Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Tyler - Teorie chaosu Zapálil jsem si poslední cigaretu. Dívám se na Helen, jak pláče u schodiště. Pláče a modlí se, ať to nedělám. Ať neskáču. Jen tak mimochodem, stál jsem na střeše nejvyšší budovy ve městě. Dvanáctipatrová budova, vladařovo sídlo. Měl jsem hezký výhled na všechen ten shon, co sem způsobil. Celé město mě hledalo. Viděl jsem, jak všichni běhají a pátrají po mně. Mých vlastních patnáct minut slávy. Nebo spíš 24 hodin? Nepochyboval jsem, že Tylerovi lidé, vladařovi lidé, ozbrojená ochranka, už jdou nahoru, že běží po schodech s jediným úmyslem. Zabít mě. Protože jsem hrozba. Jen tak mimochodem, je pondělí. Je pondělí a lije jako by se přetrhli nebesa. A je tma. Mám na sobě jenom trenýrky. Takové žluté, s fialovými proužkami. A v tomhle lijáku vypadám jako kandidát na mister mokrý trenýrky. Mám je na sobě už od nemocnice. Nemohl jsem vědět, že v nich umřu. "Nějak to vyřešíme, Drakeu. Takhle to nemusí skončit." Řekla Helen. "Copak si slepá?! Zrovna se to chystám vyřešit. Vypadni už kurva odsud!" Řekl jsem jí a ukázal na schodiště. "Tys ho přece nechtěl zabít!" Helen se nějakou dobu živila tím, že dělala z lidí hrdiny. Měla vymyšlený geniální způsob, jak z lidí tahat peníze. Večeřela v restauraci. Všechno probíhalo normálně až do doby, kdy schválně spolkla ohromné sousto čehokoliv, co právě jedla, jen aby se začala dusit. Pokoušela smrt. Pak prudce vstala, většinou shodila pohár, ale to jen pro zlepšení celkového obrazu životní dramy. Oběma rukama svírala své hrdlo a rychlými pohyby na sebe upoutávala pozornost. Jde o to, že tam pokaždé byl někdo, kdo znal Heimlichův hmat. Nějaký doktor, chytrák nebo prostě dobrodruh. Pokaždé k ní někdo zezadu přiběhl, spojil své ruce v oblasti jejího solar plexu a silně se do ní opřel. Helen nechutně vyplivla jídlo až z hloubky jejího chřtánu. Nejlépe do něčí polívky. Pak se zhroutila k zemi a začala plakat. Nic nehrála. Člověk, který ji zachránil se stal hrdinou. Ten večer mu každý kupoval pití a plácal mu po zádech s tím, jak je skvělý. Ale byla to vždy Helen, kdo ten večer vyhrál jackpot. Protože když někomu jednou zachráníte život, tak se o něj budete starat navěky. Pak už z nich jen vysávala peníze s tím, že něco šíleně potřebuje. A všichni ji ty peníze dávali. Protože z nich udělala hrdiny, protože je potřebovala. Jen jednou jsem měl možnost vidět tohle její divadlo. Ten večer před dvěma lety sem jí zachránil život. Udělala ze mě hrdinu a hlupáka zároveň. Takhle jsme se s Helen poznali. Jen tak mimochodem, Helen má Knihu Osudu přitisknutou na prsou a křičí ať neskáču. A kapky deště stékají po jejích krásných, hnědých vlasech. Drží tu zatracenou knihu, která to všechno způsobila. Která ze mě udělala Ničitele. Helen přiběhla až ke mně a řekla, "Jestli to uděláš, skočím za tebou. Přísahám! Nenechám tě umřít kvůli starému proroctví!" "Proč to doprdele děláš ještě těžší než to už je?!" Zařval jsem na ní a v tom okamžiku ze schodů vyběhli Tylerovi ozbrojenci. "Miluji tě." Řekla Helen. Sem si jistý, že za tohle všechno může ta zasraná kniha. Ten baseballový zápas, můj útěk, vražda. Podle ní jsem já Ničitel, člověk, jenž přinese definitivní konec světa. Všechno to začalo tím baseballovým zápasem před dvěma dny. Každou sobotu se konal přátelský zápas, účastnit se mohl kdokoliv. Nadhazovač tímu Šelem, můj přítel Samuel, si den předtím zlomil ruku a mně požádal, jestli bych ho nemohl zastoupit. Já idiot jsem souhlasil. Baseball jsem hrál jen několikrát. Výtěžky z těchto zápasů šli na nákup nového lékařského vybavení pro naši nemocnici. Takhle to vymyslel vladař. Ten se nikdy neukazoval na veřejnosti. Komunikoval s lidmi jen prostřednictvím městského rozhlasu. Všude chodil jeho zástupce, nejoblíbenější člověk města, Tyler. Byl také na tomto zápase, seděl pěkně na tribuně a kouřil jeden ze svých doutníků. Zatímco já už jsem stál na svém postu nadhazovače, připraven na signál od chytače. Slunce mi svítilo do očí a tak jsem je měl úplně přimhouřené. Nahodil sem, pálkař se strefil a míček mě zasáhl celou svou ohromnou silou do levého oka. Zrak se mi v jediné dlouhé vteřině zakalil krví a já se zhroutil k zemi. Ztratil jsem vědomí. To co vám váš dobrý přítel neřekne, když vás požádá, aby jste za něj uhráli zápas je to, že občas se stane, že míček ve vší své rychlosti občas někoho zasáhne. Stává se to zřídka, ale stává se to. Když sem se v nemocnici probudil, do mého pokoje zrovna vcházela sestra. Přes otevřené dveře jsem uviděl muže s MP5-kou zavěšenou přes rameno. Když si sestra všimla mého probuzení, položila tác s nějakými injekčními stříkačkami a rychle odběhla. Až pak jsem si všiml Helen sedící v rohu místnosti. Dívala se na mně. "Bála jsem se o tebe," řekla a po krátké pauze pokračovala, "Musí tě to hodně bolet." A kurva. Až pak jsem si začal vzpomínat na to, co se stalo. Instinktivně jsem si sáhl po levém oku a zjistil, že mám přes něj přelepenou pásku. "Říkali, že si přišel o oko. Nedalo se s tím nic dělat. Je mi to líto." Řekla Helen. Podržel jsem tu pásku nad okem, abych ho vyzkoušel. Zavřel jsem pravé oko, ale vůbec nic neviděl. Jenom tmu. Oko jsem tam samozřejmě měl, ale již nebylo funkční. Následoval menší šok. Ztráta schopnosti periferního vidění člověka opravdu rozesmutní. "Prý jsi měl taky ošklivý otřes mozku," řekla a pokračovala, "chceš cigaretu?" Hlavou jsem jí naznačil svou kladnou odpověď a zeptal se: "Jak dlouho jsem byl mimo?" "Den, teď je neděle ráno. Vlastně, za chvíli už oběd." Přišla ke mně, do úst mi strčila cigu a zapálila ji. "Zdravím tě Drakeu." Řekl Tyler, když vcházel do místnosti společně s doktorem a tou sestřičkou. Detaily o mně jsou, že mám hnědé vlasy, modré oči, jsem poměrně vysoký, mám jizvu na břichu a teď mi jedno oko chybí. Důvod, proč si s Helen tak dobře rozumíme je, že jsme oba cizinci. Mě objevili lovci z města v pustině ležet u mrtvol dvou lidí, nejspíš to byli mí rodiče. Mohl jsem tehdy mít jen několik měsíců a tak se z data, kdy mě přivezli do města stalo datum mého narození. S Helen to bylo jinak, do města ji přivezl její otec, kvůli zdejší výborné nemocnici. Ukázalo se, že měla vážný zápal mozkových blan, kvůli kterému přestala slyšet na pravé ucho. Paradoxně, zatím co ona ležela jako mále děvče v nemocničním pokoji, její otec zemřel v hotelu na tuberkulózu, kterou jistě trpěl už mnoho let. Helen mi vždy říkávala: "Když bůh někde zavře dveře, jinde otevře okno." S Helen jsme už dva roky nejlepší přátelé. A to předtím ani jeden z nás nevěřil, že je něco jako opravdové přátelství mezi mužem a ženou možné. "Je mi opravdu líto, že se tentokrát setkáváme za tak nepříjemných okolností jako jsou tyto." Pokračoval Tyler. "Jistě znáš Knihu Osudu, ano?" "Jako každý.. oč tu doprdele běží?" Zeptal jsem se ho. "Jde tu, doprdele, o to, že je v ní napsán velice podrobný popis člověka, nazvaného Ničitel, který by měl ve svých 30-ti letech způsobit zánik veškerého života." Řekl Tyler. Helen jen sklonila hlavu a zadívala se do země. Očividně byla s touto smutnou správou o mé přehnané podobnosti s popisem novodobého anti-mesiáše již obeznámena. Zeptal jsem se ho, proč s tím za mnou přišel teď. "V knize je napsáno, že Ničitel bude vnímat svět rozdílně. Jinak, než ostatní lidé." Odpověděl mi Tyler. "Napadlo mě to, když jsem se dověděl o tvém postižení," pokračoval. "Všechny ostatní znaky se na tebe hodí. Dokonce i ta jizva na tvém břiše." Řekl doktor, který stál hned vedle něj. Následně Tylerovi zapípal pager, výdobytek předválečné techniky. Podíval se na něj a řekl, že musí nutně odejít. Vladař ho potřebuje. Ale že se za pár hodin vrátí a pak si pořádně promluvíme. "Já v žádné takové proroctví nevěřím!" Zařval jsem na něj, když odcházel. Nic neřekl, jen se usmál na doktora a odešel. To co vás v žádné škole nenaučí je to, jak se máte zachovat, když vám oznámí, že ste zplozenec pekel, který zničí svět. Všichni lidé jsou proti vám a vy víte, že tohle nemůže dopadnout dobře. Doktor podešel k mému lůžku a vstříknul jednu z injekcí z tácu, který si tady odložila sestřička, do jedné z hadiček vedoucích do mých žil. Ztrácel sem pomalu vědomí při pohledu na Helen, která začala plakat a držela mě za ruku. Pracoval jsem v městské bance jako zástupce ředitele. Ve skutečnosti jsem byl jen taková loutka, ale práce to byla dobrá. Dělal sem práci, kterou nechtěl dělat můj tlustý šéf. Zakládal jsem spisy a dlouhé formuláře o každé větší transakci, kterou banka udělala. Neměl jsem ale zrovna moc volního času. "Vstávej, spáči! No táák!" Tak zněl Helenin hlasitý šepot do mého ucha, když jsem se konečně probíral. "Musíš odsud vypadnout! No táák! Chtějí tě zabít." Pokračovala Helen, zatímco někdo další ze mě vytrhával hadičky. Byla to naše společná kamarádka Alex. Ještě pořád jsem byl zdrogovaný z těch sraček, co tady do mě nastrkali. Pomalu jsem se posadil, protože se mi zatraceně točila hlava. Helen ze mě svlékala nemocniční šaty a říkala, ať si obleču to, co přinesla ona. Ničemu sem v té chvíli nerozuměl. Viděl jsem, jak mi Alex natahuje žluté trenýrky s fialovými proužkami. "Ještě pořád je sfetovanej." Řekla Alex směrem k Helen a pokračovala v mém oblékání. To co vám nikdy nikdo neřekne je, jaký je to pocit, když ste zfetovaný a dvě vaše hodně atraktivní přítelkyně vás ošacují a chystají se vám pomoct utéct z nemocnice, kde jste drženi jako vězeň. "Dobře, já se postarám o toho strážného a ty ho zatím postav na nohy, jo?" řekla Alex a odkráčela ke dveřím a pustila se do řeči s mužem s MP5-kou, zatímco Helen mi pomáhala vstát. "Tohle nemusíš dělat. Půjde po mně celý město." Řekl jsem s velice podivnou artikulací. Helen otevřela dveře, ale strážný tam už nebyl a tak mi řekla, ať se vzchopím a vylezu ven. Potichu. Jen tak mimochodem, zrovna začínalo zapadat slunce a na chodbách nemocnice bylo úplné ticho. Helen mě ještě nějakou dobu podepírala, ale po chvilce jsem začal chodit sám. Alex si to v té době jistě rozdávala s tím propoceným strážníkem a říkala mu, jak miluje muže v uniformách. Jen kvůli mně. To jak se říká, že v nouzi poznáš přítele, tak to je pravda. Alespoň v mém případě. Díky kápy, kterou jsem měl přes hlavu, mě nepoznali u recepce. Opustili jsme s Helen nemocnici. Na Knize Osudu je založena existence celého města. Říká se, že v ní bylo napsané přesné datum apokalypsy. Prý byla nalezena v ruinách nějakého domu, když tohle město stavěli. Pro obyvatelé města je to spíš něco jako bible, kniha proroctví a všechno v ní napsané je svaté. Všechno jí musí být podřízeno. Každý jednotlivec. Jen tak mimochodem, Helen má na zadku vytetovaného rudého štíra. Ani nevím jak k tomu došlo, ale s Helen jsme ze sebe najednou strhávali šaty. Hezký konec přátelství. Možná to bylo vším tím adrenalinem. Zvýšená hladina adrenalinu v krvi má některé stejné účinky jako alkohol. Například, že uvolňuje zábrany. Až když na mně jezdila, všiml sem si pearcingu v jejím levém prsu. O tom jsem nikdy nevěděl. Byla nádherná. Z nemocnice jsme šli rovnou k ní do hotely. Kondom vytáhla z nočního stolku u postele. Dlouhodobě měla pronajatý jeden z hotelových pokojů, protože barák, ve kterém normálně bydlela, shořel. Věděl jsem, že mě tam dříve, nebo později budou hledat, ale tehdy jsem na to nemyslel. Helen má na pravém stehně velikou jizvu, jak jí jednou pořezalo nějaké zfetované děcko. Jezdila na mně a já myslel na všechny věci co se stali, abych oddálil konec. Myslel jsem na starý zničený billboard před nemocnicí, kde je napsáno: Co By Udělal Ježíš? CBUJ. Když jsem tehdy vycházel z nemocnice, viděl jsem tam: Co By Udělal Jidáš? CBUJ. Muselo to být ještě těmi drogami. Nakonec mi Helen usnula v náručí. Nahá. Platón věřil, že se rodíme se všemi vědomostmi našich předchozích životů. Že při narození jen všechno zapomínáme a tak si je musíme připomínat v různých edukačních institucích a během celého života. A stejně nic nevíme. Probudil mě zvuk klepání na dveře našeho pokoje. Otevřel jsem své zdravé oko, vstal a natáhnul si trenýrky. Rychle jsem vzbudil nahou Helen a řekl jí, ať se obleče. Navlíkla si tepláky a tričko, zatímco já sem přemýšlel, jak odsud zlezu dolů. Z druhého patra. Zazněl výstřel, někdo odstřelil zámek na dveřích a do pokoje vešli dva muži. Jeden svíral nějakou automatickou pušku a ten druhý starý revolver. Já jsem byl ukrytý v koupelně. "Co tady kurva děláte, vy idioti?!" zeptala se jich Helen. Oni neodpovídali, jen se tupě dívali všude, kde bych se mohl skrývat. Já jsem držel malý hasící přístroj a připravoval se, až jeden z nich vejde dovnitř. Venku začínalo pršet. Jako by se přetrhli nebesa. Muž s revolverem vešel do koupelny, když jsem na něj zaútočil zpoza dveří a s hasícím přístrojem mu rozbil hlavu. Druhý muž si toho všimnul a začal bezhlavě střílet směrem do koupelny. Helen se na to nemohla dívat a tak sebrala kuchyňský nůž a bodla jej zezadu do krku. Šokovanému muži ještě vyrazila pušku z ruky a povalila ho vší silou k zemi. Její první vražda. Chlápkovi, který ležel v bezvědomí v koupelně jsem vzal bouchačku. Ještě nikdy sem ze zbraně nevystřelil. Prošel jsem kdysi zběžným výcvikem, ale nestřílel. Bez přemýšlení jsem vyběhl z pokoje směrem po schodech dolů, Helen běžela za mnou. Lidi se na mně dívali jako na blázna vždy jen do doby, než poznali kdo jsem. Jistě byli správy o Ničiteli v rozhlasu nebo v dnešních novinách. Běžel jsem. Běžel jak mi jen stačili plíce. Mohli být tak dvě hodiny po obědě a déšť se mi valil po těle. A Helen běžela za mnou. Nejdřív mě napadlo, že bych prostě vyběhl z města a zmizel, ale Tyler nebo vladař dal jistě střežit všechny východy. Nevěděl jsem kam jít a tak jsem jen běžel. Oblečený jenom v trenýrkách, se starým revolverem v ruce a Helen na mně křičí ať zastavím. Co by udělal Jidáš? Z rozhlasu se ozval vladařův mohutný hlas: "Drakeu Linsone! Drakeu, proč jen utíkáš?" A já běžel, až mně pálili plíce. Ve svalech mi pumpuje kyselina z baterií. "Máš 28 let. Jestli tě nezastavíme, za dva roky nějakým způsobem zničíš svět." A Helen křičí, ať už stojím, že už nemůže dál. "Bylo psáno, že Ničitelem bude cizinec. Ty si cizinec, Drakeu." Ano, to sme měli s Helen společné, oba sme byli siroty. Přivedeni do města ještě jako děti. "V knize je psáno, že Ničitel bude mít hnědé vlasy a modré oči…" V té chvíli jsem už věděl kam běžím. Do největší budovy ve městě, do vladařovho sídla. "Bude svět vnímat jinak, než ostatní…" To mé zatracené oko. Zatracený baseball. "Poprvé zabije, aby zachránil milovanou osobu…" A Helen běží za mnou. "Na těle bude mít velikou jizvu z mládí…" To mé zatracené břicho. "Tím Ničitelem si ty, Drakeu." A lidé jen stojí před svými domy a tiše mě sledují. "Bylo napsáno, že přineseš druhou apokalypsu, kterou už nikdo nepřežije." Tehdy už jsem byl u zadního vchodu do vladařovho sídla. Šel jsem se na něj podívat, promluvit si, přečíst si Knihu Osudu. To co vám v žádné edukativní instituci neřeknou je to, že když po vás jde celé město, nikoho nenapadne, že půjdete do té nejlépe střežené budovy. A tak tam skoro žádné stráže nejsou. Jen tak mimochodem, vladař má ve své kanceláři po stěnách několik velice pěkných předválečných obrazů a nábytek z nějakého krásného druhu dřeva, který neznám. "Nečekal sem tě tady, Drakeu." Řekl klidně Tyler, když jsem vcházel do místnosti. Namířil jsem na něj pistoli. Seděl za stolem, kde by měl podle všeho sedět vladař. V jedné ruce držel pohár kvalitní whisky a v té druhé zapálený doutník. Pomaly mi to začalo docházet. "Kde je vladař?!" Zeptal jsem se. "Jen klid, posaď se. Dáš si něco k pití?" "No tak Tylere, kde je vladař?" "Není tady." Řekl klidně. "Tak on tady není?" Hlavou mi přeblesklo milión myšlenek. "Už ti to dochází?" Zrovna tehdy vběhla do místnosti Helen, celá promočená, a zabouchla za sebou dveře. Očividně neměla se strážemi takové štěstí jako já. Dveře zavalila velkou skříní. Tak aby se dovnitř nikdo nedostal. Zeptala se, kde je vladař. "Žádný vladař není, Helen. Je jenom Tyler." Překvapivě jsem jí odpověděl. "Tak, teď když to víte, chcete vidět Knihu Osudu.?" Zeptal se vladař/Tyler. Hlavou jsem mu jen naznačil kladnou odpověď. Postavil se a podešel k jednom z obrazů, ten položil na zem. Byl za ním ukryt malý trezor, který přesně kopíroval velikost knihy. Tyler naťukal číselnou kombinaci, když v tom se sejf otevřel. Vytáhl poměrně tenkou knížku v koženém obalu. Knihu Osudu. "Napsal jí jeden z prvních španělských konquestadorů, který měl možnost spatřit Ameriku. Fernando Sanchez. Jednou ho zasáhl otrávený šíp. Nezabil ho, ale nechal těžké rány na jeho mentalitě. Tuto knihu napsal několik dní před tím, než byl jeho oddíl zmasakrován domorodými indiány. Je v ní přesné datum první apokalypsy. Mnohým věcem v ní nerozumím, ale poslední díl opisující zlo jménem Ničitel je jasný. "Je mi upřímně líto, že toto těžké břemeno padlo na tvojí hlavu, Drakeu." Řekl Tyler. Řekl jsem mu, ať si ty svoje kecy nechá. Že mě nezajímají. Helen mu sebrala knihu a otevřela jí na jeho stole. Tyler zmáčkl nějaké udělátko pod jeho stolem. Dveře, do kterých už bušili jeho stráže, vladařovi stráže, se zabarikádovali tenkou vrstvou nějakého kovu. "To jen aby si měl dost času si to v klidu přečíst." Řekl. Bylo v ní všechno. Bylo tam napsané o dvou velkých válkách, do kterých se zapojí většina civilizovaného světa. 1. a 2. světová válka. Byla tam zmínka o krachu americké ekonomiky v 30-tých letech 20. století. Postupné vytrácení energetických zdrojů v 21. století. Hodně nesrozumitelných věcí. Důkazů autorovi šílenosti. Kniha končí opisem člověka, který má být odpovědný za definitivní konec. Mým opisem. Několik hodin jsem tu knihu četl. Helen do sebe zatím lila Tylerův kvalitní alkohol, kouřila jeho doutníky a on klidně seděl ve svém křesle. Šikovně se mu povedlo vychytat okamžik, kdy jsem ani já, ani Helen nevěnovali pozornost jeho konání a on vytáhl odněkud brokovnici. Helen si toho všimla, zařvala a hodila se po něm. Výstřel, který měl patřit mě, zasáhl jeden z jeho obrazů. Pak hlaveň své zbraně zamířil na Helen. Nemohl jsem dopustit, aby jí zabil a tak sem vystřelil. První výstřel v mém životě. Projektil proletěl jeho krkem a rozbil okno za jeho stolem. Vladař upustil brokovnici a klesl k zemi. Neschopen mluvení ze sebe vydal jen několik nesrozumitelných zvuků, zatímco z krku a z úst se mu valili potoky krve. Helen se postavila ze země. Mně hlavou proletěla jedna část proroctví: Ničitel poprvé zabije, aby zachránil milovanou osobu. Aby jsem zachránil Helen. Tylerova stráž už byla skoro uvnitř. Za několik minut se dostanou přes kovové dveře. Helen se polekala, instinktivně vzala Knihu Osudu a Tylerovu krabičku od cigaret a vyběhla nahoru po schodech. Běžel jsem za ní, přesvědčen o svém anti-mesiášství. Co by udělal Jidáš? Tak jsem se dostal na střechu. Stál jsem tam na okraji spolu s Helen. Ta je celá promočená, ve svých teplácích a tričku. Na svých prsou svírá Knihu Osudu. Bibli tohoto města. Po schodech vyběhla Tylerova/vladařova ozbrojená stráž a křičeli, ať všechno odhodíme a dáme ruce nad hlavu. Odhodil jsem revolver směrem k nim. Helen vyhodila knihu a cigarety do vzduchu. Kniha pomalu padala z 12. patra dolů vším tím deštěm a trhala se na kusy. Když jsem se na ní tehdy podíval, došlo mi to. V hlavě mi nastal zmatek, chaos. Podíval jsem se na Helen, na tu nejkrásnější ženu mého života, překrásné stvoření a došlo mi to. Celé město bylo na omylu. Tyler se mýlil. Já jsem se mýlil. Já jsem nikdy nebyl Ničitelem. Byl jsem jen tou milovanou osobou, kterou měl Ničitel zachránit. Měla kvůli mě zabít… Nikde nebylo napsáno, že to bude muž. O pohlaví tam vůbec nešlo. Helen má na levém stehně velikou jizvu ze svého mládí. Ta moje na břichu má jen asi rok. Helen má hnědé vlasy a modré oči. Jak jsem mohl být tak slepý? Helen je cizinec. Vždyť já žiji v tomhle zatraceném městě prakticky od narození. Ničitel bude vnímat svět jinak než ostatní. To její ucho. Zápal mozkových blan. Důvod, proč ji otec přivedl do tohoto města. Nemá schopnost slyšet stereo. Helen poprvé zabila dnes po obědě, aby mě zachránila. "Miluji tě Drakeu, ať se děje cokoliv." Řekla, když nás ozbrojenci povalovali na zem a na ruce nám dávali pouta. Ona o tom neměla ani tušení. Vůbec jí nenapadlo, že si mě spletli s ní. Je jí 29 let. Za pár měsíců má narozeniny. "Taky tě miluju." Řekl jsem jí a pokusil se jí políbit. Když nás odtrhávali od sebe, ještě jsem jí stihl říct, že všechnu vinu vezmu na sebe. Za Tylera, za toho chlápka s automatickou puškou v jejím pokoji. Za všechno. Řekl jsem jí, ať odejde z města a ať se nikdy, za žádných okolností, nevrací. Celé město mě považuje za Ničitele a tak to i zůstane. Sedím teď ve své cele a poslouchám kněze, který mi dává požehnání. Sedím v cele smrti. Odsouzen a připraven k popravě. Za dvě vraždy a za to, že sem Ničitel. Slyšel jsem, že Helen propustili a že zmizela z města. Odešla bůh ví kam. Už jsem pak o ní nikdy neslyšel. Venované Jurajovi Dušičkovi. Prajem ti skoré uzdravenie, priateľu.