Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Prácička Hned jak Frank domluvil, jsem věděl, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Každá jeho prácička v sobě měla víc nebezpečí, než Frank přiznal. Upřímně, nic jednoduchého jsem nikdy nečekal a nahlas si nestěžoval, protože jsem dostával docela slušně zaplaceno. Peníze se hodili víc než dost a mě se zrovna místo smůly na paty lepilo štěstí – zatím. “Fajn, beru to,” řekl jsme Frankovi a podal mu ruku. “Já si to myslel,” odpověděl a na tváři vykouzlil úsměv radosti, který zdobila řídká řada tmavě žlutých zubů. Ostatně nebyl to jediný neduh, který tohoto muže charakterizoval. Jeho špinavé mastné a nečesané vlasy dávaly vědět, že to s hygienou opravdu nepřehání. Navíc pestrobarevná košile, z jejíž krásy přes silnou vrstvu špíny nebylo nic znát a kterou tak rád nosil, tomu rozhodně nepřidávala. Ostatní části oděvu na tom byly podobně, od roztrhaných bot až po zašlé děravé kalhoty. Fakt, že vypadá, jako kdyby by ho koně vláčeli několik kilometrů pustinou, si Frank moc dobře uvědomoval a nikdy ho to nějak výrazně netrápilo. Sám moc dobře věděl, že jeho způsob oblékání a styl života nepramení z nedostatku financí – těch měl jako obchodník dost. Vlastně byl rád, protože nebudil dojem pracháče, a tak se nemusel bát o svůj krk. Já jsem mu mohl dát jenom za pravdu, poněvadž nebylo lepšího způsobu, jak uhlídat svůj majetek, než se vydávat za žebráka. “Myslím, že vím dost, takže jdu. Dej mi tak týden. Do té doby bych to měl mít,” zavolal jsem na něj už ve dveřích. “Opatruj se,” zněl jeho pozdrav na rozloučenou. Sotva to dořekl, nasadil si malé úzké dobře udržované brýle a s vážným výrazem ve tváři se začetl do jakýchsi papírů vázaných v kožených deskách. Jakmile jsem vyšel z toho polorozpadlého spáleného domu, praštil mě do obličeje sluneční žár. Křečovitě jsme zavřel oči a po chvíli zase pomalu otevřel. Následné mrkání a slzení bylo důkazem toho, v jak tmavém obydlí Frank žije. Teprve teď jsem si všimnul zaprášených vysokých úzkých oken baráku, jež propouštěla jen minimum světla do jeho tmavých místnostních. I když o krásně prosluněný byt nebylo co stát. Pro dnešní slunce byly typické teploty okolo padesáti pěti stupňů, ve stínu jen o málo nižší. Pomalým krokem jsem se vydal na svou další zastávku, do Leryho obchodu, doplnit si zásoby a vybavení na cestu. Společně s Frankem to byli mí dva nejlepší přátelé, kterým jsem plně důvěřoval. Bral jsme je jako bratry, i když jsem to před nimi nedával nikdy najevo. Dlouhá léta jsem si zakládal na pověsti drsného chlapa. Byla to pro mě jedna ze stěžejních vlastností důležitá pro přežití, protože ačkoli násilí a smrt jsou často nevyhnutelné, volil jsem vždy radši jiný způsob vzájemné domluvy. Nikam jsem nespěchal. Na prácičku pro Franka jsem chtěl stejně vyrazit až za stmívání, a bylo teprve poledne. Z mých úvah nad důležitostí těchto mužů v mém životě mě vyrušil pohled na žebráka ležícího v hromadě smradlavých hadrů a madrací, z nichž se šířil silný zápach výkalů a moči. Kolem něho se válely střepy a prázdné láhve od alkoholu. Zastavil jsme se ne metr daleko od něho a chvíli přemýšlel, jestli vůbec dýchá. Dýchal. Z otevřených úst my vytékaly zvratky. Co mě na tomto odporném obraze upoutalo nejvíc, byla jakási úhledným písmem nadepsaná bílá obálka ležící v jeho ruce. Chvíli jsme dumal nad drzostí mého činu, který jsme se chystal udělat. V mé blízkosti stály jen dvě postarší šlapky bavící se o svých dnešních kšeftech. Pravděpodobně si mě ani nevšimly, protože po celou dobu mého pozorování ležící trosky o mě nezavadili ani pohledem – alespoň jsem si to myslel. Přistoupil jsem k bezvládnému tělu a rozhlížejíc kolem vzal obálku. Ihned jsem ji schoval do vnitřní náprsní kapsy mé kožené bundy a opět se dal do kroku. Svědomí mě hlodalo jen chvíli. Na nové myšlenky mě přivedl, v tuto dobu vypnutý, neonový nápis na zdi malé nízké budovy se zamřížovanými okny, z nichž se linula pomalá hudba čtyřicátých let – soudě dle mého odhadu. Byl to Leryho obchod. Jakmile jsem vstoupil dovnitř, rozkašlal jsem se. Hustý šedý cigaretový kouř se pomalu vznášel k nízkému stropu malé čtverocvé místnosti, pouze dva metry a půl vysoké a zase se odrážel a klesal. Po levé straně se nacházel pult s pokladnou. Na oprýskaných zdech pověšené různé střelné i chladné zbraně napovídaly, jaké zboží je tu k dostání. “Lery”, zavolal jsem v pauze mezi kašláním. “Pojď dál. Jsme tady vzadu,” ozval se hlas ze dveří za pultem. “Ahoj, kamaráde,” pozdravil jsem překvapeně při vstupu do zadní místnosti, protože jsem neočekával přítomnost dalších lidí. Ta byla o něco větší. Podél všech čtyř stěn byly rozestavěny staré děravé gauče. Na jednom z nich seděl i Lery se svou manželkou, kterou jednou rukou objímal a druhou držel tlustý doutník. Kromě jich dvou, tam bylo i dalších pět lidí, které jsem nikdy předtím neviděl. Nikdo z nich na můj příchod nijak nereagoval, což jsem dával za vinu jakési vodní dýmce putující od jednoho hosta ke druhému. “To jsou moji staří známí. Přijeli z Orwenu na návštěvu,” reagoval Lery na můj překvapený výraz. “Jasně,chápu,” odpověděl jsme mu už klidnějším hlasem a posadil se vedle muže oddávajícího se účinkům kolujícího opia. Myslím, že mě ani nezpozoroval. “Jdu od Franka. Potřebuje s něčím pomoct a já potřebuji pomoct od tebe, vždyť víš.” “Už zase? Nedávno jsi se vrátil. To ti to minule nestačilo?” “Tohle je jiný. Jednodušší. Bude to rychlovka. Věř mi!” “Jak chceš, kámo. Já jenom, že až se tu zase objevíš, s kulkou v břiše, tak bych tu taky nemusel bejt…” “Já to vím, Lery. Minule to byla jenom blbá náhoda. To přece víš?!” “A to, že jsi přežil byla taky blbá náhoda?” “Lery, já ty prachy potřebuju!” “No jak chceš, já jenom, že je načase najít si něco jinýho. Nemůžeš to takhle dělat pořád.” Následovalo chvilkové ticho, kdy jsem nebyl schopen podívat se mu do očí. Nechtěl jsem se s Lerym bavit na tohle téma, navíc když měl pravdu. “Už půjdu. Pomůžeš mi teda,” protnul jsem pauzu v rozhovoru a zároveň na Leryho víc přitlačil. Ke všemu z cigaretového a opiového kouře cirkulujícího po místnostech se mi točila hlava. Podle množství husté dávivé mlhy jsem usoudil, že tahle smetánka tady musí sedět pěkně dlouho dobu. “Pojď za mnou,” zněla Leryho stručná odpověď, která ukončila mé očekávání. Beze slova jsme přešli zpátky do místnosti se zbraněmi. Tak trochu jsem předem věděl, že mi Lery pomůže. Znali jsme se už od dětství a hodně jsme toho spolu prožili. Vyrůstali jsme jako sirotci na ulicích zde v Hoptownu. Co člověka nezabije, to ho posílí a nás situace, kdy jsme neměli co jíst ani pít, byli na pokraji smrti, váleli se na ulici v horečkách, sblížily natolik, že bychom jeden za druhého položili i život. Škoda toho, že se naše cesty v pozdějším věku rozdělily. Lery se chtěl vždycky někde usadit, zbohatnout a mít velkou rodinu, což se mu všechno zatím úspěšně dařilo. Jako obchodník se zbraněmi měl peněz víc než dost, obzvlášť v dnešní době, kdy zbraně hrají velkou roli ve výměně názorů, a manželku už taky měl. Mě osobně přišel tenhle styl života nudný, snad proto a pro mou zálibu v nebezpečí tíhnu víc do neznáma, chtěl jsem cestovat, objevovat a poznávat. S úsměvem na rtech jsem mu vždycky rád říkal, že potřebuje někoho, kdo mu to jeho zboží vyzkouší – zájemců bylo samozřejmě dost. “Tak co to bude,” zeptal se mě Lery a postavil se za prodejní pult. “Dva stimpacky, jeden radškorpioní protijed, pár nábojů do brokovnice a pár lahvocejch piv,” vyčetl jsem seznam věcí pro mé přežití a pozoroval Leryho, jak pokládá věci na stůl. “Všechno,” zeptal se. “Jo,” a začal jsem skládat věci do mého koženého batohu. Lery mezitím beze slova a s vážným výrazem ve tváři odešel zpět ke svým radovánkám. S hlasitým oddechnutím jsem odešel, aniž bych dal pozdrav na rozloučenou. Věděl jsem, že Leryho zasmušilost je známkou strachu o mě. Byl jsem za jeho chování rád. Fakt, že za můj nákup u něho nikdy nic nechtěl, mě hřál u srdce. Měl jsem ho rád. Hodil jsem si batoh na záda a vydal se směrem k vrakům aut za městem, k mému oblíbeném místu. Cestou jsem rozbalil onu bílou obálku, k níž jsem se dřív nedostal. Na krásně bílém papíře bylo úhledným ženským písmem napsáno: Pusinko, Doufám, že se tento dopis dostal až do tvých rukou a že jsi v pořádku. Muž, po kterém jsem ho posílala vypadal důvěřivě a slíbil mi, že ti ho sám dopraví. Byl přímo z Hoptownu. Mám se docela dobře, i když bez tebe to nikdy nebude perfektní. Bude to znít hrozně, ale té odporné práce je víc než dost. Každou chvíli je tu někdo jiný. Proboha, vždyť já ty lidi ani neznám, ani nevím, jak se jmenují. Moc mi chybíš. Jsem v New Renu, strašném městě. Připadá mi, jako by zde neexistovali žádní lidé, kterým by v žilách nekolovala nějaká droga či alkohol. Až na Mary. Je to žena mého věku, kterou postihl stejný osud jako mě. Je se mnou na pokoji a moc dobře si spolu rozumíme. Přivezli ji sem z Orwenu. Pravděpodobně ani nevíš, kde to je. Je to velké město ležící daleko na západě od Hoptownu. Ve chvílích volna si se slzami v očích povídáme o starých časech, o nás dvou a o tom, jestli tě vůbec ještě někdy uvidím. Stýská se mi po našem malém útulném domečku, po našem pejskovi a po společných chvílí s tebou. Chci být u tebe. Miluji tě. Tvá Sarah Když jsme dočetl, poslední řádky na chvíli jsem se zastavil. Hlavou se mi honilo snad tisíc myšlenek pramenících ze vzteku nad nespravedlností tohoto světa. Najednou jsem neviděl v té ležící trosce nějakého odporného žebráka, ale člověka. Člověka, jenž ne vlastní vinou přišel o všechno, co miloval. Už jsem neviděl ovečky rozseté po bordelech, ale obyčejné ženy stižené krutým osudem. Cítil jsme stud, protože jsem nebyl bez poskvrny. Nemohl jsem uvěřit, jak já, zásadový člověk, jsem se mohl zachovat jako zvíře řídící se jenom svými pudy. Ke všemu ještě nedávno jsem pohlížel v roli platícího zákazníka na tyto hampejznice, jako na něco skvělého a přitom méněcenného. V dnešní rozvrácené zemi se zkrátka vydělávalo na všem. Ta pulzující zuřivost a lítost mě přivedla na novou myšlenku. Nepřemýšlel jsem nad detaily ani nad úspěšností mého šíleného nápadu, chtěl jsem to změnit. “Hned, jak splním svoje povinnosti, půjdu do New Rena a tu holku přivedu. Přivedu všechny, co musejí otročit v tom hnusném a odporném bordelu,” řekl jsem si v duchu a vydal se dál. Nová dávka adrenalinu mě hnala dopředu tak silně, že jsem se dal do rychlého běhu. Zpocený a udýchaný jsem po deseti minutách doběhl k, v řadě za sebou stojících, spálených a rzí prožraných aut kousek za městem. Byly tu už od předválečné doby. Měl jsem to místo rád, protože odtud byl krásný výhled jak na celé město, jež se tyčilo na horizontu a tetelící vzduch mu dodával snový výraz, tak do prázdné pustiny kolem. Shodil jsem batoh ze zad a natáhnul se na zadní sedadla dobře vypadajícího Dodge. Jeho slušný vzhled byla totiž moje práce. Byl to můj domov na čtyřech kolech. Sám jsem mu opravil motor, obrousil rez, vyklepal plechy, vnitřek kompletně vyčistil a sedadlům dal nový potah. Jediné, co mi scházelo k naprostému štěstí, byl benzín. Božská směs, která by mému životu poutníka dala nový rozměr. Sešlápnout plyn až na podlahu, řítit se rychlostí sto dvacet mil za hodinu a doufat v lepší zítřky, to byl můj sen. Jak jsme tak přemýšlel se zavřenýma očima, úsměvem na tváři, pohodlně natažený ne měkkých zadních sedadlech a za uspávajícího zvuku mírného větru prohánějícího se prázdnými okny aut, usnul jsem. Zdálo se mi, jak stojím uprostřed křižovatky ve městě Starého světa. Slunce příjemně hřálo, nepálilo, a foukal mírný osvěžující vánek. Stál jsem na rušné ulici, kterou lemovaly obrovské několikapatrové budovy. Cítil jsem se jako nějaký malý hmyz při pohledu na špičky těch obrů. Po chodnících chodili usměvaví lidé každého věku. Elegantní muži v oblecích si za chůze pročítali noviny. S velkým umem, aniž by se dívali na cestu, se vyhýbali kolemjdoucím. Procházející ženy drželi za ruce své výskající ratolesti. Hukot lidské masy se mísil se zvukem motorů projíždějících aut. Žádné z nich na mě nezatroubilo, žádné kvůli mně nezastavilo. Byl jsem neviditelný – vzrušující pocit. Nevěděl jsem, kam se dřív podívat. Co mě však zaujalo nejvíc, byl nádherný zelený čtvercový park oddělující dvě dlouhé řady gigantických budov. Byla to jakási oáza klidu v tomto na první pohled uspěchaném městě. V nose mě lechtala vůně kvetoucích stromů a pestrobarevných květin. Byly nádherné. Na krátce střiženém trávníků leželo několik zamilovaných párů, jež si občas dali na důkaz své lásky dlouhý polibek. Uprostřed parku stojící kamenná fontána chrlila nepřerušovaný gejzír křišťálové vody, tu ještě zkrášlovaly paprsky odpoledního slunce, které jí dávali oslňující třpyt. Na jedné z vysokých budov byly obrovské ručičkové hodiny, které právě ukazovaly půl třetí. Byl jsem fascinován. Za celý svůj život jsem nikdy neviděl takové množství lidí pohromadě. Vlastně to nebylo jediné, z čeho jsem byl mimo. Nádherné vysoké prosklené budovy, elegantně oblečení lidé, fungující automobily a mnoho dalších věcí, které v mém skutečném světě nebyly k vidění. Přál jsem si neprobudit se. Najednou vše ztichlo, přestože se všechno stále stejně pohybovalo. Dostal jsme strach. Na konci dlouhé ulice, přes krásnou fontánu, rozkvetlé stromy a kolony aut, jsem zpozoroval ohnivou kouli, která se s přibližující vzdáleností stále zvětšovala. Přestože stále byla na kilometry daleko, cítil jsme po celém těle její obrovský žár. Vycítil jsem zkázu. Zhluboka jsem se nadechl a ze všech sil se snažil zakřičet varování. Nikdo mě neslyšel, nevydal jsem ani hlásku. Otočil jsem se zády od smrti a marně se pokoušel dát do běhu. Jakoby přímo a jenom proti mně dul mohutný uragán. Se zatnutými zuby začal jsme vzdorovat tomu přírodnímu živlu. Nohy mi kmitali jako při tom nejrychlejším běhu, běhu o život, ale já stál pořád na místě. Z očí se mi proudem hnaly slzy bezmocnosti. Než jsem se stihnul otočit a smířit se s porážkou, zaplavili mě plameny, avšak smrt si se mnou chtěla ještě hrát. Moje tělo hořelo a já se v tom pekle díval, jak veškerá krása v jednom okamžiku pohasla – kromě mě. Než jsem si stačil uvědomit, co se vlastně stalo, plameny zmizely. Instinktivně jsem se prohlédnul. Nic mi nebylo, ale uvnitř jsem cítil nesnesitelný žár. Z oken budov sálal oheň. Lidé zmizeli. Nezůstala po nich ani hromádka prachu.Všude kolem stály černé vraky aut. Z některých ještě šlehaly plameny holdující na posledních hořlavinách automobilů. Nádherný park přestal existovat. Jeho zelený koberec se proměnil ve vyprahlou spálenou zem. Stromy se přeměnili v černé pahýly trčící ze země. Fontána, kterou jsem tak obdivoval pořád stála. Její oblé tvary se nezměnili, avšak kvůli chybějící vodě a popraskanému betonovému obalu ztratila vše ze své krásy. Zařadila se do šedého průměru. Zvuk praskajícího ohně, sykot čerstvých spálenin a smrad hrály do ticha. V zoufalosti jsem se posadil na obrubník a složil ruce do klína. Zavřel jsem oči v naději, že až je zase otevřu probudím se. Když jsem nabral dostatek sil a odvahu, otevřel jsem je. Seděl jsem před Frankovým domem. Tahle změna mě už nemohla v mé noční můře ničím překvapit. Slunce nepříjemně pálilo. Několik metrů ode mě, ležel ve smradlavých hadrech a alkoholovém oparu nějaký žebrák. Opodál stály dvě chichotající se šlapky. Měl jsem nepříjemný pocit, že svět, ve kterém jsem ještě před chvíli byl, položil základy tomu dnešnímu. Ostatně, lišily se jenom minimálně. (pokračování příště)