Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Déšť! Mohutné kapky deště bubnovaly na okenní tabulky a vibrovaly s nimi. Don Bernati stál u okna a sledoval líně se plazící kapky. Déšť byl v poválečném světě vzácností, ale když už začal, stálo to zato. Don se odvrátil, někdo zaklepal. Do pokoje nakoukl Jef, jeden z Donových svaly oplývající stráží. "Pane je tu Rodrig, mám ho pustit?" Zeptal se nesměle mladý strážný.
Zas ten otravný feťák, pomyslel si Bernati. Pokynul hlavou, aby Rodrig mohl vejít.
"D-d-dobrý den D-d-done!" Zakoktal Rodrig, tvář měl vrásčitou a seschlou, oči měl přivřené a bělmo nažloutlé, typický vedlejší účinek Jetu, nejrozšířenější drogy v Renu. "Mohl bych V-v-v-vás o něco pop-prosit?" Rodrig mluvil jakoby měl v puse střep, každé slovo nepřirozeně dlouho protahoval a vyslovoval ho s bolestí. Jak dlouho asi neměl svojí dávku, pomyslel si Don. "Potřeboval bych p-p-půjčit peníze nebo a-alespoň tr-rošku Jetu, jen maličko, opravdu m-m-málo. Brzy b-bbych Vám to splatil." Don Bernati muže neustále sledoval, bez jediného slova pokynul rukou svému strážnému. Jef chytil narkomana do kravaty a odtáhl ho z místnosti, Don jen slyšel křik a chrapot Rodriga, který právě dostával lekci.
Don seděl v houpacím křesle a opět sledoval kapky snažící se proniknout dovnitř. Zapálil si doutník, pravý kubánský, a vyfoukl oblak bílého dýmu. Byl nejbohatším mužem v celém Renu, možná v celém poválečném světě, vždyť kdo jiný má takovou síť informátorů a takovou armádu jako on! Don vstal a přešel blíž k oknu, rukou otřel srážející se páru a podíval se na ulici. V kaluži krve tam ležel Rodrig, nehýbal se. Že by ho zabili, pomyslel si Bernati.
Rodrig se pohnul, vzepřel se na rukou a plazil se pryč. Don se možná na chvíli i zastyděl, vždyť hlavně díky Jetu měl tolik peněz a takovou moc. Ne, nestyděl se, byl na sebe pyšný!

Byla tu znovu neděle a na Bernatiho čekala tradiční partie pokru s nejvlivnějšími hlavami všech rodin v New Renu. Don zmáčkl tlačítko na stole a ve dveřích se okamžitě objevil Jef. Bernati opět pokynul rukou a mladý strážný k němu přistoupil a pomohl mu vstát, ozval se skřípot a dvě mechanické nohy se narovnaly. Don měl ještě když byl malý menší nehodu, spadl z třicet metrů vysokého vodojemu. Dvě obrovské mechanické nohy se pomalu sunuly po točitém schodišti, s každým krokem bylo slyšet zavrzání nějakého z dřevěných stupňů. Bernati otevřel zdobené dřevěné dveře, v kruhové místnosti kolem kulatého stolu seděli již všichni známí. Rafael, Gorky, Santos i Sandra, jediná vážená žena v celém Renu.
Když Don vstoupil všichni, kromě starého Santose, se uznale uklonili. Bernati jim naučeným gestem lehce pokynul, že si mohou znovu sednout. Don mluvil jen minimálně, jeho filosofií bylo, že slova jsou pro slabochy, vše se dá vyjádřit gestikulací.
"Fulhaus!" Vykřikl Rafael a praštil kartami o stůl. Sáhl na stůl a shrábl hromadu zlatavých mincí. Don si prohrábl prořídlé, zpocené šedivé vlasy, vyfoukl obláček sněhově bílého kouře a vyložil na stůl své karty. Zbytek stolu zůstal jen užasle sedět, zase vyhrál.
"Je mi líto, ale já už dnes končím." Řekl Gorky a shrábl své peníze ze stolu. "Já taky." Přidal se Rafael. "Opět jste dokázal své neuvěřitelné schopnosti Done, bylo mi ctí s vámi hrát." Řekl Rafael a vstal ze židle.
V místnosti zbyli už jen Sandra, Santos, Don a pár bodyguardů stojících opodál. "Tak dáme ještě partičku?" Zeptal se Santos chraplavým hlasem. Bernati poprvé za večer promluvil, jeho hlas zněl arogantně a povýšeně. "Pane Santosi život není jen hra, pojďme si chvíli jen tak povídat." Sandra zdvihla pravé obočí, dělala to vždy když byla překvapená, vždyť Don si přece nikdy nechtěl jen tak povídat. Ale né, zase se budou hádat o Santosovu čtvrť, pomyslela si Sandra. "Pane Santosi co Vaše čtvrť, pořád se z ní snažíte udělat rádoby slušné místečko?" Zeptal se Don sarkasticky a zdvihl sklenici s lahodnou whisky ke rtům. "Nesnažím, lidé samotní se o to snaží. Já je pouze chráním před takovými, jako jste Vy!" Odvětil Santos nevzrušeně. Sandra začínala cítit sílící napětí, jestli se chtějí zabít, tak já u toho být nechci. "Je mi líto, ale bohužel už budu muset jít pánové. Done, pane Santosi, nashledanou v neděli." Řekla Sandra až příliš formálně.

Bernati stál opět u svého okna, pozoroval Santose, který právě vyšel z jeho domu. Starý muž, obstoupen pěticí bodyguardů, vrávoravě kráčel ke svému domu. Proč ho tu tak dlouho trpím? Proč ho nedám zabít? Proč si s ním vlastně lámu hlavu? Don zmáčkl tlačítko na stole. "Jefe, řekni Mikovi ať zajede do Reddingu pro Huta!"

"Pane, Hut je tady." Oznámil Jef a zase rychle zmizel. Do místnosti vstoupil průměrně vysoký muž v dlouhém černém plášti, holou hlavu měl skrytou pod černým šátkem a jeho lehce nažloutlé oči skrývaly kulaté sluneční brýle. Pověst tohoto muže znal snad každý, nejlepší a nejdražší nájemný vrah na světě, nebyl člověk, mutant či zvíře, které by Hut nedokázal zabít, alespoň to se o něm říkalo. "Takže pane Hute měl bych pro vás práci. Jméno Santos Terequel říká Vám to něco?" Zeptal se Don lehce konverzačním tónem, přesto z jeho hlasu byla cítit všudypřítomná arogance. "Ano říká, znám ho osobně!" Odvětil Hut lhostejně." "Za jeho zabití chci deset tisíc, nic víc a nic míň!" Dodal stejně lhostejným hlasem. "Domluveno." Odvětil sebejistě Don. Hut se otočil a bez jakéhokoliv dalšího slova odešel.
Za peníze může člověk všechno, pomyslel si Don a spokojeně se opřel ve svém křesle.

Lítost, vztek, strach to všechno se smísilo v jeden nepopsatelný pocit úzkosti, který Dona probudil. Zpocený a s přerývavým dechem se posadil na posteli, sen jen sen. Vyprahlé hrdlo sevřené strachem žádalo vodu, Don se natáhl pro sklenici vedle postele, jeho rozklepané ruce ji však shodily na zem. Zatraceně, zamumlal si pro sebe. Sáhl na zvonek a zazvonil, nic. Znovu zazvonil a znovu nic. "Co se to sakra děje!" Řekl nahlas a chtěl se postavit, dvě mechanické nohy zaskřípaly. Tohle si Jef vypije, nechám ho pořádně zmlátit. Bernati se zastavil, přes hluk, který vydávaly jeho mechanické nohy, něco zaslechl. Otočil se k oknu. Krev, po celém okně byla rozmazána krev. Co, co to má znamenat, kde se tu vzala krev a kde jsou doprdele všechny stráže? Pomyslel si Don. Další zvuk, tentokrát za dveřmi. Bernati si dodal odvahy a prudce otevřel dveře, to co uviděl ho šokovalo. Na jeho mahagonových dveřích byl zavěšený Jef, z jeho hrudníku trčela půlmetrová katana. Krev byla všude kolem, teprve teď si Don všiml kaluže krve, ve které postávali jeho mechanické nohy, instinktivně o krok ustoupil. Jedna jeho mechanická noha uklouzla po krvi a Bernati sebou bezmocně praštil na zem. Najednou se do jeho mysli přikradl dlouho nepocítěný strach, strach, který zažívá každý člověk, strach ze smrti! Od svých sedmnácti byl vážený a obávaný, od doby kdy ovládl gang Démonů, už jen stoupal a nikdo se mu nedokázal postavit, teď byl však bezmocný, někdo se dokázal dostat přes jeho armádu stráží. Ve svém strachu se pomalu plazil ke stolku, ve kterém měl schovanou pistoli. Nemohl vstát, bez cizí pomoci nebo alespoň bez nějaké opory nemohl přimět své mechanické nohy, aby se postavily. Konečně, šáhl do zásuvky, kde by měl být jeho nablýskaný Desert Eagle, nic. Šuplík zel prázdnotou. "Hledáš snad něco?" Uslyšel Don povědomý hlas, rychle se otočil. Ve stínu dveří stála silueta v plášti. "Hut!" Téměř vykřikl Don. "Správně Done, jsem to já!" Řekl Hut, pokoušejíc se napodobit onen arogantní hlas, kterým Bernati vždy mluvil. "Ale, já, já přece jsem ti zaplatil? Co tu chceš?" Mumlal k smrti vyděšený Bernati. "Jdu tě zabít!" Odvětil suše Hut a namířil vyleštěný Desert Eagle na jeho hlavu. "Dám ti kolik chceš!" Řval Don a hlas se mu zlomil v pubertální skřehot. "Víte Done tohle byla vyšší cena, cena přátelství!" Výstřel se rozezněl do chladné noci.