Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Benny - Vzpomínky "Pane,kupte…", zasyčel na Teda nepříjemně páchnoucí somrák. "Vypadni!" Ted ho rozčileně odstrčil a uháněl dál. Kletby od žebráka se nesly za ním, ale to už mu bylo jedno. Byl takhle vynervovaný už od rána. Byl zmatený, protože nevěděl, co celý předchozí den dělal. Věděl, co dělal předevčírem, ale bylo mu jasné, že v jeho paměti je velká, přesně jeden den trvající mezera. Na Hub se snášelo šero a on spěchal do svého domu. Spíš jen do zříceniny, kde s dalšími několika neznámými lidmi bydlel. Nebylo radno se potloukat v noci po městě. Moc nájezdníků byla den ode dne větší a v noci vyděšení strážní stříleli po každém podezřele vypadajícím člověku. I ve dne si každý dával pozor a to, do koho na ulici vrazí. Ponurost města ještě dokreslovaly všudypřítomné mrtvoly, které tu zbyly od čtvrtka, kdy parta nájezdníků vzala útokem Lorenzovu banku. Policajti se zabarikádovali na stanici a nevystrčili nos. Nájezdníci by to asi ustáli, kdyby chlapi od Crimson Caravan nevzali spravedlnost do vlastních rukou. Mrtvoly nikdo neuklízel. Každý se staral jen o vlastní bezpečnost. Ted uslyšel kroky, takové ty šoupavé, které nikdy neříkaly nic dobrého. Naštěstí už byl u baráku. zapadl dovnitř a složil se na špinavou deku. Usnul téměř okamžitě. Ted neznal své mládí. Objevili ho jako mladého kluka ležet uprostřed pouště. Nic si nepamatoval. Byl na pokraji smrti, ale když ho chtěli naložit na vůz, kousal a rval se. Dali ho dětem katedrály na uzdravení. Fyzicky ho dali do pořádku, ale psychicky… Byl pořád nedůvěřivý, neměl rád některé lidi, zvlášť poutníky a drsňáky z pustiny. Sám nevěděl proč. Od dětí katedrály brzo utekl. Snad se bál toho, že by jim musel být vděčný. Dlouho se živil jako nádeník, to bylo tenkrát, když Hub prosperoval a opravovaly se staré budovy. Teď, když je mu kolem dvaceti, žije z ruky do huby. Může být rád, že v téhle nebezpečné době vůbec přežil. I tak, měl dost známých. Bylo to asi tím, že se nikdy moc neptal a radši vzal za práci a pomohl. Ale v duši měl pořád divný pocit. Podvědomou nenávist a strach… "Chlape, sakra dělej… Vstaň!!!", budil Teda jeden z jeho spolunocležníků. "Jdi do hajzlu… Nech mě vyspat, sakra!!" "Neblbni, slyšíš? Ulice je plná policajtů. Hledaj někoho, a popis sedí přímo na tebe!!!", nedal se odbýt spolunocležník. "Do kurev… Musím se spakovat.", šeptal Ted a o překot si balil svoje věci. "Jo a… Dík za upozornění kámo.", řekl Ted, poplácal chlápka po rameni. Pak vyklouzl dírou ve zdi ven dozadu za barák. Z ulice bylo slyšet hovor městských strážců. "No tak dělejte, prohledejte ten barák. Prej tu bydlel!" křičel někdo. V zápětí do zříceniny vtrhli ozbrojenci a museli si vyslechnout nadávky od vzbuzených spáčů. Ted radši moc neotálel. Prokličkoval troskami ulic a zapadl do jednoho z mnoha domů, který nikdo neobýval. Opět ho začala bolet hlava. Radši se zabalil do svých hadrů, pod hlavu si dal svůj poloprázdný bágl a navzdory pocitu nebezpečí usnul. "Hele šerife, koho to vlastně hledáme?", ptal se jeden z jeho asistentů. "Hovno…" odplivl si šerif. "Co vlastně udělal?" "Zabil farmáře Derika.", řekl otráveně šerif. "Toho podivína?", podivil se asistent. "Jo, přesně toho." "A proč?" "Jak to mám doprdele vědět?! Jeden náhodnej poutník viděl toho chlapa, jak utíká z jeho farmy." "Proč nám jde zrovna o jednoho vraha? Co je nám po tom, že někdo ho ubodal nožem? Fůru vražd jsme přece nechali na pokoji." "Protože Derik aspoň platil městu daně." Něco o farmáři Derikovi. Podivín. Měl farmu pár kilometrů za městem. Jeho pole ležela ladem. Brahmíny neměl. Ale prachy měl vždycky. Nikdo nevěděl, jak vydělává, ale platil městu daně, tak se o něj moc nestarali. Hodně lidí mu závidělo. Nějakým zázrakem se mu dařilo, že na jeho farmičku ani jednou nezaútočili nájezdníci. Inu, někdo má štěstí. A teď je po smrti. Tak tak… Smrt si nevybírá. Ted se probudil a hned mu bylo jasné, že ho ještě půl dne bude bolet břicho. Hlaveň svojí stařičké M4A1 měl zapíchlou v břiše a až teď si všiml, že byla celou noc odjištěná. Z ulehčením sebou švihl zpátky na zem a vydechl. Zaprvé proto, že vůbec přežil noc, a za druhé proto, že hrozný sen, který se mu zdál, už skončil. Celou noc se mu zdálo, že sleduje pustinou skupinku nájezdníků, ale nemůže je zabít, aniž sám věděl proč. Zase ho tak bolela hlava… Z přemýšlení ho vytrhl drsný hlas. "Vstaň, tvoje cesta skončila. Hledá tě půl města a já budu ten, kdo tě dokope k šerifovi." Arogantní chlapík v železné zbroji na něj mířil samopalem a hnusně se na něj usmíval. Ted se pootočil a snažil se, aby to vypadalo, že se natahuje pro batoh. Najednou však zpod něj vytasil svoji pušku a namířil překvapenému policajtovi přímo na obličej. Snažil se stisknout spoušť, ale nešlo to. S hrůzou si uvědomil, že zbraň ráno radši zajistil. "Ty hajzle!!!", zařval napůl posměšně policista a silně nakopl Teda do hrudi. Ted se sesul na zem. Uvědomil si, že policajt udělal chybu. Skopl Teda přímo na jeho zbraň. Ted v rychlosti odjistil a pudově vystřelil dozadu, kde tušil strážného. Zvuk nábojů drtících kosti jej ujistil, že mířil dobře. Všiml si, že strážný má na ruce připoutanou schránku se stimpaky. Nechtěl samotnou schránku poškodit a tak jen chtěl rozřezat řemen. Vytáhl nůž a podivil se. Byl celý špinavý a nebylo pochyb, že od zaschlé krve. Spadl na zem, protože ho šíleně zabolelo v hlavě. Vyjevilo se mu, jak ten nůž zabodává přímo do břicha nějakému starému muži. Kdyby byl Ted znal Derika, zjistil by, že to kuchá právě jeho. Ted se zvedl a jako šílený začal utíkat z města. Nevěděl kam, jen dál od toho šíleného místa. Nevšiml si, že asi deset minut po něm za ním vyběhla, navzdory nebezpečí nájezdníků, silná skupina hubských policistů. Nevěděl jak dlouho běžel, ale doběhl až k nějaké zanedbané farmě. Vypadalo to, že je opuštěná. Vběhl dovnitř a ustrnul. Na stěně a podlaze krev. Další silná bolest v hlavě ho položila na kolena. A najednou to všechno viděl před sebou. Matku, otce, jak jdou pustinou a přepadává je tlupa banditů. A viděl, jak je sám velitel vraždí. Pak si najednou vybavil, co dělal ten předminulý den. Lovil nějaké zvíře, když tu zpozoroval skupinku nájezdníků. Sledoval je, přesně jako v tom snu. Ale s tím rozdílem, že je dosledoval až k cíli. Vešli na dvůr Derikovy farmy a Ted to viděl všechno jak na dlani z malé skalky. Nájezdníkům vyšel vstříc starý farmář, ale místo toho, aby od něj nájezdníci začali vybírat výpalné, tak se s ním začali objímat. Dlouho s ním vykládali, farmář jim nosil jídlo a smál se s nimi. Nájezdníci nechali farmáři nějaké věci, zase se objali a rozloučili se. Pak vyrazili dál. Celou tu dobu, kdy se tam tak veselili, přemýšlel Ted nad tím farmářem. Nemohl ho vyhnat z hlavy. A v jedné děsivé chvíli se mu dva obličeje spojili v jeden. Obličej toho farmáře a obličej nájezdníka, který kdysi zabil jeho rodiče. Ano, teď už si Ted dokonale vzpomínal, jak šílený vzteky přiběhl k té farmě. A jak zapíchl toho farmáře, přesně tak, jak se mu to před chvílí vybavilo, když vytáhl ten zkrvavený nůž. Ano, nebylo pochyb. Ted si vzpomněl na své rodiče i na ten ztracený předvčerejší den. Bylo to jako osvobození. Bolest hlavy přestala, i ten naštvaný pocit, který měl celý život, najednou zmizel. Ted ležel na zemi a byl spokojen. Pomstil svoji rodinu. A vybavovaly se mu další a další vzpomínky z dětství a snad poprvé v životě byl Ted úplně šťastný. "Vzdej se. Si obklíčenéj ty smrade!!!!" řval šerif vstříc farmě. Nic se nedělo. Ted dál ležel na podlaze a vychutnával si znovu své mládí. "Proč se vrátil zrovna sem??", mumlal si šerifův asistent. "Někde jsem četl, že pachatel se vrací na místo činu", zašeptal šerif. "Vy jste někdy něco četl šéfe?" "Jo, kdysi…" Policajti chvíli čekali a pak letěl do farmy první granát. Teda výbuch vytrhl ze vzpomínek. Optimisticky si pomyslel, že všechno vysvětlí, a život půjde dál. Vyšel ven. Všichni na něj mířili. Najednou zjistil, že má v rameni střepinu. Zalovil do kapsy pro stimpak. Neměl to dělat. Desítky střel jej odnesly o pár metrů dál. Když vrah šahá do kapsy, každej čichá zbraň… Šerif s asistentem došli k mrtvole. "Podívejte pane. Zabil starého farmáře a policistu a i teď jako by se smál…" "Bůhví, co byl vlastně doopravdy zač. Hoďte ho do pouště. No nic, nevíte co máme dnes v kantýně na oběd? Myslím, že… Farma znovu osiřela.