatit ani jedné straně. Spíš díky jeho snaze mi zbraň vyškubnout než mou zásluhou vyšla rána a chlap se zhroutil s krvavým flekem v rozkroku. Chvíli ještě ječel fistulí, než omdlel bolestí. Mezitím se mi povedlo dupnout na nárt druhému muži, který mě držel v klinči a funěl mi přitom smrdutě za ucho. Vysoké boty s okovanou podrážkou se kupodivu vyplatí i jinde, než při balení holek na image drsňáka. Nárt strážného, chráněný jen polorozpadlým sandálem, nahlas křupl. Chlap zavyl o něco níže posazeným hlasem než jeho kolega a padl, zkroucený do klubíčka, vedle něj. Pojistil jsem si jeho odpočinek dvojitým výstřelem do hlavy.    Bohužel tito dva nebyli jediní, které na mne Heinrich poslal. Ve světle, které chaoticky blikalo v rozkmitaných lítačkách Zlé Snídaně, se rychle blížilo komando čtyř dalších almarovitých domorodců. Tak akorát na čtyři kulky zbývající v zásobníku Lugeru. Hned jsem je taky začal spravedlivě nadílet.    Moje jediná naděje teď byla zmizet co nejrychleji v noční pustině. Zašít se pokud možno někam mezi trosky na rozsáhlém předměstí LA a doufat, že mě při pročesávání okolí nenajdou a budou si myslet, že už jsem někde za horama nebo mě ohryzávají toulaví psi. Utíkal jsem, až mě dech škrábal v plicích a krev šuměla ve spáncích. Co chvíli jsem se otočil a vypálil přes rameno na skupinku pronásledovatelů.    Zčistajasna mi za zády zazněl zvuk, připomínající ze všeho nejvíc něco mezi motorovou pilou a zavrčením vzteklého vlka na perníkovém tripu. Pes docupoval Laramieho a šel si pro zákusek. Ohlédl jsem se právě včas, abych spatřil, jak skáče na záda poslednímu ze skupiny pronásledovatelů a strhává ho k zemi. Světlo ze dveří Zlé Snídaně dosahalo právě na čokla a jeho kořist. Muž se sice zuřivě bránil osudu přesnídávky, ovšem podle toho co jsem stačil zahlédnout, bych si na něj nevsadil. Pes se mu zahryzl do obličeje a přes všechno zoufalé házení a mávání rukama prostě držel. Zbytek pronásledovatelů už se ztrácel ve tmě za mými zády a dal se rozpoznat jen podle neustále se blížícího dusotu a pokřikování nějakých domorodých nadávek.    V prvním panickém návalu jsem zbytečně vyplýtval střelivo a Luger se teď dal použít leda jako vrhací zbraň. Už jsem ale viděl obrysy benzínky, která stanovovala jakousi hranici osady. Naděje mi vlila novou sílu do svalů a dokonce jsem, přes téměř nesnesitelné píchání v hrudníku i zraněném koleni, zrychlil. Mí pronásledovatelé kupodivu doposud nevystřelili. Předpokládal jsem, že mne chce Heinrich živého, jako posluchače nějakého toho psychopatického proslovu.    Pak se ale rána ozvala. Kulka mi neškodně prosvištěla nad hlavou a s hlasitým plechovým zařinčením proletěla cenovou tabulí u benzínky. Chvíli se ozývalo jen vrzání rozhoupané cedule. Pak přišel druhý výstřel. Dříve, než jsem si stačil uvědomit, co se děje, něco mi podseklo nohy a srazilo mne jako beranidlo k zemi. Klečel jsem na všech čtyřech, lapal po dechu a zmateně, v šoku uvažoval, co se to stalo. Bolest přišla až pak.    Zkroutil jsem se do klubíčka a snažil se nějak zastavit mohutné krvácení z lýtka. Kulka vyhryzla z nohy kus masa a nejspíš roztrhla nějakou tepnu. Nemluvě o dalším poškození mého šatníku. Bolest vystřelovala v pravidelných vlnách do celého těla. Přesto se mi povedlo vyškrábat se na jednu nohu a odskákat pár kroků, než mě Heinrichovi lidé dostihli. V ten okamžik jsem jim byl téměř vděčný.    Někdo mě srazil znovu na zem, chvíli cosi řval a pak mě kopl do hlavy. Ne dost na to, abych upadl do bezvědomí nebo aspoň přestal cítit bolest. Vnímal jsem, jak mě zvedají a někam nesou. Skončil jsem v jedné z chýší z vlnitého plechu, pod sebou vrstvu několika dek nasáklých pachem moči. Jako skrz mlhu jsem ještě zahlédl jasnou záři rozpáleného kovu. Blížila se k mé prostřelené noze. Bolest a vůně pečeného masa. Pak jsem odpadl.    Probrala mě příšerná agonická bolest vystřelující ze zraněné haksny. Bál jsem se otevřít oči, ale nakonec jsem to udělat musel. Jak jsem zjistil, shromáždilo se tu podle hlučného hučení a mumlání prakticky celé osazenstvo Morganu. V soustředěných kruzích podle společenské příslušnosti postávali kolem ležící, postřelené a zmlácené trosky. Tedy kolem mě. Nejblíže, rozkročený přímo nade mnou a s jednou nohou položenou na mé ráně, stál samozřejmě Heinrich. Ten je sem musel svolat. V očkách zalitých tukem se mu vítězoslavně blýskalo, ale nemohlo mi ujít ještě něco jiného. Ten chlap byl vážně cvok. Co chvíli cukl nervózně hlavou jakoby v divoké snaze cosi zahlédnout. Stružku slin stékající na podbradek se už ani nesnažil setřít. Během naší včerejší partičky jsem si toho tak moc nevšímal, protože jsem byl příliš soustředěný na hru o holé přežití. Teď se už jeho psychický stav přehlédnout nedal.    „Tak ti to nevyšlo! Nedostals mě, co, Ellingtone nebo jak se menuješ?!“ zachrochtal vítězně, jakoby se jednalo o vyhranou partii nějaké hry, jejíž pravidla zná jen on sám. „Možná bych tě měl nechat odvézt zpátky k tvýmu šéfovi Chickovi.“ Už zase to jméno. Začínal jsem mít tušení, že Heinrich trpí stihomamem. Prý se to občas stává v určité fázi závislosti na STREAMu.    „Ale já s Chickem nemám...“ začal jsem.    „Drž hubu!“ Zařval Heinrich s tváří zkřivenou v odporné křeči. Okamžitě přiskočila jedna z goril a nakopla mě do žeber. Lapal jsem po vyraženém dechu spolu s prachem a pískem ze silnice a nemohl tak pár minut promluvit, i kdybych chtěl... a mělo to na zkalený Heinrichův rozum nějaký vliv. Těkal jsem zoufale očima po davu, až jsem zachytil pohled mé včerejší lásky Lee. Z přátelského mrknutí, které jsem jí poslal, asi nebude mít moc dobré spaní. Můj rozkopaný a suchem popraskaný obličej musel vypadat vážně svůdně. Přesto se na mě usmála. Hned vedle ní stála Jennice. Ta se pro změnu tvářila, jakoby se jí právě něco pálilo na plotně a už by potřebovala vypadnout.    Opět se ozval zahleněný hlas: „Chicko by se o tebe určitě dobře postaral, jo jo. Prej má pro svý neúspěšný podřízený extra mix. Stačí jedna injekce a ty zrádný kurvy přímo prosej o kulku do hlavy.“ Zachechtal se. „Ale ne, neudělám to. Dal sem mu už jednu příležitost si tě vyzvednout a mimo to - nemůžu zklamat mýho novýho zástupce Huntera.“ Zkurvysyn stál opravdu hned kousek za velkým šéfem. Zbytek dlaně omotaný špinavým hadrem mu visel na ještě špinavějším hadru. “Celkem si ho naštval – tím pahejlem se mu špatně natahuje fet do stříkačky.“ Rozchechtal se tak, až ho museli jeho bodyguardi podpírat a bušit po zádech, aby z plic dostal krvavý flusanec.    Hlavou mi bleskla otázka, jak se takový očividný pomatenec mohl stát šéfem celého města? Nejspíš právě proto, že je šílenec.    „No nic, du si dát šlofíka.“ Ukončil konečně velký šéf proslov. „Postavte ho pro výstrahu na barel. Uvidíme, jak dlouhou vydrží. Ten poslední mě zklamal, dyž skočil sám.“ povzdechl si Heinrich nad zkažeností tohoto světa a vydal se šouravě ke svému sídlu. „Nechám si vo tobě něco hezkýho zdát, mladej.“ Chrochtnul ještě.    Radši jsem si ani nepředstavoval, co obnáší takové postavení na barel. Lokální šéfové mívají ve vymýšlení trestů dost bujnou fantazii. Už jsem byl svědkem rozpouštění v kyselině nebo pověšení za žebra na hák. Ostatně brzo to zjistím i bez otázek. Ruce několika almar mě zvedly na nohy a odtáhly ke kovovému barelu u benzínky. Začínal jsem chápat čím to, že oprátka na ceduli u pumpy vypadala tak zachovale. Hunter, který vše sledoval a usmíval se přitom jako sluníčko, jemuž právě někdo provádí felaci, teď pokynul, aby mě vyšoupli na plechovou hranu barelu. Předtím ze mě ještě strhli kabát, pistolový postroj a mou relativně zachovalou košili - asi abych se mohl opalovat - a svázali mi ruce. Přes dva metry vysokému otrokovi velkého šéfa nečinilo žádné potíže natáhnout se až k ocelové konstrukci nade mnou a navléct mi oprátku kolem krku.    V tu chvíli už se obyvatelstvo Morganu rozcházelo. Jen několik Heinrichových mužů vytvořilo kroužek a uzavíralo sázky, jak dlouho asi vydržím balancovat na hraně sudu. „Vsadil bych si na pět minut,“ chtěl jsem zavolat, ale v tu chvíli jsem ztratil balanc, přenesl váhu na zraněnou nohu a místo toho se ozvalo jen děsivé zavytí. Někdo nebo něco mi zavylo v odpověď z pustin za mými zády.    „To bude asi ten tvůj podvraťák.“ Promluvil konečně Zkurvysyn. „Než sem ho mohl včera odprásknout, zlikvidoval mi dva dobrý chlapy. Pak se zahrabal někam do trosek kolem města. Ale žádnej strach.“ Zašklebil se a pohladil mazlivě pouzdro s pistolí, které měl u pasu. „S tou tvou bouchačkou z něho brzy nadělám sekanou. Vypadal dobře živenej.“    Neměl jsem ani sliny, abych na něj mohl dolů plivnout, i když jsem tušil, že podobné gesto se ode mě v takovém okamžiku očekává. Radši jsem se soustředil na vyvážení těžiště těla na nezraněné noze a díval se do mraků nad Hunterovou hlavou. Jenže novopečený zástupce velkého šéfa si mě hodlal vychutnat. Kopl do barelu, takže jsem musel zatížit prostřelenou nohu. Jen silou vůle jsem nezařval jako zvíře ale jen jako člověk. Pohybem se mi smyčka kolem krku nepříjemně utáhla.    „Ste si v něčem podobný, ty a ten tvůj pes. Dva toulaví podvraťáci - nikdo vás sem nezval, naděláte spoustu zmatků a když de do tuhýho...“ odplivl si, vytáhl kovový zapalovač a připálil cigáro balené v novinovém papíře. „tak to poserete nebo zdrhnete. Víš, Heinrich mi přikázal zavést tě na místo, kde si s Chickem před nedávnem rozdělili svoje kšefty. Každej se měl starat o to svý – můj šéf o chlast a Chicko o drogy. Měl sem tě tam nechat pomalu chcípnout jako vzkaz pro Chicka, ať se mu nesere na jeho území. Asi sis všiml, že je Heinrich kapku mimo – od tý doby, co mu míchám STREAM do žrádla, tak pomalu cvokatí a každýho novýho ve městě má za Chickova zvěda.“ Zkurvysyn si zhluboka potáhl z cigára smrdícího po plesnivých onucích. Taky bych si teď dal šluka.    Hunter si tenhle proslov zjevně užíval. „Jenže já tě tam nechal v provozuschopným stavu. A bez vody. Musel ses vrátit do města a podle toho, co sem o tobě slyšel, bys přitom způsobil dost rozruchu. A já mohl v tý chvíli odstranit mýho milýho tlustoprda Heinricha, hodit to na tebe a povýšit.“ Zasmál se drsně. „No budu muset šéfíka pomalu ale jistě vyřídit fetem, kdyžs to tagdle po...“    „Víš, co, běž už do prdele a nech mě tady v klidu chcípnout.“ Nedokázal jsem už déle snášet jeho přednášku a hlavně jeho tělesný pach. Smrděl tak, jakoby si v hnijícím spodním prádle pěstoval houby. Nemohl mi už stejně udělat nic horšího, než co se se mnou právě dělo. Kdyby mě zabil, jen by mi tím ulehčil, takže jsem se ani moc nebál. Hunter si to očividně uvědomil taky, a tak nade mnou jen mávl rukou. Druhým mávnutím přivolal jednoho z otroků a postavil ho ke mě na hlídku.    „Jdu ulovit tvýho bráchu, čokle.“ Významně si poklepal na pouzdro se zbraní a odkráčel ve směru předchozího zavytí.    Takže jsem se dostal do malicherného sporu o moc mezi dvěma lokálními grázlíky, z nichž jeden je drogová troska a druhý sadistický cvok. V duchu jsem se ušklíbl absurditě celé situace. Ale aspoň vím, proč umřu, a to se dnes poštěstí málokomu. Asi po půl hodině balancování na jedné noze jsem se začal nudit a dokonce se mi po Zkurvysynovi zastesklo. Po další hodince jsem pochopil, proč mi sundali košili. To když mi slunce udělalo z holých zad středně propečený kus živého masa. Dokázal jsem si živě představit naskakující puchýře. Za další půlhodinu jsem už uvažoval o skoku do barelu. Noha mě děsně bolela, vyčerpaný organismus selhával a nuda tu byla příšerná. Několikaminutové dušení na oprátce sice asi není dvakrát příjemné, ale stejně mě to čeká, tak proč tu agonii prodlužovat.    Nedokázal jsem to.    Další půlhodina nebo možná půl dne – už jsem ztratil pojem o čase. Zrovna jsem byl na dobré cestě upadnout do bezvědomí, když tu mě z počítání mžitek před očima něco vyrušilo. Nezaměnitelný zvuk mé zbraně se ozval odkudsi z pouště a mě zamrazilo. Po nějaké chvíli mé obavy potvrdil oslavný řev na druhém konci Morganu. Byl jsem z mé rozhledny schopen zahlédnout, jak se k Heinrichovu sídlu sbíhají všichni strážní i zbytek grázlíků a dělají kolem čehosi kruh. Dokonce i můj hlídač odběhl. Asi tušil nějakou oslavu na počest úspěšného lovu a já jsem zrovna nevypadal, že se chystám na útěk. Pak Hunter zvedl nad hlavu něco chlupatého a i odsud jsem jasně viděl ten jeho vítězný škleb. Takže mojí konzervu pro případ nouze otevřel někdo jiný...    Zrovna jsem se pokoušel sám sebe přesvědčit, že oči mě pálí a slzí jen a jen kvůli slunci, když jsem za blízkou zídkou zahlédl něčí zadek. Pak ruce a nakonec se vynořila celá Lee s pozadím zvednutým do výše, jak se marně snažila v těsných šatech plížit při zemi. Teatrálně si přiložila prst na pusu, jakože ticho a jala se šplhat ke mě na sud. Právě když jsem se pokoušel zachrčet, že se barel převáží a ať toho nechá, barel se převážil. Smyčka uvěznila v plicích na poslední chvíli nashromážděný vzduch a sevřela jakýsi krční nervový pletenec. Všechno začalo černat. Vnímal jsem jen pravidelný rytmus houp.... houp.... houp a vrzání plechové cedule. Jako skrz snovou clonu jsem viděl, že kolem mě zděšeně a zároveň roztomile poskakuje jakési děvče s mačetou v ruce.    Houp.    Asi se tou velikou mačetou snaží někam dosáhnout.    Houp.    Před nosem se mi mihla zarezlá čepel a sekla do něčeho nade mnou.    Houp.    Pak provaz náhle povolil a já se svalil bezvládně na zem. Lee rychle uvolnila uzel smyčky, rozvázala mi ruce a opřela mi hlavu o barel. Byl jsem schopen zachrčet jen: „V kabátě...“ a „podej mi...“ A pak už jsem se jen kochal pohledem na její zadnici, jak se skláněla nad kupou mého oblečení a prohrabávala je.    Na chvíli jsem odpadl. Probraly mě dívčí ruce, které se mi snažily cosi nacpat do pusy. Asi jsem Lee kousl do prstu, protože krátce vyjekla, ale zároveň jsem skousl i podivně známou gumovitou hmotu s hořkou příchutí. Mezi zuby mi zakřupaly krystalky účinné látky, smíchané se žvýkací gumou. Ačkoliv se kaučukovitá hmota ve vyschlých ústech spíše drolila než natahovala, efekt byl překvapivě rychlý. Zaostřil jsem na Lee a chytil ji za ruku, kterou mi do pusy cpala další žwejk-up. Stimy sice nenašla, ale pro začátek byl takový amfetaminový kopanec taky dobrý.    „Už seš v pohodě?“ zeptala se s ustaraným výrazem ve tváři. Dnes nebyla nalíčená. Slušelo jí to.    Místo odpovědi jsem vstal a začal na sebe házet oblečení. „Jo, díky. Ale teď budu muset zmizet – a to co nejrychleji. Nevíš, jestli má Heinrich kolem města nějaké hlídky?“    Lee se zatvářila trochu překvapeně a dost zklamaně. Asi čekala, že se jí vrhnu vděčně kolem krku a odnesu jí v náručí vstříc zapadajícímu slunci. Na to ale opravdu nebyl čas. „Myslim, že ne. Hunter ulovil toho tvýho psa a všichni teď slaví v Heinrichově baráku. Některý jeho lidi si mysleli, že je to nějakej pekelnej vlk nebo co, když včera utekl z města plnýho vozbrojenejch heinrichovců a dva přitom ještě zabil. No znáš tydle pouštní kmenový pohádky.“ Odfrkla si přezíravě.    To by mi mohlo dát slušný náskok, než se někdo ze slavících vypotácí ven a vůbec si všimne, že už nestojím ani nevisím na svém místě – problesklo mi hlavou. A snad si cestou dokonce stopnu nějakou karavanu. Rozkulhal jsem se okamžitě směrem do pustiny, ale Lee mě chytla za rukáv. „Tak to ne! Já sem tě vodřízla, tak mě musíš vzít sebou!“ Rozkročila se bojovně. „Už sem i sbalila nějaký zásoby.“ Přímo se dmula hrdosti na svou duchapřítomnost a hodila mi bágl, v němž byly kromě čutory s vodou a několika sucharů hlavně ženské hadříky.    „Podívej se, holka...“ nasadil jsem vysvětlující, autoritativní tón a sám v duchu uvažoval, co za argumenty jí vlastně mám předložit. Očividně si v naivitě svých patnácti let usmyslela, že budu její zachránce. Z bordelu jsem ji měl asi vyvést rovnou do krásného, velkého světa tam venku.    „Žádný - podívej se!“Zaparodovala můj tón. „Prostě dem spolu nebo nepude nikdo. Mohla bych taky zavolat lidi Herr Heinricha,“ zatvářila se lišácky a vůbec jí nedocházelo, že by je tím poštvala i na sebe. „Navíc ty bys s tou nohou stejně daleko nedopajdal a já vim, jak se dostat k Heinrichovu auťáku!“ Vypálila poslední a velmi pádný argument. Až příliš dobře jsem si uvědomoval, že když vyprchají účinky žwejk-upu, budu muset za každý nynější okamžik bez bolesti tvrdě zaplatit. „Můžu tě k němu dovíst. Bude to sice vo hubu, ale teď když všichni chlastaj, nikdo si ani nevšimne, že sme si ho pučili.“    „Tak jdeme.“ Popadl jsem ji za ruku a nechal se napůl vést, napůl podpírat. Auto bylo dnes opravdová vzácnost a funkční vozidlo pak přímo zázrak. Nemalá část Heinrichovy proslulosti se zakládala právě na jeho Oldsmobilu. Vzhledem k tomu, že benzín byl už dlouho jen polozapomenutým slovem v zaprášené encyklopedii, byl Starfire předělaný na lihový pohon.    Šinuli jsme si to skrz dlouho neobývanou část Morganu z dob, kdy se zde několik poctivců se tu snažilo vybudovat opravdový domov pro slušné lidi. Než se sem nastěhoval velký šéf.    „Musíš mě uvíst mezi svý bohatý kámoše. Určitě sis jich po Kalifornii nadělal spoustu, když furt cestuješ.“ Začala najednou zrzka brebentit. Neměl jsem to srdce jí říct, že z většiny měst na mé věčné pouti mě vypráskali jako prašivého psa, když je přestalo bavit dát se obehrávat. „Nejlíp když pojedem rovnou do Montebello. Tam prej žije celejch tisíc lidí! To je skoro jako před válkou v těch... velikoměstech, viď? A já si tam založim bordel a budu bohatá!“ Odkývával jsem jí všechny tyhle výmysly, když se ke mně otočila, aby viděla, jestli mají její velkolepé plány patřičně ohromující účinek.    „Neblížíme se náhodou nějak moc k Heinrichovu domu?“ Napadlo mě konečně se zeptat. Obešli jsme pomalu celý Morgan a naše trasa se nebezpečně zatáčela právě k centru nebezpečí. Vlastně jsme stáli jen asi dvě stě metrů od něj a všudypřítomné haraburdí nás krylo jen velice zhruba.    „No jasně! A kde sis myslel, že bude mít tlustoprd svoji káru? Stojí mu v přístavku za barákem, aby nemusel moc hejbat tim svym panděrem.“ Odpověděla s nevinným výrazem. Ten ovšem rychle zmizel, když jsem jí strhl k zemi a vystřídala jej grimasa naštvané primadony. Teď ale nebyl čas na hádky. Někdo z heinrichovců si asi všiml, že už nejsem na svém místě, protože ze dveří lihovaru a zároveň Heinrichova domova se vyvalilo hejno asi patnácti strážných a rozběhlo se - podle řevu všude kolem - po celém Morganu.    Viděl jsem z mého stanoviště skrz zborcené trámy nějaké chajdy jen část domu. Zrovna v tomto výseku stál Hunter a hned vedle něj se krčil jeden heinrichovec. Poznal jsem v něm mého hlídače u barelu. Něco asi opilecky blekotal, patrně výmluvy a omluvy za opuštění stanoviště. Třeskla rána – to když domluvil a sesul se k zemi. Ani jsem si nevšiml, kdy Zkurvysyn tasil.    Takže opět na zmateném útěku před přesilou nepřátel. Tentokrát zraněný a bez psa i zbraně - zato s postpubertální žábou na krku. Nemohl jsem ji tu nechat. Hunter by brzy vyčmuchal, kdo mi asi tak mohl být zavázaný a nejspíš by mne brzo vystřídala na barelu.    „Musíme honem pryč, než je napadne prohrabat i tyhle trosky. Máme šanci ztratit se jim jen v pustině.“ Řval jsem šeptem na stále nic nechápající Lee.    „Ale proč bys ji tu vlastně nemohl nechat? Co je ti do ní?“ Napadlo mě. V ten okamžik ale nebyl čas na rozmýšlení, a tak jsem Lee zcela instinktivně popadl za ruku a vlekl ji za sebou. Utíkat v podřepu bylo s rozsekanou nohou dost obtížné, nehledě na to, že jsem vypadal jako připosránek.    „Počkej! Dyť auto je opačnym směrem! Támdle! Můžem se přece plížit a vloupat se do...“ Ječela a snažila se vykroutit ruku ze sevření. Asi jí to všechno připadalo jako úžasné dobrodružství a horda krvežíznivých heinrichovců všude kolem tomu teprv dodala ten správně napínavý podtón.    „Hej! Všichni na Zbořeniště! Ten parchant je tam s nějakou děvkou!“ Takže utajení je v hajzlu. „Ellingtone, nechceš se připojit?! Máš tady rodinnou sešlost.“ Poznal jsem Hunterův hlas a automaticky se otočil. Zkurvysyn ukazoval na primitivní dřevěnou konstrukci před lihovarem, na níž za tlapy, jako ulovená zvěř čekající na vyvrhnutí, visel můj pes. V první chvíli jsem myslel, že mě klame zrak, ale ještě sebou cukal.    Utíkat už bylo marné a já to věděl – prostě nás svým počtem uštvou. Přesto jsem klopýtal dál, snažil se vyčerpaně imitovat běh a táhl za sebou teď už povolnou Lee. Pak se zase ozvalo hromobití mé bývalé zbraně a já ucítil, že za ruku vleču mrtvou váhu. Zastavil jsem. Pořád ještě jsem svíral dívčí dlaň, ale když jsem se otáčel, už jsem věděl, že je mrtvá. Na vztahy mám prostě smůlu.    Zavřel jsem oči – bylo to jen na pár sekund, ale mě připadalo, že se mi do vědomí celé věky propaluje pohled na dívčí obličej, po němž stéká jediný pramínek krve z dírky nad uchem. Tvář zůstala zachována i s překvapeným a vystrašeným pohledem. Zato temeno chybělo úplně a po zemi se z lebeční dutiny plazilo cosi mokvavě krvavého a želatinovitého.    Těch několik vteřin se ve mně akumulovala nálož adrenalinu, nasranosti, vzteku, lítosti i poslední zbytky amfetaminu ze žvýkačky. Celý tenhle špatný sen v němž se pořád dokola vracím do Morganu pro další zranění, útěky, ztráty a křivdy už prostě musí skončit. Smrtí. A je jedno čí.    Popadl jsem nejbližší kovovou tyč s kusem betonu na konci a rozběhl se k Hunterovi, který právě po pistolnicku profukoval hlaveň Desert Eaglu. Jen kvůli tomuhle feťáckému parchantovi a jeho hře o moc to všechno začalo. Spečená krusta na ráně v běhu popraskala a do boty mi stékala krev. Bolest tepající v lýtku se však změnila jen v další motor, který mě hnal vpřed. Periferním viděním jsem vnímal Heinrichovy gorily, sbíhající se ze všech stran. Obloukem jsem se rozehnal a tu nejbližší praštil betonovým kladivem na konci tyče do hlavy, až se zuby ve spršce krvavých slin rozlétly po okolí.    Jako skrz stěnu jsem spíš vnímal než slyšel další výstřel. Kulka mi málem vyrazila tyč z ruky, rozbila betonový zábal na konci a ještě se odrazila. Přímo do břicha heinrichovce několik kroků za mnou. Nevšímal jsem si toho. Vyběhl jsem po zhroucené prkenné stěně jakéhosi domku, abych se dostal na dostatečnou výškovou úroveň. Když jsem stál na hraně, stěna se převážila jako houpačka. To už jsem se odrážel, abych mohl oběma nohama zasáhnout hrudník přes dva metry vysoké, masivní skříně na lidských nohách. Byl to myslím mistr popravčí - ten co mi navlékal smyčku. Přistál jsem tvrdě na břiše, hned vedle sraženého obra. Kotníky mě bolely, jako kdybych nakopl železobetonovou zeď bunkru. Chlap sice s vyvalenýma očima lapal po dechu, ale dokázal se po mně rozmáchnout loktem a zezadu tvrdě zasáhl páteř. Brnělo mi ve všech končetinách, když jsem šplhal na jeho sudovitý hrudník. Zlomek vteřiny jsem na něm obkročmo seděl a zíral do jeho tupého ksichtu. Pak jsem se napřáhl a vrazil ostře zalomenou špici tyče do strumovitého krku. Hůl projela masem, zaskřípala o nějaké šutry na druhé straně a zůstala vězet napevno v zemi.    Připadalo mi, že se to všechno odehrává v jakémsi zpomaleném tempu. Když jsem se, opět v běhu, otočil, muž se krabím pohybem otáčel kolem tyče jako osy ve směru hodinových ručiček.    V tu chvíli už jsem byl od Huntera jen nějakých padesát metrů. Řady goril sice trochu prořídly, ale ne natolik, aby mě stále nemohli bez nesnází dostat. Přesto jsem už za sebou neslyšel žádné zvuky pronásledování. Hunter vypadal najednou trošku nervózní. Rozvážně zamířil a vypálil. Kulka mi roztrhla ucho. Nezpomalil jsem. Cítil jsem, jak mi krev stéká za límec a dost nepatřičně mě napadlo, že si asi budu muset pořídit brýle na gumu místo nožiček za uši.    Potom už Hunter nemířil ani rozvážně ani nerozvážně, ale jen nepřetržitě mačkal spoušť. Připadalo mi, že je to co krok, to kulka. Poté co náboje došly, rozhostilo se téměř dokonalé ticho. Zkurvysyn začal chvatně přebíjet druhý zásobník. Podle jeho třesoucích se rukou bych tipoval, že teď by dal za dávku STREAMu půl života. Stihl to, když už jsem mu stál tváří v tvář. Koukal jsem do černé hlavně, v níž se právě rodil zášleh výstřelu. To mě už nemohlo zastavit. Narazil jsem do Zkurvysyna celou nastřádanou kynetickou energií mého těla a srazil ho k zemi. Výstřel, který vyšel, musel mou hlavu minout o milimetry. Ovšem prachové plyny mi popálily rohovku a já najednou viděl jen na jednou oko.    Váleli jsme se ve smetí před vchodem Heinrichovy rezidence a zase jednou jsem se přetahoval o pistoli. Už jsem v tom měl praxi. Udeřil jsem čelem do Hunterova obličeje. Asi nějak špatně, protože ve výsledku jsem si roztrhl obočí o jeho chrup. Podruhé i potřetí už mi to šlo líp. Hunter cosi otupeně huhlal skrz zuby, které si cintal po bradě.    Svíral jsem v dlaních dlaně mého protivníka s kvérem. Skrz obvaz na rozsekané ruce mu prosakovala krev, a tak to trochu klouzalo. Pomalu jsem zbraň přes Hunterův odpor sunul nahoru, až se hlaveň pistole opírala o měkkou jamku pod bradou. Pak jsem jeho prsty zmáčkl spoušť. Díval jsem se do těch zhasínajících očí a mačkal a mačkal a mačkal. Nicméně dívat se mu do očí šlo jen do třetího výstřelu. Potom už byla hlava i s očima v okruhu asi deseti metrů všude kolem. Přesto jsem skončil až když jsem do toho cáru masa a kostí vyprázdnil celý zásobník.    Omámeně jsem vstal. Mrtvý Hunter smrděl krví a výkaly. Tedy ještě víc než zaživa. Přesto jsem ho prošacoval a mimo hrsti nábojů si vypůjčil i zapalovač a ten „vonný“ tabáček, jímž mě obšťastňoval na barelu. Heinrichovi chlapci stáli v nepravidelném půlkruhu kolem mě a s vystrašenými pohledy si cosi špitali. Z té domorodé hatmatilky jsem pochytil jen – „šílený“, „posedlý“ a „zlý duch“. Od nich mi asi díky jejich pověrčivosti už nebezpečí nehrozilo.    Nicméně zbývalo ještě vyřídit pár věcí. Sundal jsem z dřevěné kostry čokla. Pořád slabě chrčel, ačkoliv v krvavém kráteru v hrudníku se bělala tříšť nahrubo nasekaných kostí. Rychle jsem mu vpíchl do zadku obě poslední injekce Stimu. Sám bych je sice více než ocenil, ale asi se ze mě stává hodný hoch. Čokl po mě při proceduře chňapl, což jsem bral jako dobré znamení. Teď jsem pro něj víc udělat nemohl, tak jsem jej jen položil do stínu o pár kroků dál a podíval se rádoby hrozivě na okolostojící hunteráky. Asi mi válečný mejkap z mé krve a cizích zubů přilepených na čele dodal na přesvědčivosti, protože se začali chvatně rozcházet. Pořád mi moc nedocházelo, že jsem sám porazil menší vojsko ozbrojených mužů.    Vstoupil jsem do Heinrichova sídla, opíraje se o futra. Dům byl úplně vylidněný. Prošel jsem několika místnostmi s výraznými stopami po oslavách. Všude se válely lahve a kanystry toho jejich rychlokvasného chlastu a ve vzduchu se vznášel pach alkoholu nebo spíš desinfekce... a zvratků přirozeně. Pokušení lihovaru hned v domě bylo zřejmě příliš velké, a tak se slavilo často a všechno. Heinrich nikde.    Varnu jsem našel ve sklepě, primitivně vyhloubeném v zemi jako nora pouštní lišky. Holá hlína stěn byla obložena deskami. Veliká kolona s ústředním kotlem a spletí porůznu sflikovaných trubek utěsněných hadry mi připomínala vypaseného pavouka s tenkými nožkami. Heinrich ležel na matracích hned vedle. Nedýchal. Napěněné zvratky u úst už stačily ztuhnout. Takže to Zkurvysyn přeci jen vzal zkrátka a jednoduše svého bosse předávkoval. Nebo vlastně... to Chicko přeci dodal nové, silnější drogy do Morganu. A nejspíš i věděl o Heinrichově a Hunterově závislosti. Takže přeci jen nebyl velký šéf paranoidní bezdůvodně. Nebo to bylo celé jinak? Ale co je mi – kurva - do toho?!    Všechna ta smrt kvůli moci nad pavoukovitým monstrem, co chčije chlast. Sesul jsem se na zem a začal se hrozně smát. Skončil jsem, až když mi zaskočilo. Přihnul jsem si z kanystru aušusového Mezcalu a zbytkem podlil kolonu. Když jsem cvakl zapalovačem, záchvat hysterického smíchu mě chytil znovu.    Ovšem když jsem vybíhal ven, na smích už čas nebyl. Hořel snad i vzduch prosycený alkoholem. Musel jsem ze dna mých energetických zásob vyškrábnout poslední usazeniny. Schody jsem bral po třech a domem proletěl jako šíp. Přesto mě výbuch kotle málem dostihl až ve východu z lihovaru. Země se otřásla a pohřbila část sklepu za mými patami v sutinách. Spíš symbolicky než opravdu nebezpečně pak prošvihl chodbou jazyk plamenů a černého kouře. Oheň mi ve východu olízl záda, což mi mezi primitivy z Heinrichovy gardy jen dodalo na auře zlého ducha. Teď už přede mnou necouvali – rovnou prchali do pouště.    Takže co teď? Otálel jsem na místě a rozhlížel se kolem. Kupodivu stereo – tedy oběma očima. Zrak se mi už vrátil i do toho popáleného. Nikde jsem však nezahlédl ani jednoho obyvatele Morganu. Asi byli zalezlí ve svých chatrčích nebo ještě spíše ve Zlé snídani. Dav se v nebezpečí obvykle shromažďuje na jednom místě. Zamířil jsem tedy do Jenniciny hospody. Opravdu nutně jsem se potřeboval dát trochu do pořádku a její pivko by mi bodlo. Po několika krocích směrem ke Zlé snídani dveře lokálu zatarasila nepřehlédnutelná postava samotné majitelky. Zbytek osazenstva si už taky dodal trochu odvahy - postával za jejími masitými zády a koukal na mě jako na zjevení. Jennice na mne pomalu zamířila dvojhlavňovou kulovnici. Všiml jsem si jí v jejích tlapách až teď.    „Opovaž se přiblížit, ty hajzle!“ Zaburácela. „Si snad myslíš, že se ti vrhnem vděčně k nohám, ty náš zachránče, co?!“ Měl jsem pocit, že každé slovo snad ani nevyslovila, ale rovnou vyplivla. Zamířila kulovnicí směrem ke mě a zmáčkla kohoutek. Kulka zvedla obláček prachu o kus napravo přede mnou. Doufal jsem, že to mělo být jen gesto k postrašení a ne špatná muška.    „Tys zabil celej Morgan a ne jen toho tlustýho debila Heinricha a jeho poskoky! Uvědomuješ si to? Bez jeho lihovaru, bez někoho, kdo by to tu řídil a spravoval kolonu sme vyřízený! To on ten stroj postavil a staral se o něj. Teď odsaď můžem vypadnout a živořit někde v pustině.“ Poslední větu skoro zašeptala. „Měl si svoji pomstu, Ellingtone, ale teď vypadni nebo tě na mou duši odprásknu.“ S těmito slovy zašla Jennice opět dovnitř. Cítil jsem na sobě desítky očí všech těch fetek, ožralů a šlapek, co na mě zírali z přítmí Zlé snídaně, když jsem se beze slova otáčel na patě.    Všechno co řekla byla samozřejmě pravda, ale výčitky jsem necítil. Bez neustálého vědomí, že v pustině je každý odkázán jen sám na sebe, se tu nedá přežít. Někdo by tomu taky mohl říkat absence svědomí. Radši jsem si dal další žwejk-up a nepřemýšlel o tom. Byl poslední.    Zašel jsem kus dál do rumiště, kde už před hodnou dobou dosípal a dozmítal se obr s tyčí v krku. Zapřel jsem se nohou o jeho hrudník a trhnutím ten kus oceli vyprostil. Bude se ještě hodit. Hned za Heinrichovou rezidencí stála dřevěná bouda, o které asi mluvila Lee. Garáž Oldsmobilu Starfire. Vypáčil jsem tyčí řetěz na vratech a chvíli v mraku zvířeného a sluncem prozářeného prachu obdivoval ladné, oblé křivky kabrioletu. Nemohla je zhyzdit ani navařená konstrukce z kusů trubek kolem trupu auta. Ta snad měla sloužit jako nárazníky nebo stupátka v případě přepravy celé Heinrichovy bandy.    Psa jsem uložil na sedadlo spolujezdce a ještě si odskočil. Měl jsem štěstí – alkohol už vyhořel a ani sklep se nezhroutil celý. Zachováno zůstalo i schodiště. S námahou jsem po něm nahoru vyvlekl ohořelou mršinu Herr Heinricha. Naštěstí mu cosi během výbuchu urvalo levou nohu a kus podbřišku, takže byl náš macík o něco lehčí. Otevřel jsem vrzající kufr vozu zajištěný jen západkou a s funěním do něj převalil tělo velkého šéfa. Ještě z něj přitom cosi hadovitého a slizkého vypadlo. Můj nejbližší cíl byl Alhambra – sídlo drogového bosse Chicka. Snad pro něj bude mít zdechlina jeho konkurenta nějakou cenu.    Startoval jsem s pomocí drátů čouhajících pod volantem. Pes mi přitom olízl ruku. Už dýchal bez chrčení a ani v díře po kulce se netvořily krvavé bublinky. Najednou se mi před očima udělalo jaksi rozmazaně a nemohlo za to umazané, popraskané a drátěnou sítí kryté přední sklo auťáku. Svět snad přeci jen není taková hromada sraček, pomyslel jsem si, když jsem za pravidelného škytání motoru vjížděl do zapadajícího slunce. No, zapadalo sice po levé straně, ale víte, jak to myslím...