Fallout |
Fallout 2 |
Fallout Tactics |
Fallout: New Vegas |
FOnline |
Společné |
Fallout projekty |
Příbuzné hry |
Hry naživo |
Soutěže |
Zábava |
Různé |
|
Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
Ramon Dexter - O marnosti
Sedím na posteli a zamřížovaným oknem na mě dopadají první paprsky ranního slunce. Sedím a přemýšlím. Přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybych žil jinak.
Narodil jsem se svým rodičům na farmě před dvaadvaceti lety. Mysleli si, že jim budu pomáhat s farmou, až zestárnou, ale mýlili se. Když u mě začala puberta, začal jsem cítit neklid. Život na farmě mě nudil. Pořád se jenom vrtat v zemi nebo uklízet hnůj po brahmínách. Když mi bylo šestnáct, zastavila se u nás karavana. Koupili od nás nějaké zásoby a vodu. Mě imponovali, dobrodruzi ošlehaní větrem, se zbraněmi v rukou. Proto jsem odešel.
Jedné noci jsem si sbalil batoh, vzal pušku a vydal se neznámo kam. Neznal jsem Pustiny. Skoro jsem zemřel žízní, když mi došla voda. Nevěděl jsem, kde vodu najít. Několik dní jsem bloumal pouští, pak jsem padnul do stínu uschlého kmene stromu a omdlel.
Snad až za hranicí smrti mě tady našla karavana. Dali mi vodu a jídlo a vzali mě s sebou. Tak jsem jezdil s nimi. Živil jsem se jako strážce karavany. Měl jsem dostatek peněz a čerpal jsem zkušenosti. Když mi bylo nějakých osmnáct, nechal jsem ježdění s karavanami a začal cestovat na vlastní pěst. Prácí u karavanní společnosti jsem si vydělal slušný majetek a tak jsem si mohl dovolit to nejlepší vybavení.
A taky drogy.
Nejdřív jsem začal chlastat. Alkohol mi zachutnal. A protože jsem měl peníze, chtěl jsem zkusit něco lepšího. A tvrdšího.
Opium.
Ze začátku to bylo skvělé. Ráno jsem si dal dýmku a půl dne jsem byl někde úplně jinde. Všichni se mi zdáli milí a přátelští. A dostavila se závislost. Když jsem si ráno nedal dýmku, dostavily se křeče. Nemohl jsem pozřít sousto, tak jsem měl žaludek stažený.
A protože jsem se tou dobou pohyboval v drogové společnosti, jednou se ke mně dostal Jet. Nejdřív jsem ho nechtěl, ale kamarádi mě hecovali. Jednou, když jsem byl na opiové tripu, mi kdosi strčil ampuli s Jetem do dlaně se slovy ‘dej si’.
A já to zkusil.
Nikdy jsem nic lepšího nezažil. Bylo to jako kdyby se moje mysl odpoutala od těla a dostala se do ráje. Druhý den jsem si už Jet sháněl sám. Neměl jsem dostatečně silnou vůli, abych si nesehnal další dávku. Zabředal jsem do závislosti. To neslo jednu nevýhodu. Docházely mi peníze.
Pak se objevil Carlos. Pracoval jsem pro něj. Nejdřív drobné krádeže. Platil mi tak, abych měl na jídlo a na Jet. Pak jsem povýšil. Vymáhal jsem od lidí peníze. Tou dobou jsem měl zase dostatek peněz, takže jsem mohl utrácet víc za Jet.
A protože jsem pracoval dobře, s postupem času mě Carlos zase povýšil. Teď jsem pro něj vraždil. Nejdřív to byly likvidace nepohodlných zákazníků. Neměl jsem výčitky, ty už dávno z mojí mysli vytěsnil Jet. Postupně jsem si ale uvědomoval, že to co dělám není správné.
Ale už nebylo cesty zpátky. A protože všechno ‘dobré’ musí jednou skončit, I já skončil. Jednoho dne jsem měl zlikvidovat místního obchodníka. Odmítl platit Cartlosovi ochranu.
Čekal jsem na něj v temné uličce. Každý večer se tudy vracel domů. Ale dneska se asi zdržel v obchodě. Prostě nepřicházel. Neměl jsem peníze a potřeboval jsem Jet. Taky jsem se bál Carlose.
Vydal jsem se obchodníka hledat. Našel jsem ho před obchodem. S někým se bavil. Ten muž měl na sobě ošoupaný modrý trikot se žlutou třináctkou na zádech.
Nenápadně jsem se přiblížil tak, že jsem stál obchodníkovi za zády. Dělal jsem, že si prohlížím nějaké zboží ve vedlejším obchodě. Pak jsem vytáhnul z bundy pistoli a střelil obchodníka do temene. Na zem dopadla krev a kusy lebky obalené mozkem. Ten druhý muž uskočil stranou. Nevšímal jsem si ho. Taky jsem si nevšímal místních zákonodárců, kteří po mě šli. Utíkal jsem po ulici a na zemi za mnou pleskaly kulky. Pak mě dostali.
Ranger mě srazil na zem a jedním chvatem mi svázal ruce za zády.
„Tak, a si v hajzlu, šmejde. Ani se nehni.“ Řekl a sebral mi pistoli a poslední dávku Jetu. Když jsem to viděl, zaskuhral jsem:
„Ne, prosím! Neberte mi to!“ On se jen zasmál a mrštil s ampulí někam do smetí. Slyšel jsem, jak se o něco rozbila a můj drahocenný Jet jen tak vyprchal do vzduchu.
Vzali mě a hodili mě do zaplivané cely. Za dva dny jsem měl soud. Najednou vyplavaly na povrch všechny moje zločiny. Byly mezi nimi i věci, které jsem neudělal, ale já jen seděl a poslouchal rozsudek.
Za opakované krádeže, vydírání a několikanásobnou vraždu odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek bude proveden pozítří za svítání.
Sedím v cele a sleduji slunce zamřížovaným oknem. Dovnitř vešel dozorce s tácem jídla. Steak a opečené brambory. Sklenice whisky. Láhev piva. Otevřená krabička cigaret a zapalovač.
Snědl jsem jídlo, vypil pití a zapálil si cigaretu. Dým procházející paprsky slunce tvořil roztodivné obrazce. Pak přišel kněz.
„Poklekni synu.“ Postavil se k nohám postele s biblí v ruce.
„Nepotřebuju vás, otče.“ Opřel jsem se o stěnu a potáhl z cigarety. Zavřel bibli a odešel ven z cely.
Pak pro mě přišli. Dva dozorci a důstojník. Dostal jsem pouta a vyvedli mě ven. Kráčeli jsem dlouhou chodbou, jejíž nátěr na stěnách byl poznamenaný léty neudržování a zubem času. Vyvedli mě ven na dvorek. U jedné stěny stála pětičlenná popravčí četa. K té protější mě postavili. Přistoupil ke mně důstojník a chtěl mi zavázat oči.
„Ne.“ Řekl jsem. On vyndal z kapsy krabičku cigaret. Jednu mi dal do úst a zapálil jí. Počkal, až dokouřím, pak se postavil k popravčí četě. Střelci natáhli pušky a zacílili na mojí hruď.
Pak vystřelili.
Říká se, že v okamžiku smrti člověku proběhne před očima celý život. Mě napadlo, co by se stalo, kdybych tenkrát před lety na farmě zůstal.
Svůj život jsem promarnil.
|
|
|