Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Snikch - Matka Rus - Mutace Act I. Hledání zdroje "….. a tak jsme tady. Můžeme čekat, že se co nevidět ozvou. Pokud si vzpomínám, už jste to tu říkali, Jevgenijova skupina je tady. Podrobnou zprávu máte v počítači." " Díky Karle, zvládli jste to skvěle. Když budeme chtít něco upřesnit, tak se zeptáme. Podle všeho máme další problém. Nejdřív jsme to nebrali v potaz, ale vypadá to, že ti mutanti začínají být problém větší, než jsme na začátku mysleli. To, že jsi je našel jenom sto kilometrů odsud naznačuje že se rozpínají, že hledají. Je na čase zaměřit se na ten problém, tak ho nechám na tobě. Možná najdeš nějaké odpovědi v Kostromu. Odpočiňte si a až budete hotovi, tak vyrazte." Leonov uhodil hřebík na hlavičku. Mutanti tak blízko u pevnosti jsou velmi vážný problém. Navíc jsem měl divné tušení, že ti, které jsme zatím viděli, jsou jenom předvoj a čekat můžeme něco víc. Nechal jsem to zatím plavat. Ivan seděl ve svém křesle a na klíně mu klimbal malý Saša. Vyprávěl mi o své cestě. Než se stačili nadát, byli zase zpátky a s nimi poměrně početná skupina lidí. Asi dvě stovky z prvních dvou zastávek. Nenarazili na žádný odpor a ani na číňany. Osazenstvo prvních dvou bunkrů bylo sice smíšené, ale nebyl tam ani jeden voják. Byli to lidi, kteří se stačili schovat a byli za to vděční. Když v Galiči našli prázdný bunkr s minimem zásob, pokračovali normálně dál. Makariev byl jiný. Když přijeli, našli na okraji města živořící komunitu zemědělců. Nevedlo se jim nejhůře, ale bylo to jenom tak tak. Ivanův medik je prohlédl a kromě několika lidí v počátečním stádiu podvýživy konstatoval jenom jemné ozáření v mezích minimální škodlivosti. Měli docela zajímavý příběh. Jejich bunkr byl neobyvatelný. Asi před dvěma roky jim prsknul reaktor a od té doby jsou venku. Ivan jim navrhl, že můžou dojít k nám, a nebo taky do Volgody. Vyšlo by jim to nastejno. V předchozích bunkrech zbyly nějaké zásoby, tak s sebou nemusí brát moc věcí. Po týdnu se rozloučili, a nechali je jejich osudu. Už je nepotkali. Následující bunkr byl prázdný a stopy spolu se vzkazy nasměrovaly všechny návštěvníky na Moskvu. Docela mně tohle rozhodnutí tamějších obyvatel zarazilo, ale všichni nemusí mít trpělivost s archivy, pokud nějaké měli k dispozici. Ivanovi nezbylo nic jiného než vyrazit na poslední místo, a to do Volgody. Smůla nad smůlu je obrátila pěkný kus před městem samotným. Dozimetr v jejich Scarabovi jim dal jasně na vědomí, že se ještě dlouho nepodívají co bylo osudným Volgodské pevnosti. Celou cestu měl co dělat, aby udržel nudu co nejdál, ale moc se mu to nedařilo. Sice projížděli poblíž měst, ale nikdy se nezastavil, aby si odpočali a prohrabali se změtí zašlé civilizace. Nakonec toho zalitoval, protože se jich zmocnila tak silná ponorková nemoc, že za celou tu dobu, kterou jsou zpátky, se nevydali na další průzkum. Mají se navzájem plné zuby. Rada si toho byla vědoma a taky si uvědomila, že asi bude muset zamíchat druhou skupinou, pokud ji nebude muset rozpustit a najít nové lidi. Cítil jsem ve vzduchu změny. Osazenstvo pevnosti se rozrostlo, takže je nás bezmála osm stovek plus děti na cestě. Bylo tu živěji než když jsem odjížděl. Městem procházely hlídky a milice hrdě bránila obvodovou zeď a obě brány. Mechanici se činili, opravárenské čety pobíhaly po městě a hledaly použitelné zlomky civilizace. Se skupinou nových osadníků přišlo i několik učitelů a profesorů, dohromady desítka učených hlav. Dole v bunkru ožilo laboratorní podlaží a všichni tam bádali nad škodlivostí toho či onoho, hlavně ale teoreticky rozebírali otázku mutantů. Zatím nedostali do rukou žádný exemplář k prozkoumání. Tak se zabývají rozbory okolních látek, venkovní vody, vzduchu, prostě nic užitečného. Prozatím. Učitelé se ujali dětí, aby se vzdělání nevytratilo a z nás se nestala skupina divochů. I doktorů máme víc, tedy tři přesně. Mají ruce plné práce, ale jde jim to, dokonce zacvičují a zaučují nižší zdravotní personál a samozřejmě své nástupce. Irina se k nim přidala chvilku po našem slavném a dlouho očekávaném příjezdu aby nasála nové informace a něčemu se přiučila. Mně nezbylo moc práce, tak jsem se chvilku potuloval s hlídkami, nebo koukal přes rameno Leonovovi u reaktoru, Borisovi ve zbrojírně, nebo jsem jenom tak postával s dalekohledem na severovýchodní zdi. Po pročtení všech hlášení, domněnek a předpokladů mi pomalu docházelo kam se asi pojede. Trochu jsem zalitoval, že mně nenapadlo vzít sem celý Kostromský archiv. No nic, jednou už jsme tam dojeli, tak tam dojedeme i podruhé. Plán byl jednoduchý. Dojet do archivu, sebrat všechny informace o laboratořích a jiných vědeckých zařízeních, které by mohly vydržet až doteď a zase se vrátit. Rada ale zasáhla a Michail, nyní již člen rady v otázkách vědeckých, spolu s Antonem, namátkou vybraným vzdělancem, se vydají s námi a proberou se ostatky knihovny opravdu do hloubky a přivezou všechnu dostupnou a použitelnou literaturu. Dostali jsme druhého Scaraba, k jehož volantu se posadil Vladimir. Dohromady šest lidí, dvě auta, jedna motorka. Lena si vydupala, že pojede jako předsunutá hlídka na jedné ze svých motorek. Milice je používala pro rychlé spojky, takže jim myšlenka na to, že o jednu přijdou docela vadila. Nikolaj ale vládne pevnou a spravedlivou rukou, tudíž si Lena vybavila jednu motorku, která bude její osobní vlastnictví, a ostatní stroje budou dány do užívání rychlých spojek. Michail zdvořile odmítl další zběsilou jízdu. Díky své nehodě bude do konce života kulhat. Doktor ho na to připravil a řekl mu, že může být rád, že to dopadne jenom takhle. Od té doby se Michail usadil na pevnou zem a vrhl se do náruče vědy. " Takže je všechno jasné." Ukončil jsem předběžnou poradu nové skupiny. Michail kýval hlavou. Věděl, jak to venku chodí. Anton mi visel na rtech a hltal všechno, co jsme probírali. Asi se těšil na to, až uvidíme mutanty. Asi bude zklamaný, ale s tím se bude muset vyrovnat on sám. Michailova skupina dostala k dispozici druhé vozidlo právě na sběr vzorků. Dohodli jsme se na pravidlech, podle kterých se budeme vzájemně řídit. Do odjezdu zbývalo osm dní. " Uvolni se zlatíčko, všechno půjde hladce jako vždycky." " Já doufám, že jo, ale nikdy nejde všechno jako po drátkách. A Je možné že se…" " Pššt tiše. Nech už mutanty mutantama a pojď si lehnout." " Jak ty to jenom děláš Iri, že mně dokážeš ukecat." Zapíchnul jsem se do postele a Irina se kolem mě ovinula. Stejně jsem neusnul, jak se mi to stává před každým odjezdem. V duchu jsem si probíral seznam položek, bez kterých se venku neobejdeme. Jediný zádrhel byli vědci a jejich vzorky. Tenhle nevypočitatelný element mně donutil natáhnout cestu o celý týden. Leonov mně sice chápal, ale musel být nestranný. Uvědomoval jsem si důležitost vědeckého osazenstva, ale nic se nemá přehánět, tak jsem poslední stoh požadavků naprosto odmítl. Opravdu nemám chuť dělat návnadu pro mutanty, abych uspokojil i ty nejdivočejší výmysly. Nemusí mně mít rádi, ale živého mutanta jim shánět nebudu, to opravdu ne. To se raději postavím na místo terče při střelbách milice. Budu mít alespoň nepatrnou šanci, že to přežiju. Slunce vykouklo nad obzorem. S nohou na plynu jsem sledoval oblak prachu, který za sebou nechávala Lena. Podle plánu nás počká na první zastávce. Pořád jsem jí opakoval aby zůstávala na příjmu ať se děje cokoliv. No uvidíme jak se to nakonec vyvine. Docela jsem čekal, kdy se vědecké duo ozve. Rozhodl jsem se totiž, že vzorky a jiné skopičiny budeme sbírat až po cestě zpátky. Bylo pomalu jedenáct hodin, když se z vysílačky ozval Michail. " Pletu se Kárle, nebo jsme zapomněli zastavit?" V duchu jsem se zasmál. Michail je sice hlavou pevnosti ve věcech vědy, ale zatím mu to do hlavy nijak nestouplo. " Nepleteš se. Vzorky budeme sbírat až po cestě zpátky." " Počkat, heleď nebylo v plánu cesty něco jiného? Počítal jsem, že před odjezdem z archivu určíme jiné místa pro sběr vzorků." " Michaili, zeptám se tě takhle. Co je hlavní prioritou téhle cesty?" " Nepřipomínej mi to. Vím dost dobře co to je, jenom jsem myslel, že budeš trochu vstřícnější." " Nedělej si vrásky. Pokud o to moc stojíš, můžeš sbírat vzorky místo oběda. Ještě hodinku cesty a uděláme pauzu." " Ty jsi šéf Kárle." No, vzal to docela sportovně. Teda co můžu soudit. O hodinu později jsme zastavili. Lena seděla na kameni broukala si nějakou melodii. Už se tam nějakou dobu nudila a podle všeho stačila udělat dvě tři kolečka aby se ujistila že je tu bezpečno. Po jídle se Michail s Antonem vytratili bedlivě sledováni Vladem. Dostal je na starost a bral to dost vážně. Díval jsem se do mapy. Jejich zastávky jsou docela slušné zajížďky. Jedinou jejich výhodou je, že většinu cesty pojedeme po druhé straně Gorkovské vodní nádrže. Tam by mělo být bezpečno. Sice ji budeme muset celou objet, ale radši déle a bezpečněji. Kostroma se nezměnila. Pořád pusté a prázdné ulice, možná několik hromad suti přibylo. Najel jsem přímo do knihovny. Úkoly byly rozděleny rychle. Michail a Anton se vrhli do hledání. Kladl jsem jim na srdce, že pokud budou chtít vyrazit mimo knihovnu, kde vždycky někdo hlídá, musí si s sebou vzít jako doprovod Vlada nebo Pavla. Lena se vytratila a Irina šla se mnou. Všechno zůstalo tak, jak jsme to zanechali. Vrhl jsem se do hledání a víc mně nezajímalo. Občas jsem zaregistroval jak běží čas tam nahoře. Lena našla další hromadu dílů a zkoušela z ní stvořit další motorku. Michail měl co dělat, takže za celý týden, který jsme tam zůstali, nevytáhl paty z knihovny. Já jsem ostatně nebyl v hledání nijak pečlivý. Celé svazky jsem skládal do beden a odnášel je do prvního Scaraba. V pevnosti bude dost času na jejich studium. Vzal jsem to velmi zhruba. Stavební specifikace a oznámení o dodávkách jsem nechával stranou. Bylo jich nejvíc. Hledal jsem podle spisových značek a čísel všechno o vojenských a jiných objektech, takže toho bylo docela dost. Když jsem se na to nakonec podíval, byly toho dvě plné bedny. Dost na to, aby to zabralo zbytek místa, které Lena a Vlad s Pavlem zaplnili sbírkou všeho možného. Irina, když mi zrovna nepomáhala, hledala jakékoliv použitelné knížky, hlavně romány a jiné. Je třeba zachránit všechno, co zachránit jde. V druhém Scarabovi zatím přibylo několik vzorků a jiných pro mě neznámých věcí. Stoh knih nepočítám, to beru jako samozřejmost. Cesta nazpět byla protkána zastávkami, ať už kvůli vzorků, nebo jiným věcem. Docela jsem se nudil. Táhli jsme se jako šneci. Pro zlepšení morálky jsme si dali zastávku v Ivanovu a Dzeržinsku. Stejně jsem ale měl obou "vědeckých" otravů plné zuby a těšil jsem se na sprchu, teplou a pohodlnou postel, a nejvíce ze všeho na absenci Michailova věčného ovlivňování. V Ivanovu jsme narazili na malou skupinku lidí. Byli to ti nešťastníci, kterým vybouchl reaktor. Šli pomalu a na mnoha místech se zastavovali aby nasbírali cokoliv, co jim pomůže přežít. Dali jsme jim veškeré zásoby, které jsme až na železnou rezervu mohli postrádat a pomohli jim s nalezením cesty. Měli docela smůlu. Irina se projevila jako samaritán. Poskakovala kolem nich celou dobu co jsme zůstávali v Ivanovu. Dušinka moje milosrdná. Vlad s Pavlem se vrhli na prohledávání města a vědecké duo se k mé škodolibé radosti celou tu dobu nudilo a neměli do čeho píchnout. Doma nastala ta pravá práce. Ivan se ale ukázal jako pomocník na slovo vzatý. Pokud nebyl venku jako hlídka nebo neměl službu na zdi, bádal se mnou a hodně mi pomohl. Z dvou beden napěchovaných dokumenty jsme vyloučili hodně míst. Buď to byly jenom překladiště, nebo jiné povrchové továrny. Zbylo mi sedm míst, které stojí za to prozkoumat, z toho tři v okolí našeho letiště u Veltužského. Pokud bych mohl soudit, tam bude koncentrace mutantů velmi vysoká, ale někde se začít musí. Severněji ležela biologická laboratoř, které jsem si všimnul už při první návštěvě Kostroma. Tam by nebylo od věci začít, ikdyž je to přímo v centru nebezpečné zóny. Podle archivních záznamů je to velmi dobře vybavená laboratoř hodně hluboko pod zemí, která by měla přežít i zásah velmi silnou jadernou střelou. Moc jsem tomu nevěřil, ale po přečtení soupisu bezpečnostních prvků mi bylo jasné, že to bude velmi důležité místo. Druhé místo je s první laboratoří spojeno podzemní dráhou a je to pokusná stanice. Je stejně dobře zabezpečená, možná víc. Po několikaterém přečtení jsem dostal dojem, že dostat se dovnitř bude velmi tvrdý oříšek. Udělal jsem si poznámku, že budeme potřebovat odborníka na elektroniku, a to hodně dobrého. Letiště bylo označeno jako vývojová inženýrská stanice pro letecké síly. To mi nedalo a hledal jsem v rozpisech dodávek vybavení nějaké vodítka. Asi jsem se tím zabýval hodně do hloubky, takže jsem nepřicházel na to, o co tam vlastně jde. Ivan byl praktický. Po prvním přečtení a několika otázkách měl jasno. Ty vrtulníky asi budou vybavené experimentálnímy kusy fůzních turbín a možná budou schopné letu. Zapojil jsem kalkulaci a stejně mi vyšlo, ať už jsem počítal jakkoliv, že abyjsme jeden jediný udrželi v provozu, budeme muset najít továrnu na palivové články. Dalšími místy jsem se nezabýval tak do hloubky. Moje myšlenky se upřely směrem k laboratořím GENOM 1 a 2. Tak se jmenovaly. Asi dva týdny po návratu z Kostroma mě urgentně volali do srdce pevnosti. Konečně se ozvala pevnost Kirov a chtěli mluvit se mnou. Danilovova nedůvěřivost se opět projevila. Po několika kontrolních otázkách v rámci nezávazného hovoru ale roztál. Byl jsem rád, že se nakonec odhodlal k zprovoznění jejich vysílače. Poděkoval mi při té příležitosti za odhalení čínského bunkru. Jejich průzkumníci s Kulikovem včele přinesli dobré zprávy a začali se připravovat na několik dobře mířených úderů, kterými dají žluťáskům na vědomí, kde je jejich místo. Pak jsem přenechal komunikaci Leonovovi, aby si vyměnili zdvořilosti a formality. Vytratil jsem se k Irině a v jejím náručí jsem usnul. Řekl jsem si, že pro tento den už bylo studia až až. Události dostaly nový směr. Moje skupina opět zeštíhlela. Vladimir dostal za úkol zformovat druhé průzkumné družstvo. Nakonec se mu to s mírnou obměnou podařilo. Byl velice hrdý na to, jak se mu to povedlo. Dostal vlastní úkoly. V prvé řadě se měl vydat na průzkum podzemního překladiště u městečka Melenki. Plánovali jsme to spolu. Potřeboval něco rad, protože všechna tahle práce už byla jenom na něm. Dal jsem mu několik rad a pomohl mu. Vlad mi bude chybět, ale co nadělám. Skočil po té příležitosti a já ho podpořil. Když odjel na svou první sólovou výpravu, svolal jsem si ostatní. V mapovací místnosti, která teď už patřila průzkumným družstvům bylo dusivé ticho. Nijak jsem se netajil tím, kam se chystáme. Mají právo to vědět a je jen na nich, jestli tam pojedou se mnou. Všechny oči se upíraly na promítnutou mapu. Nikdo nemluvil. " Tak co teda bude?" porušil ticho Pavel. Pavel, jak jsem ho poznal za tu dobu co jezdíme okolo, je pro každou akci, pokud z toho kouká nějaká přestřelka. Viditelně se těšil na pořádnou střílenici. " No co by, sbalíme a pojedeme." Lena zněla rezervovaněji. Pokud nemusí, nedává nic znát. Kdybych se jí pokusil rozkazovat, tak by se na mně vykašlala. Proto nerozkazuju. " Nevíme do čeho jdeme. Stojí to za to?" Asi jsem vyzněl nejvíce proti, ale musel jsem na to upozornit. Pokud narazíme na ty, kteří nadělali povážlivé trhliny do obrněnců, Scarab nevydrží ani půl minuty. " Aspoň budeme moct říct, že jsme to zkusili," uzavřela to Lena. Občas z ní mám strach, ale zatím mně nikdy nenechala ve štychu. Jediný kdo mlčel byla Irina. Celou dobu se dívala do země. Rozpustil jsem tedy naši malou schůzi a začal jsem se věnovat praktičtějším věcem. Irina tam zůstala a sledovala mě, jak si hmoždím mozkové závity nad různými výpočty. Nakonec jsem to ale vzdal. " Nemusíš jet, víš to. Tohle bude asi nejtěžší cesta, kterou kdy podnikneme." " Přece víš, že tě nenechám samotného." " Iri, zlato, tohle bude jiné. Budeš muset zabíjet a nebudeš smět zaváhat. A nejen to." " Stejně pojedu ať chceš nebo ne." " Dobře, ale v jednom neustoupím. Vezmeš si můj škorpion. Padne ti do ruky líp než Ákáčko. Zítra si zajdeme za Borisem a zastřílíš se. Neklop oči Irinko moje, bude to důležité pro nás všechny co tam budeme." Boris se divil, že se chci zbavit tak dobré zbraně, ale nesnažil se mi to vymlouvat. To nebyla jeho parketa. Názorně předvedl Irině jak se zbraní zacházet. Pak jsem ji na střelnici nechal střílet dokud se mi nezdálo, že její prvotní křečovitost povolila. Mně zatím Boris nachystal jednu z mála lahůdek, které měl pod palcem. Poprosil jsem ho o brokovnici, ale né o lecjakou dvouhlavňovou obludu. SAIGA 13b/m3 byla posledním výkřikem puškařského umu. Měla trubicový zásobník na dvanáct nábojů, ale byl k dispozici i bubnový na dvacet pět. To už ale byla monstrozita. Samotná puška byla odlehčená se sklopnou pažbou a hlavně byla automatická. O věcech jako přídavné zaměřovače, podvěšená svítilna nebo čtyři druhy brokových a dva druhy průrazných nábojů ani nemluvím. Byla o něco těžší než škorpion. Budu si muset zvyknout. Nabil jsem dvanáct S-ball nábojů a natáhl jsem náboj do hlavně. Pak jsem přidal ještě třináctý, jenom pro případ. Irina se dívala. Od střelby na terče jí už bolela ruka a rameno. Já jsem škorpionúv zpětný ráz ani nevnímal. Zalícil jsem a zamířil na terč ve sto metrech. O tom, že mě ta potvora kopla silněji než jsem čekal se zmiňovat nebudu. Ale ten terč, no, nechtěl bych být v kůži mutanta, kterého tímhle trefím. Odstřílel jsem první zásobník. Rameno si pak nechám namasírovat, o to nešlo. Překvapila mně ta síla, se kterou se kulky zaryly do protější stěny. Tomuhle odolá máloco. Nabil jsem klasické broky. Po vystřelení prvních pěti ran jsem musel nechat vyměnit terče. Nic z nich totiž nezbylo. Boris mi totiž dal nejjemnější broky. Pomalu jsem si ale zvykal. Irina se opět zabrala do střelby. Šlo jí to pěkně, ale terč není běžící mutant. Budu jen doufat, že nedojde na nejhorší. Vyzkoušel jsem si ještě ten bubnový zásobník. Vypadalo to sice všelijak, ale nijak nepřekážel. Tahle zbraň má sílu a podle všeho tu sílu využijeme. Nakonec mi Boris předvedl jednu lahůdku. Do trubice pod hlavní nabil průrazné a přidal buben s broky. Natáhl náboj z bubnu a vystřelil na jeden terč. Broky ho roztrhaly na cáry. On ale před výstřelem natáhl trubicový zásobník, a po výstřelu natáhl závěr průraznou střelu. Trubicový zásobník pod hlavní má totiž klasickou "pumpu", která je udělaná jako přepínač mezi zásobníky. Takže když ho před dalším výstřelem zase přepnul, závěr natáhnul zase brokovou patronu. Zíral jsem. Takhle budu mít výhodu. Když nezabere jedna varianta, bude tu druhá záložní. Pokoušel se mi vysvětlit jak to funguje, ale moc jsem z toho nepochytil. Fjodor pro mě měl špatné zprávy. Nečekal jsem sice nic světoborného, ale někoho na elektroniku potřebovat budeme. Řekl mi to ale na rovinu. Nikoho s sebou nedostanu. Udělají mi týdenní školení a vybaví mně radami co a jak. Lepší něco než nic řekl jsem si, tak jsem si nachystal dobrou tužku a silný zápisník. Chtěl jsem původně přibrat dalšího, ale Pavel to rezolutné odmítl, Lena byla dobrý mechanik a Irina se opět školila u doktora. Navíc, díky lekcím o reaktorech a jiných elektrických zařízeních jsem byl nejlepší kandidát. Tyhle hračky mě i baví, tak proč se nepřiučit něco nového. Tak jsem seděl pokaždé s jiným technikem a studoval jsem schémata, zapisoval si důležité věci. Cítil jsem se tak trochu jako ve škole. Holt, co se jednou naučíš….. Nakládali jsme Scaraba. Pavel obdivoval mou novou brokovnici. Líbila se mu. Hned by si běžel pro stejnou, ale kulomet budeme potřebovat. Navíc nevím jak bude tahle hračka účinkovat na mutanty. Třeba bude na houby a já si poběžím do auta pro rezervní Akáčko. Do pouzdra u sedadla jsem zasunul jednoho z palubních Makarovů. Saiga byla holt velká na hraní v autě. Boris mně vybavil hromadou nábojů. Baterku jsem si přimontoval sám. Už zbývalo naložit jen jídlo a byli jsme hotoví. Stejně jsme tím zabili celý den. V nákladním výtahu to vypadalo tak, že to do auta v životě nedostaneme. Scarab je ale dobré vozidlo ve všech směrech. Západ slunce nad pevností je kouzelná věc, zvláště když vím, že ho neuvidím plus mínus dva měsíce. Pokud nám štěstí nepopřeje, tak ho už asi neuvidím vůbec. Irina se ke mně přitiskla. Chvilku jsem myslel, že se zachvěla, ale asi to bylo jenom díky večernímu chladu. Je čas jít spát. Zítra ráno vyrážíme do jámy lvové, jak by řekl Leonov. On je hodně na klasickou literaturu. Na konci prvního dne jsme zastavili v bývalém městečku Semionov. Teď to bylo regulérní město duchů. Zvolil jsem tohle místo právě proto, že je na hranici. Na hranici mezi zemí obydlenou námi a mutanty. Měl jsem tušení, že ti, které jsme popravili při návratu z Kirovské pevnosti byli jenom předsunutá hlídka. Vlastně, celý dnešek jsme byli všichni napnutí a každý nervózně pokukoval po své zbrani. Přiznám se, měl jsem pistoli na klíně a litoval jsem, že nemám svoji brokovnici víc po ruce. Utábořili jsme se v jednom domě, který vypadal docela zachovale, až na zhroucenou stěnu. Rozmístili jsme pohybové čidla a šli jsme spát. Když mně Lena budila na moji hlídku, nechala mi svoji pušku. Viděla na hranici jednoho kilometru několik rychle běžících postav. Tvářila se vážně, tak jsem si sednul do okna a pozoroval jsem okolí. V infra spektru nebylo vidět nic zajímavého. Lena asi měla štěstí. Probuzení do nového dne nebylo to pravé. Čekání na možný konflikt je to nejhorší co jsem zatím poznal. Po tiché snídani jsem rozbalil mapu a ukázal jsem na letiště. Je to zhruba další den cesty a posledně tam bylo bezpečno. Nikdo nebyl proti. Lena pookřála. Těšila se na vrtulníky jak jinak. Nevymlouval jsem jí to. Tak jsme vyjeli. Už z posledního kopce nad letištěm mi bylo jasné, že klid tu určitě nebude. Pavel se zapřel o sedadla a uchopil kulomet o stupeň pevněji. Na už tak rozryté dráze se proháněla pomalu dvacítka nám už známých bílých rychlonožek. Aby toho nebylo málo, dva kolosy, zhruba čtyři až pět metrů vysoké, pomalé ale zato silné, místo horních končetin něco jako kostěné čepele, kterými v té chvíli podávali jeden z hangárů. " Hups, tak to mně podrž," uteklo mi. Příště nesmím přemýšlet nahlas. " Tak co provedeme Karle?" ozval se Pavel ze své střelecké pozice. " Něco mně napadlo, ale asi s tím nebudeš souhlasit Karle," navázala Lena. " Tak povídej. Nemáme moc na vybranou pokud tady chceme přenocovat." Lena se nadechla a zadívala se přitom do země. " Tak mně napadlo, že bych mohla zůstat tady nahoře a postřílet pár těch malejch potvor. Možná, pokud ucítí krev, se vrhnou na ty mrtvé nebo na sebe navzájem. Stejně nemáme co ztratit. Zbavit se jich musíme." " Leno, tohle nemůžeš…" začala Irina. " Iri uklidni se. Podle radaru dva kiláky za náma nikdo není." " Holky klid. Trochu couvnu. Pavel a ty Iri tady zůstanete. Vysílačky zapnout. Já s Lenou vyzkoušíme jak to bude fingovat. Iri, sedni si za volant, kdyby šlo do tuhého, nebude čas na drobnosti." Lena zacvakla zásobník. Položil jsem si brokovnici k boku a zalehl jsem s dalekohledem v rukách. Běhavci byli různě po prostoru letiště. Lena si vybrala jeden hlouček u středu. " Tak kterého?" " Mně se neptej." " Co támhleten, s těmy šrámy?" " Zkus ho a uvidíme." Zamířila a zmáčkla spoušť. Potvora poskočila a se zavřeštěním sebou sekla na beton rozjezdové dráhy. Všechen pohyb jakoby ustal a stvůry se rozhlížely. Ty dva kolosy ustaly ve své demoliční činnosti a nechápavě se rozhlížely kolem sebe. Nakonec jeden bělásek, co byl nejblíž, přišel až k mrtvole, kopl do ní, a když se ani po prvním zakousnutí nepohnula tak zvedl hlavu a zařval. Na to se sběhli všichni okolo, aby si každý urval kus žvance. Lena reagovala rychle. Vybírala si pomalejší, viditelně zraněné kusy. Všechno dění se tak soustředilo k poraženým kusům, tedy až na par vyjímek u paty kopce, na které jsme byli mi. Museli něco ucítit, protože se dvě potvory rozběhly proti nám. Lena dostřelovala druhý zásobník když jsem ji na to upozornil. Toho vzadu dostala, pak jí došly náboje. To už jsem ale klečel a měl v ruce brokovnici. Nabil jsem středně hrubé broky a čekal jsem. Čas se tak nějak zastavil. Mutant běžel velice pomalu. Počkal jsem si až mi skočí před hlaveň a vystřelil jsem. Koutkem oka jsem zahlédl ladnou křivku vyletující nábojnice. Broky srazily mutanta k zemi. Vystřelil jsem podruhé. Většina broků se mu zaryla do hlavy a to byl konec. Lena z kleku dobíjela mutanty na letišti. Tak to by byl jeden problém, ale ten druhý, větší, ve dvou provedeních, teprve čekal. Podle všeho slyšeli dobře. Pomalým kolébavým krokem se k nám hrnuly dvě hory zmutovaného masa. Nechal jsem Lenu na jejím místě a běžel jsem ke Scarabovi. Hodil jsem brokovnici na zem a z držáku jsem vytrhl palubní AK s granátometem, jediné, které jsme si nechali. " Tak jak to jde?" pousmál se Pavel. " Neptej se, zbude i na tebe a bude toho dost. Iri, sjeď po levé straně dolů. Já zůstanu tady s Lenou a zpomalíme je. Vy dva jim vtrhnete do zad a Pavle, miř na hlavu a páteř." Hodil jsem si přes rameno popruh s granáty a vyrazil jsem zpátky. Scarab se rozjel. Lena zkusmo ostřelovala oba kolosy, ale nijak je to nezpomalilo. " Tak co teď?" hodila po mně svým tázavým pohledem. " Hele, vymysli taky něco sama." " Blbej fór Kárle. Co s tou prskavkou chceš dělat?" " Zkusím jim ublížit, hele, má to něco jako oči?" " Nevím, podívám se………. Počkej, možná že jo." Vystřelila a jedna z potvor, které se teď dostaly k patě kopce sebou cukla. " Asi jí to vadí, zkoušej to dál." Ani nekývla a rovnou vystřelila. Já jsem měl čas. Granátometem nemůžu střílet na velkou dálku. Irina se zatím otočila a hnala se oběma bestiím do zad. Nabil jsem granát a seběhl kousek dolů. Zasáhl jsem prvního mutanta do hrudníku. Zavrávoral, ale nezastavil. Pavlův kulomet zazněl velmi zřetelně. Vypálil jsem druhý granát, tentokrát jsem zamířil na nohu. Reakce byla lepší. Kolos zpomalil, ale nezastavilo ho to. Pavlova střelba mezitím uzemnila oslepenou potvoru. Vyběhl jsem zpátky k Leně. Granáty nezabíraly tak, jak jsem čekal. Na hrudníku nebylo vidět žádné vážnější zranění. Noha byla sice poničená víc, ale ne tolik, aby to tu potvoru zastavilo. Nabil jsem další granát. Pokusil jsem se zasáhnout hlavu. Trefil jsem ale jenom krk. To už se ale i do téhle poslední stvůry zakusovaly kulky z Pavlova kulometu. Zhroutila se necelé dva metry před vrcholem kopce. Scarab dojel k nám. Pavel se usmíval, doslova se zubil. Složil jsem se na sedadlo spolujezdce a oddychoval jsem. Měl jsem docela strach. " Tak jak jsme na tom?" " Spolykaly mi celý zásobník trhacích nábojů, ale maj tuhý kořínek co?" " Tři zásobníky. Hele Kárle, přece je tady nenecháme. Pokud je tu těch nenažraných víc, mohli by se objevit." " To zní rozumně, Iri, vzali jsme něco co hoří?" " Počkej, podívám se. Podle soupisu máme bednu termitových granátů." " Pavle, kam jsi je uložil?" " Není problém, skočím je spálit, poodjeďte trochu kdyby to fouklo trochu víc. Termit je potvora." Pavel je tak trochu pyrotechnik, tak jsem mu neoponoval. Irina odjela k ještě stojící věži a Pavel se nám s AK přes rameno pomalu ztrácel. Na radaru byl jenom on. Zaparkovali jsme. Pomalu se setmělo a na kopci se objevily dva ohně. Díval jsem se do jídla. Mému rozhoupanému žaludku pomalu docházelo, jak blízko jsem byl ke své smrti. Pavel byl nadšený. Oči mu svítily a byl sám se sebou velmi spokojen. Do pažby střešního kulometu si udělal dva zářezy. Odložil jsem jídlo a věnoval se brokovnici. Doplnil jsem zásobník o vystřelené náboje. Irina s Lenou se chystaly ke spánku. Vzal jsem si první hlídku a Pavel druhou. Bavili jsme se polohlasem, ale více jsem se díval na obzor nebo sledoval radar ve Scarabu. Nic se neukázalo, tak jsem šel spát. Ráno mně vzbudila Irina. Ostatní ještě spali. " Hrozně jsem se bála Kárle. Měla jsem chuť tu potvoru srazit." " To by jsi mi nepomohla. Už je to v pořádku." " Já vím, že je, ale byla jsem strašně vyděšená, tohle mi nedělej." " Neslíbím ti to lásko. Mám pocit, že teď už to bude jenom horší." " Bojím se o tebe." " Já vím, já o tebe taky." Vyrušilo nás zapípání radaru. Kouknul jsem na displej. Šest teček a blížily se poměrně rychle. " VSTÁVÁÁÁT, máme společnost," zařval jsem do vysílačky. Lena s Pavlem byli dole během minuty. Šestice Běhavců se zatím přiblížila na kilometr a půl. Běželi opravdu rychle. Lena zaklekla nahoře na věži. Irina mi stála po boku a dívala se dalekohledem. Šestice držela rytmus a rychlost. Pavel si pohrával s kulometem. Zaslechl jsem syknutí a jeden ze šesti jakoby škobrtl a zaryl se do země. Druhé syknutí rozvířilo obláček prachu. Zaslechl jsem Leninu nadávku. Běhavci už byli vidět pouhým okem. Nalevo se rozštěkal kulomet. Ukázal jsem Irině, ať se schová. Nechal jsem je proběhnout kolem a okořenil jsem je sekaným olovem. S přeraženou páteří se špatně dělá cokoliv. Byli mrtví dříve, než jsme k nim došli. Irina se třásla. Nevystřelila ani kulku. Opatrně jsem jí vzal škorpion z ruky a uložil ho v autě. Pavel nechal střelby po první dávce. Trefit tak rychle běžící cíl je nadlidský úkol. Nedostal ani jednoho. Lena se tvářila neurčitě jako vždy. Vím, že většinu odstřelila ona. Urychleně jsme se sbalili a vyrazili jsme na sever k laboratořím. Zapnul jsem vysílačku a zavolal jsem do pevnosti. Shrnul jsem prozatímní dění a navrhl jsem zhustit hlídky v blízkém okolí pevnosti. Nebyli moc nadšení. Michail se dožadoval vzorků tkání, krve a tak dál. Neměli jsme ale nic, kde by jsme ty vzorky uschovali. Bude si muset počkat. Přidupnul jsem plyn. Projeli jsme Veltužskym,, bylo srovnané se zemí. Asi práce těch obrů co demolovali hangár. Hnal jsem se nejvyšší rychlostí, kterou terén dovoloval. Radar hlásil několik skupin v pohybu, ale všechno nad dva kilometry. Lena se tvářila otráveně. Svěřila se mi, že i na kilometr je velké uměni trefit se. Irina byla celou cestu zamlklá. Rozbité ploty, přízemní bunkry, hromady nepoužitelných věcí a hlavně velká betonová přízemní budova s vjezdem do podzemí. Podle všeho ho měli v práci obří ničitelé. Ocelové vrata byly rozbité k nepoznání a válely se všude okolo, ale hlavně uvnitř. Je docela možné, že se tu bojovalo. O kostech a zbytcích zbraní se ani nezmiňuju. Dolů se ale projet dalo. Alespoň něco dobrého. Zajel jsem se Scarabem jak nejdál to šlo. Těsně pod zemí se nacházely garáže a velké nákladní výtahy. Nic nejevilo známky většího poškození, když nepočítám škrábance. V blízkém okolí se nehnulo nic, co by nás ohrožovalo, stejně jsem ale přemýšlel nad tím, jak se tady uvnitř zavřít. Podle cedulí byla tohle GENOM2. Druhá a méně zabezpečená. Osvětlený interiér Scarabu vykresloval na zdech stíny pohybující se posádky. Montoval jsem si svítilnu pod hlaveň brokovnice. Neočekával jsem, že by uvnitř něco mohlo být, ale jeden nikdy neví. Pavel byl celý nesvůj. Nedovolil jsem mu vzít si kulomet. V chodbách je stejně nepraktický. Lena si chystala dvě pistole. Svou ostřelovačku si ale vzít nenechala. Irina balila lékárnu, ale škorpionu se ani nedotkla. Přibalil jsem si ho pro případ, že by mi došly broky. Celý komplex byl bez proudu, takže druhá největší zátěž v batozích po jídlu a vodě byly nabité články. První cesta byla dolů, a to rozhodně hlouběji, než jsme kdy museli jít po schodech. Po třicátém osmém patře jsem přestal počítat. Přenocovali jsme na schodech. Do první normální místnosti jsme dorazili asi dvě hodiny po probuzení. Byla to chodba údržby a ústila do prvního patra. Rozdělili jsme se a propátrávali jsme místnost po místnosti. Byly to kanceláře plné papírů. Vypadaly jakoby se tudy prohnala malá vichřice. Podle všeho se tudy prohnalo buďto několik mutantů nebo skupina pološílených vědců, kteří všechno, k čemu se dostali, rozházeli po okolí. Mohl jsem jenom doufat, že to byli ti vědci. Na tomhle patře jsme hledali hlavně nějaký orientační plán, podle kterého by jsme se mohli řídit. Netoužil jsem po tom, abych procházel jedno patro po druhém v naději, že najdu něco užitečného. Po dvou hodinách jsme se sešli v samotném středu tohoto patra u hlavní recepce. Plánek nenašel nikdo. Zato jsme měli zhruba třicet magnetických karet, dva zasedací pořádky a rozdělení jednotlivých kanceláří, několik legitimačních visaček a jednu lahev zvětralé vodky. Nic užitečného z toho nekoukalo. Po obědě jsem si hrál s kartami a třídil je podle stupně utajení. Nejvíce bylo bílých. Zato červené byly jenom dvě. Nechal jsem si dva kousky od každé barvy. Jedna jediná měla černou barvu a byla bez označení. Ostatní měly vždy jméno majitele a úsek, kde pracoval. Pro jistotu jsem si ji nechal taky. Posunuli jsme se i patro níže. Vypadalo naprosto stejně jako to předchozí. Spousta prosklených kanceláří, hromady papírů, převrácený nábytek, nic nového pod sluncem. Do večera jsme takhle prošli další tři místnosti. Na konci druhého dne, po celkem deseti patrech zaplněných kancelářemi jsem došel k závěru, že takhle to dál nepůjde. Byli jsme tak znudění, že jsme spolu ani nemluvili. " Tak dobře, co si o tom myslíte," hodil jsem při večeři větu, na kterou jsem se chystal už od oběda. " O čem jako?" Pavel se na mně zadíval přes okraj svého přídělu. " Stojí to tu za prd, to si myslím." " Něco by to chtělo co?" poškádlil jsem ho ještě trochu. " Já si myslím, že by to chtělo buďto mapu tohohle hnízda nebo nahodit proud," zívla Lena. " Taky si myslím," ozval se Pavel. Irina mlčela. " Tak to abychom hledali něco jako technické podlaží nebo tak. Co vy na to jako svazáci?" " To by šlo, pokud nebudeme muset projít tuhle díru kousek po kousku," Zívla Lena a zabalila se do spacáku. S tím se nedalo než souhlasit. Dva dny poté narazila Irina v servisní chodbě na rozčlenění podlaží. Do pěti minut jsme věděli, že dolů to bude opravdu daleko. Nějakých dvacet pater. To nemluvím o tom, že jsme se zrovna nacházeli v patnáctém patře. Poslední dvě patra byly označeny jako technické zázemí. Další tři nad nimi jako skladovací prostory, tři další jako biologické skladovací prostory a jedno jako laboratorní pracoviště. Následovalo sedm pater ubytovacích prostor, jídelen, kinosálů a kdovíčeho ještě. Zbytek byly kanceláře. Všechno proto, aby se všichni cítili jako doma. No to mně podrž. " Takovou štreku dolů, to nemyslíte vážně," odplivl si Pavel. Měl toho chození po schodech plné zuby. " Vynadej těm, co to tu stavěli," pousmála se Lena. Poslední dobou byla kousavější než jindy. " Stejně bych ale nejraději prošel ty biologické sklady. Nevíme co tam může vyskočit až zapneme proud." " Pokud tam ještě něco zůstalo," neodpustila si Lena. " Hele, nikdy nevíš co na tebe skočí." Tak jsme se dohodli. Stejně jsou ty tři patra po cestě. Vypadalo to tam příšerně. Pokud tady drželi nějaké pokusné kusy, tak můžou být kdekoliv. Ven se ale nedostali. Všechny dveře byly zevnitř neporušené. Jediná další cesta byla dolů. Takže pokud tu něco přežilo a uteklo to, tak se s tím ještě setkáme. Prohlídka bioskladiště skončila negativně. Nic živého jsme nenašli. Dali jsme si jídlo. Technická patra bylo něco co se jen tak nevidí. Byly plné strojů, o kterých jsem neměl ani páru co by mohly dělat. Zato generátory jsem poznal bezpečně. Byly fúzní. To znamenalo jenom jedno. Tahle základna byla podle všeho posledním výkřikem vědy a techniky, který se dal najít. Pro jistotu jsme poslal Pavla aby okouknul průchod k jednokolejce a pokud nebude, tak ho uzavřel. Jednotlivá patra mely mezi sebou bezpečnostní dveře. Velmi bytelné. Tím mutanti neprojdou. Do sluchátka se mi zabodlo burácení kulometu. Trhnul jsem sebou. " Kruci Pavle, co se to tam děje." " Potřeboval bych tady píchnout, ale honem." Na víc jsem nečekal. Vyletěl jsem jako kulka. V běhu jsem přepnul na krabicový zásobník s brokovými náboji. Na zametání budou akorát. Kulomet byl čím dál hlasitější. Seskočil jsem ze schodiště rovnou Pavlovi za záda. " Na tři uhni a začni zavírat dveře." " Přesně na to jsem myslel." Postavil jsem se za něj a přes rameno jsem viděl že už asi desítku složil ale pořád se ke dveřím hrnuli další bělásci. Zapřel jsem si brokovnici do ramena a zamířil jsem do chodby. " jedna… dvě…..TŘI" Na tři Pavel odskočil na stranu a já jsem o zlomek vteřiny později vystřelil první dvojici nábojů. Ukázalo se to jako dobrá kombinace. Mutanta to roztrhlo a hodilo to s ním hodně daleko. Pavel se opřel o dveře a pomalu je zavíral. Dostal jsem ještě tři kousky než se dveře zacvakly a zajistily. Uzavřeli jsme je manuálně. " Ty vole, tak to jsem nečekal," odplivl jsem si. Pavel se usmíval. " Ale dostal jsem jich pěknou hromádku co?" " Hele, a neměl jsi náhodou mít jenom samopal?" " To už by bylo po mně, hele na moje železo mi nešahej." " Stejně je to v uličkách nepraktické." " Jasně, jasně." " To chce vodku na uklidnění." Došli jsme zpátky. A s úsměvem. Holky byly bledé jako stěny. Nedivím se jim. Do hluku střelby se ozývalo vřeštění mutantů a moje nadávky když jsem běžel chodbou a bral schody po deseti. Zprovoznit pak generátory byla hračka. Naskočily na první iniciaci a za mými zády se ozval terminál. Oprášil jsem displeje. Byl to hlavní ovládací terminál pro reaktor. Takže zatímco si ostatní udělali pohodlí v teď už osvětlené místnosti správce údržby, já jsem si přisunul židli a začal jsem studovat co je k čemu dobré. Asi po dni jsem zjistil, že devadesát procent kapacity reaktoru zůstane nevyužito, protože jsem nechal v provozu jenom osvětlení, výtahy, bezpečnostní okruh, výpočetní okruh, většinu kancelářského patra a jednokolejku. Lena zatím našla místnost hlavního dispečera. Moc práce jí to nedalo. V kanceláři údržby si vyžádala plány a ty ji navedly. O dva dny později jsem jako poslední odešel z technického podlaží a zavřel jsem za sebou bezpečnostní dveře. Magnetické zámky cvakly a pro jistotu jsem zavřel i ty mechanické. Jen pro jistotu. Bezpečnostní centrum GENOMu2 se nepodobalo ničemu, co jsem zatím viděl. Vévodil mu ovládací rohový pult a několik desítek displejů na stěně. Na každém běžel nějaký obraz z bezpečnostních kamer. Byly barevné s možností přiblížení a tak dál. Nechal jsem Irinu, aby si s tím pohrála a naučila se to všechno ovládat, alespoň zběžně. Vcelku jí to šlo a byla ráda, že nebude muset nikam chodit. Zatímco se ona učila otevírat a zavírat dveře, ovládat kamery a zabudovaný audiosystém, a jiné drobnosti, které tenhle pult poskytoval, já jsem v nalezeném PDA počítači louskal instruktážní příručky. Hlavně bezpečnostní protokoly. Vyšlo mi z toho, že bezpečnostní karty, jejichž sbírku jsem měl po kapsách nebudeme potřebovat. Bude stačit jeden z těchto PDA s dostatečnými přístupovými právy. Po očku jsem sledoval displej, na kterém Lena s Pavlem ze scaraba vykládají zásobu jídla. Irina jim věnovala většinu pozornosti. Jeden nikdy neví, co se může dít tam venku. A jako na potvoru venkovní kamery nefungují. O jediné černé magnetické kartě jsem se nikde nic nedočetl. Bylo to zajímavé, protože jako jediná byla bez označení. Tak jsem se posadil k vedlejšímu terminálu a protáhl jsem ji čtečkou. Na displeji mi naskočilo oznámení o maximálním bezpečnostním prověření. Takže tahle karta bude podle všeho magický paklíč na všechny zámky. To se může hodit. Ještěže jsem ji nenechal nahoře. Když už jsem seděl za počítačem, připojil jsem si k němu PDA. Šlo to samo. Všechny tyhle hračky zvládají bezdrátovou komunikaci, stačí ji jen povolit v jejich systému. Ukázalo se, že ten určitý kousek nebyl zatím nikomu přidělen, tak jsem si ho přisvojil. Terminál mně požádal o otisk palce a hlasovou identifikaci. Leny stojící ve dveřích jsem si všimnul až když po mé "hlasové identifikaci" vyprskla smíchy. Nechal jsem ji smát se. Za chvilku budu připravovat PDA pro ni, Irinu a Pavla, tak to se zase posměju já. Zbývalo zadat osobní údaje a bezpečnostní prověření. Nahrál jsem si na své PDA přístupové práva černé karty a začal jsem pracovat na druhém přístroji. Navíc budu jediný s těmito přístupovými právy. Když jsem se pokoušel nastavit stejnou úroveň na Lenině PDA, nešlo to. Počítač detekoval moji kopii a ta může být jenom jedna v systému, takže se ostatní musí spokojit s o stupeň nižší úrovní. Ale i s tou se dostanou naprosto všude. Pavel se procházel okolo, tak ho ta křemíková hračka vyvedla z míry. Neměl rád tyhle křehké věci, které jsou složité a nepochopitelné. Musel ale uznat, že bez přístupových kódů se moc daleko nedostane. Když bylo hotovo, podal jsem mu jeho PDA a nechal jsem ho vyrazit na obchůzku. Jenom jsem ho poprosil ať sebere všechny tyhle "hračky" a doručí je sem k nám. Lena klepala dotykovým snímačem do ikonek a zkoumala, co všechno tak hračka umí. Umí toho opravdu dost a má jednu nezanedbatelnou výhodu. Funguje jako majáček, takže budu vědět kde kdo je. Listoval jsem na servisním panelu. Probíhající bělásci tu nadělali spoustu škody. Taky proto jsem musel odpojit biologické skladovací prostory a laboratorní podlaží. Nechal jsem tam jenom světla. Nic jiného tam vlastně nefungovalo. Lena s Pavlem procházeli kancelářské patra a brali všechno, co by se mohlo hodit, magnetické karty, PDAčka a různé drobnosti. Irina spala. Nedivil jsem se jí. Poslední dva dny jenom koukala do displejů a učila se tu mašinérii ovládat. Navíc jsem dospěl k rozhodnutí, že zůstane tady až se pohneme směrem na GENOM1. ve spojení můžeme být jak přes vysílačky tak přes PDA a to dokonce i obrazem. Na největším monitoru mi blikala stopovací procedura. Dva body označené Jako Irina a Pavel se sunuly skrze podlaží šestnáct. Je dobré vědět kde kdo je. Servisní terminál neúnavně kontroloval všechny drobnosti v objektu. Dokonce nahodil i počítače ve všech kancelářských prostorách, k velkému úleku průzkumné dvojce. Kamery v tunelu jednokolejky spolu s osvětlením fungovaly. To bylo dobré. Jednokolejka ale chyběla. To byla ta špatná zpráva. Leně se na tváři objevil znechucený výraz. Měla toho pochodování dost, ikdyž jsme se střídali. Dali jsme si den volna a odpočívali jsme. Já listoval v plánech celé stavby. Samotný tunel měl jenom dva kilometry. To jenom je nutno brát s nadsázkou. Dva kilometry plné bělásků. Nic většího jsme nezahlédli. Navíc ve vzdálenosti jednoho a půl kilometru je tunel přehrazený bezpečnostním uzávěrem, kerý nemůžeme ovládat. Spadají pod systém vedlejší základny. GENOM1 je kapitola sama pro sebe. Sice jsem měl plány obou komplexů, ale nic mi neřekly o tom důležitějším. K čemu druhá základna je, co tam můžeme čekat a hlavně, jestli tam někdo mohl přežít. Možné bylo cokoliv. GENOM1 nemá jiný přístup než tunelem jendokolejky, takže se tam muselo dít něco naprosto tajného. Navíc, pokud tam někdo byl před uzavřením, musel tam zůstat, no a pokud tam vtrhli bělásci…. Bezpečnostní uzávěr v tunelu byla první bariéra, která měla chránit obyvatele té hlavní části. O ostatních bezpečnostních opatřeních jsem se nic nedozvěděl. Z donesených PDA jsem se zase dozvěděl o věcech, které trápily původní obyvatele. Nic, co by ukazovalo na to, že se tu dělo něco jiného než testování a likvidace biologických vzorků. Ze skladových seznamů jsem se zato dozvěděl, že hlady nebudeme. Mimo jiné. Z prohlídky ubytovacích podlaží je vidět, že tady bydlelo hodně lidí a to navíc bez jakékoliv kreativity. Všechny pokoje byly naprosto stejné. Moc zajímavého jsem v nich nenašel. Pavel byl otrávený dvojnásob, protože ve všech kancelářích nebylo nic zajímavého. A to prošel a prohledal naprosto všechny. Sklady, tak to bylo o něčem úplně jiném. Kromě jídla, které by nám vystačilo na sto let, plus mínus nějaký ten rok, jsme našli i pohotovostní sklad zbraní, nic převratného, ale byly tu náboje pro všechny. O hromadách vybavení, teda toho laboratorního, výpočetního a jiného ani nemluvím. Dospěl jsem k názoru, že tady vydržíme opravdu dlouho. Bylo na čase se hnout. Irina nesla své odloučení od skupiny velmi nelibě. Vysvětlil jsem jí to jasně. Kdybychom to nepřežili, ona bude schopná dojet do pevnosti a říct, co jsme našli a jak nám to šlo. Nesla to ale lépe, než Lena, která musela nechat svojí ostřelovačku Irině. Přichystal jsem jí brokovnici a hromadu nábojů. Těch bylo ve zdejším zbrojáku dost. Když jsme seděli nad plánem, bylo jasné, že pokud se něco pokazí, bude to jednosměrná jízdenka do horoucích pekel. Bělásci si na světlo reflektorů zvykli poměrně brzy a tak jsme je mohli pozorovat, jak loví krysy, kterých bylo v tunelu opravdu požehnaně. Na zádech mě tlačily popruhy se zásobníky do brokovnice. Pavel se nábojovými pásy pro změnu přepásal. Byl náboji omotaný tak, že by si ho někdo mohl splést ze skládkou. Byl zvučný, chřestil. Lena se tvářila nakvašeně, ale s ostřelovačkou by nám tam byla platná jako mrtvému zimník. " Prvních sto metrů není vidět nic," ozvala se Irina ve sluchátkách. " Fajn, nezapomeň za námi zavřít a dávej pozor." " Když už jsi mě tu nechal, tak mi aspoň nepřipomínej každou pitomost." Nějak kousavá. No nic. Otevřeli jsme dveře a prošli jsme do tunelu. Světla tu bylo dost. Na prvních sto metrech nebylo nic. I mrtvoly zmizely. Jenom modrozelené fleky po jejich krvi ukazovaly, že jich tu několik zařvalo. Šli jsme pomalu, po špičkách. " Skupinka z leva asi sto metrů." Hlavně se otočily. Jakmile vystřelíme poprvé, všichni se sem seběhnou. První běžci se objevili. Nebylo co ztratit. Zapřel jsem si pažbu a začal zametat tunel. Pavel jistil čelo a Lena záda. Hluk střelby zaplnil prostor a odrážel se od stěn. Broky se zakously do běžících mutantů a trhaly je na kusy. Než jsem stačil vystřílet zásobník, ozval se i Pavlův kulomet. Lena se taky nenudila. Využil jsem chvilku a vyměnil zásobník. Při pohledu na přibližující se potvory jsem ale dlouho neváhal. První tři rány šly bez míření. V jednu chvíli se dostali málem až k nám. Ustupovali jsme zpátky ke dveřím. Zdálo se, že se na druhou stranu nedostaneme. Na posledních deseti metrech se nápor bělásků zlomil. Měnil jsem pátý zásobník a přes kouř ze střelného prachu se nedalo dýchat. Tunelem k nám běželi poslední kousky v dohledu. Nechal jsem Pavla, aby je odpravil. " Iri, otevři, dáme si oběd a uvidíme co se stane pak." " Začala jsem se bát, že je jich tam na vás moc." Taky jsem se v jednu chvíli bál. Zacvakaly magnetické zámky a dveře nás pustily dovnitř. Ta půlhodina mi připadala jako věčnost. Obsadili jsme ubytovací podlaží a dali jsme si zaslouženou sprchu. Irina zatím udělala oběd. Všechny monitory zabíraly tunel. Jeho kilometr a půl dlouhou část z nejlepší perspektivy, kterou lze dosáhnout. Krysy se vzpamatovaly jako první a hodovaly. Zahlédli jsme ještě několik mutantů, ale vypadalo to, že jsme zlomili jejich hlavní nápor. Celkem jsme napočítali asi dvacet kousků. " Tak co? Dáme si repete?" zašklebil se Pavel. Bylo na něm vidět, že by si to s těma ostatníma šel vyřídit okamžitě. " Klid, dneska už stačilo. Dáme si voraz a zítra se koukneme, jak by se dalo dostat na druhou stranu. Iri, nenašla jsi něco v počítačích?" " Po pravdě jsem nic nehledala. Ale podívám se." " Budeš hodná." Lena se usmívala. " Ty hele Lenuš," obul se do ní Pavel, " jak se ti střílelo z tohohle zázraku?" " Nic moc, ale na blízko není špatná, to teda ne. Ale stýskalo se mi po mojem drahouškovi," pohladila láskyplně svou ostřelovačku. Po zbytek dne se každý věnoval svojí zábavě. Já jsem hledal v počítači cokoliv o uzavřeném tunelu a možnosti jeho otevření. Irina mimoto spustila ventilaci, aby nás zápach hnijícího masa nepřekvapil při cestě zpátky. Náhodou jsem zakopl o komunikační podprogram. I po hodině jsem nebyl schopný přijít na to, jak to vlastně funguje. Nechal jsem ho Irině, aby si pohrála. Jako zdravotnice je skvělá a s počítači si rozumí stejně dobře. Co víc by si na tomhle místě mohl jeden přát. Zalehnul jsem ke spánku. Zatímco ostatní snídali, rozvinul jsem si na monitoru plány tunelu a všech servisních šachet. Podle všeho se všechny uzavřely. Budeme muset vyzkoušet jednu po druhé. Celkem bylo pět cest na druhou stranu. První je jednokolejka v hlavním tunelu, který je uzavřen. Budeme se muset podívat, jestli nemá hlavní uzávěr nějaký nouzový průchod Druhá a třetí cesta jsou postranní servisní tunely. Měly by být zapečetěné. O bezpečnostních uzávěrech se tam nic nepsalo, ale to neznamená, že tam nejsou. Čtvrtá cesta je pod samotným kolejištěm. Je to vlastně jenom něco na způsob kanalizační šachty, která stahuje vlhkost a vedou v ní kabely, potrubí a ostatní věci. Pro pořádek se musím zmínit o poslední páté cestě. V žádném případě nejde skrze uzávěr hlavního tunelu. Je to ventilační rozvod, který bezpečnostní uzávěr rozdělil na dva kusy když se uzavřel. " Takže, vypadá to takhle. Máme na výběr buďto jeden ze servisních tunelů nebo o kterých nevíme jestli jsou uzavřené nebo kanál pod kolejnicemi, kde se zase nesmí ani vystřelit, protože tam vede všechno od elektřiny až po parovod." " Pokud to nepůjde jinak, zahlídl jsem ve skladu dva plamenomety." " Tak na to můžeš rovnou zapomenout Pavle," otočila se na něho Irina od terminálu, " Ty plamenomety jsou schopné roztavit všechno, co tam dole je." " Kruci, takže z toho asi nic nebude co?" povzdechl si Pavel. Já jsem doufal, že postranní servisní tunely budou průchozí. Vůbec mně nelákalo zjišťovat co všechno lze najít v kanalizaci velmi hluboko pod zemí. V tunelu ležel jemný zápach tlejícího masa. Netušil jsem, že se maso mutantů tak rychle kazí. Ventilace fungovala. Tedy zkoušela to. Museli jsme to nějak vydržet, tak jsme s sebou pohnuli. Tentokrát už jsem Leně jejího ostřelovacího drahouška. Taky stačila odstřelit sedm kousků než jsme došli ke spuštěné stěně tunelového uzávěru. Masivní vrata z vysokopevnostní oceli prokládané vrstvami kompozitu. A po průchodu ani stopa. Prošel jsem kolem nich tam a zpátky po celé délce tunelu. Nic. Začal jsem si zoufat. Bylo na čase podívat se po servisních tunelech. " Iri." " Ano Karle?" " Odemkni dveře číslo 0472-B" " Moment…. Už to bude," ozvalo ze zabzučení magnetického zámku, "tak a je to." " Díky děvče." " Dávejte na sebe pozor, v servisním tunelu nemám kamery." " Neboj, budeme," zakřenila se Lena. Otevřeli jsme dveře. Byly z masivní oceli, ale bez mechanických zámků. V chodbě svítily červené světla. Asi nouzové osvětlení. Šel jsem první. V chodbě nebylo moc místa. Na ocelovou stěnu jsem narazil hlavní brokovnice a málem jsem vystřelil. Takže tudy cesta nevedla. " Takže nám nezbývá nic jiného než ten kanál co?" mumlal si Pavel. Nedalo se nic dělat. S námahou jsme odsunuli těžkou mříž ze vstupu. Zasvítil jsem baterkou dolů. Vzal jsem si od Iriny Škorpiona. V tak malém prostoru se hodí. Podlaha byla vystlána krysami. Celé to hejno se vlnilo a pištělo. " Tak tudy cesta asi nepovede," koukala mi Lena přes rameno. Neměla krysy vůbec ráda. " Iri, jdeme zpátky." " To ráda slyším, dejte si pozor. Okolo dveří se mi motali bělásci." " Zařídíme se podle toho." Lena nečekala na nic. Vyhoupla se na chodník a prohlížela okolí skrze puškohled. Pokud budou v okolí, postará se o ně. Měl jsem ale tušení, že nejsou tak moc hloupí aby se ukazovali. Měl jsem pravdu. Zmizeli jako pára nad hrncem. Ostatně, docela jsem se těšil na jídlo. Ve skladové soupisce bylo hodně věcí. Hledal jsem ale něco speciálního. Ani oheň, ani střely, kyselinu už vůbec ne. Pevné jedy jsou na dlouho. Chvíli to zabralo, ale nakonec jsem našel plyn. Nic otravného, ale uspávacího. Rajský plyn. " To bude nějaká kravina. Co s uspanejma krysama?" " Projdeme skrz a nic po nás neskočí. Zpátky se pojede jednokolejkou no ne?" " Nechci ti brát iluze Kárle, ale co když se tudy budeme muset vrátit?" Lenina praktičnost někdy dokáže zkazit i ty nejlepší sny, ale musí se počítat i s tím, že jednokolejka už jaksi nebude. Nejhorší na tom je, že bezpečnostní uzávěra a ovládání jednokolejky je na druhé straně. Jestli je to dobře, nebo špatně, to se uvidí. " Hele, co takhle to tam zaplavit a pustit do vody proud?" Pavel se nezdá. " Jo, ale my tama musíme projít tam i zpátky," pustila se do něho Lena. Ač nerad, musel jsem jí dát za pravdu. Brodit se v rozmoklých hnijících mršinách, a to pěkně po čtyřech, mi nepřipadalo dvakrát lákavé. " Tak podívejte, Soupis skladů je tady v počítači, podívejte se a třeba na něco přijdete. Dříve než zítra se stejně o nic nepokusíme." Šel jsem se natáhnout. Proč bych měl všechno vymýšlet zrovna já? Navíc, jak Leonov říká, ráno je lepší večera. Na něco je fakt lepší se vyspat. Krysy a potkani jsou kreativní problém. Podle všeho, co jsem přečetl na druhý den v místním počítači, a bylo tam toho opravdu dost, je problém tyhle hlodavce jen tak něčím otrávit. Pořád je to ale jednodušší než udělat díru do metr silného bezpečnostního uzávěru z vrstvené vysokopevnostní oceli a všemuodolného kompozitu bez jaderné střely. Tak jsme si četl a na půl ucha poslouchal mudrování Leny a Pavla. Jejich vášně krotila Irina a moc jí to nešlo. Nakonec to dopadlo tak, že se ti dva na sebe naštvali a zbytek dne spolu nepromluvili ani slovo. Pavel, jakožto zastánce extrémních řešení navrhoval od granátů, přes střelbu a tak dále. Lena je pravý opak. Sžila se s rolí ostřelovače, a tak má raději nekomplikované řešení. Plyn jí moc nenadchl. Neměla žádný určitý nápad. Procházel jsem tuny dat o tom, jak nejúčelněji vyhladit kolonii potkanů či krys. Tvůrci těchto dokumentů ale nepočítali s možnou mutací a jinými eventualitami. Vyšlo mi z toho několik drobností. Jedy nemá cenu zkoušet. Uspávací plyn by nemusel fungovat. Jedna z nadějných možností byla zvuk. Podle toho, co jsem se dočetl, potkani a krysy jsou citliví na ultrazvuk a některé frekvence je můžou jak lákat, jiné odstrašovat. Tudy by mohla vést cesta na druhou stranu. Nikde se tam ale nepsalo jaké frekvence se dají použít. "Našla jsem ty emitory, ale nemám vůbec ponětí jak ty věci fungují." Irina se dívala na malé krabičky s despektem. Sonické emitory jsou malé krabičky. Malé ale svým způsobem velmi účinné. " Budeme potřebovat pár krys," usmál jsem se na ni. " Tak na to zapomeň. Já ti žádné krysy chytat nebudu." " Na co krysy?" nakoukla do dveří laborky Lena. Chystal jsem nějaké klece, kam by jsme dali ulovené hlodavce. " Leno, jak bys chtěla zjistit, jak naladit tyhle hračky." " Co?" " Tohle," hodil jsem po ní jeden emitor. Nechápavě zavrtěla hlavou. Já si ostatně taky nevěděl rady. Šel jsem podle návodů a nákresů z počítače. Ne poprvé jsem zalitoval, že s sebou nemáme někoho z vědeckého osazenstva naší pevnosti. Tak jsem si musel poradit sám. Ikdyž Irina zvládla zdejší počítač a bezpečnostní systém, nemohla mi nijak pomoct. " Hmm, a co s tím jako?" hodila po mně emitor zpátky. " Budeme plašit krysy v tunelu." " Ahá," na to ona a s poťouchlým úsměvem odešla. Já pokračoval s klecemi. Nebylo na tom vlastně nic moc těžkého, stačilo jenom vybrat tu nejméně poškozenou, ve které by hlodavci vydrželi dostatečně dlouho na to, aby jsme stačili naladit emitor na správnou úroveň. Netěšil jsem se na to, jak potáhneme tlakovou lahev s rajským plynem až ke vstupu do šachty. Ještě méně jsem se těšil na to jak budu muset vlézt dolů a dva tři kousky, pokud se nám je podaří uspat, vytáhnu a odnesu do připravené klece. Krys samotných se nebojím. Ale zbývající bělásci mi nedávají spát. " Ta potvora je těžká snad tunu," stěžoval si Pavel. Poprosil jsem ho, ať jednu lahev s plynem nachystá ke vstupním dveřím. Lena se regulérně šklebila. Měla nám krýt záda. Těšila se na to celou tu dobu. S Pavlem jsme u sebe měli jenom pistole. Zámky zacvakaly a dveře se otevřely. Irina už zase seděla u počítače. Chopili jsme se s Pavlem lahve a vyvrávorali jsme do tunelu. Měl pravdu. Měla nejméně tunu. S několika přestávkami jsme ji ale nakonec donesli až k mříži, kterou jsme pro jistotu zavřeli. Krysí koberec se vlnil stejně jako předtím. Odmotal jsem hadici a spustil jsem ji dolů. Několik desítek zvědavých čenichů se otočilo nahoru. Pokynul jsem Pavlovi. Ten otočil kohoutkem na lahvi na maximum. Tlak odfoukl několik hlodavců. Nezbývalo než čekat. Lahev byla prázdná. Vlnění dole nenaznačovalo, že by se dělo něco výjmečného. Pomalu jsem odsunul mříž stranou. Nebylo na co čekat. Slezl jsem dolů a k mému překvapení jsem zjistil, že v šachtě všechno spí. Ponořil jsem ruku v rukavici do moře chlupatých hnědých a páchnoucích tvorů ruku v rukavici a chytil jsem několik ocásků, které jsem nahmatal. Hodil jsem je do připraveného pytle a velmi rychle jsem odtamtud vyběhl. Mříž padla zpátky na svoje místo. Prázdnou lahev jsme akorát odvalili bokem. Nevěděl jsem jak dlouho zůstanou hlodavci ještě uspaní, tak jsme zpátky spěchali. Kamera zabírala klec a její nové nájemníky. Dvakrát se jim tam nelíbilo a dávali to jasně najevo. Nakonec spali pomalu čtyři hodiny. Hodil jsem všechny čtyři do klece i s pytlem, ve kterém jsem je přinesl. Emitor stál na podstavci přímo naproti kleci. Byl připojený a konzola ovládání hlásila, ze je všechno v pořádku. Začali jsme. Trvalo to déle, než jsem myslel. Bylo to jenom tím, že jsem trval na tom, že vyzkoušíme všechny možné frekvence, a bylo jich dost. Při několika obzvláště vysokých mi málem odešla kamera. Tu správnou jsme ale našli a ověřili. Krysy se při ní tiskly strachy ke stěně klece a zůstalo jim to ještě chvilku. Vyvolávalo to u nich naprostou panickou hrůzu. To bylo to správné řešení, které jsem hledal. Irina naladila dva emitory pro každého. S pomocí počítače to šlo jednoduše. Po jídle jsme šli spát. Nebylo kam spěchat. Dva metry pod úrovní tunelu. Po čtyřech už jsem se už dlouho neplazil. Šachta smrděla krysami, které před námi utíkaly jak před nejhorší noční můrou. Emitory fungovaly skvěle. Kilometr a půl plazení se zdálo jako zlý sen. Taky že byl. Trvalo nám to pomalu hodinu. Někde v polovině cesty jsem toho začínal mít plné zuby a jako na potvoru jsem byl v čele. Nakukoval jsem skrz mříž na druhé straně. Nevypadalo to, že by nahoře něco číhalo, ale pokud bělásci utekli dříve než se tunel uzavřel, nějací tu určitě budou. Teď jsem ale nic neviděl. Pavel mi pomohl odsunout mříž natolik, abych vystrčil hlavu se škorpionem v ruce. Nic nebylo vidět. Odhodili jsme mříž na stranu a velmi rychle vyskákali na povrch. Vzal jsem do rukou brokovnici a čekal. Vřeštění bělásků mi neuniklo. Podle odpovědí jsem napočítal zhruba deset kusů. Oproti první části tunelu bylo deset kousků nic, ale tady jsou na velmi malém prostoru. Ani jsem si neodplivnul a už se po nás hnali. Lenina puška sykla a Pavel si shodil z ramene nábojový pás. Přepnul jsem si brokovnici na S-Ball náboje v trubicovém zásobníku. Zatím jsem neměl tu možnost je vyzkoušet v praxi. Ve chvíli, kdy se rozštěkal kulomet, jsem už věděl. Projektil srazil jednoho a urval mu hrudník. Stačil ale i urazit ruku tomu za ním. Zajímavé. Postříleli jsme všechno, co k nám přiběhlo. Překvapilo mně ale, že ten, kterého jsem střelil přímo na střed ještě žil. " Hele Kárle, že ho nechceš brát s sebou, že ne?" ušklíbla se Lena. " No, nějak jsem to neplánoval. Hele, asi jsem mu přerazil páteř." " Už slyším Michaila, jak káže aby jsme ho zabalili a odvezli do pevnosti." Prostorem zaburácel výstřel z kulometu, který roztrhal mutantovu hlavu na velmi malé kousky. " He, jaký živý mutant?" pousmál se Pavel . " No, tak to by bylo," obrátil jsem se k mrtvole zády. Aspoň se potkani nažerou. Půl kilometru není žádná pořádná vzdálenost. Za chvilku jsme byli na nástupišti jednokolejky. Jednokolejka, jak jinak, chyběla. Dveře výtahu byly otevřené. Výtah v nich ale viditelně chyběl. Šachta byla hluboká. Světlice padala opravdu hodně dlouho. " Tak co? Slaníme?" ušklíbala se Lena. Vzhledem k tomu, že jsme neměli ani kousek lana, byla ta poznámka opravdu namístě. " Ne, to asi nepůjde. Co takhle servisní schodiště?" Jo, to byl nápad. Nic jiného nám jaksi nezbývalo. Složil jsem emitory do batohu.Tak, a co teď? Servisní dveře byly, jak jinak, zamčené. Dalo se to ostatně čekat. Vytáhl jsem PDA a odklepl obrazové spojení. Displej ožil známým obrazem bezpečnostního centra. Irina byla unavená, ale byla tam. " Jéjej, ono to fakt funguje? Zrovna jsem si chtěla jít zdřímnout." " Jsme na druhém nástupišti," došel jsem k servisním dveřím, "podívej se prosím na dveře G1s-079." Sklonila se ke klávesnici a chvíli hledala. " Máme problém Kárle. Ty dveře tu nikde nemám." " Díky Iri, uvidím co se dá dělat." Ukončil jsem spojení a vrhnul jsem se na oběd. Lena se dívala po okolí. Osvětlení bylo v téhle části tunelu o něco lepší. Natáhl jsem se a užíval si relativního klidu. Pokud nepočítám šramot potkaních hodovníků, kteří odklízeli odpadky po naší přestřelce. Teď už opravdu nebylo kam spěchat. " Já ti to povídal abysme vzali kilo dvě semtexu." " A zavalili to tady pro jednou a navždy," neodpustila si Lena. Já se té přestřelky neúčastnil. Díval jsem se kolem. Výtah nemělo cenu obhlížet. Na stisk tlačítka nereagoval. Navíc nesvítily bezpečnostní světla v šachtě. Dveře servisního průchodu byly zavřené, jak jinak. Klepal jsem na ně, hledal jsem okolo, prostě jsem čmuchal. Když jsem se nudil, hrál jsem si s PDA a do zblbnutí jsem prohlížel plány tunelu, tedy naší části tunelu.zadní stěnou plány končily. Nelíbilo se mi to, ale bylo to tak. V zájmu utajení. Toho, že si mně prohlíží kamera, jsem si všiml jenom náhodou. Zrovna jsem odložil PDA. Měl jsem hlídku. Nebylo jisté, jestli jsme dostali všechny bělásky, nebo ne, a tak se muselo hlídkovat. Znuděně jsem vypnul prohlížeč a odložil jsem jinak užitečný přístroj. Bylo jasné, že pokud na něco nepřijdu, asi se budeme muset vrátit s nepořízenou. No a v tu chvíli jsem zahlédl červeně blikající světýlko v plastové kouli, která ukrývala kamery v celém areálu GENOMu. To mně překvapilo. " Iri, slyšíš?" chytil jsem se vysílačky. Chvilku nic se neozývalo. Asi na třetí další zavolání se mi v uchu ozval ospalý Irinin hlásek. " Copak se děje, vždyť musíte spát?" " To spíme drahoušku a ty jak tak poslouchám taky." " Jo, vzbudil jsi mně." " Tím se to vysvětluje. Někdo si mně tady prohlíží kamerou." " No já to nejsem, navíc víš, že na tamté straně nemám kameru. Všechno od uzávěru k vám je jejich hračka." " To mi moc nepomůže." " No, když už jsi mně vzbudil, tak si k tomu zase sednu a kouknu se po nějakých plánech. Ale moc toho asi nenajdu. Nic co bys už neznal pomalu nazpaměť." " Kdyby něco, ještě dvě hodinky budu mít hlídku. Kdykoliv se ozvi." " Dávej pozor." " Budu." Ozvala se opravdu brzy, nebylo to ani pět minut. " Kárle, mám tady něco divného." " Jak moc?" " No na monitoru mi naskočil nějaký divný program a bliká mi tam věta: Kdo jste?" " Počkej, napojím si PDA" Tohle ta hračka s mými přístupovými právy umí. Napojil jsem se do počítače na běžící proceduru. PDA mě přihlásilo na nějaký textový komunikační program jako dalšího účastníka. Věděl jsem o tom programu, ale zatím jsem ho nezkoušel. Nebylo proč. Vysílačka je rychlejší. Přidal jsem se tedy k diskusi. "Kdo jste?" " V jakém smyslu?" "Kdo jste?" " První průzkumný oddíl - Pevnost Gorkij" "Mluvte vážně, venku nic nepřežilo" " Tak jak si teda vysvětlíte naši přítomnost?" "Myslím tím jakékoliv využitelné stavby." " Zase omyl. Jak dlouho jste nebyli na povrchu?" "Nějakou dobu to už bude." " Co nás takhle pustit dovnitř?" "To není jenom na mně, představujete veliké bezpečnostní riziko." " Čím to bude, že jsem tuhle vytáčku čekal" "Poradím se z ostatními, zůstaňte na příjmu" Trvalo to nějakou chvíli. Moc jsme si toho neřekli, ale vypadalo to, že tam dole přežilo dost lidí. Několik určitě. V následující půlhodině jsem jenom sledoval okolí a poslouchal šramot potkaních drápků. V mdlém světle bylo vidět, že podstatná část poražených mutantů už byla rozebrána. Zahlídl jsem dva, jak se přetahují o ruku, kterou jsem ustřelil prvním výstřelem. Z pozorování boje o přežití mně vytrhlo pípání PDAčka. Někdo jménem Adam Tolstov. Spojení bylo obrazové. Tak to jsem byl zvědavý. " Dobrý den, s kým mluvím?" Byl postarší, šedovlasá a vrásčitý. Hlas měl ale pevný jako skála. " Kárl Grečko, velitel první průzkumné jednotky pevnosti Gorkij." " Těší mně pane Grečko. Čemu vděčíme za vaši návštěvu." " To se nedá specifikovat." " Aha, a co čekáte od nás." " No, abych byl upřímný, mohli by jsme začít tím, že si společně sedneme někde, kde je víc pohodlí." " To nebude nezbytně nutné. Prozatím nemám v úmyslu vás vpustit dovnitř." " A to z jakého důvodu, že jsem tak smělý." " Provádíme zde genetické experimenty a přístup k nim mají pouze autorizované osoby, což není ani jeden z vás." " To mi povídejte. S několika desítkami vašich tak zvaných genetických experimentů jsem už měl tu čest a to nejen tady dole ale i na povrchu." " Promiňte, ale to není dost dobře možné. Jediné experimentální kusy jsou pouze tady….." " A v laboratořích GENOM2, odkud se jim pravděpodobně podařilo uniknout a zlikvidovat všechny živé." " Nepřipadá v úvahu." " Heleďte, já vím co jsem viděl a zastřelil. Přestaňte si se mnou hrát na schovávanou a pojďme si rozumně promluvit." " To nepřipadá v úvahu. Vidím, že náš rozhovor nikam nevede. Nehodlám riskovat jakékoliv porušení bezpečnosti vstupem neautorizovaných osob." S tím se odpojil. Parchant jeden. Prý nepřipadá v úvahu. Já mu tu jeho úvahu asi přivedu, aby jí to řekl do očí. Vzbudil jsem Lenu s Pavlem. Nemělo cenu tady sedět. Neměli dvakrát velkou radost, ale po tom, co jsem jim vyložil náš rozhovor s někým tam dole, uznali, že dřepět tady nemá cenu. Nahodili jsme emitory a prodrali jsme se zpátky na druhou stranu. Leně se podařilo skolit další dva bělásky. Potkani se zase trochu pomějou. Irina z toho sice byla smutná, ale na druhou stranu byla ráda že jsme zase zpátky v relativním bezpečí. Tu noc jsem usínal s myšlenkou, že se na druhou stranu nějak dostaneme a já na to přijdu, i kdybych tady měl strávit zbytek života. Act II. Jak najít světlo na druhé straně tunelu? Bylo mi jasné, že najít cestu do GENOMu1 nebude jednoduché. Pokud ale bude alespoň malá pravděpodobnost, že se tam můžeme dostat, tak se tam dostaneme. I kdybych měl použít extrémních řešení. Celý den jsem rozvažoval jak postupovat. Budu muset začít hledat v počítačích, a to hodně hluboko. Moje černá ID karta mě dostane přes všechny zámky a omezení. Musel jsem ale vymyslet jak zabavím zbytek skupiny. O Irinu jsem strach neměl. Pomůže mi hledat. " Tudíž, vypadá to, že tu ještě nějakou chvíli zůstaneme." " Kruci," zamračila se Lena, "To bude zase jednou nuda." " Neboj děvče, našel jsem vám oběma zábavu." " Tak mně nenapínej a povídej." Odpověděla znuděně s velmi hraným nadšením v hlase. " Nechám vás projít jedno patro po druhém a uzavřít dveře v servisních chodbách. Hlavní výtah můžeme ovládat odtud, nákladní jsme odpojili a malý osobní mám stačí." " Hmm, zase nuda, nuda a nuda." " Klid Leno, až se budeš kriticky nudit, zajděte si s Pavlem na povrch zastřílet." Fungovalo to. Probíral jsem se schématy a plány tak podrobně, že se mi o nich i zdálo. Irina mi zdatně sekundovala a Lena s Pavlem si chodili z nudy zastřílet. Ani moc nenamítali, když jsem jim řekl, aby uklidili povrchovou garáž. Schémata mi lezly krkem, ušima, nosem. Štvalo mě to. O tři týdny později zapípal komunikační terminál. Byl to onen textový program, který jsem znal z dřívějška. Navíc, byla to jenom jedna věta. Elektroinstalace je klíč. Tak či onak, zaměřil jsem se na rozvody a samotnou elektroinstalaci a našel jsem tam několik zajímavých zádrhelů. Hlavní zdroj pro naši část základny má jenom dvě pozice, a to zapnuto a vypnuto. Zbytková energie je stahována druhou částí a ukládána pro případ nouze. Zato záložní systém slouží pouze pro danou část a je omezen pouze na nouzové osvětlení a základní bezpečnostní okruhy. Ani čistička vody nejede. Vzduchové filtry bohudík fungují pořád. Tohle asi byla ta věc, kterou je přiškrtíme u krku. Předpokládal jsem totiž, že už hodně dlouho žili na záložním zdroji a to, že se mi podařilo nahodit hlavní agregát jim dodalo potřebnou šťávu. Takže pokud je odřízneme od zdroje, budou muset vyjednávat. Další večer jsem oznámil svůj záměr ostatním. Nálada se o něco zlepšila. Sice budeme mít minimum světla, ale budeme mít páku. Nechal jsem nabít baterky a navíc jsem si přibalil detektor kovu. Proházel jsem očima displeje. Kontrolní místnost "reaktoru" zela prázdnotou. Podle pokynů počítače jsem odpojil vyrovnávací okruhy a nouzovou větev číslo dva. Právě tohle byla ta skulinka, kterou se postavili na nohy. Varovné hlášení počítače jsem vzal na vědomí pokrčením rameny. Agregáty už i tak pracovaly na minimální výkon. Nechal jsem počítač aby použil rozhodl co udělá s přebytkem vyrobené energie. Pak už zbývalo jenom odpojit druhou větev manuálně. Škodolibě jsem se usmíval. Další cesta potkany zamořeným tunelem šla hladce. Brýle pro noční vidění mi ukazovaly jak před námi prchají spousty teplých tělíček. Emitory byl opravdu dobrý nápad. Když po mně na druhé straně skočil bělásek, byl jsem rád, že pode mnou na žebříku nikdo nestál. Viděl jsem ho jenom jako nevýraznou šmouhu na pozadí. Brýle šly dolů a baterky ožily. Kužel světla si toho otravného tvora našel a broky s ním udělaly krátký proces. Nakonec jsme se ocitli zpátky tam, odkud nás před nějakou dobou vyhnalo nezdařené jednání. Nikdo se neozýval a výtah zůstal tak,jak jsme si ho pamatovali. V tunelu byla tma. Nejasné servisní červené světýlka byly dobré tak akorát pro orientaci. Na víc se ale nehodily. Pavel se šklebil. Přerušil jsem těm dvěma malou soutěž a on zrovna prohrával. Detektor kovu přepnutý na vyhledávání kabeláže sledoval stopu u servisního vchodu. Mohl jsem tušit, že tu něco takového najdu. Pod tenkou vrstvičkou betonu se schovávala čtečka karet a červená dioda nasvědčovala, že všechno funguje. Projel jsem černou kartu a magnetické zámky cvakly. Dveře šly lehce, lehce na to že váží pomalu tunu. Lena svítila dovnitř baterkou pod hlavní své brokovnice. Sice zase reptala, ale uvnitř je jí ostřelovačka na prd. Zavřeli jsme za sebou. " Iri, slyšíme se?" " Jo, docela to jde," ozvala se Irina. V pozadí to docela šumělo. Ještě chvíli a budeme bez spojení. " Přesně za čtyřiadvacet hodin přesměruješ elektřinu tak jak jsem ti to ukazoval. Ne dříve. Pokusíme se zjistit kde jsou zalezlí." " Dávejte na sebe pozor." " Budeme, neboj." Obě části podzemních základen se podobaly jedna druhé, teda pokud jde o základní schéma podlaží. Za den, který jsme byli utajení jsme toho moc projít nestačili. Rožnuté světla nás sice překvapily, ale čekali jsme to. Dalším překvapení bylo uzavření jednotlivých podlaží. Po obnovení dodávek energie naskočily i PDA, když odpovídaly na dotazy o hloubce prověření. Děkoval jsem své lidské stránce, která mi napovídala nahrát všem co nejvyšší stupeň prověření. Hodilo se to. Rozdělili jsme hlídky a po únavných dvaatřiceti hodinách jsme zalehli a spali. Krátil jsme si čas dopisováním s Iri. Byli jsme s konečnou platností mimo dosah vysílaček, takže nezbývala jiná možnost. Nemusel jsem dávat pozor. Byli jsme v prohledaném a uzavřeném patře. Nuda si začínala vybírat svou daň. Za dobu, co jsme prošli do druhé části, jsme nenašli z člověka a mutanta ani chlup, tedy obrazně řečeno, takže mě rozhovory s Iri jakž takž držely nad hladinou. Marně jsem předpokládal, že tahle část bude mít podobnou skladbu jako ta předchozí. Mýlil jsem se. Po deseti patrech laboratoří mi došlo, že tahle část sloužila pouze pro práci. Naneštěstí neměl nikdo z naší trojice ani ponětí, kolik pater tady můžeme čekat. Takže jsme procházeli jedno za druhým. Byly prázdné, tak je stačilo uzavřít a pokračovat dál. Po týdnu tady dole a pětadvaceti patrech jsme zatím nic nenašli. V servisní chodbě se něco mihlo. Nejdříve jsem si myslel, že to byla jenom halucinace, ale nebyla. Když proti nám vyskočil bělásek, neměl jsem čas ani na nádech a děkoval jsem všem možný neexistujícím svatým i prokletým za to, že jsem nosil brokovnici na rameni a odjištěnou. Vypálil jsem od boku. V úzké chodbě nešlo netrefit. Běláska to roztrhalo na kusy. Pavel s Lenou byli okamžitě na nohou, ve střehu a připraveni. Vypadalo to, že nuda skončila. Servisní chodby víc bělásků neokupovalo, a tak jsme za sebou zavřeli dveře. Od té doby jsme drželi hlídky neustále a nikdo nešel sám ani na záchod. Bělásci se ukázali jako tiší záškodníci, o kterých se člověk dozvěděl až když bylo pozdě. O pět pater níže jsme si mohli připsat něco přes třicet zářezů. Ale i tak jsme postupovali až bolestně pomalu. Až v patře s číslovkou 32 jsme byli zastaveni. Nebylo v tom nic, než uzamčené dveře. Zkušeně jsem protáhl svou černou kartu čtečkou. Mechanismus zareagoval správně a magnetické zámky povolily. Ale někdo z druhé strany zavřel mechanické. Na to byl i můj magický paklíč krátký. Z této strany se nedalo dělat nic menšího, než ty dveře odstřelit. Na to by jsme ale museli použít opravdu silnou nálož a to nestálo za riziko. Lena našla v jedné laboratoři přenosný plazmový hořák, ale měl jsem jisté pochyby o tom, jak dlouho by to trvalo. Problém se nakonec vyřešil sám. Nebyl jsem to já ani Lena. Pavel se chvíli motal po laboratořích a hledal něco zajímavého. Nakonec ho to přestalo bavit a napadlo ho, že by se mohl podívat do výtahu. Manuální ovládání bylo mimo provoz, tak vzal páčidlo a otevřel dveře násilím. Nenašel nic jiného než hlubokou šachtu v obou směrech a žebřík pro nouzové opuštění výtahové šachty. Plácal jsem ho po rameni ještě dlouho potom a Lena byla taky ráda. Tři dny trávila tím, že se snažila propálit se skrz dveře a objevila zatím jen tři velmi odolné pláště a nepostoupila o moc hlouběji. Rožnuli jsme baterky a sešplhali jsme o patro níže. Dveře ale nepovolily. Mohly být zavařené, tak jsme postupovali níže a níže. Až páté povolily. Když na sebe navzájem míří šest lidí, není to moc dobré pro zdraví a budoucí vztahy. Když jsme vyskočili z výtahové šachty a vyšli za zatáčku, překvapila nás barikáda a za ní tři strážní, podle všeho nervóznější než my tři. Tak jsme tam stáli a mířili na sebe a nikdo nechtěl ustoupit jako první, prostě pat. Asi by jsme s velkou pravděpodobností přežili. Oni měli jenom obyčejné kombinézy, kterých jsem našel v první polovině komplexu tuny. Jakmile bych vystřelil, asi by strážné sbírali hodně dlouho, takže se nedalo dělat nic jiného než to, co jsem udělal. " Tak takhle by to nešlo," prolomil jsem ticho a pomalu jsem sklonil zbraň a hodil si ji na záda. Došel jsem až k nim a přelezl barikádu. " Hele počkat, tady nemáte být," pokusil se jeden z těch tří o odpor a vrazil mi hlaveň do břicha. No to jsem si nemohl nechat líbit, tak jsem mu ji srazil bokem. Byl tak překvapený, že mu puška vypadla z rukou. " Kruci mladej, dávej pozor, nebo někoho zraníš," seřval jsem ho na oplátku. Měli sice jenom Akčka, ale takový náhodný výstřel, i odražená kulka, by tu dokázala natropit pěkné škody. Kluk, nebylo mu víc než dvacet, se zastyděl. "Tak jo, přestaňte na sebe mířit a odložte ty pušky než si ublížíte a ty," bodl jsem prstem do hrudníku toho kluka, "Ty nás odvedeš k někomu, kdo tu tomu velí." Nedal jsem jim moc na vybranou. Pavel se díval trochu nechápavě a Lena měla úsměv od ucha k uchu. No co, na mládež se musí přísně. Zajímalo by mně, kterého vola napadlo dát dětem zbraně do rukou. Provedl nás chodbami a o dvě patra níže jsme vešli do kanceláře. Kdysi to byl pokoj, ale zdejší šéf si z něho udělal kancelář. Ony jednotlivé poschodí se podobají jedno druhému v celém komplexu. Poněkud jednotvárné, ale je to tak. Po cestě jsem si dopisoval s Iri. Byla docela ráda, že jsem se ozval, ale nebyla moc nadšená tím, jak nás přijali. Napsal jsem jí, aby byla připravená to tady odpojit, kdyby nastaly potíže. Toho chlapa jsem poznal. Bavil se se mnou přes PDA videolinku. Act III. Změny k lepšímu. Místní velký šéf byl starší muž. Ne jako Leonov z naší pevnosti, ale starší než já určitě byl.Vypadalo to, že mně poznal, a netvářil se při tom dvakrát nadšeně. Vlastně, byl slušně naštvaný. " Jak jste se sem k čertu dostali?" vypadlo z něho a jeho hlas postupně přešel až k suverénnímu řevu. Napadlo mně, jak by se asi zatvářil, kdybych mu pistolí prostřelil koleno, a při té myšlence jsem se začal usmívat. " Co vám tady připadá k smíchu?" Pokrčil jsem rameny. Někteří jsou nepoučitelní. " Jenom vy, ale z toho si nic nedělejte. Asi to byl váš naprosto imbecilní nápad dát dětem do rukou zbraně bez řádného výcviku co?" " Jak si dovolujete, … tohle je.." " Drž hubu a poslouchej ty mně. To, že jsi nás nepustil dovnitř by se dalo omluvit. To, že jsi se mnou jednal jako z debilem, to bych překousl, ale to, že jsi ozbrojil lidi, kteří ani neví jak se zbraň drží, tak to jsi podělal." Vzpomněl jsem si, že tak docela nevěřil, že venku se dá žít, tak mně napadla léčba šokem, ale to může prozatím počkat. Velký šéf zatím blednul. Asi čekal, že ho někdo z nás zastřelí, protože mí smíšené rysy nedokázalo zakrýt nic. Podle všeho žil ještě v okupační realitě. " Leno, dejte tu na něho pozor, jdu dát zprávu Iri.Raději ať na nic nesahá." Lena kývla a já vyšel ven z místnosti. Na chodbě pořád postával náš nedobrovolný průvodce, tak jsem opět využil jeho služeb a nechal jsem se dovést na jejich místní bezpečnostní dispečink. Můj vzhled budil okolo rozruch, ale podle toho, co jsem viděl se tady práce nezastavila. Na dispečinku seděli tři lidi a zírali na mně jako na zjevení. Asi nikdy neviděli číňana na vlastní oči. A to jsem jenom míšenec. Sedl jsem si k jedinému volnému místu a připojil jsem svoje PDA k systému. Můj černý kód byl akceptován bez výhrad. Napojil jsem se na komunikační program. Šlo to pomalu samo i s videem. Iri byla ráda, že mně vidí v pořádku. Řekl jsem jí, ať si trochu odpočine, že se ozvu později a ukončil jsem spojení. Vypadalo to, že se ostatní vrátili k práci. " Nerad vás zase ruším od práce, ale mám dotaz," přerušil jsem ticho. Všichni tři se na mně zase otočili. " Co si myslíte o svém šéfovi?" Dostalo se mi ujištění, že je ten nejlepší, který tu kdy mohl být. Pokrčil jsem rameny. " Hele, nevím co si myslíte o mně, ale s čínskou nadvládou nemám nic společného. Tak mi tady prosím přestaňte předvádět poslušné zaměstnance a začněte myslet sami za sebe. První věc, kterou bych se rád dozvěděl je tahle. Někdo, nevím kdo, mi před několika dny poslal zprávu o elektrických rozvodech. Chci vědět kdo to byl a kde ho najdu." Chvíli bylo ticho. Připadali mi jako přerostlé děti bez vlastního rozumu. "Jmenuje se Kyril a je v izolaci. Když Tolstov přišel na to, že s komunikoval s druhou stranou, tak ho zavřel." "Díky slečno." Zvedl jsem se a odešel ke dveřím, u kterých stál můj průvodce Vasilij. Vydali jsme se zpátky velkému šéfovi. Izolace. To mi zní jako dobrý nápad. Alespoň do doby než ho vyvedeme ven a nepromluvíme mu do duše. V kanceláři mně čekalo jedno překvapení vedle druhého. Zaprvé, Tolstov byl rudý jako rak. Zadruhé, ty otisky po prstech nebylo možno přehlédnout. A nakonec, Lena byla viditelně naštvaná. " Co se tady k čertu stalo, ale co, raději to nechci vědět. No Tolstove, projdeme se. Abys nenapáchal nějaké škody, dáme tě do izolace. A podívám se po někom sdílnějším. Co vy na to?" " To nemůžete, já jsem velitel tohohle všeho." " A stojíš pěkně za houby," neodpustila si Lena. Pavel se zasmál. " Jako velitel jste k ničemu. Dostala by vás parta dětí. Dostat se sem mutanti, které jsme našli všude nad náma, tak z vás nezbude nic." " Pořád nevím, o čem to mluvíte." " Já ho praštím znova." " Leno klid, To se vyřeší postupně. Teď ho zavřeme, pojďte." Tolstov nebyl moc nadšený, ale nic jiného mu nezbylo. Vasilij nás provedl o dvě patra níže. Izolace, to byla vlastně místnost se záchodovým a sprchovým koutem, postelí, židlí a stolkem. A v jedné jsme našli Kyrila. Ani nezvedl hlavu když se otevřeli dveře. " No pánové, vyměňte si místa." Až tehdy zvedl hlavu. Když uviděl zfackovaného Tolstova, nejdříve nechápal, ale když mu Lena pokynula aby šel ven a pak dovnitř neurvale strčila bývalého velkého šéfa, rozlil se mladíkovi na tváři úsměv. Seděli jsme v kanceláři nyní izolovaného šéfa a poslouchali jsme. Kyril byl asi pětadvacetiletý mladík. Narodil se tady dole, vyrostl za světla rezervního osvětlení, protože z nějakého jim neznámého důvodu se jejich reaktor samočinně odstavil a nikdo nevěděl proč. Navíc do technických podlaží uteklo několik pokusných objektů, jak nazýval Bělásky. Když se několik ozbrojených skupin nevrátilo, byly dolní podlaží uzavřeny. "…., a když znova naskočily světla, bylo Tolstovovi jasné, že někdo vstoupil do základny, tak nechal uzavřít celou základnu, zavařit většinu výtahových dveří a do vybraných podlaží vypustit ostatní, jak vy říkáte Bělásky. Pak jste se dostali až na nástupiště a spojili jste se, no a zbytek už znáte." "Zajímavý příběh. Teď otázka. Víš ty nebo někdo jiný o tom, kde je ovládání bezpečnostního uzávěru v tunelu a kde je jednokolejka?" Kyril nevěděl, ale to zase tak moc nevadilo. Tolstova nemělo cenu se na něco ptát, tak jsem zasedl k centrálnímu počítači. Leně jsem dal za úkol starat se o Tolstova. Pavel zase učil několik vybraných lidí, jak zacházet s puškami. Denně jsem strávil nejednu hodinu ss Iri na videolince. Nechal jsem všechny výzkumné složky a systémy bokem. Zabředl jsem do bezpečnostních protokolů a jiných veskrze technických detailů. Zjištění, že jsou bez primárního reaktoru bylo jasné jako slunce ve dne. Nevypadalo to ale, že by bylo potřeba se tím nějak více zabývat. Tedy do chvíle, kdy jsem prostudoval technické detaily otevření bezpečnostního uzávěru tunelu a provoz jednokolejky. Ta existovala, ale byla umístěna v ve stanici údržby, což znamenalo za další stěnou. Dostat ji ven nebude problém, ale bylo třeba nastartovat místní reaktor. Podle plánů a popisu byl naprosto stejný, jako ten na druhé straně, takže pokud nebude nějak vážně poškozený, mohl bych být schopný ho zprovoznit. Všichni tři jsme stáli ve výtahu. Náš místní doprovod s Kyrilem v čele stál na chodbě. "Tak, ať je jasno. Výtah nechte v provozu a o Tolstova se starejte pořádně. Třeba ještě bude užitečný. Nezapomeň držet hlídky a vysílačku raději nevypínejte. Všechno ostatní ať běží jako doteď. Až budeme na místě, tak se ozveme." Kyril pokýval hlavou. Všechno jsme spolu probírali v posledních třech dnech do nejmenšího detailu. O něho jsem strach neměl. Pak už se dveře výtahu zavřely a my jsme začali sestupovat. Dolů to bylo jenom patnáct pater, ale proč se táhnout pěšky. Tak a rozjeli jsme to. Je pravda, že v prohledávání jednotlivých podlaží jsme měli už dost praxe a hlavně vypracovaný systém. Jakmile jsme se dostali dolů, první věc, kterou jsme udělali byla, že jsme zavřeli spojovací dveře mezi patry. Pak zbývalo jen projit každý centimetr chodeb a místností, aby bylo jisté, že tu nic živého nezbylo. Případné mrtvoly jsme pak stáhli do jedné místnosti, kde už si s nimi budou muset poradit ti, kteří tu budou chtít pokračovat v práci. To už ale nebyla naše starost. Reaktor, nebo spíče fúzní generátor, byl odstavený. Po půlhodině jsem naše a opravil příčinu. Byla to ucpaný přívod provozní chladící tekutiny. Když se tedy začala soustava přehřívat, generátor ji jednoduše odstavil do režimu nouze a čekal, jestli někdo přijde, aby ho opravil. Celkem jsme našli pět záchranných skupin po třech lidech. Moc z nich nezbylo. Vlastně jsme je našli jenom podle cárů oblečení, několika kostí a samopalů. " Tak fajn tam nahoře," volal jsem Kyrila. Byl jsem připravený spustit reaktor, ale potřeboval jsem někoho na dispečinku, aby kontroloval servisní procedury a odstavoval vážně poškozené systémy. " Slyším a jsem připravený, můžete to spustit." Poznal jsem jednoho z mladých operátorů, se kterými jsem měl tu čest už několikrát, když jsme čistili jednotlivá podlaží. " Dobře, takže tři, dva jedna," a zmáčknul jsem iniciační tlačítko, které mělo nastartovat reakci. Jak tyhle fúzní jednotky fungují jsem zatím nestačil pochopit, ale jednoduché závady jako je ucpaná hadice a zmáčknutí tlačítka, tak to svedu. Chvíli se nic nedělo a pak se na kontrolním displeji začal zobrazovat stav. Při padesáti procentech výkonu se mi ve vysílačce začal ozývat Kyril, kterého podle všeho zavolali a hlásil, které systémy jedou a které bude muset odstavit. Nechal jsem ho jeho hloubání a na terminálu jsem povolil dálkovou správu reaktoru. S tím jsme se naskládali do výtahu a odjeli jsme nahoru. Na první pohled se nic nezměnilo. Všechno bylo jak má být, jenom tunel jednokolejky byl osvětlený lépe a naskočilo i několik systémů, o kterých jsem neměl ani tušení, jako bylo třeba ovládání jednokolejky a procedura nouzového uzamčení. Lena byla ve svém živlu, když jsem ji poslal s několika místními pseudotechniky, aby skontrolovali jednokolejku samotnou. Pavla jsem místo toho poslal s jednou fešnou dívčinou, která po něm házela očkem, aby zkontrolovali nově objevené sklady. A mně nezbylo nic jiného, než mezi rozhovory s Iri, Kyrilem, jídlem a spánkem procházet plány a všechno, co mohl počítač poskytnout. Bylo toho dost. Procedura nouzového uzamčení. Zní to jednoduše, ale podle parametrů a nastavení, které jsem jenom proletěl, protože porozumět jim by mi zabralo ještě dva další životy, byl vyšperkovaný kus programátorské vědy. Všechno bylo nastaveno tak, aby se při určitých nepředvídatelných událostech v tunelu spustila ona neprůchodná ocelová stěna. Její ovládání ale umožňovalo zavřít ji manuálně, tedy v přeneseném slova smyslu. A navíc u toho museli být oba operátoři, to znamená, pro otevření budu potřebovat Iri tam kde je. Domlouvali jsme se přes videolinku, aby věděla co všechno má dělat a hlavně kdy. Celá příprava nám zabrala zhruba den a diagnostické testy půl dne dalšího. Nechal jsem si na jednom z monitorů obraz na uzavřenou stěnu a obrátil jsem se ke svému PDA. "Tak jo Iri, já mám zelenou. Ty?" "U mě je všechno v pořádku. Můžeme?" " Můžeme, na moje znamení, tři, dva, jedna, teď" Odklepl jsem povolení otevřít bezpečnostní uzávěr. Iri udělala u sebe to samé. Dlouho se nic nedělo, až po chvilce jsem si na monitoru všiml, že se vrata pomaloučku pohybují. "Ještě že tu nejsi," zaslechl jsem přes sílený rachot z vysílačky. Lena, to by nebyla ona, nevynechala příležitost podívat se. Nemohl jsem jí to mít za zlé. Na monitoru mi zablikal dotaz, jestli chci spojit kolejiště. Pro jistotu jsem zatím nechával hlavní kolej bez proudu, ale za den dva budeme muset vyzkoušet, jestli jednokolejka pojede či ne. Navíc Lena dávala dohromady i nákladní vagón. Zdejší jídelna je opravdu velká. Jednoho odpoledne jsem si svolal všechny obyvatele abych k nim promluvil. Byl jsem nervózní více, než při čekání u pevnosti Kirov. Nikdy jsem ještě jsem nikdy nemluvil k tolika lidem. Svůj projev, který jsem si cvičil tak dlouho jsem stačil zapomenout, takže jsem musel dost improvizovat. " Takže lidi, jde mi asi o tohle. Za nějakou dobu odsud odjedeme. Je jedno, jestli tu budete chtít zůstat, nebo se přidáte, ale osobně bych byl nakloněn k druhé alternativě. Je mi jasné, že mistr Tolstov vám navykládal, že venku nic nežije a ani se tam žít nedá. Sice to nevysvětluje to, odkud jsme se vzali, ale vybrat si musíte vy. V databázi počítače jsem našel seznam ostatních vojenských staveb v sektoru a dal jsem je k dispozici, takže si můžete přečíst, kam se chystáme. Jde o pevnost Gorkij, která ne svým způsobem vědecká základna, jenomže bez vědců. Proto bych uvítal co největší počet lidí, kteří by šli s námi. Veškerá data z místních počítačů beru s sebou, takže nebudete muset začínat od nuly. Jak říkám, je to jenom na vás. Kdo se rozhodne jet, je vítán. Kdo ne, může zůstat. Na rozmyšlenou máte zhruba dva týdny, než připravíme všechno k odjezdu. To je všechno, co jsem měl na srdci a ostatní je už na vás." S tím jsem odešel z místnosti a nechal je, ať se hádají sami se sebou. O dva dny později jsem se bavil s Iri. Nechal jsem ji hledat způsob, jak dostat vozidla a náklad z tunelu do nákladního výtahu. Pavel totiž dokončil inspekci skladů a našel tam slušný vozový park SCARABy počínaje, starými osmikolovými obrněnými transportéry konče. Chtěl jsem odsud odvézt všechno, co by se mohlo hodit. Kyril byl první, který se hlásil, že jede spolu s dalšími deseti lidmi. Nechal jsem je tedy zálohovat veškerá data z místního počítače. Sám jsem si na to netroufal, tak jsem to nechal na práci jim. Dostali hesla a činili se. O dva týdny později jsme měli osmatřicet členů nového vědeckého týmu. Vybrané jsem nechal trénovat zacházení s kulomety a další skupinku si vzala do parády Lena a učila je, jak řídit vozidla, která bereme s sebou. Já jsem si vzal na svá bedra nakládání materiálu, který bude tady pod zemí k ničemu. Iri se taky činila, takže jsme za chvíli měli cestu nahoru. Pavel si vzal jeden z těžkých transportérů, osadil ho kulometným dvojčetem, kterých jsme vezli plný náklaďák. Důraz jsem kladl na střelivo, takže další dva náklaďáky ho bily plné. Celkem jsme měli kolonu deseti vozidel. Já, Iri a jeden vybraný střelec jsme jeli v čele v našem SCARABu, ve kterém bylo to nejdůležitější, což znamená data z počítačů. Ostatní jsme rozdělili po ostatních vozidlech. Průvod uzavíral Pavlův transportér. Byl čas se rozloučit. Pro strýčka příhodu jsem odstavil sekvenci nouzového uzamčení a některé další, které by nám mohly zabránit v přístupu, kdybychom uznali za vhodné obnovit zdejší provoz proti vůli místních. Tolstova jsem pustil až když jsme odcházeli. Když zjistil, co všechno se stalo, byl vzteky bez sebe. Trochu jsem zalitoval, že jsem ho nevzal na povrch, jak jsem plánoval, a nenechal ho tam. Tak nějak jsem si říkal, že pro něho bude milosrdnější, když ho nechám v jeho deziluzích. Ještě ve výtahu jsem slyšel jeho vzteklé nadávky. Inu, všem se nezavděčím. Na konci jsem odstavil jednokolejku a odpojil ji od sítě, odstavil reaktor a vypnul počítače. Nezbylo nic, než odejít. Kolona desetivozidel se dvěma SCARABy po stranách se sunula k domovu. Sunuli jsme se takhle deset dní. Sami by jsme byli doma zhruba za týden, ale transportéry mají svou maximální rychlost a ani nákladní auta nemůžou jet volným terénem kdovíjak rychle. Několikrát se nám stalo, že jsme museli nějaký vyprošťovat poté, co zajel do díry a nemohl e sám vyhrabat. Za celou cestu jsme přestáli jenom dva otevřené útoky. Všechno to byli bělásci a ani jeden z nich nepřežil. Kyril se divil, co dělají jejich výtvory tady venku, když nemohli utéct na povrch. Ani nejšikovnější jedinci totiž nejsou schopni otevřít si dveře, které nemůžou rozbít. Tak jako tak jsme ale dorazili v pořádku a nikdo nepřišel k úhoně, když nepočítám boule a modřiny některých spolucestujících. Ony transportéry holt nemají tak kvalitní odpružení. Act IV. Návrat ztracených. Celé tohle dobrodružství nám místo dvou měsíců zabralo jednou tolik času. Tudíž moje volání strhlo mezi osazenstvem náležitý poprask. Leonov se nechal slyšet, že už nás pomalu odepsali. Pak se různě střídali v blahopřáních a všech jiných projevech uznání. Raději jsem jim neřekl, co všechno vezeme. Takže mi ani nebylo překvapením, když jsme se o dvě hodiny později potkali se Scarabem číslo dva, který nám vyslali naproti jako doprovod. Vladimir se nejdříve divil, co za armádu to s sebou vleču, ale raději se neptal. Zato mně stručně zpravil o tom, co se doma celou tu dobu dělo. Začalo to malými skupinkami bělásků, se kterými si poradily hlídky ve městě. To ale byl jenom začátek. Pak se příliv mutantů stupňoval a v téhle chvíli měli za sebou dva velké útoky. Pevnost odolala, takže bylo jasné, že další, podle všeho větší útok, na sebe nenechá čekat. Do rozhovoru se nám přimíchal Pavel, který zdravil starého kamaráda a zevrubně vyprávěl, jak a kolik toho zastřelil a hlavně jaké hračky přivezl. Byl z toho dvojkulometu tak nadšený, že si ho chtěl namontovat na Scaraba, ale to nebylo možné. Takovou váhu by konstrukce našeho oblíbeného přibližovadla asi nezvládla. Tak nějak jsme dorazili domů. Bylo fajn mít za sebou horkou sprchu a noc ve vlastní posteli. Iri byla spokojená, že je v relativním bezpečí a já jsem si užíval domácí pohody. Osmatřicet potomků Genomu bylo přijato a vrhlo se po hlavě do všeho, co se dalo provést dole v laboratořích. Data, která jsme přivezli, byly zkoumány několika lidmi najednou a zásilka kulometných dvojčat byla instalována po celém obvodu pevnosti. Všechno běželo tak, jak má. Poslední skupina které se podařilo dorazit byla ta, kterou jsme potkali v Ivanovu při cestě z archivu. Pak už přicházeli jenom bělásci. Vypadalo to, že zjistili, kde je jídlo a stahují se sem i se svými velkými brášky z celého okolí.