Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Shit.us - Jsem zpět Jsem zpět. Čas vykonat další dobrý skutek. To samé město. Jiný cíl. Jsem zpět. New Reno se od mé poslední návštěvy vůbec nezměnilo. Tedy až a to, že z Bishopova bývalého kasina se stal bordel. Ale dnes se do něj nepodívám. Mám jiný úkol. Cíl. Bylo to tu stejné jako minule, jen s tím rozdílem, že teď svítalo. Bylo opravdu pozoruhodné sledovat ty samé zničené existence a výplody New Rena, jak se snaží protloukat životem. Životem hazardu, drog a sexu. Dnes mě dokonce ani neotravovala žádná děvka. Zato se ke mně přišoural nějaký otrhaný týpek a nabízel mi Jet. Slušně sem mu vysvětlil, že opravdu nechci. Možná, že si pár dní nesedne. Asi se divíte, že jsem se sem vrátil, i po tom, co jsem zlikvidoval Bishopa. Unikla mi totiž jistá maličkost. Bishopa měl bratra. A podle všeho to byl stejný parchant jako on, ne-li větší. A navíc mám k návštěvě jeho domu osobní důvody. A taky jsem slyšel, že po tom co jsem mu zabil bratra, tak na mě dal vypsat velkou odměnu. Věděl jsem kde přesně ho najít. Kousíček za New Renem. Byla to něco jako vilka. Jak jsem pozoroval dům, v němž Bishop mladší bydlel, říkal jsem si, že nijak snadné nebude. Stráž, čítající pět mužů, se poflakovala kolem domu. Měli pumpovaní brokovnice, a u pasu ještě každý jeden glock. Navíc jsem nevěděl kolik lidí je uvnitř. "Hele mladej, co tu chceš?" to ke mně přistoupil jeden z ochranky. "Jen si prohlížím krásný dům pana Bishopa." Odpověděl jsem. Musel jsem rychle jednat, než si všimne kdo opravdu jsem. "Tak koukej vypadnout, nebo tu dojde k úrazu." hozil strážný. "Pravda, k úrazu tu dojde." řekl jsem a rychle ho chytil za ramena a trhnutím jsem ho obrátil a udělal si z něj živý štít. Ještě jsem ho pro jistotu trochu praštil do hlavy, takže byl mírně oblbnut. Ale jeho kolegové zřejmě nebyli žádní amatéři. Co amatéři, asi to byli profíci. Okamžitě vyhodnotili situaci a kamarád nekamarád začali našim směrem vysílat jednu střelu za druhou. Zřejmě jsem měl jen jednu výhodu a to takovou, že měli brokovnice, takže se broky hodně rozptylovali. Na to asi nepomysleli. Mezitím jsem už stačil vytáhnout svého deserta a opřel ho o rameno mému živému štítu. Už asi nikdy moc dobře neuslyší. Ty výstřely jsou už tak dost hlasité, a co teprve u ucha. Měl jsem taky velkou nevýhodu, kromě početní. Neměl jsem se za čím krýt. Můj štít už byl, po pravdě řečeno, spíš než štít tak organické cosi, co bylo poseto spoustou ran po brocích. A navíc se strážní kryli za lavičkami. No co, ten kontejner bude muset stačit. To je docela luxus, mít dnes před domem kontejner na odpadky, jak to asi vynášejí, bez popelářských vozů? Rychlé odhození, spíše odkopnutí, štítu. Zároveň odhození desertu za kontejner. Rybička za kontejner. Stržení brokovnice ze zad. Rychlý pohled zpoza kontejneru, abych zjistil pozice nepřátel. Postavil jsem se a opřel se o kontejner a začal pálit. Dva jsem dostal už desertem, ale brokovnicí jsem se nějak nemohl trefit. Vystřílel jsem všech osm nábojů, skryl jsem se za kontejner a střelhbitě dobíjel. Ale stalo se něc, s čím jsem upřímně řečeno nepočítal. Místo toho, aby se mě stráže snažily mě nějak oběhnout, nebo nějakou podobnou podlostí využít moje nabíjená, tak prostě tryskem přeběhli ke kontejneru a už sem koukal do tří hlavní brokovnic. Svízelná situace. "Tak parchante, teď si skončil!" promluvil jeden z nich. "Nemůžeme si o tom promluvit?" zeptal jsem se. Click-clack. To všichni tři zapumpovali brokovnicemi. Už jsem jen čekal na posly smrti. Nepřišly. Prásk, prásk, prásk. Brokovnice na mně už nemířily. A jejich majitelé se svezli na zem. Co to bylo? Rychle jsem se zvedl a uviděl mého zachránce. Zachránkyni. "Copak copak, náš velký válečník si nevěděl rady." nebyla to otázka. V tu chvíli jsem si přál zase čekat na posly smrti. "Jak si mě tu našla?" zeptal jsem se, místo díků, s nepatrnou známkou strachu v hlase. Žena půvabně pohodila svými blonďatými vlasy a krásně se na mě usmála. Zamrazilo mě. "Pro tebe já všechno králíčku." řekla sladce. "Jenifer, poslyš-" "Ne ty mě poslouchej-" "Nech mě to vysvě-" "Drž hubu! Tys mě tam prostě nechal! Měla jsem si ušetřit práci a nechat tě zabít těma blbcema, ale takhle to bude asi lepší, víc si to vychutnám." pokračovala Jenifer. Vzpomínka se dostavila sama. Byla zhruba půl roku stará. Temná noc. Svíčky. Postel. Prostě romantika. Reding "Jenifer?" promluvil jsem do tmy. "Ano miláčku?" "Můžeš pro mě prosímtě něco udělat?" "Jistě, pro tebe cokoliv." zavrněla mi do ucha. "Víš, je to těžké, nevím jak ti to říct. Vedu moc nebezpečný život, a nechci aby tě potkalo něco zlého. Tak si myslím, že bysme se už neměli vídat." řekl jsem. "Ale to přece není nutný, já přece taky umím dobře střílet, a umím být nebezpečná jak ty." oponovala mi. "Jo, to možná jo, ale nechci tě ztratit, chápeš? Moc pro mě znamenáš, prostě bych neunesl, neunesl bych, kdyby se ti něco stalo." "Ale prosímtě, co by se mi mohlo stát? Tady je úplně bezpečno, a nikdo nás tady nenajde." "Právě o to jde, já si totiž myslím, že když jsem šli odpoledne zpět k tobě, tak nás někdo sledoval. A podle mě to byli B-" "Bishopovi muži, jo pravda." řekl někdo kdo právě vstoupil do místnosti. "Jak jsem se sem dostali?" vypálil jsem otázku. Chtěl jsem získat čas, abych mohl z nočního stolu vyndat zbraň. Udělal jsem rychlý pohyb, ale muž kupodivu nehnul ani brvou. Už jsem myslel, jak ho snadno odprásknu. Bylo mi jasné, že je to Bishopův špeh, a možná jich tu bude víc. Bleskurychle jsem otevřel zásuvku a hmátl po desertu. Nebyl tam. K neznámému se přidali další tři. "Něco tam hledáte?" zeptal se s nepříjemný úsměvem jeden z nich. Rezignovaně jsem si zase lehl a podíval se na Jenifer, nebyla nedalo by se říct, že by byla zrovna v pohodě. "Promiňte, že vás vyrušujeme takhle pozdě večer, ale když jsem se tu stavili odpoledne, tak jste nebyli doma. Tak jsme si aspoň vzali ten pěknej kvér ze stolku." "Co chcete." zeptal jsem se ho znovu. "No, vlastně je to prosté, možná už to víš, ale byla na tebe vypsaná zajímavá odměna a my jsem se rozhodli, že ji shrábneme." vysvětlil muž. "Aha, takže nejste Bishopovi hrdlořezové?" "Jsme, kdo myslíš, že na tebe vypsal odměnu? Pan Bishop říkal, že když přineseme tvojí hlavu, tak že nás čeká slušná sumička." povídal hrdlořez s úsměvem. "Ovšem pánové, zapomínáte, že je tu i dáma." ozvala se Jenifer. "No a? Tak tě zabijem taky, co má bejt, jeden zářez víc, nebo míň, to je putna." "To byste neudělali, to přece nemůžete." Jenifer začala vzlykat. Což mě překvapilo, viděl jsem si brečet tak jednou. Bishopovci obrátili pohledy zase ke mně. "Tak teď ty. Je mi to opravdu líto, ale zabíjet bratra pana Bishopa, si neměl." vysmíval se mi. Ticho protrhla střelba. Ne od nich. Jenifer, bůhví odkud vytáhla malou pistolku, využila toho, že sledovali mně a začala do nich střílet. Bohužel pistol měla dost malou ráži. Jednoho trefila do pravého oka, druhému vystřílela do těla zbytek nábojů. Chyba. Ale zůstali už jen dva. Chlápci taky nebyli žádná amatéři a palbu Jenifer opětovali.. Ovšem moment překvapení jim střelbu ztížil. Byli dost rozhození. Byl to okamžitý nápad, vystartoval jsem z postele a srazil oba na zem, mlátil do hlavy, škrtil, a nakonec kopal. Když oba zůstali bezvládně ležet vstal jsem a otočil se k posteli. A málem jsem se zhroutil. Přikrývka byla posázena dírami. Vrhnul jsem se k posteli a popadl Jenifer do náručí. Vypadalo to, že koupila kulku do hrudníku. Vůbec se nehýbala. Umírala. S hrozným pocitem jsem od ní odtrhl zrak. S pocitem absolutní bezmoci jsem se vrhnul na hrdlořezy, kteří už se začaly troch probírat. Začal jsem je kopat, brutálně, do obličeje, toužil jsem jim rozkopat ksichty na kaši. Když jsem jednoho ukopal, tak jsem obrátil pozornost na druhého. Zvedl ruce před obličej, asi aby zmírnil ránu mé nohy. Něco křičel, cosi o informacích. Začal jsem na něj řvát co to kecá, a vypadlo z něj, že sem míří ještě několik jejich lidí. Ještě jsem z něj vytáhl, kde Bispopův bratr bydlí. Užitečná informace. Poděkoval jsem mu ještě několik dobře mířenými ranami do obličeje. Takže to vypadá, že sem Bishopa naštval. Smrt bratra asi naštve.Teď ale on zaplatí za smrt mé milované Jenifer. Krutě zaplatí. Trochu jsem se uklidnil a přemýšlel. Musel jsem co nejrychleji zmizet. Pro Jenifer jsem nic udělat nemohl. Nehýbala se, ležela úplně bez hnutí. Chvíli jsem se na ní díval a zase mě popadal pocit zuřivosti. Ale musel jsem se rychle vytratit. Chtěl jsem ji vzít sebou a někde jí udělat hrob, ale s tělem na ramenou bych asi daleko neutekl. Rozhodl jsem se správně když jsem ji tam nechal? Očividně ne. Ale teď už dost vzpomínek a zpátky do přítomnosti. Teď jsem pro změnu koukal do hlavně Jenifer. Vypadala dost nepříčetně. Mluvit očividně nebylo potřeba,všechno jsem ji četl z obličeje. Jenže ona neví, že jsem neměl na výběr, byli by nás zabili ti další oba dva. "Jenifer, jen mě na chvilku poslouchej. Opravdu jsem tě chtěl vzít sebou, i když jsem myslel, že si, že si…,"selhal mi hlas, "Ale oni by mě dopadli a zabili by nás oba, pochop to, já tě vážně, opravdu miluju." sklonil jsem oči. Věděl jsem, že mi to k ničemu nebude, prostě jsem se na ni vykašlal, abych si zachránil svojí kůži. Podíval jsem se na ní. Stála tam, stejně jako předtím a nezaregistroval jsem na ni žádnou změnu. Nakonec promluvila. "Já, já…tě taky… taky tě miluji." Vyšel jsem ji vstříc a ona zmáčkla spoušť.