Slunce bylo už dost vysoko na to, aby svým obvyklým žárem ztěžovalo život všem co se z nějakého důvodu chystali na cestu ven z města. Tedy původně i mě. Teď už jsem si tím ale nebyl tak jistý. Přišel jsem o brokovnici a nehodlal se s tím jen tak smířit. Rozhodl jsem se ještě chvíli zůstat. Ačkoli je nejpravděpodobnější, že moje puška je už dávno na cestě na trh do vedlejšího města, nevzdával jsem se naděje, že bych jí mohl objevit u některého z místních překupníků. Moje naděje subjektivně rostla s myšlenkou, že právě na můj rychlý odchod do nejbližšího města takový člověk spoléhá…

To vše se mi honilo hlavou, která toho měla i tak po včerejší noci dost. Na nějaké složité přemýšlení nebyla nejlepší doba. Spíš by to chtělo jít si někam lehnout. Aspoň bych si trošku narovnal namožená záda. Místo toho jsem pomalu procházel hlavní ulicí směrem z centra. Nejdříve jsem si přece jen chtěl udělat představu o tom, kolik lidí už vlastně z města dneska odešlo a tak mě napadlo zamířit ke shromáždišti karavanní společnosti, kde už od brzkého rána vždycky vůdci připravují svojí karavanu na cestu. Myslím že mají i noční hlídače, který by snad něco mohl vědět.

Drsně vypadající čtyřicátník ve špinavém letitém kovbojském oblečení, cigaretou přilepenou na rtu a dvěma Magnumy u pasu právě kontroloval brahmíní potah, když jsem k němu přistoupil s žádostí o informaci.
"Řikáš dneska v noci?" Na chvilku se zamyslel, dotáhl jeden z řemenů a podíval se na mě. "To nevim. Bill co dneska v noci hlídal zboží něco řikal jenom vo pár zbloudilejch zlatejch geckonech, který tady zahlíd, jinak nic. Ale věř tomu, Bill si občas zdřímne i na hlídce."
"A teď ráno už někdo odsud odešel?"
Kovboj pomalu vyfoukl cigaretový kouř a vzpomínal. "To jo. Gary, místní obchodník. Jako každou neděli. Pak taky takovej poutník. Jinak nikdo."
"Jakej poutník? Měl pušku?"
"Prostě takovej typickej pocestnej v potrhanym oblečení co smrděj chlastem už na pět metrů." Zašklebil se.
"Takže pušku neměl?"
"Sakra ne. Kde by na ní taky vzal, když všechno co vyžebrá prochlastá?" Zahodil zbytek cigarety a prohlížel si mě." A koho to vlastně hledáš?"
"Svojí pušku. Nějakej parchant mi jí v noci sebral."
"Sebral ti pušku?" Zakroutil hlavou. "Takovýho vola co ti sebere bouchačku bych rovnou zastřelil."
"Taky bych ho rád potkal…"
"Ten už bude pryč. Byla by blbost tady růstat." Přerušil mě.
"Taky si myslim, ale chci to nejdřív zkusit tady kdyby náhodou někdo něco věděl."
Podíval se směrem do města. "Tak to budeš mít nejlepší porozhlídnout se ve sklepě pod palírnou chlastu. Tam co bylo dřív nádraží. Je tam jeden takovej pochybnej týpek co si myslí že je šéf místního podsvětí."
"Podsvětí tady?"
"Jo," usmál se. "Bejvalo. Jenže pak se těch jeho pět kumpánů vodstěhovalo do Rena a Rydley je jedinej kdo tady zůstal. Není moc nebezpečnej. Spíš jenom vobchoduje s kde čim… Řiká se že někdy vokrádá ty co tudy procházej, jinak nic."
"Tak díky chlape, navštívim ho."
Kovboj jen přikývnul a věnoval se dál své práci.

* * * * *

"Tak Rydley, už se těšim co máš pro mě za překvapení…," řekl jsem si jen tak pro sebe, když jsem stanul před zdejším lihovarem. Byla to nejspíš ještě předválečná montovaná hala, která dřív asi sloužila jako nádražní překladiště. Převážně zrezlá plechová konstrukce s několika vytlučenými okny a velkými vraty, nad nimiž příchozí vítal nápis "Kowiho Whisky" umě vyvedený amatérským sprejerem, ve mně vyvolávala jen další nevolnost, když jsem si uvědomil, čím jsem se to vlastně včera tak opil. Nevěřím, že by se tady někdo zabýval takovou věcí, jako je hygiena. Raději jsem se uvnitř moc nerozhlížel a zamířil k jediné přítomné osobě. Chlap jak hora se zlatým řetězem na krku seděl u stolu a cosi čmáral na upatlaný papír. Zřejmě místní kancelář, pomyslel jsem si.

"Co tu chceš?" Zeptal se když si mě všimnul.
"Jak to že tu nikdo nepracuje?"
"Dneska se nedělá a už nikoho neberem, tak vypadni." Odsekl a začetl se do toho co právě napsal.
"Nehledám práci, ale Rydleyho," nenechal jsem se odbýt.
Chlap zpozorněl. "Co mu chceš?"
"Obchodní záležitost," odpověděl jsem po pravdě. Byl to vlastně takový volný překlad momentální myšlenky - 'Chci svojí brokovnici a za to ho možná nezabiju'.
Chlap chvíli přemýšlel, znovu se na mě podíval a vstal ze židle. Pak jako by mu cosi docvaklo, ukázal směrem ke dveřím za sebou. "Dobře. Jdi dolu po schodech, Rydley je tam."

Sešel jsem do sklepa. Na obyčejný sklep to tady docela velké. Regály zaplněné rozličným zbožím, na stěnách pověšené různé zbraně, na zemi se povalující bordel a jeden pult. To vše osvětleno několika ze stropu visícími žárovkami a zahaleno v lehkém oparu cigaretového kouře, jen trochu vířeného líně se otáčejícím větrákem.
"Rydley?" Zavolal jsem.
"Moment!" Ozvalo se za regálem. "Už sem u…" Ani to nedořekl. Zahlédl mě a už sahal do police pro pistoli. Byl ale příliš pomalý a já na něj namířil svůj Desert daleko rychleji.
"Ale ale, copak Rydley… Asi nemáš moc čistý svědomí, co? No dobře, chtěl sem se nejdřív zeptat, ale tohle beru rovnou jako přiznání."
"Já sem jenom…"
"Hele dej nejdřív ruku z tý police…, ať se nám líp povídá, jo?"
Rydley nechal pistoli kde byla a šel pomalu ke mně. "Hele já ti jí vrátim…, jo? Přiznávám svojí vinu a doufám, že…"
"Myslíš že to stačí? Řekni mi jedinej důvod proč bych to neměl rovnou zmáčknout?" Chtěl jsem ho jen trochu vystrašit. I když by to asi spousta lidí udělala, nechtěl sem ho tady rovnou zabít. Teda zatím ne.
"Ty to nezmáčkneš," řekl po chvíli přemýšlení. V jeho hlase byl poznat strach, ale tak trochu se mi zdál jistý tím co řekl
"Víš to tak určitě?" Nechápal jsem kde bere tu jistotu.
"Pověst tě předchází… Ty nejseš hajzl. Seš sice lovec lidí, ale ne jako ty otrokáři…" Trochu se po této vlastní úvaze zklidnil.
"Takže ty mě znáš, jo?" Udivilo mě.
"No, trochu sem poslouchal tebe a tu holku včera v baru…"
"Hele to sem netahej," přerušil jsem ho. "I když tě teda možná nezabiju, budeš mi muset za tu malou nepříjemnost zaplatit… Takže co nabízíš?"
"Kdybys mě nechal domluvit, řek bych ti to rovnou." Zašklebil se.
"Poslouchám," pokynul jsem na něj významně Desertem, aby pokračoval.

"Takže včera v tom baru ses trošku rozkecal o svý minulosti… Nedivil bych se, kdyby sis to nepamatoval, protože si byl podle mě už dost na mol, ale doslech sem se na tebe zajímavý věci…"
"Co tim sleduješ? Zatim to vypadá, že tě zabiju spíš než před tim." Natáhl jsem kohoutek abych patřičně zdůraznil svou myšlenku. Ten zvuk, to cvaknutí kovu - vždycky se mi líbilo. A zvlášť ten výraz osoby na druhé straně hlavně.
"Klid, jen sem zaslech něco o tom, že moc nemáš rád ty parchanty z Bratrstva, co se tady do všeho tak serou a už mi zkazili pár dobrejch kšeftů. Jo, taky je nemusim, tos asi poznal. Ale co je důležitý, že znam někoho s kym by sis třeba rád popovídal," zatvářil se důležitě.
"Proč si to myslíš?"
"No včera si pořád blábolil něco o pomstě a tak."
"A?"
"Já teda nevim co ti udělali a je mi to jedno, ale…"
"Mluv k věci sakra! Co je to zač? Začíná mě z toho míření bolet ruka."

"Slyšel si někdy o písaři Sturgissovi?" Řekl pomalu.
"Jo tak tohle je ten tvuj záhadnej přítelíček…," rozesmál jsem se. "Moh si nám ušetřit čas! Sturgiss je fáma. Pohádka. Pche… Záhadnej písař Bratrstva na útěku…"
"A seš si tim tak jistej?" Přerušil mě. "Není to žádná fáma! Já sem s nim jednou osobně mluvil… A vůbec, když si jim moh utejc ty a seš na živu, tak proč ne on?"
"Hele víš toho o mě nějak moc a upřímně řečeno mě to tak trochu štve."
"Jenže já sem pro tebe úplně neškodnej… Teda kromě toho našeho malýho problému tam," podíval se jakoby směrem k baru. "Ale ty potřebuješ mojí pomoc," pokračoval. "Nakonec nemáš co ztratit, ne? Můžeš jenom vydělat!" Šibalsky se usmál. "A to naše malý nedorozumění prostě smažeme… Já sem nikdy neviděl tebe, ty mě a svět je zas krásnej, ne?"
"Ne… Svět je podělaný místo. Na tom ty nic nezměníš… ani já." Na chvíli jsem zase zavzpomínal a přitom přemýšlel nad jeho nabídkou. Je zajímavé, kolika věcmi se mozek dokáže zabývat najednou.
"Já těžko na světě něco změnim. To máš recht," řekl zas Rydley. "Sem jen obyčejnej obchodník a nabízim ti obchod. Své… abych tak řekl… zdraví, za informace, který ti můžou pomoct." Podíval se mi do očí. "Rozhodni se."

Když jsem porovnal varianty, zabít sem ho stejně nechtěl, k ničemu jinému mi stejně nebyl a když už sem našel tu pušku tak mě i trochu přešla zlost.
"Dobře," rozhodl jsem se. "Vrátíš mi brokovnici a vyklopíš co víš o tom Sturgissovi. K tomu mi čistě z přátelství určitě rád poskytneš krabici patron, to víš, docházej mi a víš jak sou drahý… Pak odejdu a ty i tvůj krám zůstanete netknutý. To je ode mě až moc šlechetná nabídka, ne?"
"Přijímám," řekl bez rozmyšlení Rydley, pomalu sáhl do jednoho z regálů, vytáhl mojí brokovnici a opatrně položil na pult spolu s krabicí patron.
"Velmi dobře. Teď kde najdu toho Sturgisse?"
Rydley se opřel o pult. "K němu se prej hned tak někdo nedostane. Jen pár lidí ví, kde vlastně teď žije. Budeš muset najít někoho z nich a přesvědčit ho aby ti ukázal cestu."
"Aha, takže ty o něm teda nic nevíš! Ztrácim tady z tebou čas, měl sem tě asi zabít rovnou…"
"Počkej sakra! Nech mě jednou domluvit… Jeden z lidí, co ho znaj, je můj bratr Tom. Dělá pro Butchovu karavanní společnost v Hubu. Poznáš ho, vypadá stejně jako já, sme dvojčata... Najdeš ho a on tě k němu dovede."
Čím déle jsem ho poslouchal, tím víc se mi tohle celé zdálo jako jeho výplod fantazie. "Nezdá se ti tohle moc složitý na to aby to byla pravda?"
"Já nelžu. Kdybych ti lhal, je tu riziko že sem vrátíš, ne?" Zdálo si mi to jako logická poznámka.
"Tak tim si buď jistej. A kdyby tě náhodou napadlo najednou změnit místo působení, tak si pamatuj, že toho kdo ze mě udělá blbce si vždycky najdu… Takže pořád na tom tvym příběhu trváš?" Pistoli sem mu teď přiložil přímo na čelo, ale nevypadalo to, že by nějak znejistěl.
"Jo. Celý je to pravda."
Sklonil jsem pistoli. "Dobře, věřim ti. V tom případě si vezmu něco tvýho, aby mi ten tvůj bratříček věřil. Co ten přívěšek?"
"Ten ne…, je po…!"
"Fajn. Aspoň si ho Tom bude pamatovat," strhl jsem mu ho z krku. "Někdy ti ho vrátim."
Rydley vypadal naštvaně, ale co mu zbývalo. "OK," souhlasil.
Sebral jsem z pultu brokovnici a krabici patron. "Tak sem měj Rydley. Hlavně neblbni a nic na mě nezkoušej. Víš že na mě nemáš. A neboj se, zase tě navštívim," rozloučil jsem se.
Rydley tam jen dál stál, dokud jsem z jeho sklepa neodešel. Když jsem se naposledy otočil, zdálo se mi, jako bych v jeho tváři zahlédl úsměv. Zvláštní....
Chlap nahoře si nechtěl dělat žádné problémy a tak jsem měl volnou cestu ven. Hlava mě ještě pořád dost bolela po včerejší zkušenosti, ale snažil sem si utřídit co jsem se právě dozvěděl. Existuje šance, že skutečně existuje tajemný písař Sturgiss. Už jsem o něm pár historek slyšel, ale nikdy jsem si nemyslel, že to může být pravda. Je to prý utečenec jako já. Když byl řadovým členem Bratrstva, asi ho nebavilo jen pitvat neznámé organismy a obkreslovat plánky zbraní, ale snažil se proniknout do nějakých tajných záznamů. Stejně jako já, tušil nějakou levotu. Zřejmě se mu to podařilo, protože pak odtud zmizel, dřív než se to o něm dozvěděli. Bratrstvo samozřejmě všechno popírá. Je jasné že neřeknou veřejně nic o tajných výzkumech, kvůli kterým by zabíjeli klidně i vlastní lidi. Pro veřejnost si musí přece zachovat své dobré jméno ochránců světa!

Počet lidí, kteří na Bratrstvo něco vědí a jsou na živu, se mi najednou rozšířil na dva. Já a Sturgiss. Je jasné, že šance potkat někoho se stejným osudem a možná i informacemi, které by mi pomohli odpovědět na události dávno minulé, mě nenechala klidnou. Jestli Sturgiss opravdu žije, musím ho najít…

Do Hubu je to odsud daleko na sever. Dlouho jsem tam nebyl. Přesněji řečeno od té doby co jsme odtud prchali v kradeném autě kupců s vodou. Vyvolávalo to ve mně spoustu vzpomínek. Bar Malthese Falcon, vězení, útěk, obchodník Jacob… Teď už mě tam ale určitě nikdo nepozná…