Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Šerif 22 - Výměna spodního prádla

V minulých dílech se stalo toto: Šerif ze Shady Sands, záhadně vyléčen ze smrtelného zranění, pronásleduje napříč Pustinou jednotku otrokářů, kteří unesli jeho milou. Na své cestě potkává mluvícího psa Pesuse, jednotku Bývalých vojáků Bratrstva oceli a jednoho řádně zapáleného zoologa. Také se setkává s Drátem a Krysákem, kteří ono setkání už nerozchodili. V té době Berserker Ben a padlý paladin Acer vyrážejí do protiútoku. Záhadný cizinec zapaluje haciendu otrokářů a odjíždí spolu se svým novým žákem na jih. Myře, beznadějně uvězněné v hořícím domě, začíná být nepříjemně teplo. A její superhrdina právě narazil na kopu rozzuřených supermutantů…

Znáte ten pocit, kdy jasně cítíte, že váš život závisí jen a pouze na tom, co odpovíte, a přitom nemáte absolutně ani tucha o tom, jak správně odpovědět? Tu chvíli, která trvá věčnost a kdy se celý vesmír scvrkne do jediné otázky a celá budoucnost do jediné odpovědi? Kdy se koupete ve vlastním potu a váš mozek jede na plné obrátky, v turbo modu - ale namísto toho, aby vymyslel něco kloudného, vás začne zahlcovat vzpomínkami na připálené palačinky a rajčata, co vám onehda zapadla za ledničku a vy jste je ještě nevytáhli? Ne? Pak jste nikdy v životě nepotkali smrt v podobě hromady šílených, nenávistí spalovaných mutantů. (Nebo jste nikdy nebyli studenty vysoké školy.)

″A ty být gdo?″ zaduněl vůdce mutantí jednotky. Následující sekundy se táhly půlku věčnosti každá.
″Já…j-j-já…--j-j-j-j-á-á-á-…jjjjjááááá…jj-j-s-s-eee-m-m-m-m š-š-š-š-š…″ koktal jsem vyplašeně.
″To být on!″ prohlásil druhý mutant. ″On jméno Š-š-š a mít hvězda!″
″HMMM…″ zamyslel se vedoucí mutant. Pak mě chytl za rameno a vytáhl do výše očí. Chvíli si mně prohlížel ze všech stran a pak mě podal svému pobočníkovi. Ten mě uchopil za nohu a také podrobil řádnému přezkoumání.
″Hmmm…,″ dumal nightink, až se mu z uší kouřilo. ″Mít ty chlupy-nohy-ocas-smrad??″
″Ne-e, nikdo takový tady nejní!″ jektal Pesus, který se vcelku neúspěšně pokoušel splynout s přirozeným pozadím pouště - zrovna nyní se tulil ke vzrostlé Mammillarii.
″On nemít,″ pochopil to jeden z mutantů a prudkým pohybem obrovské paže vyloudil ze svého rotačního kulometu zvuk, jako když táhnete dvě stě let starou závoru, zakončený ovšem měkkým zvukem, když řádně namazaný muniční pás zapadl do drážky vedoucí ke komorám.
″On mít!″ upozornil druhý mutant, který se mi jevil chytřejší než všichni ostatní dohromady. ″Ten chlupy-nohy-ocas-smrad on l...lh…lht…on ne říkat pravda.″ Tento neskutečný slovní výkon udělal na ostatní mutanty dojem. Na chvíli se pokoušeli si to přebrat. Někteří očividně nedokázali přijmout ten fakt, že když někdo něco řekne, ne vždy tím přesně vyjadřuje pravý stav věci. Pak se jejich vůdci zuby přeskupily do něčeho, co připomínalo automatické dláto na beton.
″Á, já chápat. Já vědět. Ten chlupy-nohy-ocas-smrad, on ne přelt..přeslt…přelslt…on ne nachytat Harry. On být, Š-š-š mít jeho, tak. Ha ha ha. Harry být chytrý!″ Teď už jsem věděl, proč právě tento mutant je vůdcem tlupy. Ten by klidně mohl dělat mluvčího celé Jednotě. Ale teď ho něco začalo trápit, protože zkroutil obočí a zatvářil se duchem nepřítomně.
″Ty…mít-nemít jeden jak ty, ale ne ty úplně?″
″C-co?! Mít-nemít, co to znamená?!″
″H…hl…hledat!″ přispěl svou troškou do mlýna jeden člen tlupy, a vysloužil si tak obdivné pohledy ostatních. Já zatím přemýšlel, co to má znamenat. Jestli hledám někoho, kdo je skoro mnou, ale ne úplně…teda…
Myslím, že ten večer jsme měli všichni velmi šťastnou hodinku. Protože mě to došlo.
″Myra!″ vyprskl jsem. ″Vy myslíte Myru! Mou ženu! Jasně, já ji hledám, ona je zajata a já jdu v jejich stopách!″
″Tag! Že-na, to být to slovo,″ řekl spokojeně mutant, který si tak vysloužil nálepku ″Ikváč.″
″My jít v stopách Vůdce!″ zahučela sborově část tlupy, které má slova připomněla dávno nabiflovaný slogan.
″To být on,″ řekl spokojeně vůdce mutantů. ″On mít hvězda,″ hlásil a ťukl do mé šerifské hvězdy, až jsem s vyraženým dechem spadl na zem. ″On jméno Š-š-š, on mít chlupy-nohy-ocas-smrad, on mít...eh…on mít hvězda…mít…hledat že-na, tak. On být on. Harry mluvit tag.″
Na ta slova se tváře ostatních rozjasnily. Vzali mně, psa, zbraně, vyložili to všechno na záda a než jsem se vzpamatoval, dala se celá jednotka do běhu.

Rozhicovaná, spoře oděná Myra je za běžných okolností velmi příjemná představa, ovšem právě v této chvíli kazily dojem závoje dýmu, který rychle plnil sklepení. Dřevěné obložení stěn doutnalo, z vrchu sem sálal strašlivý žár a zuhelnatělá horního patra podlaha hrozila každou chvíli spadnout a zavalit vše svými žhavými uhlíky. V takovýhle chvílích mají jasnou kompetiční výhodu blondýnky nosící vlásenky, Myra ovšem žádnou vlásenku neměla, a i kdyby jo, stejně nemohla používat ruce, takže co. Stěna za ní začala hořet, plameny sledovaly potůčky asfaltu, který sem tekl z rozbité nádrže v prvním paře. Levou dlaň jí ožehly plameny a Myru na okamžik zachvátila panika. Pak se ale vzpamatovala. Ještě není nic ztraceno, ještě má…hmhmhnm…asi tak devadesát sekund. Za tu dobu někteří lidé stihnout udělat dítě. A kdo zpanikaří, ten je ztracen.
″Nebudu se bát. Strach je malá smrt přinášející naprosté vyhlazení…″ začala si šeptat osvědčenou mantru a pokusila se vytrhnout levačku ze dřeva, ke kterému byla přikurtovaná. No ale ani za boha.
Už nebylo vidět víc jak na metr, Myře slzely oči z koře a začala se dusit. Pak spadl strop. Zasypal Myru spoustou žhavých uhlíků a dostal sem do sklepa další plameny a žár. A také ovšem hořící křesla, stoly, nějaké skříně a ponk. Nářadí na stole vyzývavě poskočilo a spadlo na zem.
Páčidlo!
Myra se natáhla, jak nejlépe dokázala. Ignorovala bolest v pálené levačce a soustředila se plně jen na to, aby byla co nejdelší. Palcem u pravé nohy se dokázala páčidla dotknout, ale to bylo všechno. Dál ani ťuk.
Takže tady asi přece jenom uhořím.
Otrokáři byli vždycky tak trochu cvoklí. Ve své klubovně měli vystavené nejrůznější trofeje, suvenýry a kuriozity. Například jednu obrovskou vycpanou brahmínu, o které její prodavač tvrdil, že je určitě šílená, a že ani po smrti nedá pokoj. Otrokáři se tomu smáli, smáli se i poté, co si ji koupili, smáli se, dokonce i když do ní ze srandy házeli nožem. Takže kdo ví, proč ji po týdnu zamkli do tlusté dubové skříně, skříň odsunuli do rohu, zaházeli bordelem a nekoukali se tím směrem. A kdo ví, proč vlastně o ní nikdy více nemluvili…
Nyní exploze několika flašek ethylalkoholu roztrhala masivní závoru a dveře skříně. Zbytky propadlé podlahy byly velmi nakloněné, a vysušená vycpanina šílené brahmíny po ní sklouzla až do sklepa. Tady narazila do ponku a stočila se tak podivným způsobem, že její levá noha jako by odkopla páčidlo směrem k uvězněné holce.
Myra viděla už hodně, a většinu toho viděla díky tomu, že při předchozích podivných událostech napřed konala a až pak se divila. Přitáhla si páčidlo pravou nohou na levou, uchopila mezi chodidla a pak se pověsila za pouta a udělala parádní vertikální sklapovačku, až měla nohy ve výši očí. *) Zapřela páčidlo o levý okov, pokrčila nohu v koleně a zatlačila. Vruty držící železo v hořící dřevěné stěně vyjely ven jako nic **) a cinkly o zem. Páčidlo vyklouzlo ze zpocených chodidel a vzalo Myru po hlavě. Levá ruka ale byla svobodná a ignorujíce bolest ze spálenin, uchopila páčidlo a zapřela ho do pravého okovu. Tenhle trám nebyl tak zuhelnatělý, ale Myra zase mohla využít rotace trupu a zapřít se oběma nohama o stěnu. I tyto vruty brzy povolily a v explozi třísek opustily svá lože.
Schvácená Myra klesla na zem. Byla tady třícentimetrová vrstva čerstvého vzduchu, jinak byla celá místnost plná kouře a plamenů. Dala si pár doušků kyslíku a pak vyrazila k místu, kde tušila zamřížované okno. Mříže byly silné, ale páčidlo a zoufalství ještě silnější. Myra dírou prolezla hbitě jako ještěrka. Venku se zhluboka nadýchala, a pak, vedena zvláštní myšlenkou, se otočila a snažila se prokouknout dým. Chtěla se podívat po té vycpané brahmíně. Během pár sekund ji našla. Už nestála u ponku, ale prudká turbulence, vznikající při požáru, ji vzala a narazila jí do jiného okýnka takovou silou, až rozbila mříže. Myře se to zdálo být trochu divné, ale pak si vzpomněla na to, co musí nyní následovat, a dala se do běhu.
Scéna vypadala asi takhle: Temné nebe, ještě temnější horská úbočí na pozadí. Velká hacienda je celá zahalena strašlivým plamenem. Na popředí utíká polonahá dívka a vlasy jí divoce vlají. Takové a podobné kýčovité obrázky by se snad měly zakázat.
Myra utekla minimální vzdálenost a hodila sebou na zem, očekávajíce výbuch. Chvíli se nic nedělo, a když se Myra opovážila ohlédnout, viděla, že hacienda spokojeně hoří dál. Tak vstala a uběhal ještě kousek a opět zalehla. Když ani tentokrát nic nevybuchlo, vstala a oprášila se.
A pak ta prokletá bouda konečně explodovala.
Výbuch to byl přesně takový, jaký můžete na základě sledování amerických filmů od hromady dřeva očekávat. Tlaková vlna vzala Myru a jemně ji uložila do velkého keře rakytníku. Všude kolem se z nebe snášely kousky hořícího dřeva, peřiny, roztrhaní plyšoví medvídci.
Z oblaku dýmu vyletěl poslední fragment haciendy - vycpaná šílená brahmína. Kupodivu byla v celku a při průletu kolem Myry se zdálo, že v jejich čtyřech skleněných očích se zračí čiré šílenství a divoká odhodlanost.
Tohle už bylo na Myru příliš.

*) Myra má velmi pěkně vytrénované břišní svalstvo, pozn. Joea.
**)Myra má rovněž velmi pěkná stehna, pozn. Joea.

Tábor mutantů připomínal shluk orčích domečků z Warcraftu ukrytý mezi kopečky. Vlastně to ani nebyly domečky, jen takové brlohy vystlané něčím měkkým. Ve středu kruhu hořel velký oheň a několik mutantů na něm opékalo geckona. Opodál visely napnuté kůže těchto velkých ještěrek. Některé byly podivně stříbrnomodré…
Výbuch a ohnivá koule ožehly několik mutantů, k nám už dorazila jenom vlahá tlaková vlna. Jeden z gecků očividně explodoval v záplavě plamenů.
″Ho ho,″ poznamenal velitel mutantů. ″Dnes my mít mňamka - štípavou pochoutku z gecko!″ Několik ohořelých mutantů se postavilo, smetlo ze sebe zuhelnatělé kousky kůže a masa a vrátili se k opékání ostatních ještěrů.
Nestačil jsem se divit. Uličky v táboře byly vyznačeny něčím, co jsem zprvu pokládal za lidské lebky, ale byly to vápnem nabělené kameny. Opodál na vysokém kůlu visela mírně otrhaná vlajka Jednoty a pod ní několik mutantů cvičilo pořadovou. Bazooky a gatlingy byly naskládány do úhledných hraniček. (Skladnější laserovky a plasmaguny mutanti považovali za něco jako součást oblečení a nosili je nedbale někde mezi záhyby svých tlustých kůží.) Po obvodu tábora stály hlídky a dokonce tady byly i latríny. Akorát jsem na nich marně hledal dveře, potažmo jakékoliv známky používání. Jo a ještě něco tady bylo - největší koncentrace supermutantů zaznamenaná od dob bitvy o Junktown. Pro mne to znamenalo nepříjemně vysokou koncentraci hladových pohledů.
″Helemese, koho to tady máme?!″ zaskřehotalo za mnou něco. Otočil jsem se a záblescích ohně zahlédl něco, co připomínalo karikaturu řádně vysušené lidské mrtvoly. Vydávalo to mírně nazelenalou zář a pozorně si mně prohlíželo jediným velkým černým okem.
Ghúl.
Teda, slyšel jsem o těchhle nelidech spoustu strašlivých pověstí, ale taky jsem jich pár potkal, a myslím, že to jsou vcelku fajn tvorové. Teda, pokus si zvyknete na jejich poněkud zvrácený smysl pro humor. Ale někdo, kdo nepřežil svou smrt má právo být trošku vyšinutý, ne?
″Ehm…dobrý večer,″ řekl jsem, když mě Harry postavil na zem. ″Já jsem š…″
″On být Š-š-š! On mít hvězda! On mít chlupy-nohy-ocas-smrad! On hl…hled…hledat že-na! On být On!″ představil mě hrdě Harry. Vypadalo to, že ghúl nadzvedl obočí, jenže on samozřejmě žádné obočí neměl. Prostě se zatvářil udiveně. Několik okolostojících supermutantů zaslechlo Harryho řeč a táborem se nesl vzrušený šepot - připomínalo mi to bombardér B-52 těsně před orgasmem.
″Takže on je váš Vyvolený?″ zeptal se skřehotavě ghúl. ″Mohli byste mi ho na chvíli půjčit? Nebojte se, nesežeru vám ho,″ dodal a skřípavě se rozesmál. Mutanti se zatvářili velmi pochybovačně. ″Opravdu vám ho nesežeru,″ ujistil je ghúl. Harry chvíli přemýšlel, ale pak mě propustil.
″Jak ty ho sežrat, my pak sežrat ty! Pak!″ zdůraznil.
Ghúl se zasmál, až mu vypadlo několik zubů, a pak mi pokynul, abych ho následoval do nedalekého stanu. Byl to armádní přístřešek pro osm osob, ale zdálo se, že ho obývá jenom ghúl. Ve středu stanu hořela jasným plamenem velká plechovka brahmíního trusu. Posadili jsme se.
″Takže, chlapče, jak se to vlastně jmenuješ?″ zaskřípal ghúl.
″Já jsem Joe, šerif ze Shady Sands,″ představil jsem se.
″Teď už chápu to Š-š-š, he he he. Nechceš vyměnit trencle, ha?″
″Eee…″
″Ha, to byl jen fór. Ha ha. Hele, já jsem Lou, aby bylo jasno, a nepocházím z Nekropolis.″
″Samozřejmě, Nekropolis bylo přece vyvražděno a nikdo to nepřežil.″
″Já to vím. Ty to víš. Ale stejně, když potkáš někde nějakého ghúla, tak je na 100% z Nekropolis. Hele, ruku ti radši podávat nebudu, ještě bych od tebe něco chytl, ha ha ha ha.″
″No…jo. Hele, odkud se tady vzali ti supermutanti?″
″Jsou to zbytky Vůdcovy armády, ne? To dá rozum. Harry je posbíral po celé Pustině.″
″Harry tady velí?″
″Jo. Poslouchá moje rady, ale má vlastní hlavu.″
″Je docela chytrý, na nightinka.″
″To jo. Spolu se svými soukmenovci má IQ tak akorát, aby ho vzali na školu. Základní školu, samozřejmě. Ha ha ha.″
″Kolik jich tady je?″
″Něco kolem dvou set. Ale žádné mutantí děti!″
″No…ale přece každý ví, že mutanti jsou sterilní…?″
″Ale jo, to víš že jsou. Samozřejmě, že to každý ví, ale stejně vždycky potkáš někoho, kdo o nich tvrdí, že se jim podařilo vyřešit problém s neplodností. Mnoha lidem se to hodí do krámu.″
″Tak ne každý má dost fantazie, aby vymyslel dobrou zápletku,″ zamyslel jsem se. Přes pootevřené plátno dveří sem vlezl Pesus a lehl si kus od ohně. Ghúl na něj upřel pohled a jen tak mimochodem poznamenal: ″Hádej, co bude na večeři?″
Pesus okamžitě vyskočil, naježil se a bleskurychle zmizel mezi nepořádkem vzadu ve stanu.
″Pečení geckoni,″ odpověděl si ghúl a chrchlavě se rozesmál.
″Ještě jedna věc. Co znamenala ta slova o tom, že já jsem On, Vyvolený, a tak podobně?″
″No, víš, to značí, že tě dneska večer pomalu ugrilují a budou podávat jako zákusek.″
″Cože?!!!″ vyskočil jsem zděšeně.
″He he he, klid, dělám si srandu, he he he he.″
″No proto,″ řekl jsem a zase se posadil.
″Vlastně tě budou podávat jako předkrm.″

″Nikde ani živáčka,″ hlásil Acer a sundal si termovizor.
″Hmf,″ zavrčel navztekaně Berserker Ben. ″Tak jedeme dál!″ Pak si všiml Acerova váhavého postoje. ″Co je?!″ vyštěkl.
″No-o,″ protáhl Acer. ″Víš, Bene, nemohl…nemohl bych si tu termovizi na chvilku nechat?″
″Proč, do háje?″
″No…je to lepší, než LSD.″
″Humpf! Dobře, ale až po misi!″
″Díky, Bene!″
″Tak, a teď nas…″
″Veliteli!″ ozval se otrokář prohledávající zemi opodál. ″Našli jsme nějaké stopy!″
Acer a Ben Krvavá pěst přispěchali k nálezu. Ve světle silného reflektoru se zde jasně rýsoval otisk kanady.
″Ká em em,″ přečetl zrcadlová písmena Acer. ″Řekl bych, že to bude on!″
″Stopy směřují k naší haciendě.″
″Přece nás nemohl minout!″
″Nemohl….leda že by…se schoval v tom kaktusovém houští, které jsme museli objíždět.″
″Prašivej hajzl!″
″No, Bene, jestli se dostal na naši haciendu, víš, koho tam potkal?″
Benovi přeběhl po zádech mráz.
″Honem zpátky!!″

″Takže…jak mám vědět, že si neděláš srandu?!″
″Nedělám,″ zachrchlal ghúl. ″Čestné slovo!″
″Svoje čestné slovo jsi mi dal na to, že ze mě vymačkají šťávu a připijí si se mnou na Vůdcovy narozeniny!″
″Ale to byla jen taková srandička. Teď to myslím vážně. Smrtelně!″
″Smrtelně?″
″He he he. Tak nesmrtelně, jestli tě to uklidní. Jako že se Rowan jmenuju.″
″Ale vždyť se jmenuješ Lou!″
″Vážně? No to víš, já svou občanku už nějakých dvě stě let neviděl, ha hehehe.
Do stanu vstoupil Harry a jeho zástupce Marry. V zadu jsem ještě viděl postávat Larryho a Terryho.
″Ty jít s my, teď!″ řekl Harry.
Šel jsem s eskortou supemrutantů k velkému ohni, kolem nějž byli shromážděni všichni, kdo zrovna nestáli na hlídce. V hlavě jsem přebíral ghúlova poslední slova o tom, že všichni nightinkové v Harryho jednotce utkvěle věří v jakési podivné náboženství o chlapíkovi, který se ujme vůdcovství a povede je do poslední bitvy světa. Prý je takhle zblbnul jakýsi šílenec od Dětí Katedrály - a jak se zdá, všechny znaky pasují akorát na mně. Jenom se nesmím přeřeknout, že se vlastně jmenuju Joe. No, bůh ví, co je na tom pravdy.
Nevím, moc jsem těm slovům nevěřil. Zněla příliš krásně na to, aby byla pravdivá. Přece jenom, který hrdina před finální bitvou dostane k ruce bandu nepřemožitelných bojovníků?
Asi jste moc četli Pána prstenů. Takhle to v reálném světě nefunguje.
No, zatím se ke mně chovali celkem slušně. A šanci na útěk mám pořád stejnou, tzn. extrémně malou. Tak se aspoň najím.Na ohni byly obrovské jemné rošty, na kterých se grilovalo dozlatova upečené maso. V několika obrovských kádích se zahřívala hutná, krvi podobná tekutina.
″Dlabáááát!″ zařval Harry, a všichni mutanti se pustili do jídla. V řadě si došli k ohni, na dřevěné talíře nabrali několik desetikilových steaků, a do plechových přileb US ARMY trochu té tekutiny.
″Dlabáááát!″ vrátila se od hor Harryho ozvěna. Přišel jsem na řadu, vyfasoval talíř a vidličku (nůž mi nevzali), a taky velký deathclawův roh na koženém závěsu. Vzal jsem si jeden menší flák masa (tzn. ne celý příčný průřez brahmínou) a nejistě se zastavil nad temnou rudou tekutinou.
″To je svařené víno, paznechte!″ zasyčel Lou od druhé nádoby.
″Žádná lidská krev?″
″Blázníš?!″
Tak jsem to prubnul.
″Lidská krev k polosuchému, to snad není možné…″ brblal si Lou pod nosem - pod tou dírou, co tam lidi mají nos.
Sedl jsem si mezi mutanty a sledoval, jak Pesus táhne do tmy náklad šest krát těžší, než byl sám. Pak jsem se pustil do jídla.
″Vy lidi ne vychovaný,″ zahučel supermutant vedle mě. ″Ty neumýt ruce! Oblizovat nůž! Mlaskat! Srkat! Ty zvíře, tak!″ No, jako bych slyšel Myru. Jak je ten svět všude stejný!

Tandi si vesele letí ve svém vertibirdu a za zády mu spokojeně vrčí několik páračů.

Když jsme pojedli, vyzvedl si mně Harry a odtáhl na velké podium poskládané z brahmíních, geckoních a páračích kostí a kůží. Ostatní nightinkové si posedali pod podium a hleděli na mně ve svatém vytržení. Všude kolem hořely ohně, každý třetí mutant držel pochodeň, vlály vlajky a korouhve pochybných tvarů, no prostě to tady vypadalo jak na neonacistickém shromáždění.
″Jednota!!″ zařval Harry.
″Vůdce!!″ zařval sbor mutantů, až uši zaléhali. Dojem náckovského sabatu to jenom umocnilo.
″Dnes my mít šťastný noc!!″ pustil se Harry do dlouhého proslovu. ″My vzít náš vůdce - nová vůdce!!″
Další hromové zařvání plné nadšení mě srazilo na podlahu.
″To být on!!″ zařval Harry a postrčil mě dopředu. ″On jméno Š-š-š, on mít hvězda…″ Tady trochu zaváhal a začal počítat na prstech. ″…on mít chlupy-nohy-ocas-smrad, on hld..hlpt…hlepz…hle-dat svoja že-na. Tak! To být On!″
″Vůdce!!″
″No jen se nepotento,″ zaslechl jsem jakési tiché skřehotání.
″On, nová vůdce, nám dát rozkaz, nám velet, nás vést do Poslední bitva!!!″ zahalekal Harry extra silně a extra silná byla taky odpověď. Klečel jsem na podiu s rukama v uších, naštěstí jsem si na úděsný kravál zvykl v Denu, na koncertu skupiny Nový svět, ale i tak, tohle bylo maso…
″My poslouchat tvoje rozkazy!!″ řekl Harry a ukázkově se otočil ke mně, sklapl podpatky a zasalutoval.
″Mno…″ začal jsem nerozhodně, ale pak jsem si vzpomněl na první poučku dobrého velitele. Přečetl jsem si ji v knížce, kterou nechal na bojišti v Chelmsfieldu padlý paladin Acer. Nabral jsem vzduch do plic a zařval, jak nejlíp jsem dokázal.
″Vyšlete průzkumníky!!″

″Kuk! Ne, nikdo? Tak fajn, jdeme na to!″ rozhodlo se Slunce a přelezlo přes obzor. ″Pěkný den přeju! Tak to rozjedem, co vy na to?!!″ A začalo usilovně pražit na Pustinu pod sebou.
Myra se probudila s páčidlem v náručí. Malou chviličku ji trvalo, než si vzpomněla, ale bolest popálenin a pohmožděnin ji brzo vrátila kruté vzpomínky. Trochu se protáhla a zasykla při prudké bolesti, která jí začala vystřelovat hned z několika center. Začala svou prohlídku. Jedna noha OK, druhá mírně pošramocena. Tělo v pořádku, jenom pár popálenin od oharků. Levá ruka zle popálená, ale to se snad časem spraví. Pravačka také popálená, ale podstatně méně. Hlava bolí po otravě oxidem uhelnatým a ráně páčidlem. Oči oteklé, sliznice vysušené. Výstroj: Brutálně oškubané džíny s prodřenými koleny, flanelová košile bez rukávů a s minimem knoflíků, páčidlo.
A to je všechno.
Opatrně vstala a rozhlédla se po okolí. V místě, kde stála hacienda, pouze kouřil obrovský kráter. Všude kolem bylo poházeno množství trosek, všelijaké kousky všeho. Vycpaná šílená brahmína nebyla nikde v okolí k nalezení, ale pruh miliónu mravenčích stop vedoucí k obzoru dával tušit, koho si neukázněný muzeální kousek zotročil tentokrát.
Došla za haciendu, k místu, kde ze skály vyvětral potůček čisté vody, a ošetřila si zranění. Popálenou ruku pořádně oblízla a obalila utrženým podolkem košila. Pak už se mohla jenom modlit, aby se do toho nepustila infekce.
Nedaleko od místa výbuchu našla ve skále zaraženou plechovou skříňku, stačilo pár ran páčidlem a otevřela se. Obsahovala parádní sbírku ponočasopisů a škatuli kondomů.
Papír jako papír, a tenhle je celkem jemný, pomyslela si Myra a napakovala si kapsy. Do prezervativů nabrala vodu. Trochu ji zklamalo, že nenašla žádné jídlo ani nějaké pořádné nástroje, ale takovouhle filmovou explozi jen tak něco nepřežije.
Pak zamířila do hor. Věděla, že na rovině by ji brzo zastihli jízdní otrokáři, navíc cesta skrz hory je kratší. Tam někde daleko vzadu je Joe…Ben Krvavá pěst jí sice řekl, že zasáhl jeho buggynu a ta shořela, ale jistě si jenom vymýšlel. Joe je přece nesmrtelný.
Tak jo.
S páčidlem v ruce se začala šplhat mezi balvany.

Mutanti jsou vytrvalí, a když je netíží zbraně a munice, taky nesmírně rychlí. Rozvědčíci se vrátili před polednem. Poobědvali jsme a já rozkázal strhnout tábor a připravit se k pochodu a k boji. Nightinkové skutečně mé rozkazy poslouchali a plnili je přesně. Nedlouho po obědě jsme vyrazili směrem, kde bylo určeno sídlo otrokářů.

Muži pojedli a protože nikdo neměl sebemenší šanci usnout, tak jenom ulehli do stínu a sledovali kouřící kráter. Zhruba kolem třetí hodiny odpolední se Ben Krvavá pěst konečně uklidnil a přestal ze sebe sypat nadávky. Ke cti je mu třeba připsat, že za celé ty čtyři hodiny se ani jednou neopakoval.
″Skončil jsi?″ zeptal se Acer a vyndal si ucpávky z uší. Ben si utřel pěnu od pusy a odplivl si.
″Beru to jako ″ano″,″ řekl Acer. ″Takže, milý Bene, zatímco ty jsi soptil, já jsem již vyslal své muže do okolí, aby odkryli naše tajná skladiště. Pomocí náhody a mých schopností, které jsem získal během dlouholeté služby v Bratrstvu, se nám podařilo odkrýt také jedno supertajné skladiště. Jeho skladiště. Sice při odstraňování nástrah zařval jeden otrokář, ale budiž. My ostatní jsme nyní vyzbrojení více než dokonale.″ A ukázal rukou na jednotku otrokářů navlečených do kevlarových zbrojí US ARMY, jak si zkoušejí nejrůznější zbraně - gaussovky, plasmovky, laserové rotační kulomety a raketomety.
″Panebože!″ užasl Ben. ″S takovou výzbrojí by se dal dobýt celý svět!″
″No a proč myslíš, že to tady asi bylo nachystané?″ zeptal se s úsměvem Acer. ″Jestli tahle jednotka naštvaných, skvěle vycvičených a výborně vyzbrojených otrokářů potká toho šerifa, co tohle všechno způsobil, bude mu po čertech horko!″
″Okamžitě vyrazíme!!″ rozhodl Ben. ″Ale kam…?″
″Našli jsme nějaké stopy na svahu mezi kameny. Musel uniknout do hor.″
″Za ním!!!″

Tenhle vlk nebyl tak úplně vlk. Vlastně to byl skorovlk. Z více jak jedné osminy vlk, ale jinak pes. A i když ho odchovala vlčí smečka, zlozvyky, která psí plemeno odkoukalo od lidí, mu zůstaly. Když byl potřetí přistižen, jak zabíjí pro potěšení, dostal na výběr: odchod, nebo alfovy tesáky.
Skorovlk uši nesklopil, a vybral si první možnost. Stal se z něj lovec - samotář. A to mu vyhovovalo. Bylo docela obtížné ulovit nějakou ještěrku, krysu či zmutovaného wapiti, zato nebylo až tak obtížné vystopovat těch nemnoho lidí, kteří se odvážili do hor. Skorovlk měl rád útoky na lidi, cítil při nich příjemné vzrušení, protože to byl boj skoro rovnocenný. Jenže smečka dávala svolení k útokům proti dvounohé potravě jen velmi zřídkavě, když už všichni skoro umírali hlady. A to ho neuspokojovalo.
Tahle stopa ale byla parádní. Člověk před ním byl mladý, výkonný, ale již uštvaný a vyčerpaný. A v daném prostředí nezkušený, přestože vynalézavý. Ideální kořist.
Tady už nemohla. Tady odpočívala. Tady se poranila. Tady dlouho stála. Tady se pokusila něco sníst, ale nechutnalo jí to. A támhle…
Na skalním ostrohu před skorovlkem byla vidět silueta schouleného člověka. Místo k odpočinku si vybral ne s ohledem na bezpečí a pohodlí, ale proto, že z něj byl nádherný výhled na zapadající slunce. Jak lidské!
Útok přímo nelze doporučit - byl by příliš nekrytý. Raději se proplíží kolem a zaútočí z obchvatu. Člověk jej uvidí až příliš pozdě, a i potom bude mít jedině možnost se s ním utkat (za nevýhodných podmínek), nebo skočit dolů z útesu. A skrovlk byl natolik psem, že mršinou nepohrdl.
Východní vítr jej příjemně chladil za ušima, když se plížil mezi kameny. Sypký štěrk mu šustil pod tlapkami, ale to ho neznepokojovalo. Lidé nejsou sovy. Vlastně na to ani nemyslel. Člověk před ním zcela po opičím způsobu zasmradil celé okolí svého přechodného doupěte. Nyní se mohl skorovlk spolehnout pouze na oči. Obešel poslední skalní výběžek a v oranžových paprscích slunce, které se právě dotklo obzoru, spatřil nádherně ozářenou, nehybnou ležící postavu, kochající se výhledem. Přimhouřil oči a zaměřil oblast krku. Vybral si místa, od kterých se bude muset odrazit. Teď! Zadní nohy ho katapultovaly vpřed, srdce plesalo nadšením, v žilách tekl adrenalin, prostě skvělý pocit.
Ten západ slunce nad Pustinou byl opravdu nádherný. Pro člověka. Pro vlka byl spíše oslepující.
Takže si toho páčidla, které se náhle vynořilo zpoza vysokého balvanu poháněno dvojicí řádně naštvaných paží a mířící expresní rychlostí na jeho lebku vlastně ani nevšiml.

Mou výstroj, zásoby a psa vzali na ramena mutanti Larry a Mary, ghúl Lou se vezl na Garrym. Musel jsem celou dobu běžet, a bylo to natolik únavné, že jsem vůbec nezvládal velet téměř dvěma stům nightinkům. Naštěstí se všech podrobných úkolů zhostil seržant Harry. Překonali jsme poušť a začali stoupat do hor. Nechal jsem si nakreslit mapu a rozhodl, že na hlavní sídlo otrokářů zaútočíme obchvatem, aby si nás nevšimli jejich předsunuté hlídky.

Noc Myra překonala ve skalním rozštěpu vysoko nad zemí. V nepohodlném bivaku dlouho nemohla usnout, naslouchala šelestu divočiny a bolesti unavených svalů, a žvýkala tatarský biftek z vlčího masa, snažíce se nemyslet na zástupy parazitů, kteří se už nemůžou dočkat na měkkou epidermální tkáň jejího tenkého střeva. Několik hodin před svítáním ji zase probudil strašlivý chlad. Aby se trochu rozcvičila a zahřála, vylezla na nedaleký sklaní výstupek. To, co spatřila, se jí vůbec nelíbilo.
V jejích stopách se pohyboval zástup světel.

″Ten šerif se nám ale pochlapil,″ zavrčel Ben při pohledu na mrtvolu skorovlka, jehož lebka byla rozšmelcovaná na cáry.

″Vypáleno do základů. Totální destrukce. To vypadá na Myru,″ zavrčel jsem při pohledu skrz dalekohled. ″Ale kam mohla jít?″
″Náš průzkumník, on tvrdit, mnoho stop tam na kopci, jít dál do hor. Oni.″
″Tak honem. Běžíme!″

″Tak co si o tom myslíš?″ zeptal se ON. (Jméno dotyčného boha si dosaďte dle své víry. Eventuálně mu můžete říkat Geologické procesy.)
″Velmi pěkné,″ řekl ON. (V případě, že jste monoteisty, smiřte se s tím, že váš bůh je v této povídce schizofrenní. Eventuálně mu můžete říkat Povětrnostní vlivy.) ″Jako stvořené pro závěrečnou bitvu.″
″To je stvořené pro závěrečnou bitvu.″
″Muselo ti (mi) to dát hodně práce.″
″To jo. Víš, kolikrát jsem to musel hoblovat ledovcem?″
″Hlavně se mi líbí ty terénní překážky, za které se můžou ukrýt hlavní hrdinové. To nepřestřelí žádná z těch jejich stříkaček! Akorát…není jedna strana tak nějak zrádně podemletá?″
″To je schválně. A v záloze mám ještě několik nestabilních suťových svahů na tom kopci nad nima.″
″Ještě by sis mohl trochu vyhrát s nasvícením.″
″Myslíš?″
″Hm.″
″Prašná bouře na obzoru zastiňující slunce by tomu dodala pěkný krvavý nádech, že?″
″Hele, a proč já se nemůžu zúčastnit?″ durdil se ON. (Taky někdy nazýván Evoluce života.)
″Protože na správné bitevní planině nesmí být ani živáčka. Naprosté ticho a bezvětří.″
″Ale ke konci by mohly bít hromy a blesky!″
″Jenom hromy. Z té písečné bouře na obzoru. Jenom několik, ale zato pořádných!″
″Hele, a kdo tu bitvu vlastně vyhraje? A bude to spravedlivé vítězství? A přežije to vůbec někdo? Co když tam zařvou všichni?″ zeptal se s obavami ON (Někdy mu říkají Mezinárodní/rasové/druhové přátelství a je tady celkem nový.)
″Ale no tak!″ naoko se pohoršoval ON. ″Od toho tady my vůbec nejsme/já vůbec nejsem! My jenom připravujeme scenérie, situace - rozhodnout v nich musí lidé sami za sebe.″
″Hele! Hele, první už dorazil!″ vykřikl ON, který se díval dalekohledem. ″Kurňa, ta má ale pěkný nohy!″

Myra vyšla ze skalní soutěsky na rozlehlou náhorní plošinu. Byla zcela hladká, ze dvou stran sevřená strmým svahem vysoké hory, na jejichž úbočích se bělala suťová pole, hrozící každým okamžikem zavalit celou pláň mnohasettunovými kamennými lavinami. Z další strany byla pláň otevřená do plochého podhůří; zdálo se, že celý okraj je jenom převis nad vysokým, strmým svahem. Čtvrtá strana, odkud právě Myra vyšla, byla vysoká, kolmá sklaní stěna, narušena jediným otvorem, skalní soutěskou. Celá plošina byla tvořena jedinou deskou kamene, který vypadal, jako by po něm několik desítek milénií jezdil soukromý ledovec. Na několika místech byly seskupeny bludné balvany tvořící jakési přírodní překážky, úkryty. Nebylo zde nikde ani živáčka. Naprosté tich a bezvětří. Ani travička tady nerostla.
Na druhou stranu, mohl by se tady nacházet ostrý odštěpek pazourku. Páčidlo byla skvělá věc, ale Myře by se hodil nějaký nůž.

″No tak se na to podívejme!″ řekl Ben Krvavá pěst, když vyšel ze skalní soutěsky. ″Na téhle desce nenajdeme ani stopu! Co ty si o tom myslíš?″ zeptal se Acera.
″Túdlí! Nudlí! Ujííí! Jáá létáám!!″ vykřikoval extaticky Acer a slintal zpod přilby. Ben mu sundal hledí termovizoru. Jedno oko padlého paladina šilhalo vpravo dole, druhé zase vlevo nahoře.
″Na LSD s ním nikdy takový problémy nebyly,″ zavrčel a trochu svého kolegu propleskal. Pak si sám nasadil přilbu, odhodlán najít jakoukoliv stopu života. Celé okolí bylo černé, avšak támhle vzadu…ale ale! Ben se otočil, chtěje svým společníkům ukázat, co objevil - ale spatřil surrealistickou grafickou kakofonii desítek rozehřátých těl, studených povrchů zbraní a výstroje, modré oči, rudé tváře, žíly, tepny, aureolu tepelného záření kolem jednotky.
″Tohle je opravdu mnohem lepší než LSD,″ zabručel Ben spokojeně a nastavil si maximální rozlišení.

″Cesta ona jen mezi skalami, a pak plocha. Moc velký plocha,″ hlásil průzkumník.
″Dobrá, dobrá. Už mě nemusíte dál nést, půjdu po svých. Lou, co ty si o tom myslíš? Lou? Kde jsi?″
″Utekl, když viděl ty stopy,″ ozval se Pesus. Již jsem doufal, že se mi to s mluvícím psem opravdu jenom zdálo. ″A ty bys měl utéct taky.″
″Proč, sakrapes? Uhm, sorry.″
″Před náma prošla řádně naštvaná jednotka silných mužů. A jeden slintal,″ vysvětloval Pesus.
″Je jich hodně?″
″Je jich docela dost.″
″A Myra šla s nimi?″
″Jedna mladá holka tudy šla chvíli před nima.″
″Konec řečí, jdeme kupředu! Připravte si zbraně!″
Rachot natahovaných závěrů, odjišťovaných raket, nabíjených kondenzátorů a zahřívání plasmových komor zcela přehlušil mé skromné odjištění em čtverky.

Myra se krčila za hromadou kamení a vyděšeně prohlížela strmá úbočí. Zatím nenašla jedinou únikovou cestu a moc času na další hledání jí nezbývalo. Otrokáři systematicky prohledávali celou planinu a již brzy dorazí k ní.

″Veliteli! Podívejte se!″ vykřikl jeden z otrokářů a pokynul svou gaussflintou ke skalní soutěsce, ze které právě vyběhlo několik obrovských supermutantů.
″Bene,″ začal padlý paladin Acer s obavami, když pohlédl do otrokářovy tváře. Ta byla zkřivena hněvem a nedostatkem stimulů. Co je obyčejný svět proti LSD nebo termovizi…?
″Všichni na bojová stanoviště!″ zařval hrozným hlasem. ″Nabít zbraně!″
″To je jak z nějakého Star Treku,″ zamumlal Acer, ale rychle si z batohu vybral další kontejnery 2mm EC pro svůj MEC GG.

″Tak je to tady!″ zakřičel jsem na supermutanty, kteří se vylili ze soutěsky a řadili se do frontální formace. ″Tady jsme my! Támhle je nepřítel! Ale pozor! Co nesmíte?!″
″Že-nu nezabíjet!″ odpověděli mi nightinkové sborově.
″Správně! A teď už do útoku! Vpřed!″
Rozběhli jsme se kupředu. Pod údery nohou duněla země, vzadu vyl Pesus. Věděl jsem, že tam někde vepředu je Myra. Fakt jsem to cítil.
″Palte!″ zařval Ben. Kamenná hradba vzplála desítkami výstřelů. Rotační kulomety začaly chrlit statisíce muikrorážových projektilů, raketomety a granátomety vrhaly metráky trhavin.
″Vpřéééd!″ řval jsem ze všech sil…a pak mě to chytlo: ″Vpřéééd!!!″
″Hurááááá! Jednotáááá!!!″ řvali supermutanti. Přední dvě řady byly anihilovány. Krev stříkala do okolí pod podrážkami těžkých bot, vlajky byly zahaleny temnými mraky zplodin raketových motorů. Sniperská jednotka alfamutanta Larryho obsadila jednu hromady skal a nyní vypálila salvu. Provazec koherentní energie silný dva metry vyhodil do luftu podstatnou část nepřátelského zákopu.

″Ups,″ řekl ON.
″Cos to říkal o těch jejich stříkačkách?″
″Mno…budu muset příště vypracovat lepší kryt.″
″Myslím, že to bude chtít lepší práci s ledovcem.″

Levé křídlo vylétlo do vzduchu, ale mutanti dál pokračovali v běhu.
″Palte!! Všechny zbraně PAL!!″ překřičel jsem tu apokalypsu. To, co se stalo nyní, nemůžu popsat jinak než úder kamenným blokem. Hluk byl naprosto mimo veškerá měřítka. Terminátory v mé kevlarové přilbě Bratrstva oceli se snažily seč mohly, ale nakonec rezignovaly a zasekly se v poloze uzavřeno. Za normálních okolností bych neslyšel nic, ale nyní jsem i přes tuto technickou vymoženost stál na prahu ohluchnutí. Mutant přede mnou vzplál po zásahu desítkou plasmových střel, další běžel a v okamžiku tam nebyl, plynule jej odnesl vítr gaussovy teflono-ocelové munice. Nyní se měla přidat moje záloha, raketometná jednotka z pravého křídla - ano, už je to tady! Široká duha černého dýmu překlenula oblohu a skončila v ohnivé explozi. Několik otrokářů vystřelilo své pancéřové pěsti v odvetu a najednou se celá skalní deska zatřásla, jako by jí kus upadl.
Skočil jsem za jednu příhodně umístěnou hromádky balvanů a snažil se popadnout dech. Kolem mě zalehlo několik nightinků a střílelo z lehu. Měli jsme strašlivé ztráty. Odstřelovači s laserovými puškami stroboskopicky pálili přes celé bojiště, plasmové pušky konaly svou strašlivou práci na blízko, gatlingy ničili cizí i vlastní, granáty vyhazovaly do vzduchu hořící cáry a kusy kamene. Ale první otrokářská linie byla překonána.
Za mnou se shromáždilo několik mutantů, jejichž sekční velitelé padli. Přikázal jsem jim posbírat munice a zbraně padlým a znovu vyrazit, obchvatem zprava. Zadní jednotka sniperů vystřílela akumulátory a také vyběhla vpřed. Cestou vojáci zvrhlého Vůdce sbírali zbraně svých padlých spolumutantů a nyní útočili po levém křídle. Dopadlo mezi ně několik granátů…a pak se hora pohnula.
Pomalu, majestátně, tiše se urvaly dvě kamenné laviny a sesypaly se na mé mutanty, právě dobývající jednu z otrokářských pozicí. Když se prach trochu rozptýlil, spatřil jsem několik otrokářů a mutantů, jak sedí na skále zcela otřeseni. Ale brzo se opět pustili do sebe.
Byla čas vyrazit o dům dál. Zahlédl jsem jednoho protivníka a od boku vypálil z útočné pušky. No. Asi nejsem pro tuhle zbraň zrozený.
Na hradbě nedaleko se objevil padlý paladin Acer, v ruce masivní bolter. Proud energie prostřelil naskrz nejbližšího mutanta. Další pohled tím směrem mi zastínil otrokář s plamenometem. Výstřel z náporové pušky rozstřelil lebku dalšího nightinka. Granátomet vyhodil do vzduchu několik otrokářů. Řady supermutantů byly velmi přehledné. Už jen asi dvacet. No to mě podrž. Asi nejsem zrovna nejlepší velitel. Vyskočil jsem na jeden val a pokropil jeho obránce. Jejich zbroje to zachytili, ale dřív, než mě mohli zpětně otestovat, se tady objevil Larry s gatlingem a roznesl protivníky po okolí. Vzápětí ho do prsou uhodila dávka z automatické brokovnice. Padl v cákancích krve. Berserker Ben dělal čest svému jménu. On se nekryl, on se procházel! S puškou v ruce skákal hned sem, hned tam, stále blíž k mutantům, a odpravoval je dávkami slugů. Pod nohami mi vybuchl granát a já odletěl za další hromady šutrů, až mi to vyrazilo dech. Měl jsem dojem, že si pro mě přišla valkýra, ale to byla jenom…
″Myra!″ vykřikl jsem. Taky vypadala potěšeně, něco říkala, já ji neslyšel. Honem jsem si sundal přilbu.
″Myro! Já…není ti nic!?!″
″Nic vážného. Co ty? A co ti mutanti?″
″Moji společníci. Fakt jsi v pořádku? Já tomu nemůžu uvěřit…″
Střelba kolem utichla.
″Měli bychom se podívat, kdo vlastně vyhrál,″ řekla znepokojeně Myra. S nechutí jsem se vyprostil z objetí a vykoukl přes kámen. Otrokáři byli očividně zahnáni do kouta, jednotka šesti supermutantů se krčila před posledním kamenným valem.
″Zůstaň tady!″
Přeběhl jsem ke svým hochům.
″Jaxme na tom?″
″Jich být jen tři a dva, vůdče!″ pravil Harry, který, ač běžel mezi prvními, přežil až doposud. ″Ale mít dobrá zbraně…″ jako by čekali jenom na tato slova, vrhli sem podlí otrokáři svazek protitankových granátů.
″HOO!″ zařval varovně Harry a skočil na mně. Zavalilo mě čtyři sta liber živé a dalších dvě stě liber ocelové váhy. Vzápětí už to ale bylo o dobré dva metráky míň. Vysoukal jsem se zpod toho, čemu jsem ještě před okamžikem říkal Harry, a zrovna, když jsem neměl zbraň a nemohl se hýbat, se nade mnou objevili dva otrokáři. Namířili na mně zbraně…něco se zablesklo…jeden z otrokářů se potácel zpět, z krků mu trčelo provizorní kopí z jakési kosti a kusu dřeva.
″Hají-já!″ zakřičela Myra bojový pokřik, zbývající otrokář se po ní otočil, ale spatřil jenom rotující pajcr. Mlasklo to a rozbitý otrokář se skácel k zemi.
Vylezl jsem zpod Harryho. Také z ostatních mutantů zbyla jenom roztrhaná torza. Myra byla zamazaná krví, stékaly po ní potůčky potu, ale nedbala toho a vyrvala z rukou mrtvého otrokáře samopal. Já si vzal svůj.
″Skončíme to,″ mrkla na mně
″Jsou tam ještě dva.″
″Muselo zemřít na tři sta bytostí jenom proto, aby to skončilo duelem dva na dva?″
″To si vyříkáme později. Pojď!″
Vyskočili jsme na val. Pod námi klečel padlý paladin Acer, v obličeji bílý jako křída. Vedle něj stál Ben Krvavá pěst, po obličeji mu tekl proud krve. Přišel o ucho a kus skalpu. Třetí otrokář se klepal strachy, přesto se otočil na nás s pumpovací brokovnicí v rukou. Zaduněl výstřel a hruď nešťastného muže se rozletěla v krvavém dešti. Opodál se na hradby vyhrabal ještě jeden supermutant, z jeho mohutné enfieldky se kouřilo.
Otrokářští velitelé byli beze zbraní.
″Tak?″ zeptal se supermutant a namířil na ně svůj kanón.
″Teď je spravedlivě popravíme za jejich zločiny,″ zavrčel jsem pomstychtivě.
″U..ušetři…nás…″ vysoukalo se z Acera.
″Cože?!″
″Ušetři…naše životy…dobrý muži…″ děl otřesený padlý paladin. Ben Zakrvácená hlava ke mně zvedl prázdný pohled. Napadlo mě, jestli bych vypadla taky tak, kdybych se bitvy účastnil aktivně a nezdekoval se včas do krytu.
″Ušetři mně, dobrý muži! Mám doma ženu, děti a deset úlů včel…jistě uznáš, že jsem se měl celý život co ohánět…vím, hluboko jsem klesl, ale touha po mamonu mi otrávila duši.″
″Mě také ušetři, ó vládče pustiny!″ děl Acer. ″Jsem dítě z rozvrácené rodiny, chtěl bych začít lepší život a pozdvihnout se z bahna velkoměsta…″
″Dobrodružství najedeme v sázení do sportky,″ doplnil ho plačtivým hlasem Ben.
″Nechci svalovat vinu na někoho jiného, ale za všechno může náš šéf,″ řekl Acer.
″Jo, přesně on! On nás naváděl! Nebýt jeho zhoubného vlivu, jistě bych byl poctivý obchodník s brahmínami, a ne otrokář!″ potvrdil Ben.
″Váš šéf? Myslel jsem, že vy jste šéfové celé bandy!″
″Ne, kdepak, za všechny zlé činy může On, náš šéf, obávaný a strašlivý muž, stojící v pozadí - Habeek!!″
Jako by vše kolem ztichlo při vyslovení tohoto strašlivého jména. Po tváři mi tekla Slza dojetí, otrokářská řeč byla skutečně tak procítěná… Myra mi šáhla do přední kapsy od kalhot, bylo to fajn, ale to jenom hledala kapesník. Hlasitě se vysmrkala a pak si ke mně do rukávu utřela oči.
″Je to tak dojemné!″
Taky jsem se vysmrkal. ″No…tak..dojali jste mne, hoši. Je vidět, že pod vašimi otrokářskými zbrojemi tebe dobré srdce…nezahazujte obušky do žita, máte před sebou celý život!″
Nechtěl jsem poslouchat jejich vděčné výkřiky a raději jsem se vrátil k Harrymu. Zdálo se mi, že ještě žije. Oko se hýbalo.
″Harry…je mi to líto…skoro všichni jste zemřeli. Ale vyhráli jsme!″
″My…vyhrát…to dobře…dobrá Poslední bitva...díky…vůdče...″
″Věrní až za hrob,″ zaskřehotal opodál známý hlas. Lou a Pesus přišli a dívali se, jak poslední mutant vede oba otrokáře.
″Pěkná bitka,″ prohlásil mutant.
″Škoda, že všichni pomřeli.″
″Ale ani ne. Vždyť přece věřili, že tohle bude jejich Poslední bitva - a splnilo se to. A navíc přežilo dost vypravěčů, takže se na to nezapomene. Myslím, že by byli šťastní.″
″Oni věřili...a tys nevěřil?″
″Ale, přece nejsem blbý. Od počátku, když se u nás ukázal ten potrhlý věštec se svým nákladem psychotropních hub, jsem mu to nežral.″
″Tak proč potom…″
″Prostě jenom rád bojuju. A tohle mi stačilo na dobrých padesát let dopředu. Teď bych se taky rád někde usadil, farmářil…a tak.″
″Moment, něco mi tu nehraje. Jak to, že…″
″Že nemluvím jak dement? Ne každý po ponoření do FEV zhloupne. Já jsem ta statistická výjimka. Taky proto se nejmenuju ××rry, ale Bartoloměj.″
″Dobrá, vojáku Bartobl…Bartolobo…Barte, dávám ti poslední rozkaz: Doveď tyto dva muže do nejbližší vesnice a dohlídni, aby se chovali slušně!″
″Budeme,″ kývl pokorně hlavou Acer.
″Budeme,″ kývl pokorně hlavou Ben.
″Dobrá, veliteli. Tak tedy…sbohem!″ zasalutoval mi, otočil se a vyrazil k soutěsce.

″Tys jim to věřil?″ zeptala se Myra, zatímco jsme pomalým krokem mířili k exit gridu.
″No…a proč ne?″
″Co když zase začnou s otrokářstvím? Co když poruší svůj slib?″
″A co když ne? Co když se opravdu změní? Dnes zemřelo už tolik lidí…byla by škoda zabít ještě další.″
″Oni by neváhali.″
″Ale my nejsme oni. A v tom je ten rozdíl.″ Všiml jsem si Myřiny husí kůže. ″Kam jsem sakra dal…″
″Deku?″ zeptal se Lou a podával mi můj batoh.
″Jo. Díky.″
″Tak jo, parde, já už taky mizím. Přidám se k Bartoloměji a k těm dvěma. Tak se mějte…myslím, že budete, he he he ha ha he!″
″Čau Lou. A opatruj se.″
Zabalil jsem Myru do teplé armádní deky. Pesus začichal a snažil se zanalyzovat naši pachovou komunikaci. Pak si nás přepočítal.
″Tohle je to, čemu vy lidé říkáte…″
″Hej! Pse!″ zavolal na něj ghúl. Když Pesus přiběhl, opakoval svoji otázku.
″Tomuhle lidé říkají ″milostný trojúhelník″?″
″Hmf,″ odfrkl si pobaveně Lou. ″Ne. Ale myslím, že bys měl jít se mnou. Těmhle bys jenom překážel.″
″Vážně?″
″Jo.″
Za pár okamžiků obě kreatury zmizeli za ohybem soutěsky. Objal jsem Myru.
″Konečně zase spolu!″
″Ale byla to jízda, co?!″
″No to teda jo. Ale teď…″ kopl jsem do MEC gaussova gatlingu. ″Jestli nás bude chtít někdo rozdělit, měl by počítat s bolestí.″
″Měla jsem o tebe strach. Ben pořád říkal, že jsi mrtvý, ale já čekala, že se každou chvílí někde objevíš…ovšem ne, že budeš navlečený do toho kevlaro-latexového oblečku. Vypadáš jako buzna. Měl by sis to sundat.″
″Jo?″ Pozorně jsem si ji prohlídl. ″A hele! V čem to ty nosíš vodu…″
Moje milovaná dívka se usmála úsměvem zcela jednoznačným.

″Do háje zelenýho!!″ láteřil ON. ″Kdo ho sem pustil? Ha? Tohle byla nádherná bitevní planina, pracuju na téhle scéně milióny let a teď se sem narve ON!!
″Hele, víte co? Jděte si po svý práci!!″ otočil se na kolegy ON. (Můžete mu říkat Amor, nebo Eros, nebo prostě jen Nezřízený sex.)
″No dobrá,″ odfrkl si ON. ″Jdu chystat další scénu!″
ON počkal, až všichni ostatní (všechna ostatní jeho já, pro monoteisty) opustí tadyateď, a pak se obrátil k planině, respektive ke dvěma postavám ležícím na planině. Usrkl z plecháčku kávy.
″Tohle bude dlóóóuhá fuška.″

Hepáč jak cyp, co?!!!