Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Hnoj - Až na konec světa Po velké válce se celá dříve "modrá" planeta změnila v pustinu. Pustiny jsou nekonečné. Plné nekonečné beznaděje, která nás nutí páchat strašlivé činy. Pustina ale není všude stejná. Má mnoho podob. Může to být vyprahlá poušť, kde jediná věcí na které závisí vaše přežití je voda, ta životodárná tekutina. Jinde je pustina mrazivou plání přikrytou sněhem, na které fouká vítr tak silný, že krystalky sněhu které zvedá ze země letí takovou rychlostí že se vám zapichují do holé omrzlé tváře a působí vám bolest, jako tisíce jehel najednou procházející skrz vaší kůži hluboko do vaší mysli, kde pak zanechávají strašlivé šrámy, které se nikdy nehojí. Já nenávidím pustiny. Vždycky jsme žil ve městě. Miloval jsem dav. Těšil jsem se z jeho přítomnosti a jeho obdivu k mým činnům. Ale teď už jsem asi přešel určitou mez. Jo čeho je moc, toho je příliš… Miloval jsem, jak všichni ti prosťáčci žasli nad tím, kdy jsem prohnal kus žhavého olova něčí hlavou a ta se rozletěla jako meloun… Miloval jsem to, když jsem poklekl k tělu a vzal si nějakou cetku té mrtvoly. Ty davy okolo mě ani nedýchaly a sledovaly každý můj pohyb, oči jim doslova lezly z důlků. Miloval jsem ten křik mých obětí. Miloval jsem ten pach spáleného masa a čerstvé krve, které se rozlila po pouštím písku a slepila ho do černé hmoty. Miloval jsem ten zvuk praskající kosti, když jsem zohavoval mrtvoly a dupal po jejich končetinách, které jsem ohýbal do těch nejnepřirozenějších poloh a kroutil jimi, aby těla vypadal groteskně. Když jsem před týdnem přišel za Metzegerem, měl jsem velkej problém, šli po mě snad všichni lovci odměn z celé republiky. Nebylo dne, abych se neutkal alespoň s jedním. Nebylo dne, aby nepřibil alespoň jeden zářez na pažbu a cetka na památku.Byl jsem tehdy v Reddingu, když jsem si uvědomil, že jsem vážně v průseru. Seděl jsem u Malamuta a popíjel. Celej lokál byl prázdnej, až na barmana. Ne, že by sem nikdo nechodil, ale po mém příchodu nálada jaksi opadla a všichni hosté se pomaloučku vytrousili ven. Seděl jsem tam a pomalu požitkářsky jsem usrkával drink ze staré prasklé skleničky. Bylo to zkrátka klidný odpoledne… Pak se dveře rozrazili a dovnitř vletělmladíček v dlouhém kabátě s brokovnicí v rukou jejíž hlaveň mi mířila přímo do míst, kde jsem už a několik vteřin nemusel mít mozek. "Mám tě ty hajzle!!" zakřičel na mě ode dveří. "Proč si to myslíš?" "Sedíš tu. Nemáš zbraň. Jsem prostě ve výhodě." "Možná." "Teď se otoč ty parchante, hezky pomalu." Zavelel mi. "Hele a proč mě hlavně chceš chytit. Jen pro peníze, nebo je v tom něco osobního?" "Zabil jsi mi bratra." "Byly doby, kdy jsem zabil všechno, co se hýbalo… A teď zabiju tebe." Vyskočil jsem ze židle a z pouzdra na opasku jsem vytáhnul stařičký, ale stále ještě neuvěřitelně účinný revolver. Než stačil ten mladíček něco udělat, střelil jsem ho do stehna. Začal křičet a jeho kalhoty se začili barvit jeho mladou a nerozvážnou krví. Temně rudá skvrna se rozrůstala a on jen naříkal. Chytil jsem ho za vlasy. Měl je jemné, dlouhé a plavé. Táhnul jsem ho za ně doprostřed ulice. Prachem a špínou, brahminíma sračkama. Uprostřed ulice jsem ho položil a vystřelil do vzduchu, abych získal publikum, které se každým okamžikem rozrůstalo. Lidé se zastavovali, aby se podívali, co se bude dít. Dobře vím, jací lidé jsou. Neuvěřitelně krutí a krvelační. Chtěli vidět tuhle popravu. Chtěli se dívat, jak bude umírat a křičet u toho, milovali to stejně jako já. V tu chvíli jsem pro ně byl bohem. Zábava mohla začít. Položil jsem ho tam a střelil ho do druhé nohy. Začal naříkat a křičet. Nemohl už nic dělat. Jen umřít se ctí. Nejdřív pomaloučku jsem se mu postavil na hrudník, aby se začal dusit a sýpat. Ty táhle zvuky z jeho úst, když se marně snažil nabrat dech mě přiváděli k naprosté rozkoši. Před očima se mi zatmělo a já už jen cítil dech davu a jeho tlukot srdce, který tam v tu chvíli bušil jako pekelné zvony. Začal jsem na jeho hrudníku skákat a po třetím silném dupnutí se ozvalo to křupnutí, které pro mě bylo jako úder hromu. Začal sýpat ještě víc, zuřivě se snažil nabrat něco málo vzduchu. S každým jeho pokusem o nádech se zvyšovalo napětí davu a moje rozkoš. Umřel tiše, jako pravý bavič, dokázal bavit dav svým marným soubojem o život ještě několik minut, které mi připadali, jako nekonečný orgasmus. Pokleknul jsem k němu a utrhl řetízek na jeho krku, na kterém byla zavěšena stará mosazná nábojnice. Proklestil jsem si cestu davem pryč z města. Musím zmizet, než se to dozví šerif. Stočil jsem se tehdy na sever. Do Denu, byl tam totiž Metzeger a ten mi vždycky poskytnul útočiště. Byl to sice otrokář, ale byl to dobrej chlap, nikdy nikoho nepodrazil. On tomu městu v podstatě vládnul. Už jak jsem vstoupil do Denu, přitočil se ke mně malej spratek a zajel mi rukou do kapsy. Viděl jsem ho, ale nechal jsem ho bejt, následoval jsem ho, do jeho úkrytu v jednom ze zničených starých domů. Ten malej fakan si sednul na zem a začal zkoumat můj kompas, sledoval jsem ho asi pět minut, jak si s ním hrál a v hlavě se mi honili všechny druhý mučení, které na něm vyzkouším. Vešel jsem tam za ním. Hned mě poznal a snažil se schovat můj kompas za zády. Chňapnul jsem po něm a hrubě ho chytil za rameno a pořádně ho zmáčknul. Začal křičet, abych ho nechal, že nic neudělal. Dal jsem mu pár facek a až upadl a rozbrečel se. Byl to malý chlapec, mohlo mu být nanejvýš sedm. Ale stejně to neměl dělat. Chytil jsem jeho malé zmítající se nožky, neměl boty a chodidla měl samý šrám od toho, jak chodil bos. Svázal jsem mu hony k sobě a nechal volný konec, abych ho mohl táhnout. Tentokrát ho nechci zabít na veřejnosti. Tohle je jen mám vlastní osobní vendeta. Táhnul jsem ho po schodech nahoru ze sklepa. Na každém schodě křičel a plakal. Ale sám si za to může, když už chce krást, tak se nemá nechat chytit. Dovlekl jsem ho do místa kde z jedné pobořené zdi koukala asi ve výšce třech metrů kovová tyč. Přehodil jsem druhý konec lana přes tu tyč a vytáhnul toho haranta, že měl oči zhruba ve výšce mých očí. Visel tam vzhůru nohama a křičel o pomoc. "Nekřič, tady ti nikdo nepomůže." Řekl jsem mu a něžne ho pohladil po vlasech. Odhalil jsem jeho mladý a krásný krk. Byl tak špinavý až se mi zvednul žaludek. Nahmatal jsem tepnu a nechal se unášet rytmem jeho života. Přestal křičet. Každé další zapumpování krve v pod jeho kůží mě stále více a více rajcovalo. Vzal jsem jeho krk a chytil ho za bradu, abych na něj lépe mohl. Jedním tahem jsem proříznul krk. Začal krvácet a křičet. Zmítal sebou na provaze a krev stříkala všude kolem a vytvářela v prachu podivuhodné obrazce a tvary. Nabral jsem si na prst trochu krve a olíznul jí. Byla tam sladká a čistá. Přestal se zmítat a proud krve pomalu ale jistě ustával a s ní i moje neuvěřitelná rozkoš. Smrt je neuvěřitelně sladká, ať jí rozdáváte, nebo přijímáte. Je to rozkoš, droga. Je to extáze mého života. Moje duševní potrava a nejniternější potřeba. Nechal jsem tam to bezvládné tělíčko viset a šel za Metzegerem. Nechal mě přespat jednu noc v cechu otrokářů a pak mě poslal na sever. Mimo hranice republiky. Do města, kde neplatí zákony a lidé jako jsou tam vítaní. Nemohl jsem již na území republiky zůstat déle. Nebylo místa, aby se mě tam někdo nepokusil zabít. A tak jsem tady. Uprostřed pustiny. Uprostřed ledové pláně, bez nejmenšího tušení, kde jsem. Vím kam jdu a odkud jdu. Mým cílem je město Vancouver, nejsevernější město obydlené lidmy. Brodím se po kolena sněhem a začínám pochybovat o tom jestli to město vůbec existuje a jestli se mě dokonce i Metzeger nechěl zbavit a tak mě poslal sem. Do míst odkud není návratu. Vždycky mi říkali, že svět je nekonečný. Ale teď, když tu tak stojím, vidím, že to byla chyba. Právě jsem došel na jeho konec.