Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ramon Dexter - Poutník (část 2.)

4.1.2080

Probudily mě krysy. Jedna mi lezla kolem ucha a hryzala mě do něj. Trvalo mi asi hodinu, než jsem si sednul. Měl jsem těžká střelná zranění po celém těle. S vypětím posledních sil jsem našel polní lékárnu a píchnul si TraumaBalík, směs bojových léčivých chemikálií. Pomáhají rychle hojit zranění a posilují organismus.

Pak jsem zase omdlel.

Probudil jsem se po několika hodinách. Celé tělo mě bolelo, ale už se to dalo vydržet. Zvednul jsem se, abych se podíval ven.

Prostor před radnicí byl pokryt těly obránců. Všechny jsem osobně znal a teď byli mrtví. Nejvíc jsem se bál jednoho.

Šel jsem se podívat do pokoje, kde byly ženy s dětmi. Tušil jsem, co tam uvidím, ale to co jsem ve skutečnosti viděl, mi vyrazilo dech. Ležely tam, matyk snažící se chránit své děti, tisknoucí se k nim, všechno zmražené v jediném okamžiku smrti. Pak jsem je uviděl.

Báru s mým synem.

Držela ho v náručí. Měla v sobě tři průstřely. Syn měl jeden. Odvrátil jsem pohled a vyběhnul ven před budovu.

Pozvracel jsem se.

Vrátil jsem se do zbrojnice, vzal do rukou pistoli a strčil si hlaveň to úst. Bylo to tak jednoduché, stačil jenom jediný nicotný pohyb palce a bylo by po všem.

Já to nezvládnul. Odhodil jsem pistoli a zase omdlel.

5.1. 2080

Probudil mě chlad. Když jsem se zvednul, uviděl jsem, že podlaha je zavátá tenkou vrstvou sněhu. Zvednul jsem se a šel se podívat ven.

Venku zuřila sněhová bouře. Těla mých přátel zakryl sníh. Kulhavým krokem jsem odešel do svého domu a pokusil se rozdělat oheň v kamnech. Provázen tichým praskotem polínek jsem ze sebe začal sloupávat přimrzlé oblečení. Nejvíc bolely ty místa, kde jsem měl díry po kulkách. Byla tam přischlá krev a já skoro omdlel bolestí. Když se mi to povedlo, převléknul jsem se do čistého a postavil na kamna konvici s vodou a čajem. Během pár minut místnost naplnila vůně černého čaje. Slil jsem ho do velkého šálku a ten jsem postavil na stolek vedle postele. Pak jsem šel do lékárny a vzal si odtamtud směs posilujících léků. Léky jsem spolknul a šel si lehnout. Když jsem si lehnul do postele, vzpomněl jsem si na Báru. Do očí se mi vkrádaly slzy.

Pokusil jsem se usnout.

Když jsem se po několika hodinách probudil, bylo mi už dobře. Byl jsem vděčný předválečným vědcům za ty posilující léky. Nebýt jich, dávno byl se připojil ke svým mrtvým přátelům tam venku.

Zvednul jsem se z postele a začal se oblékat. Nejdřív teplé spodní prádlo. Pak mikina. Teplé kalhoty. Bunda. Teplé boty a čepice. Takto vybaven jsem vyšel ven.

Venku pořád ještě zuřila vánice. Sněhové vločky bolestivě bodaly do tváří a ledový vítr mi do očí vháněl slzy. Zašel jsem do kůlny, kde jsme měli složené nářadí a vzal si odtamtud krumpáč a lopatu. Čekal mě nejtěžší úkol v životě. Musel jsem vykopat hrob pro Báru a pro syna. Našel jsem pěkné místo za naším domem. Nekopalo se mi dobře. Země byla zmrzlá a do jámy mi pořád padal sníh. Když jsem po třech hodinách úmorné práce skončil, zela pode mnou jáma hluboká sotva jeden a půl metru. Musel to stačit. Pak jsem šel pro prostěradlo a s velkým přemáháním jsem kráčel k radnici.

Leželi tam tak, jak jsem je včera viděl. Jen byli mrtvolně bledí, a promrzlí na kost. Zabalil jsem je do prostěradla. Zdáli se mi neobvykle lehcí. V jednu chvíli se mi zdálo, že se Bára pohnula, ale byla to jenom halucinace. Začínám bláznit, napadlo mě. V náručí jsem je odnesl k hrobu. Do hrobu jsem je položil jak nejjemněji jsem mohl. Když jsem je zahazoval, na tváři mi zamrzaly slzy. Nad hrobem jsem slíbil pomstu. Že vlastníma rukama zabiju toho, kdo tohle všechno způsobil.v
6.1. 2080

Přestalo sněžit a já se rozhodl odejít. Sbalil jsem si všechno potřebné do krosny. Vařič, jídlo, oblečení, spacák, karimatku, stan, zbraně, boty, mapy, Pip-Boy a mnoho dalšího užitečného. Pak jsem se naposledy rozloučil s Bárou a synem a opustil jsem Kozolupy.

O pár hodin později jsem došel na starou silnici na Karlovy Vary. Rozhodl jsem se jít po ní. Brodil jsem se hlubokým sněhem a vyhýbal jsem se vrakům automobilů. Stály tady, zaváté sněhem vypadaly jako zmrzlá těla nějakých prehistorických živočichů.

K večeru jsem došel do prvního obydleného města. Před válkou tady býval Úněšov. Teď to tady připomínalo nějaké středověké městečko. Město bylo obehnané tři metry vysokou zdí postavenou ze všeho možného.

Přistoupil jsem k masivní bráně a zabušil na ní. Po chvíli čekání se v úrovni očí otevřelo okýnko a v něm se objevil pár očí.

“Co je?”

“Hledám nocleh. Můžu ve vašem městě přespat?” zeptal jsem se.

“Si sám?” zeptal se ten za dveřmi.

“Jo. Sem sám a nejsem zvěd nájezdníků. Sem jenom cestovatel.” Odvětil jsem a usmál jsem se.

“Tak jo.” Řekl ten za dveřmi a zavřel okýnko. Pak se ozvalo rachocení klíčů v zámku a strážný otevřel malé dveře v bráně. Když jsem vešel dovnitř, chytil mě za rukáv.

“Tak poslouchej. Jestli se budeš chovat slušně, nikdo si tě nebude všímat. Když budeš dělat bordel, dojedeš na to. Kapišto?

“Jasný.” Řekl jsem a vykroutil se z jeho sevření. Brána vedla na malé náměstíčko. V jeho centru bylo nízké pódium a za ním budova bývalé hospody. V oknech budovy se svítilo a bylo tam vidět větší množství lidí. Zamířil jsem tam.

Vešel jsem do hospody a do nosu mě udeřil pach piva, tabáku a kořalky. Když jsem vstoupil dovnitř, všichni se na mě otočili. Přistoupil jsem k výčepu a počkal, až si mě hostinský všimne. Byl to mohutný chlapík s vysokým čelem a mohutným černým knírem.

“Co to bude, cizinče?” zeptal se.

“Hledám nocleh.” Řekl jsem a sundal si s hlavy čepici.

“Mám dva volný pokoje nahoře. Musel byste si tam zatopit.” Řekl a sáhnul po láhvi piva.

“To by šlo.” Odvětil jsem.

“A máte čim zaplatit?” podal láhev jednomu z místních.

“Peníze nemam, ale mám nějaký konzervy. Půjde to?”

“Beru všecko. Poďte se mnou.” Řekl a vydal se kamsi do hloubi lokálu. Následoval jsem ho. Odvedl mě do malého pokojíku v podkroví. Vonělo to tady dřevem a senem.

“Dřevo na topení je támdle.” Řekl a ukázal kamsi do tmy mezi trámy.

“Platí se hned.” Dodal ještě a natáhl ke mně ruku. Vložil jsem mu do ní jednu masovou konzervu. Kývnul hlavou a vrátil se do lokálu. Vešel jsem do pokoje. Byla tam tma, okny sem jen slabě prosvítala záře z hořících sudů venku. Na malém stolku uprostřed pokoje stála petrolejka. Škrtnul jsem sirkou a místnost zaplavilo zlatavé světlo. Shodil jsem na zem batoh s věcmi a šel pro dřevo. Po chvíli v kamnech praskala silná polínka. Byl jsem rád, že se můžu převlíknout. Když jsem ze sebe sundal promočené oblečení, rozvěsil jsem ho na šňůry, které byly natažené mezi trámy. Převléknul jsem se do čistého oblečení a sešel jsem dolů do lokálu.

Sednul jsem si ke stolu v rohu. Byl v polostínu, nebylo na mě moc vidět. Přitočil se ke mně hostinský.

“Co to bude?”

“Dejte mi pivo. A mám pár otázek.” Pokrčil rameny.

“Slyšel jste někdy o muži jménem Šéf?” zeptal jsem se.

“Jo. Něco sem zaslechnul. Prej vládne obrovskýmu panství na jih odtud a brousí si zuby i na nás. Prej vyvraždil už plno měst, když se mu nechtěly podvolit.”

“Sem z jednoho takovýho města.” Odvětil jsem. Hostinský vyvalil oči.

“Ale dyť voni všechny zabíjejí…”

“Mysleli si, že sem mrtvej. Vyvraždili všechny. Stalo se to před čtyřmi dny. Přinesete mi to pivo?” zeptal jsem se hostinského. Ten se otočil a během vteřiny jsem měl pivo na stole. Prý na účet podniku.

Seděl jsem v klidu asi hodinu, když se v lokále stihla rvačka. Několik silně nadraných farmářů si začalo vyměňovat názory. Radši jsem se urychleně vypařil. Když jsem stoupal nahoru po schodech, slyšel jsem řinčení skla a lamentování hostinského.

V pokoji bylo příjemné teplo. Oblečení už mi na šňůrách uschlo, tak jsem ho sundal na položil na židli. Pak jsem vyndal vařič a pustil se do přípravy jídla. Když jsem dojedl, omyl jsem ešus sněhem a nabral do něj trochu sněhu, který jsem nechal rozpustit a udělal si čaj. Pak jsem si lehnul do postele. Něco mě začalo žrát na zádech, tak jsem si radši zalezl do spacáku. Vůně čaje mě ukolébala do krajiny snů.

10.1. 2080

Dorazil jsem do Podbořan. Město mě lákalo už z dálky svými světly. Bylo obehnáno nízkou bílou zdí a tvořilo ho asi padesát nízkých bílých domků. To všechno osvětlovaly hořící sudy a pochodně na stěnách domů. Kráčel jsem zmrzlou plání a těšil se na teplou postel a teplé jídlo. Jedl jsem jenom ráno jednu konzervu. Zásoby se mi začínaly tenčit, musel jsem si někde sehnat něco k jídlu. Nevěděl jsem, jak to zařídit.

Brána do města byla otevřená, vlastně tu žádná brána nebyla, jenom široký průchod. Uvnitř hradeb byl malý domek, z jehož okem se svítilo. Došel jsem až na místo, které jsem považoval za náměstí. V jeho středu stál hrubě tesaný hranol, v němž byly vyryté nějaké obrazce. Žádná z budov ovšem nenasvědčovala na hospodu.

Přistoupil jsem k jednomu z domů a zaklepal na dveře. Otevřít mi přišla postarší žena. Měla dobrotivé oči a opálený kulatý obličej.

“Dobrej večír. Co si přejete?” zeptala se.

“Dobrej. Jmenuju se Alex, sem cestovatel a hledám nocleh.” Řekl jsem a přenesl jsem váhu z jedné nohy na druhou.

“Tak pojďte dál, snad se nějaký to místečko najde.” odvětila a ustoupila ze dveří. Oprášil jsem si z bot sníh a vstoupil jsem dovnitř. Vonělo to tam dřevem a fajfkovým tabákem.

“Zdravím.” Pozdravil jsem staříka sedícího před krbem. Měl v puse dýmající fajfku a klímal. Když jsem ho pozdravil, s trhnutím se probudil.

“Táto, tohle je Alex. Nechám ho u nás přespat.” Řekla paní domu a vzala mě za ruku.

“Poďte se mnou.” Řekla a odváděla mě do kamsi do hlubin domku.

Dovedla mě do malého útulného pokojíku. Jeho vybavení tvořil malý stolek, židle, skříňka a postel. V rohu stála železné kamna, ve kterých praskalo dřevo. Vedle nich byla vyrovnána polínka švestkového dřeva.

“Tady budete spát. Odložte si a pojďte něco sníst.” Řekla a odešla svižným krokem z pokojíku. Sundal jsem ze sebe mokré věci a rozložil je na židli, kterou jsem postavil před kamna. Kapala z nich na zem voda, kde tvořila malé kaluže. Převléknul jsem se do suchých šatů a šel do kuchyně, kde na mě na stole čekal talíř bramboračky a krajíc chleba. Když jsem dojedl, šel jsem si sednout s majiteli domu ke krbu. Hořela v něm vylká polena a linulo se z něj teplo. Stařík si právě připaloval fajfku hořící třískou. Když si při pálil, hodil třísku zpátky do ohně, kde ji během vteřiny zachvátily plameny.

“Odkaď ste, Alexi?” zeptal se majitel domu.

“Dřív sem žil na jihu, v Kozolupech.” Odvětil jsem a opřel se o opěradlo židle.

“A proč teda cestujete?” zeptala se stará paní.

“Moje město vyhladili nájezdníci. Zabili mi ženu a syna. Já jedinej sem přežil. Slíbil sem pomstu.” Řekl jsem a sledoval jsem tančící plameny, jak olizují polínko, které tam právě hodil stařík.

“My sme taky přišli o děti. My se stačili schovat v protispadovým krytu. Oni si mysleli, že je to falešnej poplach. Spálilo je to na popel.” Řekl stařík. V koutku oka se mu zaleskla slza.

“Rodiče by nikdy neměli přižít vlastní děti.” Dodal ještě a puknul z fajfky. Ještě chvíli jsme si povídali, pak jsem popřál dobrou noc a šel spát. Spalo se mi dobře. Postel byla čistá a voněla heřmánkem. Zdálo se mi o Báře.

5.4. 2080

Rozhodl jsem se zůstat v Podbořanech až do jara. Stejně jsem nevěděl, kam jít. Pomáhal jsem místním lidem s obživou. To obnášelo hlavně lovení zvěře. Občas jsme vyrazili do Vilémova pro různé nástroje. Když zmizely poslední zbytky sněhu, opustil jsem Podbořany a dal se na cestu. Od místních jsem dostal ručně tkané pončo, deku a nějaké jídlo. Šel jsem do Žatce. Ani nevím proč.

Jarní slunce se mi opíralo do zad, když jsem došel k malé kapličce. Slunce už bylo nízko nad obzorem a já se rozhodl přespat tady. Shodil jsem krosnu ze zad a vyndal z ní stan. Postavil jsem ho a hodil dovnitř karimatku a spacák. Pak jsem si sednul před stan a začal si dělat jídlo. Pak jsem šel spát.

V noci mě probudily kroky. Vzal jsem do ruky samopal a natáhnul závěr. Kroky přestaly. Slyšel jsem tiché oddechování. Pomalu jsem otevřel stan a se samopalem a baterkou vylezl ven. Za stanem stál mladík. Měl na sobě ošoupanou koženou bundu a potrhané džíny. V rukou měl můj vařič a ešus. Byl vyděšený, třásl se.

“Radim ti, abys to položil! A žádný prudký pohyby!” řekl jsem klidně a pevně. Zároveň jsem na něj namířil samopal. Poslechl mě. Když položil věci na zem, dal ruce nad hlavu.

“Prosím, nezabíjejte mě.” Hlesnul. V očích měl strach a prosbu o život.

“Proč si mi to chtěl ukrást?” zeptal jsem se a sklonil samopal.

“Já to chtěl vyměnit za jídlo.” Řekl a dal ruce dolů. Stále se třásl. Byl hubený, skoro vyzáblý. Vzal jsem do ruky placku, kterou jsem dostal od lidí v Podbořanech. Podal jsem mu jí.

“Tumáš, najez se. A zmiz. A radim ti dobře, nedělej to už. Někdo by tě moh prásknout.” Řekl jsem. Mladík hmátnul po placce a během chvilky zmizel ve tmě. Tak hlad už nutí lidi krást. Kdy donutí lidi zabíjet? Ta doba se pomalu blížila. Té noci jsem už neusnul.

7.4. 2080

Dorazil jsem do Žatce. Město mě zaujalo už z dálky. Bylo zalité světlem z pouličního osvětlení, což není v současnosti moc obvyklé. Bylo obehnáno hradbou z vraků automobilů a na hradbách se procházely stráže. Plánoval jsem tam doplnit zásoby a zeptat se na cestu dál.

Přišel jsem k hradbách. Stráže mě sledovaly už z dálky.

“Co seš zač a co chceš?” zeptal se mě muž nahoře. V rukou měl pumpovací brokovnici a na hlavě koženou leteckou kuklu.

“Jsem cestovatel a chci tady nakoupit zásoby. Mám leccos na prodej.” Zakřičel jsem na něj.

“Tak dobře. Můžeš dovnitř, ale chovej se slušně. A žádný tasený zbraně.” Řekl muž a zakřičel na kohosi uvnitř hradeb.

“Otevřete bránu, lenoši!”

Brána se s mohutným vrzáním otevřela a odhalila mi pohled na zničené město. Byla to oáza života v Pustinách. Uvnitř vyloženě tepal život. Po ulicích se honily děti, lidi v obchodech směňovali zboží a v ohradách bylo slyšet hospodářská zvířata.

Přišel jsem k největšímu obchodu tady. Jmenoval se jednoduše, Smíšené zboží u Rybáře. Byl to nějaký starý sklad.

Vešel jsem dovnitř a můj pohled ulpěl na stolech, na kterých leželo nejrůznější zboží. Zbraně, nástroje, náboje, oblečení, jídlo, vybavení pro přežití a mnoho dalšího užitečného. Bylo tu pět dalších lidí, kteří smlouvali s prodavači.

Přitočil se ke mně muž kolem třicítky. Měl světlé vlasy a hnědé oči.

“Zdravím, vítejte u Rybáře. Co si přejete?” zeptal se muž.

“Ahoj. No, hodilo by se mi nějaký jídlo a náboje ráže .17 Libra. Máte takové?” zeptal jsem se.

“Sedumnáctky? Našly by se. A co za to?”

“Mám sušený maso a světlice, bude to stačit?”

“Jo, ale koukam, že moc peněz nemáte. Nechtěl byste si něco vydělat?”

“Tak to jo. Peníze se vždycky hoděj.” Odvětil jsem.

“Tak podívejte. Jsem starosta tohodle města a mam tady problémy s gangem. Kradou a dělají bordel. Když je zlikvidujete, dostanete 2000 zátek. Berete?” zeptal se.

“To by šlo.” Řekl jsem.

“Kde ten gang sídlí?”

“Na severu města je stará továrna. Tam se slejzaj. Vybijte je a peníze jsou vaše.” Řekl, otočil se a šel se věnovat dalším zákazníkům. Tak já budu za peníze vraždit. Budu dělat to, za co bych každého před válkou odsuzoval. Ale doba se změnila. I já se změnil.

Tu továrnu jsem našel celkem jednoduše. Byla to jediná stojící budova uprostřed trosek. Její stěny byly postříkány grafitti gangů, které říkaly, že každý, kdo sem přijde, dostane za vyučenou. Vykopnul jsem dveře továrny a vstoupil dovnitř. Továrna byla plná nějakých zrezivělých strojů, vzduch byl prosycen pachem oleje a ve světle, které sem prosvítalo okny byl vidět poletující prach. Vylezl jsem na jeden z ochozů a začal se připravovat. Vyměnil jsem zásobníky ve zbraních a nabil prázdné zásobníky. Pak jsem čekal.

Přišli, když už byla skoro tma. Bylo jich deset. Před válkou zlatá mládež, teď paraziti společnosti. Byli oblečení v ošoupaných černých kožených bundách a zašlých džínech. Kolem hlav měli omotané černé šátky. Zapálili ohně v sudech a mlčky na něco čekali. Pak jsem uslyšel kroky. Blížily se odněkud ze spodu. Ze stínů vyšel muž. Šokem jsem skoro vykřiknul.

Byl oblečený do dlouhého kabátu a na zádech měl na šňůrce stetson. A na levé straně obličeje jizvu.

Zvěd.

Sevřel jsem samopal v rukou a sledoval je. Mluvili o převzetí vlády nad městem. Šéf chtěl zřejmě rozšířit sféru vlivu i na žatecku. Muž se stetsonem sliboval vůdci gangu hory doly. Vůdce gangu po chvíli při kývnul. To byla moje šance. Zvednul jsem se a ty co byli nejblíž jsem pokropil ze samopalu. Padli v křečích k zemi. Muže se stetsonem jsem zasáhnul do slabin. Padl na zem a hmátnul kamsi pod kabát. Vytáhnul upilovanou dvojhlavňovou brokovnici. Namířil a stisknul spoušť, ale nic se nestalo. Asi neměl nabito. Proud nadávek, který mu vycházel z úst by srazil k zemi autobus jeptišek. Střelil jsem ho do ramene a pustil se do dalších. Ti ztuhli v šoku. Nahrávali mi. Dva jsem střelil do břicha, jednoho do hlavy a tři do hrudi. S chroptěním padli k zemi. Zbýval jenom jeden, vůdce gangu. Vytáhnul z bundy otřískanou pistoli a vystřelil po mě. Kulka mě lízla po rameni. Druhou šanci jsem mu nedal. S dírou v lebce se svalil k zemi. Pak jsem si šel promluvit s mužem se stetsonem. Ležel na zemi a držel se za slabiny a prostřelené rameno a sténal.

“Tak co, ty hajzle, copak dělá Šéfík?” zeptal jsem se a vrazil mu hlavěň samopalu do obličeje.

“Vyliž mi prdel.” Zaskučel muž a obličej mu zkřivila bolest. Zacloumal jsem totiž s prostřeleným ramenem.

“Až přijdeš do pekla, vyřiď satanovi moje pozdravy.” Řekl jsem a střelil ho do obličeje. Prohledal jsem mrtvoly a sebral jejich vybavení. Našel jsem tři pistole, deset nožů a sedm páčidel. Budou se hodit. Pak jsem se vrátil ke starostovi.

Už mě čekal.

“Tak co, je hotovo?” zeptal se.

“Jo. Co mi dáte za tyhle zbraně?” řekl jsem a hodil pytel se zbraněmi na stůl.

“Hmm, tři pistole, nože a páčidla…. Měl bych tu neprůstřelnou vestu a nějaký stimpaky. Tady je vašich 2000 zátek.” Řekl a podal mi chrastící pytlík. Vybral jsem si neprůstřelnou vestu, náboje do samopalu a tři stimpaky.

[ POKRAČOVÁNÍ ]