Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Fresno, střední Kalifornie, 23. říjen 2077

Je půl deváté ráno. Hrozný ráno, ti zpropadený ptáci zase cvrlikají a nenechají člověka vyspat… Je to stejné jako každý den; vstanout, nacpat do sebe pár hamburgerů a jít do dílny. Většinou mě ta práce baví, teda pokud je co opravovat. Naštěstí lidi jezděj jak blázni…
"Ricku, vstávej…zase nám nestartuje auto!"
Moje žena je sestra - zdravotní sestra. Většinou pomáhá sešívat ty, kterým po autonehodě látám do kupy auto. Nestartuje, no jo…neměl sem se v tom krámu včera tak hrabat.
"Podívám se na to než vypadnu, to bude minutka."
"No jo, znám ty tvoje minutky…"
Už ji ani nevnímám a zapínám telču - svůj oblíbený 63. kanál a těším se na 1563. díl AutoTuningu, jako vždy v 8:55. Místo toho ale naskakuje mimořádné vysílání a najednou hledím na hrozný oblak prachu a bomby dopadající v houfech na stále více zdevastované město.
"Chelsea, pocem…rychle!"
"Proboha, vždyť je to LA!!!"
Je jedno co to je, když to vypadá tak hrozně…ale za malou chvíli mi osud v plné kráse předvádí, jak se mýlím. Nad houfem těch všech bomb teď přibližně pět set yardů nad zemí exploduje jedna velká a pak už jen zrní obraz. Kameramanovi asi došel dech… Jako by nás toho chtěl milosrdně ušetřit. Bohužel si bez problému dokážu živě představit, co se stalo.
Chelsea začala vyvádět.
"Co…co se stalo, to snad ne…to je snad válka nebo co…a ještě navíc v Los Angeles…chudák teta Phyllis…"
Na delší uvažování teď ale není čas; ozývají se sirény. Díváme se s Chelsea na sebe a usuzujeme, že tohle asi nebude jedno z dalších cvičení.
"Pojď rychle…do Vaultu!" Chelsea byla vždycky milá, ale trochu naivka.
"Neblázni… žije nás tady čtyři sta tisíc. Nemyslím si, že v tý díře čekají jen na tebe… Hele brzdi, vypadám snad jako nějakej politik?? Nejsme dost vlivní, tak už to konečně pochop."
Chelsea ještě více zkroucuje svůj už tak vystrašený obličej. Pravda holt bolí…
"A co ten senátor co si mu tak šikovně spravil ten bourák… Pokud je nějaká šance, vždycky po ní jdu. Je to lepší než čekat doma na smrt."
Jako na povel se i ve Fresnu naplno rozezněly sirény. Nemám rád ten hrozný dunivý zvuk. Zase jen cvičný poplach? Moje oči hledí na stěnu, za níž spolu mnoho let ukrýváme mohutný poklop. Holt výhoda těch co bydlí v přízemí.
"A co takhle…sklep… Navíc, mám takový pocit, že tomu senátorovi už o to auto moc nejde."
Ozývá se rána. Na druhém konci Fresna dopadla první dálkově navigovaná bomba.
"Cha…ve sklepě je to beznadějné! Ricku…prosím…už není čas…konec naší doby se blíží…mám tě ráda, ale nejsem blázen. Sbohem…"

Loučím se se svou ženou a mám pocit, že naposled. Je to její volba. Teď se každý staráme o svoje životy. Šel bych s ní, kdyby byla naděje, ale nejdu. Ona si jde pro smrt. Vidím ji skrz tlakovou vlnou rozbité okno, jak kličkuje v tisícovém davu… Někde poblíž dopadá další bomba, která mě probudí ze sna a já se jdu pokusit zachránit vlastní krk.

V několika příštích okamžicích plných hluku a sténání vyprazdňuju obsah ledničky, lékárničky a ovocného košíku a všechno nekompromisně házím do tmy otevřeného poklopu. Mám štěstí, voda ještě teče, tak jí plním všechno, co se dá. Tam dole ji budu určitě potřebovat. Běžím s jednou nádobkou, když dopadá třetí bomba. Zakopnul jsem o práh tak debilně, že jsem sebou seknul a ještě si pořezal ruku. Ksakru, obvaz je někde dole. Pomyslel jsem si, že už to asi začíná… Jdu se naposledy podívat na chodbu k výtahu. Na rohu stojí pan Wamsley se svojí rodinou. Vypadá to, že už přijali svůj osud. Možná to není dvakrát vhodné, ale jdu k nim.
"Promiň Terry…to se ani o nic nepokusíš…"
"Ne Ricku. Nebojoval jsem proti tomu a teď je čas za to zaplatit… Víš, jednou ti snobi vylezou a všechno se bude opakovat. Nemá to cenu…"
Dívám se na jeho děti. Vypadá to, že už jsou s tím všichni smířeni…možná si ani neuvědomují, co se má stát. Teď už je to stejně jedno. Terry byl vždycky trochu jiný než my všichni, jeden z mála co ještě věřil, že se dostane do nebe…
"Neblbni… mám ještě dost místa ve sklepě, takže když sbalíte věci a pospíšíte si…"
Oni se ani nehli. Vidím, že je to marné, ale je mi líto těch malejch.
"Jsi opravdu dobrý člověk Ricku. Náš Pán na tohle určitě nezapomene. Uvidíme se v nebi… Přeju hodně štěstí tobě a tvojí ženě…"
´To určitě´, říkám si a jdu se zabouchnout do svého soukromého domácího krytu. Wamsleyovi se taky otáčí a jdou si naposledy vypít svůj ranní čaj.
Sotva vejdu, zase mě to táhne k oknu. Je to čím dál horší pohled. Většina lidí jen tak v panice pobíhá kolem - Vault už je určitě dávno uzavřen. Několik jich leží ušlapáno na chodníku, ostatní se dočkají za pár minut. Pár hajzlů využívá rozmlácených skel výlohy a rabuje obchoďák dole - jejich poslední lup…
Někde blízko dopadá čtvrtá puma. Zanechává za sebou trosky a tlakovou vlnu, která mě odhazuje od okna. Byla to taková malá facka reality. V televizi zatím probíhá nějaká živá diskuse, slyším různé kecy o New Yorku v troskách, o hulvátství americké vlády, o Číně… Teď se mi to ale očividně nechce poslouchat a stará plazmová televize letí z okna, tam ven za tou špínou. Nedělejte, že je vám to najednou líto, snobové. Už není čas litovat. Jsem připraven…

Fanaticky zachraňuju poslední užitečné věci, zavírám za sebou poklop a naposledy se loučím se starým světem. Je půl desáté… Jsem si jist, že až vylezu, ať už to bude jakékoliv - bude to jiné. Sotva jsem slezl dolů, šlápnul sem do nějakého jídla. Sakra, kdyby to viděla žena…moje žena… Na blikajícím terminálu hledám spínač osvětlení. Sotva jsem ho našel, ozval se zvlášť mohutný výbuch, zem se třese, lokální počítačová síť padá a s ní i elektrický proud. Asi tu budu muset dožít za tmy, jedno malé okýnko u stropu mě nezachrání… Zapaluju několik historických svíček na otřesy popraskané zdi a vesele si svítím, možná na vlastní pohřeb…
Opírám se o chladnou stěnu, zavírám oči a poslouchám ´zvuky přírody´. Padá pátá bomba, za pár chvil šestá, potom sedmá, osmá, devátá… Od té deváté bomby už to nepočítám. Připadám si jako ráno v televizi. Člověk si za chvíli na všechno zvykne… Přemýšlím, kolik lidí teď má to štěstí, že má svůj destilační sklípek. Třeba už ve Fresnu zbývám jediný. Vedle mě je na nízkém stolku postaveno pět flašek v asi osmi řadách. Mám chuť to všechno zapít…
Najednou se ozvala obrovská rána. Všechno se třese, i já. Někdo tam venku chce pravděpodobně dokonat dílo zkázy, jako by ta dosavadní nestačila. Vyskočil jsem, ale zakopnul o nějaký železný krám na zemi a teď vidím, jak na mě padá destilační přístroj…

Vzpamatoval jsem se a zjišťuji, že mám hroznou žízeň. Nevím, kolik je ani jak dlouho jsem spal. Aniž bych nad tím uvažoval, hledím na stěnu. Jedna svíčka ještě hoří. Ve sklepním okénku je divné šero a na stropě ohromná prasklina přes půl místnosti… Beru stolek, ulepený od rozlitého rumu a snažím se vyškrábat k okennímu rámu. To staré tlusté sklo drží kupodivu pohromadě… Vždycky jsem říkal, že ho nic nedokáže rozbít. Je na něm jenom pár pavouků jako vzpomínka na ty zmatené lidi, bombardování, zvuk sirén… Někdo evidentně hledal místo posledního úkrytu.
V obavách nakouknu ven. No, od začátku jsem se v duchu připravoval na všechny ty hrůzy, co pravděpodobně uvidím. Připravoval jsem se, abych tu teď nemusel stát jako opařený a říkat proč…proč se to muselo stát… Nu, moc to nepomohlo. Nic z toho tam totiž nevidím. Je to úplně nový svět… Trosky ještě nedávno padesátipatrových budov, v ulicích vraky aut a všeho možného, náhodně rozházené zbytky lidských těl, to je všechno co vidím přes to pitomé popraskané okýnko. S něčím podobným sem počítal. Padesát stop vysoko od země se ale drží hrozná radioaktivní clona. Zabraňuje mi vidět další krásy v dálce a naznačuje, co mě tam venku čeká. Mám pocit, že teď Slunce dlouho nevyjde…

Z toho pohledu se sunu k zemi. Poslední svíčka už dohořela. Ještě než definitivně zhasla, několikrát zablikala. Jakoby se s tím taky nechtěla smířit… Sedím tak, jak jsem spadl a s nově naraženými zády se snažím najít nějaké vysvětlení, jako únik. Možná jsem blázen, možná se mi to jenom zdá…jako v divadle…ne ne, takové efekty stojí peníze, nikdo by to pro jednoho blázna nehrál. Hloupost, tam venku je radiace. Můj život bude tak dlouhý, jak dlouho vydržím ze zásob tady dole. Potom…potom můžu vyrazit poznávat nový svět. Na pár hodin. Naposled, úplně sám…
Pořád sedím pod tím oknem a přemýšlím o svém novém osudu. Hodinu, dvě, tři… Čím déle, tím nervózněji si mnu ruce. Jsou navždy poznamenané vůní mikro-fúzních článků. Bude jich škoda… Můžu tady sedět a tři čtyři dny se cpát, ale nemá to smysl; vím, co asi přijde. Nikdy mi nedělalo problémy uvažovat o takových věcech. Prostě to jenom blikne a všechno bude v tahu… Táhne mě to ven. Moc dobře vím, že lze vylézt, ale už ne vrátit se zpět, ale stejně…

Terminál pochopitelně nefunguje. Skoro až rituálně jsem rozkopl skleněné dveře a vyšel ven. Na posledních pár hodin… Tady venku panuje naprosté bezvětří, snad proto abych do sebe lépe vstřebával radiaci. Vzduch stojí na místě a připadá mi hrozně těžký. Radioaktivní mlha těsně nad horizontem přetíná můj pohled. A všude je ticho. Maximálně někde syčí pára nebo doutnají trosky, ale ani jeden lidský hlas. Vždycky jsem chtěl procházet se po ulici jen tak sám… Tak úplně sám ale nejsem; pode mnou leží hromady lidských těl jen tak nazdařbůh poházených po krásné mramorové dlažbě jako obrovský kontrast. Jsem rád, že jsem neviděl, co se tady dělo - všude po zemi jen krev a brajgl. Asi bych si měl zvykat na ten pohled. Tak nějak podvědomě jdu dál a doufám, že někde nezakopnu o svoji ženu…

Aspoň už konečně nezpívaj ptáci. Žádní totiž nejsou. Napadá mě, jestli mi to teď k něčemu je, ten klid. Sebral jsem se a vylezl na nedaleký kopec za městem. Zvláštní, vždycky tu po mně chtěli dolar padesát jako vstupné… Teď tu stojím a nikdo žádnej dolar pade nechce. Vlastně ani není za co - nevím, kdo by za takový hnus platil. Fresno teď vypadá jako vařící se polívka, z budov a kdysi tak hrdě se tyčících mrakodrapů stoupá jen sykot a kouř… No co. Nikdy to nebylo kdovíjak krásné město. Pořád tam zírám na ruiny a oblaka prachu a nemůžu se od toho odtrhnout… Nakonec se mi to s menším úrazem daří. Pořezal jsem se o pokřivené špinavé zábradlí. Loučím se se svým domovem a slézám pod kopec. Je mi, jako by mi někdo pošlapal můj ráj. Nedá mi to a ještě jednou se ohlídnu, abych spatřil svůj bývalý domov. Naštěstí naposledy.

Mé kroky teď vedou do autodílny za městem. Trochu se vyjasňuje; asi se blíží poledne. Za normálních okolností by byl určitě krásný slunečný den. Tohle je ale nový svět a za chvíli to bude zrovna tak normální, za pár let si nikdo nepoloží otázku ´A kruci, kde je to Slunce…´ Dílna zůstala kupodivu nepoškozena. Ani se neobtěžuju naťukat kód u dveří - všechny zdroje energie jsou dávno mimo provoz. Stačí jeden přesný úder do okna…

Moc dobře vím, kolik aut stojí všude po ulicích, jejichž ´vypůjčení´ by již zcela jistě nikdo nezaznamenal jako krádež. Dokonce ani majitel by určitě neprotestoval. Ale já tu mám něco speciálního…svojeho naleštěného, více než sto let starého miláčka, Cadillac Evolution. To do něj směřovalo všechno mé úsilí za posledních pár roků. Už z úcty, že se dožil zhruba sto dvaceti let… No jo, je to auto dělané z láskou. Prej se taky vyráběly po nějaké válce.

Zasraný hlasový senzor…už zase nefunguje. Vlastně, teď už nefunguje pomalu nic. Manuálně jsem naťukal kód od skříňky a vytahuju dnes již velice exotickou věc - kanystr s benzínem. Kdysi sem ho ukrad ve fabrice a po celá ta léta přechovával speciálně pro takovou příležitost. To i kvůli němu padnul současný…vlastně teď už minulý…svět… Ani se tomu nedivím; voní to opravdu krásně. Dokonce jsem někde slyšel, že je hořlavý, ale zkoušet to určitě nebudu, protože podle mě je to hloupost, aby taková kapalina hořela.

Beru kanystr k autu a nakláním ho k nádrži. Žádný plyn, žádné fúzní články, nic. Zastrčil jsem rezavé klíčky a pootočil s nimi doleva. Odevšad se ozývá krásně rachotivý zvuk, jako by ta kára chtěla demonstrovat svou sílu. Konečně v praxi vidím, k čemu že byl ten výfuk… Nemůžu se dočkat jak malé dítě. Sešlapávám pedál a řítím se ven, teď už do pustiny. Ani za sebou nezavírám. Právě se mi splnil můj sen. Na posledních pár chvil…

<>

Projíždím kolem velké elektronické směrovky. Blikající nápis už dávno pohasnul. No a co, stejně vím, co hlásí. Hlásí konec Fresna. Už se ani neotáčím a dívám se dopředu, jak se řítím…pustinou. Jedu tam, kde jsem se před nějakými pětatřiceti lety narodil. Do Arroyo Grande. Frčím zaprášenou dálnicí na jih směrem na Bakersfield, ještě nedávno tak rivalské město, a s otevřenou hubou zírám na to, co zbylo ze světa. A že toho moc není. Snad bude mít někdo tam pod zemí větší štěstí než já… Ne, ne…to nejde. Zapuzuju myšlenky na ženu a řítím se dál.

Moje poslední cesta ubíhá rychle. Tam, kde bych to normálně poznal i po čuchu, najednou váhám. Všechno se změnilo, potemnělo, zbarvilo do šeda…jen Cadillac je pořád svěží. Přede si spokojeně na to, že je mu víc než jedno století. Tipton, Delano, Wasco, Lost Hills…mám tu čest vidět všechna ta města lehlá popelem. Poslední větší zastávka na cestě k oceánu, Lost Hills, vypadá poměrně zachovale. Nemůžu z hlavy vypudil myšlenku, že to určitě někdo přežil. Zastavím se tam.

Vstupní brána, nemocnice, supermarket…všechno to zůstalo nějakou zvláštní souhrou náhod nedotčeno. V ulicích je přesto stejný brajgl jako všude jinde. Ty kupy mrtvol v ulicích už pomalu nevnímám - zvyknul jsem si. Kladu si otázku, jestli je vůbec možné zvyknout si na něco takového… Před rozmlácenou výlohou obchoďáku stojí kočárek. Až na trochu usazeného prachu je netknutý, jakoby se tu ocitnul až po tom všem. Raději do něj nenahlížím. Už jsem toho dnes viděl dost a stejně bych tomu škvrněti nedokázal nijak pomoct. Do večera by byl z jeho otčíma nebožtík. Kdepak, je tu pusto a prázdno. Jen ta přiblblá reklama na Nuka Colu pořád bliká. Ani teď s tím nedají pokoj…

Rozbitou výlohu vlézám dovnitř. V dětství jsem měl takový sen…vždycky jsem chtěl nakupvat zadarmo. Zvláštní; nečekal jsem, že se mi to někdy splní. Mezi regálama a click-boxem se válí několik zákazníků skroucených v různě nehezkých pozicích. Běhá mezi nimi jeden vyhublý pes a požírá, co se dá. Vypadá to, jako by ti lidi zemřeli znenadání, při své rutinní činnosti. Jako by to ani nečekali. Nikdo se asi neobtěžoval varovat jedno bezvýznamné městečko… Kašlu na svoje dětské sny a mizím do auta. Teď lituju, že jsem tu vůbec zastavil.

Se svým Cadillacem si to uháním dál. Kousek za Lost Hills míjím lakovnu svého kámoše Peeterse. Odjakživa měl plnou hlavu takovejch těch románů o apokapypse, konci světa a podobně…teď to tady má, blbec. Jak ten chudák asi skončil… Z jeho příbytku každopádně nezbylo nic. Jen ta obrovská rezavá upoutávka ozubeného kola, ta tu pořád stojí. Vím, říkal, že je nesmrtelná, ale…
Jak se zvolna přibližuju k cíli, cesta ubíhá čím dál pomaleji. Čtyřproudová dálnice lemovaná všudypřítomnými sloupy, cedulemi a zasranými reklamními panely… Najednou si uvědomuju, jak je to všechno ubíjející, opakující se pořád dokola. Tady to vždycky vypadalo jak po výbuchu. I když jsem tudy x-krát projížděl, nikdy jsem se nerozhlížel kolem sebe. Teď už je to poměrně dost těžké, představit si zdejší krajinu ve své původní podobě. Za volantem svého prastarého miláčka teď přemýšlím o svém životě, o ženě, o všech těch nesplněných snech. Celých pětatřicet let jsem vlastně bloudil nebo se prostě jen tak potloukal světem bez nějakého určitého cíle. Zdá se, že jsem měl všechno. Teď bych se dokázal radovat z čehokoli, i z nepatrné hrstky toho všeho. Třeba i z trochy té zeleně, z pulsujícího koloběhu života, z hejna ptáků ve stromech parku…
Dorazil jsem na místo a uvědomil si, že jsem své štěstí našel příliš pozdě.

Z myšlenek mě vytrhla nefunkční, zpola vyvrácená cedule, která přede mnou otevírá ještě nedávno tak krásné místo, Arroyo Grande. Ani se kolem sebe nerozhlížím a sjíždím skrz zdemolované uličky dolů, směrem k pobřeží. Nechce se mi trpět, a tak mám oči pořád jakoby přivřené. Otevírám je teprve až zastavuji. Připravily mi ale nepěkný šok. Na zemi, na troskách budov, na kapotě auta…všude je prach; jedna z bomb asi spadla na cementárnu na kopci. Otravný a ve vzduchu neviditelný prach pořád padá jakoby z nebe a usazuje se na mé kožené bundě. Pěkně pomalu a hlavně potichu, pokrývá mě a já se tomu nebráním. Za chvíli se stejně sám propadnu v prach…

Zvedám hlavu a hledám svůj rodnej dům. To místo pro mě vždycky hodně znamenalo. Je to první, co si ze života pamatuji, ten starej oprýskanej barák a kousek za ním šplouchající oceán… Nikde tu ale nestojí, pravděpodobně se s nějakým výbuchem sesunul k zemi. Mám co dělat, abych se nesesunul taky. Stojím tu a najednou mám prázdné ruce. Vidím to; hledím na ně. Dívám se, jak se klepou a jak pomalu šednou tím prachem. Pro tohle jsem sem určitě nejel…

Když se tam tak dívám, nemůžu si nevzpomenout na své blízké. Teď už pravděpodobně žádné nemám. Příliš málo Vaultů pro všechny… Před několika lety jsme tu žili všichni - matka s tátou, my čtyři sourozenci a strýc Eddie. A babička. Ta už byla určitě ráda, že je konec. Když jsem ji viděl posledně, ruce se jí klepaly více než teď mě. Myslím že už ani neslyšela zvonek, jak jsem tenkrát přijel. Stála u okna v obýváku a zalévala květiny, přičemž půlku rozlila na podlahu. Stěží dokázala tu konev udržet rovně. Věděla to a tak radši hleděla do nebe… Do smrti si budu pamatovat co mi řekla, když jsem odcházel. "Vy mladí, vy už ani nechápete pravý smysl života…" Řekla to tehdy, když do mého života vstoupila Chelsea a přetrhla celou mou minulost. A já jí to stejně všechno odpustil… Pár dnů jsem se toho děsil, ale teď už mě to nebere. V posledních chvílích chci být šťastný.

Místo babičky z kouřících trosek vylezl nějaký muž a vítězně zvednul ruku. Nějaký vysoký chlap s knírem; osud si s ním pohrál stejně jako se mnou. Je oblečen v docela nóbl kabátě - celém od popela - a rukách drží černý kufřík a klíče, nebo něco podobného. Vypadá skoro jako bankovní uředník, makléř nebo tak něco. Takové lidi jsem odjakživa nesnášel. Teď už je to každopádně jedno. Mávám na něho a usmívám se. Jsem rád, že zase jednou vidím člověka.

"Sme to ale dopadli, co… Jmenuji se…"
"Jméno teď není důležité. Je konec chlape."
Zatvářil se jako by ho to překvapilo. Zajímavé, asi se s tím ještě nevyrovnal.
"Jo…a to jsem měl na léto sjednanou dovolenou na Floridě, se svou novou manželkou…" Humor ho ale najednou přešel, když ukázal na zbytky jednoho mrakodrapu, který teď vypadá jako syčící hrnec na plotně. "Teď je mrtvá."
Nemám zrovna chuť projevovat nějakou lítost. Nemáme si co závidět.
"A co vy tu vlastně děl…"
"Narodil jsem se tu. Teď tady zemřu."
Jeho tvář je bledá a zkamenělá. V očích mu projel takový záblesk.
"Teď…a tady…"
"Jsem z Fresna. Nenapadá mě lepší místo."
Všimnul jsem si, že koutkem oka sleduje můj Cadillac. Stojí smutně uprostřed křižovatky a pomalu zapadá prachem.
"Pěknej bourák. Vypadá to že seš sběratel."
"No…mám jen jedinej kousek. Chápej, jsem automechanik. Nic víc."
Přistoupil ke mně s vážnou tváří.
"Hele, potřebuju se dostat domů…do Bakersfieldu. Čeká mě tam rodina, tam někde dole. Chci být blízko nich. Ale když říkáš, že je jedinej…"
Tak on úředníček potřebuje moje fáro! Za normálních okolností bych mu asi rozkopal tu jeho mozolnatou prdel. Sám by jich beztak mohl mít několik, kdyby je uměl udržovat. Jenže tahle doba má k normálním okolnostem daleko…
"Dobře. Mě už na nic neví. Ale nechápu co chceš dělat, přifrčet snad do města a ukazováčkem zaklepat na Vault nebo co… Odsaď je to přes sto mil. Nezvládneš to. Cestou umřeš."
Po těch slovech ještě více zblednul, chytil se za krk a rozkašlal se. Radiace, kterou za ten den stačil nachytat, začíná působit.
"Neodsuzuj to…prosím. Proč se o to nepokusit, když tu je ta možnost… Nevím…nevím co mám dělat, nelíbí se mi tu. Zkurvená služební cesta."
"Neboj. Tvůj zaměstavatel už nejspíš nežije."
Hořce se usmál, až se z toho zase rozkašlal.
"Dělám, ehrm ehrm…teda dělal jsem v jedný bance, dost vysoko. Jako tvůrci peněz jsme toho věděli trochu víc, o tom jaká je situace, a tak… Kreténi, tohle mi udělali schválně! Služební cesta za takhle nestabilních podmínek…"
"Zvláštní, takový floutky jako ty jsem dycky nesnášel. Už proto že řídili naše životy tak, aby se díky nim mohli válet v dolarech. Kravaťáci."
Papaláš se zase usmál. Zvláštní, v tak debilních momentech dokážeme být oba veselí. Co jsem dělal všechna ta slunečná nedělní odpoledne, kdy se stromy jen zelenaly a v nich cvrlikali ptáci…
Pod tím svým knírem se pousmál, ale očividně si dává bacha, aby se nerozkašlal.
"To já taky."
---
"Počkej…něco bys mohl vědět. Chelsea, moje žena; mohla se dostat do Vaultu??"
Málem před ním klečím.
"Podle toho kde…"
"Fresno."
Jak to uslyšel, zvednul hlavu k obloze. Tváří se provinile.
"Ne, bohužel. Sacramento, Fresno, Bakersfield… Všude tam rozhodovala moc. Takoví jako já, takoví o tom rozhodovali. Svýma prachama rozhodli o cizích životech. Velké nuly s velkým kontem, tak je to."
Tak ztrácím poslední naději. Aspoň že nemám žádné děti. Chelsea hold nemohla…a pod nůž moderní medicíny jít odmítla.
"Radší už běž…"
"Jo, jistě…díky. Sto mil, to bude hra s časem. Netušil jsem to…nikdy jsem netušil že budu takhle obdivovat automechanika…"
Otočil se a rychle odchází k mému autu. Možná proto, aby mu nebyly vidět slzy. Opírám se o jednu důvěrně známou dopravní značku a čekám. Ještě o sobě dá vědět.
"Kurňa, jak se to zapíná??"
Na obličeji se mi sám od sebe vykouzlil úsměv. Vážným krokem jdu k němu, levou ruku pokládám na kožený volant a pravou ukazuju.
"Kdysy se startovalo támhletím klíčkem…"
Otočil jím a motor mu krásně burácí po zadkem, až se toho leknul. Opravář aut zvítězil nad velkým zvířetem. Ještě něco křičí přes řev motoru, než ho napadlo ho zase vypnout. Ze sedadla spolujezdce sebral černý kufřík a dává mi ho.
"Víš co…vem si tohle. Cestou jsem se zúčastnil takové malé nezákonné transakce. Doma jsem si toho chtěl trochu užít, ale když teď nemám s kým… No co se dá dělat. Kód je FX-5200. Užij si ten pohled."
Trochu nechápavě jsem ten kufřík sebral.
"Bylo mi potěšením, pane…"
"Morris. Jmenuji se Robert Morris."
Při té otřepané frázi se nemohl zbavit jisté dávky úřednického vystupování. Znovu trochu neobratně nastartoval a pomalu mi mizí z dohledu. Jen motor slabě burácí v dáli. Je to nejspíš moje poslední setkání s člověkem.

Tam, kde před chvílí stál můj automobil, je teď jen smradlavý oblak kouře. Najednou je zase ticho. Pravá ruka mi nějak ztěžkla. No jo. Vždyť v ní mám kufřík. Na nic nečekám a ťukám kód. Už nemám moc času. Došlo mi to, když jsem se před pár okamžiky poprvé rozkašlal. Displej svítí zeleně, cvak, tak co to asi bude…
Jémine! Když jsem to uviděl, rozkašlal jsem se podruhé, tentokrát hlavě překvapením. Kufr je plný bankovek, a jedna kreditka navrch. Teda, ten chlap mě ale musel mít rád… Ne, je to jinak. Už mu prostě na nic nebyly. Vše co přežilo je volně dostupné.
---
Po deseti patnácti minutách jsem to všechno spočítal. Možná že na to není vhodná doba, ale co. Vždycky jsem se chtěl takhle přehrabovat v peněžích, přepočítávat a všelijak rovnat do kupek. A teď je mám. Tři sta tisíc, tři sta tisíc dolarů… A stěží dvě hodiny života před sebou. Babi vždycky říkávala, pro svůj sen se musíš taky něčeho vzdát… Vypadá to, že měla asi jako vždy pravdu. Vlastně ji měla určitě, protože cítím jak mi začíná těžknout hlava. Svět se zešeřil…

Krásně rovné, jakoby ještě nepoužité bankovky rovnám zpátky do kufru a beru si je k oceánu. Jsou teď jako můj přítel. Půjdem spolu k útesu, těch pár set yardů… Až se přede mnou najednou rozprostřel Pacifik. Vlny šumí, srážejí se navzájem a omývají na horizontu zapadající Slunce…je to nádherné místo. I dnes. Stojím na pokraji přes třicet yardů vysokého útesu a hledím na tu krásu. Do toho ale zahřmělo. Od východu se žene černý oblak prachu a bere s sebou všechno, co mu přijde do cesty. Já vím, neměl jsem se ani otáčet. Nemá cenu se tím rozptylovat. Zase hledím dolů, do vln. Přímo pode mnou voda vyplavila vorvaně, který je teď roztrhaný snad na tisíc kousků. Jedna z bomb patrně spadla někde nedaleko do oceánu. To teda musela bejt pecka, když to dokázalo vyhodit na břeh něco takového… Při tom pohledu mě napadá, že jsem celý den nic nejedl…a taky budu muset skočit někde jinde. V tom okamžiku něco projelo mým tělem a hlava mi ještě více ztěžkla…

Probral jsem se na zemi, ve velice prazvláštní pozici. Sotva pár stop od kraje útesu. Mám štěstí, že jsem se nezkutálel dolů…i když, možná by to pro mě bylo lepší. Vypadá to že je noc, ale nikde žádné hvězdy. Obloha je celá zahalená prachem a jemně z ní krape. Jedna kapka deště mě udeřila do víčka a stekla po tváři až na jazyk, hrozná chuť…první radioaktivní déšť. Na nebi je tma, zato země všude kolem jako by svítila. Celý pás pobřeží teď září, jako když ještě fungovalo osvětlení a všechny ty nádherné bílo-žluto-mordé neony. Za tohle by přece stálo žít!
Moje hlava je zase o trochu těžší; tělo sice pod vlivem všech těch sraček trpí, otupělé smysly ale kupodivu pořád vnímají. Udělat jakýkoli trochu koordinovaný pohyb je čím dál větší problém. Tak takhle se cítí lidi, když jsou na pokraji… Zvednul se prudký poryv větru a dešťové kapky mě bijí do tváře. Tisícidolarové bankovky teď létají všude kolem; je to až směšné. Tak aspoň zaklapnu ten kufřík, pro budoucí generace… Ještě jednou se rozhlížím po matičce Zemi. Teď uprostřed noci vypadá fakt nádherně. Černá clona na obloze a radiací ozářená půda, to je Země příštích let. Pro mě ale v té budoucnosti bohužel není místo.
Pomalu fyzicky i duševně odpadám. Sleduji to na sobě, jako ortodoxní realista s tím nemám problém. Stačí jen chvíli počkat, jen tak si lehnout na skálu, a… Ještě je tu jedno příjemnější řešení. Útes. Nakláním se dolů, ale v té tmě ani není vidět vlny. Stejně vím že tam jsou, slyším je…určitě mě volají. A já jim pozorně naslouchám, to proto aby mi neuniklo jediné slovo. Je to trochu jiné než jsem si myslel, není to jako v těch filmech… Třesu se; patrně ze strachu. Ale před čím? Teprve teď mi přicházejí k dobru slova toho blázna Wamsleye. Divné, už dlouho jsem se ničeho nebál. Strach nikdy nic nevyřeší. Možná proto jsem se odrazil, došlo mi, že to jen těžko vrátím zpět a že to bude kurevsky dlouhej pád.

Aspoň jsem poprvé v životě přesně věděl, co chci. Kdoví, třeba dopadnu do měkkého a všude kolem mě budou cvrlikat ptáci…