Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

2. část

Po půldenním pochodu se už nové boty nejevili jako ten nejlepší nápad. Dřeli mě a připadalo mi že mám nohy jeden velký puchýř. Ale až na tuto drobnou nepříjemnost jsem se cítil dobře. Po dlouhé době znovu svobodný.Mohl jsem svobodně dýchat vzduch plný prachu a cítit spalující dotek slunce na své kůži. Chůze pustinou má zvláštní efekt na lidskou mentalitu. Ve spoustě lidí vzbuzuje beznaděj. Nekonečná vyprahlá poušť, sem tam několik trsů trávy či uschlého křoviska. Na obzoru hory tyčící se k oblakům, která mají stejně naoranžovělou barvu jako všechno okolo. Ale dnes jako by bylo všechno jinak. Stromy už nebyly strašidelné pařáty kývající se ve větru, ale ostrůvky života. Větve obsypané záplavou pupenů a několika prvními listy dávaly na vědomí, že do pustiny přichází jaro. Malý štírek přeběhl přes plochý kámen hledaje cokoliv neopatrného, co by se mohlo stát jeho potravou.Usmál jsem se. Padla na mě krásně sentimentální nálada. Překročil jsem štírka a pokračoval dál na sever.
Slunce se už zase sklánělo k obzoru a stíny se prodlužovali. Vzpomínal jsem co se stalo před čtyřiadvaceti hodinami nějakých dvacet mil na jih odsud. Pozoroval jsem rudnoucí kotouč a přemýšlel. Možná jsem se měl víc dívat pod nohy. Na písečné duně, na kterou jsem právě vylezl, mi totiž podjeli nohy a já se spolu s lavinou písku vydal na rychlý sestup. Nějakým záhadným způsobem jsem to ustál (jsem prostě dobrej) a tak jsem zůstal na nohou, pouze po kotníky v písku. No málem jsem se zapomněl zmínit o těch dvou chlápcích s kalašnikovama co sledovali můj sestup a teď na mě tak nějak mířili. Za jejich zády jsem viděl několik stanů z brahmíních kůží. Mezi nimi se rychle pohybovali postavy, které ještě dokončovali přípravy na noc. Tábor byl rozbit uprostřed nízkého údolí, od jihu chráněn již zmiňovanou dunou a na severu kamenným převisem.
"Kdo jsi?" zeptal se jeden z mých objevitelů a přátelsky mě dloubnul hlavní do břicha. Když jsem neodpovídal sebrali mi pušku i nůž z pouzdra u opasku a začali mě postrkovat do tábora. Že jsou to nájezdníci mi bylo jasné už na první pohled. Ostatní mi nevěnovali příliš mnoho pozornosti. Sem tam se do mě zapíchl opovržlivý pohled. Naším cílem byl stan o trochu větší než ostatní, ozdobený válečnými trofejemi. Několik lidských lebek, tesáky a drápy páračů a další podobné zbytky, co se jich v poušti válí tisíce. Jeden z hlídačů odhrnul plachtu my tak mohli vstoupit dovnitř. Tam se na kožešinách rozvaloval menší ramenatý muž, ještě stále navlečený v zaprášeném cestovním oblečení. O něčem si povídal s mladou docela pohlednou dívkou. To, že ještě měla zápěstí otlačené od pout nesvědčilo o její dobrovolné přítomnosti. Když nás konečně zaregistroval tak úsměv na jeho tváři vystřídalo rozhořčení. Nebál bych se říct, že vypadal přímo nasraně. Jen nevím co vypadalo hůř. Brunátná tvář nebo ten zvrhlý úsměv? Dívku poslal mávnutím ruky pryč. Ta si slyšitelně oddechla a odešla. Já bych na jejím místě nebyl tak optimisticky naladěn.
"Co tu chcete?" štěkl na stráže.
"Šéfe, tady toho jsme našli u tábora." promluvil první strážce.
"A nevěděli jsme co s ním." dodal druhý.
"Kdo jsi a co tu děláš?" zeptal se mě vůdce. S minimálním zájmem.
"Jsem lovec. Zabíjím nebezpečnou zvěř." usmál jsem se na něj. A ukázal na pušku. "A tohle je moje výbava." Vůdci nájezdníků se konverzace se mnou vcelku záhy omrzela.
"Odveďte ho k otrokům." přikázal mým strážcům. "Vyřešíme to ráno. Zavolejte zpátky tu holku a ať mě tu už nikdo neruší." Docela se mě dotklo, že si se mnou už nechce povídat. Že bych byl až tak nudný? Ve ‚dveřích' jsme se zase potkali s dívkou. No pravda postrádám jisté přednosti. Ale jednu věc umím velmi dobře. A ta se asi bude brzo velmi hodit. Můj doprovod mi sebral batoh, zběžně mě prošacovali, pak mi zacvakli pouta na ruce a na nohy a připoutali mě ke zbytku otroků. Docela efektivní. Takhle se jim nikdo neodpíďalí. Zaujal jsem trochu pohodlnější polohu. A poočku sledoval svůj batoh. Naštěstí ho hodili k náčelníkovu stanu a tam zůstal ležet. Nikdo se neodvážil ho prohledat. Vůdce má asi právo první volby. Přesunul jsem svou pozornost na spoluvězně. Bylo to sedm lidí, z toho dvě mladé ženy plus ta dívka v náčelníkově stanu. Po fyzické stránce byli všichni v naprostém pořádku. Co se týče té duševní tak to už tak slavné nebylo. Jedna žena tiše vzlykala a ta druhá se jí snažila nějak utěšit. Pokus o obětí se svázanýma rukama nedopadl příliš úspěšně. Obrovský černoch s holou hlavou a rameny širokými jako radlice buldozeru (no úplně tak ne ale takovou asociaci ve mně pohled na něj vyvolával) se pokoušel řetězy přetrhnout. Jednomu z nájezdníků už se to řinčení přestalo zamlouvat a tak ho skopnul do písku. Písek mu skřípal mezi zuby jak drtil nadávky. Přesunul jsem pozornost na dalšího. Vyhublý běloch v zpoceném, zaprášeném tílku si držel kolena, na tváři přiblblý úsměv a něco si pro sebe broukal. Další dva byli asi bratři. Měli několik znaků asiatských předků. Trochu šikmé oči, rovné černé vlasy a trochu nezvyklou barvu kůže. Mluvili spolu řečí, které jsem nerozuměl. Tipoval bych, že vymýšlejí plán útěku. O čem jiném se taky chcete bavit, když jste otrok. Poslední muž byl jako jediný trochu z formy. Soudě podle většího bříška a toho, že jen ležel a nehýbal se. Jeho hrudník pomalu stoupal a klesal. Zatím tedy ještě žije. Trochu.
Velmi zajímavá sestava. Přemýšlel jsem jestli má nějaký smysl pokusit se ještě dnes v noci utéct, nebo počkat na raní výslech. Vzhledem k tomu, že jsem se celý den vláčel pustinou v nerozšlápnutých botách a to krátké bezvědomí předtím mi taky moc sil nepřidalo, rozhodl jsem se pro druhou variantu.
Lehl jsem si na záda a prohlížel si hvězdy. I ty byly dnes krásnější, zářivější, svobodnější. Mezi těmi jasnějšími jsem si v duchu kreslil linky a sestavoval tak podivné obrazce. Doléhal ke mně hovor nájezdníků, praskání ohně, řinčení řetězů a hluk motoru. Hluk motoru?! Přetočil jsem se na bok a měl jsem tak dobrý výhled na nový vývoj událostí. Nájezdníci se začali chovat zmateně a dost vyděšeně. Pobíhali sem a tam, sbírali své zbraně a pak je zase odkládali. Ten motor totiž patřil Hummeru bratrstva. Historie se opakuje. Z vozidla vystoupil bratr v Power armoru a prohlédl si vystrašené nájezdníky. I beze zbraní by dokázal snížit populaci tábora na nulu. A oni to věděli. Těch pár co je mělo položilo zbraně a všichni se snažili tvářit nenuceně. Pak z řady vystoupil malý podsaditý chlapík s dlouhou bílou jizvou na krku.
"Přejete si?" zeptal se Bratra. A Bratr si přál. Tušil jsem, že po mně bude sháňka, ale zas až taková? Můj popis byl vcelku přesný. Moje jediné štěstí bylo, že mne dotazovaný, od té doby co jsem v táboře, ještě neviděl. Bratr byl buď v dobrém rozmaru nebo měl málo času a tak nájezdníky ani nepozabíjel. Naší ořetězované partičce nevěnoval pozornost. Jak nastupoval zpět do vozu tak pod ním pérování pěkně pokleslo. Kola zabrala a vyhodila do vzduchu mrak písku. Když byli bratři konečně z dohledu tak jsem si oddychnul. Pak jsem usnul.

Ve snech mne opět navštívily. Tři páry očí, v nekonečné temnotě slabě zářili. Erebos, Kronos a Rheia. Matně jsem si vzpomínal, že dřív se jmenovali jinak. Tenkrát, kdysi dávno, když byli ještě naživu. Nezměnili se. Erebos plál temnou nenávistí, Kronos rudým šílenstvím a kolem Rheii zářila namodralá aura klidu.
"Tihle nájezdníci jsou trochu čára přes rozpočet. A jen co zjistí, že jsem to byl já koho bratři sháněli, tak mě jen tak nepustí." začal jsem.
"S tím bych si starosti nedělal." odpověděl Kronos, "Vždycky jsi se o sebe dokázal postarat. Přece tě nezastaví první parta nějakých pobudů."
"'Násilí je posledním útočištěm neschopných.' zkus si to zapamatovat. Mohlo by ti to ušetřit spoustu starostí." dodala Rheia. "Zkus s nimi vyjít po dobrém"
"A jak to má asi udělat?" zeptal se ironicky Erebos.
"Co já vím, je chytrý, určitě si nějak poradí." odvětila Rheia.
"Tak to vám teda pěkně děkuju." řekl jsem já. "Není nad to se poradit s přáteli."
"My ti jen ukazujeme cestu. Klopýtat po ní musíš sám. Používej svou vlastní hlavu. Do teď jsi jen poslouchal rozkazy. Jsi sice svobodný, ale jsi taky sám. Nikdo se za tebe nepostaví a tví vlastní bratři tě budou štvát jak zvěř. Buď dokážeš splnit svůj úkol nebo zemřeš. Život je tak jednoduchý." pronesl Kronos.
"Tak to znělo hodně blbě." uchichtla se Rheia. "Splníš svůj úkol nebo zemřeš." napodobila Kronose.
"Ještě řekni, že to není pravda." zamumlal jsem. V odpověď mi přišlo jen ticho.
"Co kdybych je nechal být? Třeba bratrstvo nakonec nastolí v pustinách mír." řekl jsem.
"Mír nedokážou nastolit nikdy. Pomocí síly to nejde. O něco podobného se již pokoušelo mnoho lidí před Válkou. Alexandr Veliký, Adolf Hitler, George Bush. Neuspěli. Z násilí se rodí jen další násilí. Revoluce budou zmítat pustinou. Nedokáží se udržet. Bez nich bude světu lépe." řekla Rheia.
"Jsi si tím nějak jistá. Jak tohle můžeš vědět?" snažil jsem se oponovat. V Erebosových očích se objevil náznak pobavení.
"My toho víme skoro tolik, kolik toho ty nevíš. A Rheia má pravdu. Tak by to dopadlo, kdybys nechal bratrstvo být." řekl.
"Nesnažíte se mi doufám naznačit, že jsem jedinou spásou lidstva? To je hodně ohrané téma. A o nic takového ani nestojím."
"Osudu se nedá odporovat." řekli všichni tři najednou. Neznělo to jako když mluví tři lidé současně. Vznikl nový, nenapodobitelný hlas, který obsahoval všechny. Rozléhal se prostorem, zněl ze všech stran. Přísný, velitelský, nedalo se mu odporovat. Zoufale jsem si zakryl uši.
"Jděte do háje s osudem!" snažil jsem křičet.

Probudil mne opět ten přátelský chlapík z hlídky co mě chytila. Tentokrát přátelským kopancem do ledvin. Přemýšlel jsem jestli to byl jen ošklivý sen, nebo jestli jsem se zbláznil. Když se na to podívám zpětně, tak jsem se asi zbláznil. Proč bych jinak opustil bratrstvo a vydal se vstříc jisté smrti v pustině?
"Aby ses pomstil" ozval se slabý hlas. Zavrtěl jsem hlavou, abych se ho zbavil. To už mě odvázali od zbytku otroků a vedli mne známou cestou k náčelníkovu stanu. Tam byl muž s jizvou na krku, jenž se staral o uvítání bratrů, a samozřejmě náčelník. Před ním ležel můj batoh. Otevřený.
"Takž lovec?" zeptal se mne náčelník. "To musíš být velmi vážený, když tě hledá samotné bratrstvo." Nevěděl jsem co říct, tak jsem jen pokrčil rameny. "Víš docela by mě zajímalo, kde jsi sebral tyhle hračičky," ukázal na batoh, "a všechny s odznáčkem bratrstva." Kdyby tak ten blbec věděl
, že se hrabe v té nejmodernější technice, která je v bratrstvu ceněná nad pluk paladinů. Bohužel, z těchto zázraků miniaturizace se odznaky sundat nedali. No možná by to šlo, ale nechtěl jsem, aby mi to bouchlo do ksichtu. "Takže tu máme chlapíka s výbavou bratrstva, kterého hledá bratrstvo," pokračoval náčelník, snad ve snaze ukázat mi intelektuální převahu, "a my všichni dobře víme, že bratrstvo neodpouští." "To já taky ne." zašeptal jsem si pro sebe.
"Cos to říkal?" zeptal se náčelník, naštvaný, že nesleduji jeho logické vývody. Rozhodl jsem se, že bude lepší udržet si image mlčenlivého hrdiny.
"Odpověz náčelníkovi" křikl na mě ten méně přátelský z mých strážců a vrazil mi pažbu do břicha. Chtě, nechtě jsem se musel lehce uklonit.
"Hmm, na tom nesejde." ujal se znovu slova náčelník. "Zpět k hlavnímu bodu. Bratrstvo se nemazlí s těmi co selhali a se sběhy už vůbec ne. Vypadá to, že po tobě opravdu hodně touží. Takže věřím, že za tebe dostaneme pěknou sumičku a přízeň bratrstva. To bude výhodná směna, co myslíš?" otočil se na kolegu s jizvou a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu.
"Když k tomu připočteme ještě tyhle věci," ukázal jizva na můj batoh, "tak se to dá považovat velmi úspěšný obchod." Věděl jsem, že s inteligencí jsou na tom u nájezdníků velmi špatně, ale že je to až taková bída? Nám co jsme v bratrstvu vyrůstali je jasné, že bratři budou nejdřív střílet a pak teprve uzavírat dohody. No pokud bude ještě s kým. A to se zas tak často nestává. Takže pustinu bude zužovat o jeden kmen míň. A já se odtud musím dostat.
Odvedli mne k mým spolunocležníkům a já se opět připoután uložil ke spánku.
Probudil mne až hluk s jakým se nájezdníci připravovali na cestu. Po ránu byla pořádně zima a písek byl vlhký od rosy. Se zaujetím jsem pozoroval bleskurychlé balení. Když něco děláte každý den celý svůj život, tak vám to jde docela rychle. Stany zmizely a jejich části byly naloženy na brahmíny. Jeden z nájezdníků nám rozvázal nohy a společný řetěz přiháknul k jedné z brahmín a vyrazili jsme na cestu. Snídani jsem buď zaspal nebo žádná nebyla. Cesta by se dala shrnout třemi slovy. Nuda, hlad a žízeň. Snažil jsem si ukrátit chvíli aspoň hledáním skuliny v ochraně karavany, kterou by se dalo proklouznout na svobodu. Buď jsem byl příliš unavený nebo tam žádná nebyla. Na to abych si poklábosil se spoluvězni jsem měl příliš sucho v ústech, jazyk jsem měl naběhlý a nepříjemně drhnul o patro.
Krátce po poledni jsme se na chvíli zastavili. Dostali jsme napít (pár hltů nechutně teplé vody, ale lepší než nic) a něco co připomínalo předválečnou chlebovou placku, intenzivně opečenou a obalenou v písku. Nepříjemně to mezi zuby skřípalo. V tu chvíli jsem pochopil proč ostatní nevypili všechnu vodu na jeden zátah jako já. Ale za pár dalších hodin pochodu pod žhavým sluncem šel písek z úst pohodlně vysypat. Na večer se usadili mezi několika uschlými stromy. Stejným nacvičeným postupem postavili tábor. Cítil jsem se strašně unavený. Usnul jsem ještě s večeří v puse (zase ta téměř nezničitelná placka). Spal jsem dlouhým spánkem beze snů.
Dalšího rána jsem stihnul dokonce snídani. Strava tu byla dosti jednotvárná a ubytování nevalné. Pokud někdy budete přemýšlet o zajetí nájezdníky dám vám radu. Nedělejte to. Pochod byl stejně nudný jako ten včerejší. Drobné zpestření nastalo, když jsem se pokusil promluvit na jednoho kolegu zajatce. Bič jednoho nájezdníka mi prásknul nepříjemně blízko u obličeje. Buď měl dobrou náladu nebo špatnou mušku, ale došlo mi, že debatní kroužky se tu nevedou.
Za další dva dny ráno nastala změna. Ke snídani jsem dostal kus sušeného masa a nějaké pochybné ovoce. Chutnalo mi. Po dlouhé době si mě přišli vyzvednout staří známý z hlídky. Tak nějak jsem z toho neměl dobrý pocit. Náčelník dnes vypadal zachmuřeně.
"Máme problém. A možná by jsi nám mohl pomoci. Co myslíš?" zeptal se mne. ‚To by mě určitě zajímalo. Obzvlášť když se při tom bude dát zdrhnout.' pomyslel jsem si. Rozhodl jsem si ještě dál zachovat image mlčenlivého hrdiny.
"Dáme ti za to svobodu." pronesl pomalu náčelník a významně se na mne podíval. "Mizí nám lidi. Každé ráno najdeme jedny stopy vedoucí do tábora a od něj jsou dvoje, jako když někdo někoho táhne. Nikde ani stopa krve a ani zesílené stráže nic nezahlédli. Zbav nás toho hajzla a jsi volný." Docela by mě zajímalo, jak si chtějí zajistit abych jim nepláchnul do pustiny. Naštěstí mě dlouho nenapínali. Koutkem oka jsem zahlédl malý černý letící objekt. Instinktivně jsem ho chytil. Instinkty jsou někdy na nic. Ta černá věc byl totiž štír. Takový ten jak se o něm všichni ví, že je jedovatý. A to hodně. To už se ale pěkně činil. Bodal mne do hřbetu ruky. Bolelo to jako čert. Hodil jsem ho na zem a párkrát po něm dupnul. Pak mě strážci pevně chytili a náčelník odněkud vykouzlil plastovou injekční stříkačku naplněnou něčím hodně nechutným. To už mě ze škorpioního jedu chytali pořádné křeče. Strážci měli co dělat aby mě udrželi. Náčelník mi bodnul stříkačku do ramene a vymáčkl do mě asi polovinu obsahu. Křeče polevili ale cítil jsem se pěkně mizerně.
"Tohle je jen pro případ, že by ses nechtěl vrátit." promluvil náčelník "Za dvanáct hodin začneš znovu pociťovat účinky jedu a pokud tu nebudeš zítra ráno…" Odmlčel se. Tak jsem nakonec přikývl jakože souhlasím. Pánové byli dokonce tak laskavý a vrátili mi moje věci. Až na batoh. Když mi vraceli pušku tak na mě ten jeden neustále mířil. Povytáhl jsem na něj obočí a snažil se mu tak naznačit, že je to zbytečné. Já jsem přece hodný kluk. Jen tak palcem přepnul kalašnikov do polohy "dávkou". Tak jsem raději mlčel a zdržel se i mimického vyjadřovaní.
Stopování bylo jednoduché. Stopy prostě tři sta metrů za táborem končili. Buď ten někdo umí létat nebo je sakra dobrý v zakrývání stop. Nebo se umí šikovně zahrabat, ušklíbl jsem se. Stopy šli po dokonalé přímce, jak ty k táboru, tak ty od tábora. Neměl jsem žádný lepší nápad než pokračovat v naznačeném směru. Zvedal se silný vítr, který mi hnal do očí písek. Na každé duně jsem se na chvíli zastavil a snažil se najít nějakou další stopu. Ve sloupcích zvířeného písku mi to moc nešlo. Asi po hodině jsem toho měl po krk. Otočil jsem se zpět do tábora. Asi mě neuvítají s otevřenou náručí, ale za pokus to stojí. A pořád mám pušku. A deset nábojů, připomněl jsem si.
Munice se velmi brzy stala druhořadou záležitostí. Když jsem po hodině a půl pochodu na tábor tak nějak nenarazil, začal jsem pochybovat o skvělosti nápadu "procházka pouští". Začal bych se vracet ve svých stopách, ale to by tam nějaké museli být. Hledání orientačních bodů taky selhalo. Všechny duny vypadají stejně. Tak jsem bloumal pouští. Dostavil se onen známý pocit žízně, kdy si myslíte, že dokážete vypít jezero. Ale jezero jsem neměl a jinou vodu taky ne. Nájezdníci mě nechali jít dost nalehko. Kolem poledního se vítr utišil. Bylo příjemné, že už mě písek nefouká do úst, do nosu o ostatních místech ani nemluvě, ale pro změnu jsem si začal připadat jako na barbecue. Jako hlavní chod.
Přestal jsem vnímat čas. Jen jsem se snažil jít stále kupředu. Levá noha, pravá noha, levá noha… O tom, že chodím v kruzích jsem ani nepřemýšlel. V jediném okamžiku mi hlavou blikla myšlenka jestli ty kruhy mají alespoň poloměr větší než pět metrů. Nebyl jsem si jistý. Vnímání času se mi vrátilo někdy po západu slunce. Poznal jsem, že to bude takových dvanáct hodin co jsem opustil tábor. Tělem mi projela další křeč. Pravá ruka (kterou jsem chytil škorpióna) připomínala spíš pouťový balónek. Jenom nelétala. Výhodnějším způsobem pohybu se stalo plazení. Kdo se má pořád zvedat po těch křečích.
Po dalších nekonečných hodinách utrpení (nebo to byli minuty?) ke mně slabý vánek přinesl známý zápach. Začal jsem se plazit na nejbližší dunu. Tam jsem spatřil tábor. Nápor adrenalinu mě postavil na nohy. Zápach krve už byl nezaměnitelný. Několik vteřin jsem sledoval pohyb v táboře a pak se mu vydal vstříc. Hodující supy si mě ani nevšímali. Bylo tu dost jídla pro všechny. Ohně již dávno dohořeli a tak byla scéna osvětlována jen měsícem. Že se nájezdníkům stalo něco velmi ošklivého dokazovali jejich různé části rozházené kolem. Co mě ale překvapovalo, bylo to, že do krví nasáklého písku spadlo jen pár nábojnic. Někdo to tu musel vyřídit sakra rychle. Chytla mě další křeč. Zavrávoral jsem, ale ustál to. Zamířil jsem do náčelníkova stanu. Snad tam najdu ten protijed.
Odhrnul jsem plachtu zakrývající vchod a k mému překvapení jsem našel i náčelníka. Jenom chrčel. Vzhledem k několika otevřeným zlomeninám, případně chybějícím částem těla jsem se ani nedivil.
"Kde je ten protijed?" porušil jsem si image mlčenlivého hrdiny.
"Chropt" odpověděl mi jenom. Někdo si musel dát pozor aby ho nezabil a aby to vydržel tak dlouho. Pokrčil jsem rameny a začal prohledávat stan. Nakonec ho měl v krabičce pod sebou. Když jsem ho odkulil stranou tak si pěkně zařval bolestí. Bodnul jsem si injekci do ramene. Přesně v tom okamžiku mě přepadla další křeč. Prsty mi sklouzli ze stříkačky. Tentokrát však křeč postihla i dýchací svaly. Nemohl jsem se nadechnout. Před očima mi začala tančit barevná kolečka.

Temnota. A v ní mí tři přátelé.
"No nazdar," řekl jsem, "to už jsem mrtvý? Co myslíte?"
"Já o tom dosti pochybuji" odpověděl mi Erebos.
"Páni viděli jste ten masakr. Vypadá to že se pořádně snažil." vykřikl radostně Kronos.
"Cože? Kdo to udělal?" zeptal jsem se zmateně.
"Tvůj andělíček strážníček" ušklíbla se Rheia. To je jí podobné.