Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
(aneb Třináctka ve Vault City, vypráví Robert Blake) Narodil jsem se ve Vault City. Narodil jsem se ve Vaultu a první co jsem spatřil byly bledě modré zdi krytu a nikdy neuhasinající signalizační světla. Můj příběh souvisí s příběhem jiného člověka, který však měl podobné ideály jako já. Můj příběh je o Vault City a je o jeho radikální změně. Abyste mohli pochopit tohle rozporuplné místo musím vám vyprávět tenhle příběh. Narodil jsem se tedy a dostal jméno Robert. Robert Blake. Tedy občan Blake, abych byl přesný... Život ve Vault City je jednotvárný. Je to stereotyp, od mládí naučená rutina. Občané chtěli vše zautomatizovat. I život. Byla to jejich ideologie. Jít vpřed, moc se neptat a dělat to co se ode mně žádá, nebo čeká. Mladí se stavěli na odpor každou generaci, to ano, ale vždy byli zlomeni. Násilím?! Ne! Život ve Vault City je také takový, že si po určitém věku ani neumíte představit, že byste mohli žít někde jinde a máte nejen strach z toho aby jste nebyli vyhoštěni, ale také máte strach o samotné VC, prostě se začnete bát a tak radši jdete vpřed, moc se neptáte a děláte co se vám říká, nebo co se od vás čeká. A proč? Protože máte strach, nevíte co ze životem a tak ho vložíte do rukou denního rozvrhu ve městě, případně plníte úkoly, které vám byly zadány. Po čase si vlastně uvědomíte, že to není zas až tak zlé, že se vám žije dobře a potom... gratuluji!! teď jste správný občan. Poslušný stroj na plnění nečích příkazů, který si už vůbec neuvědomuje co je dobré a co je špatné a myslí jen na dobro pro VC. Takovýhle život ovšem přináší značné výhody - o tak vysoké životní úrovni si mohli nechat obyvatelé Pustin jenom zdát. Vy prostě jdete vpřed, moc se neptáte a děláte to co se od vás čeká a pak najednou zjístíte, že to je to, co jste vlastně vždycky chtěli. Život ve Vault City není špatný, ale ti co v něm žijí, nežijí v pravdě. Prožívají život v iluzi, kterou si sami vytvořili a které chcou tak strašně věřit, že odmítají realitu okolního světa a začnou právě o tom světě uvažovat jako o snu a o venkovních lidech jako o bezcenných, podřadných, jako o hmyzu a podle toho se k nim chovají. Když se pak takový dostatečně "vyzrálý" občan dostane náhodou ven tak prožije šok... a zemře. Vtip je v tom, že občas se ve Vault city narodí lidé, kteří jsou natolik neprůměrní, že se tomuto tlaku nepřizpůsobí a nezapadnou. Jsou jako uvolněný šroubek v dokonalém stroji, šroubek, který se nedá zašroubovat a tak vám zbývají jen dvě možnosti. Buď ho kladivem roztlouct, anebo ho vyndat, vyhodit a nahradit ho jiným, lépe promazaným, který tam krásně sedne. Takovýchto lidí ale není mnoho. Možná jeden za deset let. Možná i za padesát. Snad jeden z tisíce. Nebo i jeden z deseti tisíce. Jako já. Své dětství ve Vault City si nepamatuju. Ostatně si ho nepamatuje nikdo. Dětstvtí je totiž úplně ta nejjednotvárnější část života ve VC. Je to ta nejjednotvárnější část jednotvárného života v jednotvárném městě, mezi skoro stejnými jednotvárnými lidmi. Ve VC se vám slovo "JEDNOTVÁRNOST" doslova lejzrovými paprsky vryje do podvědomí. Jak říkám za chvíli si už žádnou jinou variantu neumíte ani představit. A stanete se zatraceně omezenými lidmi. A to je velká škoda, protože VC mělo takové možnosti! Když jsem dospěl, začal jsem si všechno tohle uvědomovat. Horší bylo, že jsem nepotkal ani jednoho člověka, který by si mi v tomto podobal. Vlastně ano, ale to byl trochu zvláštní případ. Jmenoval se McClure. Byl to neuvěřitelně přímý a čestný člověk, který nejenže byl prost všech záporných vlastností, ale také si je neuměl představit u jiných lidí (takto jsem si ho dlouho idealizoval, až mně on sám přesvědčil o opaku). Krom toho, jako všichni ostatní chtěl dobré pro Vault City, ale přihlížel i na zájmy ostatních obyvatel okolního světa a to paradoxně zajištovalo, že pro Vault City udělal více než jakýkoliv konzervativní zaprděný senátor(ka), jako ta zmije Lynette. A taky měl v sobě jistou průbojnost a k jeho osobě se upnulo mnoho lidí, kteří mu byli oddání. Jako já. McClure vedl ve své době reformní skupinu občanů, kteří se snažili stereotyp všeho (tzv. "absolutní stereotyp") ve Vault City zvrátit a dosáhnout nového pokroku a vývoje. Tyto slova byla ve Vault City téměř "kacířská" a každý "správný" občan je považoval za naprosto nepatřičná a životu nebezpečná. Byli jsme tedy "jiní" a ostatní se nás stranili a považovali nás za "nebezpečné". Musíte si také uvědomit, že nás nebylo nijak mnoho. Ne, nebudu říkat kolik, abyste se mi nesmáli. (Bylo jich i s McClurem pět, ale nic jsem neřek chacha!!). Naše snaha byla většinou marná, ale dosáhli jsme několika úspěchů. V jistém zastrčeném bytě jednoho z nás jsme uspořádali pořádnou pitku a poprvé v životě okusili alkohol. Jo, tohle nás vzalo! Když jsme se ráno probudili byli jsme celí zelení a bylo nám (na) zvracení. Byl to však dozajista určitý druh úspěchu. Největším úspěchem ale bylo prosazení McClura do čela senátu. Tak získal poměrně velký vliv a začal se angažovat v případu Gecka. (vypráví Harold): (kašel) Jo (kašel), jo (kašel), jojo, starý (kašel, který téměř vyústil v plicní záchvat pokročilého tuberáka), dobrý Gecko! (kašel, chrchlání, blíže nespecifikovatelné tělesné zvuky) To bylo (zase kašel, panebože, než se tahle mumie vykecá (tedy"spíš "vykašle)!!!) pěkný místo. Jo, tak trochu radioaktivní (kašel), ale to je dobrý (chrchly chrch) na pokožku, je potom taková hebká, jako vypraná v tom (kašel), no však víte... ale to je jedno. Jenomže to (ech, ech, chrchly chrchly chrch) vadilo těm bastardům, těm z***** h***** z Vault City, kteří *****, ***** a potom ***** (sorry, ale TOHLE tady vážně nemůžu napsat). No hrůza (kašel) vadila jim unikající voda z naší elektrárny, po který pak svítili jako baterky (kašel), ale nechtěli nám dát součástky, který by to (ech, ech) napravily. Na potkání nás stříleli! No my je pak taky (kašel), to jo, ale voni si začali. Tak co jsme mohli dělat? Pšoukat do radioaktivní půdy, leda tak. Ještě že přišel ten (kašel), no však ho znáte... (vypráví opět Blake): Naším velkým problémem byla ghůlská osada Gecko, kde žili ghůlové celkem mírumilovně, kdyby jen nezamořovali své okolí radioaktivní podzemní vodou, která zabíjela zvláště na předměstí, kde nebyla voda filtrovaná. Byl to velký problém a zdálo se, že jedna ze stran prostě musí radikálně ustoupit. Změnu přinesl až někdo o kom vám chci vyprávět a který tak hodně zasáhl do dějin Vault City, Gecka a do mého života. Občas jsem zaslechl novinky o významných událostech v okolním světě, ale byly to jen neurčité, kusé a nespolehlivé informace. Slyšel jsem však o Válce gangů v prohnilé díře s názvem New Reno, při kterém prý padlo tolik lidí, že jejich krev vytvořila ve městě rudé moře po kterém se několik dní proháněli "rybáři", kteří "lovili" zbraně mrtvých. Pcha! Takovýmhle hloupým historkám jsem rozhodně něvěřil a nevěřím, i když jsem od té doby potkal několik někdy i důvěryhodných lidí, kteří se zapřísáhali, že proslulé "Rudé moře" na vlastní oči viděli! Co mně však zaujalo více, než tato směšná historka byla zmínka o člověku, který tuhle válku rozpoutal a který potom zabil jediného přeživšího, tohohle masakru. Nebyly to však jeho aktivity, které mne upoutaly, ale zbystřil jsem při zmínce, že tento člověk vlastnil modro-žlutou kombinézu Vaultů s řadovým číslem 13 a proto je všemi nazýván Třináctka. Můj zájem, ale otupil fakt, že tuhle kombinézu prohrál v hazardu. Zrovna v té době jsem pracoval v uvítací kanceláři, kam jsem byl jako nepohodlná osoba, a to i přes vliv senátora McClura, uvržen. Seděl jsem nedbale na židli a pohrával si s propisovačkou, když tu do kanceláře vstoupili tři lidé. Pohled (i počich) na ně byl pro (ne)obyčejného znuděného občana jako jsem byl já, byl vskutku zvláštní. První vešel rozložitý zpocený tlusťoch, který mně svým smradem až vzpřímil a já jsem pokynul pobočníkovi, aby otevřel větrací okénko. Držel v ruce 12 mm ruční zbraň a vypadal opravdu nebezpečně. Po něm do místnosti vstoupil divoch s kostí v nose, který svíral v rukou masivní perlík, jehož hlava byla poskvrněna od zaschlé krve. Smrděl ještě víc než ten před ním a můj výraz teď byl výrazem člověka mučeného nervovým plynem. Pak ale přišlo finále. Do místnosti vstoupil vysoký svalnatý muž ve švihácké kožené bundě, jehož samotný výraz naznačoval, že jde o někoho hodně vyjimečného. Co však bylo horší, že smrděl ještě více než ti dva předchozí dohromady. Začal jsem zelenat a oči mi začali slzet. Mého pobočníka sklátily mdloby. Přál jsem si abych neměl ani jednu čichovou buňku. Dál už se to nedalo vydržet. Hlava se mi točila, ale podařilo se mi vyletět dveřmi ven a tam na čistou zem ulevit svým těžce namáhaným vnitřnostem. Můj první dojem ze slavného Třináctky tedy nebyl nijak zvlášť skvělý. Nicméně vrátil jsem se s rouškou na obličeji do kanceláře, abych "uvítal" tyto hosty. Po chvíli jsem zjistil, že se už tak trochu vyvětralo a tak jsem mohl opět normálně dýchat. "Co je tohle za místo?" zeptal se mně Třináctka. "Tohle je uvítací kancelář, poskytujeme tady informace nově příchozím do Vault City." odpověděl jsem věcně. "Slyšel jsem o jednom problému s elektrárnou v Gecku. Co o tom víte?" ptal se dále. "No, ghůlové z Gecka zamořují okolí radioaktivitou a většina lidí z Vault City tak chce tenhle problém co nejrychleji... vyřešit." řekl jsem. "Potřebují hydro-magnetický transformátor." konstatoval klidně. "Co.. cože, ehm, odkud to víš, ksakru!?" ptal jsem se ho překvapeně. "No co, zeptal jsem se jich." odpověděl. Pravda, tohle nikoho z VC zatím nenapadlo. Zeptat se co jim vlastně chybí. "Poslyš, víš to jistě?! Tohle není žádná legrace." řekl jsem důrazně. "To si pište, že to šéf myslí vážně, pane Blakeu!" odpověděl mi ten tlusťoch. Nechápavě jsem se na něho podíval. "Aaah, Vic, domnívám se, pořád ještě prodáváš cetky divochům? Musím ti říct, že žena se kterou máš dítě zahynula právě po požití ozářené vody." řekl jsem mu. Zatvářil se trochu rozpačitě, ale rozhodně ne smutně. "Potřebují ten transformátor velice nutně! Dejte mi ho hned, pokud chcete peníze nějaké s sebou mám." navrhl Třináctka. Prudce jsem se na něho podíval a zatvářil se nechápavě. "To není jeno tak!" řekl jsem trochu podrážděně, "Jednak vás nepustí dovnitř do města, nejste vůbec občani, tak se s vámi nebudou ani pořádně bavit a ten hydro-magno... vám určitě bez souhlasu senátu, nebo starostky nedají. No a starostka vám jej určitě nedá, protože... , no nedá vám ho a v senátu mají jí podobní většinu." "Já myslel že ve městě už jsme!" divil se Třináctka. "Ale ne, tohle není Vault City." řekl jsem, pravda, trochu pohrdavě, "Tohle je jenom předměstí, tady nebydlí občané, ale pouze chráněnci." "Proč nám nebudou chtít vydat ten hydro-magno...?" zeptal se. "Nechcou vám ho vydat sice proto, že chcou aby Gecko zaniklo, ale budou vám tvrdit, že to není vůbec ověřené a že ghůlové jsou nebezpeční a že jim není vůbec možno důvěřovat." odpověděl jsem mu popravdě. "Mluvíš, jako by jsi nebyl jedním z nich." řekl mi Třináctka. Zatvářil jsem se zatvrzele a pravil: "Snažím se, aby bylo Vault City v budoucnosti jiné, než je nyní." "Pokud to opravdu chceš, měl by jsi nám pomoct." řekl Třináctka. "Pomůžu." odpověděl jsem, "Ale ani senátor McClure, není natolik naivní, aby svěřil tak důležitou věc do rukou cizinců. Bude potřebovat jistotu." "Musíme McClura vidět." řekl mi na to Třináctka. Tak se k večeru vydal senátor McClure na předměstí, kde jsme se sešli všichni v Cassidyho baru. Senátor se posadil a objednal si minerálku. Já už jsem si přivykl na skutečný alkohol, což velmi udivovalo Vica, který ještě nikdy neviděl pít občana, něco tvrdšího než syntetické lihoviny. Senátor, ani já jsme nebyli v kombinéze Vaultu 8, protože by to tady vyvolávalo jisté podezření, krom toho měli občané samozřejmně zakázáno pít alkohol. "Tak povězte co víte.! vyzval Třináctku McClure a pomalu usrkával z láhve minerálky. "Ghůlové z Gecka potřebují pro ekologický provoz hydro magnetický transformátor určený pro korektní běh chladícího zařízení typu West-Tec. Cooler T-6." pravil. "Dobře, ale nevím jestli je to pravda. Sice jsem McClure a každý mně považuje za hloupého prosťáčka, ale to je maska, velmi účinná za zdmi Vault City." pravil senátor a klidně dále hltal minerálku. Dopil a mocně si říhnul, "Co když jste jen šarlatáni z pouště, kteří nám sem přišli rabovat sklady?" "Důkazy nemáme, v tom máte pravdu." řekl klidně Třináctka. "A to je právě to co chcu, pokud to nemáte, nechoďte za mnou." povídá McClure, dopil zbytky minerálky a praštil sklenicí o stůl. Zřejmně by se už zvedl, kdybych se do věci nevložil já. "Vydám se do Gecka a potvrdím pravdivost jejich tvrzení." řekl jsem. Byl jsem se senátorem velmi dobrý přítel a oba jsme si uvědomovali nebezpečí, které mi hrozí, ale respektovali jsme se na tolik, že neměl dalších připomínek. "Dobrá. Vyražte co nejdřív." řekl jen a odešel. Chvíli jsem nic neříkal a pak jsem do sebe obrátil poslední zásoby rot gutu co mi zbývaly. Na to mi Třináctka podal ruku a řekl: "Děláš dobrou věc, Bobe!". K tomu mně Vic mocně poplácal po zádech a mně ostrá tekutina uvízla v krku a začal jsem se dusit. Po chvíli to ale zase bylo v pořádku. "Kdy vyrazíme?" zeptal jsem se jich. "Nejlíp zítra ráno, nic proti, ale v tomhle městě už nechci prožít další den." odpověděl mi Třináctka. Mrzelo mně to sice, ale byla to pravda a o to víc jsem cítil potřebu změnit tohle místo. Objednal jsem si další láhev. Najednou byl však pokoj v Cassidyho baru narušen. Do budovy vtrhla jednotka našich dozorců s pistolemi v rukou, které vedl tupec jménem Stark. Začali vyřvávat něco o nepovolených omamných látkách. Holohlavý a statný barman, který se jmenoval překvapivě Cassidy se jim snažil odporovat a mluvil o povolení, které mu bylo uděleno senátorem McClurem. Chvíli ho Stark poslouchal, ale potom ho praštil pažbou své zbraně do holé lebky a on omdlel. Dozorci vzali do rukou obušky a pustili se do zákazníků. Řezali je a mlátili a rozbíjeli stoly i židle. Já a Třináctka jsme se drželi v pozdáli a snažili se vyklouznout. Nemohl jsem ale vydržet takovéhle porušovní zákonů vydaných McClurem, přistoupil jsem ke řvoucímu Starkovi a zakřičel jsem mu do ucha: "Co to má ksakru znamenat seržante!!!" Stark se na mně podíval a beze slova mně praštil obuškem do hlavy, stejně jako předtím Cassidyho. Z lebky mi vystříkla krev, před očima mi zrudlo a upadl jsem do hlubokého bezvědomí. Ráno jsem se probudil zkrvavený, špinavý a se strašnou bolestí hlavy. Ležel jsem an tvrdém lůžku a vedle mně poléhavalo několik podobně vyhlážejícíhc. Ihned jsem to tady poznal. Bylo to Nápravné zařízení, tedy vlastně vězení. Posadil jsem se na lůžku, rozhlédl se a otřepal. Potom jsem přešel k energetickému poli, které mi bránilo v odchodu. Zakričel jsem na strážného. "Zatraceně, já jsem občan! Pusťte mně ven!!" "To sotva ty venkovane! Nikdy jsem tě ve městě neviděl!" řekl mi na to mladičký strážný. "Tak zavolejte třeba senátora McClura, nebo i toho pitomce Starka. Oba dva mně znají!" řekl jsem mu. Po chvíli se objevila šeredná gorila jménem Stark a řekla: "Co chceš ksakru venkovane! Zapiš si, že tě nejdřív vykastrujeme, aby jsi nám neznásilňoval občanky a pak půjdeš pěkně poslušně sloužit občanům!" "Starku, porušuješ všechny možné zákony našeho města a zapiš si, že já teď budu usilovat o zbavení tě občanství! Já jsem Robert Blake, ty pitomče!" řekl jsem mu na to. "Hovno, ty zmrde!" řekl na to jen Stark a odešel. Nesnížil jsem se k tomu abych za ním cokoli volal, či ho prosil. Usedl jsem na lavičku a po chvíli znovu usnul. Probudil mně až dozorce, že přišel senátor McClure. Oddechl jsem si. Konečně tahle fraška skončí. Dozorce mně odvedl do uzavřené místnosti, kde u stolu seděl McClure a popíjel nezbytnou minerálku z láhve. Přisedl jsem si a strážce odešel. "Je to zlé Roberte." bylo první co McClure řekl, "Lynette se dozvěděla o tom cizinci ze včerejška i o tvé zainteresovanosti v tom a snaží se tě odstranit." "No, dobře, ale to už se přece snaží roky!?" řekl jsem na to. "Jo, ale teď má konečně alespoň záminku. Našli ti v krvi alkohol." řekl McClure se svou vyděšenou dětskou tváří. Musel jsem se zasmát. "No a?? Za to mně občanství nezbaví!" řekl jsem s klidem. "To asi ne, ale chvíli tě tady pozdrží a zdá se že podplatila Starka a tak nevím co všechno ti vlastně hrozí. Dají ti jed do jídla, pití, zabijou tě ve spánku. Takové věci už se staly." pravil McClure a opět se ukázalo, že pod jeho dětskou tváři se skrývá mozek velmi obezřetného člověka. Chvíli jsem o tom zapřemýšlel a najednou mi to do sebe všechno kráseně zapadalo. "Máš pravdu. Musím odtud." řekl jsem na to. Zvedl jsem se a šáhl po klice. "Co to děláš?" zeptal se mně trochu pobaveně McClure. "Jdu." odpověděl jsem po pravdě. Otevřel jsem dveře. Zamčené nebyly. Nikoho nenapadlo, že by se občan mohl pokoušet o únik. Šel jsem dál chodbou dokud mně nezastavil nejistý mladík, který se mi předtím v cele posmíval. "Co to děláš?" zeptal se mně nechápavě. "Jdu pryč." pravil jsem zcela klidně. "Co to ksakru kecáš!" řekl rozčileně strážný. "Jsi vězeň, do prdele!" "Chceš mně snad zabít?" zeptal jsem se ho. Nečekanost téhle otázky ho zaskočila. Nebyl to žádný zbabělec, ale byl vychován tak aby nenáviděl venkovany a nikdy ho nenapadlo namířit zbraň proti občanovi. Zaváhal a znejistěl a hluboce se zamyslel, odstrčil jsem ho a pokračoval dál. Byl už jsem u vstupních dveří, když se mi do cesty postavil obrovitý černý Stark. "Kam jdeš?" zeptal se mně Stark. "Jdu pryč." řekl jsem mu na to. "Ne." řekl prostě. "Běž se zeptat senátora McClura." řekl jsem. "Co? Cože??" ptal se nechápavě a znejistěl. "Běž se zeptat senátora! Běž za ním, zeptej se ho!" vysvětloval jsem mu to. "Proč?" ptal se dál a nervozita a nejistota v něm rostla. "Zeptat se senátora. Senátor je vzadu. Nerad čeká. Je to senátor." "Jak to, že...?" Stark byl zmaten. "Senátor nerad čeká. Běž se ho zeptat. Zeptat se ho a rychle." "Co, co, senátor, zeptat se..." Stark byl naprosto znejistěn, udělal nekolik zmatených a nerozhodných pohybů rukama, přecházel sem a tam a pak odešel za senátorem. Já jsem odešel taky. Vyšel jsem z Nápravného centra a šel na předměstí. Mezitím Stark vedl vzrušnou debatu se senátorem. Potom celý rudý vyběhl na náměstí a ve své zuřivosti udeřil jednoho služebníka tak, že mu přivodil těžký otřes mozku. Já jsem už ale nebyl ve Vault City. V opuštěném a vyrabovaném Cassidyho baru jsem sebral věci, které jem si tam včera uložil a na vlastní pěst jem opustil brány Vault City. Poprvé v životě jsem viděl vnější svět a má mysl byla definitivně osvobozena. Šel jsem žhavou pouští směrem ke Gecku a zanechával po sobě stopy v hnědém písku. Byl jsem zpocený a hlasitě jsem oddychoval. Nohy mně bolely stejně jako svaly na celém těle a hlava mně pálila z teplého slunce a suchého vzduchu, který zde převažoval. Po chvíli jsem usedl na horkou zem. Zdálo se mi, že už nemůžu dál . Přesto jsem to překonal a pokračoval dál. Vedla mně má vůle i když tělo bylo slabé, velmi slabé. Ještě několikrát jsem si takhle odpočinul, než mně konečně zachránila milosrdná noc a její vlahý, chladný vánek, který mně utěšil více než kdykoli předtím cokoli jiného. Rozbalil jsem svůj spací pytel a trochu neobratně rozděla oheň. Věděl jsem, že bych neměl usnout a nevydat se tak velkému nebezpečí okradení, či zabití ve spánku, ale stejně jsem usnul. Ve spánku jsem měl hrozivé noční můry. Viděl jsem rozřezaná těla a krev v hořících ulicích Vault City. Viděl jsem navzájem se vraždící občany, kteří se podřezávali za spánku noži. Viděl jsem nezákonné a kruté popravy lidí. Když jsem se probudil bylo ráno. Tehdy jsem netušil nakolik budou mé sny pravdivé. Pokračoval jsem ten den dál, ale všechno mně bolelo už od začátku i když sluneční svit byl tenkrát méně intenzivnějjší než předcházející den. Neušel jsem ani polovinu včerejší trasy a svalil se do písků zalitý potem. Co však bylo horší, při tomto pádu jsem rozbil o ostrý kámen svůj měch s vodou. Chvíli jsem vytékající vodu spokojeně pozoroval, než jsem si uvědomil co se děje. Tak jsem byl otupělý. Ztratil jsem skoro všechno svou vodu a začal být zoufalý. Posadil jsem se na kámen a zkoncentroval se. To mně uklidnilo a tak jsem odstranil strach a beznaděj ze své mysli. Uvědomil jsem si, že musím do Gecka dojít ještě dnes. Ostatně to už nemůže být daleko, říkal jsem si. Vydal jsem se tedy opět na cestu> a zapojil do toho všechny své síly. Šel jsem a přestal jsem vnímat bolest, únavu a strašlivé horko, které mi stoupalo do hlavy. Prostě jsem šel a po chvíli jsem si připadal jako osvobozený ze svého těla. Přestával jsem vnímat. Měl jsem vidiny, nejčastěji vody, ale viděl jsem i jiné věci, o kterých si mi ale nechce mluvit. Najednou mně kdosi praštil do zad a já se myslí opět vrátil k tělu. Dopad to byl drtivý. Byť zesláblý, stačil jsem se otočit a uviděl jsem jakési postavy. Po chvíli jsem v nich rozeznal dozorce z Vault City vedené Starkem. Nedaleko stál zaprášený Hummer, jediný funkční, který ještě ve Vault City zbyl. Skláněli se nade mnou a mluvili. "Tak ho zabijte, ať je po všem!" řekl jeden z dozorců zjevně znechucený svým konáním. "Kdepak, ty řiťohlave! Pěkně si na něm pošmákneme. Ukážu vám pár praktik, který jsem se zamlada naučil u Zmijí." řekl neobezřetně Stark. "Cože?!" ptal se zděšeně jeden z dozorců, "Já myslel, že jsi se narodil jako občan!" Stark se zamračil, teď určitě nazzlobený na svou prostořekost, kterou odhalil svůj mrzký původ. Byl totiž (to jsem se dozvěděl až později) tajně najat Lynett, aby za ni dělal ve městě špinavou práci a ona mu za to zařídila status občanství. "Co je ti do toho, ty hovnožroute! Jestli o tom jenom cekneš, tak ti vystřelím mozek, ty hovado!" zařval Stark a namířil dotyčnému dozorci svou opakovačkou na hlavu. Ten se zatvářil aspoň trochu zatvrzele, ale nakonec ustoupil. "Co děláš Starku, nemusíš se bát, ani slovo, ale to s tím mučením, přece nemyslíš vážně!" řekl. "Myslím to vážně. Už jsem si pěkně dlouho neužil a tenhle zmrd mně dost sere už dlouho!" řekl Stark. Potom se otočil ke mně a povídá: "Budeme tě pěkně vopíkat nad ohníčkem, tak to udělali mojí mámě víš! A jako bráchovi, ti uříznem ouška a vydloubnem očička. A pěkně za živa." Jeho tvář byla směsicí úchylného vzrušení kombinovaného se smrtelnou nenávistí. Vytáhl nůž a začal si rukou prověřovat jeho ostří. Já se začal potichu chechtat. Bylo to pro mně prostě směšné. Stark se zatvářil nechápavě a rozzuřeně. Vstal a surově do mně kopl. "Co se kurva směješ?!" zařval na mně. Smál jsem se dál na zemi a jeho kopanec se mnou nepohnul. Jeho tvář teď zrudla vztkem a zlobou. "Čemu se do prdele směješ ty zkurvysne?!" řval a jeho křečové žíly mu nabíhaly na holé zpocené lebce. Musel jsem se prostě smát. "To si do prdele myslíš, že nemám zbraň?!" vmetl jsem mu se smíchem do tváře a bleskově vytáhl 10 mm Colt, který jsem měl na zádech za opaskem. Stačil jsem ještě vidět jeho tvář, ve které se zračil nekonečný údiv, než jsem vystřelil. Kulka mu proletěla břichem a pocuchala mu střeva, které se teď razantně tlačily ven z dutiny břišní. Upadl na zem, tvář zkřivenou agónií a upustil svou zbraň. Dopadl hlavou do písku a mocně vydechl. Myslel jsem, že naposled. Ostatní dozorci ani nestačili zareagovat a teď se nemohli chvíli rozhodnout. Pak ale všichni vytáhli zbraně, zamířili na mně a jeden z nich řekl: "Odhoď zbraň a o nic se nesnaž!" Co jsem mohl dělat. Bylo jich nejméně šest. Vyhodil jsem Colt vysoko do vzduchu a rezignovaně jsem se posadil. Dozorci se pomalu přibližovali. Pak jeden řekl: "Stejně ho musíme zabít, jinak se Lynett postará, aby nás zbavili občanství!" "No, ale můžeme proti ní svědčit!" navrhl jiný. "Jo, ale kdo nám uvěří, nemáme žádné důkazy a já do pustin zpátkynechcu!" odporoval druhý. Zdálo se že jsou rozhodnuti. Pravděpodobně mně čekala smrt. Najednou vzduchem zasvištěla střela, zasáhla jednoho strážce do temena hlavy, proletěla vnitřkem, na druhé straně mu vyrvala čelo a obnažila tak jeho mozek. Smrt byla okamžitá. Spadl na zem a jeho hrozivě vzhlížející mrtvola vyděsila jeho druhy natolik, že hodili zbraně do písku a dali se bezhlavě na útěk. Nasedali do Hummeru a rychle ujížděli. Ne k Vault City, ale na západ. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem čtveřici lidí jak míří ke mně. Když přišli blíž rozeznal jsem Třináctku a jeho společníky a taky barmana Cassidyho, který držel v rukou loveckou pušku a jemuž jsem vděčil za záchranu. "Ahoj Bobby, jak se vede? Vydal ses na vejlet?" ptal se mně Třináctka pobaveně. Mně už teď moc do smíchu nebylo, spíš na blití, ale překonal jsem to a postavil se. "Jo, takovej malej do Gecka, mají tam problémy." řekl jsem. "Tak to děláš dobrou věc." odpověděl mi Třináctka a podal mi svou láhev z vodou, kterou jsem "decentně" vypil najednou. Za ty dny jsem poznal co je to žízeň. Ještě ten večer jsme dorazili do Gecka. V Gecku jsem viděl pár dřevěných chajd postavených v blízkosti majestátné elektrárny a ghůly. Nevypadají tak hrozně jak se povídalo ve Vault City. Ve skutečnosti vypadají ještě mnohem hůř a já dodnes nemohu uvěřit, že někdo v takovém stavu může ještě žít. Jsou to kostry obalený puchýřovitým nazelenalým masem, na kterém jsou vidět žíly a cévy a v nich proudící krev, jejich lebky mají roztodivné tvary, ale určitě nikdo z nich nemá oválnou hlavu. Rostou na nich různé řasy a houby a vytvářejí s němi podivuhodné vztahy symbiózy. Je to skoro určitě nový živočišný druh. Nejsem však v žádném případě rasista a uznávám ghůlům všechna práva, které mají lidé. Ghůlové se k nám chovali přátelsky, což poněkud opadlo poté, co se dozvěděli, že jsem z Vault City. Jo, a říkali nám hezouni. Ten jejich černý, morbidní, nechutný, nevkusný humor prostě miluju. Dovedli nás ke svému vůdci, který se staral o chod elektrárny a jmenoval se Harold. "Ahojky Hezouni!" zaskřehotal, "Co jste přišli povědět Starýmu Haroldovi?!" "Harolde," řekl Třináctka, "Přived jsem toho člověka z Vault City." Harold se na mně pozorně zadíval a změřil si mně od hlavy k patě. "Jo, ale víš že já moc důvěry k "lidem" z Vault Citynemám." řekl. "To je sice pravda, ale tenhle je jiný." řekl na to Třináctka. "No, dobře, když to říkáš ty, starej Harold se přízpůsobí." řekl ghůl, "co chceš vědět "občane"?" zeptal se pak mně. "Jsem tady jenom proto abych pro senátora McClura potvrdil, že potřebujte hydro-magno... součástku, aby jste mohli zajistit ekologický chod elektrárny." odpověděl jsem mu. "Jo, zatraceně, blbne nám chladící zařízení." zachrchlal a podal mi přesně vyplněnou žádanku, kde byl vypsán popis a typ té součástky, "Přesně tohle potřebujeme." "Musím se taky podívat do elektrárny a zkontrolovat řídící panel, jestli tam není další závada." povídám. "A proč, ksakru, nevěříte snad starýmu Haroldovi?" ptal se nás. "Ne, to ne," odpověděl jsem rychle, "Ale pokud by tam nějaká závada byla, je lepší to všechno vyřešit najednou." "Dobře, konečně alespoň jeden logicky přemýšlející člověk z Vault City." řekl Harold. Elektrárna byla už sešlá, ale to hlavní stále fungovalo. V samotné elektrárně žilo hodně ghůlů, i když zde byly žalostné hygienické podmínky. Všechno jsem prošel a nenašel jsem žádnou chybu, pouze jsem zcela nečekaně na hlavní obrazovce narazil na vysílání neznámého objektu, kdesi z jihozápadu. Osoba v mocné energozbroji na mně cosi vyřvála, ale moc jsem ji nerozumněl, protožesignál byl špatný. S odstupem času si myslím, že jsem zachytil vysílání onoho slavného Bratrstva Oceli. Vše bylo v elektrárně, kromě chlazení, samozřejmně, v pořádku a tak jsem došel s Haroldem ke shodě. Harold se rozhodl, že uspořádá sbližovací akci mezilidmi z Vault City (já) a ghůly z Gecka. A tak v jejich nyní nazdobeném baru proběhla "sbližovací" (lépe řečeno chlastací) akce za zvuku předválečné hudby pouštěné na pravěkých gramofonech, kdy se belhaví ghůlové pokoušeli tančit twist, nebo kankán, což ale většninou skončilo přívalem skřehotavého smíchu. I já jsem se bavil, tak ostrý aklohol jsem do té doby nepil a tak není divu, že jsem odpadl jako první. Skutálel jsem se pod stůl a tam usnul. Ráno jsme chtěli vyrazit na cestu do Vault City, ale nakonec jsme se zdrželi ještě týden. Bylo to trochu nezodpovědné, ale mou pomoc (ve Vault City jsem studoval elektrotechnické obory) potřebovaly některé vedlejší počítače v Elektrárně. Tak jsme se do Vault City dostali dvanáct dnů potom, co jsem ho opustil. Možná, že s předcházejících odstavců, mohlo vyplynout, že jsem neměl Vault City a lidi v něm příliš rád. Ale to není v žádném případě pravda. Vault City bylo to nejskvělejší a nejcivilizovanější město, které jsem kdy viděl. Lidé v něm byli sice omezení, ale velmi vzdělaní, slušní a civilizovaní. Žádný z nich, až na skupinku vládnoucích papalášů, si nezasloužil být potrestán, ale osvobozen. Tohle bylo to o co jsem celý život usiloval. Nechtěl jsem ale osvobodit pouze občany, ale zrušit také to hrozné otroctví, které sice bylo úplně o něčem jiném, než třeba takový Cech otrokářů. Služebníci měli zajištěnu velmi vysokou životní úroveň, ale já jsem chtěl aby bylo Vault City rovnoprávné. Stráže u brány mně poznaly, ale nic neříkaly. Pouze se na mně vystrašeně dívali. Na ulicích předměstí se ke mně sběhlo několik lidí. Jeden starší muž, jehož tvář byla zvrásčena nesčetnými starostmi ke mně přisotupil a řekl: "Vy můžete konečně přinést změnu po které my už tak dlouho prahneme." "Nerozumím vám?" nechápal jsem. "Stark to přežil! Našli ho a vykurýrovali a on jim pak všechno řek!" říkal ten muž (jmenoval se Angus, ale to jsem se dozvěděl až později.). "Kdo ho našel?!" ptal jsem se trochu rozčarovaně. "No přece McClurovi chlapi!" říkal ten muž, "V senátu to teď vře!" Víc už jsem potřebovat nechtěl. Šel jsem rychle do města a do budovy Senátu. Opravdu to tam vřelo. Potkal jsem Thompsona, jednoho z mých starých přátel z reformní skupiny. Podíval se ně mně, tvář plnou nadšení a řekl: "Hrdina je tady, Roberte, ty jsi se vrátil! Musíš ihned za McClurem." "Počkej, Gregory, co se vlastně stalo, jak vypadá situace?" ptal jsem se. "McClure se dozvěděl, že Lynett za tebou poslala eskadru vedenou Starkem a tak tě chtěl zachránit a poslal svoje chlapy." řekl Thompson, "Jenomže ti neměli auto a tak dorazili na místo, kde jsi málem dostal Starka, asi o hodinu později. Ještě žil, představ si! Ale říkal jeno: On se smál, on se smál! až pak jsme z něho všechno vypáčili. McClure pak se všemi důkazy předstoupil před senát a vyvolal skandál. Lynett ho obvinila z vlastizrady a vůbec atmosféra tady není pěkná. Další zasedání má začít asi za deset minut. Musíš předstoupit!" pravil Thompson, poklepal mně po rameni a byl pryč. Šel jsem k McClurovi do kanceláře. On tam seděl na židli a popíjel minerálku ze skleněné láhve. Když jsem vešel tak se ně mně podíval a vstal. "Dobře že jdeš Roberte! Vypadá to nadějně. S tebou teď máme dost důkazů na to, abychom Lynett usvědčili." řekl senátor. Vedle něj seděl Dermond, právník, další z našich stoupenců. "Budeme žádat nejvyšší trest?" zeptal se nás obou tento skvělý mistr práva. McClure se zatvářil ztrápeně a sklopil hlavu. "Ano!" řekl jsem za něho. (nejvyšším trestem ve VC v tomto případě bylo vyhoštění) "Dobrá, pojďmě tedy!" řekl Dermond a vstal. Potom ale uviděl Třináctku (zbytek čekal před budovou Senátu). "Kdo to je a co tady dělá?" ptal se Dermond. Teď si uvědomil jeho přítomnost i McClure. Zpozorněl. "Málem bych na to zapomněl! Jak dopadla vaše mise v Gecku, doufám, že se potvrdily jeho slova." ptal se McClure. "Ano, je to tak. Elektrárna nemá žádné jiné závady, než tady tu s hydro-magno... součástkou." odpověděl jsem a ukázal jsem mu Haroldovu žádanku. "To jsem ostatně čekal." pravil McClure a přepsal údaje z Haroldovy žádanky do žádanky Vault City. Tu pak podal Třináctkovi. "Problém je vyřešen. Mnohakrát ti děkuju za všechny občany ve Vault City. Díky tobě teď máme větší šance na úspěch, než kdykoli předtím." dodal k tomu. Vydali jsme se do jednací místnosti, kde už čekala Lynett, který se tvářila opravdu zle. Nepochybuji, že věděla co se má stát. Usedli jsme a McClure se ihned přihlásil s obžalovací řečí. Jako pobočníky si vzal Dermonda a Thompsona. To mi zachránilo život. Všichni tři přišli k řečnickému pultu. Každý měl přednést svou část obžaloby. McClure se napřímil, aby řekl první slovo, ale najednou pult mohutně explodoval a rozmetal McClura na krvavé kousky a stejně zasaženi byl i Thompson. Dermondovi se zařízla ohromná tříska do stehna. Podobná zranění měli i sedící v první řadě. V sále se rozpoutal strašlivý zmatek. Já jsem běžel k pultu, abych snad našel těla svých přátel, ale bylo to marné. Ze senátora Jamese McClura jsme nenašel téměř nic a Thompsona výbuch ohavně znetvořil. Bylo mi do pláče, ale zároveň jsem cítil strašlivý vztek. Trvalo mi neobvykle dlouho, než jsme své emoce ovládl. V sále dosud panoval zmatek. Lidé pobíhali sem a tam. Lynett seděla klidně na židli a tvářila se nezůčastněně. Přistoupil jsem k ní a s chladnou tváři ji sdělil: "Budeš potrestána podle práva." Potom jsem uviděl Třináctku a věděl jsem co mám dělat. Ve Vault City to teď vřelo. Občané pobíhali sem a tam, vzrušeně diskutovali a byli naprosto zdrceni takovou ohavnou vraždou, kterou Lynette okamžitě stačila označit tento atentát za nešťastnou náhodu, ale to nikoho neuspokojilo. Thomas Moore, pouliční kazatel, který sdílel některé mé myšlenky, ale byl to jen šarlatán, který ve skutečnosti toužil jenom po penězích pobíhal po městě a vykřikoval: "Je čas na revoluci.", "Smrt Lynette.", "Ať žije senátor McClure!". Atmosféra ve městě houstla. Věděl jsem, že hrozí propuknutí krvavých vášní, které se ve městě hromadila po desítky let. Iluze dokonalého světa Vault City se občanům hroutila a oni seděli rezignovaně, nevěda co si teď počít, když se jejich svět rozbil. S tím Lynette určitě nepočítala. Ze smutku se ale vždy zrodí vztek, tehdy když je odhalena pravda. Šel jsem po ulicích a každému jsem to říkal. Říkal jsem jim pořád stejné, to, co jsem jim říkal celý svůj život, ale teprve nyní to chápali. Teprve nyní otevřeli oči a viděli skutečný svět. Řekl jsem jim, ať osvobodí své služebníky a ať jim dají svobodu. A oni to udělali a podávali si s němi ruce a objímali se. Řekl jsem jim ať si svléknou své kombinézy, které symbo- lizovaly stereotyp Vault City. A oni to udělali. Konečně i jejich mysl byla osvobozena. Brzy se za mnou vytvořil početný dav. Věděl jsem, že nastal čas na revoluci. Nastal čas, aby bylo Vault City změněno. Vešli jsme do Vaultu, kde byl sklad zbraní. Strážci se k nám přidali a my jsme získali výbavu. Potom jsme opětvyšli na povrch a já jsem nás rozdělil do tří skupin. Jednu vedl Angus, muž z předměstí, který se k nám přidal. Druhou vedl Třináctka a jeho parťáci. Třetí jsem vedl já. Velení se ujal Třináctka. Postupovali jsme k Senátu, kde se stačila Lynette opevnit se strážci, kteří ji zůstali věrni. Několik jejích přívrženců se opevnilo i v jídelně. Z budovy Senátu nás přivítala střelba. Obklíčili jsme ho a stříleli do oken. Mnoho strážců jsme zabili. Bitva se rozhořela. Strážci v jídelně pro nás byli velký problém a zabili mnoho našich nezkušených střelců. Třináctka se tam potichu připlížil a do oken vhodil několik granátů. Strážci jimi byli roztrhání a zbytek dodělalo rychlé komando, které tam bylo promptně vysláno. Rozpoutal se však krutý boj, protože několik strážců se schovalo za stoly a než se je podařilo zabít mnoho našich padlo. Granátem jsme "otevřeli" dveře do Senátu a tam se teď rozpoutala krutá bitva. Lynettini přívrženci kladli tvrdý odpor a mnoho lidí padlo. Jejich těla zahradila chodby v Senátu a granáty je rozmetaly na všechny strany. Já jsem běžel v předním voji společně s Třináctkou, Vicem a Angusem. Chtěli jsme najít centrum odporu a zničit ho. Do cesty se nám postavili strážci s útočnými puškami, ale byli rozmetáni dávkou z Angusova gatlingu. Vybili jsme dveře do Lynettiny kanceláře a hodili tam granát. Ven vyletěla čísi ruka. Vpadli jsme tam a zbytek postříleli. Lynett se krčila za stolem. Angus ji surově vytáhl za ruku ven. Vymkla se mu ale a utekla. Nepronásledovali jsme ji. Bitva skončila. Procházel jsem rudými chodbami Senátu se zbraní v ruce a pozoroval občany jak odnášejí raněné a mrtvé. Mnoho našich padlo. McClure byl mrtev. Thompson byl mrtev. Dermond vykrvácel. Doktor Troy to schytal do srdce. Mnoho dobrých občanů padlo. I jejich bývalí služebníci. Většina ale přežila a byla to hodina vítězství. Věděl jsem, že nyní vybudujeme nové Vault City, které se stane opravdovou mocností. O pár dnů později opouštěl naše město Třináctka, ten, který přinesl změnu. On ji však nepřinesl. Pouze byl jiskrou na bedně se střelným prachem, který se ve Vault City hromadil už od mého narození. Uspořádali jsme divokou oslavu na rozloučenou, při které většina občanů poprvé okusila pravý alkohol. Tolik zvracejících lidí jsem ještě nikdy neviděl a zřejmně už neuvidím.Třináctka tedy odešel, ale změna, kterou přinesl, přetrvá. Lynette stála na dřevěnném podstavci. Na krku měla lano. Na hlavě černý pytel. Za své zločiny byla odsouzena. Poklop pod jejími nohami se rozevřel. Padala, dokud jí lano nezastavilo. Křuplo to, její vaz se zlomil. Byla mrtvá a s ní definitivně zemřelo i staré Vault City. (o tisíc let později:): Nad městem se vznáší vesmírné koráby a do vzduchu se tyčí mohutné mrakodrapy. Vzdušnými dálnicemi se prohánějí vznášedla. V zeleném parku, plném zpívajícího ptactva, stojí mohutná žulová socha. Na podstavci je napsáno: "Robert Blake". Viktor Smyček viktor.smycek@email.cz
|
