Slunce se sklánělo k obzoru. Rudý kotouč se už dotýkal vyprahlé pustiny. Kameny v prudkém svahu hlubokého kaňonu vrhaly dlouhé stíny. Těch několik málo rostlin co se tu dokázalo uchytit se kývalo ve slabém větru. Stínové pařáty se k nám natahovali a zase se vraceli zpátky. Pohlédl jsem do tváří svých společníků. Vypadali ztrhaně. A byli pokrytí vrstvou zaschlé krve a prachu. Dávka z kulometu se vracela v nekonečně ozvěně. Z pytlů s pískem vytryskly malé fontánky. To co bylo pouští půdou se už dávno proměnilo v krvavé bahno. "A zem zrudla krví našich nepřátel…" vzpomněl jsem si na úryvek z nějaké knihy. Jenže tentokrát to nebyli jen naši nepřátelé. Spousta bratrů padlo a zůstávali jsme jen my.
Ten prokletý průsmyk bráníme už od časného odpoledne. Na poslední chvíli došla z velitelství zpráva o masivním útoku supermutantů. Bohužel na nás. Důvod je nasnadě. Naše laboratoř se zabývá jejich studiem. A po dlouhých měsících přišla na to, jak vyřešit problém jejich neplodnosti. Nějaká krysa to musela vynést ven, jelikož supermutanti s jejich neexistující rozvědkou to sami zjistit nemohli. Tohle všechno mi teď bylo jedno. Soustředil jsem se na jedinou věc. Přežít. Bunkry které rokli původně chránili mutanti rozstříleli raketomety jako první. Teď jsem se krčil v provizorním zákopu a přemýšlel jestli posily přijedou včas. A jestli vůbec.
Kolem hlavy mi opět svištělo olovo. Zalomcoval jsem závěrem sniperky. Náboj konečně skočil do komory a já mohl pokračovat v té krvavé řeži. Příští salva od supermutantů urvala muži vedle mě levou paži. To byla poslední končetina která mu ještě zůstávala. Jelikož byl nadopovaný stimpakama a dalším svinstvem tak ještě pořád žil. Necítil žádnou bolest, žádný strach. Jen tam tak v klidu ležel a z pahýlu stékala krev. Stitch začal opět rozbalovat svoji polní záchranářskou soupravu. Jen jsem na něj zavrtěl hlavou. Vytrhl jsem z pouzdra na boku Berettu a daroval komickému torzu ránu z milosti. Nemohl jsem odtrhnout oči od toho dementního, tříokého úsměvu. Proužek krve mu stékal kolem nosu až do úst. Poslední zbytky vzduchu opustili plíce a vytvořili na jeho rtech několik bublinek. Pak ho konečně Stitch odtáhnul stranou. Ozvalo se zaburácení kulometu. Tentokrát z naší strany. Steinovi se asi zdálo, že mutíci už jsou nepříjemně blízko.
"Šéfe, chtělo by to další náboje." Zavolal na mě. Mrknul jsem na Stitche. Z poloprázdné bedny s náboji dobíjel vystřílené zásobníky do sniperky. Farsighta mu hodila další prázdný a natáhla se pro plný.
Povzdechl jsem si.
"OK, kryjte mě, pro něco skočím." Zařval jsem v odpověď přes zesilující palbu supermutantů. Opřel jsem sniperku o pytle a zhluboka se nadýchnul. Celé tělo mě bolelo od neustálého ležení v jedné nepohodlné pozici. Zatnul jsem pěsti a poslouchal křupání kloubů. Zvednul jsem se do kleku a otočil se čelem k útočícím mutantům.
"Teď" křikl jsem a vyskočil ze zákopu. Nad hlavou mi duněl Steinův kulomet a ozývalo se i pravidelné práskání Farsightiny sniperky. Skrčený jsem přiběhl k zmasakrovaným tělům. Vytrhával jsem pásy kulometných nábojů ze zbraní supermutantů a tiše se modlil. Měl jsem přes krk hozené asi tři a už jsem se začínal v krvavé břečce nebezpečně propadat. Pak jsem zaslechl zlověstné vytí elektromotoru. Jen jediná věc vydává tak odporný zvuk. A umí jeden ještě horší. Rotační kulomet plivnul krátkou dávku olova. Naštěstí na jeho majitele upřel svou pozornost ráže 0.50. Tedy naštěstí pro mě. Je na čase se vrátit. Pokud to chci zvládnou živý. Najednou předemnou stál. Obrovský, zelený a v ruce měl něco jako přerostlý sekáček na maso. To že mu chyběla levá paže až po loket a postrádal značnou část břicha včetně pánevní kosti mu moc nevadilo. Docela dobře si vzpomínám jak jsem mu přeběhl po obličeji. Důkazem toho budiž vzorek mé podrážky na jeho pravé tváři. Přemýšlel jsem jestli to spraví nějaká omluva. Zkusil jsem direkt pravačkou. To že ránu dokázal odrazit pahýlem levé ruky mě nemile překvapilo. Protočil sekáček v ruce. V jeho očích jsem viděl jak mě nenávidí. Jak nenávidí všechny lidi. To že jsem byl na první příčce jeho death-listu mě trochu znervózňovalo. Prásknutí. V rudém cákanci mutantovi zmizela půlka hlavy. Tiše jsem poděkoval Farsightě, sebral ze země krabicový zásobník do kulometu i s municí a vyrazil zpátky. Bořil jsem se a nebýt toho, že mě dávka z něčeho lehčího nabrala do zad, byla by to i nudná cesta. Kevlarová vesta to naštěstí ustála. Hodil jsem krabici do zákopu a sám se vrhl rybičkou za ní.
Ležel jsem na zádech a zhluboka dýchal. To bláto co jsem ochutnal při přistání nebylo nic moc, ale vypláchnutí nuka-colou to zlepšilo. I když ne o moc. Zvuk boje jsem už skoro přestal vnímat.
"Jste v pořádku šéfe?" zeptal se Stitch a v ruce už měl zase nějaké to svoje posilovalo organismu. Jen jsem ho odmávnul.
Shodil jsem pásy z krku, utřel zablácené ruce o kalhoty a opět se chopil svého sniperského řemesla. Nikdo se k mé eskapádě nevyjádřil. Připadali jsme si jako řezníci na nekonečných jatkách.
Zaměřovací kříž se usadil na mutantově levém oku. Stisk kohoutku a mutant zavrávoral. Pak do něj kulomet vysekal řadu dírek. No, spíš děr. Stein to pod dojmem nově získané munice bral pěkně plošně.
"Hej opatrně s tou municí!" zařval jsem na něj nejvelitelštějším hlasem jakého jsem byl schopen. Něco si pro sebe zabručel ale poslechl. A nekonečno pokračovalo.
Setmělo se. Stitch odpálil světlici. Krev v jejím zeleném světle vypadala trochu nažloutle. A supermutanti ještě zeleněji než obvykle.
"Poslední," špitl Stitch když jsem se natahoval pro další zásobník, "šest nábojů." V duchu jsem zaklel. Všech šest oplášťovaných střel našlo svůj cíl a zabilo. Pak vypálila svůj poslední náboj Farsight. Oba jsme pohlédli na Steina. Zbývala mu asi půlka pásu. Čtyřicet, možná padesát nábojů. Pak se podíval on na nás. A všechno bylo jasné. Pokusí se je zdržet než mi připravíme past tady. Vzal jsem balík CéČtyřky a nastavil časovač. Stein poslal mutantům ještě jednu dávku a sklouznul níž do zákopu. Stitch mu do žíly na ruce zabodnul Ultra-stimpak, ale ještě ho nevstříknul do krevního řečiště. Podal jsem mu výbušninu. Zkontroloval nastavený čas.
"Sbohem." řekl jsem. Válka vás naučí stručnosti vyjadřování. Stein se bolestivě pousmál a spustil časovač. Stitch mu vstříknul stimpak. Steinův úsměv se stal tak trochu psychopatickým. Trochu hodně. Strčil si bombu pod zbroj. Jeho oblíbené kovové brnění se rozletí na solidní šrapnely. S neartikulovaným řevem se vrhl proti zelené vlně. Kulky z něj rvaly cáry masa, ale on stále běžel a střílel. Dokonce i mířil. Pak mu jeden supermutant urazil hlavu ocelovou trubkou. Bezhlavé tělo padlo na kolena. Pak se na časovači objevilo to kouzelné čtyřčíslí. 00:00. Vzduchem v rudém aerosolu zavířily kusy těl.
Stitch už nám nemohl nijak pomoci. "Třeba to ještě stihnou." zašeptal. Ale sám tomu nevěřil. Jeho úkol byl jasný. Pokud by se nezdařilo zasypání vchodu, spustí autodestrukční systém uvnitř bunkru. Výzkum je pro bratrstvo velmi cenný a tak je jeho kompletní zničení oddáleno co nejvíce.
Já a Farsight jsme měli už jen takzvané záložní zbraně. Staré dobré Beretty 92F. Bohužel jen s jedním zásobníkem. Zastrkávali jsme nálože do různých puklin ve skalním masivu. Měli jsme jich víc než dost. K tomu aby zavalili vchod do podzemí na hodně dlouhou dobu budou stačit. Rozkaz byl jasný. Udržet obranu a zajistit aby nepřítel nevnikl do prostor laboratoří. Tajemství rozmnožování supermutantů byl náš jediný přesvědčovací prostředek vůči nim (nepočítám-li kulku do hlavy). Nálože už byli připraveny.
"Dáme si ještě pět minut" usmál jsem se na Farsight a spustil odpočet. Ona se usmála na mne a upravila si pramen zpocených vlasů, který jí padl do obličeje.
Beretta je v rukou profesionála smrtící zbraň. Ale pokud máte jeden zásobník a váš protivník je geneticky vyšlechtěný humanoid s těžkými zbraněmi, tak to nevyhrajete. A dnes se výhra rovná přežití víc než kdy jindy.
Farsight se opět vyhoupla nad pytle poslala do mutantských řad dva výstřely. Pak ji trefili z útočné pušky. Odletěla několik metrů dozadu. Na hrudníku se ji z malého otvoru začal stékat proužek krve. Ale jelikož ta osudná kulka měla navrtanou špičku, skrývalo se to nejhorší pod kůží. Roztrhnuté olovo jí v těle vymlelo něco jako trychtýř. O vnitřních orgánech už nemohla být řeč. Zatlačil jsem jí oči. Postavil se a vystřílel poslední čtyři náboje.
Zavřel jsem oči a čekal na svou smrt. V duchu jsem viděl rudé číslice ukazující, že zbývají ještě tři minuty. A tak jsem čekal. Tik, tik, tik. Nic se nedělo. Ohlušující ticho jak se to píše ve starých příbězích. Jen jsem netušil kde se tu vzalo. Jsem mrtvý? napadlo mě. Znovu jsem otevřel oči. Dvě minuty deset. Pak se mi vrátil celý den. Desítky smrtí mých bratrů, stovky smrtí mutantů. A já se rozhodl. Sklouzl jsem zpátky do zákopu a začal zápolit s časovačem. Ohlušující ticho zaniklo v odporném hvízdání. Muselo vedle mě něco bouchnout, jelikož sluch se mi vracel jen velmi pomalu. Kulomety znovu cupovaly pytle s pískem, odráželi se od stěn kaňonu a kamenné odštěpky byli stejně nebezpečné jako jejich olovění rodiče. Pevně jsem sevřel pažbu prázdné Beretty.
Najednou se ozvalo něco zatraceně velkorážního. Sice nepříliš rychlého ale zato silného. Plácl jsem sebou do bahna a mezerou mezi pytli pozoroval co se děje. Tmu prořízla dvojce světlometů. A pak další. Motory řvaly a kola zápolila s těžkým terénem. Hummer se znaky Bratrstva nadskakoval a masakroval těla pod sebou. Na hummeru trůnilo protiletadlové dvojče a o ně byl opřen voják v energozbroji. Za hummerem jelo APC. Ještě za jízdy z něj vyskákali vojáci. Ne obyčejní vojáci. Moji bratři. Bratrstvo nakonec přeci jen zvítězilo. Postavil jsem se a pistole mi vypadla ze ztuhlých prstů. Rázem se na mě upřela desítka hlavní (včetně dvojčete). Docela se divím, že mě nezastřelili. Po několikanásobné koupeli v krvavém blátě jsem musel vypadat jako strašidlo. Z hummeru vystoupil genrál Richard.
"Gratuluji bratře, dokázal jsi to." jeho slova se ztrácela v mlze. Poslední co jsem zaslechl bylo "Postarejte se o něj dobře. Je to náš nový hrdina." Přemýšlel jsem o dnešním dni. Pak se objevili tři páry očí. První plné nenávisti, druhé psychopatického šílenství a ze druhých už jen vyzařoval klid a mírnost. Promluvili na mě. To, že oči mluví, není tak zajímavé, jako to, co řekli. A já souhlasil.

Probudil jsem se na ošetřovně, napojený na haldu přístrojů. Skrz okno jsem viděl na východě světlající nebe úsvitu. Buď jsem odpadnul jenom na pár hodin, nebo na pár dní a pár hodin. Otočil jsem hlavu a podíval se na hodiny. 23.května. Tak jen pár hodin. Odpojil jsem přístroje tak aby nevyvolali žádný poplach a vyhlédnul z ošetřovny. Bratrů tady bylo jen pár a ti se sdružovali v hlučně hovořících kroužcích. Opadávalo ze mě rudé zaschlé bláto. Spolu s oblečením vytvořilo solidní pancíř. Trochu jsem rozhýbal klouby a jal se plížit do zásobovací části bunkru. Rychle jsem na sebe navlékl nové kalhoty a boty, přes triko si hodil koženou zbroj a na záda loveckou pušku. Takovouhle výbavou má každý druhý cestovatel pustinou. Nožem jsem z věcí strhnul znaky bratrstva, do batohu hodil pár nábojů a trochu jídla. Po chvilce přemýšlení jsem přihodil pár kousků hi-tech vybavení a pečlivě je zabalil. Srovnal jsem si popruhy batohu a zmizel do noci.
Oči měli jednoduchý plán. A pomsta dá vašemu životu smysl.
I byl večer a bylo jitro, den první.