Johnova skupina tábořila ve stínu nevysokých skal. Slunce již zapadalo a John se jen tak poflakoval, byl unavený po celodenním namáhavém pochodu. Maskovací plenta v barvě zlatavého písku byla roztažena do čtverce mezi čtyřmi stromy, chránila Johna před posledními otravnými paprsky slunce. Zbytek skupiny porůznu polehával ve stínu, mladý velitel věděl, že by měl také někdo hlídkovat, ale neměl to srdce někomu poručit.
"Dobrá chlapi! Já si beru první hlídku, po mě jde Pier, pak Mike, Lars a nakonec Swen, ten bude mít nejkratší hlídku, tak připraví snídani. Budeme se střídat po dvou hodinách!" Dořekl John, vzal M16 A3G a vylezl si na nízký kámen.
Do hodiny všichni usnuli, spali jako zabití, aby taky ne, potom pronásledování! Honilo je snad celé Dog City. John vzpomínal jak to všechno začalo.

"Nádhera!" Řekl Swen a podíval se směrem k obrovské žhnoucí kouli. "Tak tohle je slunce!" Řekl užasle. Celá skupina stála jako opařená, postupně si začali sundávat ochranné brýle a plynové masky.
"Nečum tak blbě Swene, prostě slunce. Svítí to, pálí to a až chcípneš, tak tě to dokonale vysuší, co je to? Sušička to není Piere!" Zavtipkoval Mike. Dlouhou chvíli mlčky stáli, kryjíce si oči pozorovaly tu nádheru. Johnovi zacukali koutky, pak se rozesmál. Smál se štěstím.
"Co je mu?" Zeptal se Mike.
"Asi se zbláznil." Odvětil Piere, neustále civící na slunce.
"Ne, nezbláznil jsem se, jenom mám ohromnou radost. Vždyť jsme první z naší generace, kdo viděli slunce!" Reagoval se smíchem John. "Tak dobrá, jdeme!" Řekl teď už podstatně vážnějším hlasem a vykročil směrem k východu, směrem, kterým se ubírali vojáci v energozbrojích.

Šli neměnnou, němou krajinou. Písečné duny, tu a tam skála a zase jen písek. Přestávali věřit, že by tu mohl existovat nějaký život. Zásoby vody měli zhruba na měsíc, teď už byli na cestě týden, jestli do pěti dnů na něco nenarazí budou se muset vrátit s nepořízenou. Morálka ve skupině rapidně klesla, všichni začali věřit teorii, že opravdu nikdo a nic nepřežilo třetí světovou válku. Monotónně pochodovali, nemluvili, jen šli. Stopy vždy pečlivě zavál vítr.
Druhý den ráno se konečně dočkali. Na horizontu zahlédli malé černé tečky. John poklekl a k očím přiložil digitální dalekohled. Viděl pětici maskovaných mužů a čtyři krávy, moment. Ty krávy mají dvě hlavy!
"Co je? Co tam je?" Zeptal se nedočkavě Swen. "Nějací lidé? Tak mluv!"
"Pět lidí a čtyři krávy. Ty krávy, ony, ony mají dvě hlavy!" Odvětil mladý velitel a znovu se podíval do dalekohledu. Mírným poklusem vyrazili k nim, s Johnem v čele. Byli už na dostřel od nich, byli tak šťastní, že zapomněli na bezpečnost. Teprve ve chvíli, kdy pětice postav zaujala střelecké pozice, začali myslet na bezpečí.
"Jdeme v míru! Nechceme boj!" Řval jejich směrem John.
"Kdo jste?" Dostalo se mu odpovědi. Postavy byli oblečené v potrhaných hadrech různé barvy, přes ústa měli šátky.
"Jsme první průzkumný oddíl Vault Rangers." Odvětil John. Chvíli byl klid, bylo vidět, že se ti lidé na něčem domlouvají. Pak to vypuklo, maskovaní muži zalehli k zemi a spustili palbu, dosti nepřesnou palbu. John byl zmatený, nechtěl postřílet nevinné vystrašené lidi, ale neměl jinou možnost. Zavelel k opětování palby. Zkušení Rangeři stříleli přesně, během okamžiku vše skončilo.
"Sakra, sakra, sakra!" Opakoval John, kopajíce do písku. "Náš první kontakt s lidmi a my je postřílíme, do prdele!"
"Nemůžeme za to, museli jsme se přece bránit." Odvětil klidně Pier.
"Já vím, já vím." Řekl už o mnoho klidnější mladý velitel. "Pojďme, obhlídneme ty dvouhlavé krávy."

Další dlouhý den pochodu, přesto byl již veselejší, alespoň věděli, že nejsou na celém širém světě úplně sami. Povídali si a v klidu pochodovali. Proti slunci je chránily kulaté sluneční brýle a vojenský klobouk, na zádech se jim houpala helma, plynová maska uzavřená v železném pouzdru, batoh, skládací rýč, přikrývka, láhev na vodu a nějaké ty granáty. I s touto zátěží šli celkem svižně, po třech hodinách svižného pochodu John něco zahlédl. Zadíval se dalekohledem tím směrem, viděl vysoké hradby a za nimi budovu, zdánlivě připomínající kostel.
"Město, před námi je město!" Volal radostně mladý velitel. Skupina rapidně zrychlila, během hodiny byli před branou.
Město bylo ohraničené asi dva metry vysokou napůl betonovou a napůl dřevěnou hradbou. U vstupní brány nebo spíše větších dveří stál muž s puškou, nad jeho hlavou se v poryvu větru houpal název Dog City.
"Co chcete!" Vyštěkl na ně bez sebemenšího respektu. Muž vypadal tak na třicet let, širokou hruď krylo zánovní kožené brnění, obličej měl plný jizev a zarudlých fleků, hlavu mu kryla dělnická přilba.
"Jsme první průzkumný oddíl Vault Rangers. Pocházíme z Vaultu, jestli víte, co to je." Odvětil John, jak nejpřívětivěji dokázal.
"Ne, o žádnym Vaultu jsme jaktěživ neslyšel. Mě v celku nezajímá odkud jste, ale myslim, že starosta by si s vámi chtěl promluvit. Nechte tu zbraně a jděte dovnitř." Dořekl strážný, hledíc na dokonale ošetřované nablýskané zbraně.
"Zbraně tu rozhodně nenecháme!" Odsekl Swen.
"Počkej Swene. Ty, Mike a Lars tu zůstane, budete hlídat zbraně. Já a Pier půjdeme dovnitř." Zavelel John a skupina se rozdělila.
Stáli za vstupní branou a jen žasli. Jediné co viděli byla bída, neskutečná bída. Napravo od nich ležel stařec v kaluži vlastní moči, pochrchlával a spal. Nalevo viděli procházet malého kluka, nosil těžké trámy, byl vyhublý a tváře měl opuchlé. Když tak procházeli ulicemi směrem k takzvané radnici, chtělo se jim zvracet. Konečně dorazili ke dveřím, vedoucím do nejvyšší a nejhonosnější budovy ve městě. Dorazili ke staré radnici, bylo vidět, že tato budova tu stále ještě před válkou, byla upravena z původního kostela. Kousek ode dveří stálo staré oprýskané auto, na kapotě mělo modrobílý znak s nápisem BMW.
"Dobrý den." Řekl John, když je zavedli před místního starostu, který se představil jako Johan Rudiger.
"Nevím co je na něm dobrého, ale tak velí slušnost." Starosta byl muž kolem padesátky, šediny prorůstající vousem a značně prořídlými vlasy toho byli jasným důkazem. Bylo na něm vidět, že na rozdíl od ostatních lidí ve městě si nežije vůbec špatně, jasně najevo to dávali přebytečná kila.
"Nebudu to zdržovat, předevčírem jsme vyslali malý průzkumný oddíl, nevrátil se. Chtěl jsem se jen zeptat jestli jste někoho nepotkali na svých cestách. Bylo to pět mužů a čtyři brahmini." Řekl Johan a ještě více se rozvalil ve svém koženém křesle.
Johnovi zaskočilo, má jim teď říct, že je omylem postříleli nebo má mlčet? Vyměnili si s Pierem vědoucí pohledy.
"Ne. Vůbec nikoho jsme neviděli." Odvětil John. "Můžu mít já teď jednu otázku?" Zeptal se.
"Ale jistě, mluvte." Odvětil starosta se špatně hranou zdvořilostí. "Copak máte na srdci?"
"Hledáme muže s energozbrojemi, neznáte někoho takového?" Zeptal se Pier.
"Energozbroje? Hmm, vlastně znám. Je to asi měsíc, přijeli sem nějakým autem, tři dny tu pobyli, nevěděli jsme proč. Potom odjeli, nic zvláštního, prodali nám ještě nějaké vybavení." Domluvil starosta a pohybem ruky pokynul k odchodu Rangerů.
"A můžu se zeptat, kterým směrem odjeli?" Řekl John, povzbuzený takovou novinkou.
"Na sever, myslím." Odvětil Starosta nevrle.
Po dlouhých debatách se stráží dohodli, že si zbraně mohou nechat u sebe. Rangeři se ubytovali v místním polorozpadlém hotelu. Po dnech strávených v divočině se sušeným masem a teplou vodou si užívali hlavně relativně čerstvého jídla a vody.

John se náhle posadil na tvrdé posteli, probudila ho rána do okna. Rychle vstal a podíval se ven, před budovou hotelu stály davy lidí, mohlo jich být kolem stovky. Řvaly a házely kameny do hotelových oken.
"Co, co se děje?" Zeptal se probudivší Mike.
"To nevim, házejí po nás kameny! Nerozumim co řvou? Něco jako vrazi, zabijáci!" Odvětil John a začal se oblékat do uniformy. Sešel po schodech do přízemí, tam už čekaly stráže a starosta.
"Co se to sakra děje?" Zeptal se John nevrle. U dveří stáli dvě stráže oděné v kožených bundách a vedle starosty další dva strážní v kožených zbojích, všichni byli ozbrojení loveckými puškami.
"To by jste měli vysvětlit spíše vy! Včera ráno jsem vyslal průzkumníky, aby našli nějaké stopy po předchozím týmu průzkumníků. A co by jste řekl?" John mlčel, pomalu mu docházelo o co tu půjde. "No, našli jsme je zakopané v zemi, místo bylo označené křížem." Řekl Rudiger a zvedl obočí, čekal na Johnovu reakci.
"Co to má společného s námi?" Zeptal se mladý velitel nechápavě.
"Našli jsme tam taky tohle asi to jeden z vašich mužů zapomněl." Odvětil starosta a vytáhl vojenskou helmu, tu kterou ztratil Swen. John už nemohl jinak, než s pravdou ven.
"Dobrá, zabili jsme je my! Oni na nás ale bezdůvodně zaútočili!" Rozkřičel se John, velitel rangerů.
"Zatkněte ho! Dojděte i pro ostatní, jsou nahoře!" Rozkázal Johan Rudiger, starosta města Dog City. John nebyl hloupý, než sešel domů, připravil své muže. "Krycí palbu, teď!" Ze schodiště vyběhli tři plně vyzbrojení rangeři, snažili se střílet na nohy nebo jen výstražně. Bohužel jedna odražená kulka zasáhla starostu do břicha, ten se těžce raněn skácel k zemi, dva strážní ho odvlekli ven.
"Ustupte nahoru!" Řval John na své muže. Ustupovali do horních pater, teď už bylo jedno jestli střílí na nohy nebo na srdce, přesto se snažili nezasáhnout. Přestali střílet, byli v prvním poschodí na chodbě, dole v přízemí byl najednou klid, žádné zvuky střelby.
"Swene běž se podívat jestli se odsud dá dostat nějak jinak než hlavními dveřmi. Piere, Miku a Larsy vy budete krýt schody!" Po krátké odmlce John dodal. "Zastřelte každého, kdo se bude chtít dostat nahoru! Já jdu sbalit alespoň nějaké naše věci."
John vykoukl z okna. Viděl dav lidí tísnící se kousek od hlavního vchodu do hotelu, před dveřmi stáli tři muži a snažili se dav dostat dál od dveří. Zhruba v prostředku masy těl nesli starostu na nosítkách, procházeli s jeho mrtvolně bledým tělem neustále houstnoucím davem. Mladý velitel slyšel útržky slov, které lidé volali:
"Vrazi. Zabijáci! Mezi nimi byl můj manžel! Hřáli jsme si hady na prsou! Já vůl je ubytoval ve svém krásném hotelu!" Nezvladatelný dav lidí povalil a pošlapal stráže, chránící vstup do budovy.
Ozval se zvuk praskajícího dřeva, jak se dveře v přízemí rozlomily pod náporem proudící masy lidí. Byli vyzbrojeni sekerami, noži, ale někteří i puškami a pistolemi. Pier věděl co bude následovat, buď bude střílet nebo se nechá zabít. Podíval se na Mika a Larse, jejich tváře nezářily jako vždy úsměvem, mračily se a stékal po nich pot. Pier věděl co jeho kamarádi cítí, to samé jako on, vždyť ti lidé za to nemohou, my jsme jim postříleli přátele! Z přemýšlení ho vytrhli první výstřely, byli dosti nepřesné. Rangeři přestali váhat a začali jednat. Mikova dávka z pé devadesátky je zasáhla tři muže v čele hordy, padli k zemi a valící dav je zašlapal do země. Pier se opřel o zeď a namířil M16 A3G, dávka z této zbraně poslala k zemi šest lidí. Lars nepoužil m šedesátku, nechtěl způsobit masakr, proto vytáhl Glock a začal střílet. Padali další a další výstřely a vzduch začínal houstnout, dav se přestal bezhlavě hrnout do schodů, místo toho začali lidé systematicky pálit ze zbraní. Pier a Mike se museli stáhnout.
"Musíme vypadnout, musíme odsud! Jdou nahoru!" Křičel Pier zatímco se řítil chodbou. Swen čekal u dveří do jednoho z pokojů.
"Tudy se dá dostat ven, musíme přes střechu a skočit dolů!" Křičel Swen a mířil do chodby kudy běželi rangeři, prchající před rozvášněným davem. John vyběhl z pokoje s baťohem narvaným k prasknutí.
"Tak padáme!" Zařval nekompromisně a hnal se ke dveřím, kulka vypálená z hlavně jednoho muže z davu se zaryla do dveří, těsně vedle mladého velitele.
"Skoč!" Zařval Mike, který seskočil ze střechy jako první, klečel dole a kryl okolní ulice. Swen zabarikádoval dveře do pokoje a kryl je. Lars skočil, kotník neudržel váhu jeho urostlé postavy. "Do hajzlu!" Zaklel protože si zvrtl kotník, ale to už John skákal za ním, zkušeně se při dopadu překulil a nic se mu nestalo. "Pojď Swene!" Křičel mladý velitel, ale to už se Swen dávno chystal ke skoku, dopadl a rychle vstal na nohy. Rangeři se hnali zběsilým sprintem k bráně.

John na hlídce usnul, jen na chvíli, přesto se celý vyplašený vzbudil. Když zjistil, že se nic neděje pomalu se uklidnil. Nebyl by zrovna dobrý příklad, kdyby jeho muži viděli jak spí na hlídce. Mladý velitel se podíval do batohu, zásoba jídla tak na den, možná dva. Voda vystačí maximálně jeden jediný den! Jestli brzy nenajdou nějaké město nebo vesnici nebo jen zdroj vody … Nechtělo se mu to ani domýšlet, jejich Vault na ně spoléhal, vkládal do nich veškeré své naděje a oni zklamali, nikdy se už nevrátí, nikdy už neuvidí Valerii. Ta myšlenka ho zasáhla, nevěděl proč by měla, ale byl teď ještě mnohem skleslejší. Možná ji měl už dávno říct, že ji má rád. Ne, že ji moc miluje, ale teď už je asi pozdě. Cesta zpět do Vaultu by trvala přes týden, cesta zpět do Dog City zhruba dva dny. Buď zemřou žízní nebo se nechají zastřelit ve městě. John založil ruce do dlaní, co dál?