Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

HNOJ - O čekání na slunce

Byl jsem tehdy s bráchou v lesích, byla slunná jarní neděle. Skoro celou zimu nás ti blázni z národní gardy nutili dělat nácvik evakuace do Vaultů a já s bráchou, jsme toho měli už dost a šli jsme na výlet do lesů. Ne nedělám si legraci, říká se, že tehdy už nebyly lesy, ale to není pravda. Jediný, kdo tehdy ještě vlastnil lesy byla armáda, která je používala na bojový výcvik. Brzo ráno jsme si vzali batohy a vydali se přes město. Nejeli jsme autem. My jsme kráčeli ulicemi, plnými dusivého plynu, který odsud už nikdo nikdy nevyžene, přes obličej jsme měli roušky a pospíchali abychom z toho mlžného pekla, co nejdříve zmizeli. Mrakodrapy se změnili v paneláky a paneláky v domy předměstí, domy v předměstí a obydlí bezdomovců, které se nakonec změnilo v nekonečnou sklásku, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Někoik hodin cesty skládkou nás nakonec vyvedlo na planiny, porostlé trávou. Moře trávy. Brodili jsme se jí a já se dívla na slunce. Ten den nebylo na obloze ani mráčku a slunce pálilo a vše naplňovalo příjemným teplem. Už skoro rok jsem neviděl slunce. Nedá se ani popsat, jakou naději na nové zítřky mi to dalo. Život ve městě je život bez slunce a ten z vás nakonec vysaje veškerou naději a optimismus. Nahradí je deprese a beznaděj, pod kterou se skrývá tma prach. Nemůžete dýchat, spát ani jíst. Umíráte. Takový je život bez slunce.

Slunce pálilo a my jsme došli až k pluti vojenské základny. Brácha si vyndal kleště a vystříhal velkou díru, kterou se dalo zcela pohodlně prolézt dovnitř. Na obzoru byla vidět hradba stromů, ještě nikdy před tím jsem je neviděl. Viděl jsem je jen v knihách a na obrázcích, slyšel jsem o nich z vyprávění, ale to co jsem viděl se nedalo slovy popsat. Byl jsem šťastný. Vyváděl jsem a běhal sem a tam. Válel se v trávě a čichal k listí, které vonělo životem.

Ozvala se strašná rána a za ní hned následovala další a další, byly jich stovky. A na obzoru se rozsvěceli výbuchy a mraky z těch explozí zakrývali a barvili oblohu do ruda. Nemohli jsme nic dělat. Dobře jsme věděli, co se stalo, připravovali jsme se na to celou zimu. Jaderný démon byl vypuštěn a slunce bylo zakryto. To rudé nebe mi připomínalo mojí představu pekla. Místa, kde se nedá dýchat. Místa, kde není život.

Zezačátku jsem viděl rozmazaně, pak jen obrysy a pak se můj pohled na svět rozplynul v temnotě slepoty. Běželi jsme směrem k budově vojenské základny a pomocí počítače jsme kontaktovali lidi uvnitř krytu a oni nás pustili dovnitř. Bratr zemřel za několik týdnů na nemoc z ozáření a já zmutoval. Stal se ze mě ghoul, živoucí mrtvola. Byl jsem slepý a nemohoucí.

Už nikdy nic neuvidím. Jediné co vidím, jsou vzpomínky na slunce.
A tak tu slepý čekám na slunce.
Možná, že ho ještě někdy uvidím, až budu stát před bohem a posledním soudem.
A tak čekám na slunce obklopen temnotou mojí slepoty.
Čekám v temnotách. Sám a sám. Čekám tu na naději a nový život.
Ale já cítím, že umírám.
Čekám tu na slunce, které už nikdy neuvidím.