Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Noxi - Boj o přežití

Studený v
ítr, prach, písek a hromady odpadků létaly všude kolem. Ulice New Rena byli pokryté špínou a nepořádkem, převrácené popelnice, krysy a všudypřítomná plíseň. Zápach stok, výkalů, smrti a nemocí se rozprostíral všude kolem. Obyvatelé tohoto města se nedožívali vysokého věku.
Georg stál u hořícího sudu a ohříval si ruce, stáli tam další dva, ale ty on neznal. Nebavili se spolu, každý byl uzavřen do sebe, všichni přemýšleli o své naprosté bídě. Georg neustále přemítal jestli není lepší spáchat sebevraždu, než každý den hladovět, žrát zbytky z popelnic a prát se o holý život. Možná bude sebevražda to nejlepší řešení, pomyslel si a mimoděk sáhl na svou 10 mm pistoli.
Jeden z přítomných mužů vytáhl kus masa, Georg zavětřil a nenápadně se podíval. Bylo to relativně čerstvé brahmíni maso, neváhal a bleskově tasil zbraň. Ulicí Panen se nesl výstřel, muž padl na kolena s prostřeleným hrudníkem, Georg ho kopl do hlavy. Žebrák se svalil na zem, krev vytékající z hrudníku vytvořila louži. Další muž jen nezúčastněně prohlásil: "To mu patří, debilovi!" A dál si ohříval ruce.
Georg se zamyslel, co to vlastně udělal? Zabil člověka kuli malému kousku masa, teď tomu nemohl uvěřit, přesto však necítil vinu, spíš udivení, že něco takového dokázal. Podíval se mrtvému žebrákovi do očí, viděl v nich strach, možná taky udivení, ale určitě tam viděl úlevu. Úlevu, že nebude muset dál snášet ty každodenní boje o přežití, o holý život. Najednou ucítil nutkání skončit se životem, bylo to silnější, než kdy jindy. Chtěl to prostě skončit! Pistole, která mu volně visela podél pasu se začala zvedat, když se podíval do očí muže stojícího u sudu, viděl v nich naději. Naději, že chce zastřelit jeho samotného, že chce skončit také jeho utrpení. V tu chvíli si připadal jako anděl, jako anděl spásy. Vystřelil, pak znovu a ještě jednou. Muž ustoupil o několik kroků a padl na záda. Z hrudníku a břicha se valila rudá krev. Ano, možná to je můj úděl na světě, pomyslel si Georg. Cítil radost, ne ze zabíjení, ale z dobrého skutku. Zabil dva lidi, kteří neměli domov, rodinu, majetek ani přátele, prokázal jim vlastně laskavost. Ještě dnes chtěl někomu pomoci.
Noc v New Renu bývá nebezpečná, dnes se ale stala přímo hrozivě nebezpečnou, ulicí se toulal anděl, anděl spásy. Georg procházel ulicemi a radostně si hvízdal, je přece tak dobrý. Procházel kolem dvou spících žebráků, spali na tvrdé zemi pod širou oblohou, spali v prachu a špíně. Posadil se k nim, do jednoho šťouchl botou. Chtěl si s nimi popovídat, než jim udělí milost, třeba jeho slitování nebyli hodni.
Spící muž otevřel oči, Georg v nich okamžitě uviděl utrpení. Ano, ten bude hoden mého slitování, pomyslel si a usmál se na něj.
"Jak se máš?" Otázal se vesele Georg.
"Ty si asi debil, jak se můžu mít. Nemám žrádlo, prachy, žádný oblečení a je mi strašná kosa! Asi ti rozbiju hubu, ty debile vypatlanej!" Zařval muž a začal vstávat. Ano. Je hoden mého slitování, žije v bídě a trpí, pomyslel si Georg a řekl: "To nebude nutné, už se nemusíš prát o život. Já ti pomohu."
"Co?" Odvětil udiveně muž a pozoroval zmateně George. Když uviděl zbraň, bylo už pozdě něco podnikat. Jeden výstřel ho poslal daleko do říše temna. Georg se znovu cítil neuvěřitelně šťastný, druhý muž se okamžitě probudil, Georg jisto jistě věděl, že muž trpí, viděl mu to na očích. Padli další dva výstřely, krev se rozstříkla na stěny domu.
Georg se hlasitě rozesmál, takového dobrodiní za jedinou noc.

Rozednívalo se, ostré sluneční paprsky osvětlily hlavní ulici. Na horizontu se v záři slunce objevil matný stín, neobvykle vysokou rychlostí se blížil k probouzejícímu se městu. Nathan nemohl rozeznat co za věc se blíží, musel si krýt oči před září slunce.
Až teď poznal blížící se auto. Se skřípotem gum zabrzdilo jen na několik kroků od něho. To auto dávno ztratilo barvu, pomyslel si Nathan. Rozbitá skla, oprýskaná karoserie, rozbitý nárazník a upadlé dveře, tak by se ten stroj dal charakterizovat.
Otevřeli se dveře u řidiče, jedny z mála, které ještě zbyly. Kousek od Nathana stál vysoký, opálený muž. Oči mu zakrývaly sluneční brýle, tělo bylo zakuté v oprýskaném železném brnění s trny. V ruce svíral narezlou, ale přesto dobře udržovanou, dvouhlavňovou brokovnici. Těžké černé kanady se zarývaly do země, Nathanovy se ten muž jevil jako bůh války. Z auta vystoupil další muž, byl o něco menší, než ten první, ale o to mohutnější. Na sobě měl zánovní kožené brnění a sluneční brýle. Na jeho holé hlavě se odrážel sluneční svit.

Vyvolený vystoupil z auta, rozhlédl se a spatřil pomenšího, vyzáblého muže. Rozhodl se si trochu popovídat.
"Zdravim." Zaznělo z jeho úst, snažil se aby to vyznělo co nejvíc přívětivě.
"D d dobrý den pane." Zakoktal se muž.
"Nemusíš mít strach. Jak se jmenuješ?" Zeptal se Vyvolený.
"Nathan. Nathan Olivier k vašim službám." Odvětil muž, bylo vidět, že se již zbavil strachu.
"Něco nového v téhle díře." Zeptal se Cassidy.
"Kromě toho, že dneska začne v průměru fetovat o dvě děti navíc, tak nic." Odvětil Olivier a chrchlavě se rozchechtal.
"To se mi nezdá zrovna vtipný!" Řekl Vyvolený výhružným tónem.
"Pomoc, pomóóóc!" Ozvalo se z nedaleké ulice. Vyvolený s Cassidym ani na okamžik nezaváhali a vyběhli. Proti nim se vyřítila žena a divoce máchala rukama. Zastavila se před oběma muži.
"Vražda, vražda!" Řekla udýchaně.
"Klid, uklidni se a všechno popořádku." Snažil se jí zklidnit Cassidy.
"Tam v ulici jsou čtyři mrtvý, čtyři mrtvý houmlesáci!"
"Na tom neni nic divnýho." Řekl právě přiběhnuvší Nathan.
"Pro mě jo!" Odvětil Vyvolený a vyrazil k místu, kam ukazovala vystrašená šlapka.
Hned za rohem spatřil první dva mrtvé, leželi v kalužích krve. Jeden opřený o stěnu a druhý ještě téměř pod přikrývkou. Mají otevřené oči, takže byli zabiti až když se probudili, pomyslel si Vyvolený. Sehnul se nad mrtvolami a prohlížel si průstřely.
"Hmm, 10 milimetrovka. Co říkáš Cassidy? Řekl a podíval se na svého parťáka. Cassidy se sklonil a šáhnul do rány.
"Jo, máš recht!" Odvětil holohlavý přítel a odkašlal si. "Nejsou mrtvý dlouho!"
"Taky bych řekl, nanejvýš tři hodiny!" Odvětil Vyvolený a vyrazil k dalším dvěma mrtvým.
Po ohledání těch dvou a rozmluvou s několika šlapkami a pobudy vyrazili oba do nejbližšího baru. Světélkující nápis Salvatoruv bar je zval dovnitř. Několik stráží a zhruba desítka hostů na ně při vstupu upřeli pohledy. Přisedli si k jednomu pobudovi, chtěli se dozvědět ještě nějaké informace.
"Dobrej den." Řekl Vyvolený a sluneční brýle si posunul dál na nos. Houmlesák byl evidentně dost nervózní, neustále schovával jednu ruku pod stolem a druhou klepal na desku stolu.
"Dobrej." Odvětil bezdomovec a nepřestával bubnovat.
"Slyšel si už o těch vraždách? Hrůza co?" Řekl Cassidy a na stůl položil svůj Desert Eagle.
"Jó, slyšel. Mě to ani tak hrozný nepřijde." Ucedil pobuda skrz zuby. Smrt několika jako je on sám a jeho to nevyděsí, pomyslel si Vyvolený.
"Cože! Tobě to nevadí!" Zvýšil hlas Vyvolený.
"Kdybys žil nějakou dobu jako bezdomovec, možná by si taky radši chcípnul. Zvlášť tady v posranym New Renu, každej den tady bojujem o holej život!" Rozkřičel se houmlesák na celý bar. Během několika chvil je obklíčila stráž v železných zbrojích.
"Vypadnete dobrovolně, nebo vás máme vykopat?" Zeptal se velitel stráží. Vyvolený se bez odpovědi zvedl a vykročil ke dveřím.
"Co jsi mu říkal?" Zeptal se Cassidy, když vyšli ven. Vyvolený jakoby nevnímal díval se prosklenými dveřmi zpátky do baru. Sledoval pobudu, který právě strkal 10 mm pistoli do pouzdra.
"Náš přítel, jak se zdá nebude úplně nevinný." Odvětil po chvíli. Cassidy se tázavě podíval, Vyvolený jen pokynul rukou směrem k boxerskému ringu.

Georg vyšel ze Salvatorova baru, svoji 10 mm pistoli pevně svíral pod pláštěm. Kdo byl ten hnusnej tvrďák, copak nechápe moje poslaní? Dnes chci vykonat další dobro, chci pomoci! Nejdřív se budu muset zbavit těch dvou! Georg procházel ulicemi a přemýšlel jak se zbavit dvou nezvaných hostí. Možná by se mohl stavit u starého kamaráda Grenta.
Buch, buch, buch. "Grente jsi tam!" Georg znovu silně udeřil do dveří. Zanedlouho uslyšel šoupavé kroky. Dveře se zaskřípěním otevřely a ven se vyvalil nazelenalý dým.
"Nazdar smrade, co tu chceš?" Zeptal se ohyzdný ghůl. Vypadá ještě hůř, než kdysi, pomyslel si Georg.
"Měl bych pro tebe kšeft!" Odvětil.
"To by mě zajímalo čím zaplatíš?" Zeptal se s úšklebkem Grent.
"Pomohu ti! Už nebudeš žít v bídě a ve strachu, už nikdy!" Řekl Georg a oči se mu při tom nepřirozeně leskly.
"Ale to jsi mi pořád neřekl, čím zaplatíš?" Řekl ghůl hrubým tónem. Georg už nechtěl dál váhat, ghůl ve světě lidí, musí se mu žít špatně. Tasil zbraň, Grent se snažil odbelhat pryč, ale jeho chůze byla příliš pomalá, příliš. Padl výstřel, pak další a ještě jeden. Útržky lebky a shnilé kůže se válely všude po pokoji, nepřirozený pach hnijícího masa zaplnil místnost.
Georg se rozhlédl po místnosti, v malé skříni uviděl pumpovaní brokovnici, v další poličce plynové granáty a v rohu místnosti ležela plasmová pistole. Starej Grent se ale uměl zásobit. S tímhle arsenálem nebudou mít šanci, pomyslel si. Posbíral všechny zbraně a pečlivě je uschoval. Ještě se podíval do vedlejší místnosti, odkud vycházel zelený dým. Uviděl malý kotlík nad ohništěm, kouř vycházel dírou ve stropě. Nahlédl do kotle a chtělo se mu vracet, byli tam úlomky lidských kostí. Georg radši rychle odešel.

Stmívalo se, neonové lampy se začali rozsvěcet a život v ulicích se přesouval do barů a bordelů, kterých bylo po městě dost a dost. Jen místní pobudové a bezdomovci nenacházeli na noc žádný úkryt.
Vyvolený si vyhlédl místo na střeše, kde viděl až na konec celé ulice. Stál a snažil se spočítat lidi postávající kolem sudů. Napočítal jich na dvacet, ale to číslo se průběžně měnilo. Rozhodl, že první bude hlídat on a potom Cassidy.
Hodiny ubíhaly a Vyvolenému se začínali klížit oči. Většina bezdomovců zalezla pod své zatuchlé deky a ve smradu a špíně spokojeně usnula. Ulici osvětlovaly dohasínající sudy, pableskování plamenů se odráželo na stěnách. Strašidelné ticho se rozprostřelo ulicí, jen občasný výkřik ze snu protrhl jinak hrobové ticho. Vyvolený se podíval na spokojeně spícího Cassidyho, vzal dvouhlavňovou brokovnici a slezl po žebříku ze střech, pak vykročil do tmy.
Procházel se ulicemi a hledal sebemenší náznak vrahovi přítomnosti, všude vládlo až nepřirozené ticho. Bylo slyšet pouze skučení větru. Čím více sudů dohořívalo, tím víc se prohlubovala tma. Vyvolený pocítil strach, ulici zalila naprostá temnota a někde tady se pohyboval šílený vrah. Našlapoval opatrně, neustále se rozhlížel a snažil se zaslechnout nějaký zvuk, bezúspěšně. Najednou se ozval výstřel, který pronikl tichem. Bylo to za rohem, pomyslel si a vyběhl tím směrem. Jen co Vyvolený zahnul za roh zůstal stát jako opařený, stál tam bezdomovec z baru. Mířil na něj plazmovou pistolí, v druhé ruce držel 10mm pistoli s kterou mířil na muže ležícího v kaluži krve pod ním.
"Chytil ses!" Řekl houmlesák vzrušeným hlasem plným radostných emocí.
"Proč si mě chtěl zastavit, vždyť dělám samé dobré věci. Pomáhám lidem od problémů, podívej se v jakém zkaženém městě to žijeme. Bezdomovci nemají co jíst, kde spát, trápí se nemocemi a pomalu umírají. A já, já jsem tak hodný, že jim pomáhám! Slyšíš!" Zařval Georg hromovým hlasem, pak se rozkašlal. Vyvolený ani na okamžik nezaváhal a vykopl zbraň soupeři z ruky, rychle zdvihl dvouhlavňovou brokovnici a namířil na George.
"Jsi blázen, který nezaslouží slitování!" Vykřikl Vyvolený a vypálil, dvě kulky si okamžitě našli cíl. Krev stékala v proudech z bezdomovcova břicha a úst, smrtelný chrchel a poslední výdech.

Z George rychle vyprchával život, krev vytékala všude kolem. To mám za to, že jsem se snažil pomáhat lidem, pomyslel si Georg. Pak si vzpomněl na jeden citát "pro dobrotu na žebrotu".