Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.

Benny - Nenáviděný "Je to vůbec možný. Dostali mně!! Ty zasraný svině mně dostaly!! A ta vaše karavana přišla pozdě!! Hmm, něco mi říkalo, abych do tý jeskyně nelezl. Ale pak si jeden povídá, co když tam něco je? Tak sem tam vlezl. Jo, tohle je výsledek. Bylo jich tam tak třicet. Zpozoroval jsem to hned. Vrnění těch ocasů, chřestění a to syčení mi hned řeklo, že to není dobrý. A když mi selha HK CAWS, hned mi bylo jasný, že mám zdrhat. No jo, ale bylo jich pár za mnou. Bůhví, jak se tam dostali. Blbí radškorpioni, šmejdi mizerný. Hodil jsem za sebe světlici a to je vyděsilo. Dostal jsem se ven. Ale jak čumím, v noze stopy po ocase. A já neměl protijed. Svině, svině… A pak jste se tu objevili vy. Nejdřív jsem byl rád, ale když nemáte to antidotum tak snad sbohem, ne? Hééj, čekejte!!! Zbejvá mi pár posledních posranejch minut života a vy mně tu necháte jen tak ležet? Já to nemyslel vážně, pojďte zpátky… Hajzli… Hele! Kam jdeš! Taková krásná ještěrka, tak a mám tě. Neboj, za chvíli stejně zhebnu, tak si budeme, uf, tak si budeme povídat, co? Tak jo, já jsem Tom Miller. Jo, ten plukovník Miller, jestli se na to ptáš. Hm, narodil jsem se v Hubu. Táta mně v patnácti zapsal k městský stráži. Ale znáš to, nuda, občas nějaký bitky s karavanami nebo s Dekkerem. Tak jsem za půl roku odešel k Bratrstvu. To se ví, ulice mně naučila, jak se prosadit. Tak mně k nim vzali. Nejdřív jsem byl veselej, energozbroj, kulomet, prostě super. Huuu, mně už je blbě. No nic jedem dál. Víš, kdysi mi nevadilo jen tak zabít člověka, a to se hodilo. Bratrstvo začínalo být tím, čím je dnes. Chtěli větší moc a to znamenalo chtít víc rekrutů. No jo, ale domorodci o tomhle nechtěli nic slyšet. A pak jsem nastoupil já a moje četa. Měli jsme úspěch. Kdo nešel dobrovolně, tak jsme jeho mámě nebo sestře dali pod žebro bouchačku a hned bylo po odporu. Větší úspěch se rovnal větší hodnost. A tak jsem to dotáhl až na plukovníka. Velel jsem všem akcím, při kterých se získávali rekruti. Lidi mě nenáviděli, ale co to tenkrát znamenalo, když jsi měl moc. Ale jednou v noci jsem měl sen. Byl jsem zase ten malý kluk, ale bydlel jsem v malé osadě. Má matka a můj otec. V tom snu jsem cítil jak moc je miluju. Jednoho dne přišli. Muži v energozbrojích, my, Bratrstvo oceli. Chtěli, můj bratr odešel z vesnice k Bratrstvu. Nechtěl a já měl v tom snu o něj strach. A cítil jsem, že ho má i zbytek rodiny. Ale jim se to nelíbilo a zabili tam moji matku. Bratra o zlomilo a odešel s nimi. Odcházel a já v tom snu plakal. Bratra odváděli přes vesnici k jejich veliteli. Viděl jsem ho zezadu a už jsem cítil, jak ho nenávidím. Pak se otočil. Viděl jsem ho. Byl jsem to já. Usmíval jsem se jako vždy při těch akcích. A já, v duši toho malého kluka, jsem toho velitele nenáviděl. Nenáviděl jsem sám sebe. Z toho snu to přímo čišelo. Bezmoc vesničanů, křik dětí, vše, čeho jsem si až dosud nevšiml. Pak jsem se probudil, ale už znovu nešlo usnout. Příští den se šlo na lov rekrutů. Tehdy poprvé jsem se díval do tváří těm lidem. Bylo to jako v tom snu. Dostal jsem ohromný strach. Podvědomě jsem cítil, že kdyby mohli, zabíjeli by mně pomalu. Nevydržel jsem to. Odvolal jsem akci a vrátil se na základnu. Ještě ten de jsem svlékl zbroj a sundal si vojenské známky. Vzal jsem si jen to, co jsem si kdysi přinesl a utekl do pustiny. Spoustu dní jsem jen chodil a plakal. Málem mně spálilo slunce. Ale řekl jsem si, že moje smrt nemůže jen tak smazat, co jsem udělal. A tak jsem sám sobě slíbil, že už nikdy nebudu dělat to, co kdysi. Od té doby jsem v kožené vestě chodil pustinami, v ruce automatickou brokovnici a Colt 45 a hledal jsem, kde se děje nějaké bezpráví. Namlouval jsem si, že každým potrestaným zločinem odčiním to, co jsem kdysi dělal. Viděl jsem, jak nájezdníci přepadli rodinu vesničanů. Ty nájezdníky jsem zabil, byl jsem vycvičen k zabíjení a nyní přišel čas to zúročit. Rolníci, které přepadli vlci, těm jsem taky pomohl. Zabil jsem od té doby spoustu nájezdníků, lupičů a jiné havěti. Ale mělo to jednu chybu. Pokaždé, když jsem pomohl, tak jsem utekl a znova a znova plakal. Bál jsem se promluvit s lidmi, kterým jsem pomohl. Pokaždé se ve mně zrodil strach z toho, že z jejich očí znovu vyčtu tu nenávist. Bál jsem se, že své činy jsem ještě neodčinil. Abych se přiznal, lidi z té karavany před chvílí byli první, se kterýma jsem prohodil víc než dvě slova, jako to bylo u obchodníků a tak podobně. Znám to. Promiň ještěrko. Myslím…že už je to tady. Nechtěl jsem tě zdržet, máš možná víc cti než já. Bože, zas mám ten pocit, jak velká nenávist stojí proti mně. Bojím se. Běž a už mně tu nech chcípnout. Každý mně nenávidí…" Obě dlaně povolili a malá ještěrka vyběhla pryč. Mezi skalami ležela další z mnoha mrtvol… O pár hodin později šli kolem dva mladí hoši. Z nedalekého městečka se vydali chytat radškorpiony. "Hele, Pete, kdo to tam leží?" "Dej bacha, může to bejt past" "Blbost,vidíš ty mouchy? Hmm, hele, má tady HK CAWS, hm, kousl ho škorpión, chudák." "Hele, Johne, toho chlapa znám. Před tejdnem mně a tátu napadlo pár gekonů a my neměli nic než kopí. Vypadalo to, že nás dostanou. A pak se objevil tenhle chlap a dostal je. Táta mu chtěl jít poděkovat, ale než se stačil sebrat, ten chlap utekl. Vypadalo to, jako by plakal. Chudák. Kdybych tu byl o něco dříve, mohl jsem mu pomoct. Moje rodina je mu vděčná. "Pete, dej pokoj, kdoví, kdo to vlastně je a co proved, člověk neutíká jen tak." "Je mi jedno kdo to je nebo co udělal. Zachránil mi život a já jsem jeho dlužník. Pojď, vemem ho do vesnice a důstojně ho pohřbíme. Ten muž si to zaslouží."