ČÁST PRVNÍ - PROLOG
Plameny lapaly po mracích a vytvářely vyskokou ohnivou spalující stěnu plnou útrap a beznaděje. Před domem zahaleným plameny zkázy stála mladá dívka s dlouhými zrzavými vlasy a bezmocným výrazem a dívala se oknem dovnitř, do pekelným infernem zahaleného obývacího pokoje s malou televizí a velkým gaučem, na kterém se se srdcervoucím křikem plným strachu ze smrti svíjely dvě postavy. Její rodiče. Z dýmu za nimi se pomalu vynořila třetí postava v černém otrhaném triku a neméně zpustošených džínsech a asi metr dlouhým mečem s rovnou čepelí v samurajském stylu, ovšem bez jakýchkoli stužek nebo jiných ozdob, s jemně ozubenou čepelí pokrytou krví. Mladou krví dívčina desetiletého bratra. Její rodiče pomalu utichli. Už se nebáli toho, že pomalu uhoří, ale byli smíření s rychlou smrtí poskytnutou nově příchozím. A dočkali se. Dívka jak ve zpomaleném záběru sledovala, jak cizinec opsal svou zbraní široký oblouk a dvě hlavy poodletěly do plamenů. Ještě zachytila letmý pohled vraha, který se pak otočil a zmizel mezi plameny. Dívka padla na kolena a začala plakat.
Probrala se. Ta noční můra ji nikdy neopustí. Na své milující rodiče nikdy nezapomene. Povzdychla si. Stále ležíc hrubě uhodila muže ležícího ve stejném loži.
„Takže?“
„Takže co?“ zeptal se nechápavě právě probuzený muž.
„Než jsme večer začali, chtěla jsem po tobě pomoc s menším... problémem,“ odvětila pomalu dívka.
„Jo, tohleto... Nemám zájem.“
„Prosím? Co že jsi to právě řekl?“ přisunula se blíž.
„Že nemám...,“ začal, ale pak ucítil, jak se jeho spánku jemně a velice pomalu dotkla chladná ocel hlavně.
„Tak takhle to je. Myslíš, že mě můžeš vydírat? Nedostaneš se odtud. Když mě zabiješ, nepomůžeš si. Naopak tě sejme moje ochranka,“ usmál se muž a vyřkl tím svá poslední slova.
Kousky lebky se přilepily na stěnu vedle postele.
„Takže mi nepomůžeš. Jak libo,“ povzdychla si.
Vstala a zaposlouchala se. Blížily se kroky. Kroky mnoha nohou. Zkontrolovala zásobník, zbývalo jedenáct ran. Zhruba pro polovinu hlav, které budou proti ní stát. Stejně neměla v plánu je všechny zabíjet. Upřela pohled na zem. Kolik lidí ještě musí zemřít, než dojde k cíli? Smutné.
Někdo se dotkl kliky u dveří. Zakryla si rukou tvář, načež se ozval mohutný výbuch.
Jeden z přibíhajících mužů výbuch přežil. Byl napůl v bezvědomí, ale stále schopný pohybu. Nebo si to alespoň myslel. Zvedl hlavu ze země, asi o píď. Než mu ji do země zarazila těžká vojenská bota s pokovanou podrážkou, která před chvílí změnila majitele z jeho mrtvého vůdce na kromě nich nahou mladou dívku. Byl okamžitě mrtev.
S předválečnou Berettou v rukou natažených vpřed pomalu našlapovala vpřed, směrem ke schodům do přízemí, a tedy východu. Zaslechla dupat další nohy po schodech směrem nahoru. Sebrala granát jednomu mrtvému strážci a hodila ho směrem ke schodům. Nečakala na výbuch, Prostrílela okno vysklené tvrzeným sklem a vyskočila z prvního patra ven. Ozval se ohlušující zvuk zeshora a z okna vyletěla ruka se zbraní. Ovšem jen ruka, tělo zůstalo ležet někde uvnitř s ostatními. Na tváři ji přobleskl krátký úsměv. Něměla vztek. Nebyla smutná. Neměla výčitky. Gregory Trotenham jí nepomohl. Nevadí, najde pomoc jinde. Určitě ji najde. A bude k cíli zase o trochu blíž. Město bylo v teď po půlnoci zcela vylidněné, takže její ladné křivky nikdo nemohl obdivovat. Pomalým krokem vykročila do tmy.