Díl 7.:

Kdesi v neznámých místech pustiny, kam by jste se dostali omylem, snad jen kdyby jste se ztratili a pak ještě zabloudili, stojí malé městečko. Nikdy nepotřebovalo žádné jméno a proto se mu ho nikdo neobtěžoval dávat. Kontakty s jinými městy nemělo a zbloudilý cizinec se tu objevil maximálně jednou za generaci. A toto městečko bylo obléháno menší skupinou nájezdníků tak dlouho, že už si obyvatelé a nájezdníci na sebe zvykli a žili spolu v klidu a míru. Až do chvíle...

"Všichni nájezdníci by měli být vyvražděni za svoje zločiny!"
"Jen si berou, na co mají právo, protože v pustině platí pravidlo silnějšího!"
"To není pravda! Napadené město se dokáže nájezdníkům vždycky ubránit, protože bojuje za správnou věc!"
"Tak to se ještě uvidí!"

...ale celé to vlastně začalo o něco dřív...

Bess a Jonny pokračovali ve své pouti. Po dlouhé době dalšího putování v prázdné pustině se jim náhle začal pod nohama rýsovat pozůstatek nějaké malé silnice mířící rovně do dáli. Vydali se tím směrem.
Cestou narazili na muže ležícího u silnice ve stínu velkého kaktusu. Byl oblečený do kožené zbroje, místo polštáře měl pod hlavou kámen a na obličeji měl položený kovbojský klobouk, z pod kterého se ozývalo hlasité chrápání. Jonny do něj lehce strčil nohou. Chrápání ustalo a nahradilo ho hlasité zívnutí. Muž si lehce odstrčil klobouk z obličeje, aby jedním okem zjistil, kdo nad ním stojí, a pak ho zase vrátil na původní místo.
"Já jsem nájezdník a vy jste přepadeni. Dejte mi všechny svoje prachy nebo vás zabiju." Ozvalo se od klobouku.
"Cože?!" Nechápal Jonny.
"Ach jo." Povzdech si nájezdník. "Zapomeňte na to. Vy dva nevypadáte, že máte něco cennýho. Leda, že by ta tvoje holka šlapala, ale pochybuju, že někdo stojí o dvouhlavou ženskou."
"Ehm, to je brahmína."
"Tak to má štěstí, na člověka by vypadala opravdu špatně."
Hrozilo, že se Bess vloží do rozhovoru, k čemuž jí ale Jonny nedal příležitost: "Vy svojí práci neberete moc vážně, co?"
"Chtěli by jste snad, abych od někud vyskočil, mířil na vás zbraní, zmlátil vás a pak vás zastřelil, protože nic nemáte?"
"Ne." Jonny nad odpovědí nemusel příliš dlouho přemýšlet.
"Tak vidíte. Jde to udělat slušně bez zbytečného povyku. Každý, kdo projde kolem, my dá všechny svoje peníze a může jít dál. Samozřejmě každého desátého musím požádat, aby se zastřelil. Nemůžu si dovolit nedodržet kvóty." Vysvětloval. "Víte kolik stresu je kolem klasického postupu? Stres je velký zabiják."
"Aha. Takže my už můžeme jít?"
"Musím si to spočítat." Odpověděl nájezdník. Dlouho bylo ticho, Jonny si nebyl jistý, jestli nájezdník pod kloboukem přemýšlí nebo opět usnul. Když už se chtěl ujistit, nájezdník odpověděl:
"Jo, můžete. Nejste desátý."
"Tak naschle." Rozloučil se Jonny a spolu s Bess pokračoval v cestě.
"A přijďte zas." Volal za nimi nájezdník. "Pokud možno s penězma."
"Ach jo. Ať si říká, co chce, mě chybí ta atmosféra klasickýho přepadení." Remcala Bess.

Po více jak hodině cesty dorazili do městečka, kde je vřele přivítali. Stáli uprostřed malého náměstí a rozhlíželi se.
"To město je plné nájezdníků!" Nevěřil Jonny svým očím. Drsní muži, jejichž vzhled byl neklamným znakem nájezdnického zaměstnání, byli opravdu všude. Bavili se s občany města, líbali se s místními ženami, seděli před hospodou, hráli si s dětmi a mazlili se s roztomilými mutovanými zajíčky.
"Co to, sakra, ty nájezdníci dělaj? Měli by přece tohle město vyplenit!" Nevěřila zase Bess.
"Co?! Všichni nájezdníci by měli být vyvražděni za svoje zločiny!" Obořil se na ní Jonny.
"Jen si berou, na co mají právo, protože v pustině platí pravidlo silnějšího!"
"To není pravda! Napadené město se dokáže nájezdníkům vždycky ubránit, protože bojuje za správnou věc!"
"Tak to se ještě uvidí!" Řekla Bess s vražednými pohledy.
"Ech? Jak to myslíš?" Zarazil se Jonny.
"Vezmu tyhle nájezdníky a zaútočíme na tohle město. Uvidíme, jestli se dokáže ubránit jen proto, že bojuje za nějakou pofidérní správnou věc."
"Fajn!" Odpověděl rozčíleně Jonny.
"Fajn!" Dodala ještě Bess a vydala se hledat vůdce nájezdníků. Jonny šel zase hledat nějakého představitele zákona.

Nalézt vůdce nájezdníků nebylo těžké. Nájezdníci vlastnili jedno pojízdné auto - starý armádní džíp bez střechy. Vzadu byla položena malá bednička, která tak tvořila vyvýšený stupínek, na němž seděl jejich vůdce. Vypadalo to, že to místo snad nikdy neopouští. Sedíc se právě vesele bavil s dětmi postávajícími opodál. Bess je zuřivým "bů" rozehnala a přistoupila k nájezdnickému vůdci.
"Ty jsi Humus, vůdce nájezdníků?" Zeptala se pro jistotu.
"Jé! Mluvící brahmína." Odpověděl překvapeně Humus.
"Musíš okamžitě stáhnout všechny své lidi z města."
"To je úžasný! Fakt mluví!" Žasnul stále Humus.
"No dobrá. Zkraťme to. Jsi překvapený, jsi ohromený, žasneš. Je to neuvěřitelný, ale ta brahmína opravdu mluví. A skutečně, nezdá se ti to!" Vychrlila rychle Bess a pak už pokračovala pomaleji. "Tak když už máme tohle všechno za sebou, mohl by jsi už svoje lidi odvelet z města?!"
"No tak jo. Proč ne." Odpověděl klidně.

Všichni nájezdníci i s Bess už opustili město, ale Jonny pořád nemohl najít žádného představitele zákona. V tom však zahlédl jednoho zapomenutého nájezdníka. Spokojeně spal na židli, zády opřený o jeden z domů. Jonny přemýšlel, co podnikne, když se vedle něho ozval známý hlas:
"Jé, ahoj!" Jonny se otočil a spatřil bývalé otrokáře Pata a Matta. Na jejich hrudi se leskla perfektně vyleštěná šerifská hvězda. Neklamný znak, že jejím leštěním musí strávit většinu své pracovní doby.
"Skvělé, že jste tu. Musíte zatknout toho nájezdníka." Ukázal Jonny na spícího muže.
Matt se podrbal na hlavě a po chvíli odpověděl: "A proč?"
"Přece proto, že je to nájezdník!"
Matt se podrbal na zadku a po chvíli odpověděl: "To tady není trestný. Nájezdníci tvoří velkou část finančních příjmů tohoto města."
"Jó! Ech…asi." Dodal Pat.
"Tak ho zabásněte za něco jinýho. Něco si vymyslete, jste přece policajti!"
Matt se podrbal na břiše a po chvíli odpověděl: "Tak jo."
Oba přistoupili k nájezdníkovi, shodili ho na zem a asi minutu do něj mlátili a kopali.
"Zatýkáme tě za napadení policistů ve službě." Řekl po té Matt a spolu s Patem táhnul omráčeného nájezdníka na policejní stanici. Jonny se k nim přidal. Z nájezdníka se za nimi táhla krvavá stopa.
Když došli na stanici, hodili bezvládné tělo před šerifa.
Matt se podrbal na bradě a po chvíli odpověděl: "Šéfe, tenhle chlap nás napadnul. Tak ho zatýkáme. Konkrétně například mojí nohu několikrát napadl břichem a hlavou."
"A mě velice agresivně praštil slabinami do pěsti." Přisadil si Pat.
"Tak to si pobude jeden den ve vězení. To ho naučí, aby to už nikdy nedělal." Odpověděl šerif.
"To je málo. Nemohli by jste mu něco přidat?" Zeptal se s nadějí v hlase Jonny, který to doposud vše sledoval.
Matt se podrbal v rozkroku a po chvíli strčil párkrát nohou do ležícího nájezdníka. Ten zaskučel bolestí.
"Slyšel jste to šéfe? Sprostě vám nadával." Řekl na to Matt.
"Já to taky slyšel!" Tvrdil velice přesvědčivě Pat.
"Tak mu ještě jeden den přidáme, drzounovi." Zavrčel šerif.
"Nešlo by mu napařit ještě trochu víc?" Jonny sepjal ruce k prosení a udělal na policisty psí oči.
Matt se podrbal za krkem a po chvíli odpověděl: "Ohrožoval nás nebezpečným předmětem. Pate, najdi u něj nebezpečný předmět."
Pat se opravdu snažil a to i přes to, že ho nájezdník při prohlídce ještě párkrát atakoval zády do pěsti, ale jediné co nalezl, byl kondom s jahodovým aroma.
"To je ten nebezpečný předmět?" Nebyl si šerif jistý, co přesně si má vlastně myslet.
"Ech." Bylo jediné, na co se Pat zmohl.
Matt se podrbal v podpaží a po chvíli odpověděl: "No mohl by se pokusit nacpat nám ho do krku, kde by se nám mohl zaseknout a my bychom se tak udusili. Asi."
"Dobrá." Odpověděl šerif. "V takovém případě se z vězení jen tak nedostane." Popadl nájezdníka, odvedl ho do cely, párkrát s ním ještě cvičně praštil o zeď a nakonec ho v cele zamknul.
Všichni čtyři vyšli ven před stanici.
"Město je konečně čisté." Prohlásil spokojeně Jonny.
"Moc čistý mi nepřijde." Zabručel Pat zatímco se snažil z podrážky setřít brahminí lejno, do kterého právě šlápnul.
"Myslel jsem tím, že už tu nejsou žádní nájezdníci."
Matt se podrbal na nose a po chvíli odpověděl: "Pokud teda žádní nezůstali v nájezdnické klubovně."

Nájezdníci se shromáždili nedaleko města. Byla to nesourodá banda mužů a sem tam i nějaká žena, většina s vážnou úchylkou na kůži, jak naznačovalo jejich oblečení od kožených zbrojích po kožené bundy (u některých s módním obranným doplňkem na ruce v podobě poklice od popelnice). Těch pár ostatních mělo na sobě zbroj z pneumatik až na jednoho nájezdníka, který neměl zbroj žádnou, jelikož jeho tělo kolem pasu tvarovalo vlastní pneumatiku a tedy se do žádného brnění nevešel. Všichni mu říkali Vlnobití, protože přesně ten dojem jeho tělo při běhu vytvářelo. Těžko říct, kde mohli uprostřed pustiny nějaké vlnobití vidět, natož pak kdy mohli Vlnobitího vidět běhat.
"To je žúžo, jsou tu všichni! Bude bojová hra?" Ozval se Humusův zástupce, jehož drsňácký nájezdnický vzhled kazila jedna věc - růžová sukýnka, kterou měl přetáhnutou přes drsné nájezdnické kožené kalhoty. Bess raději nechtěla vědět, proč se mu říká Tvrďák.
"Abychom to vyřešili hned na začátku. Má někdo problém s tím, že mluvím?" Zakřičela na nájezdníky.
"To bude dobrý. Jsou to drsní hoši." Odpověděl jí Tvrďák a zamával svojí sukýnkou na jednoho nájezdníka, který se na to začal červenat.
"Jsou to přece nájezdníci. Každej z nich už se několikrát ožral tolik, že na něj mluvilo úplně všechno." Vysvětloval nájezdnický vůdce.
"Tím lépe." Odpověděla Bess. "Takže k věci - zaútočíte na město."
"A proč?" Nechápal Humus.
"Protože to je to, co nájezdníci dělaj!"
"Ale město neklade žádný odpor." Stál si na svém Humus.
"Tentokrát bude." Ujistila ho.
"To je od nich ale velmi neslušné." Vložil se do debaty Tvrďák.
"Grr." Bess začínala rudnout zuřivostí. "Prostě zaútočíte, vypleníte město, všechny povraždíte..."
"Před tím je ještě znásilňování." Skočil jí Tvrďák dychtivě do řeči. "Nebudeme přeci porušovat klasický postup, že?"
"Jak chcete. Prostě poteče krev a město lehne popelem." Bess už se zjevně nemohla dočkat.
"Nemůžeme vyvraždit všechny." Namítal zase Humus. "Musíme nechat žít alespoň jednoho člověka."
"Proč zase?!"
"To je pravidlo. Měl bych velké problémy na příštím nájezdnickém sjezdu, kdybych ho nedodržel."
"No dobrá, jednoho nechat žít můžete."
"Stejně je to blbý pravidlo." Nechtěl hlavní nájezdník opustit myšlenku. "Mýho bráchu, který vedl vlastní nájezdnickou bandu, stálo život. Nějakej trouba, kterýho nechal žít, si ho po dvaceti letech našel, aby se pomstil za vyvraždění rodnýho města."
"A sám vyvraždil celou bandu i s několika dětmi, co zrovna stály opodál. No jo, to znám." Skočila mu Bess otráveně do řeči.
"Ne. Bráchovi chlapi toho trotla samozřejmě bez problému chytli a chystali se ho pověsit. Brácha velice rád sledoval popravy při jídle, dělalo mu to dobře na trávení. Ale ten blbeček, i když měl oprátku na krku, se pořád vychloubal, jak se pomstí a všechny povraždí, že to bráchu rozesmálo natolik, až se zadusil kostí, která se mu zasekla v krku." Humus skromně uronil jednu slzu. "A vlastně musíme vždycky nechávat jednoho na živu jen proto, aby mohl vyprávět, jak krutí a drsní jsme."
"Jako by to nebylo vidět na první pohled." Prohlásil Tvrďák hrající si se svojí sukýnkou.
"Můžete už teda vyrazit?!" Zakřičela netrpělivá Bess.
Humus se postavil, což trvalo několik minut, protože jeho tělo nebylo na podobný pohyb příliš zvyklé, vykřikl "Na město! Ku předu!" a padnul zpět do sedu. Nájezdníci se dali do pohybu. V předu jel pomalu džíp řízený Tvrďákem s Humusem vzadu, za nimi běželi všichni nájezdníci a velký kus za nimi funěl namáhavě Vlnobití.

Nájezdnická klubovna byla naštěstí prázdná. Jonny se v ní rozhodl uspořádat poradu o obraně města. Jen co dorazil starosta, spustil:
"Už jsem udělal nákres rozmístění obránců na hradbách." Ukázal na nákres, který by mohl být také obrázkem supermutantní rodinky ztvárněný retardovaným dítětem.
"Proč jsou všichni jen na předních hradbách? Nebylo by dobré rozmístit obránce i jinam?" Starosta se překvapivě v nákresu orientoval.
"Zbytečný, nájezdníci vždy útočí jen na přední hradby. Mají to v osnovách." Vysvětloval Jonny znalecky. "Tak jaké máte zbraně?"
"Máme hodně gumových míčků." Odpověděl starosta.
"Ty lze těžko považovat za zbraně." Řekl Jonny.
"V tom případě odpadá i použití plyšových medvědů." Prohlásil zklamaně starosta.
"Stejně tak hromadné nasazení vařených nudlí." Ozval se šerif.
"A roztomilých mutovaných zajíčků." Smutnil Pat.
"Vy se ale vůbec nesnažíte." Jonny natahoval skoro do breku.
Všichni začali silně přemýšlet, že vzduch v místnosti těžce zhoustnul. Dlouhé husté ticho přerušil nakonec starosta.
"Co takhle je slušně poprosit, aby na nás neútočili?"
"No jistě, mile poprosíme nájezdníky, aby na město neútočili a oni nám určitě rádi vyhoví."
"Tak fajn, domluveno." Nepochopil starosta Jonnyho sarkasmus.
"Nevyhoví!" Vykřikl Jonny a zarazil tak starostu na odchodu. "Tak dobrá." Uklidnil se. "Budeme improvizovat, ať si každý vezme to nejvhodnější, co má. A mohli by se na těch hradbách alespoň pokusit tvářit drsně a nebezpečně, když už nebudou mít pořádné zbraně."

V poledne nastala ta chvíle. Obránci se shromáždili na předních hradbách města tvořených z vraků aut. Před hradby už postávali, posedávali a polehávali nájezdníci. Tvrďák zastavil auto na místě s pěkným výhledem, baletním krokem vytančil z auta a postavil se vedle něho, aby byl po boku Humusovi, který zůstal sedět na svém místě.
Vůdce nájezdníků odkudsi vytáhl megafon a začal do něj promlouvat: "Hovoří Humus pán. Vládce pustiny, velký zlý nájezdník a tak dále."
"Ty megafony jsou skvělá věc, že? Já ti říkal, že je to dobrá koupě." Ozvalo se z megafonu od města.
"Jasně, je to super!" Odpověděl nadšeně Humus.
Zatímco Jonny na hradbách vztekle vyrval megafon obchodníkovi z ruky a dal ho starostovi, Bess se zase rozčíleně obořila na nájezdnického vůdce: "Můžete už přejít k tomu, proč jsme tady?!"
"Co? Jo, jasně!" Vzpamatoval se Humus a přiložil megafon opět k ústům. "Já, Humus pán, vám dávám nabídku. Opusťte město, nehte v něm všechno, prostě odejděte pryč a já vás nechám být." Jak se začínal vžívat do role, dodal ještě: "Samozřejmě jakožto velkej zlej nájezdník nehodlám takovou dohodu dodržet. Všechny vás nechám postřílet, jen co vyleze z města."
"Božínku, vy jste ale drsnej." Pochválil ho Tvrďák.
Dohoda tedy nepřipadá v úvahu, usoudila Bess, jenže z města se ozvalo: "My si to promyslíme."

"Co?!" Nevěřil Jonny.
"Je to přece rozumná nabídka." Odpovídal starosta. "Měli bychom udělat poradu městské rady, kde probereme, jestli tu nabídku přijímáme nebo ne."
"Jasně, že tu nabídku nepřijímáte!" Křičel na něj Jonny.
"Určitě? Jste si jistý?"
"Jo! Jsem!"
"Očekávám, že až bude po všem, ten megafon mi vrátíte." Vložil se mezi ně uražený obchodník.

"Tak my tu nabídku údajně nebereme." Ozval se starosta nejistě z megafonu. "Budete město bránit silou za každou cenu…prý teda. Nikdy neustoupíme…asi."
"Tak co teď?" Zeptal se nájezdnický vůdce.
"Co takhle…" přemýšlela Bess nahlas. "Třeba…unést starostovu dceru!"
"Ta je ale s náma." Humus ukázal na holku v kožené bundě zavěšenou do svalnatého nájezdníka. O to by byl únos snadnější, uvažovala Bess, ale pak to zavrhla. Co tu byla, neviděla tu holku jinde, než přilepenou na onoho svalnatého nájezdníka, tudíž by se o ní nejspíš starosta příliš nestrachoval. Jestli si vůbec ještě pamatuje, že má nějakou dceru.
"Tak co třeba vykopat tajný tunel?"
"To bych neriskoval." Odpověděl Tvrďák.
"Pravda." Souhlasila Bess. "V pustině není prakticky možný kopnout do země bez toho, aby jste nenarazili na nějaký vault nebo podzemní bunkr."
Přemýšlení jim přerušil jekot z městských hradeb.
"Arnolde! Co vyvádíš?!" Hlas pocházel od ženy na hradbách. Bess původně myslela, že megafon opět změnil majitele, ale dotyčná ho zjevně nepotřebovala, aby přehlušila úplně všechno. "Čekám na tebe doma s obědem a ty si zatím hraješ s kamarádíčkama! To ti je jedno, že jsem doma sama a tvoje dítě pláče?!" Křičela. Po té asi minutu mávala ve vzduchu s miminem, dokud se opravdu nerozbrečelo. "Ale okamžitě domů!" Zaječela ještě. Na to se ze země zvednul drsný potetovaný nájezdník, s velkými jizvami a řetězy, kde to jen šlo, a se sklopenou hlavou kráčel k městu.
"Otevřete mu bránu!" Rozzuřené ženě mávající řvoucím miminem v jedné a válečkem pobytým hřeby v druhé ruce, se nikdo neodvážil vzdorovat. Po té co Arnold prošel, byla brána opět uzavřena, což znamenalo, že vchodový otvor opět zatarasil povoz tažený brahmínou. Nájezdník šel mlčky domů se svojí ženou v zádech, která ho střídavě mlátila po zádech válečkem a miminem.

Před branami zase zuřila Bess.
"Co tohle má, sakra, bejt?!" Křičela a pobíhala vztekle mezi nájezdníky. "Tak dělejte něco! Třeba ty!" Přiskočila k jednomu nájezdníkovi, který měl u pasu pouzdro s pistolí. "Střílej na ně!"
"He?" Nechápal nájezdník.
"Máš pistoli, tak střílej!"
"Já ale ještě nikdy nestřílel."
"Tak k čemu, zatraceně, máš tu pistoli?!"
"Na okrasu. Vypadá to drsně." Vysvětloval nájezdník.
"Když budeš střílet, budeš vypadat ještě drsněji!"
"Tak jo, já to zkusím." Souhlasil nájezdník. Chvíli mu trvalo než pistoli zatuhlou v pouzdře vydoloval. Namířil jí kamsi před sebe a stiskl spoušť. Z hlavně vyskočila vlaječka s nápisem "BANG".
"Co to, doprdele?!" Vyprskla Bess.
"Dyť říkám, že jsem z ní ještě nikdy nestřílel. Takhle to nemá fungovat?" Divil se nájezdník utíraje si z obličeje brahminí prskance.
"Grrr!" Bylo jediné, na co se Bess zmohla. Doběhla k Humusovi a rázně prohlásila. "Nebudeme nic vymýšlet, uděláme klasický přímí útok."

Nájezdníci zaútočili, což znamenalo, že postávali před hradbami a házeli na obránce kameny. Ti zase házeli z hradeb kameny na nájezdníky. Jelikož neměli dost kamenů, musel každý čekat, až jeho nepřítel hodí kámen, který pak zvedl a házel zpět. A takhle pořád dokola. Obránce vedle Jonnyho právě hodil kamenem po nájezdníkovi, který mu lehce škrtnul o ruku.
"Au, to bolí!" Vykřikl nájezdník.
"Promiň, já nechtěl." Odpověděl obránce.
"Tak dávej příště bacha, kam to házíš." Opověděl nájezdník a hodil šutr zpět. Kámen prosvištěl vzduchem a dopadnul do prázdného místa.
"Vždyť účel je trefit ho!" Rozčiloval se Jonny.
"To je nesmysl. Mohl bych mu tak přece ublížit. To by byla divná hra." Řekl obránce a šel zvednout kámen, aby ním mohl opět hodit.

Bess viděla, že bitva, která spíše připomínala nesecvičenou spartakiádu, neprobíhala moc dobře a tak přemýšlela, jak to změnit. V tom uviděla funícího Vlnobití, který teprve dorazil na místo.
"Připravte se, prorazím hradby!" Zakřičela na nájezdníky a strčila ze zadu do Vlnobití. Ten se skutálel přímo proti hradbám a skutečně v nich prorazil obrovskou díru své velikosti. Problém byl ale v tom, že se v nich zaklínil, předkem dovnitř a zadkem ven. Ať se Bess snažila sebevíc, nešel protlačit ani jedním směrem.
"Nevadí, aspoň nám můžeš špehovat, co se děje uvnitř." Zakřičela Bess přes hradby. "Co vidíš?"
"Vidím svojí mámu, jak mi nese jídlo." Odpověděl Vlnobití.
"Nemyslím, že jídlo je to, co zrovna teď potřebuješ."
"Neblázni, mám hlad."
Bess usoudila, že zpravodajsky bude Vlnobití k nepoužití. Zašla za Humusem, který stále seděl na svém místě pozorujíc nájezdníky předvádějící chabý pokus útoku na město a řekla mu, ať zavelí ústup. Humus tak učinil.

Nepočítaje Arnolda, nájezdníci přišli o dva muže. Vlnobití zůstal zaseknutý v hradbách a hlasitě konzumoval jídlo, co mu nosila maminka. Druhý nájezdník dopadl daleko hůř. Jeden z obránců v zápalu boje, když neměl v ruce kámen, po něm hodil své dlouho používané trenky, které ho trefily přímo do obličeje. Nájezdník je od té doby v mdlobách, stále s trenkami na obličeji, jelikož se jich nikdo neodvážil dotknout, aby mu je sundal.
"Chtělo by to proprašovat bombu doprostřed města a pak jim vyhrožovat odpálením, jestli neodejdou. Nemáte náhodou nějakou bombu?"
"Nechci být nějaký kvelurant, ale není použití bomby už nějak moc?" Zeptal se Tvrďák ovívajíc se sukýnkou z námahy prožitého útoku.
"Ne od chvíle, kdy použili biologické zbraně." Naznačila Bess směrem k ležícímu nájezdníkovi s trenkami na hlavě.
"Jednu bombu máme." Řekl Humus. "Ale její použití bude velice nepohodlné."
"Jak nepohodlné?" Nechápala Bess.
"Když jí použijeme, nebudu mít na čem sedět." Kopnul Humus patou do bedničky, na které celou tu dobu seděl. Od té chvíle měla Bess chuť vrhnout se k zemi, kdykoliv se nájezdnický vůdce trochu prudčeji zavrtěl.
"Plán provedeme v noci. Musíme to udělat. Já vím, je to těžké, ale je nutné, aby jsi pro vítězství také něco obětoval." Bess se velice urputně snažila tvářit soucitně s Humusovou plánovanou ztrátou.
"Šéfe, když to bude nutný, můžete mi sedět na klíně." Chlácholil ho Tvrďák.

Čekalo se na noc a tak všichni vyplňovali čas podle svého.
"Teda řeknu ti, kámo, ten útok mě ale vyčerpal." Řekl nájezdník opřený o městské hradby.
"Mě ta obrana dala taky zabrat." Odpověděl mu obránce z hradeb.
"Ale kamenem si házel fakt stylově." Pochválil ho nájezdník.
"Díky. Tobě to taky šlo."
"Tak kdy se zase sejdeme na partičku pokeru?"
"Až skončí váš útok. Mohli by jste to urychlit, už to začíná být docela nuda."
"Souhlasím. Ty to máš ještě dobrý, ale já si nemůžu ani stěžovat. Od drsného nájezdníka se to prostě neočekává."
"Soucítím s tebou, kámo." Prohlásil procítěně obránce.
"Hej, co vy dva tady děláte?!" Vlítnul mezi ně Jonny. "Ty běž okamžitě k ostatním nájezdníkům a ty se tvař drsně a odhodlaně." Rozehnal je a hned běžel rozsadit další neposlušnou skupinku.

Jakmile se setmělo, vydala se Bess se čtyřmi nájezdníky nesoucími bedýnku s bombou k městu. Všichni čtyři nájezdníci byli maskováni dekou přehozenou přes hlavu. Byl mezi nimi i Humus, který se nechtěl vzdalovat od své bedýnky a Tvrďák, který se zase nechtěl vzdalovat od něho.
Došli před zablokovaný vchod, nad kterým stála dvoučlenná hlídka.
"Otevřete, slaďouši. Jsme anonymní poutníci a neseme městu naprosto neškodný dárek." Ozval se z pod své deky Tvrďák.
"Hele, není to ta mluvící brahmína?" Ukázal první obránce na Bess.
"Bů." Řekla co nejpřesvědčivěji Bess.
"Mohla by to bejt vona." Prohlásil druhý.
"Bů jsem řekla."
"To je normální brahmína." Uklidnil se obránce.
"Ale tamten vypadá jako nájezdník Machr. Znám ho dobře, dluží mi prachy." Remcal zase první.
"Nejsem Machr." Odpověděl Machr. "Ale jsem si jistý, že Machr ti těch 356 dolarů splatí, hned jak dostane výplatu za vyplenění tvého domu."
"V tom případě je všechno v pořádku, můžete vejít." Prohlásil spokojený obránce a nechal otevřít bránu, kterou skupinka prošla. Bess vedla chvíli čtyři nájezdníky, kteří kvůli dekám na hlavě pořádně neviděli na cestu, podél hradeb, kde pozdravili Vlnobití (ten jim pozdrav opětoval s plnou pusou), pak zabočili a pokračovali doprostřed městečka, kam se chystali položit bombu.

Humus stál uprostřed malého náměstí a láskyplně objímal bedničku, zatímco jí Tvrďák otevřel a nařídil bombu.
V tu chvíli ale společně vešli na náměstí Jonny, starosta, šerif, Pat a Matt.
"To jsou nájezdníci! Co tady dělaj?!" Vykřikl hned Jonny. Nájezdníci sundali deky.
"Já bych je nepoznal, to byl fakt rafinovaný převlek." Žasnul šerif.
"Co to je?" Vytrhnul Jonny vztekle Humusovi skříňku z ruky. Podíval se dovnitř a spatřil číselník. "Bomba!" Vykřikl hned a hodil bedničku Patovi.
"Bomba!" Pat hodil vyděšeně skřínku Mattovi.
Matt se podrbal v nose a po chvíli vykřikl "Bomba!" a hodil skříňku Machrovi.
"Co mi to házíte, já to nechci." Odpověděl Machr a hodil bedničku dalšímu nájezdníkovi. Takhle si s ní všichni házeli ještě několik minut, dokud se nedostala zpět k Humusovi.
"Tak už toho mám dost!" Prohlásil naštvaně nájezdnický vůdce, položil bedýnku na zem a sednul si na ní. "Odvolávám celý útok. Neobětuji svojí bedýnku jen kvůli takové ptákovině, jakou je vyplenění města."
"Tak to mi se zase nemusíme bránit." Zaradoval se starosta.
"Já jsem pro, aspoň se můžeme mazlit s těmihle roztomilými mutovanými zajíčky." Prohlásil Tvrďák a na zajíčka, který se objevil bůhví odkud, dělal "ňuňu, ťuťu." Ostatní otrokáři si hned vzali do náruče další přiběhnuvší roztomilé mutované zajíčky.
Matt si promnul slzící oko a po chvíli odpověděl: "Vypadá to, že roztomilý mutovaní zajíčci zachránili situaci."
"Já to věděl!" Radoval se Pat a hned k sobě také jednoho přivinul.
"Zatraceně! S váma se nedá pracovat. Kašlem na vás!" Urazila se Bess.
"Jo, pojď Bess, jdeme pryč." Souhlasil Jonny.

A tak opouštěli město.
"Ale stejně jsem měla pravdu." Neodpustila si Bess.
"Neměla."
"Měla."
"Neměla."
Hádali se cestou ještě ve chvíli, kdy už bylo město daleko za nimi. Nakonec musel Jonny usoudit, že má Bess přece jenom pravdu, protože měla pádnější argumenty v podobě nebezpečně šermujících kopyt.

Ve městě se znovu nabytý mír oslavoval několik hodin a všichni tak zapomněli, že bomba je stále aktivovaná. Číselník se pomalu blížil k nule. Navíc už vůbec nikdo netušil, že se jedná o malou nukleární bombu, protože znak radioaktivity kdosi přelepil samolepkou s obrázkem šmouli. Malý nukleární výbuch vymazal městečko se všemi obyvateli, nájezdníky i roztomilými mutovanými zajíčky z povrchu zemského.
Jediný přeživší byl nájezdník daleko od města, ležící u silnice ve stínu kaktusu s kamenem pod hlavou a kloboukem na obličeji.
"Ach jo." Povzdechnul si. "Na příštím nájezdnickém sjezdu mě určitě donutí, abych pod svým velením znovu založil klan, s novými lidmi obsadil nějaký opuštěný vault a tam čekal na vnuka těch dvou, kterému bych se mohl pomstít."

POKRAČOVÁNÍ? KDO VÍ KDY...