Když jsme šli pustinou, moje družina a Alrysina karavana, vzpomínal jsem, stejně jako nyní, na cesty svého problematického života. Na své těžké dětství v Denu, kde jsem přežil jen díky zlodějině, na děsivé zkoušky Vault city, ať už ty papírové, či trpělivosti, a také na vyhnaní z této šedivé metropole, způsobené hloupostí blízkého příbuzného. Vzpomínal jsem, s potutelným úsměvem ve tváři, na smrt mojí matky, kterou jsem přivodil vlastníma rukama, i na svoje sadistické akce po návratu do rodné hroudy. Ani své dvě zrady jsem neopomněl. Ani tu, jež přivedla do zkázy gang Rudé pěsti, ani tu, která odsoudila Den do područí Aradské říše. Vzpomenul jsem tehdy všechno. Tedy, skoro všechno. O svých následujících činech jsem pochopitelně přemílat nemohl.
Rozjímal jsem nad svými skutky, nad každým činem zvlášť, při té nekonečné pouti na sever, a došel k jedinému. K poznání, že jsem vlastně ničeho nedosáhl. Cokoliv jsem vykonal, absolutně cokoliv, nestálo ani za plivanec do tváře. Jak malá bezvýznamná krysa, co živoří na pokraji společnosti, tak jsem se cítil.
A za pekelně horkých dní, kdy paprsky slunce oslepovaly zrak, i za mrazivých nocí, kdy naopak řádil krutý vítr, přemítal jsem také nad tím, jakým způsobem bych to mohl změnit.
Když jsme dorazili na dohled k Eugenu, po táhlé štrece plné stereotypu, nestál tam už ten maličký Kratt, nicotný podvodníček, stál tam muž odhodlaný vládnout. Možná za tím stálo matčino pohrdaní, každopádně jsem se rozhodl změnit svůj život tím, že budu bažit po moci. Je totiž známo, že moc jako jediná může změnit nevýrazné ve velikány, může učinit člověka hodného zapamatování. Proto jsem to viděl jako jediné východisko svého problému.

Začal jsem s tím hned. Banda rabijáků, kterou jsem vedl, po celou cestu marně toužila po boji. Vypadalo to, jako by se snad všichni bandité a nájezdníci vydali na jih, prchajíc před vojsky Aradu. Popřípadě plnit kapsy do Denu, kde jak vůdce Čističů Slik, tak i můj dávný spojenec Zeela hromadili majetky hodné krádeže. Dopřál jsem tedy těm chudákům trochu krve a zaútočil na Alrysinu karavanu. Ta stará hlupačka nečekala takové překvapení méně než pět mil od města a její psí ksicht, společně se strážci nákladu, lehce padli pod naší palbou.
Poté jsme zamířili do Eugenu. Do města, v němž měly být splněny všechny mé sny. Zbytky rozbořené asfaltové silnice staly se posledním průvodcem a ještě téhož dne, brzo po odpoledni, jsme dokráčeli k cíly.

Město, do něhož jsme došli, nepatřilo mezi nejbezpečnější. Každý mohl záhadně zmizet, odsouzen k zapomnění okolními lidmi, aby se poté, pod roušku tajemna, opět zjevil coby otrok jedné ze dvou otrokářských skupin, jež vládly nad tímto místem. A ani smrt v osamělé uličce nepatřila mezi vzácné jevy, o krádežích či jiným menších prohřešcích ani nemluvě.
Krutá a zrádná byla tato osada.
Zlověstné trosky domů, kdysi tvořící předměstí velké metropole, vítaly příchozí, podávajíc děsivé svědectví o tamějších poměrech. Stopy po kulkách, ranách těžkými předměty i všelijaké jiné devastaci zdobily jejich stěny. Plíseň a sešlost potom dodávaly temně šedivý ráz, který plnil smutkem a depresí. Kdo zašel dál, mnoho nového nenašel, jen další poničené budovy, jen další chátrající trosky.
Celá osada, s malými výjimkami, sídlila na předměstí, obklopujíc starobylé centrum ze všech stran, jako když poušť obklopuje oázu v pustině. Byla by to však otrávená voda a plesnivé jídlo, které by jste v takové oáze získali. Rozpadlé mrakodrapy hrozící posledním pádem, jež by na místě pohřbil i tisícovku lidí, strašlivé stoky obývané krysami a jinou, snad ještě horší havětí, rozbořené ulice vedoucí do neznáma. A krom těchto hrozeb tu byla ještě jedna, pro místní nejděsivější. Podle jejich pověsti tam totiž pobývala temná mocnost nazývající se Xaz, jež mohla ohnout lidskou duši a poslat jí rovnou do pekla, to si mezi sebou říkali.
Jen několik lidí dokázalo na takovém místě žit. Mezi ně patřila zejména tajemná skupinka Xazových uctívačů, fanatiků bez jakýchkoliv mezí. Ti byli také druhou otrokářskou skupinou a ačkoliv se jich mnozí báli, jejich bezkonkurenční ceny lákaly kupce ze širokého okolí.
První skupinou byli lidé nazývající se Praví Otrokáři, ti sídlili několik kroků od vstupu. Ještě v nedávných dobách tvořili s Xazovými uctívači jeden celek, poté je však rozdělil spor. Dlouho mezi sebou válčili, nakonec ale byli donuceni ke smíru, ježto na jihu zbrojil Arad a na východě řádila královna banditů Sendai, kteří by mohli sporu lehce využít a město ovládnout. Od té doby tu panoval napjatý mír.
Vím, zbytečně moc ze svého, pořád se tenčícího času, jsem věnoval na hloupý popis, avšak tohle město ovlivnilo mou duši jako máloco. Temnota vpíjela a zlo plodilo zlo. Dobro bylo hubeno jak květina na poledním slunci.

Po chvilce strávené zádumčivým pozorováním jsem podle letákové tabule nalezl obchod, kterému měla Alrysa dodat zboží, a to po další chvíli směnil za peníze. Lehké peníze, nutno dodat. To, společně s výdělkem za vyzrazení důležitých informací Aradskému generálovi, přivedlo do mých rukou ohromné bohatství.
A jak už to tak se snadno nabytými penězi bývá, vydali jsme se utrácet. Ohromný bordel sídlící v bývalém supermarketu, hospoda s chlastem dovezeným až z Hubu, zde jsme mrhali penězi rychleji, než jsem si do té doby myslel, že je možné.

Tentokrát jsem však neutratil vše, moci chtivý syndrom totiž začal žádat svou daň a já, místo užívání si, vyrazil i se svými věrnými k budově místních vládců, k Pravým Otrokářům.
Těm jsme nabídli své služby a ježto v té době hrozila další občanská válka, byli jsme bez větších potíží přijati.
Zezačátku, jako ti nejnižší, lovili jsme nomády a divochy na severu, což byla rozhodně zábava, avšak já toužil po vyšším místě.
Proto jsem začal donášet, intrikovat a podvádět. Zničil jsem mnoho z těch, kdož mě považovali za spojence, mnoho jsem jich odsoudil k potupné smrti. Byl jsem ochoten učinit cokoliv jen proto, abych se dostal výš, a ještě výš.
Nekonečné stoupání se stalo mým smyslem života, mým naplněním.

Jen nemnoho stojí za zmínku z tohoto životního období. Mnoho krve sice špiní mé ruce, za skutky jež jsem tehdy vykonal, žádný z nich však není vhodný k tomu, abych na něj teď, v téhle potupné chvíli, vzpomínal. Stačí vědět, že byly strašné.
A hlavně prospěšné. Dva roky po mém příchodu jsem již zastával jednu z nejvlivnějších funkcí ve skupině a respektu se mi dostávalo jako málokomu. Jen vůdce a jeho dva zástupci stáli výš. Prožíval jsem šťastné dny.

Avšak nic netrvá věčně. Při jednom z lovů na otroky, jichž jsem se účastnil z důvodů ryze rekreačních, jsme chytili ženu. Tvářila se i vypadala jako lovkyně geckonů.
Byla nádherná, krásnější děvče jsem nikdy neviděl a nejspíš už ani neuvidím. Blond vlasy, modré oči, hotový protiklad mojí matky. V tom bych také hledal příčinu svého be
zhlavého zamilování se, vzniku pocitu tak opačného tomu, který jsem pociťoval k té staré a díky bohu, teda vlastně díky mně, už dlouho tuhé děvce. Všechny mé mocenské cíle náhle vzaly za své, toužil jsem jen po ní. Nejspíš proto jsem jí bránil a ochraňoval, zabraňujíc těm budižkničemům v činnostech, jež na otrokyních tak rádi prováděli. Ani já sám jsem nevykonal to, po čem jsem tak tou
žil, hodlal jsem si totiž podmanit nejen její tělo, ale i srdce. S tímhle rozpoložením jsem se tehdy vracel do Eugenu, nedbaje o peníze a moc. To byla chyba, chyba spouštějící další, ohromný řetězec chyb.

První z nich objevila se hned další den. Má pokleslá ostražitost přivedla skupinu do konfrontace s Xazovými uctívači, kteří zde nejspíš, stejně jako my, hledali úlovek. Ti opovážlivci na nás zaútočili a my museli čelit přesile.
Nakonec jsme byli poraženi, mnoho společníků padlo. Já sám přežil jen náhodou, zavalen mrtvolou jednoho otrokáře, zbytek byl zabit či odvlečen.
Chvíli jsem jen tak ležel, pln zklamání a hlavně stesku. Odvedli totiž sebou i ji, mou lásku. Vstal jsem však, odhodlaně vykročil a ještě ten večer
se vrátil do města.
Další den, po noci strávené neklidným spánkem, jal jsem se přesvědčit Pravé Otrokáře k tomu, aby na Xazovy uctívače podnikli útok A také osvobodili tu, jež byla zároveň mou otrokyní i otrokářkou. První tělem, druhou srdcem.
Snažil jsem se, ale vše bylo marné. Ti hlupáci za roky míru změkli, zvykli si na postavení slabšího. Odmítli bojovat, ačkoliv jsem jim pověděl o všem, ti zbabělci prostě odmítli. Nechali mě v tom samotného.
Váhal jsem. Na jedné straně dlela takřka sebevražedná smrt, jíž by mi bezhlavý vpád na území Xazových uctívačů jistě přivodil, na straně druhé byla nicota. Rozhodl jsem se pro první variantu, protože, jak mi trpce došlo, určitý druh smrti mě potká v každém případě. Šlo jen o způsob, a ten se mi ve zvolené možnosti jevil daleko stylovější.
Sebral jsem proto hrstku svých věrných a po čase stráveném přípravami jsme společně vyrazili k boji.

Skupina putovala temnými uličkami Eugenu, čím dál blíže k centru, až jsme se nakonec octli přímo před základnou Xazových uctívačů. Chvíli jsem váhal, toužil po návratu, avšak nepřátele si nás již všimli a zaútočili. Ani nevím, jak se to všechno seběhlo. V jednu chvíli jsem stál před tou odpornou barabiznou, neschopen boje, a ve druhé už jsem utíkal po zanesených chodbách té hnusné díry, hledajíc svou milovanou.
Našel jsem jí v jedné z otrockých klecí, jež jsem otevíral, abych znepřehlednil situaci. Chtěla utéct, zachytil jsem jí však za ruku a pohlédl do očí. Ani nevím, co tak velkého jsem udělal, ale podařilo se mi jí přesvědčit k tomu, aby šla se mnou.
Utekli jsme k poklopu vedoucímu do kanalizace a díky ní jsme skrze odporné stoky unikli jisté smrti. Poté jsme opustili město, bez zásob, jen sami dva.

Tehdy, v té ponuré chvíli, ukázala se má láska v tom nejlepším světle. Obstarala jídlo, obstarala vodu, obstarala vše. Nuž a já se přiživoval.
Den míjel za dnem a my jsme se postupně sbližovali. Prozradila mi své jméno, říkali jí Laura, a vyprávěla mi také o životě, který předtím vedla, životě plném lovu a následném stahování geckonů, což jsem ke svému nynějšímu nepochopení hltavě poslouchal. I já ji vyprávěl o svém, nicméně ona mluvila víc.
Tímto způsobem jsme strávili skoro měsíc, putujíc kamsi na východ, vida podle slunce a hvězd, až nás nohy zanesly do malé vesničky zvané Hegred.

Žádné pozůstatky starého světa, jež jen hyzdí a znepříjemňují bytí, nekazily tuto primitivní vesničku. Domky z věpřovic a sešlých trámů, maličké farmičky zaplněné klasy obilí, víc zde člověk nenašel. Teda až na hliněný val, jedinou obranu celého Hegredu.
Lidé obývající vesnici nebyli o nic vyspělejší, než jejich příbytky. Vidláci a řemeslnící, popřípadě jiní zaostalci, ti tvořili zdejší populaci. Číst ani psát neuměli, počítání končilo u malíčku pravé ruky. Nicméně to byli milí a pohostinní vidláci, tyhle vlastnosti jim nikdo upřít nemohl. Ke všem se chovali až přehnaně dobrácky.

Na tomto místě začal můj nový život, s Laurou po boku. První noc v Hegredu jsem jí konečně sbalil, značně nechápaje své předchozí otálení, a další den už jsme společně budovali vlastní obydlí, vepřovicový domek na jižním kraji vesnice.
I vše poté ubíhalo až přespříliš idylicky. Lovení geckonů se stalo naším živobytím, vepřovicový domek základnou, láska jistotou. Člověk by se až divil, jak málo toho jednomu stačí ke štěstí…

Nic však netrvá věčně a trhliny se objevují stejně lehce, jak těžce potom mizí. Jednou, když jsme zrovna byli na lovu geckonů, přicestovala do vesnice skupinka pochybných existencí. Pátrali po mně, bezvýznamném Krattovi, a hledání je zavedlo až sem, na samotný kraj světa. Vesničané rychle zapomněli na mé služby osadě, strach a touha vydělat byla větší, než jejich loajalita. Čekali na můj a Lauřin návrat, skupina taktéž, aby nás dostali a zničili.
Tu bandu vedla Zeela, kdysi spojenec, nyní nepřítel. Chtěla vykonat pomstu za mou dávnou zradu, kterou jsem jí uvrhnul do takřka jisté záhuby. Nevím, jak unikla, a ani mě to nezajímá. Je však jasné, že mě musela velice nenávidět, páč bych jen těžko hledal jiný důvod k tomu, aby pátráním ztratila tolik času.
Přepadli nás, sotva jsme přešli branou, žádný chytrý plán či cokoliv jiného. Ale my jim unikli, podařilo se nám vysvobodit z jejich sevření a prchnout do dáli.

V té době bych to nazval šťastnou událostí, nyní bych tomu raději žádný název nedával. Opět jsme cestovali pouští, živíc se lovem divé zvěře, putujíc od osady k osadě. Tak jsme strávili několik dlouhých měsíců a já byl pořád spokojeny, ježto Laura kráčela tam, kde jsem kráčel já. Nicméně její nadšení brzo opadlo, stejně tak jako její láska.
Proto mě, za jedné letní noci, probudil hlas staré známé. Laura zradila. Obrys vychrtlé postavy zakrýval oblohu a brokovnicí mířil na mou spící maličkost. Byla to Zeela.
Vytáhla mě ven za město, ve kterém jsme přespávali, za pomoci kumpánů. A také Laury. Ta zmije se ani neomluvila, jen žvanila něco o penězích, jako by to mělo být dostatečné vysvětlení jejího podlého chování. Zeela příliš nemluvila, chlad jí neopustil ani tentokrát.
Ano, byli to oni, kdo mě dostali na tenhle odporný kříž, byli to oni, kdo mě odsoudili na smrt.

Tímhle končí moje vyprávění, můj monolog. Nebyl to bůhvíjaký život, v podstatě stál za hovno, ale takový konec si rozhodně nezasloužil. Umřít jako starý děda v Hegredu, obklopen vnoučaty, to by se hodilo víc. S tím já však už nic nenadělám.
Je zvláštní, že ze všech těch hrozných skutků, které jsem vykonal, potrestaly mě nejvíc ty dva, jež považuji za dobré. Prvním byla pomoc mé matce, za níž jsem přišel o slušné živobytí, druhým pomoc mojí lásce, za níž ve finále přijdu o život.
Vlastně je jedině dobře, že zhebnu. Žít s tímhle poznaní, asi bych už moc dobrého nevykonal. Možná že by i ta velká katastrofa, jež přivedla lidstvo takřka na pokraj záhuby, byla ničím proti hrůze, kterou bych rozpoutal já. Hněvu na to v sobě mám víc než dost.
Nicméně, já už jsem v podstatě mrtvola, mrtvola odsouzená k zapomnění. Snad už nebudu čekat příliš dlouho, snad to přijde už brzo.

V pustině, daleko od míst, kde obvykle kráčí lidská noha, tyčí se osaměle symbol utrpení, dřevěný kříž. Nevisí na něm nikdo důležitý, jen nějaká bezvýznamná zdechlina. Nicotná zdechlina, která vás svým hloupým vyprávěním připravila o čas, jímž by jste jistě mohli naložit o mnoho lépe…