|
Jiří „Beleven“ Bejlovec - Nový řád
část první - Útok
„Ztratili jsem spojení!“ zařval technik zajišťující komunikaci s ropným vrtem Enklávy, „někdo odpálil autodestrukci. Už předtím bylo varování o roztavení jádra generátoru, ale vypadá to, že jsme o přišli o celou základnu,“ dodal s hlasem plným beznaděje.
Podporučík hlídající dveře chvíli něco mumlal do vysílačky, ale přes masku Energozbroje mu nebylo nic rozumět. Pak řekl: „Velitel je za chvilku tady, nikdo zatím neopouštějte místnost . Pokoušejte se znovu navázat kontakt s plošinou.“
Velitel Navarra byl drsný chlapík. Vždy stál za snem svým a snad všech tady, že země bude očištěna od těch hnusných mutantů, co si mají tu drzost říkat lidé, ačkoli nejsou. Lidský blahobyt opět nastane a bude nastolen mír a pořádek. Lidstvo bude zachráněno.
Elektrické dveře se s rámusem otevřely a velitel vešel do komunikačního centra.
„Může mi teda konečně někdo vysvětlit, co se to tu děje, z polovičatých hlášení a drbů se toho moc dozvědět nedá,“ rozehřměl se vcházejíc do místnosti.
„Zkoušeli jsme všechno - vysílací frekvence, kódování i satelitní vysílač je v pořádku. Prostě není spojení, poslední, co jsme dostali, byl záznam o poplachu a evakuaci, zdá se však, že žádný verbitid z plošiny nevzlétl,“ zanaříkal nervózně technik.
„Do prdele! Kurva, kurva, kurva!“ ulevil si velitel. Přes průduch obrovského brnění to znělo, jako by to snad ani neříkal člověk. „Musíme tam ihned vyslat záchrannou četu, aby zjistili, co se vlastně stalo“ dodal. Poplašné světlo rudě pulzovalo. „Řekněte Raulovi, aby ihned připravil verbitidy pro start. A když říkám ihned, myslím tím okamžitě, jinak z něj nadělám řešeto!“
Velitel odešel, ale poplach zněl dál. V bázi to vypadalo jak v rozhrnutém mraveništi. Skupinky vojáků běhali chodbami a všude se ozývalo komandování důstojníků. Lidé v kevlarových zbrojích nosili bedny s municí ze skladišť a výtahy se téměř nezastavovali. Na povrchu báze se dokončovalo poslední přečerpávání paliva do záložních nádrží verbitidů a piloti se chystali ke startu. A do toho všeho ta pulzující světla.
„Verbitid číslo jedna, start povolen“ ozvalo se v amplionu. To už jednička napěchovaná vojáky a municí až po okraj vzlétala. Do druhého verbitidu si sedl i velitel. Poslední vojáci nasedali už téměř za letu.
Konečně ruch alespoň částečně ustal. Raul se za stroji ještě chvíli díval. Dneska jsou skutečně krásně vidět hvězdy.
****
Stroj pod kódovým označením „Nixon“ nebo také „Jednička“, jak mu říkali na řídícím stanovišti, hučel po obloze. Uvnitř se tísnilo osm vojáků a pilot v řídící kabině. I přes těsnění byl hluk, který verbitid vydával obrovský. Ještě, že si mohu přes Energozbroj snížit hladinu zvuku na vstupu z okolí, pomyslel si vojín Michael Johanson. Byla noc a on seděl a strnule zíral z okna. Tam dole se občas zableskla vodní hladina. Vzpomněl si na celý ten večer. Všechno se tak pokazilo. Snookie je opravdu luxusní slečinka. A ten pitomec, co pracuje u hlavního počítače se celý roztřásl, když mu řekl, že ho zbije, jestli se na ní ještě někdy jenom podívá. Všichni vědci jsou stejní. Jenom talkový bojácní srabáci, stačí na ně trochu zařvat a jsou zticha.
Ach Snookie, muselo to tak rychle skončit, přemýšlel Johanson dál. Začal poplach a Michael musel zmizet z té sprchy. A pak ho potkalo velké neštěstí, tedy seržant Dornan. Nebýt té náhody…
Stejně je to jenom planý poplach. Zase nějaký vědec zakopl o kabel a vypojila se komunikace.
Druhý verbitid je zatím dohnal a teď letěli vedle sebe. Z vysílačky se všem ozývalo nejdříve chrčení a pak velitelův hlas. On mezitím nebyl moc velký rozdíl.
„Blížíme se k cíli, připravte se na záchrannou operaci. Radioaktivita rychle stoupá, takže se obávám nejhoršího,“ ozval se velitel všem.
Chvíli letěli bezchybným letem, pokud se to dá říct o něčem, co se permanentně třese a řve jak parní turbína. Pak nastalo šramocení u pilotů. Zřejmě nějaký rozkaz jen pro ně. Nixon začal zpomalovat, ale druhý verbitid – „Kennedy“ - letěl dále. Jednička zastavila úplně. Johanson vyděl z okénka, jak velitelův verbitid udělal kolečko kolem kouřícího oceánu ... skutečně ... je po ropné plošině... takže... někdo skutečně spustil autodestrukci.
Johanson mlčky sledoval vařící se vodu, stejně tak, jako jeho kolegové. Nikdo nepromluvil ani slovo. Až se z vysílačky ozval znovu velitel: „Podívejte Titanik, leťte za nim, dělejte hned, tak kurva leťte hned.“
Všichni věděli co je kódové označení Titanik. Jediná provozuschopná loď – tanker ze San Francisca. Na obzoru bylo skutečně cosi vidět. Verbitid se zachvěl, to jak se zvýšili otáčky motorů a trochu se naklonil na levou stranu. Stroj měl skutečně odpich. Kennedy si to už hnal k lodi a Nixon letěl pár metrů za ním.
„Připravte se ke střelbě, chci toho parchanta zlikvidovat, na můj povel palte po Titaniku,“ zařval reproduktor a v něm všichni poznali velitele, který plný nenávisti chtěl dostat tu loď za každou cenu. Vojín Johanson si pomyslel jestli velitel ví, co dělá. Na první pohled se mu zdál tanker taky jako velice snadný cíl, velitel chce pomstu, ale machr co zničil plošinu není asi žádné ořezávátko. Povinnost však převládala nad osobními předsudky, jak je to u Enklávy učili a tak začal nabíjet svojí vyleštěnou plazmovou pušku. Se speciální úpravou velice účinná a velice rychlá zbraň. Johanson na ní hodně vylepšení udělal sám, ačkoli upravovat vojenský materiál bylo zakázané. Zbraň však byla jeho a nikdo jiný ji nepoužíval, tak se nebál, že by na to někdo přišel. Přeci jenom, v boji jde o život a rychlejší dobíjení vám ho může zachránit. Vojín se připravil u střílny do palebné pozice.
****
Kennedy srovnal rychlost s tankerem a velitel namířil svůj laserový minigun na loď. Na něco, co je velké jak velryba, se míří docela dobře.
„Tak tohle si užiju,“ ucedil jen tak pro sebe mezi zuby.
****
Pilot Kennedyho čekal co se bude dít. Stáli téměř na místě, protože tanker plul velice pomalu. Na palubě lodi se zdál být klid. Čekalo se na Nixona, až je doletí.
Náhle se u tankeru otevřely dveře na kapitánském můstku. Vylezl odtamtud obrovský supermutant, a pět chlapíků v Energozbroji a zaujali bojové postavení.
****
„Pááááál!“ zařval velitel a hlavně miniganů se roztočili. Plasma a laser začal létat ranním vzduchem.
****
Pilot sledoval dění. On sám jen řídil. A udělal chybu. Největší chybu svého života. Zůstal s verbitidem viset na místě...
****
„Do prdele, zpátky, zpátky, rychle,“ začali řvát vojáci v kabině Nixona, který byl už téměř u tankeru. Loď měla pod palbou z Kennedyho minimální poškození, ale z verbitidu samotného byla už jen ohnivá koule, která teď padala přímo do moře.
Johanson viděl ze svého místa všechno. Ty zpropadený zrádci, vždyť mají zbroj Enklávy a pálí po nás. A pak ten zatracený supermutant vystřelil raketu, která sundala náš vertibird. A všichni v něm jsou mrtvý. Do prdele, do prdele, do prdele.
Nixon ale letěl dál. Přímo do jámy lvové. U tankeru začala řežba. Někdo z verbitidu trefil jednoho ze zrádců a Michael jasně viděl, jak se mu hlava utrhla i s helmicí od zbytku zbroje a ve sprše krve se kácí dolů.
Potom nepřátelé trefili pravý motor. Z poškození se vyvalil hutný černý dým a vrtule se téměř přestala točit.
„Jdeme dolů,“ ozval se z kabiny pilot a snažil se udělat úhybný manévr, při němž se začali vzdalovat od tankeru. Verbitid se třásl ještě více než obvykle.
„Budu se snažit dostat co nejvíce ke břehu, sundejte si zbroje a připravte záchranné čluny,“ řekl opět pilot přes reproduktor.
Všichni použili rychloodblokování Energozbroje, způsob, kterým se dá zbroj sundat během minuty, ale při němž se stane oblek bez servisního zásahu nepoužitelný.
Otevřely se dveře a všichni čekali, jestli doletí k pevnině, která už byla na dohled.
Nedoletěli.
****
Michael Johanson vlastně ani nevěděl, jak se do člunu dostal. Když se probral, svítilo slunce. Nad ním se usmíval desátník Green.
„Zachránil jsem ti zadek,“ nenechal si hned poznámku na vojína, „takže teď se seber a pojď pádlovat, ať jsme na břehu co nejrychleji.“
„Ano pane“ poslechl ještě stále dezorientovaný Johanson. Vstal a chytil pádlo. Začal se rozhlížet. Kousek od člunu, na kterém byl on a tři další vojáci plul člun druhý, kde byli tři muži. Pilot a Koulinski nikde.
„No jo, pilot to odnes a když jsme se trochu rozkoukali, zjistili jsme, že Koulinski se nám taky někde ztratil,“ poznamenal Green, jako by četl Johansonovi myšlenky, „asi šli pod vodu i s verbitidem. Tebe jsem musel vlastnoručně vytáhnout z vody, protože slečinka nám nějak omdlela“.
Ostatní vojáci se nad desátníkovou poznámkou pousmáli. Bylo zvláštní je vidět všechny beze zbroje jen ve vojenských kompletech. Většinu času byli v plné polní. A Johansonova vypiplaná plasmovka šla ke dnu samozřejmě také.
Jak pádlovali, břeh se blížil. Pobřeží bylo, jak jinak, jedna velká rozpálená pustina pokračující dál do pouště. Žádné známky osídlení nebyly zřetelné. Michalovy se zdálo, že slunce pálí čím dál víc. Doufal, že voda, ve které se nedobrovolně vykoupal nebyla moc kontaminovaná. Byl hrdý na to, že je člověk.
Přistály na písečné pláži. Desátník Green ihned přikázal rozbalit stany, které byly součástí vybavení záchranného člunu. „Nemůžeme cestovat za takovýchto podmínek, počkáme až slunce přestane tolik pálit, musíme se také pokusit lokalizovat naší polohu, aby jsme šli vůbec správným směrem. Snad bude fungovat záchranný navigační počítač,“ a s těmito slovy začali vojáci kmitat. Desátník vytáhl z jednoho z člunů poměrně malý navigační modul a připojil si ho na levou paži.
Za pár minut stany stály. Mužstvo zaujalo co nejlepší polohy ve stínu a snažily se nabrat co nejvíce sil.
Den běžel. A záložní vody bylo málo. Snad nejsou od báze daleko a nějak se zásobami a zmíněnou vodou, které byly pro všechny případy ve člunech, vystačí.
Na sklonku dne velitel řekl: „Za chvíli vyrazíme. Tak se zvedněte. Jsme necelých šedesát kilometrů od Navarra, takže když hejbnete svejma zadkama, tak to za noc zvládnem.“
„A co stany pane?“ ozval se jeden z vojínů. „Ty máme nějak zabalit?“ ukázal na dva stany z lehkého materiálu, které nebyly rozhodně vyvinuty pro permanentější používání.
„Řekl jsem, že to dáme za noc, tak to dáme za noc, nechte je tady,“ odvětil desátník stylem: to to není tomu bažantovy jasné nebo co.
Za pár minut bylo družstvo připravené.
„Běžte, já vás doženu“ křikl na připravené vojáky Green a oni s hlasitým „Ano pane“ vyrazily rychlou chůzí od jejich nynějšího tábořiště.
Johanson se ohlédl. Desátník zapaloval stany. Klasická taktika spálené země. Nesmí zůstat nic použitelného, co by nepřátele, zde myšlení všichni mutanti, mohli získat. Green je skutečně za chvíli dohnal.
****
Začalo svítat. A Navarro již bylo na dohled. Stoupal z něho dým.
****
„Zastavte“ přikázal desátník u benzínové pumpy. Vypadala opuštěně. Měla tak vypadat i obvykle. Rezavý náklaďák, rozmlácené stojany na benzín a omlácená budova. Ale Chris, uvítací výbor nechtěných příchozích, nikde. Když byli takhle blízko základny, už věděly jistě, že tmavý kouř stoupá z ní. Skrze lesík, který odděloval základnu s pumpou, nebylo přímo na ní vidět, ale kde je zdroj dýmu bylo každému jasné.
„Tohle nevypadá dobře,“ prohlásil desátník Green a jeho slova potvrdily výstřely znějící odněkud z prostoru za stromy. „Feris a Johanson – prohledejte to tady a zkuste najít Chrise, jestli tu je,“ dodal.
„Ano, pane,“ odpověděli Johanson a jeho kolega téměř automaticky.
Dům nebyl zamčený a zapáchalo to v něm. Uvnitř bylo přítmí. Johanson se cítil bez energozbroje jak nahý. Neměl na sobě vlastně žádné brnění, útok by pro něj nemusel dopadnout dobře. Doufal, že se nic nestane.
Feris zabral za kliku od druhé místnosti. Byla zablokovaná.
„Nechte mě žít, neubližujte mi, prosím...“ ozvalo se zpoza dveří.
Oba vojáci poznali Chrise.
„Hned otevři ty kryso!“ vykřikl Feris a začal zuřivě lomcovat dveřmi.
„Slibte, že mi neublížíte..“ úpěnlivě prosil Chris.
„Dělej smrade nebo ty dveře vytrhnu z pantů!“ zuřil vznětlivý Feris.
To už do domu vběhle desátník se dvěma dalšími vojáky a se slovy: „Co se tu sakra děje?“
„Chris se zavřel uvnitř a odmítá otevřít. Má zablokované dveře a prosí, aby jsme mu neubližovali,“ odvětil Johanson a jako důkaz se ozvala další dávka proseb z vedlejší místnosti.
„Dobře Chrisi, tady je desátník Green, otevři a nic se ti nestane, ale udělej to hned,“ snažil se desátník nepříliš přesvědčivým uklidňujícím tónem.
Chvíli se nic nedělo, potom byl slyšet zvuk odsouvajícího nábytku a pak se otevřely pomalu dveře. Stál tam Chris v potrhané róbě a pokud to v té tmě Johanson dobře viděl, tak byl na pokraji zhroucení. Desátník ho posadil na židli a začal se vyptávat.
„Uklidni se a řekni nám co se děje, ano?“ pustil se rovnou k jádru věci.
„Nezabijete mě potom, že ne,“ zkusil to Chris. Když nikdo nic neříkal, pokračoval. „Můžu vám říct jen co jsem slyšel ve vysílačce. Potom co jste odletěli a my ztratily spojení s verbitidy, seržant Dornan prohlásil velitele za mrtvého a sám se ustanovil jako nový. To se nelíbilo skupince vojáků vpředu s poručíkem Venomem a tak začala mezi nimi roztržka, která se stupňovala až na krvavou bitvu. Nevím jestli jsou tam ještě nějaké skupiny, ale seržant obsadil zbrojní sklad a má tak veškeré zdroje. Víc fakt nevim,“ pozastavil se Chris. „Akorát už jednou byli tady, v mém domě, a hledali mě, schoval jsem se jim ve skříni. Říkali něco o tom, že odpálí únikovou chodbu podzemím, jejíž vchod je v mém baráku. Já už to opravdu nezvládám,“ zoufal si Chris, „pryč nemůžu, v poušti bych nepřežil a tady mám taky strach...“ S tím si zabořil tvář do dlaní a začal vzlykat.
„Musíme se tam nějak dostat,“ promluvil po chvilce ticha desátník.
Všem bylo však jasné, že krvavá bitva o Navarro pro ně brzy začne.
Konec první části
ZPĚT NA POVÍDKY
|
