Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Cosi zaskřípalo a ticho prořízlo hlasité zapištění. Kužel nažloutlého světla baterky okamžitě zamířil tím směrem, ale zachytil už jen na chvilku se mihnuvší několik palců dlouhý ocas. Muži v ochranném obleku přejel mráz po zádech. Znovu prozkoumal sutiny ve zpola zavalené chodbě, kam až chabé světlo dosáhlo a vydal se nejistě dál. S vidinou už jen pár yardů vzdálených shora prosvítajících paprsků opatrně odstranil další pokroucený kovový spletenec, jež kdysi mohl být stojanem na tiskoviny… Tati, tati, podívej, ten pán na fotce zabil toho druhého? Proč tati? To byl zločinec? Přečti mi co je tu napsáno! Ne synku, ten za nic nemohl. Jenom se nedokázal bránit… Vrať tam ty noviny a pojď, vlak přijede každou chvíli… Zoxidovaný kus kovu opatrně odhodil stranou, přičemž dával pozor, aby neporušil rukavice vzduchotěsného obleku. Konečně se sutí propracoval až ke schodům. Protáhl se vedle ohořelého vraku džípu zapasovaného přídí v koridoru schodiště a poprvé pohlédl ven. Svítalo. Oslepen prudkým světlem si uvědomil hloupou chybu a stáhl se znovu do stínu. Po chvíli se znovu opatrně rozhlédl po povrchu, upravil si ochranné brýle a odvážil se vystoupit z úkrytu. Fascinovaně se třikrát, čtyřikrát pomalu otočil a snažil se utřídit nové dojmy. Vybavily se mu útržky z instruktážních filmů, realisticky popisující nový svět. Než přešel ulici, dvakrát se rozhlédl na obě strany. Přestože chodníky lemovaly jen rzí rozežrané vraky, podvědomě zrychlil a zastavil až na druhém chodníku. Rozvážně procházel ulicí a občas nahlédl do prachem zaváté rozmlácené výlohy nebo potemnělého průjezdu. Zavalen rozličnými vzpomínkami tak prošel celý blok. Zastavil až před posledním výškovým domem a dlouze hleděl vzhůru. Než se odvážil vstoupit dovnitř, raději odepnul přezku na pouzdře s pistolí… Tati, já to zmáčknu! Tati, vysaď mě a já zmáčknu ten čudlík, jo?! Šestnáctka viď? Tak pojď, hop! A víš který to je? Jo, jo! Tenhle… To je jednička a tohle šestka, viď? Ano, synku. Už si chytrej kluk… Mříž výtahové šachty dávno upadla z urezlých pantů. Jen ze zvědavosti nahlédl dovnitř. Kužel žlutého světla narazil o pár pater výš na zaseklou kabinu výtahu. Vydal se vzhůru po schodech. Budova se zdála neporušená. Opatrně se vyhýbal pouze všudypřítomným střepům, nebezpečně poschovávaných v nánosech prachu. Prázdnými okenními rámy na schodiště pronikalo ranní slunce. Znovu zastavil v mezipatře. Mrtvolné depresivní ticho nerušené těžkými kroky občas prořízlo jen zaskřípání z výtahové šachty. Podíval se dolů přes zábradlí. Ve světle pronikajícím okny dovnitř v rovnoběžných proudech vynikaly drobounké částečky chaoticky poletujícího prachu, zvířeného nezvaným návštěvníkem. Dveřmi označenými velkou šestnáctkou vstoupil do potemnělé chodby. Pár minut trvalo, než plíce znovu zpracovávaly těžký filtrovaný vzduch normálním tempem. Poprvé si uvědomil, že by měl zkontrolovat míru zamoření. Kapesní dozimetr ho překvapil relativně vysokými hodnotami radiace. Sledujíc ručičku v úzkém spektru kmitající po stupnici prošel chodbou až na východní konec budovy. Před posledními dveřmi napravo se pomalu sehnul pro pohozenou plyšovou hračku… Tati, tati počkej! Pan Béďa! Ztratil sem pana Béďu! Nemůžeme ho tu nechat… Teď se neotáčej a pojď! Rychle! Honem, musíme po schodech! Pro pana Béďu se vrátíme pak… Ale tatí! Ne, teď nefňukej…, musíme spěchat, slyšel si toho pána v rádiu… Se zaprášeným medvědem v ruce a zmatenými myšlenkami vstoupil do bytu. Rozházené boty v předsíni, prasklé zrcadlo nad botníkem, dřevěný věšák s oblečením… S údivem prohlížel všechny ty povědomé věci a pomalu procházel do pokoje. Na čemkoli spočinul pohledem, mysl zaplavily další a další vzpomínky. Prostřený stůl, převrácená židle, obrazy na zdech. Přejel rukavicí po rámu jednoho z nich. Chomáček prachu se tiše snesl na kdysi krásně oranžovou pohovku. Se slzami v očích přistoupil k poličce se spoustou zarámovaných fotek. Natáhl se pro tu uprostřed… Běž s tím pánem, synku, běž! Ale tati! Tatí, nechoď pryč! Pane, to je můj táta, pusťte ho dovnitř! Slyšíte?! Jen běž synku, běž a nefňukej… Já… Zatím se vrátím pro pana Béďu, ano? Za chvíli budu zpátky… Ale tati… Tak už ho odveďte dovnitř, tak dělejte! Tatííí… Odtrhl se od vybledlého snímku a opatrně odložil rámeček zpět na své místo v prachu. Znovu se donutil zastavit slzy. Do filtrů se nesmí dostat voda. S plyšovým medvědem stále přitisknutým na prsou prošel kdysi zaskleným rámem balkónových dveří. Opřel se o zábradlí se zbytky odlupující se červené barvy a poprvé se mu naskytl úžasný rozhled do krajiny, do nového světa. Nevzhledné vraky aut v ulicích, liduprázdné chodníky, přilehlé domy bez oken chátrající pod tíhou prachu. Jen o pár bloků dál domy značně poškozené, pobořené, stožáry pouličních lamp pokroucené žárem do roztodivných tvarů, chodníky a silnice nerozeznatelné od ostatního povrchu… Čím dál pohlédl, tím hroznější zkáza se šokovanému pozorovateli naskytla. Onen rozlehlý park v centru už tu nebyl. Zbyla jen uhlazená plocha sem tam narušená úlomky trosek. A jako symbolický vrchol toho všeho - obrovský kráter utvářející nový horizont, na pár okamžiků zalit koulí žhnoucího vodíku stoupající na oblohu… Aktivoval přístroj na zápěstí a rozklepanými prsty vyťukával zprávu: Fox 953; Průzkum 4C: Prostor neobyvatelný… Znovu se rozhlédl a zaposlouchal se do mrtvolného ticha světa po jaderné katastrofě. Se slzami nekontrolovatelně vlhčícími tváře pak dopsal: Svět zničen. © Harley 2005 
|
