Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Hnoj - Poutník
Bratrstvo otrokářů
Když jsem odcházel z Modocu, stále jsem slyšel Johnyho ve větru i když jsem si ucpal uši slyšel jsem ho stále, tloukl jsem se do hlavy, jen aby to přestalo. Ale nepřestávalo, bylo to jako prokletí a pronásledovalo mě to celou dobu co jsem putoval na jih, bylo to strašné, byla to paranoia slyšel jsem ho všude a nakonec jsem se začal ohlížet, jestli náhodou někdo nestojí za mnou. Jedinou myšlenkou v pustinách je smrt, je tam všudypřítomná a kostry vybělené sluncem, napolo zaváté pískem tu beznaděj ještě umocňují. Později jsem úplně přestal jíst a pít, jen jsem šel, nevím jak daleko jsem došel, ale pak jsem si sednul a zavřel oči, seděl jsem tak tehdy celou noc, pak jsem si lehnul a ráno se už nezvedl.
Asi za dva dny mě našel muž, byl vysoký v hodně použité kožené zbroji s velkou jizvou přes celý obličej, jeho tváře byly ošlehány větrem a vypadal podstatně starší než byl. Byl jako anděl, zachránce, v moři zkázy a beznaděje. Dal mi napít a najíst a odvlekl mě do jeskyně poblíž, kde se o mě několik nadcházejících dní staral. Jmenoval se Ricker a moc nemluvil. Měl šedé pronikavé oči, které stále těkali po světě, jakoby měl z něčeho strach, jakoby se měl na pozoru. Zjevně to byl starý válečník, spousta jizev zdobila jeho tělo a chyběl mu malíček na levé ruce. Dřímala v něm obrovská síla a autorita, která z něj doslova vyzařovala. Čtvrtého dne, když jsem se probudil, Ricker tam nebyl, ale byl tu jeho batoh. Vstal jsem a čekal asi dvě hodiny a stále se nevracel, pak jsem se rozhodl prohledat jeho batoh. Byl to starý vojenský batoh s logem bratrstva oceli, což mě zaujalo, jeho obsah nebyl moc zajímavý až na úřední listinu Bratrstva oceli, která říkala, že Ricker je zrádce a je odsouzen k vyhoštění z bratrstva. Uslyšel jsem kroky, ale už bylo pozdě, Rcker mě viděl, že se hrabu v jeho batohu, rozeběhl se ke mně a listinu mi sebral a dal mi facku, ne ránu, ale tu otcovskou, výchovnou facku. Pak rozdělal oheň a začal opékat gekona, stále při tom mlčel, pak mi kus dal a sám si nedal. Pak poprvé promluvil, byl to nádherný a melodický, téměř božský hlas, zeptal se mě:
„Proč jsi se v poušti nenapil, vody jsi měl dost?“
„Já jsem asi chtěl zemřít.“
„Nikdo nechce zemřít, proč jsi chtěl zemřít?“
Pověděl jsem mu svůj příběh, a hlavně o tom jak se zemřel Johny a o větru v pustinách. Smutně pokýval hlavou a začal jíst, asi deset minut bylo ticho.
„Kam jdeš?“ zeptal se.
„Já vlastně ani nevím, odešel jsem z Modocu na jih a skončil jsem tady.“
„Ty jsi zvláštní, nevíš kam jdeš a chceš zemřít.“
Nevěděl jsem co mám odpovědět a tak jsem mlčel. Seděli jsem tam dlouho a jedli. Den se chýlil ke konci a předával vládu noci. Ricker uhasil oheň a šel spát. Já jsem se řídil jeho příkladem, ale dlouho do noci jsem nemohl usnout a přemýšlel o tom kdo tu spí se mnou, kdo to vlastně je a odkud přišel a proč mě zachránil, otázek bylo mnoho a odpovědi jsem bohužel neznal. Ráno, když jsem se probudil, byl už Ricker pryč a sním i jeho batoh, zbyla tu po něm jen velmi stará, ale přesto přesná ostřelovací puška s monogramem R.N. a u ní vzkaz: „Nikdy nechoď v poušti neozbrojen“ , vzkaz jsem si dal do kapsy a pušku hodil na rameno. Vyšel jsem před jeskyni a uviděl Rickerovi stopy a rozhod jsem se je následovat. Sledoval jsem je několik hodin a stopy byly byli stále méně zaváté, Ricker byl někde blízko, sedl jsem si na kámen abych se napil,ale náhle jsem uslyšel hlasy. Někdo se hádal s Rickerem a chtěl od něj aby mu vyzradil lokace základen bratrstva oceli, ale Ricker odmítal. Vykoukl jsem přes kámen a uviděl Rickera zahnaného do kouta, před ním stály dva nájezdníci a vyhrožovali mu. Pak ho praštili do břicha a on zcela mlčky padl na kolena. Vytáhl jsem Rickerovu pušku a přiložil jsem si dalekohled k oku, bylo to hrozně těžké se trefit, klepala se mi ruka, nakonec jsem stejně zamířil a rozhodl se vystřelit. Puška mě kopla do ramena a jeden z nájezdníku se skácel k zemi. Druhý z nich vytáhl pistoli a přiložil jí Rickerovi k hlavě a zakřičel: „Tak vylez ty ostřelovači, a hezky s rukama nad hlavou, nebo ho oddělám!“ Měl jsem strach a tak jsem vyšel. Nájezdník se zjevně podivil mému věku a sklopil zbraň, ale to neměl. V tu chvíli mu jí Ricker vytrhl a povalil ho na zem, pistolí na něj mířil a zavolal mě k sobě. „Svlíkni se a dej sem všechno co máš u sebe!“ zavelel nájezdníkovi. Nájezdník, bylo mu asi 20 let se musel svléknout a teď to u před námi stál, tak jak ho bůh stvořil. Musel jsem se smát jeho situaci, být v poušti nahý… Ricker mi dal jeho brnění a peníze. „Musíme jít.“ Řekl a vydal se na východ. Šli jsme mlčky asi pět hodin. Pak už mi to nedalo a já se zeptal: „Proč vás vyhodili z bratrstva?“
Znechuceně se na mě podíval: „Protože jsem odmítl vyvraždit vesnici, proto.“
Nechápavě jsem se zeptal: „Vyvraždit vesnici? Ale vždyť bratrstvo oceli má chránit všechny obyvatele pustiny před zločinem…“ chtěl jsem pokračovat, ale on mě rázně umlčel a vysvětlil mi to: „Původní bratrstvo oceli, tomu tak opravdu chtělo, ale dnešní bratrstvo už ne.“ Smutně se zahleděl do dáli, jako by vzpomínal. „A co chce dnešní bratrstvo?“ zeptal jsem se. „Dnes všichni touží po moci, daleko na východ odtud u města Chicago je nová základna bratrstva, kde sídlí rada starších, je tam také výcvikový tábor pro nové rekruty.“ Na chvíli se odmlčel, aby se napil a pak pokračoval: „Tito rekruti jsou vybíráni z vesnic okolo, pokud stařešina vesnice nedovolí odvod, je celá vesnice odvlečena do otroctví nebo vyvražděna pro výstrahu ostatním.“ To, co tady říkal nemohla být pravda, alespoň podle mého náhledu na věc. „To není pravda!“ vykřikl jsem. „Ale je, v jedné takové vesnici jsem byl a paladin Barnaky mi nařídil vyvraždit všechy obyvatele a já odmítl, odmítám vraždit nevinné lidi, tak je povraždil sám, mě dal do hlášení, byl jsem souzen, zlynčován a vyhnán do pustiny.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, to co tady říkal popíralo, vše co jsem kdy slyšel a četl a docela hodně to nabouralo můj názor na zákony v pustinách, myslel jsem si že je zastupuje bratrstvo, ale ještě jsem nevěřil úplně. „Pojď za mnou,“ řekl Ricker a stočili jsme se na jih. Šli jsme dlouho až jsem dorazili k horám. Vypadali nepřístupně, ale Ricker mě vedl zcela přesně a neomylně a zjevně to tu znal. Stále jsem stoupali a pak jsem to uviděl. Zavedl mě k pracovnímu táboru bratrstva oceli, byl obehnán vysokým plotem a na rozích byly strážní věže s těžkooděnci v energozbrojích. Ricker pak proběhl ke keři u plotu a odhrnul ho a objevil se průlez vedoucí dovnitř. Jen na mě kývnul a já prolezl dovnitř a on za mnou. Byly tam dlouhé budovy a v kopci na protější straně údolí, který tvořil hradbu tábora byly obrovské díry vedoucí do nitra hory, byly to doly. Ricker se podíval na hodiny na PIP boyi a ukázal směrem k dolům. Nic se nedělo, ale můj společník stále upřeně hleděl k těm dolům, pak se mu na tváři objevil zhnusený výraz a šťouchl do mě. Doslova jsem se lekl, když jsem to viděl. Několik těžkooděnců odvádělo asi 200 vězňů do jedné z budov. Cestou je bili a kopali do nich. Pak byl čas jít a Ricker mě na to upozornil a začal se plazit ven. Když jsme se dostali ven, řekl: Teď jsi viděl nové bratrstvo oceli, bratrstvo otrokářů.“ Pak už zase jen mlčel a vyrazil na severo-východ, následován mnou. Hodně jsem přemýšlel, co se to stalo s bratrstvem oceli a jeho filozofií. Když jsem odcházel z domova, chtěl jsem se stát jedním z nich. Proč bratrstvo začalo zajímat území a zotročovat obyvatele? Proč proti tomu nezasáhne NCR? Začal jsem nenávidět bratrstvo oceli za to co provádí.
Ricker mě zavedl do starého dolu. Sednul si do stínu a začal čistit svou ostřelovací pušku na chlup stejnou jako byla ta moje. Sedl jsem si vedle něj a pozoroval ho, měl jsem strach zeptat se na co tu čekáme. Pak ale odpověď přišla sama. Do dolu náhle vešlo šest těžkooděnců bratrstva oceli, strašně jsem se lekl a chtěl utéct, ale Ricker se s nimi pozdravil, jakoby to byli staří přátelé.
„Kdo je tohle?“ zeptal se jeden z příchozích a pokýval směrem ke mně. Ricker se k nim naklonil, abych nic neslyšel a asi pět minut si s nimi něco šeptal a nakonec slavnostně prohlásil: „To je člověk, kterého hledáme.“ a já poplašeně trhnul hlavou.
„Hledáte mě, proboha proč, já nemám s bratrstvem oceli nic společného,“ řekl jsem na svou obranu.
„To je dobře,“ řekl těžkooděnec a představil se: „ Já jsem Floyd, jsem paladinem bratrstva oceli a velitel šesté roty z Broken Hills.“
„A proč mě jako hledáte?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Máme pro tebe úkol, většina posádky z Broken Hills, je proti nynější politice bratrstva, a chce způsobit převrat za pomoci NCR rangers a tvým úkolem je nechat se zajmout jako primitiv do pracovního tábora, který ti dnes Ricker ukázal.“
„Nechat se uvěznit?“ zeptal jsem se s úlekem, protože představa nesvobody mi přišla opravdu krutá.
„Ano, nechat se uvěznit, ale mi tě potom osvobodíme a s tebou i několik set vězněných vesničanů.“ Říkal mi to tak, že bych ho následoval třeba do pekel…
„Podrobnosti se dozvíš včas a teď načerpej síly na svůj úkol.“ Otočil se a odešel a s ním i jeho pět společníků. Bylo na čase jít spát. Ráno je moudřejší večera.