Fallout, záležitost, které změnila tisícům lidí jejich život. Ctí své jméno a jako skutečný radioaktivní spad zamořil naše mozky tak důkladně, že na něj nelze zapomenout…

Nepovažuji se za žádného herního začátečníka, v roce 1988 jsem vesele proháněl dnes již legendární počítadlo se jménem ZX Spectrum. Měl jsem ohromnou kolekci starých a nádherných her, které byly většinou vyrobeny s takovou láskou, že na ně vzpomínáme dodnes… I s minimálním grafickým ztvárněním si tyto hry získaly spoustu lidí na svou stranu. Byly to prehistorické doby, na které se hezky vzpomíná. Za tu dobu, co vlastním PC jsem hrál již spoustu her, snad bych je ani všechny nevyjmenoval. Musím říct, že jsem dost vybíravý a tak se u mě objevovaly jen ty nejlepší kousky. Jednou došlo i na Fallout.

Poprvé jsem snad o téhle hře slyšel v souvislosti s vydáním jejího dema a všichni jistě budou souhlasit, že už to je pěkně dávno. Tehdy jsem tomu nevěnoval velkou pozornost, demo se po instalaci beznadějně zakouslo a tak jsem se ho zbavil s tím, že i hra samotná bude patrně podobné kvality. Asi po půl roce, co vyšla plná hra, jsem se o ni začal víc zajímat. Už v té době jsem měl rád postapokalyptická témata - filmy jako Madmax, Den po té, Útěk z Absolomu, Planeta opic, Vodní svět, stařičký Cyborg nebo Postman, vytvářely výraznou kulisu a zásobárnu podnětů pro moje uvažování. Člověk si musí dokázat najít v těchto, často i béčkových záležitostech, něco, co dodává ději atmosféru. Třeba filmy Madmax I a II jsou toho důkazem. Ukazují poměrně věrně svět, který by mohl nastat po tom našem. Některé momenty jsou opravdu dost silné a člověk si je uvědomí až později - oprýskaný boeing zarytý v poušti, roztříštěné stavby a konstrukce velkoměsta, zbývající zlomky technologií, které se cení i nad lidský život… Celý tento nový, ale zároveň drsný a krutý svět mě fascinoval, možná i proto, že jeho tvůrci nechali vyjít malinkou jiskřičku naděje, kterou potom udusili. Tak bezútěšný a beznadějný by mohl být svět, který nás možná čeká.

A najednou tady byl Fallout. Opravdová nukleární puma dopadající přímo do hráčských doupat a explodující se silou, která vypálila slovo Fallout hluboko do našich myslí… Ze začátku jsem hru nebral nějak vážně - snad to byly ony veselé malůvky v charakterové části, nicméně po příchodu do Shady Sands mě hra začala pohlcovat ještě rychleji, než bažina dvacetitunový bagr…

Geniální nápady - protiatomové kryty - Vaulty, jejich číselný systém, umístění, jejich obyvatelé, technologie - to vše v konfrontaci s okolním světem. Líbila se mi myšlenka, kdy vše okolo Vaultu vychází z doby jakoby padesátých let - historické přístroje, které by stěží vizáží odpovídaly technologiím, které by byly k dispozici, trosky automobilů hodících se do roku 1955 a navíc občasné obrázky malované Vargasovým pin-up stylem čtyřicátých a padesátých let. Perfektně byly propracované zbraně, které nazvem odpovídaly skutečným zbrojovkám, takže to opravdu vypadalo, jakoby postavy používaly zbraně z doby před apokalypsou, které ale jsou na vyšší úrovni než v dnešní době.

Atmosféra hry je extrémní. Nikdy se mi nestalo, že bych byl hrou pohlcen tak, jako Falloutem. Hrál jsem anglickou verzi, poctivě a neúnavně jsem listoval slovníkem a cvičil si to málo, co mě naučili ve škole. Množství rozhovorů mě dohánělo k šíleství, chtěl jsem vědět všechno! Postupem času jsem procházel hrou a stále víc jsem vnímal onen nenapodobitelný svět pusté krajiny, ohořelých a rezatých trosek okolo prašných cest mizících v dáli, obchodnických měst postavených na základech cilivizace, kterou důverně známe, ale kterou Fallout bere jen jako dávnou a nejasnou minulost. Ano, systém bojů, charaktery i pravidla byly skvělé, ale mě mnohem více uchvátila právě atmosféra nového světa, ve kterém jakoby se znovu otevřelo místo pro hrdinství, čest a individualitu. Jakoby nastal nějaký nový starověk, který objevil své hrdiny, filozofy, vědce, umělce i zloduchy. Fallout se držel poměrně těsně opravdových možností a možných vlivů staré technologie na novou. Žádné nadpřirozené hlouposti, žádné nereálné a příliš fantastické objekty, zkrátka nic, co by se nedalo v postapokalyptickém světě očekávat. Byl to čistý, zemitý extrakt zářící stovkami becquerelů přímo do našich myslí. Hra byla opravdu v mnohých ohledech podobná filmům série Madmax a využívala vcelku reálných a pochopitelných základů - opotřebované zbraně s minimem střeliva, obchod založený na systému směny, všudypřítomné znečištění a stopy po válce, nové rozvrstvení společnosti a samozřejmě stopy starých technologií, které se někdy stávaly doslova pokladem. Žádná zbytečná fantastika - střízlivě použití mutanti a ghoulové, jakož i Bratrstvo oceli nebo Morpheova církev. To vše dohromady způsobilo to, že jsem Fallout jednoznačně prohlásil za nejlepší hru, kterou jsem v životě hrál. Hrával jsem často až dlouho do noci, nechtělo se mi od počítače a druhý den jsem v práci usínal - ale s nadějí, že navečer znovu do toho tajemného světa vstoupím. Hodně čtu, v knihovně mám spoustu klasických děl fantastiky i nejrůznější speciality. Například Den Trifidů je naprostá klasika v postapokalyptickém znění, je to velice reálná a fascinující vize nového světa. Můžu s klidem říct, že Fallout se svým příběhem i atmosférou vyrovná i takovýmto knihám. Sám o sobě je příběhem, který stojí za to číst i prožívat prostřednictvím hry. Hrozně rád bych se dočkal nějakého spisovatele, který by své povídky nebo romány zasadil právě do světa Falloutu.

Druhý díl byl opravdu propracovaný a hrál jsem ho i přes to, že na mém starém počítači neustále padal a neuvěřitelně pomalu se načítal. V lokaci New Reno to bylo tak fatální, že jsem skoro dohranou hru musel vzdát a počkat na upgrade počítače, na kterém jsem Fallout II začal hrát od začátku. Nové nápady, nové přístupy, nový a originální příběh, prostě zase kvalitní zábava v nenapodobitelné atmosféře. Naštěstí se vše drželo povětšinou v kolejích prvního dílu, takže člověka nečekalo nic, co by mohlo atmosféře ubrat. Super nápad byl se objevem nové drogy Jet, což jěště více zvedlo souběžnost s možnou realitou. Celý svět byl ještě více propracován a některé lokace, jako třeba hospoda u Malamuta a Modoc si budu pamatovat do smrti. Jejich atmosféra byla prostě skvělá a abych se přiznal, někdy si myslím, že to, co jsem ve Falloutu hrál, jsem i zažil… Spoustu postaviček ze hry nějak podvědomě vnímám jako své staré přátele a cítím v sobě takový pocit, jakobych příběh Falloutu skutečně prožil. Jednou jsem se o Falloutu bavil s člověkem, který vůbec nevěděl o co jde a když jsem mu do šíře rozvinul svou fascinaci falloutovským světem, tak o mě prohlásil, že jsem blázen… Ale mnozí z vás jistě vědí jaké to je, být posedlý Falloutem.

Druhý díl byl tedy opravdu kvalitním nástupcem prvního dílu, trošku mi onu skvělou atmosféru skazily některé věci, které mi moc neseděly - mimozemské bytosti Wannamingo se mi moc nezamlouvaly a ani roboti z Enklávy či Vojenské stanice mi tak nějak nezapadali do postapokalyptického světa. Ale budiž. Tyto detaily nahradily okamžiky, které mě dojaly - Hakunninova smrt nebo rozjezd starého tankeru - tu animaci jsem sledoval snad stokrát a v prvním momentě mi to vehnalo slzy do očí - jediná loď, která pamatuje naše doby se vydává vstříc Enklávě…

Po svém dobrodružství ve světe Falloutu jsem netrpělivě čekal na nový díl. Nemohl jsem uvěřit, že by tvůrci nevsadili na kult této hry a že by nevypustili nové, ještě masivnější pokračování. Vždyť svět Falloutu se může směle rovnat se světem Hvězdných válek nebo Vetřelců. A že her s těmito tématy byly spousty! Dlouho očekávaná hra Fallout tactics dorazila a tak jsem se na ni vrhnul jako na malou náhradu za čekání na opravdový Fallout. Musím říct, že mě v mnohých ohledech zklamala. Dobře jsem chápal to, že se jednalo o taktickou hru a ne o klasické RPG. Na změny v grafice jsem si zvyknul, všechno důležité zůstalo v podstatě zachováno. Co mě ale začalo rozčilovat, byla tvorba postav. Staré dobré modely z předchozích Falloutů byly kompletně nahrazeny a ne příliš šťastně. Supermutanti vypadali opravdu špatně a Deathclawové mi připomínali plyšové jednorožce pro nějakou infantilní holčičku s kočárkem. Co mě ještě víc rozzlobilo, bylo větší zakomponování high-tech motivů, jakými byli roboti a Kalkulátor. Nevím proč, ale na Fallout se pořád dívám z oné realistické stránky Madmaxe… no jen si zkuste vsadit do nějaké scény v Madmaxovi roboty a čtyřnohé „Mechy“… to mi prostě do postapokalyptického světa nějak nesedí. Rovněž i grafika Vaultu 0 a dokonce i některých jiných míst byla doslova cizí a totálně zničila vizuální atmosféru hry. Ano, složitější grafika, jako např. spletité slumy, zbytky železnic i s rezatými lokomotivami, továrny a konstrukce, to všechno naopak hodně atmosféře přidalo. Ale i tak mi hra přišla mnohem barevnější a křiklavější, než předchozí díly. Pohled na robota číhajícího za rezatou hromadou trosek mi ale dojem vždy skazil - ten robot mi tam jak teoreticky, tak vizuálně neseděl. Chápu, že autoři chtěli přijít s něčím novým. To se jim povedlo třeba v postavách Lupičů, které bych v pustinách opravdu očekával. Na druhou stranu skazili jejich „image“ tím, že je nechali blábolit evangelium technologie, což bylo spíš pro smích a vůbec to do daných situací nezapadlo. Vrcholem bylo reinkarnování generála Barnakyho, což mě hodně naštvalo - přitroublá postava s mozkem v „žárovce“ na hlavě - to opravdu nebylo moc originální. Zlatý Frank z druhého dílu. Fallout Tactics tedy považuji jen za takový výstřel do prázdna - sice nám ukázal falloutovský svět v nových barvách, ale ne vždy to stojí za to. Doufám, že ve Fallout 3 se nesetkáme s něčím ještě techničtějším, než byl Kalkulátor. Byl bych raději, kdyby se tvůrci drželi jisté realističnosti, která je po atomové katastrofě pravděpodobná.

Ať tak nebo tak, na nový díl se těším a vyhlížím nové informace. Věřím tomu, že Fallout 3 bude - teď je ale otázkou, jak bude vypadat a o čem bude. Snad to dopadne tak, aby atmosféra neutrpěla a my všichni se mohli pustit do objevování dalších záhad ukrytých v pustinách…

Jan Doležálek, www.webpark.cz/visorgraphic