Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

″Ach bože můj!″ zaječel jeden z Gun Runnerů a odskočil od okénka, které bylo zabudováno v masivní stěně oddělující sekundární kontejment od zbytku strojovny. Okamžitě jsme se k němu nahrnuli všichni a zvědavě se dívali dovnitř. Světlo baterky nebylo třeba, nazelenalá záře se linula z popraskaného primárního kontejmentu a osvětlovala úděsnou scénu. Na zemi, ve vrstvě vody, se plazil člověk. Byl to Catesby, měl strženou masku a nevidoucíma očima se díval na nás. Obličej měl spálený, rozežraný, maso se rozpadalo před očima. Končetiny sebou škubaly v nepravidelných křečích. Odběhl jsem, strhl si masku a začal zvracet. Jako by mimo mne šel Rogův hlas, křičel, ať si všichni nasadíme masky, že otevře dveře. Neposlouchal jsem ho, dál v předklonu vyhazoval natrávené zbytky potravy. Za mnou štěkla dávka a pak práskly dveře. Chvíli bylo ticho.
″Co ho to jenom napadlo, vydat se do toho radiačního pekla?″
Najednou ve mně něco prasklo. Jako bych zřetelně slyšel *poink*, prostě jsem najednou přestal myslet. Nohy se rozběhly, a já nebyl s to je zastavit, ani jsem nechtěl. Prostě jsem zdrhal z toho strašného místa. Utíkal a utíkal a utíkal, pryč, co nejdál.
Nevím, jak dlouho jsem se potloukal podpalubím. Nakonec jsem se nějak dostal na povrch, ke člunům. Tam jsem ztuhl. Bob byl mrtvý.
Neviděl jsem žádná zranění, kromě těch, která utrpěl při explozi. Říkal, že to bude dobrý - a nakonec na to dojel…zkušený bojovník, neodhadl vážnost svých zranění a odmítl stimapky, i když jsme jich měli dost. Prostě smůla. Špatná karma.
Melodický pípot Remind-Boye mě vyrušil ze zamyšlení a upozornil mě, že si mám vzít další Rad-X. Hodil jsem do sebe tabletku, zapil ji vodou z čutory, a pak se vydal k ostrůvku, za Myrou. Melodie přístroje mi připomněla jednu písničku, začal jsem si ji tiše prozpěvovat. Vylezl jsem na můstek, ale nikdo tam nebyl. Najednou na mně zboku vybafla Myra.
″Lekl ses?″
″Sakra, Myro, tohle mi nedělej. Jak jsi věděla, že jdu?″
″Takhle falešně zpíváš jenom ty. Ale vypadáš nějak sklíčeně, co se stalo?″
″Co se stalo? Polovina naší výpravy je mrtvá!″
″Polovina?″
″Bob, jeden Gun Runner, zemřel na svá zranění, Moriny a ještě jeden při tom výbuchu, Sammy se utopil, pod Tedem se urvaly schody, Brian a Katja někde v podpalubí, a Catesby…″
″Co se s ním stalo?!″
″Vlezl do sekundárního kontejmentu. Radiace tam byla tak silná, že ho okamžitě přizabila. Jeho utrpení musel ukončit Rog. Bylo to hrozné. Hrozné.″
Vyklonil jsem se z okna, abych viděl na řádku těl položenou u našich člunů. Myra zatím přemýšlela nahlas. ″Catesby byl dost inteligentní, co ho to napadlo, lozit do zamořeného prostoru?″
″Hele, Myro, pojď se podívat?″ řekl jsem zaraženě. Najednou mě napadlo, že už mi nedělá vůbec žádnou námahu udržet se na nakloněné palubě, a nebylo to tím, že bych si zvykl. Paluba už prostě nebyla nakloněna. Proto byly všechny čluny na suchu. Teď se nám naskýtal pohled na záď, která byla rozervaná jakýmsi strašným výbuchem.
″Panejo,″ vydechla Myra. ″To musela být taktická nukleární zbraň.″
″Proč se ta loď asi vyrovnala?″
″Asi se zaplavily nějaké přední prostory. Třeba to způsobil ten výbuch.″
″Ne, Myro. Loď se narovnávala už před tím, než vybuchla ta munice. Ale teď mi odpověz ještě na jednu otázku: Proč jste nemohli uzavřít reaktory odsud z můstku?″
″No, právě na tom pracuju. Víš, indikátory fungují, ale ovládání ne.″
″Teď už je to uzavřeno?″
″Nikoliv.″
″Ale…vždyť tam šel sám Rog, aby to zavřel…byl jsem s ním…″
Myra se zamračila. ″Jsou to takové velké páky, nejde je přehlédnout. Muselo se něco zkomplikovat.″
″Půjdeme za nima.″
″Jo, za chviličku.″ Myra se opět pustila do rozebírání pultů, já jsem si opět začal zpívat a přitom jsem přemýšlel nad těmi úmrtími. Něco mi…
″A do prčic!″ zaklela Myra a prudce se narovnala.
″Co je?″
″Někdo odsud vymontoval několik součástek.″
″No a?″
″Nedávno.″
″Jak moc nedávno?″ zeptal jsem se a přepadlo mě zlé tušení.
″Některé řezy jsou už pokryty měděnkou, ale některé ne. Šroubky jsou odřené od klíčů, ale ocel už zešedla. Poslední zásah byl proveden před několika týdny.″
″Sammy našel v podpalubí nějaké kosti…″
″Joe, to vypadá, že nejsme první, kdo od doby války vkročili na palubu této lodi.″
″Myslíš, že…″
″Ne,″ odpověděla na nevyřčenou otázku. ″Nikdo kromě nás tu být nemůže, protože by se neměl čím živit.″
″Hele, je to jen moje tušení, nemám žádný důkaz…ale já myslím, že ta úmrtí…že to nebyly náhody. Někdo ty muže zabil.″
″To mi nepřijde pravděpodobné. Všechno to byli dobří bojovníci, zkušení…″
″A právě proto je zabili takové prkotiny? Urvaly se schody, budiž - ale proč se neurvaly, když jsme šli nahoru?″
″Únava materiálu. Chce to trochu čas…″
″Brian se propadl a nabodl se.″
″Prorezlé podlahy, a všude je tady plno ostrých tyčí.″
″Prorezlé podlahy jen na jednom místě? Ale dál - Moriny se vyhodil do luftu? On, blázen do předválečné techniky?″
″No a? Já jsem taky málem zabila půl vesnice, když jsem rozebírala ten plynový granát, pamatuješ?″
″Bob si nedokáže píchnout stimpak, když vidí, že je to s ním nahnuté? A jen tak si klidně umře, aniž by se aspoň pokusil pomoci si?″
″Šok a mdloby. Smrt byla milosrdná.″
″Sammy se utopil?″
″Ten hromotluk byl docela neohrabaný, nevšiml sis?″
″A Catesby naběhne přímo do náruče tiché smrti?″
″No - to mi smysl nedává. Co si o tom myslíš ty?″
″Podívej - kdyby ho někdo praštil po hlavě a hodil ho dovnitř, tak to nezjistíme.″
″Hele, Joe, všechno jde vysvětlit racionálně.″
″I to, že se to všechno stalo v jediný den?″
″I to. Jsme na neznámém terénu.″
″Takže jsem jenom paranoidní?″
″Možná, ale, víš - mě to taky hlava nebere. Proč se spustil výtah, proč se loď narovnala, proč tady na můstku chybí všechno sklo - a nejen na můstku, proč jsou blokovány všechny standardní komunikační frekvence…″
Přehlušil nás výbuch, už zase. Tentokrát byl mnohem silnější, než všechny předchozí, my ale byli krytí nadstavbou. Kolem oken proletělo hejno ocelových střepin.
″To bylo od člunů!″
Vykoukl jsem z okna a uviděl další strašlivou díru na místě našeho tábora. Čluny, mrtvoly, výstroj - vše zmizelo.
″Co to sakra bylo?″
″Něco odpálilo torpéda těch našich člunů,″ domyslela si Myra. ″Jinak jsme sebou nic tak výbušného nevezli.″
″Torpéda? My měli torpéda?″
″Byly to přece torpédové čluny.″
″Takže jsme mohli vyložit torpéda a nemuselo být mých akrobatických pokusů o vyhazování těžkých beden za jízdy?″
″Hele, to mě nenapadlo…″
Už jsem toho měl dost, na kůži se mi vztyčili chloupky a naběhla husí kůže. Cejtil jsem průser. Myra dál rozváděla nějaké teorie: ″Hlavice torpéd byly asi prorezlé, při jízdě se prolomily, a když na ně celý den svítilo sluníčko…″ Ale mě už vklouzla do ruky pistole, chytl jsem Myru za ruku a táhl ji od okna.
″Máš vysílačku?″
″Ne. A nikdo z těch bláznivých Gun Runnerů nemá Pip-Boye.″
″Dobrá. Hele, půjdeme dolů k reaktoru a konečně uzavřeme tu sekci. A pak odsud zmizíme.″
″S první částí plánu souhlasím, ke druhé mám výhrady.″
″Ok, teď ale tas pistoli a jak se ti něco nebude líbit, střílej. Ptát se můžeme potom.″
Slezli jsme z můstku a pronikli do podpalubí. Slezli jsme asi o pět palub níž, bylo to nervózní plížení, kdy jsem neustále váhal, zda nemám pálit do pohybujících stínů, které jsem viděl všude kolem. A pak jsem mezi tím vším praskáním a kvílením staré konstrukce uslyšel jasný zvuky výstřelů. Dávky vysoko kadenční zbraně se mísily s jednotlivým praskáním velkorážní pistole.
″Pohyb, Myro!″ zavelel jsem a vyběhl po zvuku. Najednou se těsně přede mnou uzavřely vodotěsné dveře přepážky, závora se zasunula.
″Co to sakra…!?″
″Někdo je na můstku,″ řekla Myra.
″Systémy jsou ještě funkční?″
″Zdá se, že ano.″
Oběhli jsme sekci přes trhlinu v ocelové stěně a pokračovali dál. Střelba mezitím umlkla. A pak jsme konečně doběhli ke strojovně. Ještě stále tady svítila Catesbyho baterka. Velká prosklená skříň byla rozbitá a dvě páky nouzového ovládání byly napůl spuštěné. Viselo na nich rozstřílené tělo našeho velitele Roga. Vedle ležel těžký námořní revolver, bez munice a s ještě teplou hlavní. Dveře sekundárního kontejmentu byly uzavřeny; Myra nakoukla přes okýnko, ale hned se odvrátila. Já jsem rozhodně netoužil pohlédnout na Catesbyho mrtvolu, jednou mi to stačilo. Kousek dál jsem našel mrtvolu Gun Runnera, jeho samopal byl také bez nábojů. V hrudi měl díru odpovídající ráži Rogova revolveru. Nezemřel okamžitě, snažil se ošetřit. Z hrudníku mu trčela zlomená jehla stimpaku.
″Co se tady probůh stalo?″ zeptala se otřeseně Myra.
″Postříleli se navzájem…?″ řekl jsem nevěřícně.
″Někde tady jsou ještě čtyři vojáci. Jestli je zachvátil nějaký druh šílenství, musíme se před nimi mít na pozoru.″
″Myro - ty páky.″
″Jasně,″ řekla a potom opatrně přistoupila ke dvojici pák. Jemně odstrčila Rogovo tělo a stáhla dolů jednu z nich. Ze dvou nádržek na zdi se ozvalo zašumění, pak drhnutí dávno zrezlé hydrauliky, a pak ze stěn vyjely křídla masivních ocelových dveří. Rezavé systémy vydávaly ohlušující kvílení, ale za chvilku do sebe zapadly masivní západky a uzavřely tak oddělané reaktorů od zbytku strojovny.
″Bezva,″ řekla Myra a stáhla dolů druhou páku. Za přepážkou se ozvalo hromové zašumění, které po chvilce utichlo.
″Tak, a je to.″
″To je vše?″
″Co bys chtěl ještě dalšího?″
″No - když je to tak jednoduché, jak to, že to nezvládl už Catesby nebo Rog?″
″Bůh ví,″ řekla Myra a hodila mi Catesbyho baterku. Louče už mi docházely.
Ve tmě se ozvalo šplouchání. Někdo se blížil k naší pozici.
″Myro,″ sykl jsem bokem a hodil pochodeň do vody, přikrčil se a odjistil zbraň. Kroky už byly celkem blízko, šly z jedné vedlejší chodby. Vylezl jsem na ocelovou římsu a potichu se přemístil víc na bok, Myra za mnou. Pak jsem najednou zapnul baterku a posvítil jí před sebe. Světlo zalilo chodbu. Náš protivník vydal jakýsi zvířecí skřek a uskočil do tmy jakési praskliny. Říkám protivník - člověk to určitě nebyl.
″Bože můj, co to je?!″
″Krucinál, nevím! Viděla jsem to jen zlomek sekundy…″
Pak se ″to″ objevilo znova. Bílý flek bez zjevného spojení s podlahou, bez nějakých rukou, zato s útočnou puškou M 14.
″K zemi!″ zařval jsem, skočil a střílel. Čtyři kulky určitě minuly, jednu jsem viděl, jak zasáhla - a prošla skrz, aniž by zanechala nějakou škodu! Dopadl jsem na bok do vody, nad hlavou mi proletěla krátká dávka. Pak se tmou rozlehl mě dobře známý zvuk klapnutí úderníku naprázdno a zase jakýsi stěží identifikovatelný zvuk. Baterka mi vypadla z ruky, ale Myra ji zvedla, popadla mě za ruku a táhla pryč. Zvedl jsem se a utíkal s ní. Ve šplouchání našich botou jsem přeslechl založení nového zásobníku, a dávka, která proletěla tmou, mě upozornila na fakt, že náš protivník je opět ready. Najednou se Myra zastavila a začala baterkou svítit dokola.
″Myro, není čas prohlížet si výzdobu…!″
″Počkej, tohle je nákladní výtah…″
Nepřítel se objevil na rohu chodby. Vypálil jsem na něj zbytek zásobníku, ale bez zjevného účinku. Pak se ozval také Myřin kolt, jediný výstřel prorazil nádrž s hydraulickou kapalinou a uvedl do chodu jakýsi stroj. Podlaha pod náma se zatřásla a pak jsme začali stoupat. ″Ono″ zakvičelo a zahájilo palbu. Ležel jsem na plošině a snažil se být co nejmenší, dokud jsme nevyjeli nad úroveň stropu.
O dvě patra výše se výtah zastavil, trhl sebou a začal opět sestupovat. Seskočili jsme, já jsem do pistole vložil nový zásobník.
″Uch, Myro, co to bylo?″
″Vím já? Mě to tady nepatří.″
″Já jen, že by se nám hodila stříbrná munice.″
″Na duchy nevěřím.″
″Měla bys začít.″ Znovu jsem uslyšel nákladní výtah, jel k nám nahoru. Koukl jsem do šachty a spatřil plošinu a na ní hned tři entity. Nemusel jsem ani svítit, ony samy vydávaly slabé mihotavé světlo. Vypálil jsem do nich celý zásobník, střílel jsem obouruč opřený o rám šachty, takže všechny rány prostě musely zasáhnout. Přesto se nezdálo, že bych něco zranil.
″Myro, musíme zdrhnout!!″
″Honem, tudyma.″
Běželi jsme jakousi chodbou, ale ono nás to neustále sledovalo. Občas se ozvaly výstřely a kulky cinkly do přepážek kolem nás, ale zatím jsme měli štěstí. Na nejbližší křižovatce jsme zamířili doprava a málem vletěli do náručí další entitě. Nevím, kdo byl překvapený dřív, hned jsem se otočil a utíkal zpátky, na křižovatce doleva. Naši původní protivníci ale byli už fakt dost blízko. Zahájili palbu. Dostal jsem asi pět kulek do hřbetu, rozdrtily filtrační aparaturu mého antiradiačního obleku, ale dál nepronikly. Po několika metrech se chodba větvila do téčka. Myra zahnula vlevo, pak se zastavila před uzavřenou přepážkou. Strhl jsem ji doprava, udělal tři kroky - a pak mi najednou zmizela půda pod nohama. Prorezlý ocelový plát povolil, já se zřítil o patro níž a dopadl na jakousi trubku, sklouzla mi po žebrech, roztrhla kombinézu, kůži i svaly a pak ještě zhmoždila čelist. Myra, která se mi vezla na zádech, se tomuto vyhnula a přistála na zemi v parádním parakotoulu - akorát si při něm zapomněla pravou nohu někde pod zadkem. Ozvalo se křupnutí a bolestivé syknutí. Já jsem bolest necítil, jenom jsem zhasil baterku, popadl Myru a odtáhl ji pryč do tmy. Právě včas, nad prasklinou se totiž objevilo několik ″světlušek″ a začali kropit prostor pod sebou olovem. Pak kousek do nás něco cinklo a vzápětí se prostor rozeřval explozí ručního granátu. Nějaká střepina mě lízla do nohy, ale tomu jsem nevěnoval pozornost. Za chviličku jsem uslyšel z chodby nad náma nějaké pištění a pak ticho. Nepřítel se zřejmě vydal do našeho patra jinou, bezpečnější cestou. Rozsvítil jsem.
″Myro, jsi v pořádku?″ Blbá otázka, nohu měla v podivném úhlu.
″Vykloubený koleno,″ sykla.
″Zatni zuby, srovnám to.″
Křup!
″Hotovo.″
″Krucinál, krucinál…″
Teď jsem i já začínal cítit bolest svých zranění.
″Myro, odvolávám to o tom podezření ze zabití. Briana skutečně zabila smůla a prorezlé pláty. A s ostatníma to určitě bylo podobné, takže - máš pravdu, všechno to je náhoda, jsme tu sami a nikdo nám po krku nejde.″
″Nekecej a počkej, ať ti to můžu ošetřit,″ řekla Myra a vytáhla z kombinézy plochou lahvičku se zdravotnickým polymerem. Bylo to lepší než obvazy, ale hrozně drahé. Jediným zdrojem byly lékárničky Vaultů, a ty se neválejí na každém rohu. Nalila vosk přímo na ránu, kde se změnil v plastickou vrstvu kryjící ránu.
″Fajn a teď stimpaky.″ Každý jsme si píchli po jednom. Začal jsem se cítit trochu líp.
″Co teď?″ zeptal jsem se.
″Vím já? Měli bychom asi zdrhnout.″
″Dobrý nápad. Kde jsou ty záchranné čluny?″
″Nevím.″
″Nevíš? Tak to je trochu špatné.″
″Myslela jsem, že nám to poví Moriny, ten se přece choval, jako by tady znal každý šroubek.″
″Tak tohle je prostě bezvadné. Ke všemu mi dochází munice.″
″No a? Stejně je neúčinná. Hele, tady ve tmě mají naši protivníci - ať už to je kdokoliv - převahu. Musíme se dostat nahoru na světlo.″
″Můžeš chodit?″
″Půjde to.″
Pomohl jsem Myře vstát, podepřel ji a pak jsme vrávoravě zamířili do tmy.
Prošli jsme dvěma sekcemi a dostali se do široké chodby. Ve stěně byly stejné díry, jako na můstku a tak sem proudilo trochu světla.
″Jo, jen tak mimochodem, už vím, od čeho jsou ty díry,″ řekla Myra. ″Jsou to vlastně díry po střepinách hlavice nějaké rakety vzduch - země, určené hlavně proti živé síle. Tady to prorvalo i pancíř.″
″Dík, to mě uklidnilo. Radši mi pověz, co si myslíš o těch…o těch tvorech.″
″O těch si nemyslím vůbec nic. Může jít třeba o nějaké hologramy, které jsou nám promítány nějakým dokonalým vysílačem. Proto je nemůžeme zasáhnout.″
″A jejich zbraně?″
″To jsou také hologramy.″
″Tyhle tvoje hologramy mi rozstřelily filtr.″
″Dobře, tak já nevím. Co…″
″Počkej!″ přerušil jsem ji. Na stěně před náma jsem něco viděl. Opatrně jsem přišel blíž a spatřil jednoho z Gun Runnerů přivázaného k traverzám a brutálně umučeného. Ještě z něj tekla krev, umřít musel nedávno.
″Sakra!″ Něčeho jsem si všiml. Za zemi, v tratolišti krve, ležel kousek něčeho bílého. Zvedl jsem to. ″Myro…co je tohle?″ Myra se do toho pustila nožem, což nebylo v tlustých gumových rukavicích nic jednoduchého.
″Nějaká tkáň…je to děsně pevné, houbovité a pružné…a je v tom kost. Možná článek prstu.″
″Lidského prstu?″
″To rozhodně ne.″
″Pojďme dál, ale opatrně.″
Prošli jsme chodbou a kolem ubytoven plavčíků a opět se ponořili do tmy. Minuli jsme dva výtahy, ale nebyly funkční. Najednou jsem kdesi stranou uslyšel onen podivný pískavý zvuk. Strhl jsem Myru do tmy a ukázal jí, ať je tiše. Ze zákruty chodby se vynořil jeden z ″těch″ a mířil více méně k nám. Už jsem napínal svaly, když najednou odbočil do vedlejší chodby. Tiše jsem si oddechl. Právě v ten okamžik začal Remind Boy vyhrávat svou melodii, upozorňujíce tak na nutnost šlehnout si další Rad-X. Rychle jsem ho vypnul a doufal, že si nikdo ničeho nevšiml.
Omyl. Z chodby vylezlo ″to″ a zamířilo přímo k nám.
″Krucinál himlhergot!″ zařval jsem, vyskočil a pálil z pistole. Kulky zasahovaly, ″ono″ sebou při každém zásahu trhlo, přesto pokračovala k nám. Chytl jsem Myru za rameno a vyběhli jsme pryč. Urazili jsme pár metrů, než se ozvala dávka. Pár kulek dostalo těžce zkoušené čerpadlo filtrů, další odpravilo moji čutoru. Pak Myra o něco zakopla a natáhla se na zem.
″Mám něco s nohou…nemůžu se postavit!″ vyjekla. Popadl jsem ji a tahal pryč. Neměl jsem už dost sil na to, abych ji uzvedl. Nepřítel se blížil, nespěchal. Asi chtěl konečně trefit do živého. Ve světle baterky jsem si ho mohl konečně dobře prohlédnout. Byl to humanoid, akorát že ruce a nohy měl omotané nějakou černou látkou, která nebyla ve tmě vidět. Zastavil se a zapřel svou empé pětku tam, co lidé mají rameno. Něco kvikl. Pak vzplál.
Najednou byl všude oheň. Instinktivně jsem zalehl Myru, abych ji chránil. Pak plamenná bouře přešla a já se odvážil podívat na našeho nepřítele.
Ležel na zemi a tiše doutnal. Tělo bylo spálené, nehýbalo se. Vzduch byl najednou plný smradu spáleného masa. Ve tmě napravo se něco pohlo a upoutalo tak mou pozornost. Namířil jsem tím směrem baterku - a ze hromady kovového šrotu se vypotácela Katja! Poznal jsem ji, přestože měla vlasy slepené krví a prachem a obličej zčásti pokrytý obvazy. Její tělo bylo ožehlé, kombinéza byla na několika místech roztavena. V rukou, které se jí třásly, držela mohutnou zbraň se dvěma nádržkami nad hlavní. Plamenomet.
″Katjo, co...?″
Upustila plamenomet a zřítila se na zem. Chytl jsem ji a odtáhl k Myře. Ta si zatím napravila nohu, hlasitě to křuplo a Myra bolestí zkřivila tvář. Proti grimasám, které házela Katja, to ale nic nebylo.
″Katjo, probůh, co se ti to stalo? Mysleli jsme, že jsi mrtvá.″
″Ti bastardi na mně nastražili past…ve skladu zbraní…″
″Počkej, dám ti stimpak.″
″Nee-e…už jich mám v sobě až moc…″
″Musíme z ní ztrhat spálené oblečení,″ řekla Myra.
″Tady ne. Napřed musíme najít nějaké bezpečné místo.″
″Možná můstek. Ten by se dal dobře bránit.″
″Ne, mám lepší nápad. Můžeš chodit?″ Myra se nejistě postavila. Když došlápla na zraněnou nohu, bolestivě se zašklebila, ale pak hrdinsky ušla pár kroků.
″Půjde to.″
Katja nás mávnutím ruky přivolala k sobě.
″Mám…tam vzadu…jedno Runnera…dostal to při výbuchu…″
Vzal jsem si baterku a prolezl skrz hromadu trosek. V malé kóji tam ležela spousta krví nasáknutých cárů látky a v nich Gun Runner, který šel s Morinym. Chyběla mu ruka a celkově na tom byl dost bledě. Všude kolem bylo poházeno plno prázdných ampulí od stimpaků, počítal jsem, že Katja i ten chlapík překročili bezpečnou hranici alespoň dvojnásobně.
Odtáhl jsem zraněného ke Katje a Myře. Naštěstí byl v bezvědomí a tak si nemohl stěžovat na špatné zacházení.
″Všechny tři vás neodtáhnu,″ poznamenal jsem při pohledu na ležící Myru, která opět strouhala bolestivé ksichty. ″Musíme jít po jednom. Takže, první Myra, a vy ostatní se zatím schovte.″
″Vem…si…plamenomet…jediné, co na ně…platí…″
Sebral jsem do jedné ruky těžkou zbraň, druhou podepřel Myru, a vykročil.
″Kam vlastně jdeme?″
″Uvidíš. Bude se ti to líbit.″
Prošli jsme jakousi velkou místností, stěny byly pokryty útržky map, a pak se konečně dostali do hangáru. Jedna jeho stěna byla výbuchem protlačená dovnitř a všude bylo ještě víc bordelu než předtím, ale monstrum s krátkými křídly stálo uprostřed neporušené.
″Víš, co je tohle, Myro?″
″Mám jakési tušení.″
″Hlavně to má jen jedny dveře, a ty se dají snadno bránit.″
Otevřel jsem nákladní dveře a strčil Myru dovnitř. Podal jsem jí ještě svou pistoli, i když po předchozích zkušenostech to bylo spíše jen diskutabilní gesto. Pak jsem se vydal pro toho Gun Runnera a Katju. Když jsme odcházeli, všiml jsem si změny na spáleném těle ″toho.″ Černá krusta spáleného masa na mnoha místech popraskala a pod ní se rýsovala bílá tkáň. Pravidelně pulsovala. Ať to bylo co to bylo, ještě to žilo.
″Katjo…ono to žije!″
″Jo…maj výdrž…hovada…″
Bez dalších řečí jsem vytáhl nůž a uřízl tomu hlavu. Tělo se zatřáslo, ale ne tak, jako když někoho podříznete, jednou, dvakrát a dost. Končetiny sebou trhaly stále dál, nekoordinovaně. Jako by ztráta hlavy nepředstavovala smrt, ale pouze ztrátu řídícího centra.
Raději jsem popadl plamenomet, Katju, přivlastnil si hákáčko a zmizel odsud.
V tom podivném stroji jsem se cítil bezpečněji. Společně s Myrou jsme z Katjy strhali spálenou kombinézu, často i s připečeným masem. Zatínala zuby, aby nás neprozradila svým křikem, a nakonec omdlela. Snažili jsme se rány vyčistit, jak jen jsme mohli, ale bez vody a desinfekce jsme toho moc nezmohli. Neměli jsme ani obvazy, tak jsme použili hrubou tkaninu z potahů sedadel v tom stroji. O Gun Runnera jsme se postarali stejně a pak je oba uložili na široké lavice v nákladovém prostoru stroje. Do dveří jsem vzpříčil pár tyčí, ale bohužel se otevíraly ven, takže jsme je nemohli zcela uzamknout. Konečně byl čas na trochu odpočinku. Posadil jsem se s Myrou na zem a pohodlně se opřel o stěnu. Plamenomet a samopal na dosah ruky.
″Tak, Myro, co teď?″
″Mám dobrou zprávu. Tohle, v čem sedíme, to je ekranoplán.″
″Jo, to myslím říkal i Moriny. Ale co to je?″
″Takové vznášedlo, kříženec lodě a letadla. Už jsem ho prohlédla, má to dost paliva, abychom se dostali zpátky na pevninu.″
″Ale jak zprovozníme výtah, abychom se dostali na palubu?″
″I o tom jsem už přemýšlela. My se nemusíme dostat na palubu, ale na moře. Stačí, když odstraníme kus boku lodi.″
″Aha. A jak?″
″Všude kolem se válejí metráky trhavin. Tak to prostě odpálíme.″
″Dobrý nápad. Dáme se do toho hned?″
″Je tady ještě jeden problém. Stále scházejí tři vojáci. Možná jsou ještě naživu.″
″Máš pravdu. Nemůžeme je opustit.″
″Připravíme výbušnou nálož ke stěně lodi, a pak párkrát vystřelíme. Jestli nás najdou naši, tak je naložíme a vypadneme.″
″A jestli nepřítel?″
″Pak se budeme bránit, dokud budeme mít palivo do plamenometu. A pak vypadneme. A vrátíme se s Gabrielem a jeho bandou.″
″To je dobrý nápad,″ řekl jsem. ″Ale teď bych navrhl dát si dvacet. Myslím, že trocha odpočinku po těch návalech adrenalinu nám jen pomůže.″
″Ale…″
″Hele, s výbušninama budeš pracovat ty, tuhle potvoru budeš taky řídit ty - budeš muset být maximálně pozorná. Jen krátké zdřímnutí.″
″Tak jo,″ řekla Myra, uložila se pohodlněji a opřela si hlavu o mé rameno - a za chvilku už spala. Vždycky říkává, že se uspává nějakou východní meditací, ale to je blbost. Ona si totiž nikdy nechce připustit, že už je přetažená, ale já to na ní poznám.
Využil jsem přestávky k sepsání všech našich příhod do Pip-Boye, pro nejhorší případ. Pak jsem Myru jemným dloubnutím pod žebra probudil.
″Co…už je ráno?″
″No, vlastně se už stmívá. Pojď, zrealizujeme náš plán. Sestav nálože, budu tě krýt.″
Potichu jsme vylezli ven, já jsem si stoupl s plamenometem do stínu a Myra šmejdila po hangáru a sbírala explozivní hlavice nejrůznějších raket a bomb. Pak s nimi něco kutila za vydatné pomoci šroubováku, nože, pinzety a desítikilového kladiva. Trvalo to docela dlouho a slunce mezitím zapadlo za oceán. Ani mi nepřišlo, že všechny uplynulé události se staly během jediného dne. Myřin Pip-boy byl naštěstí vybaven lampičkou, a tak mohla pokračovat ve své práci dál. Pak mě zavolala a já ji pomohl rozvěšet balíčky výbušnin na stěnu hangáru. Dost jsme se při tom vzdálili od našeho ekro…tentonoc…plánu, což mě docela znervózňovalo. Již jsme skoro končili, když se lodí roznesla ozvěna výstřelů a výbuchů.
″Naši chlapci někde bojují,″ řekla tiše Myra a ještě zrychlila práci. Byla už úplná tma, když jsme skončili a vrátili se do stroje.
″Půjdu je hledat,″ řekl jsem Myře.
″To není moudré. Ani ve dne jsme neměli moc šancí, a teď…ti oni se ve tmě orientují lépe než my.″
″Přesto. Budu mít výhodu, protože já ve tmě vidět nebudu, zatímco oni svítí. Navíc - nebudou mě čekat.″
″A jak chceš najít naše muže?″
″Ještě stále máme vysílačky - ale ty nefungují. Ne, prostě zkusím prohledat místa, kam bych se ukryl já. Plamenomet vám tu nechám, protože vy nemůžete utéct.″
″Vysílačky! Něco mě napadlo, vlastně už dávno, ale zapomněla jsem na to. Totiž, ty vysílačky jsou skutečně rušené. Někde na lodi bude nějaká rušička, nepříliš výkonná, ale přesto funkční. Pokud bych ale zvýšila výkon tvé vysílačky, signál by se skrz rušení dostal. Půjč mi ji.″
″No dobře, ale - co ostatní? Jak je mám najít, když jejich vysílačky budou slabé a tudíž rušené?″
″S tím ti pomůže Pip-boy Automaper. Jedna z jeho funkcí je zjišťování EM signálů v blízkém okolí. Pokud se budou snažit odpovědět ti, najdeš je,″ dodala Myra a ukázala mi, jak se s modulem pracuje. Okamžitě se ukázal silný zdroj.
″To je ta rušička.″
″Tam bych asi neměl chodit.″
″To ne. Jo a ještě něco - tady, Molotov.″
″Dík. Drž mi palce, jdu na to.″
″Hlavně se vrať celý, prosím tě.″
Vypadl jsem do tmy a potichu se vplížil do temných chodeb. Nechtěl jsem používat baterku, ale oči se nerozkoukaly ani po pěti, ani po desíti minutách a já si stále otloukal čelo o nejrůznější překážky. Nakonec jsem tedy přeci jen zapnul baterku, ale nacpal jsem si ji do gumového obleku tak, aby její světlo bylo tlumené a rozptýlené.
Prošel jsem celé patro, a narazil na hlídku ″těch.″ Rychle jsem se plácl po baterce, zhasla, a já se schoval do tmy. Tři svítící postavy prošly nedaleko mě, aniž si mne všimly. Pokračoval jsem dál, a čas od času houkl do vysílačky nějakou výzvu Gun Runnerům, ať se sakra ozvou. Bylo mi to ale prd platný.
Sestoupil jsem o dvě paluby níž a opět minul hlídku ″světlušek.″ A pak se opět ozvaly výstřely. Dvě dlouhé dávky z těžkých kulometů přehlušily kvílení trupu lodi a daly mi zhruba směr, kterým se mám dát. Výstřely práskaly tmou a já málem přeslechl hluk šlápějí přicházející z jedné boční chodby. Vyběhlo z nich ″ono″ a se samopalem v ruce pokračovalo k místu boje. Začerněná čepel mého nože se jen mihla a prudké trhnutí takřka oddělilo hlavu od zbytku těla. Můj protivník se však nezřítil. Stáhl jsem se zpátky do tmy a udiveně sledoval, jak tělo vrávorá, hlava se kolébá na vratkém podkladu, ale stéle méně - krk srůstal neuvěřitelnou rychlostí! Během chvilky, na pozadí ozvěny zuřivého boje, se můj protivník vzpamatoval, natáhl samopal a zručně pokropil kus tmy, kde mě zřejmě tušil. Vrhl jsem se po něm, shodil jej na zem - nevážil skoro nic - a několika údery pěstí mu rozdrtil lebku. Po ruce mi stékaly cákance mozkomíšního moku a krve a já jen udiveně sledoval, jak se i takové strašné zranění hojí. Raději jsem na nic nečekal a uřízl tomu hlavu, kterou jsem raději pohodil trochu dál. Tělo se opět začalo třást, ale já jsem předpokládal, že když ne úplně, tedy alespoň na dosti dlouhou dobu je můj protivník vyřízený. Vzal jsem si jeho samopal, teď jsem už měl dva, a běžel dál k místu boje.
Odehrával se ve velké místnosti, nejspíše jídelně. V jednom malém kamrlíku, za barikádou z nakupených stolů a nejrůznějšího haraburdí, se schovávali obránci a střídavě pálili ze dvou těžkých zbraní. Jejich pozice byly zaplaveny světlem vycházejícím ze dvou velkých reflektorů na stojanech na druhé straně místnosti, kde se také kryli útočníci, snad patnáct humanoidních entit. Divil jsem se dvěma věcem, proč obránci nerozstřílejí světla, která je oslepují a zvýhodňují útočníky, a proč vlastně útočníci neútočí přes palbu. Vždyť jsou takřka - nebo úplně? - nesmrtelní…
Pak jsem si všiml, že reflektory jsou kryty tlustou vrstvou neprůstřelného skla, a že na zemi leží několik nehybných svítících těl. Některá se třepala, jiná ležela tak, jak se na správné mrtvoly sluší a patří. Všechna byla masivně poškozená. Kulomety na ty parchanty zřejmě přece jen platí.
Vytáhl jsem Molotovův koktejl, vybalil kus látky sloužící jako knot, z kapsy vytáhl zapalovač. Taky jsem odjistil a k palbě připravil oba samopaly i pistole. Naposledy jsem se podíval na bojiště, abych si jej vštípil do paměti, vybavil si v mysli Myřinu tvář a škrtl zapalovačem. Olejem nasáklý hadr vzplál, opsal oblouk a koktejl už letěl přímo do klubka překvapených nepřátel. Vybuchl a rozprskl po okolí hořící směs, to už jsem ale měl v rukou pistoli a několika nepřesnými výstřely z boku zničil oba reflektory. Nepřátelé pochopili, že se do boje zapojil nový element, ale to už jsem se kryl za ocelovou přepážku, schovával kvéry a chystal si sapíky. Palba na chvilku ustála, a zaměřila se opět směrem na barikádu. Obránci nyní pálili na cíl osvětlený plameny hořících těl, navíc nepřítel sám svítil a byl tedy výtečným terčem. Vyběhl jsem ze své skrýše, uviděl jednoho z nich a zahájil palbu z obou samopalů najednou. Zpětný ráz se opřel do zápěstí a rozhodil hlavně, takže většina kulek minula - a ty, co zasáhly, stejně neměly veliký účinek. Skočil jsem raději za jeden z převrácených stolů, pevně sevřel oba samopaly pod paži a opět vypálil z lehu. Namířil jsem na jednu svítící skvrnu a vyprázdnil jí do hlavy celé zásobníky. Asi ji to nepotěšilo, protože lehla. Pak prostorem otřásl granát, exploze mě zavalila čímsi horkým a páchnoucím, raději ani nechci vědět, co to bylo.
″Honem, synci, musíme zmizet!″ zařval jsem do sekundového ticha.
″Už jdem!″ ozvalo se od zátarasu. ″K zemi!″ Tmu protnula dlouhatánská dávka z těžkého kulometu, pomalu proplouvala tmou a na svítících skvrnách se zastavovala. Už neopětovaly palbu, jenom se snažily schovat, ale mihotavá záře je zradila. Když palba umlkla, uslyšel jsem za sebou hluk, tak jsem vytáhl baterku a posvítil jí do tmy, připraven střílet z pistole. Ale uviděl jsem jednoho z našich, přes rameno vlekl další tělo. Za ním spěchal další Gun Runner, Tommy. Jak mě uviděl, jeho širokou tvář zalitou krví rozbrázdil široký úsměv.
″Šerife! Už jsem ani nedoufal, že ještě žiješ!″
″Honem, musíme pryč, tady není čas se vybavovat…″
″A kam sakra? Máš nějaký plán?″
″Mám. Musíme se honem dostat do hangáru!″
″Přežil ještě někdo?″
″Myra, Katja a jeden váš. Ostatní jsou mrtví, většinu jsem viděl na vlastní oči.″
Vběhli jsme do temné chodby právě včas, do zad nám už letělo několik kulek. Buďto dorazily posily, nebo se některý z nepřátel vzpamatoval.
″Ty kreténi mají ale výdrž…″ neodpustil jsem si.
″Jo, ale zase nemůžou unýst těžké zbraně, jsou totiž slabí jak čajíček.″
Běželi jsme chodbou, pomáhal jsem nést těžké tělo raněného Gun Runnera a současně podle Pip-boye navigoval k hangáru. Najednou nám cestu zastoupil nepřítel a spustil palbu. Tommy, který běžel první, nezaváhal a zblízka ho rozšmrcoval na kusy dávkou z browningu.
″Sakra, hoši, něco jsem koupil…″ zasténal, ale pak se sebral a pokračoval vpřed.
Konečně jsme doběhli do hangáru. Ve dveřích stroje už stála Myra s plamenometem v ruce a vyhlížela nás. Vřítili jsme se do nákladového prostoru, Tommy si hned sedl a upřel zrak a hlaveň kulometu do tmy. Raněného jsme uložili ke Katji, víc jsme mu zatím pomoct nemohli. Stimpaky by už stejně nezabíraly a nic lepšího jsme neměli. Ještě jsem honem píchnul dva stipmy Tommymu, jen tak, přes kombinézu. Druhý Gun Runner si přivlastnil plamenomet.
″Dobrá Myro, můžeme jet. Už jsme všichni.″
″Bože, a vyjelo nás šestnáct… No dobrá. Střel támhle do toho sudu, to by mělo odpálit celou stěnu,″ řekla Myra a ukázala paprskem baterky do tmy. Koutkem oka jsem zahlédl, jak z chodby vyběhly dvě entity. Tommyho kanón začal chrlit olovo, v odvetu taky něco přilítlo, ale já stál opřený o rám dveří a mířil koltem přímo na sud. Jak jsem si byl jistý přesným zásahem, zmáčkl jsem to.
Exploze sudu mě zcela oslepila, ale ani jsem se neposbíral, a už tu byla další, mnohem větší exploze. Tlaková vlna mě smetla dovnitř, celý stroj se zachvěl - ale nezdálo se, že by byl poškozen. Ve tmě se ukázalo trochu světlejší nebe, hvězdy, a když si naše uši přivykly, uslyšeli jsme šumění moře.
″Výborně lidi, můžeme jet,″ bylo první, co jsem slyšel.
″Jen aby ten stroj fachal, jak má,″ zamručel Tommy, ale Myra už běžela do kokpitu.
″Joe, za mnou! Do věže!″ zavelela mi. Šel jsem za ní a protáhl se úzkým tunelem nahoru, do prosklené kopule, ve které mě přivítalo kulometné dvojče. Vedle, pod hromadou pavučin a prachu, byly dva vaky a v nich nábojové pásy. Kulomet byl potřen tlustou vrstvou vazelíny a náboje taky - snad budou funkční. Na okrajích hangáru se totiž objevilo už na deset nepřátel, kteří střídavě pálili našim směrem. Oba Gun Runneři palbu opětovali. Nepřátel přibývalo. Nabil jsem zbraně, byl to staré dobré ŠKASy, a zamířil je na nepřátele.
CVAK!!
Nic se nestalo. No jo, tyhle krámy se musí před použitím protřepat! Respektive natáhnout.
Zahájil jsem palbu. Věž se otřásala, všude bylo plno pekelného kraválu, dýmu, smradu a prachu, rzi a podobného svinstva, ale sprška dvanáctimilimetrových nábojů letěla ke svým cílům a drtila je, trhala na kusy.
Na chvíli jsem přestal pálit, ale stroj se třásl dál a kravál byl stále silnější.
″Myro, co to je!?″ zakřičel jsem poděšeně.
″Startovací dvojtakt!″ ozvalo se v odpověď. Další slova zanikla v několika prásknutích, na které navázal pisklavý svistot proudových motorů. Opět jsem odeslal svůj příspěvek k obraně naší pevnosti, a pak už se rozjel motor na pylonu na zádi, hlubokým basovým tónem zavrčel a jeho vrtule se roztočila. Stroj se s trhnutím dal do pohybu. Nepřátelé vyrazili do posledního útoku s jasným cílem pokusit se o abordáž. Pálil jsem do nich, jak jsem uměl, Tommyho browning taky nelenil a plamenomet svými jazyky olízl několik neopatrných vetřelců. Pak se příď stroje pomalu otočila k otvoru ve stěně a proud spalin z turbín pod přídí smetl několik ″světlušek.″ Spustil jsem se z věže, neměl jsem totiž nižádnou chuť stočit kulomety vzad a pokusit se postřelovat zadní polosféru - kdybych nešikovně trefil ocas, jsme v háji.
″Zavřete dveře, odjíždíme!″ křičela Myra. Předal jsem její vzkaz dál, Gun Runneři se stáhli a zabouchli za sebou. Stroj vyrazil vpřed, trhnul sebou, nadskočil - a pak se propadl o několik metrů níž. Ucítil jsem zalechtání v žaludku a pak tvrdý náraz na vodní hladinu. Raději jsem se vecpal do kokpitu a sedl si vedle Myry.
″Jak to, že to umíš řídit?″
″Já umím všechno,″ odvětila nervózně. ″Ale teď mi drž palce!″
Ekranoplán stále zrychloval, už zvedl nos nad vodu - a pak se vznesl. Zřetelně jsem ucítil tu chvíli, kdy jsme se odpoutali od vodní hladiny. Rychlost se prudce zvýšila, až možná trochu moc na to, že jsme jeli za úplné tmy. Vykoukl jsem z okna a za námi uviděl vzdalující se siluetu letadlové lodi CVN 173 Enterprise. Kdybych nevěděl, že je to vrak, čekal bych každou chvíli start letky Avengerů nebo něčeho podobného.
″Myro, víš, kam letíme?″
″K pobřeží. Jestli tam, odkud jsme vyjeli, to zaručit nemůžu, bohužel.″
″To po tobě nikdo nechce. Jen nás dostaň na souš.″
Letěli jsme tmou jako netopýr s AP raketou mezi půlkama a tu vzdálenost k pobřeží jsme překonali během pár minut. Pobřeží o sobě dalo znát prachem, který zvedly turbíny a vmetly nám jej na skla.
″Výborně! Jsme tady!″ zahulákal jsem.
″Bezva. Už jen zjistit, jak se ten krám zastavuje.″
″Myro - ty to nevíš?″
″Tak nějak.″
Nebylo třeba mnoha slov. Uletěli jsme ještě pár set metrů, pak se nám do cesty postavil barák a i přes můj zděšený řev nejevil sebemenší snahu uhnout nám z cesty. Tak jsme ho nabrali přesně mezi nohy…
Probral jsem se z mdlob, ale nic jsem neviděl. Ani neslyšel. V ústech jsem cítil krev a nos registroval značné množství volně dostupného kerosinu. Volná nervová zakončení jen vyvolávala ″Bolí! Bolí!″
Vydrápal jsem se z trosek kabiny, nejistě se postavil na pevné půdě a nahmatal baterku. V jejím světle jsem uviděl postavu v kombinéza, jak sedí na zemi a má hlavu mezi kolenama.
″Myro…?″
″Neruš mě, snažím se zvládnout paniku.″
″Jsi v pořádku?″
Podívala se na mně a já uviděl, že má rozseknutý obličej.
″Honem, musíme vytáhnout ostatní.″
Nejistě vstala. Společně jsme otevřeli nákladový prostor a vytáhli z něj pět Gun Runnerů. Tommy a ten druhý se při nárazu pěkně proletěli a narazili si kokosy o stěnu, ale za chvíli se probrali a pomohli nám odnést své kolegy dál od trosek. Naštěstí nezačal rozteklý benzín hořet. Lehli jsme do prachu a konečně usnuli.
Probral jsem se ještě před východem slunce, právě včas, abych odrazil útok smečky divokých psů. Vyplížili se z trosek nákupního střediska a větříce zvědavě, plížili se opatrně k nám. Moje automatické pistole byla bez munice, ale u pravého boku se mi houpal kolt. Převalil jsem se na záda a ucítil přitom palčivou bolest na hrudi, v zádech a na boku. Teď, když vyprchaly inhibitory bolesti ze stimpaků a endokrinních žláz, cítil jsem každé zranění. Horší bylo, že jsem si přilehl pravačku a teď jsem s ní nemohl hýbat. Hnusný pocit, vím, že mám ruku, a přesto s ní nemůžu hýbat, je chladná a necitelná…každopádně, psi pochopili, že jestli se mají nažrat, musí to udělat rychle. Chtěl jsem varovat své přátele, ale hrdlo jsem měl vyschlé jako troud. Psi vyrazili vpřed. ″Přece nechcípnu tady, po tom všem,″ řekl jsem si, s vypětím všech sil sáhnul levačkou k pravému boku a táhl kolt. Tři výstřely sice minuly, ale psi se dali na útěk s ocasama mezi nohama.
Taky se mi podařilo probudit celou výpravu. Myra hlasitě zívla, protáhla se a zaskučela bolestí. Začala si masírovat potlučené rameno a zároveň koukala kolem, kdo to tady střílí. Tak jsem jim to vysvětlil. Tommy pak posbíral nějaké kousky dřeva, co ležely kolem a rozdělal mým zapalovačem táborák. Neměli jsme však žádné jídlo ani vodu, a tak jsme jen tak seděli kolem ohně a mlčky žvýkali pemmikan z našich nouzových dávek. Odpornější věc než tohle jsem ještě nejedl, ale po vší té námaze mi přišlo vhod každé sousto.
″Tak…co teď?″ zeptala se po chvilce Myra.
″Jsme sice na souši, ale nevíme kde. A v poslední době je LA docela rušné místo. Jak jsme na tom s municí?″ zabručel Tommy.
No, nic moc. V nákladovém prostoru zůstal browning i plamenomet, ve věži dva ŠKASy, a taky jsme každý měli nože. Moje pistole byly bez munice. Neměli jsme tedy žádné lehké zbraně, a tahat se s těmi kanóny, no potěš. Ještě větší malér byl po zdravotní stránce. Nejlíp z toho vyvázla Myra, jen to vykloubené koleno a naražené rameno. Gun Runner jménem Daniel měl několik oděrek a průstřel ramene plus nějaké střepiny v noze. Jeho kolega Zachary vyvázl s jakýmsi průstřelem plic a tlakovým poškozením mozku po škrábnutí kulkou. Gun Runner, kterého Katja vytáhla z oblasti výbuchu Morinym spuštěné pasti, se ještě neprobral z bezvědomí, ale chyběla mu ruka a byl plný šrapnelů. Nedávali jsme mu moc šancí. Katja utrpěla silné popáleniny po více než polovině svého těla, neustále sténala a kašlala krvavou pěnu. Po chvilce se ještě nesměle ozval Tommy, že prý nechce šířit paniku, ale má dvě kulky v břiše. Díky stimpakům se s takovým zraněním dá žít, ale ne moc dlouho.
Bylo nám jasné, že v takovém stavu se nikam nedostaneme.
″Sakra, jen by mě zajímalo, co to bylo za zrůdy. Nezničitelní, všudypřítomní…″ posteskl si Daniel.
″Vida, málem bych zapomněla,″ ozvala se Myra. ″Řekla mi to Katja, zatímco Joe kráčel po své válečné stezce.″
″Tak už nás nenapínej!″
″Byli to členové původní posádky lodi.″
″Cože?!!″
″Po zásahu tou jadernou zbraní do zádě byla loď nefunkční. Útok protipěchotními raketami zabil většinu důstojníků - no a pak vzplálo nebe a byl konec. Ti nemnozí, kteří přežili, opustili loď na záchranných člunech, ale když uviděli tu nukleární spoušť na pevnině, vrátili se zase zpátky. Byli však už ozáření a začali mutovat. Mnoho jih zahynulo, z těch ostatních se stali ghůlové. Nedokázali svou loď nikdy opravit, a když potom povolila ochrana reaktorů, byli zcela vystaveni zničujícím paprskům. Mutovali tak brutálně, že se o nich již vůbec nedá mluvit jako o lidech. Získali ale také několik pozitivních vlastností, například neuvěřitelnou regenerační schopnost.″
″Něco podobného, jako ten ghůl z Hubu.″
″Harold, ano.″
″Jen by mě zajímalo, proč nás vlastně napadli…″
″No, bůh ví. Třeba si za tu dobu vypěstovali averzi vůči návštěvníkům…nebo prostě jen tak, pro zahnání nudy. To už se asi nedozvíme.″
Provázen Myrou vylezl jsem na nejbližší pahorek. Nastal nádherný úsvit, jako z té písničky: ″Nad obzorem vychází slunce, krvavě rudé, rudé a krásné…″
″Nech toho. Je to až nechutně falešné,″ zarazila můj zpěv Myra.
″Hele, Myro, když už jsme u toho odkrývání tajemství, ještě pořád jsi mi nevysvětlila, jak sis mohla naklonovat syna?″
″Mám ti to povyprávět v lékařských termínech?″
″Ha - ha - ha.″
″Dobře tedy. Víš, bylo to jednoduché, prostě - nebyl to úplně stoprocentní klon. Trošku jsem to smíchala s genetickým materiálem jednoho muže.″
″Ale!″
″Víš koho? Jima Pershinga.″
″Toho hajzla, co jsem ho mohl zabíjet pořád dokola a on pořád unikal?!″
″Tenkrát to byl můj nejlepší přítel. Prováděli jsme spolu spoustu šílených výtržností.″
″Teda, ty si ale vybíráš přátele!″ prohlásil jsem, poněkud nechtěně sebekriticky.
″Vlastně to bylo naše dítě, a vypěstovali jsme ho ještě před tím, než jsme dospěli. A on se mě nemusel ani dotknout.″
″No, to ho určitě naplnilo nadšením.″
″Byl to velký úspěch, od dob Války věda tak daleko nepokročila. Aparaturu jsme sestavovali pěkných pár let…″ ponořila se Myra do vzpomínek.
″A co se s tím dítětem vlastně stalo?″ napadalo mě najednou. Vzpomínal jsem si na den, kdy Myra a její adoptivní rodiče dorazili v koloně uprchlíků do Shady Sands a vím, že s nimi žádný prcek nebyl.
″Zahynulo…společně s mými rodiči…když naši osadu přepadli nájezdníci,″ řekla tiše Myra a odvrátila tvář. Na tohle téma se bavila nerada. Usilovně jsem hledal nějaké jiné, co možná nejbezstarostnější téma.
″Tušíš aspoň trochu, kde to vlastně jsme?″
″Pár kilometrů na jih od centra Los Angeles. Pěšky bychom do Knihovny dorazili k večeru. Kdybychom všichni mohli chodit, a taky se bránit, nezapomeň, že nyní je LA válečnou zónou.″
″No a - hola! Co je tohle?″ V údolí pod námi, kam ještě úplně nedopadaly sluneční paprsky, se něco zalesklo. Zastínil jsem si oči a pozorně se tam zadíval. Mezi domy se převalovala mlha a něco se v ní pohybovalo. Raději jsme si klekli, abychom nebyli nápadní, a Myra mávnutím přivolala Tommyho s browningem. Slunce trošku povystoupilo a my tak mohli pozorovat drama, které se v dálce odehrávalo. Smečka páračů, mohlo jich být tak šest, sedm, pronásledovala osamělého muže. Ten utíkal, seč mu síly stačily, k zřícenině velké vily, jejíž zahrada teď tvořila hustou džungli zarostlou nejrůznějším křovím. Právě něco v téhle džungli vrhalo ty odlesky, kterých jsem si všiml.
Párači už uprchlíkovi doslova funěli na záda. Právě, když probíhal úzkou uličkou mezi dvěma baráky, chlapík sebou hodil na zem do hromady nějakého bordelu. Současně s tím se z oken a dveří zřícenin po stranách spustila zničující palba, která takřka okamžitě zabila čtyři nestvůry. Zbylé potvory, vida náhlý zvrat situace, vyrazily prudce dále kupředu, aby unikly z pasti. Ale ze zahrady vily proti nim vyrazila další potvora - opancéřované auto! Další salva protnula ranní vzduch a zabila zbývající párače. Teda! Žádný ubožák na útěku, chladnokrevně promyšlená past!
″To auto poznávám,″ řekl jsem.
″Jasně. To je náš vehikl!″ vyjekl Tommy. Pak se postavil a začal mávat rukama nad hlavou.
″Jestli na nás chceš upozornit, skus raději salvu z kulometu, borče.″
Dlouhá dávka vyletěla do nebe a my mohli sledovat komické chování lidiček v dálce. Napřed se poschovávali a pak zase opatrně vykoukli, kdo že to tady střílí. Po chvilce se přece jen sebrali, naskákali do auta a vyjeli k nám. Setkání bylo bouřlivé, plné rozporuplných emocí - na jedné straně radost ze shledání, na straně druhé smutek ze ztráty přátel. Poslední z auta vylezl Still Johnson, to byl ten maník, co na sebe lákal párače.
No, byla to spousta objímání, uvolňujícího smíchu a poplácávání po zádech, kdy jsme se všichni tři předháněli, kdo lépe vylíčí, jak strastiplný výlet jsme to prožili. Pak už jsme do auta naložili naše raněné - museli jsme vyhodit pár raketometů, aby se tam vlezli, a i tak jsem já a Still jeli na střeše - a vyrazili směr Tvrz.

Ležel jsem ve velké nádrži plné teplé vody a s pocitem neskutečného blaha relaxoval. Moje kůže přímo řvala nadšením, že už není v ničem uzavřená. Gumový ochranný oblek mi museli rozřezat přímo na těle, jinak bych se z něj nedostal - vrstva potu, krve, rzi a vody mezi pokožkou a gumou působila jako výborné lepidlo. Má čerstvá zranění už pokrývala tenoučká vrstva nové, stimpakové kůže, při každém dotyku to směšně lechtalo a svědilo. I přes oblek a koňské dávky Rad X jsem pochytal nějaké to záření, ale nebylo to nic vážného a jeden Rad Away to spraví. Venku se stmívalo, přes okna umístěná vysoko v jedné z menších místností Tvrze sem dopadaly poslední paprsky, a mě přišlo až neuvěřitelné, že celé to peklo trvalo jen jeden jediný den. Vyjelo nás šestnáct, a přežilo to jen šest. Ten jeden Gun Runner, který přečkal explozi v hangáru, přeci jen zemřel na následky svých zranění. Ale svůj úkol jsme splnili. Los Angeles mohlo nadále klidně žít, neznepokojováno hrozbou zamoření plíživou smrtí.
Uvažoval jsem o tom, proč vlastně lidé jako já vyváznou z tak strašlivých situací, když nenadále ke mně do vody vletěla Myra s válečným pokřikem na rtech. Ale to už je úplně jiný příběh.