Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Jmenuju se Marc Angelus, ale řikám si Angel, známí mi řikaj "Anděli", ale těch moc není… Kdysi jsem žil v jednom městě na západě Ameriky… Southwest end se jmenovalo, nebo snad ještě jmenuje. Docela trefnej název, protože tohle město tyčící se u moře kdesi na kraji pustiny je fakt asi v prdeli světa…

Tohle město, nebo spíš teda městečko, stojí na bývalých ruinách nějakého předválečného města, nikdo už si nepamatuje jak že se to sakra jmenovalo… Před Velkou Válkou tu byl vault… jako skoro v každým větším městě tý doby… Lidi se zkrátka báli jadernýho strašáka, ale v tý chvíli kdy se opravdu utrhl ze řetězu, si skoro všichni mysleli, že jde jen o další cvičení…jejich blbost…
Ptáte se, jak tohle všechno tvor, kterej se narodil až po Velké Válce, může znát? No, jak jsem už řekl, ve městě byl Vault, a ve Vaultu jsou informační databanky… A já jsem vzdáleným potomkem dvou z těch lidí, kteří měli dost rozumu, a když padali bomby, venku umírali lidé a ozáření bušili na dveře vaultů, oni už byli v bezpečí za velkými točitými dveřmi. Po několik desetiletí byli lidé z města uzavřeni ve Vaultu, až nakonec vyšli ven… já jsem se narodil v třetí generaci po "Otevření". Náš vault, Vault 28, měl mít kapacitu asi 1500 lidí, ale vzhledem k tomu, že nebyl v době začátku války ještě zcela dostavěn, byla jeho kapacita o něco menší, i to ale stačilo, protože do vaultu dorazilo necelých devět set…

Po otevření Vaultu, 12. Března 2090, tenhle den je později slaven v Southwestu jako "Svátek Otevření", byla kolem něj postavena malá osada a provizorní opevnění. Bezpečnostní služba Vaultu udržovala pořádek a podnikala průzkum okolí, město nebylo přímo zasaženo bombami, ale bylo poničeno zubem času a opuštěno. V okolí bylo také malé množství radiace, ale v osadě jí bylo tak málo, že nebyla životu nebezpečná…
Správce ustanovil radu, v níž byli nejváženější občané Vaultu (později města), náčelník Bezpečnostní služby (později "bezpečnostních složek") a on jí předsedal, občané volili každé dva roky předsedu rady a ten nominoval členy rady.
První lidé, kteří opustili Vault a začali s budováním města, měli fakt těžkej život… Podle původního plánu se mělo použít udělátko jménem G.E.C.K, ale ty frajeři co tuhle myšlenku vyplodili asi nepočítali s tím, že se tahle věcička může ztratit, nebo rozflákat, v našem případě za to mohli jeden nablblej fanatik s přístupem do skladu a kladivo… Materiálu bylo ve městě celkem dost, a hodně elektroniky bylo použito z neobývaných částí Vaultu, ty pak sloužili jako sklady. Prakticky den za dnem museli nový obyvatelé povrchu hákovat a hákovat… stavět obydlí, opevnění, zavádět do oběhu zvlhčovaný farmy a Bezpečnostní služba měla dost práce s jedním domorodým kmenem který nás považoval za "Zlé duchy z rozvalin"… občas na město útočili, ale ozbrojeni jen sekerami, dýkami a sem tam nějakou tou pistolí nebo puškou co někde našli, podle příběhů mého otce ani nevěděli jak dobýt zásobník - zbraň považovali za dar od bohů, neměli moc šancí se přes naše opevnění, a hlavně naše pušky a kulomety dostat… Když se to ale pár z nich podařilo, tak vrhali nejrůznější krámy, a to tak, že přesně… proto to vždycky jeden nebo dva lidi při nájezdu většinou odnesli, ale domorodci měli ztráty v řádech desítek.
Nakonec, když jich začínalo být málo, vyslala Bezpečnost oddíl, který měl vypálit jejich vesnici, ti, co se vzdali byli pár měsíců drženi v osadě na pomocné práce, ale zacházelo se s nimi slušně. Později, když byla dokončena konstrukce nejpotřebnějších budov, a hlavně poté, co se podařilo zprovoznit několik (no několik, asi dva…) obráběcích strojů, propuštěni. Skoro všichni tehdy odešli do pustiny, pár jich u nás prý dokonce zůstalo, ale já sám sem žádnýho neznal…
Opevnění se, nakonec, rozrostlo v takovou, no, řek bych asi barikádu s dvěma bránama, pár kulometama a fůrou hlídek… Nedalo by se teda říct, že by se o Southwest někdo zajímal.
Po roce se k nám přišourali nějací pankáči, říkali si prý "Sběrači", že prý se přišli prohrabat v troskách města, a byli dost překvapený, když narazili na naši předsunutou patrolu, a ještě překvapenější, když je dovedla do města k výslechu, nakonec jsme je pustili, a proč taky ne… Po pár týdnech sem k nám dorazili nějaký průzkumníci, a taky nevěřili tomu, co viděli. No, a měsíc po jejich odchodu sem přijela první karavana. moc jsme toho nepotřebovali, jídlo jsme pěstovali, elektroniku máme a potřebnou vyrábíme ve Vaultu, kupovali jsme hlavně zbraně a náboje do zbrojnice, různý součástky a vůbec vlastně to nejdražší, co vezli, takže spokojený byli obě strany… Platili jsme jídlem, občas nějakou elektronikou jako geigery, elektronický paklíče a jinejma krámama. Obchodníci nejvíc pásli po naší technologii PipBoyů, aby taky ne, když se trmácí tolik kilometrů pustinou… Ale museli si pořádně připlatit, když už jsme nějakýho vyrobili a byli ochotni prodat. Taky jsme si zřídili vlastní měnu : SWčka, se tomu říká…

No a do toho všeho jsem se roku 2143 narodil já. Otec dělal v Bezpečnostní službě v hodnosti kapitána, čili měl pod sebou jednu patrolu a to znamená, že občas chodil na několikadenní hlídky, matka učila ve škole matematiku a fyziku…když se tak zamyslím, měli jsme vlastně jen "základní vzdělání" což sou základy psaní, matematiky, fyziky, chemie, plus nějakou historii. Slyšel sem, že před válkou byl ten systém jinej, ale tady všichni chodili od 6 let do "školy", kde se učilo jen to "základní vzdělání", pět až šest let, potom měl člověk do patnácti volno, a pak, když chtěl někde pracovat, což musel, protože to byla jedna z podmínek pobytu ve městě - kdo nenašel práci, nějakou mu přidělili, kdo nehákoval, vykopli ho z města… Zašel za člověkem s titulem "Mistr", a vlastně se u něj učil… když ho Mistr uznal schopným, stal se z něj absolvent dané profese, a po 3 letech praxe z něj byl taky Mistr. Podle mě je tenhle systém daleko lepší…

Nejinak tomu bylo se mnou…

Ale rozdíl byl v tom, že po absolvování školy jsem se nemohl tak úplně flákat, jako většina mých vrstevníků ve městě, ale taky jsem se trochu učil od otce… třikrát až čtyřikrát týdně mě po službě bral kousek za město do pustiny, učil mě střelbě, trochu pěstním soubojům, a hlavně jak přežít v divočině. Jak se zařídit na noc a jak najít vodu, to bylo vedle střelby podle něj rozhodně nejdůležitější… Jeho snem bylo, aby se ze mne jednoho dne stal velitel bezpečnostních složek. Taky proto jsem v 15 vstoupil do vojenské akademie Southwestu. Nejednou jsem otci v duchu děkoval, nebýt jeho cvičení v pustině, nikdy bych tak dlouho nepřežil…Kdyby se nic nestalo, můžu si jenom domýšlet, jak bych asi žil svůj život dole na jihozápadě…

Jednou, když mi bylo asi 17, mě ráno vzbudil hluk, vyšel jsem před dům, přicházelo to z hospody Black barret, uvnitř se zcela jistě střílelo… Zkontroloval jsem zda mám svou pistoli Glock20 a tři zásobníky, pak jsem se rozběhl k baru. Když jsem doběhl dovnitř, bylo po boji. Čtyři policajti právě zatýkali Morrise, místního lichváře a jeho osobního strážce, který jim vysvětloval že střílel on a že Morris mu vůbec nic nenaznačoval… Ten se tvářil udiveně, ale bylo vidět, že v duchu se cajtům směje jak proti němu nic nezmůžou… Strážce bude chvíli v base, a pak ho buď dostane ven, nebo ho jinak nenápadně uklidí, a on bude v očích obyvatel stále jen ten hodný pán co půjčuje na úrok peníze… Nikdy jsem toho bastarda neměl zrovna v oblibě, ale nemůžu nic dělat, jen pokud možno si s ním vůbec nezačínat. Už jsem se chtěl otočit a odejít, ale v tom mě napadlo, koho že to vlastně Morris potřeboval odklidit…

Když jsem obešel stůl, zarazil jsem se, to natřikrát prostřílené tělo ležící na zemi nepatřilo nikomu jinému, než mému otci…
Mozek se mi vařil, někdo kdo se o mě staral a snažil se mě nezištně naučit všechno co znal, někdo, kdo se snažil udržovat pořádek, a pomáhat lidem ze svého okolí, ten tu teď leží v kaluži krve bez zjevného důvodu… nezaútočil první, zbraň byla v pouzdře. Otočil jsem se a vyšel před hospodu. Ten, kdo se mi tehdy podíval do očí, okamžitě ustupoval, někteří lidé v baru tušili co se asi chystám udělat, ale nijak jim to nevadilo. Pro ty, kdo Morrise znali blíž, to nebyl nikdo kdo by si zasluhoval dlouhý život a klidné stáří. Nezajímalo mne, proč otce zastřelili, chtěl jsem pomstu…

Byl to zkurvysyn…

Byl jsem rozhodnutý. Pevně. Nikdy jsem se o nikoho moc nestaral, ani jsem neměl potřebu si dělat přátele. Můj otec říkal, že není radno v pustinách jen tak někomu věřit, ale krev není písek… Už ani nevím kde sem to slyšel.
Zbytek dne jsem strávil doma, matka učila ve škole, takže jsem měl volný ruce… Během chvíle jsem si promyslel plán, potom zabalil pár věcí a vypáčil jsem zámek na otcově malé zbrojnici… Ještě že jsem si ten mechanismus na zámku zkoušel obejít už nejmíň 100krát, protože teď bych nad tím trávil nejmíň dvě hodiny.
Hodněkrát sem si prohlížel otcovu zbrojnici, měl tu dvě pušky, brokovnici, dvě pistole, stejné jakou teď nosím i já, a taky čtyři granáty… Všechno jsem si odnést nemohl, a tak jsem musel přemýšlet, kterou zbraň si vzít. Už tak mně dost zatěžoval bágl s proviantem a ostatníma věcma…
Rozhodl jsem se tedy pro pušku Steyr-Aug, hlavně díky její optice. Když jsem si zkušebně nasadil všechnu výbavu, byl jsem celkem spokojen… s několika balíčky střeliva a dvěma přídavnými zásobníky do pušky se váha zas o tolik nezvětšila, přesto jsem si ale další zbraň nevzal, radši míň než moc, díky tati… Pistoli a zásobníky pro ni jsem si nechal, jen jsem si ze zbrojnice přivlastnil taky pár balíčků střeliva do ní.
Pak mě napadlo, že i nějaká ta ruční zbraň by se mohla hodit, s nožem sem to moc neuměl, ale všechno je jednou poprvé… Připnul jsem si teda za pas ještě pouzdro s bojovým 40cm dlouhým nožem.
Už jsem se chtěl otočit a zavřít, ale moje oko spočinulo na těch čtyřech tříštivých granátech… řekl sem si, sakra proč ne, a vzal si je taky…

Tohle vybavení, trochu peněz a pár dalších věcí, jako je baterka nebo otcův služební dalekohled, jsem vyložil na stůl vedle starýho ošuntělýho armádního báglu. Všechno se do něj v pohodě vešlo, asi proto, že toho nebylo zas tolik… Taky jsem si přivlastnil otcův starý černý klobouk s nápisem "Chicago Bulls" , bůh ví co ten nápis znamenal.a ještě starý, záplatami posetý maskovací plášť do pouště.

Pak sem se otočil, zavřel a opět zamknul. Vybavení i zbraně jsem si schoval do pokoje. Snědl jsem nějaký jídlo, a domýšlel svůj plán… Matka přišla jako obvykle strhaná a šla si lehnout, ještě jí asi neřekli o otcově smrti. Málokdy v životě mě něco mrzelo, ale to, že se s ní nebudu moct rozloučit mě trochu vadilo…
Když se sešeřilo přišla moje chvíle. Naškrábal jsem malej dopis na rozloučenou, a nechal ho na posteli, na to abych se sem vracel nebude čas. Batoh a pušku jsem si nechal kousek od severní brány, potřeboval jsem bejt co nejpohyblivější. Pak sem se vydal k jednomu oplocenýmu domu, na jeho brance byl nápis : Morrisonova rezidence...
Plížil sem se kolem, pak sem z jednoho okna uslyšel nějaký zvuky. Byl to Morrison a někdo další, o něčem se bavili, ale nerozuměl sem přesně o čem… Když jsem nakoukl, uviděl jsem je… Morrisson a ten jeho svinskej strážce něco chlastali a smáli se. Netušil jsem, proč ten hromotluk není v base, ale korupce je asi všude…

Chvíli jsem se musel odhodlávat, nikdy předtím sem nikoho nezabil, a navíc jsem nepočítal že tu budou oba pohromadě…ale co, dva gekoni jednou ranou…hernajs, kam já na ty přísloví chodím…Původně jsem je plánoval zastřelit, ale pak mě napadlo, že mám vlastně ty granáty… Vzal jsem dva, vytrhl pojistky, zahodil je a zhluboka se nadechl…

Vztyčil jsem se, strážce seděl čelem k oknu, takže se zarazil první…
"Pozdravy od starýho Angeluse, bastardi zasraný!!!" Zařval jsem do okna, hodil jsem granáty a padnul na zem. Při dokončování týhle věty se do omítky vedle mě zaryli dvě kulky. Sakra, jak tenhle debil mohl zabít mího tátu, když střílí jako poloslepej ghůl, to jsem do dneška nepochopil…
Po mim dopadu na zem se ozvala obrovská rána, a začalo mi pískat v uších… Když jsem se zvedl, na místě kde bývalo okno, byla jen kouřící díra, a na místě kde seděli ti dva, leželi jen dvě seškvařený mrtvoly. Všimnul jsem si taky, že obě mají spoustu velkejch tržnejch ran a Morrison dokonc
e neměl ruku… teda, jestli to byl Morrison, v tom bordelu a rozšmelcovaným ksichtu se to nedalo poznat…
Pak mě to trklo, ta myšlenka se mi připlácla na mozek jako brahminí hovno na podrážku :
"ZDRHEJ, vole blbej!" Otočil jsem se, a střelhbitě začal utíkat směrem k severní bráně… Doběhl jsem ke svýmu batohu, hodil si ho na ramena a uhnízdil jsem se kousek od brány do města… Byli to velký dveře z kovu a dřeva, kterejma projížděli vozy, a vedle byli menší dvířka pro pocestný. Jak jsem čekal a doufal, většina ze strážnejch brány se běžela podívat kdo že to tam u Morrisona udělal takovej bordel…

Zůstali dva…

Jeden měl kulovnici, další nějakou pušku… Ten s kulovnicí stál opřenej o bránu a kouřil cigaretu, cápek s puškou se procházel kolem a pozoroval okolí. Nechtěl jsem zbytečně zabíjet, ale zase mi na nich vůbec nezáleželo, když to jinak nepude… Jednou jsem slyšel, že když člověk zabije jednou, už je mu jedno jestli zabije znovu…no, aspoň v mim případě je to celkem výstižný. Vzal jsem jednu minci, SWčko, a cvrnknul ji kousek od sebe… Když chlápek uviděl SWčkovou pětku, rozhlídnul se a vydal se pro ni. Když se pro ni shýbal, dostal pažbou Steyra do zátylku, chvíli se neprobere…
Zatáhnul jsem ho pomalu z dohledu, ale co mě překvapilo bylo…

Klik, klak. Cvaknul závěr pušky… A teď jseš v prdeli, Anděli, řekl jsem si…

"Tak, ty smrade, votoč se, a pomalu." Zazněl hlas. V tý chvíli mi v hlavě zažehla jiskřička naděje, ten hlas jsem totiž znal… "Pěkně mě vítáš, Franku." Odvětil jsem.
"Anděli! No to si ze mě děláš…! Neřikej, žes to byl ty, kdo nám trochu přismah Morrisna?"
"Ale jo, řekněme, že sem se tam tak vochomejtal, a když jsem si "náhodou" vzpomněl že ten parchant a jeho gorila mi vodrovnali otce, čutnul jsem jim tam pár granátů…"
"No, teda ty seš!" Ušklíbl se Frank… byl to jeden z mích starých známých ze školy, dvakrát jsem mu zachránil prdel, protože se mi nějak nelíbilo, jak ho tam zpracovávala banda tupejch magorů. A co víc, něco mi dluží…

"Hele, Franku, co s touhle naší situací teda teď uděláme?"
"Co bys navrhoval, Anděli? Ale musíš rychle, za chvíli budou zpátky."
Otočil jsem se, a podíval se mu do očí. Pořád na mně mířil.
"Hele, ty sám víš, co byl Morrison zač, nikdy by ho neodsoudili a…"
"Anděli, Anděli… asi vim, co chceš říct…ale budeš pro mě muset něco udělat."
"A to je?"
"Prašť mě, a vem si klíče." Řekl a sklonil zbraň.
"Co jim řekneš?"
"Co by, že támhle Michael zmizel." Ukázal na mamonuchtivou stráž. "Že jsem se po něm šel podívat a někdo mě zezadu praštil. Dostanu maximálně důtku a možná si chvíli posedím, já už to ňák vokecám, krom toho, dlužim ti to, Anděli." To měl teda recht… Obešel jsem ho, on zůstal stát tak, jak byl. "Tak teda sbohem Franku, a díky." Pronesl jsem…
"Sbohem." Odvětil mi Frank. Pak jsem ho poslal do říše snů. Když se svalil na zem, odtáhnul jsem ho vedle toho druhýho. Sebral mu klíče od brány a proklouznul těmi menšími vrátky ven do trosek města…

Musel jsem se dostat co nejdál od Southwestu, protože jakmile se zjistí že jsem Morrisona zabil já, s velkou pravděpodobností za mnou pošlou stopovací tým… Došel jsem svižným, ale opatrným krokem do vzdálenosti asi 5ti kilometrů od města, a začal se připravovat na noc v jednom polorozbořeným městským domě. Nemůžu rozdělat oheň, to by mně hned našli, tahle noc bude studená…
Přemýšlel jsem o tom co jsem udělal, jak jsem si změnil život. Hlavou se mi honila myšlenka, jestli to všechno má smysl… Nakonec jsem se rozhodl, kam si to namířím teď, na místo o kterým jsem hodně slyšel od cestovatelů - bylo to město jménem Hub. Díky mému PipBoyi nebude problém to město najít, souřadnice mám v maplogu. S touhle myšlenkou jsem usnul se zbraní položenou vedle sebe…

Další den jsem se vzbudil s prvními paprsky slunce… jako mnoho lidí v poválečném světě jsem to měl ve zvyku. Pobral jsem všechny věci, pokusil jsem se zahladit stopy po mé přítomnosti a odešel jsem. Za pochodu jsem snídal trochu sušeného masa, nejpoužívanějšího to jídla v pustinách…
Odpoledne jsem došel na okraj rozbořeného města. rozhlédl jsem se, a neviděl nic než popraskanou zem, písek a kamenné hory. Ne, že bych si nikdy neprohlížel pustinu, ale nikdy jsem necítil to co právě teď - Totiž to, že právě pustina bude na nějaký čas mým domovem...

… "A možná i tvým hrobem", řekl jsem si a vykročil směr Hub do pouště…

Kolem pozdního odpoledne jsem cestu stočil ke skalnímu průsmyku, našel jsem malou jeskyni kterou jsem s pomocí baterky prohlédl, kromě zrezivělé kapoty auta a prázdné konzervy tu nebyl nikdo a nic… jeskyně byla zhruba 3 metry široká, metr a půl vysoká a táhla se asi 8 metrů do skály. Rozhodl jsem se, že tu strávím noc. Začínalo se šeřit, proto jsem vylezl na skalní převis nad jeskyní, a dalekohledem zkontroloval okolí.

Nikde nic, alespoň to tak vypadalo… Ale někde jsem slyšel, dvakrát miř, jednou vystřel. Zkontroloval jsem vše znovu, a chvíli se kochal zapadajícím sluncem… To jediné je snad na pustinách krásné. Při západu slunce je v téhle zemi nikoho alespoň na chvíli celkem příjemná teplota, takové mezidobí mezi těmi ukrutnými denními vedry a noční zimou…

Vrátil jsem se do jeskyně, překontroloval zbraně, pak jsem povečeřel, a začal se připravovat ke spánku…

K ránu mně probudilo nějaký podivný šmátrání… pootevřel jsem jedno oko, a spatřil jsem geckona snažícího se prodrat mým polootevřeným batohem k mému sušenému masu.
pomalu jsem se posadil se Steyrem v ruce… když jsem na gekona namířil, hvízdnul jsem.
On vyndal hlavu z mého batohu, z huby mu visel kousek sušeného masa.

"Nažer se." Procedil jsem mezi zuby jen tak pro sebe, zrovna když na mně geckon začal cenit tesáky, a vystřelil.

Pak jsem vyšel před jeskyni a zkontroloval okolí, ale zdálo se, že nikde nejsou další. Buď to byl samotář, nebo utekli při výstřelu a nebo…a sakra, hluk výstřelu, došlo mi že to muselo být dost slyšet, tak jsem začal rychle pakovat věci…
…asi za čtvrt hodiny jsem byl hotov, opatrně jsem vylezl na tentýž skalní převis jako minulý večer a opět jsem se jal pozorovat okolí…

"A kurva." Ulevil jsem si. Asi 2 kilometry ve směru kterým jsem včera přisel, tedy od Southwestu bohužel, byla skupinka lidí.
Přeostřil jsem dalekohled a chvíli je pozoroval… Bylo jich 7 všichni měli kevlarovou zbroj, která jim svítila na hrudi. Většina měla nasazené helmy, někteří si je nesli v rukou.
Čím byli vyzbrojeni jsem neviděl, ale všechno to byli buď samopaly nebo pušky. Byli organizovaní, i když jim teď nehrozilo žádné nebezpečí, postupovali obezřetně a ve formaci…

"Tak tady jste, stopaři ze Southwestu." Opět si mluvím pro sebe. Budou muset překonat několik kopců a malej úsek hor, takže bych řek hodina, hodina a půl…
"Zatraceně, kurevsky málo času"…
Zatímco jsem si je prohlížel, přemýšlel jsem co dělat… mohl bych se pokusit nastražit falešnou stopu, někde se ukrýt a nechat je přejít. Ale to by zřejmě nevyšlo, k tomuhle jsou cvičeni, určitě by mně vyhmátli…
Pak by se nabízela varianta překvapivého útoku ze zálohy z dobré pozice, za použití dvou zbývajících granátů. Ale to by zřejmě taky nevyšlo, dva nebo tři bych asi dostal, ksakru, možná bych jich sejmul i třeba pět, ale pokud je tam aspoň trochu schopnej velitel, obejde moje postavení z více stran a pokud má snipera, jako že určitě má, bude mě držet v šachu… nehledě na to, že já bych pak byl ten co pomalu chcípá na nedostatek jídla a vody. Tahle možnost je vůbec ze všech nejrizikovější…

Další a zatím poslední variantou plánu je zdánlivě to nejjednodušší - to je, zdekovat se, a to taky udělám…prozatím…

Otočil jsem se tedy, a rychlým krokem vyrazil směr východ, směr Hub…
Od teď si musím pečlivěji hlídat stopy a vodítka která za sebou zanechám. Musím dávat dobrý pozor na místech kde budu nocovat, stopaři určitě po cestě prohlížejí nejrůznější jeskyně, zákoutí a tak podobně… O stopy v písku jsem se nestrachoval, v téhle nehostinné savaně je stejně pořád větrno.

A písek se sype, a sype…

Taky si budu muset najít dobrý místo na noc. Pokud vůbec budu spát, vždycky je tu možnost získat náskok, samozřejmě za cenu úbytku energie a únavy následující den.
Měl jsem čas se rozhodnout, celý den se nic nedělo a já klidně pokračoval dál. Když se začínalo šeřit, opět jsem se zastavil na jednom skalním vrcholku, abych zjistil jak jsou na tom moji stopařští přátelé, a abych něco zakousl, člověk musí jíst alespoň dvakrát denně…

Gekon toho naštěstí moc nesežral, asi dva plátky… Zřejmě se mu nelíbilo že je to kořeněný, usmál jsem se, tyhle potvory. Zajímalo by mně z čeho vlastně po válce zmutovaly, a proč je jich tolik, i když je každej střílí na potkání…
Pojedl jsem a opět začal dalekohledem zkoumat okolí. Jedna věc mě zarazila, viděl jsem přesně to, co jsem si ze všeho nejvíc přál nevidět…

Nic…velký nic, jenom pustinu, písek, a zapadající slunce.

"Aáá, sakra." Pronesl jsem si zase pro sebe, lidi putující pustinami si prý občas vypěstují celkem slušnou samomluvu, doufám že to nebude můj případ…
Tak tohle není dobrý, stopaře jsem nikde neviděl. Zkoumal jsem okolí dalších zhruba patnáct minut. Napadlo mně, že se už možná utábořili na noc, tak blízko abych je neviděl při cestě, určitě nejsou, protože to už bych asi dávno poznal na vlastní kůži.

Jo, to musí bejt ono, musej se připravovat na noc, jiný vysvětlení nemám. Že jsem neviděl oheň, tomu jsem se ani nedivil, nejsou přece blbý…
Takže, pokud teď táboří, mohl bych získat ten tolik důležitý náskok. Kdybych měl šanci se zašít v nějakym městě, tak bych se ztratil v davu, oni by mně chvíli hledali, sledovali okruh města, a nakonec by to stejně vzdali… Tak tohle je teď mým novým cílem - setřást stopaře.

Rozhodl jsem se tedy jít i v noci. Až zítřek ukáže, zda to bylo správné rozhodnutí…

Pokračoval jsem dál k směrem na východ. Hub byl podle PipBoye vzdálen už jenom pár hodin cesty… doufal jsem, že když tam dojdu k ránu, rychleji se tam ztratím. Jeden cestovatel chtěl ode mě kdysi můj PipBoy koupit, ale já jsem mu ho odmítal prodat… je to jeden z těch novějších, vyrobených až po "Otevření" našeho Vaultu. Navíc, obyvatelé Southwestu měli zakázáno své přidělené PipBoye prodávat, byli a jsou velmi nároční na výrobu. Ten můj je trochu větší, protože se technikové asi nechtěli srát s dotykovým displejem. No, na druhou stranu toho víc vydrží…
Šel jsem asi 6 hodin, byla tma a měsíc osvětloval pustinu. Přemýšlel jsem, zda jsem udělal dobře. Měl jsem sto chutí vylézt na nějaký vršek a podívat se, jestli stopaři neměli stejný nápad. Ale v téhle tmě bych stejně nic neviděl. Nevědomost není sladká, je pěkně zkurvená....

Zrovna, když jsem s tím už chtěl seknout, a někde se složit ke spánku, uviděl jsem na horizontu rozvaliny. To by samo o sobě nebylo nic divného, těch je všude plno, ale tahle nebyla opuštěná.
A těch už tolik není…
Hub. Řekl jsem si. Dokázal jsem to. Chvíli jsem pozoroval ten zbyteček civilizace, těch několik světýlek plápolajících ve tmě, a pak jsem vykročil.
Přemýšlel jsem o tom, jaké tam potkám lidi. Sice jsem za svůj život viděl hodně obchodníků a jiných lidí odjinud než ze Southwestu, ale nikdy jsem nebyl v jiné osadě...
A teď tam mířím.
Když jsem se přiblížil blíž, začal jsem rozeznávat siluety lidí pohybujících se rozpadlými nočními ulicemi…
Přišel jsem na hlavní ulici… Všude okolo stáli tak dobře známé povozy karavan, vyrobené převážně z trosek starých aut. Mezi nimi se potácelo několik lidí. Ulici lemovali ozbrojenci, zřejmě stráže. Každý vypadal stejně. Kevlarové bojové brnění a v rukou brokovnice…
Prošel jsem ulicí k jednomu z nich, nikdo si mně nevšímal.

"Zdravím, je tohleto Hub?" Zeptal jsem se když jsem ke stráži došel.
"A co jako myslíš že to je? Buď se zeptej na něco kloudnýho nebo mě nevotravuj." Opáčil mi muž.
"Takže jsem tady dobře v Hubu…?"
"Kurva, copak jseš nějakej posranej dement nebo co? Jasně že seš v Hubu, vole, a už vodpal, mám práci."
"Hm. Tak teda dík." Řekl jsem a obrátil se k odchodu.
"A nedělej bordel, nebo tě nakopu do prdele tak že ti vyletí hubou, pravidla platí pro každýho." Zařval mi ještě do zad.

Fakt přívětivý jednání, pomyslel jsem si…
No, tak jsem se jal hledat nějaký nocleh. Ptát se někoho po konverzaci s velmi "milým" strážným jsem moc neměl, a ani jsem nemusel. Obešel jsem první roh, a zahlídl jsem něco, čemu tady asi říkají bar. Poznal jsem to jenom podle ošuntělýho neonu "Maltese falcon" nad vchodem, protože když jsem vešel dovnitř, nazval bych to spíš pajzlem. Ale co, lepší něco, než nic.
Tady si mně na rozdíl od příchodu do města všichni prohlídli už při prvním zavrzání podlahy pod mou těžkou botou. Chvíli jsem stál ve dveřích, jako jsem to viděl v jednom filmu doma v Southwestu. Když jsem se konečně pohnul, všichni hosté se otočili zpět a dál se věnovali svým náležitostem. Zamířil jsem k baru.

"Máte pokoje?" Zeptal jsem se barmanky ve středních letech.
"Jistě. Jak dlouho se zdržíte?"
"Jenom do rána." Nevím, kdy budu muset zmizet, dodal jsem si pro sebe v duchu.
"Dobrá, cena je 25 zátek."
"Promiňte, čehože?"
"No zátek, máte snad peníze, doufám?"
Vytřeštil jsem oči. Sakra, tady mi SWčka asi nepomůžou. Teď abych se z toho nějak vykroutil…
"Jo, to mám, ale ty co mám u sebe tady u vás asi neplatí." Vyndal jsem z kapsy pár SWček. "Pokud mi je nevezmete, můžu se zeptat, jestli je tu někde místo, kde by mi je vyměnili?" Řekl jsem co nejvlídnějším tónem a doufal, že barmanka nezavolá gorily, ať už jsou kdekoliv. Jediný nebezpečí jsem viděl v chlápkovi s koženou bundou a boxerem na ruce stojícím kousek od baru, ale dělat si problémy hned po příchodu, to bych nerad. Navíc, stráže tu nejsou zrovna beránci, a výzbroj nemají taky špatnou.
A proč sakra stopařům ulehčovat práci…
"Jistě." Podívala se na moje peníze. "Přes ulici je obchod, možná je vám tam vymění. Každopádně, dokud nebudete mít za co pít nebo si najmout pokoj, pak prosím nevstupujte do našeho baru. A teď, pokud si nechcete nic objednat, prosím odejděte."
"Jistě, díky." Taktní vyhození vítám raději než techniku "Nejdřív střílej, pak se ptej".
Když jsem odcházel, na jednu stranu jsem si oddychl, na druhou jsem byl naštvaný, že moje SWčka jsou mi tu k ničemu. Přešel jsem tedy ulici a vešel do budovy s nápisem "General store". Uvnitř mě uvítal jakýsi liliput.
"Ááá, zákazník! Co to bude, cizinče? Vás jsem tu myslím ještě neviděl, jste ve městě nový?"
"Zdravím. po cestě sem do Hubu jsem našel tohle, myslíte, že mi je můžete vyměnit za zátky?" Lhal jsem. Každý nemusí vědět, že jdu od Southwestu, stopaři se určitě zeptají.
"Ukažte…hmmm… zajímavé. Mohu se zeptat, kde jste k nim přišel?"
"Našel jsem je u jedný mrtvoly po cestě. Zdáli se mi použitelný, tak jsem je vzal. Vypadá to jako peníze." Asi celkem běžná věc v pustinách, obírat mrtvoly, protože obchodník ani nehnul brvou.
"Ano, ano… Cože jste to chtěl? Vyměnit? Ale jistě, cizí měna se může vždycky hodit! Bohužel si budu muset účtovat přirážku v hodnotě 25 procent z celku, obchody jdou teď šejdrem takže…"
"Já to beru." Přerušil jsem ho. "Snadný prachy." Je víc než jasné, že mě ten podvraťák krutě šmelí, ale hrát blba se někdy vyplatí. Kromě toho se mi už chtělo do postele.
"Dobře tedy, kolik toho máte?"
"Dvě stě." odvětil jsem.
"Dobrá tedy… to dělá…ano, dám vám zpět 120 zátek, souhlasí?"
"Ehm. Asi jste se přepočítal příteli, 25 procent z dvou set je podle mě 50, ne 80, nemyslíte?"
"Oh! Ta moje hlava. Omlouvám se… Tak tedy, 150 zátek." Vzal sáček a začal odpočítávat nahlas zátky. Počítal jsem v duchu s ním, ale teď už se "nespletl", ani záměrně, ani omylem…
"Tak, tady to je!" Uzavřel sáček a podal mi ho. "Užijte si je ve zdravý!"
Podíval jsem se na něj, stiskl si klobouk na znamení pozdravu a beze slova odešel. Ksakru, on si snad myslel že neumím procenta. Na tváři mi vyrostl lehký úsměv.
Vrátil jsem se do Maltese falcon a tentokrát už bez problémů, i když si mě barmanka káravě prohlížela, si objednal pokoj…
Ten byl ještě horší než samotný bar. Na postel jsem se jednou podíval, a už bylo jasné že budu spát na zemi. Bůh ví co v ní všechno je… na svrab nebo vši fakt nemám chuť.
Pohlédl jsem oknem do noční ulice, všechno jako dřív. Alespoň že tady mi stopaři nemůžou vrazit do pokoje, máchat odznakama Southwestské policie a rovnou mě odstřelit. Dokud jsem ve městě, v místě kde by byla slyšet střelba, jsem relativně v bezpečí.
Rozložil jsem deku a unaveně usnul.

Druhý den dopoledne jsem se výjimečně nevzbudil s východem slunce… Vstal jsem trochu
rozlámaný ze včerejšího nočního pochodu. Najednou jsem zjistil, že mám setsakramentský hlad. Vyšel jsem proto do baru, abych se optal, kde seženu něco k jídlu.
"My tady jídlo nepodáváme. Pokud chcete zásoby, běžte do obchodu, jestli chcete vařené jídlo, běžte k Bobovi na náměstí."
"Díky." Odvětil jsem a vyšel na ulici.

Nemusel jsem dlouho hledat. Poutač byl velký jak vrata. Zamířil jsem ke stánku, už z dálky bylo slyšet něco jako : "Nejlepší leguáni! Kupte si nejkvalitnější jídlo široko daleko!" Jestli tady takhle řve každej den, překvapuje mně že ještě nepřišel o hlasivky.
"Dobrej." Dal jsem se do hovoru s "Bobem".
"Dobrý den přeji! Co to bude, příteli?"
"Co máte?"
Bob si odkašlal. "Takže, máme tady leguány ve vlastní šťávě, leguány na špejli a sušené maso, vše má nejlepší kvalitu, za to vám ručím!"
"Hm. Kolik za toho leguána na špejli? Vypadá lákavě."
"Pouhých 10 zátek za kvalitní rožněné maso, pane."
Podal jsem mu 10 zátek. "Tady."
Bob mi odevzdal něco, co vypadalo podobně jako brahminí ražniči. "Děkuji, dobrou chuť pane." Pronesl Bob a opět začal vyvolávat svou zákaznickou formuli…Poodešel jsem kousek dál od živoucího ampliónu a přičichnul k masu. Vypadalo celkem normálně, a vonělo stejně normálně. Zakousl jsem se. Chuť byla na dost nízký úrovni, a bylo to ukrutně tuhý…
Bůh ví co to bylo, ani jsem to snad nechtěl vědět. Ale už jsem jedl horší věci, zkažený to nebylo. Člověk si nemůže pořád vybírat.
V obchodě jsem nakoupil jídlo, hlavně zase sušený maso. Taky jsem koupil nějaký pečivový tyčinky, uvidíme, jak budou chutnat (vypadali teda strašně). Ještě jsem si vzal k chuti něco co připomínalo kukuřici.
Napadlo mě projít se, opatrně, po městě. Hlavně mě zajímalo jestli nezahlídnu stopaře, touhle dobou už asi dorazí. Bylo okolo čtvrt na jednu. Mohla tu být možnost, že je zastihnu při příchodu, doufal jsem že si prohlídnu jejich výstroj a vůbec alespoň uvidím s kým mám tu čest. Zamířil jsem tedy ke shromaždišti karavan, zašil jsem se ve stínu a asi hodinu pozoroval dění okolo. Přišlo pár nových lidí a přijela karavana. Krátce po ní jedna zase odjela.
Čekal jsem dalších třicet minut a z nudy se zašel trochu podívat do domu, kde podle nápisu sídlila společnost Crimson caravan. Chvíli jsem tam klábosil s chlápkem, co děsně řval, a vyrozuměl jsem že se k nim dá najmout jako strážce karavany. Dobrý způsob jak zmizet. Prý to jsou hazardéři, takže když budu mít štěstí, zmizím stopařům pod nosem, a pokud si mně všimnou mimo město, snad si nic nedovolí. A pokud ano, alespoň už nebudou v takový přesile.
Ve dvě hodiny přišli stopaři. Stále jich bylo 7. Uklidil jsem se dál na roh ulice, a pozoroval je.
Pár lidí upoutala jejich výbava, ale snažili se to nedat moc znát. Jeden z nich se dal do hovoru se strážcem, určitě se k nim bude chovat lépe než ke mně.
Zhruba takovéhle složení jsem očekával, jeden velitel a dalších 6. Všichni měli u pasu pistole, Jejich velitel a 4 z nich měli P90tky GTI (verze ze zbrojních zásob vaultu + přídavná optika), jeden brokovnici SPAS12 A4 a k tomu jeden sniper. Jeho pušku jsem neznal.
Nenápadně jsem se loudal za nimi. Stráž je zřejmě poslala rovnou do baru, tedy pokud se ptali na mně… Oknem jsem sledoval dění uvnitř. Velitel stopařů se chvíli bavil s barmankou, pak přešel k tomu chlápkovi s koženou bundou a boxerem, co stojí skoro pořád kousek od baru (byl tam pokaždý, co jsem v baru zatím byl, on ho snad ani nikdo nestřídá), řekl mu několik úsečných vět, dostal odpověď a nechal ho být.
Potom se chvíli stopaři bavili v hloučku, dva z nich ale pořád nenápadně sledovali vchod do baru. Po rozhovoru se rozdělili, tři z pěšáků si sedli ke stolu, a zbylí čtyři se měli k odchodu.
Zamířili na jih.
Což pro mě ve zkratce znamená, moc se tam nevochomejtat. Ale zajímalo mně, co asi tak zjistí. Prošli kousek rozvalinami, až je zastavil nějaký hlídač se samopalem. Místní cajt to ale nebyl, neměl tu jejich uniformu, ani brokovnici, zato třímal celkem objemný samopal.
Pozoroval jsem je z jedné rozbořené budovy. Dalekohledem.
Chvíli si se stráží vyměňovali názory, asi padli ostřejší slova, protože pak na sebe namířili zbraně. Velící stopařů to ale utnul, uklidnil své muže i hlídače, a chvíli s ním ještě mluvil, pak odešli.
Hned za rohem se ale jeden z nich (měl tu hrozivou brokovnici) otočil, a mezi troskami si to štrádoval dál na jih. Ti nenechají nic náhodě. Zbytek stopařů se pak rozprchl. Dva z nich ale pořád seděli v baru. Jak jsem si myslel, zaujmuli pozice vně města, a budou zřejmě čekat. Vážně mně ale znepokojoval jen ten jejich sniper…
Vzhledem k tomu, že bar teď mají pod okem stopaři, budu si muset najít jiný místo na spaní.
Šel jsem se tedy alespoň podívat do východního Hubu. Kromě knihovny, kde mě bez předešlé koupi výtisku nikdo nenechal nic přečíst, jsem našel jeden nemalý obchůdek se zbraněmi. Majitel, vysoký svalnatý černoch s kladivem v rukou, mě uvítal, a i když jsem nechtěl nic koupit, nevyhazoval mně. Férový jednání, to mám rád.
Optal jsem se ho na města okolo. Říkal cosi o Junktownu kousek na sever, o Necropoli (jméno jako pro hřbitov) na východ, a o Pohřebišti (ještě lepší) na jihu. Řekl, že tyhle města spolu s Hubem jsou jediný, a možná poslední města které zná. Všechny (až na Junktown) vyrostli v troskách více či méně velkých předválečných měst.
Pak, když jsem stočil řeč k jeho sortimentu, povídal, že to ještě nic není, jacísi obchodníci v Pohřebišti prý mají mnohem větší výběr, a nakonec se zmínil o organizaci, která si nechává říkat nějak jako "Bratrstvo oceli".
Ti jsou prý ve zbraňové i jiné technologii široko daleko nejdál, ale s nikým se nemají chuť příliš dělit. Část jejich technologií jde ven mezi ostatní pouze obchodem.
Ti mně zajímali nejvíc. Minimálně jsem si je chtěl obhlídnout. Rozloučil jsem se tedy s obchodníkem s požadavkem, že kdyby se na někoho mého popisu kdokoli ptal, že jsem u něj nikdy nebyl. Odmítnul mou hrst zátek a se slovy "žádnej problém, to si nech, koukám, že je potřebuješ víc než já" se semnou rozloučil.

Jak říkám, férový jednání…

Měl jsem už chuť to tady zabalit, už se začínalo šeřit. Neměl jsem náladu objevit se v infrahledu stopařskýho snipera. Tak jsem začal prolézat nedaleké rozvaliny. Minul jsem pár feťáků, jednoho blázna, a prošel do jednoho domu, kterej vypadal jakž takž zachovale.
Uvnitř mě ale čekalo překvapení, v podobě něčeho, nebo spíš někoho, koho jsem zprvu považoval za chodící mrtvolu, a nebyl jsem daleko od pravdy, bohužel…

"Héj, klídek, hochu, já tě neukousnu, i když na to vypadám" řeklo stvoření, když jsem jeho směrem pozvedl Steyr. Rukou si zakrývalo obličej.
"Kdo jsi?! Jak se ti to stalo, ksakru?" sklonil jsem zbraň.
"Nepotřebuješ pomoct…?" Řekl jsem po chvíli.
"Příteli, tos nikdy neviděl ghůla? Mě už vod tohohle nikdo nepomůže", poklepal si na vyčuhující kost v rameni. "Já sem nějakej Harrold, a ty jsi?"
"Jmenuju se Marc."

A tak jsem se seznámil s Harroldem, prvním ghůlem kterého jsem v životě viděl. A protože já na vzhled nedám (i když u chudáka Harrolda se to vcelku nabízelo), začali jsme konverzovat…
A tak jsem vyslechl příběh a obrovské vojenské základně na severozápadě, Rychardu Greyovi a jeho expedici, jejím rozprášení, Greyově smrti a Harroldově následném útěku. Tady do Hubu prý přijel s karavanou. Nebýt jeho svraštělé, odlupující se nazelenalé kůže, zarostlého oka a občasné vyčuhující kosti, nevěřil bych.
Když jsem tak seděl s Harroldem v tý pobořený barabizně, přemýšlel jsem jak z Hubu, aby mně stopaři hned neustřelili hlavu (nebo jiné neméně důležité části těla). Harrold zpozoroval že o něčem přemýšlím.
"Co tě trápí, Marcu?" Když jsem se na něj díval, chvíli jsem přemítal jestli mu můžu věřit, nakonec jsem se rozhodl, že ano.
"Hmmm… řekněme, že tady ve městě je několik mých "přátel" , které bych opravdu nerad potkal… Problém je v tom, že oni mně hledají už nějakou dobu, a asi je to začíná už pěkně štvát."
"Oni vědí, že jsi ve městě?"
"Jo, to bohužel vědí naprosto jistě. A dobře si hlídají, abych jim neproklouznul."
"Hmmm… A zkoušel jsi odejít s karavanou?"
"Jo, už mě to taky napadlo… jen nevím, s kterým z těch dvou spolků pojedu."
"No, v tvým případě bude asi lepší Crimson caravan, protože, když na vás vystartujou ti tvoji "přátelé", velitel karavany bude stát při tobě a bude mu jedno, co ti chtějí. Dokud jsi součást karavany, jsi jeden z jeho lidí a ti drží spolu. Samozřejmně, to samé se očekává vod tebe.
A stopro to platí jen pokud jste stále na cestě, až dojedete a ty opustíš karavanu, bude to zase jen na tobě."
"To mi stačí, dík, Harrolde. Půjdu si zařídit odjezd, ještě se vrátím na noc, jestli ti to nevadí."
Harrold chvíli přemýšlel. "Nevadí, ale musíš mi předtím říct něco o sobě, rád si poslechnu nějaký nový drby tam z venku."
"Dobře. Ehm… Kdyby se po mně někdo scháněl, tak jsem tu nebyl a nikd…"
"Je mi to jasný, běž."

Tak jsem se proplížil zpět do západní části Hubu, stopaře jsem nikde neviděl. Ale vsadil bych snad všechno co mám, že nejmíň dva pořád vysedávaj v baru. Ostražitě jsem zalezl do budovy společnosti Crimson caravan.
Setkal jsem se tam se stejným uřvaným cápkem jako prve. Dozvěděl jsem se, že nejbližší karavana odjíždí zítra v 6:00 směrem Bratrstvo oceli. A jestli mám zájem, mám v tuhle dobu objevit na schromaždišti.
Na to Bratrstvo jsem se opravdu toužil podívat, takže cesta dává kromě úniku stopařům snad i nějaký smysl.

OK, takže zítra je čas odchodu…
Vrátil jsem se k Harroldovi a ještě chvíli si s ním povídal. Řekl jsem mu svůj příběh, řekl jsem mu dokonce i odkud jsem. Stejně už o Southwestu okolní svět zřejmě ví, tak co. Požádal jsem ho taky, aby se o mně nikdy nikomu nezmiňoval. Souhlasil. Nevím, proč mi věřil, stejně jako jsem nevěděl, proč já věřím jemu… Ale měl jsem dojem, že pod tou spálenou kůží se nachází dobrý člověk. Takový tušení jsem neměl nikdy předtím ani potom. Byl jsem ze srdce rád, že jsem Harrolda poznal…
Nastavil jsem na PipBoyi tiché buzení v 5:30, a zase jednou s puškou v rukou usnul.

Ráno když jsem se vzbudil, Harrold ještě spal. Vyndal jsem z batohu kousek sušeného masa a spolu s 10 zátkami jsem je položil kousek vedle něj. Po dvou krocích jsem se otočil a přidal dalších 10 zátek. Ani nevím proč…

Celou tu dobu jsem, bůhvíproč, měl pocit že Harrold nespí…

Vyšel jsem z domu a vydal se směr shromaždiště karavan.
Na shromaždišti panoval čirý ruch. Několik karavan se připravovalo k odjezdu. Dvě z nich byli od Crimson caravan. Došel jsem k vůdci karavany, který se opíral ještě spolu s jedním mužem o vedoucí povoz a něco s ním probíral. Oba zvedli pohledy, téměř současně.

"Zdravím. Řekli mi ať se tu objevim v 6 ráno, jestli chci odjet s karavanou. Tak jsem tady." Započal jsem hovor s vedoucím karavany.
"Kdo tě sem poslal?"
"Takovej uřvanej maník s dlouhym hárem. Támhle v tom kanclu." Ukázal jsem směrem k budově Crimson caravan.
"OK. Jak se jmenuješ příteli?"
"Marc."
"Tak tě tedy vítám Marcu, já sem Robert, a tohle je Razlo." Ukázal na typa vedle něj.
"Jedeš s náma poprvé, že jo?" Potřásli jsme si rukama. Razlo jen kývnul.
"Jo, jedu prvně."
"Takže by asi neškodilo obeznámit tě s některejma pravidlama, tady u nás."
"Jasně."
"Dobře." Robert vytáhl z kapsy nějakej podivnejnej utrejch, ukousnul si kus a začal ho přežvykovat. "Za jednu cestu dostaneš 200 zátek, za cestu zpátky do Hubu taky. Dál, potřebuješ vlastní zbraň, tu jak vidim, už máš. Jde se celej den s jednou nebo dvěma hodinovejma přestávkama. Každou noc se po dvou až čtyřech všichni střídáme v hlídkování, vstáváme s úsvitem a pokračujem dál. Jídlo máme s sebou, pokud bude možnost, ulovíme nějaký navíc. To mi připomíná… umíš to s oštěpem?"
"Tak trochu."
"Co to znamená tak trochu?"
Začal jsem se trochu ošívat, přece jenom je tu volné prostranství, nechtěl bych zrovna teď potkat stopaře, alespoň ne, dokud nevyjedeme.
"Hmm… To znamená, že s ním dokážu ve skupině i něco zabít."
"Fajn. V tvým zájmu doufám, že nekecáš. Nějaký otázky k pravidlům?"
"Myslim, že ne.
"Výborně, jedeme za pár minut, pokud si něco potřebuješ vzít, makej."
"Nepotřebuju, jsem připravenej."
"Ok, tak za chvíli pojedem, někam se zařaď." Ukázal směrem k povozům. Tak jsem se postavil vedle jednoho z nich. Robert za chvíli zařval "Odjezd!!!" a vyjelo se. Zajímavé bylo, že to co jsem považoval za dvě karavany o 3 vozech, je jedna celá o 6 vozech. Na každém povoze jeden vozka, co kočíroval brahminy.
Jeli jsme v řadě, všechny vozy za sebou. Robert a Razlo šli po stranách kolem prvního vozu, já jsem šel hned za Razlem. Zatím jsem ho neslyšel nic říct, ani slovo.

Když jsme vyjížděli, rozhlížel jsem se na všechny strany, a snažil se jít pokud možno v zákrytu vozu. Začínám se toho snipera opravdu bát.
Ale k mému překvapení se nic nestalo. Stopaři buď nechtějí útočit na tak velkou skupinu lidí, nebo mě chtějí pokud možno živého (za to mají prémie). Třetí možnost, to, že mě neviděli, jsem ani nezapočítával…

Jak jsme šli, pozoroval jsem své potencionální spolubojovníky. Kromě Roberta, Razla a těch šesti kočích tu bylo ještě 9 dalších hlídačů, sedm mužů a dvě ženy. Většina měla jakési brnění z kůže, jedna žena a jeden muž měli brnění z kovu, připomínalo mi rytířskou zbroj, kterou jsem kdysi viděl v nějakém hodně starém filmu.
Robert si nesl malý samopal, Razlo měl sniperku, a v pouzdře na pravé noze berretu.
U ostatních hlídačů převažovali pušky, brokovnice a občas menší samopal. Zahlídl jsem i jednu hodně starou M16ctku (Tu si výhružně nesl hromotluk v jedné z těch "rytířských" zbrojí).

Šli jsme celé dopoledne, brahmíny bučely a vítr fičel. Když jdete několik hodin pouští, jen koukáte po kopcích a po ostatních podobně znuděných lidech, máte dost času k přemýšlení.
To fučení větru mi začínalo lézt na mozek… Kdybychom se odpoledne nezastavili na jídlo, asi by mi ruplo v kouli.
Konverzace vázla. Každej dostal solený maso, jen Razlo ne, ten se šel poohlídnout po okolí.
V karavaně se znali jen Robert, Razlo a dva hlídači. Ti jediní spolu trochu mluvili (kromě Razla, ten snad nemá jazyk nebo co).
Všichni jenom tak seděli a pomalu pojídali svoje příděly. Někteří si vyměňovali více či méně přátelské pohledy, ale na slova se pořád nezmohl nikdo. Jeden hlídač si začal leštit brokovnici.
Když všichni dojedli, Robert hlasitě zavelel a šlo se dál. Do večera se kupodivu zase nic nestalo, pořád to samé : duny, skály, písek a vítr…

Na noc jsme se utábořili pod svahem jednoho kopce, vozy se postavili do půlkruhu směrem od kopce, možná kvůli větru, nevím, každopádně kočí to prováděli dost znuděně…

Pak jsme se všichni (tradičně až na Razla) sešli ve středu tábořiště, Robert nás rozřadil do hlídek po 4, každá směna je dlouhá 4 hodiny. Vstáváme brzo ráno, nezávidím poslední směně, z hlídky rovnou na pochod. Já jsem dostal první hlídku.
Po rozřazení nám pověděl, že dva lidi ze směny budou vždy hlídkovat na kopci a dva dole kolem tábora, po skončení směny spodní hlídka v táboře vzbudí další čtveřici. Zdálo se mi to jako dobrej systém, ale pak mě napadlo…
"Hej!" Ozval jsem se. "Ta hlídka na kopci."
"Co je s ní?" Otočil se na mě Robert.
"No, vždyť tam budou sedět na zadku a čekat na vodstřel, jestli bude v noci spatná obloha, uvidíme kulový."
"Jo, má pravdu!" Ozvalo se někde vedle mě.

Robert se jenom ošklivě zašklebil, zaslechl jsem že ti dva s kterými se předtím bavil se tiše pochechtávají a něco si mumlají.

"Chceš říct, že ostatní uviděj kulový, my máme něco navíc." Znovu škleb. Pak kývnul na jednoho z těch dvou, ten se na chvíli ztratil a vrátil se s malou bedničkou. Podal ji Robertovi a ten ji opatrně otevřel. Uvnitř byli dva omlácené noktovizory.

"Ááha. Jo, už chápu, každá hlídka dostane jeden, mám pravdu?"
Robert se zasmál. "Jo, kámo, to máš. Kdybyste někdo nevěděl, jak se tahle věcicčka používá, tak si to normálně dáte na hlavu, a tady po straně…"
To už jsem se odcházel najíst, noktovizor znám, i když jsem ho používal jen dvakrát na cvičáku. Opřel jsem se o jeden z vozů a pozoroval dění v táboře. Cestou jsem si vyzvedl něco jako pečivo a kousek nějaký masový paštiky. Byla moc dobrá…

"První hlídka! Ke mně!" Zařval odněkud Robert (on byl vůbec dost uřvanej, že by byl nějak příbuzný se svým zaměstnavatelem?). Unaveně jsem se zvedl a došel ke středu tábořiště, kde se začínala tvořit hromádka uschlých klacků na ohniště. Bylo jich dost málo…
"Takže." Řekl Robert a trochu zakašlal.
"Marc a Katrin nahoru na kopec, Clyde a Mike budou hlídkovat dole. Clayde, až vám skončí směna, ty víš co a jak"
"Jasně Roberte."

Já a Katrin, nějaká mladá holka v kožený bundě a s loveckou puškou jsme tedy vykročili směrem na kopec. Robert mi ještě dal jeden noktovizor, ale teď ho stejně nebudu potřebovat.
Občas mám i štěstí, byl jsem rád že jsem dostal první hlídku, protože právě zapadalo slunce a opět nastal ten krátký okamžik, kdy vám není ani vedro ani zima…
Došli jsme nahoru a posadili se na pár kamenů. Noktovizor jsem si dal do batohu.
Katrin vytáhla papírky a tabák a jala se točit cigaretu.
"Chceš taky?" Zeptala se, když zjistila že ji pozoruju.
"Proč ne." Řekl jsem, třeba prolomíme ledy. Normálně teda nekouřim, ne pro to že bych nechtěl, ale v Southwestu byli jakýkoliv tabákový výrobky zakázaný. Mělo je jenom pár lidí a většinou se získávali dost špatně, měl jsem cigaretu jenom párkrát, ale nikdy jsem si ji nedokázal správně umotat. Ani teď jsem to nezvládl.
"Zahoď to." Řekla Katrin když uviděla můj výtvor. "Stočim ti nový, počkej chvíli."
"Hmmm. Dík."

Pak jsme oba byli chvíli potichu, já jsem se rozhlížel po okolí a Katrin motala cigarety, když skončila, jednu mi podala, vytáhla starý zapalovač typu "zipák" zapálila si a hodila mi ho. Sice byl benzínový, ale teď stoprocentně na benzín nehořel… smrdělo to nevábně. Zapálil jsem si tedy taky.

"Co to vůbec kouříme." Poptal jsem se.
"Hmmm?" Otočila se Katrin a vyfoukla kolečko kouře. "Já ti ani nevim. Koupila jsem tenhle tabák u nějakýho cesťáka, ještě v Hubu. Chutná to docela dobře."
"Hmm, aha."

Chvíli jsme neslyšně kouřili a pozorovali dění pod námi. Kočí vykonávali běžné práce, krmili brahminy, zakrývali vozy plachtou a stavěli pár přístřešků. Všechny tyhle práce dělali jenom oni, protože hlídači odpočívali po celodenním pochodu, zatímco oni si celej den vezli zadky na vozech.

"Hele, půjdu to tady trochu obhlídnout." Řekl jsem po chvíli.
"Jo, jasně."

Obešel jsem kopec kolem dokola. Každých pár kroků jsem se zastavoval a dalekohledem obhlížel okolí. Trvalo mi to asi 15 minut, slunce už skoro zapadlo. Dalších pár minut jsem ho pozoroval.
Pomalu jsem se vracel ke kamenům, ale Katrin tam nebyla. Kam asi odešla…?

Nikam.

Ležela tam s prostřelenou lebkou, cigareta ležela kousek vedle a pořád doutnala, puška položená na kameni. Temně červená krev spolu s mozkem vytékala zezadu dírou v dívčině hlavě.
Adrenalin mi vlítl do hlavy, okamžitě jsem sebou seknul na zem, praštil jsem se při tom do ksichtu a klobouk mi někam uletěl. Vzal jsem Steyr ze zad a vystřelil do vzduchu tři náboje, mezi každým jsem nechal malou pauzu, aby se hluk co nejvíc rozlehl, odněkud odspoda jsem slyšel něčí hlas : "Útočí!".

Kdo to sakra je? Nějací banditi? Stopaři přece kvůli mně nepovraždí dalších X lidí…
Nebo snad jo?

Počkal jsem chvíli, a pak vystrčil zpoza kamenů hlavu abych se alespoň trošku podíval, jestli neuvidím útočníky. Hvízdlo to, a do kamene půl metru ode mě se zaryla kulka. Kurňa, já mám na ty snipery ale štěstí. A tenhle má navíc tlumič…
V zákrytu kamene jsem se dalekohledem snažil najít ostřelovačovu palebnou pozici, vydrželo mi to přesně čtyři vteřiny, protože pak jsem uslyšel střelbu.

Ale ne naší střelbu…

Tahle zaručeně nemohla být naše, protože nikdo v naší skupině si nenese ani rotační kulomet, který jsem právě slyšel se roztáčet, ani žádné laserové zbraně které jsem slyšel hvízdat.
Odplazil jsem se kousek zpět, abych viděl na tábor.
To už se ale kulomet rozeřval.
Ohlušující randál mě skoro přibil k zemi. Když jsem se podíval dolů. Jímala mě hrůza. Proti vozové hradbě (teď už asi vím, proč zrovna ten půlkruh) postupovalo asi 7 velkých postav. A když myslím velkých, nemyslím vysoké lidi, takhle velký člověk zkrátka být nemůže!

Když jsem se vzpamatoval z šoku, nevím jak dlouho mi to trvalo, přehlédl jsem naší pozici. Naši lidé byli rozeseti po vozech a pálili ve směru postav, ve vozové hradbě byla díra, protože jeden vůz se rozpadl po náletu tříštivých kulek z rotačního kulometu.
Z 6 kočích už žili jenom dva… znepokojovalo mě, že kromě jednoho nevidím jejich mrtvoly. A ještě víc mě znepokojovalo, že ačkoliv máme lepší palebnou pozici, a všichni pálí ostošest, útočníků nějak neubývá.
Taky bych se mohl přidat, napadlo mě. Přiložil jsem oko k optice Steyru a vypálil dávku na jednu obludu s jakousi obrovskou puškou střílející zelené výboje. To, co následovalo, mě přinutilo vyprázdnit do něj i zbytek zásobníku.

Pak mě opravdu, opravdu ošklivě zamrazilo. "A do prdele."

Z obrovi hrudi vyteklo jen pár malých pramínků krve, místo toho, aby ho to jako každého normálního humanoida rozsekalo na hadry.
Začal jsem mírně panikařit. No, mírně. S každým dalším k zemi padajícím hlídačem jsem panikařil víc, vyměnil jsem zásobník, a pálil pořád do toho samého parchanta. Pořád nic, jenom ho to trochu zpomalovalo v postupu.

Útočníci už byli téměř u díry v hradbě, a stále neměli žádné ztráty.

Rotační kulomet ztichl. Zajímavé, ani jsem nevnímal, že pořád pálil. Teď jsem jenom doufal, že už jim došla munice, a ne že jenom mění pás…
Zato jsem ale vnímal, že to právě schytal Robert. Přepůlilo ho to. Nějaký červený laserový výboj ho zasáhl z boku do hrudi. Nohy a trup se vzápětí vydali každý svou cestou. Vypadalo to komicky, ale já jsem se ani trochu nesmál.
Vyměnil jsem zásobník…mám poslední. Na pistoli jsem se už ani nespoléhal, pokud jim neublížil Steyr, neublíží jim ani ta. A kdo kurva jsou?!

Zbývali už jen čtyři hlídači, zahlédl jsem mezi nimi i Razla… ustupovali směrem do pouště, spoustu lidí bylo raněných, a jen několik mrtvých. Zbylí dva kočí už jenom leželi a kryli si hlavy.
Pak se znovu rozeřval ten proklatej kulomet. Začalo mi zvonit v uších, ještě jsem zahlédl, jak prchající skupinka padá s prostřílenýma nohama.

Pak v mé hlavě panika zvítězila. Zahodil jsem pušku a utíkal ke skalám. Když jsem se začal vracet z pološíleného stavu zpátky do reality, vkrádal se mi do mysli pocit, že jsem na něco důležitého zapomněl.

Na něco hodně důležitého…

Sniper!

Bingo.

Hvíííííízd! Křup.

Skácel jsem se a zařval bolestí. Měl jsem prostřelenou nohu v lýtku, kulka tam zůstala a asi šla do kosti. Himl. Začal jsem se plazit pryč, ale když kousek přede mnou přistáli tři další kulky v rychlém sledu po sobě, došlo mi, že sniperovi se asi moc nelíbí, že chci opustit mejdan…

"Kurva, to chceš abych tady vykrvácel, nebo co?!" Zařval jsem. Potřeboval jsem nějak ventilovat tu hnusnou bolest v krvácející noze.
"Tak co doprdele!!!" Vykřikováním podobných výrazů jsem strávil dalších asi 8 minut. Je zajímavé, že když chcete aby něco skončilo, vnímáte každou vteřinu až nezvykle jistě…

Pak se na obzoru objevili dvě postavy.

Dva obři.

Jeden nesl jednu z těch ohromných pušek. Řekl jsem si, že už nemám co ztratit, vytáhl jsem glock a začal pálit jejich směrem. Ani trochu je to nerozhodilo.
"Kuuuuurvy! Sviňééé!" Řval jsem při palbě. Když jsem se snažil vyměnit zásobník, tak…

Hvíííízd.

Následovala ostrá bolest v ruce, asi mi to odštíplo kousek kloubu. Moje mysl rezignovala na veškerý odpor a tak jsem tam jen tak ležel, zhluboka dýchal, a čekal, až si pro mě přijde smrt… Obři kupodivu přišli dřív, až teď jsem si uvědomil, že jsou zelení. Začal jsem přivírat víčka.

"Al nemít rád pištolky!" Ozvalo se nade mnou dementním hlasem.
Otevřel jsem oči. "Cože?!?" Řekl jsem udiveně.

Velká, opravdu velká pěst v ocvočkované rukavici bohužel byla rychlejší než můj sluch. A o moc tvrdší než můj nos i zbytek obličeje.

Bezvědomí…

Sedím na křesle v nějaké místnosti, kolem mě chodí jeden z těch zelených obrů a na něco se mě vyptává, je to divné, nerozumím mu. Zjišťuji, že jsem připoután. Obr odešel a vrátil se s dalšími dvěma. Jeden z nich vytáhl obrovskou injekci a blíží se ke mně. Chci něco zařvat, ale nejde to. Nemůžu otevřít pusu. S hrůzou zjišťuji, že ji mám zašitou.
"Kde! Kde! Kde!" Rozeznávám konečně obrovy slova.
Obr se stříkačkou se stále blíží.
"Odpověz! Dělej! Kde je Southwest, kde je tvoje rodné město?! Udej souřadnice!"
Snažím se křičet, chci zakřičet aby toho nechali, ale nejde to. Proč se mě ten hajzl ptá, když mám zašitou hubu? Proč?
Ta stříkačka je větší než jsem myslel, je obrovská, už se blíží k mé noze…

Pak jsem se vzbudil.
Trhnul jsem hlavou dopředu, a uviděl překrásnou hvězdnou oblohu. Na chvíli jsem si oddychl, že se mi všechno jenom zdálo, útok, ostřelovač, a tak.
Pak mě ale do nohy a do ruky vystřelila bolest, menší než předtím, ale stejně.
Taky mám asi zlomený nos a nejspíš taky pěknýho monokla. Nebo dva, to bez zrcadla nepoznám.

Ležel jsem na nějakym povozu, možná že povoz od karavany. Vedle mě dýchal ještě někdo.
Byl jsem svázaný.
Zničehonic se nade mnou sklonil jeden z těch obrů. Chtěl jsem něco říct, ale zjistil jsem, že kromě pout mám taky roubík. Obr se podíval na nohu, pak mi zakvedlal nosem, což strašně bolelo a nakonec na ruku.
Potom sáhnul za pásek a píchnul mi stimpak do nohy…

Nechápu to, nejdřív mě chtějí zabít, teď mě léčí…proč na nás zaútočili? Proč mě nenechali chcípnout? Proč z povozu vyházeli všechno zboží a naložili tam mě?

Proč, proč, proč…

Příliš mnoho otázek… Zase jsem upadal do bezvědomí…

Probudil jsem se o několik hodin později, soudím tak z toho, že ještě není světlo. Vedle povozu vidím hnědé vlasy jednoho z obrů. Kdo sakra jsou? Že by nějací mutanti? Ale kde vzali takové zbraně?
Zase moc přemýšlím. Teď se začalo něco ozývat…je to jako… Chrčení rádia!

* Chrčení *
"Základno, tady velitel týmu Sběračů číslo čtyři, jak mě slyšíte? Přepínám."
"Tady základna, slyšíme vás hlasitě a čistě, podejte hlášení. Přepínám."
"Ukořistili jsme tři muže, dvě ženy a nějaké zboží z jejich karavany. Nejsou nijak zvlášť kontaminováni, měli by být schopni proces přežít. Přepínám."
"Rozumím. Měli jste nějaké ztráty? Přepínám."
"Negativní. Tým je kompletní. Základno, žádám o povolení vrátit se, dochází nám zásoby a munice a několik členů jednotky potřebuje lékařskou pomoc. Přepínám."
"Potvrzuji, povolení uděleno. Zlikvidujte tábořiště a hlaste se s družstvem u hlavní brány zítra v 10 hodin ráno kde předáte subjekty. Přepínám."
"Rozumím a potvrzuji základno. Přepínám a končím."

Sběrači? Subjekty? Základna?!?
Ksakru, v poslední době se stává čím dál častěji že delší dobu neudržím vědomí… alespoň že to beru s humorem.

Napadlo mě, co asi dělají stopaři…