Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Jaff - Ze života hrdinů 1. Díl 1. Špionáž v základně Enklávy Čím jsme byli níž, tím hlasitěji se ozývalo řinčení strojů. Pomalu jsme procházeli chodbou, která se zdála být nekonečná. V naší energo-zbroji, lehké jako kus látky, jsme se cítili mnohem lépe než v kevlaru. Za námi se ozývaly kroky. Byli jsme velmi nejistí. Procházet v přestrojení nepřátelskou základnou. I Max byl nervózní. Tisknul k sobě svou Gaussovu pušku, připraven na nejhorší - prostřílet se z tohoto pekla zpět na povrch zemský, toliko zpustošený radioaktivitou a všelijakou havětí, lidi nevyjímaje. Při příchodu k centrálním dveřím výrobny se na nás stráž tázavě podívala. "Zavolejte na velitelství o pov…" než stačil doříct co chtěl, zachrastila mu vysílačka. "Pokud k vám přijde kontrola pusťte je dovnitř. Dva muži v energo-zbroji." "Rozumím" odpověděl strážný. Zasunul vysílačku zpět do pouzdra a hbitě se otočil k číselné klávesnici. Ozvalo se pár zapípnutí a dveře se lehce otevřely. Oba jsme dávali pozor aby nás hluk z výrobny "neomráčil". Avšak po otevření dveří se nic nezměnilo. Před námi se objevila tichá místnost s několika počítači. Pomalu jsme vkráčeli dovnitř a dveře se za námi potichu zavřeli. V místnosti bylo světla dost, ale nouzové osvětlení, které svítí zřejmě pořád, dávalo této místnosti pohodově-modrý nádech. Oba jsme se po místnosti pořádně rozhlédli jestli tu nikdo není. Vytáhnul jsem pip-boy a připojil na jeden z počítačů. Ovládání bylo snadné, asi aby je pochopily vyšší velitelé Enklávy. Začal jsem přesouvat plány k vetrbirdům nejvyšší možnou přenosovou rychlostí. "Pořádek v systému moc nemají" řekl jsem Maxovi. Pip-boy zobrazoval dokončení za půl hodiny. "Počítal sem tak 5-10 minut maximálně čtvrt hoďky, ale todle" Po zkopírování dat jsme zašli za velícím důstojníkem a seřvali ho že mají bordel v počítači. Podali jsme si ruce a vyžádali si vetrbird se slibem, že jim ho vrátíme. Nasedli jsme do kabiny a Max sedl k řízení. Brána základny se uzavřela a my jsme vzlétli k nebi zaplněného prachem. 2. Zpět na základně Ještě chvíli jsme poslouchali hlášení jednotek Enklávy, potom jsme rádio vypnuli a začali se hlasitě smát nad jejich bezpečnostním systémem, když jim přímo před nosem projde špion, ukradne plány k technicky zdatnému stroji, seřve je za všechny jejich nedostatky a chyby, oni je napraví a pak se dozví že žádná kontrola nepřišla a žádná ani nebyla vyslána aby něco kontrolovala v době, kdy bratrstvo zbrojí proti Enklávě. Toto je sice pravda, ale žádná ze stran se neodváží zaútočit jako první. Kdyby válka začala nikdo nedokáže určit která ze stran vyhraje a která padne do radioaktivního prachu a pude potravou gekonů, potkanů, radškorpionů a další havěti. Obě strany jsou na stejné úrovni, jak v technickém pokroku tak v síle zbraní a odvaze vojáků. Ideje jsou však pro každou ze stran rozdílné. Zatímco bratrstvo chce vytvořit společnost ve které nebude strach - a zatím se jim to dařilo aspoň na pár místech bezproblémově a obyvatelé (pozn.: nejenom lidé) se k nim jenom hrnuli - budou se umět postarat každý sám o sebe a v jednotném (pozn.: ne jednotě) celku budou jako jeden muž(pozn.: říká se to tak, tak tady nebudu vypisovat všechny (všechno)). Tak Enkláva chce vytvořit něco podobného, ale na základě hrubé síly a donucování. Vysoko postavení vůdci, jako byl teď už mrtvý Master velitel vůdce jednoty a pán všech supermutantů, by měli udílet své pokyny, rozkazy nezměnitelné a za neuposlechnutí by mělo přijít o hlavu mnoho lidí. Enkláva je velice mocná společnost, když víte co máte dělat. Bratrstvo chce skvělé věci za cenu nedosažitelnosti. I když… Enkláva používá hrubou sílu. Pokud by vyhrála má oproti bratrstvu mnohem lépe dosažitelnější cíle. Pak by ale svět padl pod krutovládu tyranů a "ostatní" co se nepřidají k Enklávě mohou začínat znovu, od začátku, pokud… Pokud nebudou již mrtví. Je mnoho překážek ke stvoření Nového světa, Enkláva, fanatické klany, zpustošená země a samozřejmě také radiací a virem FEV zdevastovaná zvířata, lidé, kteří nemají zájem o klidný život. Další hrozba jsou lidé jako byl Richard Grey, lidé bojující proti strašlivému zlu a nakonec… Nakonec se stanou alfou i omegou zla, dobyvateli, tyrany toužícími po větší moci, poli působnosti a po větší armádě k násilnému donucování, že jen jejich víra je správná. Je těžké rozhodnout, která ze stran má "lepší", větší ideály, naděje, nedosažitelná přání. Záleží pouze na tom, kde se narodíte, kde žijete a co jste prožili. Nad tímto jsem přemýšlel docela dlouho, napadlo mě co asi dělá Max. V tom jsem se probudil ze zamyšlení, ne-li spánku. Pohlédl jsem na Maxe. Jaké je jeho přesvědčení, jak on se staví k celé situaci? "Koukej" pronesl, už jsme byli dost daleko od základny, ale stále ještě dost daleko od naší základny. Něco se muselo objevit ale naše základna to nebyla. Trochu jsem se přizvedl a naklonil abych lépe viděl. V dálce jsem zahlédnul neidentifikovatelný objekt. Max zapnul rádio, ale nic neříkal, jen pomalu sestupoval níž. Když jsme se přiblížili poznal jsem to. Průzkumný džíp. "Nepošlem jim něco na pozdrav?" zeptal se Max. "Radši je necháme na pokoji. Jde jen o pár chlapů" Max prolétnul těsně nad džípem a v rádiu se ozvalo zapraskání. "Hej vy tam co děláte--- slyšíte… --- opakuji … --- žertíky VÁS př…ou" Vypnul jsem rádio a dál pokračoval v teď již skutečném spánku. Avšak spánek byl bezesný. Probral jsem se až ráno. Byl jsem po předchozím dnu pěkně vyčerpaný. Pod nosem mi voněla snídaně. GEKON. Každý den gekon, ale každý den voní jinak. Max umí gekona snad na tisíc způsobů. Dřív sloužil v Bratrstvu jako polní doktor, a tak musel umět i vařit. První gekoni nachytali radioaktivity, že jí mohli prodávat. Pozdější generace si však na radioaktivitu vyvinula imunitu. Takže gekoni již radioaktivní nejsou a už dál nemutují. Po vstříknutí viru FEV pod velmi silnou kůži, která ho také z velké části chrání radioaktivitou, se z nich stávají velmi inteligentní zabijáci. Dokáží se potom vyrovnat i páračům. Dojedli jsme, Max nastartoval vetrbird a pomalu jsme se vznesli. Max zapnul rádio, dostal jsem sluchátka a vyvolával základnu. Po chvíli mě to přestalo bavit tak jsem si dal pauzu. Rozebral a vyčistil jsem naše pušky od atomového prachu, kterého je na poušti až až. Začal jsem znovu vyvolávat základnu a už jsem pokládal mikrofon, reproduktor zapraskal ozvalo se šumění pípnutí a potom: "Tady základna BOS číslo 13 - identifikujte se:" "Tady Jaff, voják Bratrstva číslo Q13S spolu s poručíkem Maxem Q09M" Chvíli bylo ticho, pak rádio opět zapraskalo. "Nazdar Jaffe, všechno máte vlastně za sebou, už jen jak, spíše s čím se dopravujete" "Nazdárek Sophie, vykliďte menší plochu - přiletíme k vám s vetrbirdem" V rádiu se jenom ozýval smích a jeho postupné utichání. "Dobře že nám nevěříte…" ani mě nenechala doříct větu. "Vidíte, říkám že Jaff je vtipálek" "ale tu plochu stejně vykliďte" "Hoši vykliďte prostor před hlavní budovou. Asi vezou něco většího" "Uvidíš jak jim spadne úsměv až jim proletíme nad hlavou" ubezpečoval mě Max. "To radši vynecháme" a zarazil jsem Maxe v jeho počínání, vetrbird zpomalil "co když si budou myslet, že nás vojáci Enklávy zajali a teď nás využívají. Jo Maxi, myslet se musí na všechno." Max počkal až se nahrne pár zvědavců a sklopil zbraně. Zapnul přistávací reflektory a pomalu se přibližoval k branám základny BOSu. Kruh potřebný k přistání obklopili ozbrojenci s bozary, miniguny a na střeše hlavní budovy jsem zahlédnul chlápka s bazukou. Přistáli jsme, pomalu otevřeli dveře a vyšli ven jako hrdinové. Ale než jsem stačil vstřebat všechny ty pocity vrhla se mi kolem krku Sophie a začala mě zuřivě líbat. 2. Cesta karavan Všichni z Bratrstva oslavovali náš příchod, ale my jsme byli tak unavení že nebyl čas na oslavu, maximálně večeře. Ne že by jsme byli až tak skromní. Nová doba si zaslouží nové hrdiny, nové činy. A něco tak velikého, jako jsme právě provedli, ještě nikdo nikdy nezkusil. Tak proč neoslavovat, ale ne dnes. Další den jsme se pořádně spařili a jako jediní jsme byli na začátku dne střízliví. Několik dní po oslavě jsme byli znovu pověřeni úkolem. Nebyl to úkol jako spíš povinnost. Okružní trasa Bratrstva a cesta kudy putují karavany se zbožím. Došli jsme za Michaelsem pro vůz. Když jsme tam přišli byla dílna prázdná. Zas tak prázdná nebyla. Několik hummerů, jeden tank, přepravní APC a nohy Michaelse. "Druhý hummer zleva" ozvalo se. Na nic jsme nečekali, poslali jsme Michaelovi pod auto nuka-kolu, nasedli do hummera a vyjeli branou základny do pouště. Pohodlíčko jako ve vetrbirdu to nebylo. Pouštní vítr nám zvedal prach před vozem čímž ztížil viditelnost. Někdy foukal tak silně, že Max musel nechat jet auto chvíli po větru nebo po boku. Hummer má celé těžiště vozidla co nejníž, aby vydržel náklon několika desítek stupňů. Vítr je ale silný. Jednou jsme se octli na střeše, na kola jsme ho dostali s pomocí větru celkem snadno. "Připrav se" upozornil mě Max a zpomalil. Před námi se začalo něco rýsovat. Skočil jsem dozadu připravil bazuku a náboje vedle sebe a uchopil kulomet přivařený na karoserii vozu. "Můžem" řekl jsem Maxovi a ten pevně sešlápl pedál až k podlaze. Semnou to škublo, cukl jsem kulometem, omylem stiskl spoušť a vypálil několik ran do vzduchu. Zaostřil jsem pohled na "něco" před námi. NIC. "To bude karavana" zakřičel jsem na Maxe, ale nepřeřval jsem motory ani vítr. Usedl jsem zpět do sedadla a díval se dalekohledem do dáli na karavanu. Dřevěné vozy plné nákladu táhlo několik brahminů. Po chvíli jsme dorazili až ke karavaně, měli zrovna pauzu na oběd. Pozvali nás a tak jsme jejich pozvání přijali. Trochu nám vyprávěli o své nebezpečné cestě. "Když vás každou chvíli někdo napadá, tak musíte mít tolik jídla!" upozornil nás vůdce karavany. Řekli nám také, kde se nachází druhá karavana. "Je několik hodin cesty za náma. Měli by ste je zkontrolovat, my už jsme blízko bratrstva, ale oni jsou teprve chvilku na území Enklávy." Poděkovali jsme za oběd a vyrazili hledat druhou karavanu. Po několika hodinách jízdy se začalo zase něco objevovat. Karavana se zdála být v pořádku. Jakmile jsme se dostali o něco blíž spatřili jsme tři vozidla jednotek Enklávy. Pronásledovali karavanu už nějakou dobu. Háček byl v tom, že karavana neměla ani tušení, co za ní jede. Chtěli jsme se nepozorovaně dostat až ke karavaně, ale jaksi se nám to nepovedlo. Schovejte v poušti hummera. Jednotky Enklávy nás zahlédli a začali se nebezpečně rychle přibližovat ke karavaně. Skočil jsem do zadu a vytáhnul světlomet a dával vůdci karavany znamení. Nejprve nechápal, ale potom se ohlédl a než by vše vysvětlil bylo by pozdě. Skočil k zemi a začal střílet ze své MP5 aby upoutal pozornost celé karavany. Postupně všichni zalehli k zemi a pálili po hummrech. Max taky přidal na rychlosti a já s bazukou na rameni už hledal cíl. Vybral jsem nejposlednější auto a stiskl spoušť. Raketa neomylně zajela pod podvozek a buchla přímo pod autem. To vyletělo do vzduchu a hořící dopadlo na zem. Zbylé dvě auta projeli karavanou jako horkej nůž máslem. Několik lidí vyletělo do vzduchu, ale auta se řítili přímo na nás. Někdo z karavany vyhodil několik granátů po vozidlech i pod ně. Teď už zbýval jen poslední džíp. Na nabíjení raketometu nebyl čas, chytil jsem kulomet a poslal na džíp pár dávek. Ty ale jenom polechtali jeho pancéřování. Rychle jsem zvednul upravenou gaussovu pušku jako snajprovku, chytil Maxe za rameno a zařval mu do ucha "VPRAVÓÓÓ" a vyskočil jsem z vozu, skutálel se na zem a rychle zamířil na džíp, přímo do hledí řidiče. Max prudce trhnul volantem v pravo a vzdaloval se ode mě. Vypálil jsem dvě přesně mířené rány, ale sklo se nedalo prostřelit. Teď už byl džíp velmi nebezpečně u mě. Poslední šance, vystřelil jsem ještě jednou, ale tentokrát do kola, pneumatika se okamžitě roztrhla a strhla auto vlevo. To najelo na vystouplý kámen, vymrštilo se do vzduchu, udělalo pár kotrmelců a po dopadu na zem se zarylo střechou do prašné země. KONEC PRVNÍHO DÍLU Pro jakékoli připomínky k ještě nekončící povídce tu uvádím adresu adresu: ondra.rusman@seznam.cz