Jeli jsme ve vozidle ještě s nějakými čtyřmi jinými vojáky. Nebylo nám s Davem do řeči. Ani jsme nevěděli proč, ale měli jsme pocit, že pokud máme splnit to, co nám Humer přikázal, bude zatraceně těžká věc.
"Hej, nejsi ty ten Pete Smolař?" zeptal se jeden z vojáků.
"Jo, to asi budu já." odpověděl jsem.
"Doufám, že nás nezastřelíš až nám budeš krejt záda!" řekl se smíchem voják a ostatní se k němu přidali. Nevím čemu se smály. Klidně se to může stát.
"Kdo ví, třeba to dneska nebude tak hrozný, lidi se měněj." řekl voják, kterého jsme neznali.
"Ale hovno, já jsem s nim byl na jedný akci a tam se děly věci. Jen co vyběhl z auta, tak zakop o jednoho vojáka, který díky tomu měl málem zlomenou páteř, protože se zrovna shýbal, aby sebral svojí zbraň, která mu spadla na zem. Potom ještě stihl narazit bojovým vozidlem přímo do noclehárny, kde spaly asi dva tucty nájezdníků."
"Hej, ale to byla nehoda, omylem jsem zařadil zpátečku." bránil jsem se.
"A co jako? narazil si tam? narazil! Ale zase je pravda, že tím zabil polovinu těch co spali, takže je to vlastně takovej smolař štěstěny." rozřechtal se voják.
"Haha, hrozně vtipné, debile!" ušklíbnul se Dave.
"Ne Dave, to je jedno, nech to být." zamlouval jsem to, poněvadž vím, jakou má Dave povahu. Výbušnou. Extrémně.
"Nenechám nějakého grázla urážet mýho nejlepšího kámoše!" vykřikl Dave a výhružně se podíval na vojáka, který se pobavil na můj účet. Ten ho sledoval s mírně zaraženým pohledem, asi nečekal, že by se mu mohl někdo postavit. A navíc byl asi o dvacet centimetrů a dost svalů větší než Dave. Bohužel tohle Dave zjistil až když se dotyčný postavil.
"Takže nenecháš urážet svýho kámoše, jo? No dobře, tak to schytáš ty, ale ručně." začal vyhrožovat a ukazovat pěsti.
Dave se ale nedal.
"Si myslíš, že se bojim nějaký opice co slezla ze stromu a -"
Dál se nedostal, pravý hák toho vazouna ho poslal na exkurzi k podlaze. Po důkladné obhlídce podlahy transportéru, se Dave rozhodl, že vstane. Vstal a oklepal se a řekl:
"Tak a teď si mně pořádně nas-"
Levý hák. Podlahová exkurze. Oklepání. Věta:
"Tak hele, to, že si silnější neznamená, že si tu se mnou budeš dělat co chceš." řekl už v obličeji dost pochroumaný Dave.
"A to jako proč" zeptal se se smíchem vazoun.
"Protože ovládám bojová umění, jejichž názvy si v životě neslyšel." řekl Dave s bohorovným klidem.
Abych se přiznal, jediné umění Davea je, že umí dobře lhát a házet nožem.
"Ahá, takže teď bych se ti měl omluvit a pěkně si sednout na zadek, co?" zeptal se vazoun s dobře zahraným sarkasmem.
"Jo, tak nějak opičáku." vyskakoval si Dave.
Ostatní sledovali jak se situace vyvine. Skoro ani nedýchali.
Bohužel už jsme se nedozvěděli, jak by se vazoun rozhodl, protože v tu chvíli se ozval hlas:
"Připravte se, zastavujeme odtud půjdete pěšky."
"Máš štěstí." zachrčel vazba Davovi do ucha.
"Právě, že ho moc nemáme." řekl Dave a s potěšením sledoval vazouna jak mu to nedává smysl.
Vystoupily jsme. Venku nám velitel vysvětlil svůj plán.
Několik kilometrů od nás je vcelku dobře opevněná základna. Není obývána ani nájezdníky ani Ghůly, či jinou podobnou havětí, ale normálními lidmi. Ti lidé si tam říkají "Ranaři" a podle velitele je to daleko horší sebranka než nájezdníci a podobné živly.Přepadají a okrádají nevinné, znásilňují a rabují. Je to skupina asi padesáti odpadlíků z Bratrstva oceli. Takže má Bratrstvo o důvod víc proč se jich zbavit. Bývalí členové a teď takovéhle zrůdy. Velitel nám vysvětlil, že útok ze předu není možný, je dost hlídaný, takže půjdeme bočním vchodem, který není tak opevněn a nebude. Do té sebranky se přidal i náš zpravodajec, který nám vše odtamtud pečlivě hlásí. Jejich plány, aktivity a zvěrstva. Také nám poslal nákres základny, takže víme, kde zhruba budou hlídky a kudy bude možno proklouznout.
Náš zpravodaj nám odstraní hlídky u bočního vchodu z cesty a pustí nás dovnitř. Bude to ale dost riskantní, protože venku hlídá nejméně dvacet Ranařů. V podstatě jde o tichou misi.
Pár vojáků vezme těm mrtvým uniformu a proplíží se dovnitř a položí ke hlavnímu Elektrickému zdroji bombu, aby základnu odřízli od proudu automatické obrany základny.
Zbytek nás tam pak vtrhne a zlikviduje stráže venku a zbytek se pokusíme zajmout. Potom dostaneme další rozkazy.
Takhle nám to velitel vylíčil a dal povel k pochodu.
Jakmile se velitel zmínil o páru vojáků s bombou, bylo mi až nechutně jasné kdo to bude. A taky že ano. Jak jsme tak pochodovali k základně, tak ke mně a Davovi přišel Humer.
"Tak hoši, teď přišla vaše chvíle ukázat co je ve vás, dostanete nálož a převléknete se a půjdete vyhodit ten generátor, jasné!" zeptal se důrazně.
"Ano pane." odpověděli jsme sklesle.
Za chvíli jsme to uviděli. Předtím to asi byla nějaké vojenská základna, protože měla slušně vysoké zdi. Viděli jsme na ochozech vojáky s kulomety a několik i se sniperkama. Ale co víc, viděli jsme i věže, dvouhlavňové kulometné věže, bylo jich nejméně pět. To by v našich řadách byla slušná mela. Museli jsme počkat na noc. Všichni se s hlasitým uchnutím a echnutím svalili na zem.
Zrovna jsme se bavili s Davem o tom, jak moc může náš úkol být nebezpečný, když přišel Paladin Humer a vysvětlil nám podrobnosti.
"Takže, až bude boční vchod čistý, tak si oblečete uniformy, které vám tam nechá naše spojka. Bude tam i mapka základny. Projdete normálně ke generátor a tam položíte bombu. Je nastavená na deset minut a stačí ji jen odjistit. Hlavně ji ODJISŤETE! Dostanete lokátory, které nám, jakmile odjistíte bombu nahlásí deset minut do výbuchu. Jakmile bomba vybuchne, tak s našimi vojáky vtrhneme dovnitř a postřílíme je.
Až ji položíte, tak si najděte vhodné místo, dostatečně daleko od bomby, samozřejmě, a jakmile začne útok, tak z vašeho úkrytu ostřelujte přibíhající stráže. Je všechno jasné?!" zeptal se ostře.
"Ano, je pane." přikývli jsme.
Jakmile Humer odešel vyměnili jsme si s Davem vyděšený pohled. Podle mne, tohle bude zatraceně těžká věc. Jak tam asi máme položit bombu, když bude kolem tolik stráží? Nehledě na to, že generátor bude možná také hlídán?
"Pete, myslíš si, že to zvládneme? optal se Dave mírně přikrčeným hlasem.
"No, řekl bych, že to může vyjít, je to docela slušný plán, ale raději bych se ho účastnil jen jako útočník, a ne se nejdřív promenádovat po základně a pokládat tam bombu.
"Asi tak." přitakal Dave.
Nad pustinu se pomalu snášela temnota, až byla úplná tma. Všichni napjatě čekali až velitel dá povel k posunu vpřed.
Konečně velitel zavelel pomalý posun k boku základny. Sunuli jsme se skoro při zemi. Konečně jsme dospěli až k bočnímu vchodu. Byla to malá dvířka, byla pootevřená.
"Dobře, Pete a Dave půjdou dovnitř a splní plán, který jsem jim vyložil. Až to vybuchne my ostatní vtrhneme do základny a postřílíme ty parchanty. Nějaké dotazy?" zeptal se Humer.
Spolu s Davem jsem prošel dvířky. Ocitli jsme se na jakémsi nádvoří, naštěstí jsme byli zahaleni tmou. Před námi ležely dvě uniformy tamních stráží a na nich malá mapka základny. Potichu jsme se převlékli a já jsem vzal mapku. Pomalým krokem jsme s přiblížili k něčemu, co vypadalo jako hlavní dveře. Zatraceně těžce chráněné dveře. Dveře hlídali dvě automatická kulometná děla s reflektory, které obíhali po nádvoří. Na opevnění kolem základny byly takové děla taky, ale s nimi tam byli i vojáci. Tady byla jen ta děla. Takže co teď?
U dveří byla takový malý číselník, asi pro zadání kódu pro otevření dveří. Ale kde ten kód vezmeme?
Najednou mě Dave na něco upozornil.
"Hele Pete, na té mapce je dole napsané nějaké číslo. Vytrhl jsem mu papír z ruky a přečetl jsem si číslo 2048. Naše spojka zřejmě nezapomněla na nic. Došli jsme k těm dveřím a já namačkal číslo do číselníku. Dveře se otevřeli. Mohli jsme nejít, ale byl tu malý zádrhel. Přesně v ten okamžik, kdy jsme dveře otevřeli, tak chtěli zevnitř vyjít nějací dva vojáci. A samozřejmě nás hned chtěli zastřelit, protože naše tváře tu ještě nikdy neviděli a pochybuji, že tu často mají nezvané hosty. Ale najednou, ani nevím odkud, Dave vytáhl dva házecí nože a přesně je hodil těm dvěma do čela.
S výrazem naprostého nepochopení se ti dva svezli k zemi. Já jsem na Davea jen zůstal zírat.
"To bylo sakra dost dobrý." pochválil jsem ho.
"No jo, ani ne." řekl skromně Dave.
Uklidili jsme mrtvoly do nějakého přístěnku a vrátili se do hlavní chodby. Šli jsme podle plánku až do kontrolní místnosti. Bylo tu asi deset lidí v bílých pláštích. Nenápadně jsme se blížili k místnosti s nápisem GENERÁTOR-NEVSTUPOVAT! Když jsme byli u dveří, tak jsme zjistili, že jsou zamčené. Chvíli jsem s nimi lomcovali, ale k ničemu to nevedlo. Dave ze vzteku praštil krabičkou, ve které byla bomba, do zámku u dveří. Z krabičky se ozvalo slabé "PÍP". Oba jsme ztuhli a zírali na krabičku. Opatrně jsme vyndali bombu a s hrůzou uviděli, jak se na displeji odpočítává deset minut.
V tu chvíli jsem zpanikařil. Vzal jsem bombu a letěl s ní napříč místností s vědci, na konci jsem se otočil a cestu si zopakoval, ale v půlce cesty, jsem tu bombu odhodil na vědce. Ti se vyděšeně koukli a začali taky panikařit. Takže jsme si zapanikařili dohromady.
Najednou jsme se s Davem vzpamatovali a metali pryč, doufali jsme že správnou cestou k východu. Po cestě jsme narazili na pár vojáků, nevšímali jsme si jich a jenom je tak trochu praštili pěstí do hlavy. Konečně jsme uviděli hlavní dveře. Vylezli jsme ven a za námi se ozvalo táhlé BUUUUUUM! Bomba vybuchla a Humer vtrhl se svými vojáky dovnitř. Jenže nevěděl, že jsme tu bombu nepoložili ke generátoru. S velkým řevem začaly střílet do vojáků na ochozech a až za chvíli si uvědomili, že do nich pálí, námi nevyřazená, kulometná děla. Hrůzou jsme se nemohli ani hnout.