Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Ramon Dexter - Long trip Západ slunce nad pustinami je prostě nádherný. Sedím tady opřený o kmen stromu a sleduji, jak se barvy přelévají ze zlatavé do krvavě rudé a okrově hnědé. Daleko nad obzorem visí tenké pavučiny mraků, které slunce zbarvuje do červena takže vypadají jako krvavé šmouhy. Narodil jsem se před asi pětatřiceti lety ve městě zvaném Peltersville. Měl jsem radostné dětství, ale tak už to bývá. Matka kdysi žila v NCR, ale utekla z města. Nechtěla žít v místní 'svobodě'. Sebrala si pár věcí a vyrazila na jih, do míst, kde kdysi bývalo nové Mexiko. Zatraceně tvrdý a nehostinný kraj. Nevím, jestli to způsobila radiace nebo evoluce nebo prozřetelnost, ale z dosud suchých pánví se stala údolí překypující životem. Vždycky jsem byl tak trochu odlišný. Jako dítě jsem si s ostatními moc nehrál, radši jsem se toulal po okolí a poznával místo, kde jsme vyrůstal. Moje matka mě naučila všemu, co budu v dospělosti potřebovat. Tou dobou jsme měli vlastní farmu. Stála na naprosté pláni, dvacet mil okolo nebyl jediný kopec. A všechno pokryté zelení. Náš dům stál ve stínu olivovníků a měl malou verandu, na která matka vždycky vpodvečer sedala a kouřila svojí dýmku. Když mi bylo osmnáct, matka si našla přítele a počali spolu dítě. Mort mě bral jako svého syna, ale já se přestal doma cítit dobře. Jednoho večera jsem si sbalil batoh; spacák, celta pod a ešus na vaření jídla. Puška a krabička nábojů, lovecký nůž a oblíbená kniha, Dharmoví Tuláci. Trochu jídla. Odešel jsem bez rozloučení, jenom na stole jsem nechal krátký vzkaz. Věděl jsem, že se matka trápit nebude a pochopí to. Když slunce vycházelo nad vzdáleným pohořím, byl jsem už mnoho mil od domova. Zamířil jsem na sever, do hloubi středozápadu bývalých Spojených Států. Přivítala mě tam nehostinná krajina totálně nepřátelská veškerému životu. Cestoval jsem mnoho dní a skoro jsem zemřel žízní, než jsem prošel nejnebezpečnějšími části velkých pustin. Ohrožovala mě tornáda, míli v průměru, která se proháněla po krajině, zanechávajíce za sebou oblaka prachu a mělké rýhy ve vyschlé půdě. Viděl jsem tam radiační kapsy, místa, ze kterých v noci vycházela mdlá zelená záře, jako neony v mlhavé noci. A viděl jsem pole smrti, kde ležely tisíce koster zvířat, která sem přišla zemřít. Pak už přišla jenom normální pustina. Nekonečné míle žlutohnědého písku se táhnou od obzoru k obzoru, výhled je jenom občas přerušován keřem nebo trsem trávy nebo uschlým stromem nebo vrakem automobilu. Musel jsem touhle savanou procházet mnoho dní a hrozila mi smrt hlady, kdybych nenarazil na stádo divokých psů. Byli vyhublí a vypadali nemocně a asi i byli, jenže já je zabil a v polosyrovém stavu jsem je zhltal, protože jsem šílel při pohledu na maso, ze kterého odkapávala mastnota. První město, na které jsem narazil, bylo Quartersville. Malá lovecká osada, postavená z růžně sestavených chatek a srubů, a nad tím celým se vznáší mastný oblak kouře z kamen a dílny. Místní se na mě ze začátku dívali divně, přišla jim podivná moje tmavá kůže a netradičně taky vypadalo moje oblečení, tkané kalhoty, sandály, bílé tričko, pončo a dredy. Obyvatelé Quartersville byli většinou lovci geckonů, ale našla se i vyjímka, jakou byli Tony a Tlustej Frank, mechanik a obchodník. Všichni, kdo ty žili, znali pustiny, protože byli jejich domovem a zároveň jedinou obživou. Pár jich vždycky na několik dní odešlo, aby se vzápětí vrátili, obtěžkáni kůžemi a kusy masa, které pak usušili na slunci a prodali. Já se taky snažil lovit, ale hned můj první geckon mi byl skoro osudný. Plížil jsem se mu za zády a chtěl jsem ho překvapit, ale omylem jsem šlápnul na uschlou větvičku. Když zapraštěla, dokonale jsem ztuhnul, nevěda, co dělat dál. Ještěr se otočil a prohlížel si mě, v očích se mu zračila krutost a hlad. Začal jsem couvat a on pootevřel tlamu, z níž mu odkapávaly sliny v dlouhých žlutých chuchvalcích. Vyrazil jako první. Jeho pařát minul mojí hruď jenom o pár milimetrů. I tak mi potrhal pončo a tričko. Pořád ho nosím. Další šanci jsem mu nedal. Provedl jsem výpad nožem a zabodl mu čepel hluboko do krku. Ještěr vydal bublavý výkřik, padl na zem a chvíli sebou škubal. Vytáhnul jsem nůž a otřel ho o něj. Jeho špinavě rudá krev vytékala na zem a mísila se s prachem a špínou. Z několika děr vylezli malí brouci, lačnící po vlhkosti a mase. Za mojí první kůži mi nenabídli moc. Nevěděl jsem, jak jí vyčinit a správně vyčistit, ale i to jsem se zakrátko naučil. Stal se ze mě jeden z lepších lovců a všichni ve městě mě znali a uznávali. Konečně jsem našel místo, kam jsem patřil. Moje práce mě bavila a uživil jsem se, ale po nějaké době jsem měl zase to puzení sebrat se a jít dál. Objevovat neznámé kraje a lidi. Jednou za čas do města přijela karavana, přivážejíce plno zboží z okolních měst. Sušené maso, kožené oblečení, látky a koření a brahmíny. Zbraně, primitivní, jako nože, kopí a sekery a moderní zbraně, pušky, pistole a samopaly. Jednou, když přijeli, jsem si sbalil pár věcí a vydal se na cestu s nimi. Za sebou jsem zanechal jenom ustlanou postel a prázdnou skříňku. Moc věcí jsem neměl. Nůž, oblečení, pistole, láhev na vodu a trochu jídla. Byl jsem ještě naivní mladíček. Cestování s karavanou se mi zalíbilo. Procházeli jsme od města k městu a měnili zboží. Stal jsem se jedním z nich, strážců, cestovatelů, obchodníků. Začal jsem chápat pravidla obchodu, jak levně nakoupit a draze prodat, jak usmlouvat co nejlepší cenu ve prospěch obou, nebo jenom můj prospěch. Začal jsem mít peníze a nevěděl jsem, co s nimi. Pořídil jsem si kvalitní vybavení a plno zbytečností, ale pořád mi hodně zbývalo. Začal jsem pít. Ze začátku z nudy, pak už jenom abych si udržel opici na zádech. Skutečně mě to bavilo. Stala se ze mě troska. Byl jsem pohublý, na obličeji několikadenní strniště a kruhy pod očima. Vypadal jsem jako poslední opilec, jaké můžete vidět v nejhorších putykách v pustinách. Šéf karavany mi naznačil, že už se k nim nehodím. Odešel jsem a svůj žal dál utápěl v alkoholu. Přišel jsem skoro o všechno, když jsem to zastavil za flašku chlastu. Na ničem už mi nezáleželo, jenom na tom, kde se napít. A opít. Skončil jsem na ulici a bez peněz. Byl jsem na dně. Pomoc se našla záhy. Odešel jsem do pustiny a chtěl jsem tam umřít, protože jsem zase nikam nepatřil a neměl jsem nic a nikoho jsem nezajímal. Šel jsem do velkých pustin, tam kde jsem na začátku skoro přišel o život. Opřel jsem se tam o vrak automobilu, smířený se životem a smrtí. Pak mě našli a zachránili. Několik postav zahalených v pláštích, na hlavách podivné masky. Wastelanders. Nejasná legenda o společenství pouštích lidí, vyspělejších než Bratrstvo Oceli. Zachránili mě a ujali se mě. Od té doby jsem se už alkoholu nedotknul. Wastelanders mi pomohli od závislosti a naučili mě, proč znova žít. Stal jsem se rastafariánským misionářem. Dostal jsem nové vybavení a úkol. Měl jsem začít pomáhat lidem v pustinách. Znovu jsem se vydal na východ, v naději, že najdu míň zkažená místa, než jaká jsem znal. Jako první jsem narazil na mrtvá města. Trosky velkoměst táhnoucí se do nekonečna, němí svědkové lidské marnivosti a neúcty před životem. Nejdříve jsem je obcházel, ale pak mi došlo, že tyhle trosky, tyhle pomníky věčnosti musí být plné různých technologií. Potřeboval jsem peníze. I když mě wastelanders vybavili, neměl jsem dostatek prostředků pro svoji činnost. Postavil jsem si tábor na okraji pole trosek a začal podnikat první výpravy mezi ruiny. Věděl jsem, že to bude nebezpečné. Hned moje první cesta mě málem stála život. Sice jsem měl geigerův počítač, ale nepoužíval jsem ho moc často. Jednou, když jsem vstoupil do nějakého krytu, se mi zamotala hlava a skoro jsem upadnul. Jaké bylo moje zděšení, když jsem na sebe namířil geigera. Přístroj klapal přímo ohlušujícím tempem a ručička na ukazateli byla v červených hodnotách. S vypětím sil jsem se doplazil do tábora a tam si vpíchnul antiradianty. Když jsem se po několika hodinách probral, byla mi špatně, ale geiger už nehlásil tak alarmující hodnoty. Zůstal jsem v úkrytu ještě několik dalších dní, než jsem zase vyrazil hledat. Postupně jsem z trosek města vynosil plno funkčních nebo polofunkčních věcí, které jsem prodal. Najednou jsem měl zase hodně peněz. Teď už jsem ale neudělal tu chybu a nezačal utápět peníze v alkoholu a hazardu. Vrátil jsem se k troskám města a začal s obnovou jedné okrajové části. Svýma rukama jsem si tam opravil dům a přizpůsobil ho pro žití. Chtěl jsem založit město. Pojmenoval jsem ho Freeport. Protože jsem měl pořád pár známých mezi obchodníky, nechal jsem si do Freeportu zaslat několik karavan. Přivezli tolik žádané věci jako jsou brahmíny a voda. A s karavanami začali přicházet první obyvatelé. Ze začátku si museli svoje domovy postavit sami, ale když už přicházeli další, my starousedlíci jsme jim s přestavbou domovů pomáhali. Freeport se pomalu začal rozrůstat, přitahujíce lidi z pustin. Brzy už bylo město tak velké, že na okrajové části začali útočit kmeny nájezdníků z pustin. Tihle mrchožrouti jsou příliš líní na to, aby sami něco vyrobili nebo vypěstovali, a tak to prostě ukradnou ostatním. Vydal jsem se zpátky k wastelanderům, aby mi poskytli pár vojáků k ochraně Freeportu. Byli překvapení mojí prací a rozhodli, že ve městě založí stálou vojenskou posádku. Se skupinou vojáků jsem se vrátil do Freeportu. Jaké bylo moje překvapení, že moje místo zaujal samozvaný starosta. Po mém návratu do města mě nechal uvěznit a nebýt vojáků, byl bych visel. Vojáci mě dostali z vězení a dostali i starostu. Nechtěl jsem ho zabíjet, ne, to si nezasloužil. Nechal jsem ho vyhnat do pustiny, za zradu a podraz. Vojáci pomohli s opravami a stavebními pracemi na opevnění města. Brzy byl Freeport obehnaný ochrannou zdí, na které byly strážní věže. Měli jsme stálou vojenskou posádku, do které se hlásilo mnoho lidí, protože vojáci zaručovali sociální jistoty a minimálně čistou postel a dobré jídlo. Nájezdníci na nás ještě několikrát udeřili, ale když jsme opakovaně jejich útoky rozprášili, pochopili, že nemají šanci a v pokoji odtáhli pryč. Po pár letech jsem ale předal funkci starosty mému zástupci, zabalil si do svého starého batohu vybavení a bez rozloučení jsem odešel z města. Cítil jsem, že svůj dluh za pití jsem už splatil a táhlo mě to dál. Šel jsem až na východ a tam jsem našel rybářské přístavy a moře, nekonečnou špinavou vodní plochu, táhnoucí se k obzoru. Nalodil jsem se na loď, první, která vyplouvala na východ, do Evropy. Plavba byla hrozná. Ohrožovaly nás mohutné bouře a zmutované vodní příšery, jaké by si nezadaly s představami první mořeplavců, když s Kolumbem zdolávali Atlantik ve snaze dostat se do bájné Indie. Po třech týdnech plavby jsme přirazili na neznámých březích. Krajina tady vypadala jinak. Všechno bylo sice zničené a spálené, ale všechno vypadalo tak nějak beznadějně, jako by to už bylo mrtvé navždy. Opustil jsem námořníky a vydal se zkoumat starý kontinent. Nevím, co jsem měl přesně v plánu, šel jsem tam, kam mě nesly nohy. Provázel mě jenom vítr, který jako by skučel za ty tisíce nešťastníků, kteří v jediné vteřině zemřeli, když se člověk zbláznil a zničil planetu, na které teď žil. V Evropě bylo ještě míň lidí, než v Americe. Od mého přistání jsem nenarazil na živou duši, jen jsem v dálce zahládnul nejasné postavy, skryté v ranním oparu. Nikdy jsem ale s nikým místním nepřišel do osobního styku. Pomalu na mě začala doléhat samota, slyšel jsem ve větru kroky, nebo jsem si myslel, že za mnou někdo stojí, ale nikdo tam nebyl. Po několika týdnech pochodu jsem dorazil do míst, kde se podle starých map nacházela česká Republika. Malý státeček v srdci Evropy s tisíciletou historií. Tam jsem narazil na první osídlení. Tím byla skupina náboženských tech-fanatiků, kteří si říkali Nomádi. Po válce se uchýlili do vojenského valutu, kde se jich ujal AI počítač a využil je pro své cíle. Nomádi byli mírumilovní a pomáhali pocestným. Já jsem pro ně byl příjemným zpestřením v jejich každodenní rutině. Byl jsem první cizinec, na jakého narazili. Chtěli vědět o okolním světě, a zvláště o tom, co se děje za mořem. Mnoho večerů jsme proseděli u ohně a naslouchali svým příběhům. Nomádi mi dali cestovní zásoby a mapy a naučili mě základy místní řeči. Podle nich už jenom málo lidí tady mluví anglicky. Nerad jsem opouštěl svoje nové přátele, ale musel jsem jít dál. Na východ, přes Slovensko a dál, do nekonečných stepí Ruska a Číny. Cestou jsem narazil na mnoho útrap, jednou mě napadly podivná zmutovaná zvířata, jaká jsem nikdy předtím neviděl, pak se mě snažili naverbovat nějací pohůnci místního barbarského panovníka a jindy jsem málem spadl do propasti, když pode mnou povolil starý most. Cesta na druhou stranu kontinentu mi zabrala skoro rok. Namále jsem měl, když mě zastihla zima uprostřed stepí kdesi v hloubi Mongolska. Život mi zachránili místní kočovné kmeny, generace obyvatel, které se vrátily k tradičnímu způsobu života, když dopadly bomby. Darovali mi oblečení a chtěli za něj jenom slyšet příběhy, které jsem zažil. Zimu jsem přečkal ve společnosti těch milých lidí. Bydleli v chýších sešitých z kůží, ve středu každé hořel stále udržovaný oheň ze zvířecího trusu. Nevonělo to tam moc hezky, ale bylo tam teplo a světlo. Na rozdíl od amerických domorodců tihle nijak neodmítali techniku a tam se mezi nimi pohybovalo mnoho hi-tech věciček, jako navicompy, laserové pistole a medikity. Stále ale věřili svému šamanovi a před každým lovem se radili s duchy. Na jaře jsem od nich odešel. Dostal jsem mnoho darů a obvzláště jsem si vážil pytlíčku s medicínou, který mi dal starý šaman a nového jména. Dlouhé nohy mi říkali, protože jsem procestoval velkou část světa. Tahle část světa byla málo obydlená, ale nebyla nijak zdevastovaná. Dlouhé stepi pokryté žlutozelenou trávou skýtaly obživu stádům polodivokých koní a brahmín, které se tady pásly a dávaly život dalších generacím. Oceán na druhé straně je mnohem čistší, než co jsem viděl, když jsem vyplouval z Ameriky. Byl jsem na Čínské straně, když jsem se snažil domluvit s rybáři cestu zpátky domů. Nakonec jsem se s ním domluvil a my se vydali na dlouhou cestu přes Pacifik. Cesta trvala asi dva měsíce a pamatuji si z ní jenom krvavé západy slunce nad mořem a zimu, protože jsem pluli výrazně blízko severnímu pólu. Sice jsem jim říkal, aby pluli jižněji, ale oni nechtěli, cesta by trvala moc dlouho. Nakonec jsem stanul na západním pobřeží Amerického kontinentu. Věděl jsem, že cesta domů mi zabere jenom měsíc, ale to se asi budu muset plazit. Sbalil jsem si svoje věci a vyrazil jsem. Těšil jsem se na západy slunce nad pustinou.