Kapitola první: Poseidon a Chrislus

Už to bylo nějakou dobu, co první sluneční paprsky olízly rozšklebenou tvář Pustiny. Malé leguáně se dvěma ocásky si vylezlo na zrezlou kapotu kdysi jistě krásné Corvegy firmy Chryslus motors a počalo vychutnávat hřejivé slunce. Vychutnávalo o to intenzivněji, jelikož si bylo moc dobře vědomo, že tu moc dlouho nebude co vychutnávat. Za pár hodin se ta přátelská hřejivá koule změní v ničivého démona zkázy, spalujícího na prach cokoli, na co dopadne jeho nenasytný plamenný pohled. Tedy ne, že by leguáni měli nějaké sklony k melodramatickým popisům nebo okultním představám. Ale dokonce i malému leguáňátku bylo jasné, že až slunce začne moc pálit, bude si muset zalézt pod zrezlý podvozek kdysi jistě krásné Corvegy firmy Chryslus motors, nebo z něj zbude skvělý objekt, na který bude moci ukázat člověk, který by svému kamarádovi rád řekl opravdu skvělý vtip, jen kdyby si sakra dokázal vzpomenout na slovo "dehydratovaný". Nebo by taky mohlo oslepnout, tak jako jeho strýček. Tedy ne, že by si leguáni byli vědomi toho, že nějaký jiný leguán je jejich strýček. To ale nic nemění na skutečnosti, že leguáňátkův strýček oslepl z přílišně dlouhého pobytu pod plamenným pohledem ničivého démona zkázy. Leguáně nechtělo oslepnout. Dost na tom, že mělo dva ocásky.
Spokojeně se vyhřívá. A slunce stoupá výš a výš. Leguáně počalo spokojeně podřimovat. Slunce stoupá výše. Leguáně usnulo. Slunce se pomalu začíná měnit v ničivého démona zkázy, spalujícího na prach cokoli, na co dopadne jeho nenasytný plamenný pohled. Například takové spící leguáně. Leguáně však náhle probudil zvuk blížících se kroků. Kroky! Lidé! Leguáně nebylo stupidní, bylo mu jasné i to, že jestli se nechce stát leguánem na špejli, musí se rychle schovat! Lidi totiž sežerou všechno, bez ohledu na to, kolik to má ocásků. Jako blesk vletělo do stínu pod Corvegou a pozorovalo šestici postav blížících se k čerpací stanici.
Oni lidé očividně také nebyli stupidní. Před slunečními paprsky se chránili plášti s kapucami, a místa, která nekryl jejich potrhaný svrchní oděv, sestávající většinou ze zašlých vojenských khaki maskáčů a blůz, si převázali fáči látky. Z nich měli vytvořeny například jakési nátepníky na předloktí a hřbetech rukou. Rouškou měli zakryty i tváře, oči si chránili černými brýlemi. Na nohou prošlapané a mnohokrát opravované vojenské boty. I přes tyto vrstvy hadrů jedna z postav nemohla skrýt prokazatelně ženské rysy. Ten v předu, a také mohutný muž uzavírající kolonu, měli pod pláštěm navíc zašlou kevlarovou zbroj. Všichni byli ozbrojeni (to už asi ne kvůli slunci) - oba zbrojnoši a žena měli přes rameno rychlopalné pušky XL70E3 Enfield britské výroby, všichni pak pistole u pasu. Onen muž značně mohutných proporcí třímal v pravačce masivní kopí. Nikdo z nich na sobě neměl černou koženou bundu s utrženým rukávem a kovovým nárameníkem. To leguáňátku přišlo rozumné, vzhledem k vedru, které počínalo být stále palčivější. Tedy, přišlo by, kdyby o tom dokázalo přemýšlet. Ale v Pustinách se dneska prohání spousta pošuků, často s ještě ujetějším vkusem. No uznejte, kdo by si na sebe navlékl třeba modrožlutou kombinézu s číslicí na zádech?
Jak se tak blížili svižným krokem k čerpací stanici, všimlo si leguáně znaku na ramenním plátu kevlarové zbroje prvního muže. Kruh ze zlatých hvězd na modrém obdélníkovém poli. Leguáni jsou hloupí plazi a tak si leguáně v žádném případě neřeklo: "Evropané? No to mě poser, dyť jsme přece v Novém Mexiku!"

Dva dny na to leguáně posral pták.

"No a ten chlap povídá: Třicet dní v poušti? To musíš bejt ale strašně... " Snake se zarazil. Sakra, ještě před chvílí měl to slovo na jazyku.
"Co?" zeptal se Stren svým hlubokým hlasem.
"No to... hmm... jako..." Snake se chvilku rozhlížel po okolí čerpací stanice, jestli náhodou nespatří něco, co by mu to slovo připomenulo (jako třeba uschlého leguána), a on by mohl dokončit vtip. Přelétl pohledem vymlácená okna stanice, napůl propadlou střechu, velký poutač s nápisem Poseidon Oil, dlouho vyschlé palivové boxy, sluncem spálené, na sobě navrstvené pneumatiky, kdysi jistě krásnou Corvegu firmy Chryslus motors, vše zaváté prachem. A jak se mu ten obraz vlnil před očima v stále více horkém vzduchu, pomyslel si, že tu není jediná věc, která by mu to slovo mohla nepřipomenout. Nicméně si nevzpomenul a tak to vzdal. "No to je jedno, zapomeň na to."
"Fajn, stejně to znělo jako pěkná kokotina."
Snake hodil na Strena kosý pohled. Efekt kosého pohledu byl poněkud pokažen tmavými lenonkami. "Že já se vůbec obtěžuju nějak ti zvedat náladu, ty měchu z psího vemene!"
Stren mu pohled vrátil a významně v rukou potěžkal kopí.
"Nechte toho, vy dva." Otočil se k nim zpředu Caleb. "Nemám náladu poslouchat ty vaše kecy. Divim se, že máte vůbec energii kecat sračky po celonočním pochodu. Asi vás ženu moc zvolna. Blíží se poledne a podrážky se mi začínaj lepit k silnici, u týhle stanice sme měli bejt kurva před svítánim."
Řekl to relativně klidně, přesto Snake i Stren okamžitě zmlkli. Když má Caleb svoji náladu, nemá cenu se s ním o ničem přít.
Ta samá myšlenka prolétla hlavou i Lex. Její byla ovšem obohacena o vzpomínku na rozstřílená těla nájezdníků, nabodaná na kůly. Jo, když má Caleb svoji náladu, dějou se věci. Tomu vděčila za život.
Konečně dokráčeli ke svému dnešnímu cíli. Vešli do vybrakované budovy čerpací stanice. Již dříve odsud jejich lidé odnesli vše, co považovali za užitečné. Sluneční brýle, nářadí, trochu benzinu, motorové oleje, bomby s plynem, několik fúzních baterií, revolver magnum, který si prodejce schovával pod pultem (po začátku globální energetické krize museli být pumpaři o to opatrnější). Dokonce i časopisy, které Kapitán, tedy kapitán Václav Páral, Calebův dědeček, zakázal použít jako topivo do ohně v zájmu zachování informací o minulosti a písemné vzdělanosti (Převážně Playboye, Hustlery, Cat Pawy atd... ). Z jídla už se toho moc použít nedalo, ale lidé jsou v dnešních dobách nuceni jíst ledacos. Bez ohledu na to, kolik to má ocásků nebo hlav.
Uvnitř nepanoval zrovna chládek, ale stále to bylo lepší než venku. Všichni si nejprve sundali sluneční brýle, aby se nepřerazili o rozbité regály. Místnost ale i tak
působila oproti venku dost temně. Jejich oči by však měly šeru rychle přivyknout. Následně shodili roušky a kápě. Když pak začali roztahovat děravé karimatky, přeletěl Caleb své muže kritickým pohledem. Velkého černocha Strena rozhodně přehlédnout nešlo. Ano, to byla dobrá volba, je silný a zdravý, hodně toho unese a to je pro tuto misi důležité. Těžko by také hledal lepšího lovce a bojovníka. Bleak. Skvělý medik byl snad ještě potřebnější. Zrovna si kapesníkem vytíral pot z očí. Bleak totiž v důsledku genetické poruchy, o které nebyla po Válce nouze, postrádal jakékoli tělesné ochlupení, včetně obočí a řas. To muselo být v takovémhle horku dost nepříjemné. Drobný Snake. Kombinace jeho pichlavých oček, kterým však nic neuniklo, jeho nenápadnosti a schopnosti ukrýt se v jakémkoliv terénu, z něho dělala výborného průzkumníka. Caleb věřil, že nejlepšího v Blaníku. Otázka je, zda bude jeho talent užitečný při úkolu, který si předeslali splnit. Zkušenost mu však napovídala, že takový člověk se může hodit vždycky. Starým Omnisem si již tak jistý nebyl. Už teď je povážlivě zpomaloval a to jsou teprve na začátku cesty. Jeho upřímná snaha přizpůsobit se tempu byla sice obdivuhodná, ale je otázka, jestli to vydrží i několik dní. Nicméně, byl to právě Omnis, kdo se od Zakladatelů naučil mnoho věcí, kterými se nikdo jiný z jejich společenstva neměl náladu, ani čas zabývat. Koho by zajímali počítače a technika, když musíte každý den v Pustině bojovat o život. Nemluvě o tom, že takové vzdělání bylo z větší míry jen teoretické. A přece, pomyslel si, kdo může odhadnout, jaké zrádné nástrahy nás na té staré základně mohou čekat. A jaké vědomosti přijdou při jejich řešení vhod. Dojel očima až k Lex a jejich pohledy se srazily. Lex však rychle sklopila zrak a pokračovala v úpravě lůžka. Caleb se usmál. Lex. Není divu, že si tehdy Škorpióni, jak si ta banda nedomrdů říkala, vybrali právě ji. Je skutečně krásná. Nebyl to ten druh krásy, kterou znal z těch předválečných časopisů. Tahle byla mnohem půvabnější. A drsnější. Její tmavé vlnité vlasy (teď spletené do dlouhého copu), oči s nádechem jantaru, snědá pleť (mulatka), ne zrovna malé.. ehm.. to byla prostě divoká krása. Samozřejmě, že ji měl s sebou kvůli její vítečné mušce. Po tom incidentu s nájezdníky se naučila střílet opravdu mistrně. Pochopitelně ne tak mistrně jako on. To nemohl nikdo. Nakonec byl rád, že ho přemluvila, aby ji vzal na tuhle výpravu. Pocit bezpečí, který skýtal jejich Blaník, byl jen iluzí. Ve světě Pustiny není nikde bezpečno a tak byl rád, že jí může být na blízku.
"Pokurvený horko." Vydechl Snake, svalil se na svoji karimatku a odepnul si plášť. "Nesnášim léto. Calebe, proč se sakra nepřestěhujeme na severní pól?"
"Protože Santa Claus vyhonil ceny pozemků na neúnosnou úroveň. Tisíc nábojů za tučňáka."
"Nežijí tučňáci na jižním pólu?" Zapochyboval Bleak.
"Já bych řek, že tučňáci už nežijou vůbec." Odpověděl Caleb.
"Já tu asi taky brzo chcípnu." Stren se konečně vyprostil ze své kevlarové zbroje a zřítil se na provizorní lůžko. "Nechte mě tu ležet, počkám na příští dobu ledovou."
"A to ještě ani neni poledne. Nezdá se vám, že je rok od roku větší hic?" Zamračila se Lex po tom, co si lokla pár teplých doušků z koženého měchu na vodu.
"Globální oteplování. Naši milí předkové nejdříve dvě stě let vypouštěli sračky do ovzduší a pak pro jistotu vyhodili celý svět do povětří. Veselý na tom ale je, že my jsme ti, co to odserou. Klimatické změny se projevují vždycky až tak třicet, padesát let po tom, co proběhla jejich příčina." Vysvětloval Bleak mezitím, co si sundával zapařené boty.
"Kdybychom alespoň nebyli na zasraný poušti. Líbily by se mi takový kanadský hory. U nějakýho jezera." Snil Snake dál o vzdálených krajích.
"Leda před sto lety. Bůh ví, jak to tam vypadá teď." Konstatoval Caleb.
"Tady to byla poušť už před sto lety. A když se, jak Bleak řiká, otepluje, tak to bude jenom čim dál tim žhavější poušť." Bránil Snake svou vizi.
"To nevíš." Postavil se Bleak na stranu Caleba. "Klima je dost komplikovaná věc. Myslim, že se tomu řiká El niňo efekt nebo tak. V kanadskejch horách to teď může bejt horší jak tady. Teda, větší horko tam asi opravdu nebude, ale tady máš alespoň zvířata přizpůsobená pouštnímu prostředí, chápeš?"
"Dík za přednášku."
"Nemáš zač."
"Vy mi prostě vždycky musíte sebrat iluze, co?"
"Dělám, co můžu." Zazubil se Bleak.
"Nechme toho a pojďte už spát. Berte to jako rozkaz." Řekl Caleb unaveně a sám se natáhl na své lůžko. "Máme před sebou dlouhej pochod."
"Pane! Ano, pane!" Zasalutoval Snake.
"Nedělej si srandu nebo ti udělám do hlavy větrání."

Nepostavili hlídky. Cesta je dlouhá a Caleb zde chtěl strávit co nejméně času, proto potřeboval všechny náležitě odpočaté. Zanedlouho, nehledě na výheň která venku panovala, všichni usnuli. Tedy, skoro všichni.
Lex přimhouřeně hleděla na spícího Caleba. Na jeho tmavé, krátce střižené vlasy, ostré rysy, rovný nos, mužnou, ale štíhlou postavu. Mužnou? Vypadá starší než na svých devatenáct. Snad to dělá to krátké strniště na tvrdé bradě, ale spíš to bude aurou autority, která se kolem něj vznáší. Je mladý, vlastně mladší než všichni muži, kterým velí na téhle výpravě. Mladší jsem jen já. Přesto nikdo z nás nepochybuje o jeho schopnostech, či o správnosti téhle výpravy. Já ze všech nejméně. Jak bych mohla, po tom, co pro mě udělal. Přijde mi to tak dávno, přesto, že od těch událostí neuběhly ani dva měsíce. Když ta skupina po zuby ozbrojenejch nájezdníků, supbyjenežral, přišla do našeho tábora, mnoho mužů bylo tehdy pryč, na lovu (ale Kern tam tehdy byl. A nic neudělal). Odvedli mě a další dvě dívky. Jediný důvod, proč nás neznásilnili hned za kopcem, díky bohu za to, byl, že jejich úchylnej vůdce, kterej zůstal v jejich ležení ve staré muniční továrně v troskách Lubbocku, nás chtěl jako prví. Hezky čistý a svěží. Když se Caleb vrátil z lovu a zjistil to, prý ho chytil strašný běs. Sebral pár mužů, kteří se v té chvíli báli spíše jeho hněvu, než banditů, a vyrazil po naší stopě...

Slunce už pomalu zapadalo za hory a ze silnice v průsmyku pomalu mizelo světlo. Šla po ní v řadě dvacítka nájezdníků. Zhruba uprostřed kolony vedli tři spoutané ženy. Lotři se nijak zvlášť nestrachovali o svou bezpečnost, hlasitě se mezi sebou bavili, občas jeden na druhého zařval nějakou nadávku. Podle nich nebylo čeho se strachovat. Takový pocit bezpečí jim jistě nedávali jejich z pneumatik vyrobená brnění. Nikdo z měst a osad, které pravidelně okrádali o jejich v potu tváře vydřenou potravu a majetek, by se neodvážil napadnout Škorpióny ve strachu před jejich pomstou. Nepředpokládali, že by to s těmahle chudákama, co žijí jak krtci v horských jeskyních, bylo jiné. Bandité již putovali dlouho, proto se zastavili, aby nabrali trochu sil. Dívky usadili na kraj silnice. Už se zdálo, že budou mít chvilku klidu, když k nim přibelhal starej špinavej bandita s ohavnou jizvou přes nos a prořídlými vlasy.
"Tak co, vy čuby, vsadim se, že už se nemůžete dočkat, až si na vás starej Jacky promaže svojí výbavičku, checheche!" Starýmu Jackymu, kterému, o tom Lex nepochybovala, přátele jistě říkali Hnusák Jacky, táhla z mordy whisky a něco, co nejspíš kdysi pošlo na dýměják. Laura se znovu rozplakala. Kery jen tiše fňukala.
"Hej! Drž hubu, ty kurvičko, kdo má pořád poslouchat to tvoje ječení!"
"Nech jí bejt, ty zrůdo!" Vykřikla znechucená Lex.
"Ale, podívejme se! Nějak moc si dovoluješ, čubo, na to v jakym seš postavení!" S těmihle slovy chytil Lex pod krkem a přitáhl jí blíž ke svojí slizký mordě. "Tebe si podám jako první. Udělám ti to moc hezky, rozpářu tě totiž kudlou pěkně od spod..." Jestli chtěl ještě něco říct, tak to nestihl. Prolétla mu hlavou kulka a překvapivý obsah jeho hlavy, tedy mozek, vyblemc na rozpálený povrch vozovky. Po prvním výstřelu se ozvalo už jen TA! TA! TA! TA! TA! Jak kulky rychlopalných pušek pěkně zhora ochcávaly odpočívající nájezdníky. Většinou to vypadalo tak, že sebou sedící lupič jen cuknul, vyrazil ze své hrudi (hlavy, krku...) malý rudý gejzírek a seknul sebou o zem. Ti, co pak ještě řvali bolestí, byli pro jistotu podrobeni důkladnější léčebné kůře olovem. Patrně se jim pak ulevilo, protože do jednoho zmlkli. Někteří však byli hbitější než jiní a stačili vstát, často i tasit zbraně. Ne dost rychle. Chvilku sebou třásli, jak epileptici sjetý LSD na párty se stroboskopem, ale asi je to rozstřikování krve po okolí unavilo, protože si pak lehli taky.
Krvavé představení netrvalo déle než deset vteřin. Když utichly hlavně, nastalo hrobové ticho. Velmi hrobové ticho. Dokonce i Laura přestala brečet. Byla totiž v šoku. Až za pár let se dokázala zbavit nepříjemného tiku, který si z této stresové situace odnesla. Pak se z okolních skal vynořili Blaničtí (Lex si dosud plně neuvědomovala, odkud vlastně střelba pocházela) a rychle seběhli dolů na silnici. Když k ní přibíhal muž ve zbroji, která kdysi patřila samotnému Kapitánovi, byla si jistá, že to právě Caleb je zodpovědný za jejich záchranu. Když pak odhalil svou tvář, své azurové, jakoby věčně podmalované oči, věděla, že na něj již nikdy nebude hledět tak jako dřív.

"Můj hrdino. Má lásko." zašeptala Lex předtím, než konečně zamhouřila oči.

Kapitola druhá: Stíny minulosti

Romantici vždycky říkávali, a často přitom hleděli na nějaký obzvláště vydařený západ slunce nebo měsíc v úplňku, že ať se na hříšné zemi děje cokoli, na nebesa se můžete vždycky spolehnout. Ta zůstanou vždy stejně krásná. Nu, neměli tak úplně pravdu. Po globální termonukleární katastrofě byly východy a západy slunce, ba i měsíc v úplňku, dokonce ještě krásnější. Radioaktivní prach, který se dosud nesnesl zpátky na zem v podobě smrtonosného spadu, se na dlouhá léta dostal až do horních vrstev atmosféry, kde spolu s emisemi, uvolňovanými po mnohá desetiletí spalováním fosilních paliv, ovlivňoval barevné spektrum světla, dopadajícího na povrch planety. Takové západy slunce se pak málokdy omezovaly na fádní odstíny žluté a oranžové, nýbrž hrály odstíny modré a zelené. Nad zmrzačenou zemí, na kterou dopadaly první vločky jaderné zimy, pak optimisticky plály azurové červánky či fialkový měsíc. Škoda, že v době, kdy na Zemi byly k vidění ty nejoriginálnější západy slunce, byla většina romantiků součástí onoho radioaktivního prachu. Ti, co dosud přežili, měli většinou dost problémů s šedavými vředy, které jim způsobovala nemoc z ozáření, než aby se zabývali romanticky modrým sluncem. Strašlivý hladomor a globální zima se pak postaraly o vyhynutí zbytku romantiky, co na světě ještě zbyla.

Západ slunce nad Rocky Mountains byl toho letního večera 2129, 52 let po Válce, naprosto fádní. Na obloze v té době nebyly žádné mraky, a tak žluté slunce bez zbytečného protahování prostě zalezlo za nejbližší vrcholek. Skupina Blanických byla již dobrou hodinu na nohou a mlčky postupovala na jihozápad za svým cílem.
Snake si, tak jako ostatní, přitáhl plášť těsněji k tělu. Po západu slunce se z pouště rychle vytrácelo veškeré přes den nashromážděné teplo.
"Hej, Strene." Hlesnul na bojovníka a pozdržel ho rukou, aby si vytvořili jistý odstup od zbytku skupiny.
"Hmm, co?"
"Nezdá se ti Caleb poslední dobou nějak zamlklej... a napruzenej?"
Stren vrhl pohled na siluetu, určující rázné tempo v čele skupiny. Ke Calebovi cítil značnou úctu. Byl to chlap jak se patří, i když na jeho vkus trochu moc štíhlonkej. Snad přibere s věkem. I když se Strenovi nemohl rovnat silou, svojí hbitostí ho Caleb mnohokrát předčil. Co pak Stren vyloženě obdivoval byl způsob, jakým dokázal vést ostatní muže a jeho taktické schopnosti. Ať už při lovu, nebo v souboji (Stren asistoval při onom kosení nájezdníků), dokázal Caleb vždy nejlépe naplánovat akci a dovést ji také k úspěšné realizaci. Co se mu ale honí hlavou, to byla pro Strena vždycky záhada.
"Nevim," řekl nakonec, "asi se mu zase něco honí hlavou."
"Jo." Snakea potěšilo, že Stren došel ke stejnému závěru jako on "A víš, co si myslim? Myslim, že se mu hlavou honí ta Vojenská základna."
"Sakra Snakeu, ty seš ale hlavička. A na to si přišel úplně sám? Míříme ke starý vojenský základně, tak je snad přirozený, že se mu hlavou nehoněj splašený brahmíni."
"No jo, no jo, ale já myslim, jestli třeba nemá nějaký pochybnosti. Proč by jinak byl tak nevrlej."
"Ser na to, Snakeu. Já vim, že vždycky musíš do všeho strkat rypák, ale prosimtě, kroť se. Je celkem jedno, co tu my dva vymyslíme, to co je v Calebově hlavě tam stejně zůstane, dokud se on sám nerozhodne se o to s náma podělat. Teda podělit, chtěl sem říct."
"No jo, jak myslíš." Odvětil Snake otráveně.
Chvilku šli mlčky. Moc dlouho jim to ale nevydrželo.
"Hele, Strene."
"Co zas?"
"Ta Lex má ale prdelku, co?"
"Hmm," usmál se Stren zasněně, "to jo. I když, mohla by bejt trochu větší."
"Tobě neni nikdy nic dost velký..."
Oba se rozesmáli. Hned byl ten pochod o něco příjemnější...

Calebovi skutečně vrtaly hlavou myšlenky na vojenskou základnu. Ale nejen na ni. Přemítal nad minulostí a historií svého lidu, se kterou byla Základna neodmyslitelně spjata. Dědeček mu mnohokrát vyprávěl o velké Válce, konci takzvané "moderní civilizace", a o své tajné misi na Základnu. Nakonec, když ve svých neuvěřitelných pětasedmdesáti letech umíral na rakovinu, sepsal své paměti do armádního TinTinBoye, (Evropská obdoba PipBoye. pozn.autora) který teď Calebovi patřil. Ani nevěděl proč (Možná doufal, že mu to pomůže poodhalit roušku tajemství, které téma Základny obklopovalo), probíral si Caleb v hlavě, co vlastně ví o událostech před jadernou válkou a následujících letech...

Evropské společenstvo na tom bylo v té době velice špatně, dokonce hůře než zbytek industriálního světa. Byl to důsledek jejího dosti naivního přístupu k energetice v průběhu minulých desetiletí. Evropská unie, jako jedna z mála světových velmocí, brala vážně přechod energetiky na obnovitelné zdroje, čímž by se snad dalo zabránit drastickým změnám klimatu, které se v té době začaly stále brutálněji projevovat. Tomu věnovala i značnou část svého výzkumu. Ukázalo se však, že takový přístup značně zpomalil ekonomický růst Evropy, kterou tak USA a asijské země v čele s Čínou a Japonskem rychle přerostly. Tohle si Evropské mocnosti nemohly nechat líbit. Aby se rozdíl mezi světovými velmocemi dále nezvětšoval, a Evropa nebyla spolknuta vyspělejšími ekonomikami, musela se vrátit k opětovnému rozvoji na bázi fosilních paliv a atomových energií. Což se záhy ukázalo jako ještě větší chyba. V roce 2050 již bylo jasné, že to se snadnou dostupností fosilních paliv a uranu jde k čertu. O rok později, v rámci ochrany svých obchodních zájmů a zásob ropy, začalo USA vyvíjet nátlak na Mexiko. Netrvalo dlouho a na mexické území vpochodovala armáda Spojených států. Na celém světě začaly vysychat snadno dostupné zásoby ropy. Ukázalo se, že pro Evropu byl její přístup k energetice naprosto fatální. Pouhá čtvrtina její ekonomiky byla schopna využívat obnovitelné zdroje. Teď byla doopravdy závislá na palivu z oblasti Středního východu, ten byl ovšem už dlouhou dobu pouhou loutkou v rukách Spojených států. Evropa byla nucena zvýšit svůj vliv na Středním východě vojenskou cestou. V dubnu 2052 tím zažehla třetí světovou válku. Válku o zdroje.
Spojené národy se záhy zhroutily. V sérii ohnivých debat se mnoho států od mírumilovného Společenství odtrhla. Spojené státy a Evropská unie již nikdy více neměly být přáteli.
Aby toho nebylo málo, objevila se pandemie takzvaného "Novodobého Moru". Všeobecně se věřilo, že je to geneticky vyšlechtěná zbraň. Tato nemoc ze všeho nejvíce zasáhla právě Evropu a Afriku. Spojené státy uzavřely své hranice a vyhlásily historicky první "celonárodní karanténu". Ve světle Euro-Středovýchodního konfliktu a morové nákazy začalo USA s projektem "Safehouse" a Vault-Tec brzy započal výstavbu krytů, zvaných vaulty, po celé Americe.
Roku 2060 se zastavila doprava na všech světových komunikacích. Palivo bylo příliš cenné, než aby jím bylo plýtváno pro automobily. Tlak na vývoj fúzních technologií, a technologií, které by umožnily hlubinnou těžbu ropy, se zvýšil. Evropa byla v tomto vývoji značně pozadu. Téhož roku skončila i Euro-Středovýchodní válka - ropné zdroje vyschly a nebylo tedy proč v konfliktu pokračovat. Obě strany se téměř zcela zhroutily.
Jaro 2066. Zásoby fosilních paliv na celé Zemi se stále tenčí. Tato krize postihuje také Čínu, která se při jednání o dodávkách paliva s USA stává velice agresivní. Jelikož Amerika nebyla ochotná dodávat Číně ropu, rozhovory ztroskotaly. V létě téhož roku je představen veřejnosti první prototyp fúzní baterie (vedlejší produkt vývoje Energozbroje, brnění vyvíjeného v USA, které mělo z obyčejného vojáka udělat doslova lidský tank), což ještě více zvyšuje napětí mezi Čínou a Amerikou. Začala produkce strojů, jež mají tuto technologii využívat. Ta má být zapojena do infrastruktury USA, proces je ale příliš pomalý. Ještě o 11 let později je fúzní technologií zásobeno jen několik částí USA. V zimě 2066 začíná invaze Číny na Aljašku a do východního Ruska, a tím i válka mezi ní a Spojenými státy americkými. Rusko brzy povolí svůj odpor a Čína získává značná území. Válka neprobíhá jen na zemi, moři, či ve vzduchu. To, co bylo v minulém století jen snem, se teď stává děsivou realitou. Důsledkem "Hvězdných válek" je ochromení komunikace na celém světě. Američané však ve válce brzy získávají převahu, především díky svým Energozbrojím a vyspělým energetickým zbraním. Čína přesto rozmístí mnoho jaderných zbraní na orbitě.
Mezitím se vyhladovělá a morem zdecimovaná Evropa pomalu vzpamatovává ze strašlivých neštěstí, která ji potkala. Evropská vláda se opět chytá otěží a sjednocuje rozhádané státy. Je čas se navzdory Moru opět postavit na nohy a hledět do budoucnosti. Obzvláštní pozornost věnuje cizím technologiím, ale konečně se jí daří pokročit i ve vlastním výzkumu. Jsou vyvinuty gausové zbraně. Mnohý pokrok je učiněn i v takzvaných Tesla technologiích. Tajné služby USA však brzy tyto technologie zcizily a připravily tak Evropu o její možný náskok. Evropa je příliš slabá a na budoucí události do roku 2077 má minimální vliv.
2076. Zvýšené požadavky USA, vyčerpávající Kanadské zdroje, vedly k protestům a výtržnostem v mnoha kanadských městech. Pokus o sabotáž Aljašského ropovodu bylo všechno, co vojska USA potřebovala jako záminku k obsazení a anexi Kanady…, která už v podstatě začala roku 2067. Čínské zdroje jsou vyčerpány, (I na okupovaném území Ruska) a čínská ekonomika se hroutí. V městech po celém USA však vznikají nepokoje kvůli nedostatku potravin a energie. Brzy je vyhlášeno stanné právo, vojska USA teď terorizují vlastní civilisty. Na veřejnost prosákly informace o biologickém výzkumu USA v oblasti virů. Celý svět je náhle přesvědčen o tom, že "Novodobý Mor", který stále decimuje populaci celé planety, je dílem Američanů. Planetou Zemí rezonuje napětí, které 23. října 2077 vyústí v jaderný konflikt, o tom však v září ještě nikdo nemá ani potuchy a nově vzniklé EAF vysílá svou misi do Nového Mexika...

Psalo se 27.září 2077, kdy byla vysazena speciální jednotka EAF (Evropských Ozbrojených Sil), vedená kapitánem Václavem Páralem, poblíž města Roswell v Novém Mexiku. Jejich úkolem bylo získat praktické informace o technologiích fúzní energie, jejíž výzkum (Alespoň podle rozvědky) probíhal na základně skryté v pouštním údolí, nedaleko Roswellu. To by se mohlo zdát jako naprosto neproveditelný úkol, dokonalé šílenství, kdyby s sebou ovšem jednotka neměla muže s krycím jménem Spectre. Pana S. a jeho telepatické vlohy. Aby tyto "vlohy" mohly být využity, bylo potřeba eskortovat pana Spectre do značné blízkosti vojenského objektu a tam ho udržet po dostatečně dlouhou dobu, aby mohl získat z myslí vědců dostatek informací. Zaručit bezpečnost pana S. a celé operace měla právě družina dvaatřiceti mužů vedených kapitánem Páralem. Situace byla trochu ulehčena nedávným sestřelením několika Amerických satelitů Číňany. Prostor základny tedy dočasně neměl být monitorován z vesmíru. Přiblížení se zdařilo a pan S. mohl svou myslí skenovat vědecké mozky po celých patnáct dní. Kapitánův deník o tom hovoří takto:

30. 9. 2077: Vše se zatím daří podle plánu. Dostali jsme toho podivína s inplantátama po celý lebzně (Ty kabely, co mu vedou z hlavy do zařízení připevněného k jeho páteři, vypadaj skoro jako dredy...) dost blízko k základně. Spectre se okamžitě začal ládovat drogou Mentat, uvelebil se do tureckého sedu a od té doby se ani nepohnul. Teď už jen doufat, že nás tady v té proláklině neobjeví hlídky amíků...

1. 10. 2077: Hergot. Pan Spectre tvrdí, že na téhle základně skončili s výzkumem fúzních technologií už dobře před dvěma lety. Zdá se, že se sem teď přemístil virologický výzkum. Na druhou stranu by to také mohlo přinést užitečné informace. Už vidím jak se vracíme zpět do Čech s lékem na Mor...

2. 10. 2077: FEV2 - Forced Evolutionary Virus. Tak se prý jmenuje ta sračka kterou tam zkoumaj a s lékem to má jen málo společného. Pan S. tvrdí, že se amíci snaží vyšlechtit něco jako "dokonalého vojáka". Tvrdí, že...

Po patnáct dní, co pan S. "odposlouchával" základnu se dozvěděli mnoho znepokojujících informací. FEV byl schopný měnit genetickou výbavu živého jedince a to dost specifickým způsobem: Podnítil růst celého organismu, především svalové hmoty a to do obludných rozměrů. Zvyšoval také odolnost vůči virům, radiaci, toxickým chemikáliím a schopnost vyrovnat se s těžkými zraněními. Problém byl, že u lidí, narozdíl od zvířat, způsoboval většinou i značnou degradaci intelektu. To byla priorita výzkumu na této základně - výzkum účinku FEV2 na mozek. Zdá se, že slavili značné úspěchy, jaké však, to se panu S. dosud zjistit nepodařilo. Zdálo se, že FEV se člověk nemůže nakazit jen tak ze vzduchu. Bylo nutné se jím infikovat přímo a to hned větším množstvím (To si alespoň vědci mysleli. Vzhledem k absurdně velkému množství nových mutantních druhů, které po válce vznikly, si byl kapitán Páral jistý, že se nějaká obdoba zmutovaného FEV musela dostat do ovzduší). Na základně také zůstalo uskladněno mnoho zbraní a munice, mezi nimi i zbraně energetické. K nim se však vojáci EAF dostat nemohli. Jednotka dále získala informace o dalších čtyřech základnách, které se zabývaly výzkumem FEViru. Základna West-tech FSEF- Jižní Kalifornie - Ukončila svůj výzkum FEV a dále se věnuje zdokonalování energozbrojí a fúzních technologií (Když se kapitán Páral doslechl o téhle základně, parádně se nasral. Snad se příště rozvědka lépe trefí...). Vojenská báze Omega - Jihozápadní Kalifornie - Intenzivní výzkum FEV2. Vojenská báze Omikron - Severní Georgie - Intenzivní výzkum FEV2. Vojenská báze Sigma - Severovýchodní Arizona - Šlechtění zvířat za použití FEV2 pro vojenské účely. Kódové jméno projektu: DeathClaw. Vyšpehovali ještě mnoho dalších podrobností a náznaků. Například se zdálo, že na základně kdysi skutečně probíhal ufologický výzkum, jakého byl charakteru se však zjistit nepodařilo.
15. října byl se vším konec. Spectreho poslední slova byla něco v tom smyslu, že cítí hlas další sobě podobné mysli, jakoby dětský pláč odněkud směrem od základny. Pak už si jen stěžoval na stále se zhoršující bolest hlavy. To bylo těsně předtím, než mu vytekl mozek ušima. Kapitán Páral na nic nečekal, sebral svojí jednotku a uháněl na severovýchod k transportnímu bodu. Netrvalo dlouho a bylo zřejmé, že je pronásledují toptéry ze základny. Díky vojenskému umu, ale především kvůli štěstěně, se jim dařilo unikat pozornosti po pět dní, než se dostali do oblasti, kde měli být podle dohody vyzvednuti. Vyslali kódovaný signál... a nic. Po čtyřiadvaceti hodinách čekání to zabalili. Setrvávat na jednom místě bylo příliš nebezpečné. Vydali se tedy do blízkých nízkých hor, kde se chtěli ukrýt ve starých důlních jeskyních, které se tam podle TinTinMapperu nacházely. Dva dny na to - 23. října 2077 - byli již skoro u cíle, když uslyšeli tlukot rotorů toptéry. Zřejmě se je konečně podařilo zachytit některému ze zbylých amerických satelitů. Zrovna se nacházeli na otevřeném prostranství a tak toptéra při svém prvním přeletu nadělala svým getlingem fašírku z pěti vojáků EAF. Pak Páral zamířil svůj gauskanon a ustřelil zadní rotor toptéry, kterážto se vesele rozmlátila o skály (Dodnes tam leží její vrak).
Když pak kolem osmé hodiny nalezli ony jeskyně, byla již tma. Proto nikdo zprvu nechápal, proč se náhle na pár okamžiků obloha rozzářila jako za bílého dne. Až za několik minut se skalami rozezněla strašlivá ozvěna vzdáleného výbuchu. Když se pár hodin na to praskavě rozezněly jejich gigerovy počítače, nikdo už nepochyboval o tom, co to znamená. Jaderné hlavice byly odpáleny.

24. 10. 2077: Nemohu uvěřit tomu, že to ti bastardi udělali. Šílenci! Těžko říct, kdo zaútočil jako první, jestli ty podělaný komouši nebo starej dobrej strýček Sam. Nicméně je jistý, že z tohohle nemohla vyjít zdravě ani Evropa a hernajs ani celej podělanej zbytek světa. Když už někdo byl dost šílenej, aby odpálil ty rachejtle, určitě byl i dost paranoidní na to, aby šel na jisto, aby se vyhnul odvetě. Ta ho stejně minout nemohla... Bůh nám odpusť.
Máme štěstí, že jsme se vydali sem do jeskyní. Sešli jsme až do samotného srdce hory, ta nás snad ochrání před radioaktivním spadem. Ale už těžko před smrtí hladem. Moji muži, vojáci teď už nejspíš neexistující země, jsou na pokraji psychického zhroucení. Jsme tu zalezlí jak rytíři v Blaníku, ale není už nic, co bychom pro naší zemi, pro naše rodiny, mohli udělat. Snažím se je přesvědčit, že musíme vytrvat, že je stále proč žít, ale sám nevím, jestli tomu věřím. Co na tom záleží, stejně nám zbývá jen pár týdnů života.

25. 10. 2077: Tohle je velice divné. Poručík Diego García objevil v jednom ze zákoutí jeskyně několik rozlehlých místností. Jsou od podlahy až ke stropu narvány trvanlivými potravinami. To by nám spolu s pramenem čisté vody, který jsme objevili již včera, mohlo umožnit přežít. Ale kdo vytvořil tenhle sklad potravin...

Odpověď na tuto otázku na sebe nenechala dlouho čekat. Třetího dne zavítalo do nitra hory na 120 amerických civilistů. Ukázalo se, že patřili zrovna do té části obyvatelstva, kterou jejich milá vláda nepovažovala za dostatečně prospěšnou, aby pro ni uvolnila místo ve svých hýčkaných vaultech. Tito lidé se tedy rozhodli zbudovat si vlastí "Safe house" v těchto starých důlních jeskyních nedaleko jejich městečka. Navzdory všeobecnému nedostatku potravin po léta shromažďovali zásoby a léky v podzemí hory. Tato prozíravost vojáky naprosto ohromila.
Obě strany byly z tohoto setkání poněkud vyvedeny z míry. Tedy, musíme připustit, že američtí civilisté o dost více. Na severovýchodě Nového Mexika, v důlních jeskyních uprostřed hory narazí na jednotku po zuby ozbrojených evropských vojáků. Velká byla jejich úleva, když zjistili, že tu nejsou proto, aby je všechny postříleli (což by v té době mohli čekat především od vojáků amerických, za nepovolené skladování většího množství potravin na vládním pozemku). Kapitán Páral jim nalil čistého vína (tedy ne tak úplně čistého. Trvalo ještě pár let než se rozhodl otevřeněji mluvit o Základně. O projektu FEV, však nikdy neřekl ani většině svých vlastních mužů.). Když civilisté pochopili, že zde Evropané uvízli, rozhodli se jim pomoci. K tomuto rozhodnutí značně přispěli i hlavně zbraní, kterými se vojáci EAF ježili. Spolupráce se však brzy ukázala oboustranně prospěšná. Mnoho civilistů potřebovalo odbornou lékařskou pomoc, kterou jim mohli v tuto chvíli nabídnout pouze vojenští medikové. Záhy se také ukázalo, že pramen vody byl do jisté míry kontaminován. Vojáci však byli vybaveni solidním zařízením na úpravu vody.
Když už bylo jisté, že katastrofa, ke které došlo, bude mít skutečně dlouhodobé následky, smířily se obě strany s tím, že spolu budou muset zůstat. Vznikla nová komunita obyvatel podzemí hory, pro kterou se brzy ujalo jméno Blaník, které jí prvně přiřknul kapitán Páral. Tomu teď říkali prostě Kapitán, ten se brzy stal jejich nepsaným vůdcem. Blaník bylo jméno české hory, v níž podle legendy sídlí rytíři a čekají, až bude v zemi nejhůře, aby jí vyjeli na pomoc. Legendy dělají své a mnoho mladých lidí se pro tuto myšlenku nadchlo. Blaničtí rytíři, no není to romantické?
Na následujících letech ale pranic romantického nebylo. Zásoby potravin se rychle ztenčily. Dvouletá Zima si vyžádala mnoho obětí, hlavně mezi dětmi. Jednoho krásného dne (Možná noci, těžko říct, když žijete v podzemí), zhruba rok po Válce do labyrintu pod horou zavítal první mutant. Rohatá obluda, s dobrými třemi metry v kohoutku a strašnými pařáty, roztrhala osm lidí, než ji vojáci zabili. Později té zrůdě dali jméno DeathClaw - Párač, Kapitán totiž pojal značné podezření, že ta obludnost měla co dočinění s pokusy FEV2 na zvířatech v bázi Sigma. Nebyl to však poslední mutant, kterého přilákala vůně lidského masa. V letech po Válce se s mutanty roztrhl pytel. Častými návštěvníky byly přerostlé krysy, které jim stále lezly do spíží, kde ohrožovaly potravinové zásoby. Bohužel museli utratit i pár vlastních dětí, které se občas rodily se zrůdnými anomáliemi.
Když zima skončila a venkovní radiace opadla na únosnou úroveň, odvážili se Blaničtí ke krátkým výpravám na povrch. Pochytali pár méně zmutovaných krav, které přežili útrapy venkovního života. Oseli pár hektarů méně zamořené půdy a počali živořit v údolích posapokaliptické pustiny.
Brzy se ukázalo, že katastrofu přežily i jiné komunity. Například pár dní od Blaníku (Již za hranicí Texasu), poblíž města Amarillo, vznikla osada Pouštní Růže, o níž Kapitán vždycky žertoval, že jestli Sting někdy vstane z mrtvých, určitě jí zažaluje za autorská práva (Caleb tenhle vtip nikdy tak úplně nepochopil). S obyvateli Pouštní Růže navázali poměrně dobré vztahy a začali s nimi obchodovat. Blaničtí se také vydávali do ruin blízkých měst (jakým bylo například Santa Fe) a usedlostí a odnášeli odtamtud vše, co se mohlo hodit. Obzvláštní pozornost věnovali knihám a učebnicím, ať už v klasické, nebo elektronické podobě. Blaničtí nepřestali dbát na vzdělanost, věděli totiž, že bez vědění se z jejich potomků brzy stanou pouzí barbaři. Průzkumníci občas přinášeli zprávy o podivných, patrně radiací znetvořených lidech, kteří vypadali jako chodící mrtvoly, ale jinak byli celkem neškodní. Pro ně se časem vžil název ghoulové.
Kapitán se oženil se Silvií Parkrovou a měli tři děti. Dvě dcery, Kate a Jane a syna Cornelia, Calebova otce. Cornelius však zemřel na uštknutí radzmijí, když bylo Calebovi sedm let. Jeho matka zemřela o osm měsíců později při porodu i s Calebovou mladší sestřičkou. Caleba vychovával do jeho deseti let dědeček Václav, než tento svět opustil i on. Psal se rok 2120 a zrovna se poprvé objevila nová hrozba: Nájezdníci zvaní Škorpióni. Ti začali okrádat blízké osady a města, Blanickým se však dosud vyhýbali. Do roku 2129 Škorpióni zlikvidovali schopnost Pouštní Růže dělit se s Blaníkem o potravu, sama ji teď měla pro své potřeby málo, a obchod mezi oběmi komunitami se zcela zastavil. Vzhledem k malé úrodnosti půdy, kterou Blaničtí obdělávali, zavládl brzy v jejich řadách hlad. Lov dokázal jen stěží pokrýt potřeby 150 hladových krků. V předcházejících letech byl Caleb příliš mladý, než aby se ujal role vůdce, která začínala být s jeho rodinou spjata. Tuto mezeru brzy zaplnil Kern, syn Parsena, syna Diegova. Jeho přímočará řešení problémů se často setkala s nemalým úspěchem a tak na něj Blaničtí často dali. Teď však nastal problém s hladem a bylo třeba jej vyřešit. Mnoho lidí navrhovalo napadnout bandity dříve, než se přijdou pomstít za jejich zmasakrované bratry (Krátce před debatou totiž došlo k onomu incidentu s únosem tří dívek). Ti však byli velmi početní a dobře vyzbrojení. S municí také zdá se neměli problémy (Záhy se ukázalo, že lupiči sídlí ve staré továrně na munici), narozdíl od Blanických, kteří měli už jen poslední zbytky nábojů, i když zbraní měli dost pro padesát mužů. Kern navrhl přímočaré řešení, jak u něho bylo zvykem. Zbraně mají, tak proč na to nejít stejně jako Škorpióni, proč nezahrozit puškami a nevzít si od Pouštní Růže jídlo, které tolik potřebují. Blanické tento nápad nejprve zděsil - Kam se poděly ideály Kapitána Párala, kam se poděla legenda o Blanických rytířích. Po nějaké době se však tato myšlenka přestala zdát tak šílená, hrozba hladu byla neúprosná a na ideály nehleděla. Pak ale přišel s novou myšlenkou Caleb, který získával, díky svému charismatu a schopnostem (A díky nedávnému zmasakrování tlupy nájezdníků), stále větší vliv na obyvatele Blaníku; Vydá se s družinou bojovníků do bájné Základny, vždyť záznamy říkají, že se v jejím podzemí skrývá velké množství zbrojí a zbraní, dokonce i zbraní energetických. S laserovými puškami by z nájezdníků nadělali nudličky, ani by nemrkli.
"Parádní nápad," řekl Kern, "ale jestli si nevzpomínáš, tak bylo vypočítáno, že právě tam dopadla druhá nejbližší atomová bomba. Ze Základny je teď radioaktivní kráter."
"Vzpamatuj se, Kerne," odvětil tehdy Caleb, "je 52 let po válce, jak radioaktivní to tam teďka asi může bejt? A zbraně jsou uloženy hluboko pod zemí, nemyslím si, že jsou zničeny. S trochou štěstí a s touhle červenou kartou," s těmi slovy vytáhl rudou bezpečnostní kartu, na jednom rohu zčernalou žárem, a pozdvihl jí nad hlavu, aby si jí každý mohl pořádně prohlédnout, "kterou jsem získal z vraku toptéry, kterou Kapitán při svém exodu sestřelil, se k nim jistě dostanu."
Ten nápad ostatní okamžitě oslovil. To je ten správný přístup Blanického rytíře! Kern jen skřípal zuby.

Podsaď fajn. Pomyslel si tehdy i teď Caleb. Jen jestli to neni naprostá kokotina.

"Co je to s tebou? Celou noc seš nějak mimo, trápí tě něco?" Dohnala Lex Caleba a podívala se mu zpříma do očí.
"To nic." Usmál se na ni. "Jen si tak přemýšlím. Trochu z toho bolí hlava, jinak nic vážného."
Lex mu úsměv oplatila "To jsem ráda." Pak vážněji "Už bychom si měli najít nějaké místo k přečkání dne, obloha na východě začíná blednout. Omnis navíc vypadá dost unaveně."
Caleb se otočil a zjistil že se od zbytku skupiny dost vzdálil. Jak přemýšlel, nasadil nejspíš nepřiměřené tempo. Starý Omnis zůstal ještě víc pozadu, kde ho Bleak div nemusel podpírat. Zastavil se tedy, aby ho mohli ostatní dohnat.
"Jistě, máš úplnou pravdu." souhlasil s Lex. Pak chvilku něco klapal na TinTinBoyeovi, který měl formu nátepníku na jeho levém předloktí. Lex ten otlučený, tmavě modrý přístrojek přišel vždycky strašně roztomilý, ani nevěděla proč. Možná to bylo tou malou obrazovčičkou a klávesničkou, ale nejspíš to dělaly kreslené postavičky TinTina a jeho psa, vyobrazené vedle monitoru. Dost dobře nechápala, jak tohle někdy mohla být součást armádního vybavení.
"Hej grupo!" Zavolal Caleb na zbytek skupiny, která ho už skoro došla "Podle mapperu bychom už neměli být příliš daleko od mostu přes Pecos. Když do té doby nenajdeme nic lepšího, můžem se přinejhoršim schovat pod mostem."
"Jak říční krysy."
"Kušuj Snakeu!"

Kapitola třetí: Náhodné setkání

Mutant. Už jenom to slovo v člověku vyvolává nepříjemné pocity. Skrývá v sobě něco nečistého, deformovaného, hnilobného. I malá, malilinká změna v jednom či dvou genech, malý výpadek či záměna na nesprávném místě některého z miliard řetězců DNA, může z krásné dívky vytvořit zrůdu s kořenovitými pahýly místo rukou, kožnatou blánou namísto očí nebo zakrnělým údem navíc, vyrůstajícím v ohavných úhlech z nepochopitelných míst. I sebečistší duše je pak odsouzena, ne-li přímo k smrti, tak alespoň k živoření na pokraji společnosti. Je živoucím exponátem stále otevřeného obludária, ze kterého není úniku. Utéci není kam. Jen před čím. Před pohledy davů, před lidskostí, před láskou.
Ve středověku byly mutantní deformace považovány za dílo ďábla. Když se narodilo kupříkladu dvouhlavé tele, bylo to jasné znamení nadcházejících pohrom. Spálit! Osrstěné novorozeně pak bylo důsledkem nekalých rejdů čarodějnic. Utopit! Smrt často přišla nejen pro potomka, ale i pro zploditele antikrista. Podřezat! A pokřižovat. "Bůh nám pomáhej!". V devatenáctém století, věku rozumu, upevnila své místo věda a z mutantů se staly zajímavé objekty jejího bádání. Změřit, zvážit, zařadit. Trocha trpělivosti, čekáme, až pokusný objekt po své celoživotní cirkusové kariéře zemře. Rozpitvat, separovat, naložit. Století dvacáté: Rychlá doba krásných lidí. Když zrovna neprobíhá nějaká ta kampaň za čistou rasu, spojená s hromadným vyvražďováním, lidé dělají, že nic nevidí. Mutace do jejich amerického snu jaksi nezapadá. Novodobý Mor byla do značné míry mutagenní nemoc. Napadal stavbu organismu na genetické bázi, a tak se občas stávalo, že postižený před svou smrtí zrůdně mutoval. Rašily mu nové prsty, oči, nechutnosti. Pak se tak trochu roztekl. Století jednadvacáté provázela hysterická fobie z mutací.
Pak přišla Válka.
Radiace šla ruku v ruce s chemickými a biologickými zbraněmi. Málokdo unikl. Mutanti rašili jak na běžícím pásu. Ti, kteří se vyhnuli záhubě v rukách normálů, utíkali do Pustiny. A ta je přijala. Pojďte do mé náruče, děti Války, slibuji vám budoucnost, kterou vám Normálové odepřeli. Tento věk patří vám, právě vy jste přeci hnací silou evoluce!
Ano, snad. V jednadvacátém století o mutaci, jakožto hnací síle evoluce, pochybovalo mnoho vědců. Výzkumy v oblasti molekulární biologie odhalily komplexnost a nezjednodušitelnou složitost mnoha základních biologických procesů a značně otřásly Darwinovou teorií o vývoji druhů. Nicméně postapokalyptická praxe vypověděla o významu mutací své. Kupříkladu brahmína, jako jedna z mála odrůd skotu (Původem z Indie), začala v zamořených pustinách prosperovat, avšak pouze ve své mutované, dvouhlavé formě. Zdá se, že geny, které jsou klíčové pro přežití v takovém ekosystému, se u této krávy pojí právě s dvouhlavostí. Je také snadno pozorovatelné, že jedinci, kteří mají svou druhou hlavu dobře vyvinutou a funkční, jsou ve stádě dominantní a vypadají o poznání lépe živení. Jsou to přežvýkavci a jedna huba navíc se jim zjevně hodí.
U postnukleárních divošských kultur se traduje, že narodí-li se brahmína pouze s jednou hlavou, je to znamení blížících se pohrom... Spálit!

Snakeovi se zvedal žaludek, jen se na ty dva podíval. Krčil se ve tmě na nízkém kopci, nedaleko mostu za obrovitým kaktusem, a pozoroval dvojici mutantů, jak se pod ním oddává pozdní večeři (nebo brzké snídani) u táboráku. Dvojka to byla epesní. První z nich (Tom, jak Snake vytušil z rozhovoru) byl vytáhlý, bledý a jaksi tříruký hubeňour se značně vyvinutou obličejovou muskulaturou. Ten druhý (Jerry) byl naopak podsaditý liliput, pleť růžovoučkou jak zrovna narozené dítě. Dětsky vyhlížel i jeho drobný obličejíček, který se takřka ztrácel na obrovské ploše jeho šišaté hlavy. Jejich večeře měla taky solidní charakter. Tedy skutečně měla, teď už z nájezdníka (Vedle ohniště ležela pneumatiková zbroj nezaměnitelného dizajnu) zbyla jen hlava s vysokým zeleným čírem (Taktéž ležící vedle ohně, poklidně pozorující celé dění) a obraná žebírka. Tom ještě ve své třetí ruce, která mu rašila zpod přirozené levačky, svíral ožraný, blíže neurčitelný úd. Snake znovu zkrotil svůj nepokojný žaludek a pomalu se odplížil zpátky do zákrytu kopce, kde na něho čekal zbytek výpravy.
"Teda něco tak hnusnýho sem už hodně dlouho neviděl." Pravil k nim šeptem. "Strene, to překoná i ten plesnivej kravinec, cos do něj minulej měsíc šlápnul tak šikovně, že se ti rozblemc až ke kolenům."
"Přestaň básnit o kravincích a mluv k věci." Usměrnil ho Caleb.
"Dva epesní mutanti. Jeden třírukej, druhej s hlavou jak vemeno, ale xichtem dítěte. Pochutnávaj si na nájezdníkovi."
"To jako na člověku?" Zděsila se Lex.
"Ne, na tučňákovi."
"Blbečku."
"Tak na co čekáme, dem je odstřelit." Řekl Stren, ani se moc neobtěžoval s šeptem.
"Počkej," vložil se do toho Bleak "tak žerou nájezdníka, no a co, škoda ho nebude."
"Děláš si ze mě srandu?" nemohl Stren uvěřit vlastním uším, ale stáhl hlas zpátky do šepotu "Ať nájezdník, nebo ne, pořád člověk. Žrát lidi neni vůbec slušný, to tě maminka nenaučila?"
"A tobě maminka, když si zlobil, hned ustřelila hlavu? Teda nechci se tě nijak dotknout, tady v té tmě těžko poznat. Ale jsme v pustinách, nic moc k jídlu tady není..."
"Dělá si ze mě srandu." Obrátil se Stren na ostatní "Tohle nemůže myslet vážně. Hnusný kanibalský mutanti. Nezaskočíme na večeři... ?"
"Nepřerušuj mě, když jsem ještě neskončil, hromotluku. Kanibalismus je možná nemorální, ale pro ty mutanty, za daných okolností, bohužel praktický. Jsme v pustinách, moc jídla se tu sehnat nedá a jak jistě dobře víš, protože v tom máš sám praxi, tak se mutanti střílí na potkání. Když jsi mutant, tak si nemůžeš jen tak skočit v Růži na trh. Jestli tedy nestojíš o pirsing krs hlavu. Nebo hlavohruď."
Chvilku bylo ticho. Pak pomalu sjely pohledy všech směrem ke Calebovi, který v podřepu celou diskusi zdánlivě nezaujatě pozoroval. Zračilo se v nich čitelné Tak jak?. Caleb ještě chvíli dřepěl bez hnutí, ale pak s povzdechem sňal Enfieldku z ramen a nasadil na ni optiku.
"Uvidíme." Řekl a začal se plížit do kopce. Když chtěl Stren vyrazit za ním, naznačil mu Caleb, aby sakra zůstal kde je.
A tak Stren jen podotkl "Mrtvej mutant dobrej mutant."
Bleak si neodpustil "Velice originální, to jsi vymyslel sám?"
Caleb se doplížil na vrchol kopce, až k velkému kaktusu, vedle kterého zalehl. Opřel si pažbu o rameno a v hledáčku si zaměřil mutanty. Pak k němu vítr zavál pach pečeného masa. Nebylo by to tak hrozné, kdyby býval nevěděl, že jde o maso lidské. Kdesi v útrobách se mu něco vzedmulo jak splašený hřebec. Donutil se myslet na fialky. Žádné ještě nikdy neviděl, ale byl si jistý, že jako pečené lidské maso nevoní.
Ti mutanti byli další extra dávka hnusu. Ten malý zrovna povídal pištivě mlaskavým hláskem "...tak to je vásne supev místo, mlask, taký chváněný a daleko od Novmalů. Mlask, mlask. Ten slovisek mel smulu, ze sem zabloudil. Ale mi meli stesti, viď Tome? Hihihi."
"Neměl si s náma začínat, čůrymrd." Odvětil chraplavě tříruký dlouhán.
Caleb si trochu snížil přiblížení na optice. Vážně nepotřeboval vidět každou bradavici na těch hnusech. Vítr povolil svůj tah, a tak se vděčně nadechl.
Co teď? Přece je nemůžu jen tak odprásknout. Bleak měl v podstatě pravdu. A jestli je ten nájezdník napadl, tak dobře mu kyš. Na druhou stranu, jsou to kanibalové a určitě to nevypadá, jako by žrali člověka poprvé. A předtim to nájezdníci bejt nemuseli.
Sjel hledáčkem na zakrslíkův dětský xichtík. Zrovna pištěl "Tome, ty ses můj vůbec nejlepsejsí kamavád!"
Ne. Nemůžu si hrát na soudce. O těchhle dvou individuích prakticky nic nevím, nemohu je popravit jen za to, jak vypadaj nebo jak zachazej s pozůstatky toho vraha.
Začal se pomalu obracet nazpět.
"Jerry, tenhle mladičkej pankáč chutná vážně skoro tak dobře, jako to růžovoučký děťátko, co jsme unesli minulej tejden."
Caleb ztuhl. Stiskl zuby tak silně, že mu v nich zapraštělo a svaly na čelistech se mu hrubě vyrýsovaly. Do jeho očí vstoupil chlad, který tahle pustina poznala jen za nukleární zimy. Znovu opřel pažbu o rameno, zvětšil přiblížení optiky a pečlivě zamířil...
PRÁSK!
"Tome?... Tome! Tomééé! Próóóóóč?!"
PRÁSK!

Když se Caleb vrátil, nikdo se ho na nic neptal. Stačil jeden pohled do jeho očí.

Kapitola čtvrtá: Hello, Dolly

Jediné další blízké setkání, ke kterému došlo, než dorazili do blízkosti Roswellu, bylo se starým prašivým divokým psem. Ten se přitoulal k místu, kde zrovna jedli. Vypadal dost vyhuble, zjevně už nebyl schopen lovit a smečka ho opustila. Zastavil se, a lítostivě koukal na sušené maso. Bleak ke psu natáhl ruku s kouskem hovězího a čokl se k němu pomalu se sklopeným ocasem blížil. Lex zdvihla velký kámen, a po psu ho hodila. Šutr neomylně zasáhl svůj cíl, starý pes vyjekl a dal se na zoufalý útěk. Všichni krom Caleba se na Lex vyčítavě podívali. Ta jim zamračený pohled oplatila, zvedla se a mlčky šla svou porci dojíst jinam.
"Nenávidí psy." Vysvětloval Caleb a nezaujatě odtrhával kousek z chlebové placky. "Kdybyste prošli tím, čím ona, taky byste je nenáviděli." Tím celý incident skončil.
O tři dny později se už nacházeli v blízkosti města Roswell. Postupovali pomaleji, než by si Caleb přál, ale i tak to nebylo špatné. Omnis ze sebe vydával opravdu co mohl. Zdálo se, že je jediný ze skupiny, který se na vybombardovanou základnu doopravdy těší. Musel Caleba dlouho přemlouvat, aby ho na tuhle výpravu vzal s sebou. Omnis byl opravdový technický nadšenec a elektronické divy, které mu představa Základny slibovala, ho musely dost lákat. V Blaníku zprovoznil pár počítačů, které byli občas užívány k výuce, ale komunita bohužel disponovala příliš malým energetickým potenciálem, než aby jím mohla plýtvat na nepraktickou elektroniku. Sestrojil také malou větrnou elektrárnu a jistě by zkonstruoval či zprovoznil i mnoho dalších zařízení, kdyby stále nenarážel na nedostatek vhodných součástek a materiálů. Byl už moc starý, než aby se opakovaně vydával do trosek měst a ostatní měli stále mnoho důležitější práce, než aby se mohli zabývat hledáním šrotu pro staříka. To je možná chyba. Pomyslel si Caleb. Až se vyhrabeme z těchhle sraček, bylo by rozumné brát trochu větší zřetel na technický rozvoj Blaníku. "V technologii je síla." Říkával vždycky děda. To platilo ve světě před Válkou, tak proč by to nemělo platit i dnes.
Utábořili se na zbytek noci. V Roswellu totiž ještě nikdo z Blanických nebyl a Caleb ho měl v úmyslu trochu prozkoumat. To se dost dobře nedalo udělat za tmy, chtěl to tedy odbýt za svítání, dřív, než se spustí ten gigantickej gril, zvanej Nové Mexiko.
"Ta mršina brahmíny se mi pranic nelíbila." Konstatoval Bleak žvýkající sušené hovězí. "Ten způsob, jakým měla přeraženou páteř, rozpáranou kůži... K tomu je třeba pořádná pára, abyste přerazili krávě hřbet, chápete?"
"Jen sem se trochu protahoval." Zazubil se Stren, který v leže na karimatce brousil hlavici kopí.
"Myslím to zcela vážně. To, co usmrtilo tu brahmínu, muselo mít strašnou páru."
Snakea to pobavilo "He, slyšíte ho? Usmrtilo! Mluví o tý krávě, jako o chuděře nebožce. Divim se, že jí na místě nevystrojil pohřeb."
"Tak se smějte, abych pak ale nemusel strojit pohřeb vám."
"Hůůůhu, děsivý Párač vstal z mrtvých, aby se pomstil na vnucích svých vrahů. To je laciný."
"To mi povězte," ozvala se Lex, která vleže a s rukama založenýma za hlavou koukala na velký poutač, rýsující se v ranním slunci "co je tohle za ptákovinu. To skoro vypadá, jako by Roswell obývali samí šediví japončíci."
"To nejsou japončíci, ale mimozemšťané." Podotkl Omnis, čímž všechny vyvedl z míry, protože to bylo takřka poprvé, co se zapojil do hovoru mezi muži výpravy. A ženou, samozřejmě.
"Roswell obývali mimozemšťani?" To Lex přišlo jako ještě větší ptákovina.
"No, to zrovna ne, oni byli takovej Roswellskej symbol."
Zašlý billboard teď zaujal pozornost všech členů skupiny. Vítejte v Roswellu, městě mnohých záhad, hlásal nápis složený z duhových písmen. Pod ním byl jakýs takýs náčrt města, nad kterým se vznášelo něco jako létající tácek, na nějž nalétávaly dvě stíhačky s hvězdami na křídlech. V popředí scény stáli dva šedáci s velkýma černýma očima a čtyřprsté pracky měli zdvižené ve znamení míru.
Lex to přišlo extrémně ujetý.
"Tak vstávat, mládeži," popohnal je Caleb utahující si přezky kevlarky "dem se na ty jejich ufony podívat."

Roswell nikdy nebyl nic moc: Třetiřadé maloměsto vprostřed ničeho. Jediné období, kdy se mu dostalo trochu pozornosti, bylo, když se v čtyřicátých letech dvacátého století rozšířila zpráva, že na jednom ranči nedaleko města havaroval létající talíř. Jeho trosky měly být záhy odvezeny na blízkou leteckou základnu. Vláda nakonec prohlásila, že nešlo o nic významnějšího, než o meteorologický balón. Spousta paranoiků, spřádajících pestrobarevné konspirační teorie pak ještě dlouho prohlašovala, že vláda skrývá v oblasti 51 havarované UFO, i několik polomrtvých mimozemšťanů. Nicméně vzrušení brzy opadlo a Roswell se vrátil do svých normálních kolejí, po nichž svorně jedou všechny zapadákovy. Pouze obchody ve městě se naplnily všelijakými pohlednicemi se zaručeně pravými snímky létajících talířů nebo tajuplných světel na obloze a nafukovacími postavičkami šedých mimozemšťanů.
Pár měsíců před osudným odpálením nukleárních hlavic se ve městě strhla revolta kvůli konvojům s potravinami, kteří jím projížděly za účelem zásobování základny. Lidé byli v té době hladoví, a tak jeden takový zásobovací konvoj přepadli a sebrali potraviny, které nutně potřebovali pro své přežití. Aby místní pochopili, že okrádat armádu Spojených států o potraviny není zase tak úplně dobrý nápad, bylo na město shozeno několik tun napalmu.

Skupinka Blanických procházela hlavní ulicí a rozhlížela se přes tmavé brýle po troskách budov. Všude byl navátý písek z okolní pouště, z popraskaného betonu rašila žlutá tráva. Co se dalo vymlátit, bylo vymlácené, co se mělo tendenci rozpadat, rozpadlo se. Zbytek prostě zrezl. Po stranách ulice ležely vraky automobilů, které se ze svého místa nehnuly už nějakých sedmdesát let a rozhodně nevypadaly na to, že se svůj stav chystají změnit. Plakát na stěně vyzýval ke vstupu do armády: Strýček Sam vás volá! Staňte se štítem Spojených států proti rudé invazi! Zabraňte kanadským teroristům poškodit zázemí své vlasti! www.jointoarmy.us. Vysoko nad městem kroužil sup.
"Je tu dost mrtvo." Prohodil Snake, jen aby nebylo ticho.
Mezi zříceninami zahučel vítr a rozpohyboval uschlé křovisko. To se překutálelo napříč ulicí a zarazilo se o rozbitou dětskou tříkolku.
"Fajn, nebudeme to prodlužovat, jde mi tady z toho mráz po zádech." Otočil se Caleb k ostatním. "Prolezem pár budov tady na náměstí," tady na náměstí značilo křižovatku zhruba v prostřed města, "abychom se ujistili, že tohle místo stojí právě tak za hovno, jak vypadá. Pamatujte: Rozestupy nejvýše sto metrů a vždy si buďte jisti, že má někdo druhý představu o tom, kde se zrovna nacházíte. Hu?" Parodoval zvolání speciálních jednotek Rangers.
"Hu!" Odpověděli ostatní jednohlasně.
"Tak se koukejte rozprchnout."
Rozešli se tedy po okolních budovách. Caleb si stoupl doprostřed křižovatky a kontroloval polohu ostatních. Sám se tak stal jakýmsi centrálním bodem, o který se mohli ostatní vždy opřít. Na první pohled tu nebyl důvod k takovým opatřením, ale Pustina člověka brzy naučí opatrnosti. Ve skutečnosti nebyl Caleb příliš šťasten ani z toho, jak otevřeně do města vešli. Kdyby bývali měli více času, provedl by celou akci mnohem obezřetněji - Nechal by své muže, aby se navzájem účinně kryli, zkontroloval by každý roh, každou uličku. Nedá se svítit, času bylo málo. Ale tahle díra opravdu nevypadala nijak nebezpečně. Jen to zlověstné ticho bylo trochu znepokojující. Ani cvrček nezacvrkal. Jak to říkal Snake? Je tu nějak mrtvo. No, není se čemu divit, většina radioaktivního spadu z jaderné pumy, která trefila Základnu, se musela snést právě do městského údolí.
Křižovatka spojovala dvě silnice, které vedly téměř přesně od severu na jih a od východu na západ. Nebo opačně, chcete-li. Blaničtí přišli ze severní strany a dále měli v úmyslu postupovat západně. Snake se vydal prozkoumat budovy v jihovýchodním kvadrantu, Stren v severozápadním. Lex šla po silnici hlouběji na východ. Omnis si vzal kvadrant severovýchodní a jihozápad zbyl na Bleaka.
Caleb jenom doufal, že si tu nikde neudělala hnízdečko rodinka radškorpionů. Další alternativou, i když už méně nebezpečnou, byli ghoulové - lidé, které radiační popálení dovedlo na pokraj smrti, ale nezabilo. Živoucí mrtvoly. Stíny minulosti.
Snake vešel do bývalého obchodu. Kromě zažloutlých pohlednic se snímky létajících talířů a Elvise, (Nápis na pohlednici hlásal: Vraťte nám Krále, vesmířané!) a propíchnutých gumových mimozemšťanů nenašel nic, co by upoutalo jeho pozornost. Moment... Ale přece jen našel! Snake si nadzvedl lenonky, aby mu neclonily výhled na stránky Cat Pawu.
Lex se rozhlížela po stranách ulice. Žádný obchod s vývěsním štítem Guns však nenašla. Ohlédla se zpět, směrem ke Calebovi. Stál tam v ranním slunci jak vytesán z mramoru, v ruce pušku charakteristického tvaru, se zásobníkem umístěným až za držadlem se spouští, pro lepší vyváženost zbraně. Kevlarová zbroj mu dodávala vzhled, který se skutečně blížil novodobému rytíři. Povzdechla si a volným krokem kráčela dál ulicí.
Bleak měl radost, objevil totiž lékárnu. Všechny drogy byly sice pryč, ale některé prášky, včetně trochy penicilinu, zde zůstaly ponechány. Až dodnes. Bleak naházel do své brašny všechny medikamenty, které mu přišly pod ruku. Na jejich roztřídění bude čas později.
I Omnis se dostal do svého malého soukromého ráje. Do obchodu s elektronikou a domácími spotřebiči...

Móda Ameriky šedesátých a první poloviny sedmdesátých let jednadvacátého století se vyznačovala zvláštní inkriminací k stylu let čtyřicátých a padesátých století dvacátého. Do módy se vrátily pánské klobouky spolu s kravatami a saky s ramenními vycpávkami a - nepostradatelný doplněk každého pracujícího muže - kožené kufříky. To, v kombinaci s krátkými, dozadu nebo na patku česanými vlasy, tvořilo obrázek dokonalého muže typu Klárk Kent - skvělého manžela a výkonného pracovníka se slibnou kariérou. K dokonalému muži patřila samozřejmě i dokonalá žena. Žena umírněných mravů, věrná manželka, pečlivá hospodyňka (Díky vysoké nezaměstnanosti se role manželek postupně stáhla zpět do domácností). Do dámské módy se vrátily šátky chránící účes, květované šaty prosté výstřihu, lesklé vlnité kadeře ostříhané na mikádo. Nejbizardněji však působil retro styl právě u techniky, kterou v té době na trh chrlily megakorporace, jako byl Vault-Tec či Chrislus. U elektroniky, domácích spotřebičů, robotů, gigantických fúzních vlaků, u těch několika málo modelů aut, co se v té době vyráběly (První a také poslední automobily na fúzní pohon - velké, drahé, americké), i nových armádních technologií. Je dost paradoxní, že technika jednadvacátého století vypadala prakticky přesně tak, jak si ji představovali lidé poloviny století minulého. Skoro by se tento trend dal popsat jediným slovem: Chrom. Chromované ledničky, auta, toustery, lampičky, pračky, kohoutky i dřezy, dálková ovládání, bombardéry i energozbroje (U armádních technologií se ve skutečnosti nejednalo o klasické pochromování, nýbrž o vrstvičku speciálních kovů, schopných do jisté míry odrážet laserové paprsky), a tak dále. Zajímavým rysem byly také kabely, které svou zkrouceností napodobovaly staré telefonní šňůry. Módní bylo také ponechávat jednotlivé součásti zařízení ve vzájemné nesourodosti a většinou se nezakrývaly jednotným pláštěm (K tomu se vrátily až poválečné technologie Bratrstva či Enklávy, ale nepředbíhejme událostem). V důsledku toho připomíná přilba klasické energozbroje něco jako papiňák, k němuž někdo přišrouboval svítilnu, okrouhlý speaker, sklopitelnou lupu a spoustu telefonních drátů (Narozdíl od kevlarové zbroje, která byla vyvinuta mnohem dříve a připomínala spíše zbroj mariňáků z klasického filmu Vetřelci). Kupodivu to hrálo ruku v ruce s vývojem v kybernetice a informačních technologiích - moderní holodisky totiž značně připomínaly staré magnetofonové kotouče, ač fungovaly na naprosto odlišném principu. Tento směr se ujal i v architektuře. Budovy v těch dobách rašily jak houby po dešti, světová populace se totiž stále překotně zvětšovala, až přesáhla počet dvanácti miliard lidí. Architektura, kopírující stavby čtyřicátých let, byla ovšem ve velkoměstech té doby obohacena i o prvky zcela nové. Megalitické sochy podpíraly nejen masivní arkády, ale i celé budovy. Na střechy se vrátily gotické chrliče. Rohy budov lemovaly tváře zmrazené v němém výkřiku. Města Ameriky se změnila v obdoby comixového Gotham City. Jaká byla příčina těchto zvláštních módních jevů?
Amerika jednadvacátého století zdaleka nebyla tou samou zemí jako před sto lety. Bohužel. Svět na ní už zdaleka nepohlížel jako na zemi, jenž zachránila svět před nacistickou hrozbou, a ve které není svoboda jen prázdným termínem a demokracie v praxi je skvělým způsobem vlády. Už na ni nepohlížel jako na zdroj světové svobody a rovnosti. Kdyby ste se v té době zeptali nějakého evropského politologa, k jakému historickému uskupení by současné Spojené státy americké přirovnal, patrně by po krátké úvaze odpověděl jednoznačně: Sovětský svaz socialistických republik. Tím by nechtěl říci, že se snad občané USA nemají ve své zemi dobře (to by se dalo říci o anektovaných Kanaďanech a Mexičanech), ale mluvil by o absolutistickém pojetí amerického prezidenta, o nové železné oponě, které se říkalo Karanténa a která obklopovala celý severoamerický kontinent, o propagandě, které američtí občané podléhají. Mluvil by také o nové studené válce, kterou Amerika vede se zbytkem světa. Americký sen se změnil v noční můru. Legendární Západ se začal podobat svému největšímu nepříteli - Rudému Východu.
Prostí Američané si tento fakt podvědomě uvědomovali, ale zavírali před ním oči. A za zavřenýma očima se vraceli do dvacátého století, do doby po druhé světové válce, kdy Spojeným státům tleskal celý západní svět a sověti jen skřípali zuby. Do doby první studené války, kdy skvělý a dobrý západ bojoval proti odpornému a zkaženému východnímu bloku. Do minulosti, která slibovala zářnou pochromovanou budoucnost. Jen rohy budov vyjadřovaly jejich němé výkřiky zoufalství.
Nutno ještě podotknout, že ne vše v té době podléhalo onomu retro stylu. Bylo tu také hnutí mladých lidí, kteří rebelovali proti soudobé Americe. I těm se však nevyhnul jistý návrat do minulosti, ne však tak vzdálené. Inspirovali se punkem, grungem, rockem a metalem přelomu devadesátých let minulého století. Vrátily se kožené bundy pobité cvočky, pestrobarevné kohouty na jinak vyholených hlavách, roztrhané džíny a piercingy vpíchnuté všude, kam to nebolelo, a ještě víc tam, kam to bolelo. Policie a později armáda dělaly co mohly, aby zabránily těmto rebelům prosazovat své názory a ve svém konání slavily značné úspěchy. Zadusily ten jediný hlasitý výkřik zoufalství, který američtí civilisté vydali.

Byla tu ještě jedna věc, ke které se předkatastrofická Amerika vrátila - Jazz.
Omnis našel v prachem zapadaném obchodě s elektronikou a domácími spotřebiči, jehož výloha byla dokonale vymlácená, nikdy neprodaný gramofon na baterie. V takovýchto okrajových městech v době před Válkou se vyplatilo mít věci na baterky, jelikož elektrárny sem často nedodávaly proud, nepostradatelný pro velkoměsta. Pořádně si ho prohlédl, zkontroloval baterie i jednotlivé části přehrávacího mechanismu. Vše se zdálo funkční. Chvíli byl na rozpacích, jestli má... Podíval se na Caleba, který na křižovatce monitoroval polohy svých průzkumníků. Nakonec, proč ne. Vytáhl jednu z desek, které ležely v regálech vedle gramofonu a podíval se na její obal. Louis Armstrong - Greatest hits. Sfoukl prach z gramofonu a vložil desku na své místo. Klapl spínačem a deska se začala rovnoměrně otáčet. Přiložil tedy na desku hrot čtečky...
Prask, prask, TRUTRÚTRU... !!!
Trubky se rozezněly na plný koule, až spadal prach z nejbližší chromované ledničky. Omnis sebou trhl, pak se pokoušel nahmatat knoflík od zesilovače, aby vzápětí zjistil, že je urvaný. Ups, toho sem si nevšiml. Podíval se znepokojeně ven na Caleba, ale ten se jen zubil na celé kolo a pomalu kráčel do obchodu za Omnisem, zjevně se chtěl podívat, o co jde. Trubky se naštěstí vzápětí zklidnily a za spolupráce piána a basy začaly pracovat na chytlavé melodii. Pak se přidal příjemný chraplavý hlas:
What good is sittin' alone in your room
Come hear the music play, yes
Life is a cabaret old chum
Come to the cabaret
Strena na opačné straně ulice, kde prolejzal zaprášený country pajzl, hlasité zvuky nejprve vyplašily, Zvedl se zpoza baru, kde hledal nějaký chlast, tak rychle, že si málem rozsekl hlavu o pípu. Až když viděl smějícího se Caleba, jak jde směrem k prostorám, které prozkoumával Omnis, dal si všech pět dohromady. Došlo mu, že ten starej lišák Omnis asi zprovoznil nějakou hrací skříňku. Hraní to bylo chytlavý a tak si začal podupávat do rytmu. Sklonil se zpátky pod bar, kde se mu konečně podařilo objevit flašku staré whisky. A taky jednu mrtvolu.
Put down that kittin', the book and the broom
Time for a holiday, yes
Life is a cabaret old chum
So come to the cabaret
I Bleaka zvuky nejprve zmátly, ale už po pár rytmech mu došlo, o co běží. Zakroutil jen hlavou a sklonil se zpátky k půlce těla ghoula, kterou našel ležet v zadní části lékárny, jejíž velká část byla pobořena a otvírala se venkovnímu prostoru. Byl si jistý, že jde o ghoula a ne jen o mrtvolu v pokročilém stádiu rozkladu. Bleak byl zkušený lékař a pár ghoulů už taky viděl. Raději by tu hudbu měli ztlumit.
Come taste the wine, come hear that band
Yes, it's time for celebratin'
Right this way, your table's waitin'
No use permittin' a prophet of doom
Bleak se zvedl a naposledy se rozhlédl po pobořené místnosti, která byla od podlahy až ke zbytku stropu rudá od rozcákané krve. Pak se vydal směrem k ostatním povědět jim o těchhle povzbudivejch novinkách.
I Lex už se vracela. Kam až dohlédla, nenašla nic zajímavého, jen ji trochu znepokojily ty kapky krve, které se táhly napříč silnicí. Pak začala vyhrávat ta muzika a ona se chtěla kouknout, co tam ti chlapi objevili za kravinu. Caleba už neviděla, patrně zašel do nějaké budovy.
Wipe every smile away, yes
Life is a cabaret old chum
So come to the cabaret, yes
Yes, life is a cabaret old chum
Snake si podupával a hvízdal do rytmu. Dokončil podrobný průzkum dvojstránky s fotografií Lolo Mercedes, která na předcházející stránce vyprávěla svůj životní příběh, jenž se z převážné části skládal z vibrátorů a experimentů na dívčí koleji. Lolo chtěla být herečkou, což se jí nakonec také povedlo. Svým způsobem. Snake otočil na další stránku, kde nalezl vyzývavou reklamu Voult-Tecu: Kde by ste chtěli strávit apokalypsu? - Vault 69. Najednou ho však přepadl velmi nepříjemný pocit. Přestal si podupávat i hvízdat a naslouchal.
Only a cabaret old chum vrrr...
Odhodil časopis a vrhnul se k zemi. Ten pocit mrazení znal moc dobře. Blíží se něco strašnýho... Přitiskl se ke zdi pod oknem, u kterého stál, když si prohlížel Cat Paw, a snažil se ani nedýchat. Do místnosti náhle vstoupila tma. Něco zastínilo slunce, které sem západním oknem vnikalo. Něco, co muselo přijít od jihu. Něco velkýho... Snake i přes dohrávající skladbu slyšel hlasité čenichání. Na tváři mu vyrašily krůpěje potu, když si uvědomil, že to, co slunce promítá na podlahu obchodu, je silueta obrovských rohů.
So come to the cabaret!
Stejně náhle, jako skončila skladba, se do místnosti vrátilo světlo. V nastalém tichu Snake slyšel, jak To dusá rychlým tempem směrem ke křižovatce a hrdelně to vrčí. Hlasitě polkl a odvážil se vstát a vykouknout z okna. Ach, ne! "Bleaku!"

Když se ozvaly první tóny nové skladby, které napovídaly, že půjde o velice optimistický song, Bleak zrovna kráčel na sever směrem ke středu křižovatky a divil se, kde je sakra Caleb.
"Bleaku!" Uslyšel náhle Sneakeův varovný výkřik. Rychle se otočil, právě včas, aby spatřil, jak se na něho řítí třímetrová rohatá, okrově zbarvená věc. Jediné, co si z té změti svalů opravdu uvědomoval byly obrovité pařáty, které se na něho rozevíraly jak pluk opilých Saracénů. "Kurva." bylo to jediné, na co se v tu chvíli zmohl. Louis Armstrong spustil první verše jedné ze svých nejlepších písní:
Hello, Dolly
This is Louis, Dolly
"Utíkej!" Uslyšel vedle sebe Strenův řev. Ten se vyřítil směrem od putyky s napřaženým kopím proti obludě. Bleak na nic nečekal a tryskem pádil pryč z cesty té šílenosti.
It's so nice to have you back where you belong
Válečník a Démon Války (jak Strena okamžitě napadlo) se s řevem střetli. Bestie naběhla přímo na hrot kopí, které se jí zanořilo hluboko do hrudního koše. Na ni to však zřejmě moc velký dojem neudělalo, protože se s téměř stále stejnou razancí sápala na Strena dál.
You're lookin' swell, Dolly
Stren zaťal zuby ve snaze udržet si kopím zrůdu od těla, ale neměl nejmenší šanci.
I can tell, Dolly
You're still glowin', you're still crowin'
You're still goin' strong
Ratiště kopí se ohnulo a rozlomilo. Vzniklé pružení odhodilo Strena na zem.
We feel the room swayin'
While the band's playin'
Rychle vyskočil zpět na nohy a snažil se uchopit pušku, když v tom dostal ohromnou ďahu mohutnou tlapou. Z boku jeho kevlarové zbroje vychrstl proud jisker, jak se do ní zařezávaly masivní, jak břitva ostré pařáty. Pak cítil, jak se mu jejich konce zařízly do masa. Stren vše viděl jako ve zpomaleném filmu. Rána ho vynesla vysoko do vzduchu. Bylo zvláštní vidět svět z téhle perspektivy. Měl pocit, jako by vzduchem plachtil celé roky.
One of your old favourite songs from way back when
Pak ho navštívila matička země.
So, take her wrap, fellas
Strena v záplavě agonie opustilo vědomí.
Find her an empty lap, fellas
Dolly'll never go away again

V ten okamžik už do blízkosti křižovatky přibíhala Lex, v ruce připravenou pušku XL70E3 Enfield. Nemohla uvěřit tomu, co se odehrávalo před jejími zraky. Rohatá pruhovaná bestie, tři metry v kohoutku, šest na délku (i s ocasem), která útočila na Bleaka a Strena, měla tupou tlamu, ale její rozevřené čelisti připomínaly rypadlo či lopatu bagru. A ty pařáty! Bože, ty pařáty!
Ratiště kopí se zlomilo a obluda nabrala Strena svou ošavlenou tlapou. Lex by jen tupě zírala s otevřenou pusou, kdyby ovšem neměla něco na práci: Poklekla, zamířila... Vzduchem se rozeznělo trumpetové solo... pak řev odpalovaných kulek, které se jak olověný déšť začaly snášet na hřbet zvířete. Drak z pustin (jak Lex okamžitě napadlo) však pod nárazy desítek kulek, které ho zaručeně zasáhly, nehodlal zhynout. Místo toho se ten sráč vzepjal na zadní, hrdelně zařval, a jen po těch zadních nohách, které se zdály oproti jeho mohutným předním pařátům tak malé, se rozeběhl proti Lex, kterážto do něj právě nasypala plný zásobník. Cvak, cvak, cvak... byly teď jediné zvuky, které Lexina puška vydávala. Dívka zbledla a tváří v tvář řvoucí smrti se ani nepokusila přebít.

Ohromná mutovaná kreatura, které teď snad ze všech míst jejího svalnatého těla prýštila krev a zanechával rudou řeku na cestě, kterou proběhla, se se srdcervoucím řevem řítila na vyděšenou Lex. Náhle proskočil Caleb vysklenou výlohou obchodu s elektronikou a bleskovou rychlostí se dostal mezi obludu a Lex. Na nic nečekal a vypálil příšeře salvu přímo do očí. Její lebka překvapivě dlouho odolávala nárazům kulek, ale zhruba po deseti ranách praskla jako dýně, až na to, že v gejzíru krve.
Caleb jen tak tak uskočil před řítící se masou krevní fontány, která neztratila nic ze své pohybové síly, jen se pomalu kácela vpřed a k zemi.
Když si šokovaná Lex uvědomila, že drak je sice mrtvý, ale stále disponuje schopností ji rozdrtit, pokusila se z kleku uskočit stranou. Rameno mrtvoly ji nabralo tak silně, že se protočila vzduchem a dopadla hlavou na obrubník.
Tma.
Ticho.

Pláč.
Malé vystrašené děvčátko sedí na kamenité půdě, v packách třímá své zkrvavené kolénko a tiše pláče. Štěrk, který se jí zadřel do rány, strašlivě pálí. Slzy jí v malých potůčcích stékají po tvářičkách a rozpíjí špínu, která na nich ulpěla. Ale kvůli rozbitému kolenu nepláče. Pláče proto, že na vlastní oči vidělo, jak její maminku s tatínkem roztrhali divocí psi. "Utíkej Lex! Uteč!" volala maminka a Lex utíkala. Utíkala tak rychle, jak jí jen její krátké dětské nohy dovolily. Utíkala do pustiny a za sebou slyšela křik své maminky a štěkot velkých divokých psů. Utíkala neznámo kam tak dlouho, dokud z vyčerpání neupadla a nerozbila si koleno. A teď plakala.
Maminko, mamí! Kde jsi? Řekni, že se vrátíš, řekni, že je to jen zlý sen! Mamí...
Tiše Lex, neplač.
Malá Lex pomalu zvedla hlavičku. Proti ní stála další malá holčička, možná o trochu starší, v pytlovitých šatech a s dřevěnou holí v ručkách. Měla zvláštní oči: Bez duhovek i zorniček, jen bělmo v nich zářilo jako čerstvě napadlý sníh. Nehleděla přímo na ni, ale jakoby někam do dálky.
Není proč plakat Lex, je to jen odřené koleno.
Lex slyšela její hlas, přestože ta holčička vůbec neotevřela ústa. Ale plakat nepřestala.
"Moje maminka..." Vzlykala Lex a upírala svůj jantarový pohled do bílých očí holčičky. Ta se zamračila jako by se na něco hodně soustředila a po chvíli Lex uslyšela: Aha, tví rodiče. Lex, jsou mrtví, s tím se nedá nic dělat. Pak k ní přiklekla a pohladila ji po vlasech. Teď musíš být hodně statečná, Lex, nesmíš se bát. Za chvíli přijde rytíř v lesklém brnění a postará se o tebe. Nesmíš se bát.
Když Lex ucítila její dotek na svých zacuchaných vlasech, náhle jakoby z ní většina smutku i strachu opadla. Přestala plakat. Stále se dívala do oněch zvláštních zářivých očí.
"Kdo jsi?" Otázala se jí a ve snaze utřít si slzy si rozmatlala špínu po obličejíčku.
Jmenuji se Vendy, ale všichni mi říkají Wasteland. Tedy říkali mi tak, než mě opustili. Teď jsem ztracené dítě, tak jako ty.
Lex její slova přišla podivná, ale ta část o rytířovi ji zaujala. "Aha. Říkalas, že přijde rytíř a postará se o mě? Počkáš tu na něj se mnou, když seš taky ztracená?"
Ne Lex, já nemůžu, bylo by to stejné jako vždycky. Ale ty jsi jako ostatní, o tebe se postarají. Já musím jít. Sbohem Lex, a neplač. Dívenka vstala a vydala se pryč od Lex. Cestu si před sebou oťukávala dřevěnou holí.
"Počkej! Neodcházej!" Zavolala na ní Lex, do které se znovu začaly vracet smutek a osamění. Dívenka se ale neotočila a kráčela dál do Pustiny. A najednou tu nebyla žádná dívka. Najednou tu nikdy nebyla žádná dívka.
Malé Lex vytryskly slzy.
Mamí, maminko... Řekni, že se vrátíš...
"Holčičko?! Je ti něco? Kde máš rodiče?" V horkem zvlněném vzduchu působila postava muže v brnění, který se k ní blížil, téměř magicky.
"Ztratila ses? Jak se jmenuješ?"
"Lex." Pípla mezi vzlyky.
"Lex..." Zopakoval rytíř.
Lex!
LEX!

"Lex! Otevři oči! Podívej se na mě, řekni něco!"
Lex pomalu rozevřela jak olovo těžká víčka. Vše bylo rozmazané. Skláněl se nad ní rytíř a podpíral jí hlavu. Hlava třeštila jak po ráně gigakladivem.
"Lex, díky bohu, už sem myslel, že sem tě ztratil. Můžeš mluvit? Jak ti je?"
"Au." hlesla. Rozmazaný obraz se jí slil do podoby Calebovi tváře. Začala si vybavovat, co se vlastně stalo. Cítila bolestivé tepání ve spánku. Když si k němu přiložila ruku, ucítila vlhkost krve.
"Bleaku! Poběž sem, rychle!" Zařval Caleb a otočil se směrem ke křižovatce, kde uviděl Snakea a Bleaka, jak se sklání nad Strenem. "K čertu, vypadá to, že ta svině dostala Strena. Dohajzlu, na chvíli se vzdálim a všechno se hned musí posrat. Lex, můžeš vstát?"
"Myslim..." Lex vlastně nevěděla, co si myslí, všechno se s ní točilo. Pokusila se opřít o lokty. Úspěšně. "Myslim, že jo, ale raději bych zůstala ležet. Alespoň, dokud někdo nezastaví tu centrifugu."
"Odnesu tě do stínu. Stařík ti snad zaváže tu ránu. Připrav se, na tři... Tři!"
"Au!"
"Promiň."
Caleb vzal Lex do náručí a nesl ji do obchodu s elektronikou. Hudba už nehrála, Omnis jí vypnul hned, jak si uvědomil, že se něco děje. Lex se ohlédla za ležící horou mrtvého masa, pod níž se pomalu začalo tvořit menší rudé moře.
"Calebe?"
"Co?"
"Co to dopiče bylo?"
"Párač."
Párač, no jistě. Ale Párač byl přece mrtev, Zakladatelé ho zabili. Je možné, že nebyl pouze jeden? Je možné, že vznikl celý rod? Lex se z té myšlenky udělalo špatně.

"Je mrtvej?"
"Ne, pouze v bezvědomí. Co je Lex?"
"Má naraženou hlavu, možná otřes mozku. Rozhodně otřes mozku - po takový ráně určitě."
"Moment, vypadá to, že přichází k sobě. Strene?"
"Brbliblrwfm."
"Strene, sem se dívej!"
"J... tvr... mrtvrnn... ?"
"Cože?"
Stren se převrátil na bok a vyplivnul krvavou slinu. Taky jeden zub. Pak se mžouravě podíval na Bleaka.
"Je to mrtvý?"
"Mrtvý jako máloco jinýho, kamaráde." Odpověděl mu Snake. "Jak se cejtíš?"
"Dokážeš si představit, že by tě někdo nabil do houfnice, vystřelil na oběžnou dráhu a pak tě nechal dopadnout na minu?"
"Ne."
"Tak se o to ani nepokoušej, nestojí to za to. Arrrgg!" Stren se pokusil pohnout, ale najednou se vrátila ta pronikavá bolest vystřelující z boku do celého těla.
"Počkej, pomůžu ti z té zbroje." Podal pomocnou ruku Caleb. Pak si teprve uvědomil na co už pěknou dobu upřeně zíral. Čtyři dokonale rovné zářezy procházely plastocelí až na tělo, kde za sebou zanechaly čtyři rány. Naštěstí se zdálo, že nijak hluboké. Copak má ta bestie diamantový spáry!?
Bleak Caleba zastavil: "Počkej Calebe, může mít poškozenou páteř, zlomený žebra, sraženinu na mozku, prasklou ledvinu, žaludek, střevo, játra..."
"Sem fajn, sem fajn, jenom prosimtě drž hubu."
Pomohli mu tedy ze zbroje a blůzy. Ukázalo se, že rány skutečně nebyly příliš hluboké, ale podlitina, která se začala rýsovat na celém Strenově mohutném boku, vypadala dost šeredně. Když mu pomohli dokulhat pod střechu elektroobchodu, Bleak ho trochu lépe prohlédl a konstatoval, že žádné žebro nejspíš nebylo úplně zlomené, ale nalomené byly nejméně tři. Byl to malý zázrak, ale vzhledem k Strenovým fyzickým proporcím se tomu dalo uvěřit. Lex na tom byla o něco lépe, i když i jí se rána na hlavě dramaticky vybarvila. Bleak konstatoval lehký otřes mozku. Když na něj Caleb vrhl pochybovačný pohled, Bleak se bránil: "Věřte mi, já jsem doktor."
"Tohle řikáš vždycky před tim, než se chystáš řezat." Zamračil se Caleb ještě víc, ale zdálo se, že jeho diagnóze věří. Měli jsme štěstí. Velké štěstí - minule ten prevít roztrhal osm lidí a my vyvázneme s lehkým otřesem mozku a pohmožděnými žebry. Nevěděl, komu má za tento dar poděkovat, ale věděl, že sobě rozhodně ne. Byli to jeho muži, měl za ně zodpovědnost a přitom je ve chvíli nepozornosti nechal na pospas páračovi. Snad si z toho dokážu vzít ponaučení.
"Snakeu, před barem by se měla válet láhev whisky. Skoč pro ní, buď od té lásky." Požádal toho střízlíka Stren a zvedl ruku, aby mohl Bleak lépe utáhnout obvazy.
"Pro tebe všechno, drahá." Řekl Snake a vyšel z krámu. Venku se ještě jednou podíval na mrtvolu tvora, o němž Caleb, když se přišel podívat na ležícího Strena, prohlásil, že je to bájný Párač. Příště, až bude ten plešoun Bleak žvatlat blbosti o kravích hřbetech, bude ho Snake brát o poznání vážněji. Znovu si vzpomeněl na siluetu rohů a čichání ozývající se necelé dva metry od jeho hlavy. V tu chvíli byl přesvědčený, že si pro něho jde sám Satan. Láhev našel tam, kde Stren říkal, že bude. Ročník 2053. Tak to je hustý. Když se vrátil zpátky, Omnis zrovna prohlašoval: "Je to moje vina, moc se všem omlouvám..." Nestačil doříct, protože ho Caleb přerušil:
"Ani náhodou staříku. Já tady mám za vás zodpovědnost. Já vás přestal krýt..."
"Přestaňte na sebe strhávat vinu vy egoisti." Napomenula je Lex. "Především to byla vina tý přerostlý ještěrky, co si z nás chtěla udělat pirohy."
"Přesně tak," Přidal se k ní Stren, "zabili sme párače, tak se přestaňte mračit a pojďte slavit!" Odšrouboval víčko flašky.
"Počkej," zadržel ho Caleb, "ještě než to do sebe chrstneš bych to rád projel gigerem."
"Fajn, ale špatný zprávy si nech."
Caleb vytáhl z pouzdra malý oválný čítač. Projel po obvodu flašky, ale přístroj ani nepípl. Sice naměřil pár radiačních stupňů, ale zhruba tak stejnou hodnotu, jakou měla okolní pustina. Ta nebyla sice zrovna košér, ale to bylo po Válce máloco.
"V pohodě." podal flašku zpátky Strenovi, který neváhal a notně si z ní přihl.
"Brrr, ta píše."
"Hele lidi," ozval se nejistě Omnis "takže ta obluda, to měl bejt Párač?"
"A co jiného, viděls snad tu lebku, co je pověšená nad vchodem do Blaníku." Odpověděl mu Caleb. "Zpětně ho asi identifikovat nepude, ledvaže by tu někdo rád skládal puzzle, ale ty rohy a drápy sou nezaměnitelný."
"Dobrá." Pokračoval však Omnis, "Když jsou tedy dva, může jich být i víc."
"Na co narážíš?" Zamračil se Snake, po tom, co se napil z láhve, která se již vydala na svou dlouhou cestu kolem světa. Nebo alespoň kolem místních hrdel.
"No, co když se ani nenadáme a máme tu rohatýho bratříčka. Nebo třeba celou smečku." Rozváděl Omnis dál svou myšlenku.
"Upřímně, toho bych se nebál." Vložil se do toho Caleb. "Takováhle zrůda toho musí sežrat haldu. Vsadim se, že by nás slupla všech šest najednou a ještě by jí zbylo místo pro středně velkýho koně. Nedovedu si představit, že by se tyhle prevíti dokázali uživit ve smečce. A vzhledem k tomu, že první Párač přišel taky sám..."
"No jo," oponoval Bleak, "ale jsou to mutanti. Ba co víc, Kapitán si myslel, že jsou to geneticky vyšlechtěné válečné stroje. Bylo by jen přirozené, kdyby byli uzpůsobeni pro kooperativní lov. Dokážete si představit, že by pár těchhle příšer vysadili doprostřed předválečné zalidněné oblasti? Třeba na čínský venkov?"
"Já si dosud žádnejch měst spustošenejch páračema nevšim. Pokud vim, Desert Rose ještě stojí a Lucent Hollow jakbysmet. Do pekel dokonce i ten Lubbock zamořenej Škorpiónama." Caleb neodmítl nabízenou láhev.
"Jedno město už je ale vymlácený - Roswell" Ozval se Stren.
Chvíli bylo ticho. Pak se ozval Snake: "O čem to mluvíš, chlape? Tahle díra je prázdná jak Kernova makovice."
"Ne tak docela." Bleak po těchhle hektických událostech málem zapomenul, proč se vlastně původně vracel zpět na křižovatku. "Vzadu v lékárně jsem našel napůl sežranou mrtvolu ghoula."
"A já další v baru." Přihodil Stren.
"Já viděla krůpěje krve vedoucí přes silnici..." vzpomněla si Lex.
Caleb se zahleděl ven na zničené budovy Roswellu. "Takže město ghoulů říkáte?"
"Už to tak vypadá." Zdálo se Bleakovi.
"Doveďte mě k těm mrtvolám." Přikázal Caleb.

Znechuceně si prohlédl pobořenou místnost zadní lékárny, nově natřenou do ruda. Pak se podíval na dost rozžvýkaně vypadající pozůstatky.
"Pozitivní je, že toho chudáka nedojedl. Kdyby jich bylo víc, určitě by tu tyhle zbytky nezůstaly." Konstatoval Caleb.
"Asi máš pravdu." Připustil nakonec Bleak.
"Jedné věci ale stále nerozumim." Pokračoval Caleb "Jak vůbec může vzniknout něco jako ghoul? Nechceš mi doufám namluvit, že přežili ten jadernej spad, ten fallout, co sem přitáh od základny..."
"No, jeho už se asi nezeptáme." Kejvnul Bleak směrem k nebožtíkovi.
"Hmm. Jdeme odsud, ještě od tý mršiny něco chytnu."

"Co uděláme s tim mrtvym páračem?" Nadhodila Lex.
"No, já to vidim takhle: On nesežral nás. Hold jeho smůla. Teď ho sníme my." Stren se ďábelsky usmál.
"Sníst toho mutanta?" Zašklebila se Lex.
"A co myslíte, že jsme udělali s tim prvnim?" Promnul si vousy Omnis a zasněně se zahleděl kamsi do minulosti.
"Hej Sterne?"
"Hmm?"
"Díky za záchranu života."
"To je v pohodě, plešoune."

Kapitola pátá: Jizvy minulosti "... A támhleto, to je velký vůz."
"Ale to já vím, nedělej ze mě úplnou trubku!"
"Promiň, neúplná trubko."
"Ty!..." Erika se vymanila z Charleyho obětí a snažila se z deky zvednout. Charley ji však strhl zpět, přitiskl ji k sobě a políbil. Ona se sice chvíli naoko bránila, ale nakonec mu v náručí roztála, tak jako vždycky. Chvíli se vášnivě líbali. Nakonec se Erika přece jen odtrhla a uvelebila se na dece vedle své lásky. Deku měli rozprostřenou na západní straně kopce ležícího na kraji města. Vedle nich plápolal malý ohýnek, do kterého pravidelně přikládali. Charlye po chvilce odtáhl od Eriky svou ruku a nahmatal hrdlo staré kytary. Vleže si začal brnkat rytmy písně Knocking On Haven´s Door. Erika naslouchala a pozorovala hvězdy.
Najednou celé město vedle nich zhaslo.
"Jé, kočko, podívej! V celém městě zhasli, jen abychom lépe viděli na hvězdy." Rozesmál se Charley. "No řekni, není to od nich milé?"
"Myslíš od té elektrárny, co nám zase uťala proud? Samozřejmě, velice ohleduplné." Usmála se Erika. Náhle ji však zaujala zářivá hvězdička pohybující se rychle po obloze.
"Hele Charley, jak ta malinká rychle uhání!" Ukázala mu nataženou rukou na bod letící od západního horizontu směrem k nim. "Co myslíš, že to je?"
"Asi družice. Tys ještě nikdy neviděla družici?"
"Ale jo." Typický Charles, za každou cenu z ní musel dělat hlupáka. "Ale ještě nikdy takhle zářivou."
"Hmm, třeba je to nějaká čínská družice, kterou jsme sestřelili, a ona teď hoří v atmosféře..." Napadlo Charlese. Bod nedorazil ani do třetiny oblohy a náhle zhasl.
"A je po ní." Konstatovala Erika.
"To bylo divný." Zamračil se Charley. Pak si však všiml dalšího takového bodu, o něco méně zářivého. Zdálo se, že stoupá odněkud ze severozápadu Skalnatých hor. "Hele, támhle je další!"
"A támhle taky jeden!" Ukázala Erika na hvězdu, která se nepozorovaně dostala až nad ně a teď si razila cestu dál na východ. "Charley, myslíš, že jsou to Oni?"
"Nebuď hloupá, přece bys těm povídačkám o mimozemšťanech nevěřila."
"Něco pravdy na tom přeci být musí."
"Ufoni jsou stejný mýtus, jako že náš současný prezident má nějaký mozek."
"To je jedno, stejně jsou ty světýlka strašně romantický." Přimhouřila oči, přitiskla se k Charleymu a začala ho opět líbat. Charley odložil kytaru. Už to nemohl vydržet a jeho ruka pomalu zajela pod Eričiny kalhotky. "Ty!..." zavrčela Erika rozvášněně, ale nechala jeho ruku tam, kde byla. O pár okamžiků později se už vášnivě milovali. Slast byla stále intenzivnější a intenzivnější... a celý svět s nimi náhle vybuchl. Doslova.
Vše se najednou proměnilo v peklo plné bílého světla a žáru. "Áááá!!!... Charley, moje oči!" bylo jediné, co Erika stihla říci před tím, než do nich od západu narazil nepředstavitelně silný poryv větru. Země se silně chvěla a vzduch se naplnil nesnesitelně hlasitým řevem detonace a částečkami prachu a ostrých úlomků. Cítili nepředstavitelnou agónii. Strašný žár jim spaloval kůži a kroutil vlasy. Pak se vítr prudce obrátil a strhl je oba na ostré kamení. Palčivá záře začala pozvolna blednout. Charles spatřil, jak se nad západním horizontem zvedá titánský plamenný hřib atomového výbuchu.

Blaničtí zůstali ve městě ještě po další dva dny, aby se dali trochu dohromady. První den, zatímco Stren za Omnisovi a Bleakovi pomoci (Lex trápila strašná migréna), opékal páračí stehýnka (ujala se pro ně přezdívka KFP), Caleb se Sneakem prohledávali zbytek města. Nalezli ještě mnoho mrtvých ghoulů. Největší koncentrace jich byla v předválečném kostele, kde se zjevně zabarikádovali na ochranu před páračem terorizujícím město. Marná snaha. Párač doslova rozštípal dveře na třísky, rozmetal lavice na všechny strany a osazenstvo zmasakroval. Zde působily pozůstatky a zaschlá krev nejčerstvěji. Kostel naplňoval bzukot much.
"Odhadoval bych to maximálně tak na dva dny zpátky." Řekl Caleb.
"Calebe... proč sakra všechny povraždil a nechal je tu ležet?" Divil se Sneak. U utržené ruky jednoho ghoula spatřil brokovnici. Vydal se pro ni.
"Asi mu ghoulíci nechutnali." Sehnul se Caleb pro loveckou pušku. "Sakra, tady to smrdí." Raději si zakryl nos a ústa roušou.
"To jako, že si zkazil žaludek a tak si šel postěžovat vrchnímu? Mě nepřipadal moc vybíravej." Zavrtěl Sneak hlavou když sbíral broky rozházené všude po dřevěné, krví potřísněné podlaze.
"V tom případě ho asi zabíjení prostě baví." Caleb si prohlédl loveckou pušku. "Chudáci. S timhle vercaikem neměli nejmenší šanci."
"Támhle se jeden pohnul!"
"Cože?"
"Řikám ti, že támhleten se pohnul!"
"Já se nepohnul, ty lháři!" Zvednul ghoul hlavu z podlahy, na které ležel s rozpaženýma rukama a nohama.
Sneak na něho okamžitě zamířil brokovnici, kterou třímal v ruce. "Ani se nehni!"
"Tak do toho! Dělej, zastřel mě!"
"To neřikej dvakrát, vychrtlíku..."
"Počkej!" zadržel ho Caleb. Pak se obrátil na odporného ghoula "Co tady děláš? Proč ležíš na zemi a hraješ mrtvýho?"
"Je mi jasný, že byste byli radši, kdybych mrtvolu jen nepředstíral." zachrchlal ghoul svým sípavým hlasem.
"To teď nechme stranou, odpověz na otázku!"
"To seš tak slabomyslnej nebo co, že ti nedojde, že sem se tu ochomejtal, když ste přišli? A když sem zjistil, že nestačim odkulhat do bezpečí, raději sem udělal to, v čem sem se za posledních dvaapadesát let značně zlepšil. Předstíral sem, že sem, kurva dopiči, zasraná mrtvola v pokročilym stádiu rozkladu! Už ti to došlo, hezoune?!"
"Já ho odprásknu..."
"Ještě ne." Opět zadržel Caleb Snakea. Pak na ghoula "Ty, vstaň!"
"Jakoby se stalo." Ghoul se pomalu poskládal do své horizontální verze. Pohled na něj byl nezapomenutelný: Jeho obličej byl jen o málo víc, než zelenou vrásčitou kůží potažená lebka. Oči měl obě, což je u ghoula dost unikátní, jedno bylo ale dokonale bílé. Žluté zuby měl neustále vyceněné v úsměvu smrtky, chyběly mu totiž rty a spodní čelist mu vysela jen na odhalených šlachách. Jak s takovouhle deformací mohl vůbec mluvit, natož tak srozumitelně, to se naprosto vymykalo jejich chápání. 52 let je dlouhá doba, zřejmě trénoval. Jeho zelené šlachovité tělo taky nestálo za nic. Na mnoha místech mu nad kůži vystupovala čistá svalovina, která se podobala masu, jež bylo až příliš dlouho ponecháno v troubě. Možná i pár dní. Dokonce i některá žebra prorůstala na povrch. Vnitřní orgány měl naštěstí zarostlé v těle, což bylo dobře, pohled na ně by byl na oba Blaníky už trochu moc. Jeho oděv se skládal pouze z bederní roušky, hadrů omotaných kolem nohou místo bot, a letecké čapky, pocházející snad ještě z první světové války. Ta nepostrádala okrouhlé letecké brýle na gumě, ani radiová sluchátka na vnitřní straně "uší". Když si ho Sneake a Caleb prohlédli v plné kráse, došli jim slova. Sneak dokonce pomalu spustil brokárnu. Jedna věc je vidět ležet mrtvolu. Vidět jí hýbat se a mluvit, je věc další.
Chvíli na sebe jen zírali. Mezi nimi přeletěla opravdu velmi macatá masařka.
"Tak co?!" Rozhodil nakonec ghoul netrpělivě rukama. Caleb se divil, že si je pak nemusel dojít posbírat.
"Ehm... Jak ti řikají?" Nenapadlo Sneaka nic lepšího.
"Ghoul." Zaklapal ghoul čelistí.
"On myslel, jestli třeba nemáš nějaký jméno." Upřesnil Caleb.
"Jo, jméno? No jo, jedno bych měl. Charley. Říkají mi Charley. Naplňuje vás tato informace štěstím?"
"Fajn, Charley. Nás se nemusíš bát, nepřišli jsme ti ublížit." Pokoušel se ho Caleb ujistit.
"Řiká se: Přicházíme v míru." Opravil ho ghoul.
"Co?"
"To je jedno. No a proč ste teda tady? Ste si naprosto jistí, že ste si sem nevyjeli na lov ghoulů? To je škoda, už sme tu s kámošema načmárali turistický značky." Když mluvil o kámoších, ukázal na mrtvoly rozházené po celém kostele. Sneak si nějak nebyl jistý, jestli má ten správný smysl pro tenhle druh humoru. "Hej, tak mě tak napadá," poškrábal se Charley jedním ze svých osmi prstů na letecké čapce, "jak to, že nejste rozpáraní na hadry?"
"Protože sme ho zabili." Odpověděl Sneak.
"Ho? Copak nosí kalhoty?" Na Charleyho tahle informace zdá se neudělala takový dojem, jaký by Blaničtí očekávali.
"Ho. Toho párače." Seznámil Caleb ghoula s jejich názvoslovím.
"Prima. To brzo." Pak se obrátil k okolo ležícím tělům. "Hej, chlapi, prej už můžete vstát!" Nikdo se samozřejmě ani nepohnul. Sneak se přesto nervózně rozhlédl kolem.
"Tohle tlachání nemá smysl." Rozhodl Caleb. "Rádi jsme tě poznali, Charley. Teď naschle."
"V žádném případě s váma nikam nepudu." Řekl ghoul naléhavě a rozhodně.
"Cože?" Tenhle rozhovor se Sneakovu chápání vymykal čím dál tím dál.
"Tohle na mě nezkoušej, hezoune." Ghoul mu možná odpověděl, možná si ale taky pořád mlel tu svou. Calebovi začalo docházet, o co tu jde. Nic ale neřekl.
"Nikdo se tě přece neprosil, abys šel s náma. Spíš naopak." Pokoušel se Snake vrátit rozhovoru hlavu a patu.
"Dobře, dobře, přemluvili jste mě. Jdu s váma. Ale nošení těžkých věcí po mě nechtějte."
Sneak se bezmocně podíval na Caleba. Ten jen odevzdaně pokrčil rameny a obrátil se na odchod. Sneak si ještě jednou prohlédl ghoula od hlavy až k patě, zavrtěl hlavou, a vyšel za Calebem.
Charley je kulhavě následoval. Udržoval ale dvacetimetrový odstup. Kdyby ti normálové zjistili, jak strašně smrdí, určitě by své blahosklonné rozhodnutí okamžitě přehodnotili.

"Máme snad na vybranou? Všichni, které tu znal, sou už nadobro mrtví. Už nemá co tu pohledávat. Navíc, sám, opuštěný v Pustině by brzo zemřel. Požádal nás o pomoc, i když dost svébytnym způsobem, bylo by nečestný se na něj vysrat." Vysvětloval Caleb se založenýma rukama své pohnutky ostatním.Opíral se o kapotu vraku auta a pozoroval spolu se zbytkem skupiny ghoula, který teď nedaleko prozkoumával zpola zpracovaného párače. Bylo pozdní odpoledne.
"Mně příde, že smrt by pro něho byla vysvobozením." Vyslovil svůj názor Stren.
"Tohle posoudit bych nechal na tom ghoulovi, ne na tobě." Postavil se Bleak zase jednou na stranu Caleba. Stren už raději mlčel, věděl, že proti téhle koalici nemá šanci. Bleak však ještě neskončil a tentokrát svou řeč směřoval ke Calebovi. "Ale stejně, copak ho chceš vzít s sebou na Základnu? Ví vůbec, kam máme namířeno? Dá se mu věřit?"
Caleb o tom chvíli přemýšlel a sledoval přitom, jak Charley leze na páračův hřbet a pokouší se na něm na vratkých nohách udržet. Pak se ghoul vztyčil do parodie na vítězoslavný lovecký postoj, aby se vzápětí sípavě rozkašlal.
Caleb nakonec řekl: "Ještě neví, kam jdeme. Když mu to řeknu a on bude přesto chtít jít s náma, nechám ho, aby šel. Nemusíme si hrát na nějakou super tajnou akci, jako špeh Škorpiónů rozhodně nevypadá. A, ano, neptejte se mě proč, ale já mu věřím. Je mi jasný, že vám tenhle můj názor nebude moc dávat smysl, ale mně příde, že to má v hlavě v pořádku jako málokdo."
Měl pravdu, tenhle názor jim skutečně moc smysl nedával. "Dyť má na hlavě leteckou čapku z první světové války! To je úplně šílený!" Připomenul Sneak.
"Jo, je to šílený." Souhlasil s ním Caleb. "Šílený jak tenhle svět. Šílený, jako když z vás radiace udělá chodící mrtvolu. Než začnete rozhodovat o tom, co je šílený, uvědomte si prosim vás nejdřív, kdo si tady hraje na Blanické rytíře."
Charley slezl z párače a podíval se na skupinku normálů, která ho kriticky pozorovala. Zdáli se být docela přátelští. Na lidi. Charley tak usuzoval z toho důvodu, že po něm ještě ani jednou nevystřelili.

Uběhl i den druhý. Byl čas vyrazit na poslední úsek cesty. Strenův bok čertovsky bolel, ale to ho v žádném případě nerozházelo. Dokonce si, i přes všechny Bleakovi námitky, nasadil svou děravou zbroj. Lex už bylo mnohem lépe. Dva dny si poležela a migrény se ztratily, narozdíl od fialovomodrého vybarvení rány na spánku. Po celé dva dny byla podivně zamlklá a zamyšlená. Caleb to přičítal na vrub nepříjemnému zranění. Všichni teď balili své věci s důrazem na co možná nejekonomičtější využití prostoru kožených báglů. Páračí drápy zabalili do hadrů a ukryly je do jedné z ledniček. Teď se s nimi tahat nemohly, ale určitě se pro ně někdy vrátí. Ve městě se jim dohromady podařilo najít pět pistolí, dvě lovecké pušky a dvě brokovnice, jednu se zkrácenou hlavní, vše doplněné i poměrně uspokojivým množstvím munice. Nábojů do Enfieldek už měli jen poskrovnu. Puškami se dovybavili Sneak s Bleakem, brokovnice usurpovali Caleb a Stren. Strenovi vyhovovala ta se zkrácenou hlavní, byl zvyklý likvidovat nepřátele na malou vzdálenost. Lex a Omnis jim k novým zbraním vyrobili jednoduchá pouzdra z vydělané páračí kůže a řemenů z nalezených starých brašen (Pouzdra byla zamýšlená k připnutí k opasku a noze v případě brokovnic, klasicky na záda u pušek.). Caleb chvíli uvažoval, zdali nemá některou z pistolí svěřit Charleymu, ale nakonec tak neučinil. Ghoul mu sice byl podivně sympatický, ale zdání může klamat, a Caleb si nehrál na neomylného. Od Charleyho bylo rozumné, že se držel v povzdálí a nevyhledával přímý kontakt s jeho muži. Bude chvíli trvat, než si na jeho přítomnost zvyknou. A možná to ani nebude třeba. Vydal se za ghoulem sedícím na opačné straně ulice. Caleb vážně nerozuměl tomu, proč on sám nemá s přijmutím ghoula do cestovní skupiny žádné větší problémy. Nikdy mu nepřišlo, že by na tyto zvláštní stvoření pohlížel jinak než ostatní, ale zřejmě tomu tak bylo. Možná, že prostě neměl sklony ke xenofobii. Přesto se nedokázal přinutit vnímat Charleyho jako člověka. Byl to prostě ghoul, ale Caleb mezi těmito dvěma rozumnými rody neviděl z morálního hlediska žádný rozdíl. Ghoul pro něho nebyl člověkem, lidskou bytostí však ano.
"Ty nemáš nic, co by sis sebou chtěl vzít, Charley?" Zeptal Caleb, když ke ghoulovi došel.
"Vy mi s tim klavírem pomůžete?" Zvedl Charley zbytky něčeho, co kdysi možná mohlo být obočím. Caleb měl vždy problémy odhadnout, do jaké míry ghoul žertuje. Vše totiž říkal naprosto vážným tónem a ze zbytků jeho lebku připomínajícího obličeje bylo těžké rozeznat jakýkoli výraz. Klavír - ne to určitě nemohl myslet vážně. Caleb tedy odpověděl:
"To neni potřeba, postavíme ho támhle na kopec a počkáme, až ho na místo dopraví posuv litosférických desek."
"Prima, a co je vlastně to místo určení?" Zeptal se vychrtlík.
Caleb se s tim nesral: "Stará vybombardovaná letecká a výzkumná základna Roswell."
Charley chvíli nic neříkal a jen na Caleba upíral svůj poloviční pohled. Pak mu začalo cukat pod levým (zdravým) okem. Nakonec řekl: "Vám se to v tý lebzně snad totálně pojebalo. Trošku vám šplouchá na maják, co? Straší ve věži. Prostě hrabe. Co u Ježíšovi virgule chcete dělat na tom bohem zapomenutym místě? Archeologické vykopávky?"
"Hledáme zbraně."
"Celá oblast vyletěla do povětří! Není tam nic než radioaktivní kráter! Vim to, byl sem u toho!"
"Touhle dobou už nemůže bejt tolik radioaktivní. Nehodláme tam strávit moc času, navíc máme RadX pilule..." Pak Calebovi došlo, co mu ghoul právě řekl. "Byl si u toho? Myslíš u toho kráteru." Doufal Caleb, že to špatně pochopil.
"Ne, u toho výbuchu" (takže to chápal dobře). "Nejdrsnější orgasmus mýho života, ale o tom až někdy jindy. U kráteru sem nikdy nebyl. Sakra, člověče, ten výbuch byl gigantickej, všechno v okruhu dvou mil od epicentra se muselo vypařit!"
Calebovi to nejdříve přišlo neuvěřitelné. Když si pak ale uvědomil, jak ten ghoul vypadá...
"Ehm," vrátil se myšlenkami zpět k tématu "podle mejch údajů bylo celý podzemí základny přestavěno korporací Vault-Tec v roce 2068. To je stejná firma, která stavěla podzemní protiatomové kryty, proto předpokládám, že podzemní část se mohla zachovat."
"Fajn, v tom případě se dovnitř nedostaneš." Oponoval Charley.
"To neni tak jistý. Základna ve skutečnosti neni vault, jen se u ní použily podobný konstrukční techniky. Výbuch tedy moh narušit vrchní patra podzemních prostor, a tim otevřít cestu do pater hlubších, kde jsou uskladněny zbraně, o který máme zájem, kapiš? Navíc mám přístupovou kartu." Ukázal mu Caleb malý plastový obdélníček se jménem Daniela Hobblinga a osobními údaji zesnulého pilota.
Charley se na něj podezíravě podíval "Co vy vůbec ste za bandu divnejch pavouků? Co má znamenat ten evropskej znak na tvojí zbroji? Kde se tu, v centru Spojených států, kurva vzal? Dete po zbraních uložených v základně kdysi patřící americký armádě, o níž máte překvapivě podrobný info a dokonce i přístupovou kartu. O co tady kurva jde?"
Caleb neviděl důvod, proč mu to neříct. "Řikáme si Blaničtí rytíři a jsme více méně potomci evropských vojáků, operujících v době odpálení jaderných hlavic na tomhle území. Hrozba nájezdníků nás přinutila k tomuhle excesu s hledáním zbraní na starý základně. Podívej, nejsem blázen, vim, že naději na úspěch tahle mise moc nemá, ale musim to zkusit. Jestli v dohledný době nezlepšim bojeschopnost svejch lidí tak, aby se mohli postavit třem stovkám po zuby ozbrojenejch zkurvysynů, může se stát, že jeden zmrd přesvědčí dostatečný množství Blanických, že jediný způsob, jak předejít blížícímu se hladomoru, je stát se taky nájezdníkama. S tim se prostě nemůžu smířit. A to sem zapomněl zmínit tu možnost, že by nás Škorpióni napadli plnou silou. Neměli bychom žádnou šanci. Nevim, čemu vděčim za to, že to ještě neudělali. Moc toho o nás nevědi, patrně se domnívaj, že sme silnější, než ve skutečnosti sme."
Charley ho pozorně poslouchal. Když Caleb domluvil, chvilku o jeho slovech uvažoval. Pak zcela vážně pronesl: "Musim říct, že si upoutal můj zájem. Jestli je to, co mi tu řikáš, pravda, tak se nám tu rýsujou docela zajímavý časy. Na týhle párty nemůže starej Charley chybět. Jestli vaše nabídka pořád platí, půjdu s váma. Jenom pro tebe mám jednu radu, mladíku. Nerozkecávej se tolik o vašich osobních věcech s cizejma entitama. Nikdy nemůžeš vědět, komu se vyplatí věřit, a jak někdo může tvejch informací zneužít. Máš ale štěstí, že si narazil na mě. Mně věřit můžeš."
"Nenech se mýlit Charley. Zeptal ses mě na to sám a já ti ty informace dal. Netvrdim ale, že nezávazně. Jestli mě podrazíš, tak ti dlátem vymlátim zuby, zpřelámu ti všechny hnáty a nechám tě chcípnout v Pustině. Je ti to jasný?" Do Calebových očí na okamžik vstoupilo něco, co Charleymu připomnělo jadernou zimu. Charleymu náhle došlo, že Caleba špatně odhadl. Mladík, který před ním stál, se dokázal z sekundy na sekundu změnit v psychotický stroj na smrt, a pak zas zpět, jako by se nic nestalo. Charlesovi přejel mráz po zbytcích zad.
"Úplně jasný, kamaráde." Řekl Charley přiškrceně. Šlachy upínající se na ghoulově čelisti se stáhly do polohy, ve které by za normálních okolností vytvořily křečovitý úsměv. V tomto případě však spíše zvracení u ostatních.
"Výborně, tak můžeme vyrazit." Caleb se přátelsky usmál a podal ghoulovi ruku. Ten ji přijal a nechal si pomoci při zvedání z obrubníku. Pak se Caleb vydal ke zbytku skupiny. Charley na něho ještě chvíli udiveně zíral. Byl to totiž první zdravý člověk, co mu za posledních 52 let podal ruku. Bylo mu úplně jedno, že sem zelená, radiací znetvořená troska. Pojednou to nevadilo.
Ten mladík měl něco do sebe.

Kapitola šestá: Skleněná pláň

Tříuchý zajíc uháněl jako o život. Nebylo divu, o život mu taky šlo. V těsném závěsu se za ním hnal vychrtlý šakal. Oči mu hladově svítily v měsíčním světle. Zajíc nabíral na rychlosti a hbitě se vyhýbal velkým ostrým kamenům, kterými byly hřbety kopců vrchoviny posety. Vzdálenost mezi dravcem a kořistí se pomalu zvětšovala. Šakal je dobrý běžec, ne však tak dobrý, jako zajíc. Šakal ani nepotřebuje být rychlý jako zajíc, který mu teď s přehledem unikal. Jediné, co šakal potřebuje, je další šakal, který nic netušícímu trojušákovi nadběhne zprava. Zajíc jen tiše vypískl, když ho zpěněné čelisti srazily k zemi, a tvrdě a bolestivě ho sevřely kolem krku. V zaječích očích se zračil čirý děs, když ho dravec rdousil a on s tím nemohl vůbec nic udělat. Jen naprázdno kopal zadníma nohama. Zajíček pomalu ztrácel vědomí, pomalu opouštěl své tělo. Náhle měl pocit, jakoby celou scénu nezaujatě sledoval shora. Jakoby se pozvolna vznášel ke hvězdám. Viděl své tělo, které na cáry trhají tesáky dvojice šakalů. A pak uslyšel ten hlas: "Kník kník." Pomalu zvedl své černé kulaté oko směrem k měsíci a spatřil v něm tvář své zesnulé milované. "Kník kník." Řekl, a pomalými hopsy se vydal směrem k luně.
Pár šakalů trhal zajíce na kusy a plnil si žaludky jeho bílým masem. V tom oba šakalové zkoprněli, a začenichali. Ten smrad byl nezaměnitelný: Lidé! Čapli do tlam zbytky zaječího tělíčka a uháněli pryč. Samička se ještě na okamžik ohlédla, aby spatřila šestici postav kráčejících do skalnatého vrchu. Ne, počkat, bylo jich sedm. Ten co smrděl nejvíc kulhal nějakých dvacet metrů pozadu. Šakalice se obrátila a pádila za svým druhem. Nechtěla se totiž stát šakalem na špejli...

"Už má zase tu svojí náladu." Šeptl Stren.
"Čím sme blíž tý Základně, tim je to s nim horší. Je zadumanější, nevrlejší. Myslíš, že nám něco tají, Strene?"
"Proč by nám měl něco tajit... Ty myslíš, že jo Sneaku?"
"Nevim. Sakryš, třeba ne, možná je to jenom tou Základnou. Nikdo z toho nemá dobrej pocit, ty snad jo? Podívej na Lex, už je skoro jak Caleb, jde jako náměsíčná, kouká do země a drží kušnu. O staříkovi ani nemluvě, ten byl vždycky divnej radpavouk. Ale mrkni na plešouna. Bleak, kterýho znám, by už dávno začal prozkoumávat našeho pana mrtvolu, místo toho nervózně čumí po skalách, jakoby se za každou schovávalo hejno nadrženejch páračů. Sakra Strene, i já sem z toho celej vyklepanej. Ale proč vlastně? Proč sme všichni tak nervózní, když vlastně o nic nejde? Je to jenom pitomá vybombardovaná základna a ne žádnej podělanej zámek hrůzy, no ne?"
"Sme zachmuřený, protože Caleb je zachmuřenej. Když z toho nemá dobrej pocit ani náš leader, tak jak bychom z toho mohli mít dobrej pocit my?"
"Jo, vim co máš na mysli. Krucinál, jestli ho něco žere, tak ať to už konečně vybalí, nebo se tady z toho všichni poserem!"

FEV. Ta tři písmena se v Calebově hlavě přelévala ze strany na stranu jako zbytek kořalky v opilcově láhvi. To ony byly důvodem, proč se tak často při cestě stáhl sám do sebe a přemýšlel. Věděl, že si toho jeho muži všimli. Vycítili, že tu není všechno tak úplně v pořádku.
Radiace, chemikálií, ani jiných nástrah, které je v podzemí základny mohly čekat, se Caleb nebál. To byla nebezpečí více méně známá a často věděli, jak se jim dá čelit. Ale bakteriologický mutagen, to bylo naprosto mimo jeho zkušenost. FEV bylo to jediné, o čem toho Kapitán nikdy moc nenamluvil a jen málokomu v Blaníku vyjevil plné důsledky toho, co při telepatickém špehování Základny zjistili. Dokonce ani mnohým ze svých vlastních mužů, hrdým příslušníkům EAF, nikdy neprozradil celou pravdu o tom, co mu tehdy Spectre před svou smrtí sdělil. Caleb však o všem věděl v plném rozsahu. Mnohokrát pročítal záznamy v Kapitánově starém TinTinBoyovi, a snažil se prozřít mlhou tajemství, která zakrývala význam těch tří slov: Forced Evolutionary Virus. Málokomu v Pustině připadal výskyt tolika nových mutovaných druhů, jakými byli radškorpióni, radzmije, krtkopotkani, mantisové či stínové spáry, podezřelý. Byli prostě součástí dnešního světa a úroveň vzdělání většiny lidí nestačila na to, aby si uvědomili, že takový evoluční boom lze jen stěží vysvětlit pouhým působením radiace. A pak tu byli ghoulové. O nich Caleb do dnešních dnů příliš neuvažoval, ale když teď měl jednoho přímo před sebou a viděl jeho životaschopnost, nutilo ho to k zamyšlení. Jak člověk může přežít tak drastické poškození radiací, a to bez větší lékařské pomoci, v trvale zamořeném prostředí? A co ta jejich podivná zelená barva kůže? Ne, tady naprosto nemůže být pochyb. Všechno do sebe zapadá a ten poslední dílek skládanky je FEV2. FEV2, který se musel rozšířit do ovzduší při dopadu jaderných střel, začít mutovat a napadat různé druhy včetně lidí, předělávat jejich genom a zvyšovat jejich schopnost přežít. Ten nový virus musel být mutovaný, starý FEV2 byl totiž charakteristický tím, že jste se jím nemohli nakazit ze vzduchu, ale pouze kontaktem jeho většího koncentrovaného množství s odhalenou tkání vašeho těla. Ne, nemusel být nutně mutovaný, uvědomil si náhle Caleb. Mohl se do hostitele dostat, když byl jeho organismus značně poškozen radiačními popáleninami. Ano, to dává smysl. Co ale smysl nedává, je ten fakt, že k těmto mutacím nedochází i nadále. I když, je to opravdu fakt? Ne, to k čemu nedochází jsou ony masivní popáleniny, nikoli nákaza. Je možné, aby se člověk vystaven extrémnímu poškození radiací, a mající tu smůlu (Nebo štěstí?), že se vyskytuje v oblasti s větší koncentrací viru FEV, i v dnešní době změnil v ghoula? A co schopnost reprodukce nových druhů? Caleb si tím nebyl jistý, ale získal pocit, že mutanti se prostě množit nemohou, že jsou sterilní. Bylo tady příliš mnoho otázek, a tak málo údajů, na kterých se dalo stavět. Možná, že je vše úplně jinak, než si Caleb vydedukoval, jedna věc je ale jistá: Každým krokem jsou blíž a blíž k Základně, ve které výzkum FEV2 probíhal, a jestli se Kapitán a Caleb ve svých hypotézách nemýlili, jsou také čím dál tím blíž jednoznačnému zdroji většiny mutací, ke kterým po Válce na tomto území došlo. Byla tu možnost, že Caleb své muže vede do jámy lvové. V tomto případě spíš do kráteru mutací. Zbývalo jen doufat, že Caleb pochopil fungování viru správně. Že je nemůže napadnout, dokud se jeho větší koncentrace nedostane do přímého kontaktu s otevřenou tkání. V takovém případě by snad mohli v klidu odnést zbraně bez rizika nákazy a následného zmutování. Tomuto riziku však svoje muže nemohl vystavit bez jejich vědomí. Nastal čas jim odhalit všechna úskalí této mise a doufat, že se na něho teď, kdy už jsou téměř u cíle, všichni nevyserou.

Lex se také hlavou přelévala stále ta samá myšlenka. Ta její však patřila malé slepé dívence, na kterou Lex dočista zapomeněla, dokud se kvůli tomu přerostlému kurobizonovi nepraštila do hlavy. Lex si byla jistá, že ta vzpomínka je pravdivá. Pravdivější, než ta, kterou nosila v hlavě po dvanáct let. Jak o tom teď přemýšlela, získávala stále větší jistotu, že vzpomínka na tu holčičku jí byla záměrně odebrána. A to pravděpodobně samotnou Wasteland, jak si ta slepá dívka říkala. Mluvila k Lex, aniž by otevřela ústa. Určitě to byla telepatka, tak jako pan Spectre. Určitě to byla mutantka. Nu dobrá, ale co to dohromady znamená? Nic jiného, než že Lex ve svém mládí potkala podivnou slepou dívku s telepatickými schopnostmi. Tečka. Lex se nutila pustit to už konečně z hlavy. Myslet na něco jiného, třeba na Caleba. Co ho sakra pořád trápí? Kdybych mu tak mohla pomoci...
Slepá dívenka. Lex si náhle uvědomila, proč jí pořád nemůže pustit z hlavy. Měla totiž pocit, že je tu někde s nimi. Je na blízku. Wasteland.

Šli po celou noc. Pak přišlo jitro. Zrovna když jim v zádech vycházelo slunce, vyšplhali se na hřeben skalnatého kopce, za nímž mělo ležet údolí Základny. Když stanuli na vrcholu a pohlédli na pláň pod sebou, to co spatřili jim málem vyrazilo dech. Pod nimi se třpytil ohromný černý kráter. Třpytil se proto, že jeho povrch byl tvořen úlomky černého skla, které se leskly ve vycházejícím slunci. Chvíli nemohli uvěřit svým očím, než jim pomalu, jednomu po druhém, začalo docházet, o co tady jde.
"Obsidián." Vydechl udiveně Caleb.
Okrouhlý kráter byl vyplněn úlomky vulkanického skla. Zde tedy spíše atomového skla. Strašný žár, který opanoval celou oblast při výbuchu jaderné pumy, roztavil křemičitou horninu, kterou bylo údolí tvořeno, a slil ji do jednolité skleněné plochy. Ta pak, když chladla, popraskala a vytvořila okrouhlou mozaiku z černých střepů, jejíž krása brala dech. Calebuv měřič radiace tiše zapraskal.

Každý, kromě Charleyho, si vzal po dvou pilulích RadX, které by měli zvýšit jejich odolnost vůči záření téměř na sto procent. Ghoulovi také nabídli, ale on tvrdil, že mu radiace ublížit nemůže. RadX byl neobyčejně vzácný medikament a tak se ho nikdo nezeptal dvakrát. Mezitím, co se ostatní utábořili za kopcem, aby si před průzkumem trochu odpočinuli, studoval Caleb kráter armádním dalekohledem. Doufal, že objeví nějaký nadějný kaz na rozlehlé černé ploše, který by naznačoval možnost průniku do podzemních prostor. Ukázalo se, že se z plochy, která z dálky vypadala tak neporušeně a celistvě, na mnoha místech vynořují pahýly roztavených skulptur, které mohly kdysi být kovovými pilíři. Konečně ve změti takových spečených útvarů poblíž středu kráteru objevil díru, která mohla vést do podzemních prostor. Nebyla to jistota, ale lepší než drátem do oka. Než se ale vydají tu díru prozkoumat, zbývá vyřídit ještě jednu věc. Caleb schoval dalekohled a vydal se směrem ke svým lidem. Bylo na čase si o něčem pohovořit.

Válka, válka je vždy stejná.
Mění se okolnosti - Obrana, útok, poušť, prales, město, v právu či nikoli... Starověký Řím si vydobyl neuvěřitelné území, moc a bohatství díky své neustávající expanzi na území svých bohatých sousedů, stejně jako do dálných barbarských krajů. Když se pak karta obrátila, byli to právě barbarští nájezdníci, kteří vyplenili mramorové město do základů.
Mění se důvody - Honba za otroky, touha po zlatě, území, slávě, moci, ale i sjednocení, míru, pokroku... Konflikt ideologií... Když křižáci táhli na Jeruzalém, nebylo v jejich počínání pranic křesťanského. Rabovali, plenili, znásilňovali, prolévali nevinnou krev. Přesto prvotním záměrem bylo šířit lásku, pochopení a soucit do krajů, které byly rodištěm tohoto dobra.
Mění se prostředky - kámen, dřevo, kůň, měď, železo, ocel... prach, plyn, ropa, atom, genetika... teror a strach... Hitler a jeho rádoby tisíciletá říše zla. Blitzkrieg, pancíř a děla dobyly takřka celou Evropu, aby ta pak byla vyrvána křídly, odvahou a miliony lidských životů nazpět. Když pak byly objeveny koncentrační tábory, továrny na smrt, kde kdo si nebyl jist, zdali dokáže zůstat člověkem. Zdali dokáže nadále patřit k druhu, který je schopen takovýchto zvěrstev.
Mění se zbraně - prak, oštěp, luk a šíp, meč, palcát, loď, trebuchet... puška, kulomet, tank, bombardér... mor, vodíková puma... FEV... Když byly vynalezeny rychlopalné zbraně, byly nejprve s neskutečnou účinností používány v koloniálních válkách. Proti Indům, Indiánům, Zulům. Když pak Evropané obrátili hlavně svých kulometů proti sobě, vznikl zákopový pat. První oboustranný šach-mat se však objevil až takřka o sto šedesát let později, když se všechny strany navzájem vyhodily do povětří strategickými hlavicemi. Skvělý tah, bravo.
Přes tuto zdánlivou proměnlivost válka zůstává stále stejná, protože oběti zůstávají stále stejné. Lidé a příroda. Z tohoto hlediska se válka nikdy nemění.

"...Bezcílně sme bloudili zasněženejma ulicema. Teda, ony nebyly zasněžené, protože to, co padalo z oblohy, nebyl sníh, ale ozářený popel. Fallout. Bylo to jako zlej sen. Erika měla štěstí, že při výbuchu oslepla. Na ulicích se tu a tam v křečích zmítali další zohavení lidé, většinou jim dokonale slezla kůže a ten prach je musel strašně pálit na odhalený svalovině. Vypadalo to tak trochu jako když malé děti dělají andělíčky do sněhu. To asi neznáte. Rozdíl byl ale v tom, že když děti dělaj andělíčky, tak do toho neartikulovaně neřvou bolestí. Tou dobou už vyšlo slunce, ale bylo to zlý slunce. Mělo jedovatě zelenou barvu. Nakonec jsme došli až k tomu kostelu, tomu samému, ve kterym ste mě vy dva předevčírem našli. Bylo tam plno lidí, více či méně zasažených radiací. Viděl jsem ženu, které se při každém nádechu a výdechu objevovaly na hrudi bílé skvrny a zase mizely, jako když oliheň mění barevný pigment, aby se skryla před zraky nepřátel. Viděl jsem muže, který si jako ve snu pomalu vytahoval všechny zuby. Ty povolily okamžitě, jak se jich dotknul. Viděl jsem slepé děti, kterým všude po těle rašily šedé vředy. Usedli jsme pod pietu a tiše trpěli. Erika naštěstí zemřela pár hodin na to. Já pozoroval, jak ze mě zaživa odpadává kůže a maso, až sem viděl vlastní kosti. Pak jsem ztratil vědomí. Měl sem tehdy zemřít. Na místo toho... Nevim jak dlouho sem byl v bezvědomí, ale když jsem přišel k sobě, už jsem vypadal takhle. A žil jsem. Porušil jsem všechny zákony biologie a medicíny a nebyl jsem jedinej. Zhruba každej osmej člověk se změnil v ghoula. Nikdo z nás to nechápal a dodnes jsem netušil, co se to se mnou v tom bezvědomí odehrálo. Až do teď. Hergot, jo, podle mě to, co řikáš, že se stalo, dává smysl Calebe." Rozhlédl se po Blanických, kteří na něho vytřeštěně zírali. Ta dívka, které říkali Lex, se rozplakala. "Oh, omlouvám se, asi sem to neměl podávat tak barvitě."
"To je v pořádku, Charley." ujistil ho tiše Caleb "Je dobrý si udělat obrázek o tom, co mnoha lidem přinesla jaderná Válka." Pak položil Lex ruku na rameno a ta se k ní přivinula. Pomohlo jí to se trochu sebrat. "Je mi líto, co se stalo tobě a tvé dívce, Charley." Hlesla.
"Jo..." Potřásl Charley hlavou a zahleděl se kamsi do dáli. Snad někam do minulosti.
Zamyšlené ticho se táhlo dlouho, ale nakonec ho Bleak přerušil. "Jedné věci stále nerozumím, Calebe. Jak se mohl ten virus rozšířit tak rychle, a jak to, že ho žár výbuchu nezničil?"
"Na první otázku odpověď neznám. Napadá mě jenom, že se snesl spolu s tím popílkem. To je ale kravina, protože popel byl vyvržen do vzduchu při výbuchu, kterej by, jak správně řikáš, vir zničil. Spad je sterilní. Virus se tedy musel dostat ven až později, kdy už ho žár nemohl ohrozit."
"Dobrá, to nechme stranou, ale také si tvrdil, že ten FEV uchovávali koncentrovaný v bioroztoku ve velkých kontejnerech v nejspodnějším patře Základny, a že se tento roztok musel vpíchnout do krevního řečiště. Na jednu stranu říkáš, že se jím nelze nakazit ze vzduchu, na stranu druhou tvrdíš, že ghoulům se to stalo."
"Já nevim Bleaku. Informace, které o FEV mám sou dost povrchní. Ale už jsem zmínil možnost, že virus vystavenej radiaci asi zmutoval a napadl lidi a zvířata, když jejich organismy byly drasticky poškozeny zářením. To je důvod, proč si myslim, že nám v Základně nehrozí nebezpečí, pokud se nikdo nedostane do přímého kontaktu s bioroztokem, nebo neutrpí masivní popáleniny na celém těle. Přesto se domnívám, jestli bude vůbec možnost dostat se do Základny, že by měli Lex a Stren kvůli svým zraněním zůstat venku. Pokud teda vy ostatní hodláte podstoupit to případné riziko a do podzemí mě následovat."
"Na to ani nemysli Calebe, netáhla jsem se sem celou tu štryku jenom proto, abych se podívala na obsidiánový kráter." Protestovala Lex, která mezitím přestala brečet.
"Jo, má pravdu. Hele, já tadytěm věcem moc nerozumim, ale z toho cos řikal sem pochopil, že se tim virem tak jako tak neni snadný nakazit a my sme jenom trochu škráblí. To bys tu moh klidně nechat každýho, komu se udělala záděra. Já to teda risknu." Přidal se k Lex i Stren.
Do diskuse se s překvapivou vervou přidal Omnis "A od čeho sme s sebou táhli ty igeliťáky a masky? Deme všichni a deme hned. Na Blaník může každou chvíli zaútočit armáda krvežíznivejch nájezdníků a povraždit všechny naše blízké a my se tu dohadujeme, jestli nám náhodou nehrozí nějaké nebezpečenstvo. Tak jako tak to budeme muset risknout, na vybranou totiž nemáme."
"Přesně tak, jedme všichni." Souhlasil i Sneak "Když jsme se vydali na tuhle výpravu, věděli jsme že není bez rizik. Přesto sme na sebe vzali ten úděl, v sázce je totiž budoucnost Blaníku jako takového. Bylo by absurdní, kdybychom se teď otočili a řekli si, že raději budeme čelit hordám Škorpiónů holýma rukama, než abychom se postavili nějaké potencionální hypotetické nákaze."
"Tos řek hezky." Ušklíbl se Charley.
"Dík."
Vybral jsem opravdu ty nejlepší. Pomyslel si Caleb. Možná, že je to banda cvoků, ale odvaha a odhodlání jim rozhodně nechybí. Jeden by se z toho dojetím rozbrečel. "Tak fajn slečinky, čajový dýchánek skončil! Sem rád že jste si srovnali svoje priority a uvědomujete si, že máme něco na práci! Tak se seberte a do pěti minut ať každej vypadá jako kondom, chci po vás bezpečnej průzkum tý díry!"

Za čtyři minuty a padesát sedm vteřin už byli všichni (krom ghoula) navlečeni do plynových masek a podomácku vyrobených hazardsuitů, které těsnili asi jako bavlněný župan. Lex se s námahou a hlasitým zasyčením nadechla skrz filtr masky. Když vydechla ozvalo se další temné zasípání.
Charley se nekontrolovaně rozchechtal. Ostatní na něj nechápavě koukali. Ghoulovi se nakonec mezi jednotlivými výbuchy smíchu a chronického kašle podařilo vyprsknout: "Všichni jsme Darth Vader!" Divili se, že se při těch slovech ghoul smíchy neroztrhal.
"Chápe někdo, o co mu jde?" Zamračil se Bleak.
"Následujte temnou stranu Síly!" Zdálo se, že ghoul dostal epileptický záchvat.
"Ha ha, blbečku, moc vtipný." Založil si Stren ruce na prsou.
Když pak ghoul začal pochodovat kolem a broukat si Imperial march, naklonil se Sneak ke Calebovi a povídá "Neřikal si náhodou, že to ten ghoul má v hlavě v pořádku jako málo kdo?"
"I mistr tesař si občas utne ruku." Zabručel Caleb. Pak se obrátil na ostatní "Zbytek věcí, jako pláště a jídlo, schovejte do stínu támhletoho balvanu a doufejte, že tu ještě budou, až se vrátíme. Bleaku, ty tam k nim hoď ty radškorpióní feromonové žlázy. Když budeme mít štěstí, zažene to všechny případné zvířecí zlodějíčky. Když budeme mít smůlu, spáří se nám s báglama nadrženej štír. Každopádně si ty věci pak pořádně vyklepejte, nemám náladu řešit nějakou zbytečnou otravu."
Všichni udělali, jak pravil. Caleb se zahleděl na nebe. Poledne nebylo zrovna ten pravý čas na průzkum skleněné pláně, ale nemohli si dovolit otálet. Už tak ztratili v Roswellu spoustu drahocenného času. Kruci, už teď byl v tom šaškovskym obleku spařenej jak potápěč v bordelu. Ještě jednou překontroloval zbraně, baterku, gigerův čítač...
"Fajn, tak pohyb krasavci. Charley, drž už prosimtě hubu!"

Kapitola sedmá: Numen Vertegis

Z vrchu, ze kterého šlo s přehledem celé prostranství kráteru přehlédnout, se vzdálenosti jevily celkem přijatelné. Když ale slezli do nížiny, ukázalo se, že překonání pánve bude tvrdým oříškem. Trvalo skoro dvacet minut, než se dostali alespoň na okraj kráteru. Caleb byl první, kdo došlápl na celistvou plochu tvořenou tenkými obsidiánovými destičkami o průměrných rozměrech deset krát pět centimetrů. Ty se pod jeho vahou okamžitě s praskotem rozdrtily na drobounké střípky. Učinil ještě pár nejistých kroků, ale zdálo se, že se po povrchu kráteru chodit dá. Ze skla sálalo teplo a odražené sluneční světlo se na Blanických mihotalo jako hejno opilých světlušek. Plocha naštěstí nebyla tak rozpálená, aby jim poškodila podrážky, ale i tak měl Caleb pocit, že jde po obří pánvičce. Pokynul ostatním a ty vyrazili za ním. S praskáním a zvoněním kráčeli oceánem skla k roztaveným pahýlům základny, které se tyčily k nebi jako zrůdné hnáty obří tarantule.

"Ty seš snad vážně prorok." Zakroutil Charley nevěřícně hlavou.
"Jenom sem hádal. Jenom sem doufal." Řekl Caleb a upřeně hleděl do temnoty pod nimi. Díra o ploše nějakých čtyřiceti metrů čtverečních byla lemována roztavenou ocelí, která, přesto že dokonale ztuhlá, vypadala jakoby tekla dovnitř komplexu, do kterého otvor ústil. Tahle ďuzna nebyla jediná, kolem se nacházelo ještě pár dalších menších otvorů do podzemí. Vevnitř, jak mohli takto shora posoudit, to vypadalo dost neutěšeně. Vše, kovové zdi, kabely, něco, co kdysi mohlo být Humveeiem, bylo dokonale rozteklé a stavené dohromady. Působilo to jaksi voskovým dojmem. Radiace zde sice nebyla zrovna v zdravotně nezávadné koncentraci, ale dosahovala poměrně umírněných hodnot, na něž stačila jejich ochrana více než dostatečně. Nezdržovali se moc dlouho vnějším průzkumem a uvázali lano kolem jednoho z pilířů.
"Kdo půjde první?" Zeptal se nervózně Omnis.
"Samozřejmě, že já." Řekl rozhodně Caleb. "Přece byste mě nechtěli připravit o to privilegium."
Měl pravdu, nikdo nestál o to připravit ho o jeho výsadní právo spustit se do radioaktivního, potencionálně virem zamořeného kráteru. Caleb udělal na laně smyčku, a spustil ho zhruba metr přes okraj propasti. Obrátil se k díře zády a poklekl. Do pravé ruky vzal baterku. Pak si to rozmyslel a raději vytáhl pistoli. Člověk nikdy neví a kdyby na něho měla vylítnout obří zmutovaná žížala, nerad by na ni jenom blikal. Založil levou nohu do smyčky a strašlivě vykřikl. Všichni vynervovaně tasili zbraně a rozběhli se k němu.
"Klid, jenom zkoušim vaše reflexy." Ušklíbl se Caleb zlomyslně. "Chopte se lana a koukejte mě spustit... Šetrně, krucinál!"
Prostor pod povrchem byl rozlehlý a vzdálenost mezi stropem a podlahou činila dobré čtyři metry. Uvnitř panovala tma, prosvětlená jen tu a tam pruhy světla, pronikajícího skrz ostatní menší otvory ve stropě. Caleba napadlo, že by se mohlo jednat o podzemní garáž. Roztavené, z části osvětlené skulptury totiž připomínaly vraky velkých automobilů. Už po prvních dvou metrech ucítil závan chladného vzduchu. Byla to příjemná změna oproti peklu, které panovalo venku.
"Tak co?" Houkla dolu Lex.
"Vypadá to dobře, spusťte mě až na zem."
Když se ocitl pevnýma nohama na podleze garáže, vytáhl konečně i baterku a začal propátrávat okolní prostor. Postupně za ním sešplhali ostatní, kromě Charleyho, kterého zatím nechali hlídat lano. Garáž byla skutečně velká a vraky v ní se daly počítat na desítky. Z některých nezbylo více než velká beztvará louže špinavého kovu. Strop byl podpírán mnoha ocelovými sloupy (Ty u protavených otvorů působily spíše jako vyhořelé svíce), které stály vyrovnány ve čtyřech řadách. Ukázalo se, že v případě potřeby, mají možnost vylézt na vrak auta a dosáhnout k okraji jedné z děr, nemuseli se tedy obávat uvíznutí. To potěšilo Charleyho, který se mohl spustit za nimi do chládku.
Celé to prostředí působilo dost děsivě, když si jeden uvědomil, jakého žáru bylo zapotřebí, aby získalo svou současnou podobu, ačkoli Caleb měl podezření, že to mohlo dopadnou ještě hůře, kdyby nebyly použity všude patrné architektonické postupy Vaul-Tecu. Tedy ne, že by se Caleb nějak zvlášť vyznal v architektuře, ale použití takového množství kovu, namísto na první pohled praktičtějšího železobetonu, bylo velice markantním znakem. Caleb shromáždil ostatní kolem sebe a rozsvítil obrazovku svého TinTinBoye. Spectre svého času vyčetl z mozků pracovníků komplexu přibližnou mapu prostor základny, ta pak byla digitálně zpracována a zaznamenána do TinTinMapperu.
"Nacházíme se tady v podzemních garážích. Ty by se měly napojovat na chodbu, která je spojuje s obytnými prostory a kasárnami. Je zde také místo, kde měli vojáci své pohotovostní vybavení a zbraně, ale vzhledem k tomu, jak to tady kolem vypadá, z nich asi moc nezbylo. Náš cíl se nachází až ve třetím patře. To vypadá docela nadějně, vážně poničený se zdá bejt jenom patro první." Caleb zadupal na pevnou podlahu, která se zdála poměrně neporušená. "Schodiště by se mělo nacházet..."
"Támhle... !" Vykřikl Sneak a ukázal směrem, kde do garáží ústila široká chodba.
"Jo, támhle." Potvrdil Caleb.
"Ne... chci říct: Támhle se něco pohnulo!"
Všichni svými baterkami zamířili směrem do chodby. Nic neviděli.
"Tobě už šibe, co?" Ušklíbl se Stern.
"Asi jo." Přiznal nepokrytě Sneak. Už aby to měli za sebou, tohle místo vypadalo jako jedna z jeho nočních můr. Ta, ve které slunce spadlo z oblohy a celý svět se roztekl jako zmrzlina. Sneak nikdy neměl zmrzlinu, ale na předválečných obrázcích vypadala roztejkavě. Zatřásl hlavou ve snaze zbavit se těchhle pitomejch myšlenek.
Přesto, že se Stren Snaekovi vysmál, vzal raději do rukou Enfieldku. Co kdyby tu skutečně řádila nějaká radioaktivní žížala...
Pomalu se vydali chodbou. Ta byla silně vyztužena kovovými žebry. Vypadalo to, jako by procházeli útrobami obrovitého hada. Do odboček k obytným prostorám pouze nahlédli, ale vypadalo to, že dopadly stejně, ne-li ještě hůře, než garáže. Minuli výtahy, které dle Omnisova názoru v žádném případě fungovat nemohly a došli k zdeformovaným ocelovým bezpečnostním dveřím, které zpřístupňovaly schodiště. Byly otevřené.
"Do háje Calebe, je vůbec možný, abychom měli takový štěstí? Všechno zatím jede jako na drátkách." Zapochyboval o jejich situaci Sneak.
"Jste všichni ok? Nikomu není zle? Nikomu nenarostla druhá hlava?" Ujišťoval se Bleak, že jde skutečně všechno dobře, jak se na první pohled zdá. Nikdo si nestěžoval a tak souhlasil: "Jako na drátkách."
"Ještě nejsme u cíle." Zmírňoval jejich optimismus Caleb. "Je ještě milion věcí, co se můžou posrat, tohle jsou jenom jedny schody. Spíš doufejte, že ty zbraně nebudou zabarikádovaný v nějakym gigatrezoru, od kterého neexistuje žádný klíč. A i kdyby existoval, my ho stejně nemusíme nikdy najít."
Na to nikdo odpověď nenašel.
Začali sestupovat. Schody byly nejprve trochu pokroucené, jak ale scházeli níž a níž, zdály se být ve stále lepším stavu.
Level 2. - Podle TinTinMapperu konstrukční středisko, sklady a tak podobně. Dveře zavřené. Caleb se nejprve nejistě podíval na ostatní. Pak vytáhl rudou přístupovou kartu. Na stěně vedle dveří byla čtečka, ale bude fungovat, když nejde elektrický proud? Protáhl kartu zámkem. Šlo to překvapivě ztuha, ale když použil trochu síly, karta projela a zámek se s hlasitým cvaknutím odblokoval. Caleba to překvapilo, nečekal, že by zámek na kartu fungoval na mechanickém principu. A nejspíš taky ne. Možná to mělo něco společného s magnetickým polem, ale hergot, kdo to má vědět. Důležité bylo, že zámky fungovaly i bez proudu, a že pilot Daniel Hobbling měl dostatečné oprávnění pro vstup do druhého patra. Platilo to i pro patro třetí? Uvidíme. Omnis se s nadějí podíval na Caleba, ale ten zakroutil hlavou. "Nejdřív zbraně, pak se můžeme rozhlížet po technice a materiálech."
Dospěli k dalším bezpečnostním dveřím. Vydechli úlevou, když zjistili, že tyto jsou dokořán. Level 3. - Vojenské zařízení, velín, sklad zbraní a munice. Zde bylo srdce vojenské části základny. Níže už byly pouze laboratoře a strojovna.
"Dobrá." Přerušil Caleb napjaté ticho. Jeho hlas zněl zvláštně cize a kovově v této zlověstné ocelové jeskyni. Plynová maska mu také moc nepřidala. "Zbrojnice by neměla být daleko. Na tuhle chodbu navazuje v pravém úhlu další, je to nějakých sto metrů, na jejím konci se nejspíš nachází úložiště zbraní." Zhluboka se nadechl. "Jdeme."
Pomalu vkročili do temných prostor. Světla jejich svítilen si prořezávala cestu tmou. Nebylo slyšet nic než jejich kroky a dýchání přes plynové masky. Zdálo se, že třetí patro sestává z mnohých místností vzájemně propojených více méně spletitými chodbami.
Procházeli širokou temnou chodbou, která se na několika místech ohýbala v pravých úhlech, ale nakonec se její směr vždy stočil zpět na severozápad. Bylo zde chladno, skoro až mrazivo. Na kovových stěnách kondenzovaly kapky ledové vody a blyštěly se ve světlech svítilen. Vše bylo klinicky sterilní. Podzemí základny bylo dokonale zbaveno života. Nikde dokonce nespatřili ani pozůstatky mrtvých vojáků či vědců. Caleb měl pocit, že když sklopí svítilnu, může v dálce vidět těžko postřehnutelné modré světélkování. Na stranách chodby byly v nepříliš pravidelných intervalech rozmístěny ocelové dveře, většinou bez zjevného zajištění, některé však stejného bezpečnostního formátu, s jakými se již setkali na schodech. Stěny sem tam lemovaly velké a ploché plazmové obrazovky, které však pochopitelně nic neukazovaly. Omnis se domníval, že sloužily k informování pracovníků, k zobrazování různých harmonogramů nebo tak něčeho. Dále taky nepochyboval o tom, že se na obrazovkách promítaly propagandistické shoty. Nikdo ale nevypadal na to, že by ho teď tyhle věci zajímaly a tak si své úvahy nechal Omnis pro sebe.
"Pomoc! Prosím, pomožte mi!"
Všichni okamžitě zmrzli jako polití tekutým dusíkem. Ani nedýchali.
"Prosím, pusťte mě ven! Prosím!"
Tichý, ale naléhavý ženský hlas se nepochybně ozýval zpoza dveří napravo od nich. Byly pootevřené. Caleb vrátil pistoli do pouzdra a spustil z ramene útočnou pušku. Pro jistotu znovu překontroloval zásobník. Z tří čtvrtin plný, fajn. Odjistil zbraň. Ostatní následovali jeho příkladu a chopili se svých nejlepších zbraní. V případě Charleyho to bohužel byly holé ruce.
Napjatě vyčkávali.
"Né, prosím! Nedělejte to! Prosím, né!" Žena teď už nepokrytě plakala.
Co má tohle k sakru znamenat?! Žena v nesnázích uprostřed mrtvé základny, hluboko v poušti? Caleba tahle situace dokonale zaskočila. Pokoušel se rychle uvažovat. Zdá se, že je tu nějaké nebezpečí, kterému je ta žena vystavena. Když ohrožuje ji, mohlo by ohrozit i nás. Jaké máme možnosti?Těžko můžeme ten hlas ignorovat a jít dál, jí bychom nepomohli z nesnází a sami bychom mohli být později zaskočeni onou hrozbou. Raději zaútočíme jako první, teď, když máme iniciativu...
"Dobrá," procedil Caleb mezi zuby "nevim co je tohle za píčovinu, ale vypadá to, že někdo potřebuje pomoct. Netušim od čeho ani proč, natož co tu dělá,..."
"Nééé, prosím! Pro Krista to nemůžete! Proč to děláte!"
"...ale má štěstí, že sme se tu nachomejtli my, protože v okruhu mnoha mil tu zaručeně neni nikdo jinej, kdo by jí moh pomoci..."
"Néééé!!!"
"...Takže se kryjte. Lex, Strene vy pojďte hezky pomalu za mnou. Sneaku, ty tu zůstaň s ostatníma a jistěte nás."
"Jasně, šéfe."
"Tak jedem." Caleb strčil nohou do pootevřených dveří a ty se pomalu otevřely do prázdné čtvercové místnosti nejistého účel o velikosti 10 na 10 metrů. Rychle ji propátral paprskem svítilny. Byly v ní, po levé i pravé straně, další dvoje dveře. Z pod těch nalevo vycházelo matné bílé světlo a bezpochyby i onen hlas.
"Ach néé!! Proč?! Prosím, pusťte mě!"
Caleb zhasl svou svítilnu a uchopil Enfieldku řádně do bou rukou. Naznačil Lex, aby hlídala pravé dveře. Se Strenem se pomalu, a s připravenou puškou, blížil k levým dveřím.
"Proboha! Nééé!"
Caleb ukázal Strenovi na kliku. Ten pochopil, levou rukou za ni zabral a pomalu otevíral dveře. Caleb přitom nepřestával mířit Enfieldkou do zvětšující se škvíry mezi dveřmi a futrem. Místnost byla plná polstrovaných židlí nasměrovaných jedním směrem. Napravo. Na stropě bylo umístěno zařízení, z něhož vycházel proud stříbřitého světla ve směru, kterým byla otočena sedadla.
"Prosííím!" Ozvalo se teď hlasitě. Nebylo pochyb o tom, že hlas vychází přímo z toho směru, kam dopadal paprsek ze zařízení.
Dveře se plně otevřely do místnosti a Caleb spatřil velké plátno, na nějž paprsek z projektoru promítal černobílý holozáznam: Mladá žena, připoutaná popruhy ke kovové desce v průhledném válci. Ten se pomalu plnil poloprůhlednou tekutinou. Válec byl nahoře i dole ukotven do složitého zařízení, na nějž se napojovala řada trubic a kabelů. Vedle válce stál přístroj s mnoha obrazovkami zobrazujícími rozličné biostatistiky. Před plátnem v přední řadě ležela jakási velká hrouda zeleného kožnatého materiálu, překrytá modrou látkou.
Ve chvíli, kdy Calebovi zrovna probíhalo hlavou: Jsme v prdeli. Tohle je past!, se ta hrouda otočila a nechutným deformovaným hlasem řekla: "Překvápko!"
Zpoza sedadel, která stínila světlo odražené z plátna, se vynořili tři obrovití mutanti třímající ve svalnatých rukou velké, hi-tec vypadající zbraně, oproti kterým se Calebova XL70E3 Enfield jevila jako morče vedle tyrannosaura. Mohl v té chvíli vystřelit a možná i jednoho sejmout, snad by i Stren stihl zamířit, ale ti ostatní by je okamžitě dostali. Rychle se tedy skryl za roh. Právě včas, aby viděl, jak se rozrazily dveře naproti, na které mířila Lex. Ta vypískla děsem. Ze dveří se nejprve vynořila rotující hlaveň rotačního kulometu a posléze obrovská masa svaloviny pokryté nádorovitě vyhlížející zelenou kůží.
I v té chvíli mohl vypálit na ohavnost s Gatlingem, stejně tak i Stren a Lex, ale Caleb nepochyboval o tom, že než by ten třímetrový kolos zabili (musel se dost hrbit, aby vůbec prošel dveřmi), stačil by rozstřílet Lex na kaši. To mu napovídala zkušenost s páračovou odolností. Navíc z chodby uslyšel nejprve hrubé "Nepohnout!" a posléze Charleyho "Kurva nestřílejte!"
Šach. Pomyslel si Caleb. Tohle sem totálně podělal. Útěchou mu ale mohlo být, že to byla dost pravděpodobně poslední chyba, kterou kdy udělal.
"Odhodit zbraně!" Zařvala na něho zrůda s Gatlingem obhrouble.
Caleb váhal, stejně tak i ostatní, kteří čekali na jeho pokyn.
"Odhodit zbraně!" Zařval obr ještě jednou, tentokrát už o dost výhružněji. Svaly na ruce, ve které třímal spoušť rotačáku se mu nebezpečně napnuly.
"Udělejte, co ten opičák řiká!" Rozkázal zdrcený Caleb, odhodil zbraň a zvedl ruce nad hlavu.

Mutanti rozsvítili halogenovou pochodeň, která vše osvítila jasným modravým světlem. Byli odporní: tři metry vysocí, možná i víc. Velká deformovaná hlava s přihlouplým, ale zlověstným výrazem (Každopádně byli dost chytří, aby je nalákali do téhle zpropadené léčky) trochu připomínala Frankenstainovo monstrum z plakátu na předválečný film. Ta jejich byla ale o poznání ohavnější, s odulými rty, vyceněnými koními zuby a malýma, hnisem zežloutlýma očima. Hlava se napojovala na býčí krk a na široká shrbená ramena. Byli svalnatí, ale nezdravě rostlí. Mohutné pletence svaloviny, upínající se na robustní kostru, se boulily v nádorovitých hroudách po celém jejich těle. Dokonalý dojem ohavnosti podtrhovala tlustá šedozelená kůže s mnohými zrohovatělými výrůstky. Ve většině případů byl jejich oděv tvořen pouze potrhanou přiléhavou modrou kombinézou, která jasně vyrýsovávala každý ohavný detail jejich těla. Caleb nebyl na pochybách, že stojí tváři v tvář geneticky upraveným super válečníkům. Tedy spíše SuperMutantům.
Caleba, Strena a Lex postavili ke stěně oné čtvercové místnosti naproti dveřím, kterými Blaničtí před okamžikem vešli do své záhuby. Těmi vzápětí dovnitř nahnali i zbytek skupiny a připojili je k nim. Blaničtí teď byli blokavoní z jedné strany ocelovou zdí, z té druhé hradbou mutantích těl. Caleb napočítal jedenáct supermutantů, všichni plně vyzbrojeni. Některé zbraně poznával - jako těžké a rotační kulomety - jiné nikoli. Mohl se jen domýšlet, že se jedná o energetické zbraně. Jejich hlavně se v halogenovém světle leskly jako kosa Smrti.
Takhle to má skončit? Zeptal se Caleb sám sebe. Rozhlédl se po ostatních. Všichni vypadali naprosto zdrceně. Pak spatřil Lexiny vyděšené jantarové oči, beznadějně hledící zpoza masky. Lex, nikdy jsem tě neměl brát s sebou. Dokážu se smířit se svou smrtí, ale s tvojí nikdy. V tu chvíli si Caleb konečně uvědomil, co k Lex doopravdy cítí. Zrovna teď, když je čekala smrt v rukách mutantů. Ironie...
Ale proč je ještě nezabili?
Všichni supermutanti vypadali zhruba stejně hnusně, jeden z nich však svojí nádorovitostí nutil člověka málem zvracet. Jako jediný také nebyl oblečen pouze do modré kombinézy, ale na ramennou měl něco, co mohlo být rameními pláty zničené energozbroje. Ten se postavil do jejich čela a promluvil k Blanickým hrubým a trochu připitoměle znějícím hlasem: "Co vy být? Vy myslet, že beztrestně procházet náš rajón? Huh? Vy zaplatit za svou drzost!" Mutant se najednou zarazil a zamžoural na modrý obdélníček s kruhem zlatých hvězd prosvítajících z Calebova ramenního plátu skrz průhledný materiál improvizovaného hazardsuitu. Zamračil se ještě víc. Caleb sledoval jeho pohled a pak mu došlo, kam směřuje. Čím dál tím líp.
"Evropanská pes!" Zahřměl supermutant "Vy EAF vojáci! Vy špehové! Nau vzpomínat! Generál Nausen si vzpomínat!"
Generál Nausen?! Tahle stvůra že byl generál? Caleba přepadlo zlověstné tušení. Zalhal jen na půl, když řekl "My nejsme Evropané, tyhle zbroje jsme našli!"
Podařilo se mu trochu zmírnit mutantovo rozzuření. Ten pravil: "Možná být, možná ne. Pro vás žádný rozdíl. Já blahosklonný. Vy mít štěstí, my tak hodní a nezabít vás. My vám darovat nový skvělý život!..."
Teď se soustřeďte, není mnoho času na vysvětlování. Caleb uslyšel hlas, který však, tím si byl naprosto jist, nepatřil nikomu v místnosti. Chystají se vás odvést do podzemní laboratoře a nadělat z vás sobě rovné...
"Co to sakra..." Caleb potřásl hlavou. Rozhlédl se po ostatních. I oni se zdáli náhle mimo. Že by to slyšeli také?
"Vám nelíbit, evropská pes? Vám bude líbit! Vy poznat, co je síla! Vy poznat, co je moc!"
Moje moc je velice slabá, ozval se opět neznámý hlas. Caleb měl pocit, jako by mu ta slova rezonovala přímo uvnitř lebky, kdysi bych ty bestie zabil pouhou myšlenkou, ale dnes mohu zařídit pouze, aby se reflexy těch mutantů...
"...Vy poznat očistnou sílu Lázně!..."
Kdo k čertu si? Co je to za hlas v mojí hlavě! Zakřičel Caleb mlčky.
Na to teď není čas! Pro tentokrát jsem váš spojenec. Poslouchejte pozorně: Zpomalím reflexy těch mutantů na úroveň, kdy nebudou schopni reagovat na okolní podněty. V takovém stavu je ale neudržím déle než několik vteřin...
"Vy poznat FEV!" Mutant na ně zamžoural. Oni ho snad neposlouchali! "...Hej! Blbci! Posloucháte mě vůbec?!" Generál Nausen byl rozezlen. On těm bezvýznamnejm špehům vysvětloval svůj zlotřilý plán, kterak z nich udělá své mutantní poddané, a oni se tváří, jako by ho vůbec neposlouchali. Jako by poslouchali někoho úplně jinýho! Pak mu to došlo: Vertex mě zradil!
...Musíte rychle jednat. Připravte se!
"Za... střel... te...... j....." Vůdce mutantů ztuhl v půlce věty a stál teď s otevřenou hubou nehybný jako socha.
Teď!
1
Bylo to absurdní. Caleb si uvědomil, že zvláštní hlas, který slyšel ve své hlavě, byl opravdový. A nelhal. Mutanti před nimi stáli jako vytesaní do skály. Jakkoli neuvěřitelná tahle situace byla, nemohl ztratit ani vteřinu.
"Strene, útok! Ostatní k zemi!"
2
Caleb se dvěma rychlými kroky přiblížil k hlavnímu mutantovi, vytáhl od pasu brokovnici, strčil mu ji do otevřený tlamy a se slovy "Sežer to!" mu vystřelil mozek z hlavy. Ten ohodil zástup jeho nehybných druhů.
Stren také vytasil svou upilovanou brokárnu, narval jí do spánku mutantovi s rotačákem po Generálově levici a stiskl spoušť. Mutantova odporná hlava se rozletěla na všechny strany. Tmavá krev tentokrát neohodila jen supermutany, ale všechny v místnosti. Caleb věděl, že se ty hazarsuity budou hodit.
Lex a Sneak zaklekli a vytasili bouchačky. "Toho nalevo!" Křikla Lex a oba soustředili svou palbu na určeného supermutanta. Ten se pod nárazy kulek z pistolí sotva pohnul.
3
Caleb odhodil brokovnici, vyrval z mohutných pracek mrtvého mutanta, který se pomalu kácel k zemi, energetickou zbraň s podivnou čepelovitou hlavní (byla poměrně těžká a špatně ovladatelná), nedbale s ní zamířil na nejbližšího obra nalevo od něj a sepnul kontakt. Zbraň se mu otřásla v rukou, hlasitě zabzučela a z její supravodivé hlavně vyšlehl zářivý výboj plazmy. Ten vypálil třiceticentimetrovou díru do hrudníků dvou mutantů stojících za sebou.
Stren se také vzdal své zbraně a snažil se zdvihnout Gatling Vindicator, který mu zesnulý supermutant málem upustil na nohu. Obyčejně by v tom nebyl větší problém, ale Strenův pochroumaný bok bolel jako kopačky od Miss Bigfoot.
Lex a Sneak vystříleli do monstra zbytek zásobníku pistolí. Mutant se pozvolna opřel o zeď a pomalu sjížděl k zemi. Takhle to asi nepůjde. Raději zalehli a doufali, že je nikdo netrefí.
4
Caleb uchopil svou zbraň pořádně (První výstřel mu málem vykloubil ruku) a spustil palbu. Zbraň začala chrlit přehřátou plazmu s poměrně uspokojivou kadencí dvou výstřelů za vteřinu. Caleb s ní začal objíždět pomalý půlkruh a zbraň kosila vše, co se před ní objevilo. Tentokrát mířil na hlavy. Další dva mutanti si už neměli kam nasadit klobouk. Plazmové výboje, které jim odpálily škeble se, se slyšitelným syčením, zařízly do ocelové zdi. Zanechaly za sebou svítící prohlubně roztaveného kovu.
Strenovi se podařilo zvednout rotační kulomet. Namířil ho směrem ke zbývajícím čtyřem mutantům a zahájil palbu. Hlavně se roztočily. Následující okamžik se z nich vyrojil déšť kulek doprovázený pekelným plamenem. Kulky bubnovaly do mutantů, jejichž maso se rozlétávalo po místnosti spolu s hektolitry krve. Tomu, co stál nejblíže, se doslova rozlétla celá horní polovina těla.
5
. Caleb už chtěl dodělat zbylé dva mutanty, kteří ještě nepodlehli zdrcující bouři olova pršícího ze řvoucích hlavní rotačáku, když si uvědomil, že onen supermutant, kterému vypálil díru do hrudi k němu zdvihá hlaveň energetické zbraně. Už přicházejí k sobě! Uvědomil si. Díra v hrudníku mutanta zdá se nijak moc netrápila. Caleb se prudce zaklonil. Hlaveň zbraně, připomínající čočku dalekohledu, se rudě rozzářila a vzduch proťal zářiví paprsek laseru. Těsně před Calebovým obličejem. Přesně do Omnisova krku. Caleb jen koutkem oka zahlédl, jak staříkovi vzplanul oděv v okolí jeho krku, který prakticky přestal existovat. Omnis se skácel na podlahu. Sakra Omnisi! Ŕikal sem přece k zemi! Caleba chytil berserk. Hlavní plazmovky nejprve odrazil mutantovu laserovou pušku a pak mu supravodivé čepele u jejího ústí zasekl hluboko do lebky. Hlaveň vyrval i s částí mutantova předního laloku a vystřelil na jeho kámoše, kterému předtím také vypálil díru do hrudi. Tentokrát šel na jistotu a připravil zelené monstrum o jeho připitomělý úsměv.
Stren Gatlingem skolil dalšího supermutanta, v pořadí již třetího. Poslední velkej zlej zelenáč, do kterého Stren právě pražil, se s hrůzou probral k vědomí a než ho roj kulek rozprášil na kaši, křečovitě stiskl spoušť svého M60 protipěchotního kulometu. Zbraň zaštěkala a vyslala několik kulek směrem k Blanickým. Náraz střely do ramenního plátu Caleba otočil a srazil k zemi. Ucítil palčivou bolest, jak se mu rožhavená kulka zavrtala do masa. Lex také vykřikla. Střela se totiž odrazila od zdi a zakousla se jí do stehna levé nohy. Charleymu něco proletělo rukou. Nejistě se na díru po kulce zadíval. Nu co, už zažil horší časy. Čistý průstřel.
End CMBT
Bubnování Vindicatoru utichlo. Už nebylo koho krmit. Kouř stoupal z pomalu se dotáčejících hlavní.

"Omnisi!" Bleak rychle přiběhl ke staříkovu tělu, kterému se z krku řinul proud krve. Díra byla dokonale okrouhlá s asi pěti centimetry v průměru. Stařík zemřel rychle, paprsek mu totiž přepálil obratle i míchu. "Je mrtvý." Konstatoval Bleak zachmuřeně. "Tady by už nepomohla ani svatá Tereza."
Celá místnost teď byla rudě nasvícena - mutantní krev ulpěla na halogenové pochodni stojící v rohu místnosti. Jako zázrakem přežila hromadné kydlení. Takového dramatického efektu však nebylo vůbec zapotřebí. Celá místnost teď byla stejně dokonale vymalována krví. Z obrovské hromady mrtvých mutantích těl se pozvolna rozlévalo rudé jezero. Ze zdí pomalu stékaly rosolovité části orgánů a zanechávaly za sebou cestičky setřené krve.
Caleb to nijak nekomentoval. Vyškrábal se na nohy, ruku tiskl k ramenu pulzujícímu bolestí. Málem uklouzl po vyhřezlém mozku. Zavrčel. Byl nasranej. Děsivě nasranej. Litoval, že neměl motorovou pilu aby si mohl s patřičnou grácií vybít vztek na mrtvolách těch zákeřnejch sviní.
Stren stál pevně, hlavně stále zamířené na vchod do místnosti. Prosím, další...
Sneak vše jen zděšeně sledoval. Charley hledal něco, čím by si mohl ucpat díru v ruce.
"Moje noha..." Zasténala Lex, která se neúspěšně pokoušela vstát.
"Trefili tě?!" Bleak opustil beznadějný případ a sklonil se k ní. "Doneste sem někdo tu zářivku!" Sneak tak učinil. Bleak pečlivě prozkoumal ránu v Lexině noze. Krvácela přiměřeně, zdá se že nebyla zasažena tepna. Nebyla příliš hluboká, ale bude potřeba vyjmout cizí těleso, než bude moci aplikovat stimulační prostředky. "Nevypadá to vážně. Klidně lež, teď to bude trochu bolet. Co ty Calebe, kams to dostal?"
"Nic mi neni."
"Na to sem se neptal."
"Do ramene." Připadal si hloupě. Moc akčních filmů neviděl, jen něco málo na počítačích, které Omins zprovoznil (Chudák starej Omnis. Caleb stále nemohl uvěřit, že už není mezi živými.). Ale i z toho mála mohl vypozorovat, že hlavní hrdina to vždycky dostane nanejvýš do ramene. Svým způsobem tedy bylo jeho zranění dost laciný. "Nejdřív se postarej o Lex, já sem v pohodě."

"Sneaku, budu potřebovat tvojí asistenci." Bleak nejprve vystříhal čtvereček látky kolem rány. Pak šáhl pro kleštičky. Raději si sundal masku, aby na ránu lépe viděl. Okamžitě ho do nosu uhodil strašný zápach krve a spáleného masa. Snažil se to nevnímat. Lex zatnula zuby. Bolelo to, ale Bleak byl s vyndaváním rychle hotov. Odhodil střepinu stranou. Mnohem horší byla desinfekce, pálilo to jako sedm ran božích. Šití už oproti tomu nestálo ani za řeč. Bleak nakonec vyndal stimpack a aplikoval ho poblíž rány. Lex okamžitě ucítila úlevu. Bolest se pomalu vytrácela. "Sneaku, tady máš obvazy, pořádně je kolem rány utáhni. Tenhle polštářek přijde přímo na zranění. Calebe, sedni si tady."
Caleb už si mezitím sundal masku, horní polovinu hazardsuitu i zbroj. Byl zbrocený tmavou krví. Bleak prozkoumal i jeho ránu. Kevlarka absorbovala většinu pohybové energie kulky a ta se do ramene zařízla jen velice mělce (Bylo by možná na místě konečně podotknout, že "kevlarová zbroj" je dost scestný název pro plastocelové bojové brnění. Tento název se zažil v prvopočátcích vývoje novodobých zbrojí.). Nepříjemně to ale krvácelo. "Drž!" Přikázal Bleak. Jeho kleštičky se zanořili do rány a vyňaly zploštělý projektil. Nebylo pochyb, kulka narušila tepnu. Byla chyba, že se nejprve věnoval Lexinu zranění. "Calebe, zakousni se do něčeho."
"Cože?"
"Na." Podal mu z brašny roubík, jednu z nejpotřebnějších pomůcek polního lékaře. Caleb se do něho zakousl. Bylo to nejdelších deset minut v jeho životě. Operace nebyla složitá, ale rozhodně bolestivá. Naštěstí se Bleakovi zdařila, a to s minimálními ztrátami další krve. Bleak byl prostě frajer. "Příště, až se tě zeptám na tvoje zranění, a z tebe poteče Niagara, tak si kurva nehraj na gentlemana. Ještě, že sis to zranění tiskl, mohl si také vykrvácet, zatímco jsem pomáhal Lex." Caleb byl bílý jako stěna. Vyplivnul roubík a pravil: "Au." Nebýt stimulačních prostředků, pravděpodobně by se složil.
Teď, když se věci uklidnily, byl konečně čas ujasnit si, co se to tady u všech jadernejch střel děje! "Může mi někdo povědět, co se to vlastně stalo?" Zeptal se Caleb a snažil se navléknout zpět do zakrváceného hazarsuitu. Zbroj si samozřejmě nenandal.
"Já myslím, že vim." řekla Lex, kterou podpíral Sneake. Všichni se na ní překvapeně podívali. "Když sem byla malá, setkala sem se s jednou slepou holčičkou. Sem si jistá že to byla telepatka. Mluvila se mnou, aniž by otevřela ústa a její hlas se ozýval jakoby uvnitř mé hlavy. V poslední době sem měla zvláštní pocit jako by tu byla s námi."
Já tedy rozhodně nejsem slepá holčička, ale dal bych nevím co, aby tomu tak bylo.
"Slyšeli jste to všichni?" Ujistil se Caleb. Ostatní přikývli. "Super," Caleb promluvil do prázdna "holčička teda nejsi. Ale co jsi?"
Již brzy budeš moci posoudit sám, co vlastně jsem. Ale vězte: Já jsem ten, kdo vypátral vaše předky, když špehovali tuto základnu. Já jsem ten, kdo se napojil na myšlenkový proud toho, kterému říkali Spectre, Richarda Mülera, a skrze tuto linku jej zahubil!

Mezi Blanickými zavládlo hrobové ticho. Každý z nich tu historii znal. Spectre a jeho poslední slova: "Cítím mysl podobnou té své...". Caleba ani ve snu nenapadlo, že na Základně někdo přežil dopad atomové bomby, natož následující léta, kdy byla celá oblast zamořena radiací. Teď se ukázalo, že tomu tak je a klíčem k vysvětlení této skutečnosti byl, o tom Caleb nepochyboval, FEV - Vojenský evoluční virus, který, mimo jiné, zvyšuje odolnost subjektu vůči radiaci. Proto zde narazili na ty Supermutanty. Jeden z nich si říkal Generál. Je možné, že se posádka Základny, tváří v tvář hrozbě smrti ozářením, uchýlila k užití mutageního viru?
Caleba ovládlo děsivé tušení. Na Základně přeci probíhal výzkum vlivu FEV na mozek. Tam kdesi dole v laboratořích dosud přebýval výsledek tohoto výzkumu. Mutant-telepat.
Máte velice bystrého vůdce. Ano, jsem výsledkem experimentů amerických vědců v oblasti vlivu FEV2 na mozek. A jsem výsledkem experimentů amerických vědců s mimozemskou DNA. Pojmenovali mě Vertex.
Výsledek experimentů s mimozemskou DNA? Tohle už na ně začínalo bejt trochu moc hardcore.
A ano, když sem před 52 lety dopadla jaderná puma a zlikvidovala veškeré povrchové instalace základny, drasticky narušila i tyto její podzemní prostory. Do těch okamžitě začala pronikat smrtící radiace. Pro vojáky a vědce v podzemí byla jen jediná možnost jak přežít: Infekce FEVirem. Ne každý se však k tomuto činu odhodlal. Ti, co se vystavili působení FEV2, počali rychle mutovat známým způsobem. Jak se ovšem záhy ukázalo, FEV u lidí zasažených radiací způsobuje ještě katastrofičtější poničení mozku, než u lidí neozářených. Infikovaní brzy buďto naprosto zdementněli nebo propadli šílenství. Patřil mezi ně i generál Nausen, který okamžitě po své proměně, a následném zešílení, prohlásil FEV2 za božskou substanci, která zachrání celé lidstvo. Začal jej v hektolitrech vypouštět do atmosféry. Na ozáření umírající lidé, kteří se nepoddali viróze, byli jeho konáním zděšeni. Naprogramovali bezpečnostní roboty tak, aby mutanty napadly. Vypukla lítá řež, v níž zahynula většina mutantů a všichni zbylí lidé. Roboti byli také do jednoho zničeni. Přežilo jen těchto jedenáct supermutantů a já. Až dodnes.
Ano, to vysvětlovalo mnohé. Objasnilo to například záhadu rozšíření FEV2 do atmosféry. Vypadalo to tedy, že hypotéza o vzniku mutantních druhů a ghoulů byla správná. Charley ale rozhodně nevypadal jako jeden z těch supermutantů a šílený se také nezdál. Většinou. Patrně to byl důsledek toho, že jeho tělo bylo při infikování tolik poškozeno. Také v tom bezpochyby sehrálo roli množství viru, které venkovní lidé vstřebali. To muselo být mnohem menší, než při cílené nákaze. Co ale Caleb stále nechápal, byl fakt, že jim tahle bytost, tenhle mutant-telepat, pomohl proti supermutantům, přestože byl nepřítelem jejich předků, vojáků EAF. Stále o něm nevěděli skoro nic.
"Řekni nám více o sobě." Naléhal Caleb. "Zabil jsi Spectreho, vypátral jsi vojáky EAF a prozradil jejich přítomnost Američanům. A přitom nám teď pomáháš. Proč?"
Protože nenávidím své tvůrce! Nebyla to má vůle usmrtit Spectreho a vystavit vaše předky nebezpečí. Nikdy by mě nevytvořili, kdyby neměli jistotu, že mě mohou ovládat. Byl bych pro ně příliš nebezpečný. Řeknu vám teď víc o tom, jak jsem vznikl: Nikdo nechápal, proč právě na lidský mozek působí FEV2 tak degenerativně. U zvířat tomu bylo naopak - jejich inteligence se po aplikaci viru zvětšovala. Přesto, veškeré experimenty se zvýšením inteligence u lidských subjektů selhávaly. Byl započat výzkum FEV3, známý také jako PEV - Psyche Evolutionary Virus. Ten se však v důsledku chabého financování na úkor rozvíjení FEV2 příliš daleko nedostal. Pak napadla jednoho vědce hříšná myšlenka. Pomocí FEV2 zvýšit inteligenci člověka nelze. Platilo to i pro mimozemšťana? Abyste rozuměli, je pravda, že kdysi Americká armáda získala havarované UFO a několik těl mimozemšťanů. Trvalo velice dlouho, než se podařilo napodobit některé jejich technologie, ale například výzkum studené fůze by se nikdy nedobral tak skvělých výsledků bez těchto získaných mimozemských artefaktů. Ale zpět k nápadu onoho vědce. Ten navrhoval zkombinovat získanou mimozemskou a lidskou DNA a na vzniklém tvorovi nadále provádět výzkum mozku. Na základě vypozorovaných rozdílů mezi oběma druhy, a za předpokladu, že mimozemský mozek nebude pod působením FEV2 degenerovat, by pak mohli učinit značné pokroky ve výzkumu PEV. Nápad se ujal a za tímto účelem se výzkum vlivu FEV2 na mozek přesunul na vojenskou základnu Roswell. Zde byly totiž po dlouhá léta uchovány ony pozůstatky mimozemšťanů. Dvaceti ženám, z toho i mé matce, Kanaďance uvězněné za rebelii, byla implantována vajíčka, obsahující mimozemské geny. Šestnáct měsíců na to jsem se narodil já. Matka zemřela při porodu. Byl jsem velkým úspěchem, protože jsem jako jediný z dvaceti mých bratrů a sester přežil. Další úspěchy se dostavily hned po mém infikování FEV2. Doufám, že mi již brzy bude dáno zapomenout na tu strašlivou bolest. Nicméně mé myšlení se rozvíjelo neuvěřitelně rychle. Již ve svých čtyřech měsících jsem přemýšlel, jako plně vyvinutý dospělý jedinec. S každým dalším měsícem jsem se stával stále inteligentnějším, již pro mě neměli psychologické testy, které by byli dostatečně sofistikované, aby byly schopny pojmout můj zázračný intelekt. Nakonec se u mě objevily nevídané psyonické schopnosti. To bylo více, než v co doufali. Přirození psyonikové jsou velice vzácný jev. Pro svoje schopnosti byli vyhledáváni tajnými vládními organizacemi. Mezi takové lidi patřil například i Richard Müler - pan Spectre. Jeho schopnosti však byli velice latentní a pro jejich využití se ukázalo nutné zásobovat jej drogami podporujícími mozkovou aktivitu. Stejně tak jej donutili podstoupit řadu operací a implantovali mu mnohá zařízení za stejným účelem zvýšení aktivity žádaných oblastí mozku. Takto zacházeli se psyoniky vládní organizace.
Mé schopnosti ale byly příliš nebezpečné, než aby je mohly ponechat bez kontroly. Byl sestrojen velice sofistikovaný stroj. Už v mých osmi měsících mě zmrzačili a uvěznili do kádě s bioroztokem. Byl jsem napojen na systémy udržující mé životní funkce a onen přístroj, který zotročil mou mysl. Celé toto soukolí bylo nazváno Numen Vertegis - Vůle víru. Pomocí Nimenu mě mohli ovládat a také zneužít, tehdy proti vašim předkům. Pak přišel ten výbuch a vědci, kteří mě po ty měsíce týrali, na sobě okusili vlastní medicínu. Když došlo k onomu boji s roboty, výbuch plazmového granátu zničil Numen, který spoutával mou mysl. Zničení stroje, na který jsem napojen, však způsobilo ochrnutí značné části mého mozku. To mě připravilo o unikátní intelekt, zmenšilo účinnost mých psyonických schopností na minimum a odsoudilo k 52 letům v bolestech. Výbuch bohužel nezničil také systémy podpory života, čímž by mě zabil a zbavil utrpení. Ona podpora života je napájena ze samostatné jednotky obsahující velice účinnou fůzní baterii, která vydrží po staletí dodávat to minimální množství energie, které tyto systémy spotřebují. U mě samotného pak byla odhadnuta životnost na nějakých tři sta let.
Po skončení těch jatek jsem zbyl jen já a těch jedenáct supermutantů v čele s šíleným generálem. Snažil jsem se je přesvědčit, aby mě zabili, ale jejich touha po mém utrpení byla příliš silná. Po 52 let jsem se snažil ovlivňovat jejich mysl, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že se báli vylézt na povrch. Kdyby to dokázali, mohli napáchat nepředstavitelné zlo: Mohli začít chytat lidi a proměňovat je v supermutanty. Zanedlouho by byli schopni vybudovat velmi silnou armádu šílených superválečníků. Možná si říkáte, že po tom všem, co jsem vytrpěl, musím všechny lidi nenávidět a mělo by mi být jedno, co se stane s případnými přeživšími apokalypsy. Ale není tomu tak. Nezahořkl jsem, a netvrdím, že je v lidské rase jen zlo. Jsem telepat a vím o lidské mysli víc, než kdokoli jiný. Nemohu lidi nenávidět.
Na tento den jsem čekal velice dlouho. Odpusťte, že jsem vás před nimi nevaroval a že váš přítel zaplatil svým životem, ale kdybych tak byl učinil, nikdy byste nezískali pro vás tak potřebné zbraně. A nikdy byste mě nemohli zabít. Smrt je to jediné, co si přeji a vy jste ti jediní, kdo mi ji mohou poskytnout. Řeknu vám, kde jsou zbraně a jak se k nim dostat, stejně tak vám pomohu s využitím technologií, které vám tato základna může nabídnout. Na oplátku žádám jen, abyste konečně ukončili mé trápení...

Caleb kráčel tiše a sám koridorem pátého patra podzemní základny. Byl unavený. Velmi unavený. Události několika předešlých hodin byly natolik zvláštní a vyčerpávající, že měl teď pocit, jakoby se jich ani on sám neúčastnil. Jako by vše kolem něho byl jen surrealistický sen. Podivně vzdálený a mlhavý. Přepadení mutanty, proti kterým by neměli nejmenší šanci, kdyby jim nepomohla podivná psyonická bytost, zničená léty bolesti a samoty, toužící po smrti. Omnis byl mrtvý. Stále si tu skutečnost nedokázal doopravdy uvědomit. Starý Omnis byl vždycky tak tichý. Ale Caleb věděl, že až budou důkladněji prozkoumávat vybavení a technologie, které na základně odolali jak dopadu atomové bomby, tak monstrózní řeži mezi mutanty, lidmi a stroji, uvědomí si Omnisovu ztrátu v jejím plném rozsahu. Omnis se už nikdy nepodívá na technické zázraky, kvůli kterým se sem vypravil. Bylo obdivuhodné, kolik toho byl ten starý muž ochoten riskovat, jen kvůli neživému šrotu. Caleba to nutilo stále více uvažovat o významu technologie. Ano, to by měla být hlavní oblast, na kterou se Blaničtí po konci této krize zaměří. Pokud tedy pro ně skončí zdarem. Ale... na to bylo ještě příliš brzy. Teď bylo nutné zaměřit se na samotné přežití a nepřežití. Tedy přežití pro Blaník a nepřežití pro Škorpióny. A k tomuto účelu skvěle poslouží kořist, kterou získali na této bohem opuštěné základně. Ne... tahle základna nebyla bohem opuštěna. Jeden bůh tu totiž sídlil - Vertex. A Caleb teď šel toho boha zabít.
Zamyšleně procházel pitoreskním prostředím podzemních laboratoří. Pravou ruku zavázanou a upevněnou v pravém úhlu fáčem, v levé halogenovou pochodeň. Občas nahlédl do některé z místností, aby spatřil operační sály se stoly vybavenými automatickými robodoktory, ježícími se skalpely a jehlami, ohromné kádě se zelenavým bioroztokem a koncentrovaným FEVirem (Byl ujištěn, že mu nehrozí žádné nebezpečí. Veškerý zbylý vir byl bezpečně izolován od okolního prostředí.), výpočetní sály s ohromnými počítači vybavenými holodisky. V pátém patře byly také nejvíce patrné následky bojů. Bylo to právě tady, kde se vzbouřenci pokusili zastavit šílené mutanty. A málem se jim to i podařilo. Vybavení mnoha místností dokonale zničily výbuchy a kovové stěny hyzdily vypálené otvory způsobené energetickými zbraněmi a škrábance od klasických projektilů. Srovnatelnou zkázu shledali Blaničtí pouze u vchodu do zbrojnice, kde se pravděpodobně odehrála poslední bitva, z níž vyšli vítězně mutanti. Kdyby tak měli možnost spatřit tyto stopy bojů dříve, možná by je to před lecčíms varovalo. Caleb o tom ale pochyboval. Těžko by z těchto náznaků mohli odtušit, že v podzemí přežili mutanti, kteří se je chystají obelstít. Procházel sám těmito hrůznými temnými prostorami, a jeho jedinou berličkou v naprosté temnotě, byla jen modravě zářící pochodeň, vrhající znepokojivé stíny. Vážně si málem nasral do kalhot, když na stěně spatřil prodloužené obrysy ramen robodoktora, vybavených skalpely, a řezáky a velice ho znepokojil pohled na prasklé kádě s označením biohazardu. Nicméně dnes už byl veskrze příliš vyčerpaný, než aby si mohl dovolit plýtvat energií na strach. Kráčel dál ke svému cíli. K vraku stroje a trosce bytosti.
Hodně jim pomohl. Zachránil je od šílených supermutantů, poradil jim, kde najít, a jak použít techniku a zásoby, které na základně zbyly. Vypadalo to velice nadějně: Generátory fůzní energie, malý výrobní agregát, spousta unikátních materiálů. Dá to hodně práce, přemístit to vše ze zamořené základny až do Blaníku, ale jistě se to vyplatí. Nejprve ale přemístí zbraně. A že jich bylo. Na okamžik, kdy vstoupili do zbrojnice, Caleb asi v životě nezapomene. Právě tam si zřídil sídlo šílený vůdce hrstky mutantů. Rázem bylo jasné, kam se poděli mrtví obyvatelé Základny a vraky robotů. Z kostí lidí a mutantů, kutikul robotů a zničených energozbrojí vzbouřenců, si generál Nausen zhotovil velice působivý trůn v centru zbrojnice. A kolem rozmístil veškeré zbraně, zbroje, munici a speciální armádní vybavení, které Základna skrývala. Desítky energetických zbraní a kevlarových zbrojí, stovky zbraní konvenčních - lehkých i těžkých, statisíce a miliony nábojů. Skutečný svatý grál pro Rytíře Pustiny. Bohužel, veškeré supertrvanlivé potraviny ve skladech druhého patra byly kontaminovány a všechny energozbroje poničeny při velké řeži a jevili se v současném stavu nepoužitelné. Nicméně časem určitě půjdou opravit. S těmito bájnými zbrojemi teprve přijde opravdová moc. S nimi a s Alien Blasterem. Pro ten se ovšem bude nutné vypravit až na vzdálenou bázi Sigma, kam byl tento artefakt přemístěn kvůli dávnému výzkumu energetických zbraní.
Nechávám se příliš unášet svou představivostí. Uvědomil si Caleb. Faktem totiž zůstávalo, že Blaník v současnosti skýtal jen pouhých 90 bojeschopných mužů a žen, a to počítal i šestnáctileté hochy. Navzdory unikátnímu vybavení by to nemuselo stačit proti 300 boji přivyklým hrdlořezům. Bude to chtít dobrý výcvik, taktiku a možná i nové rekruty z ostatních měst, než bude možné napadnout...
Myšlenku již nedokončil. Ocitl se totiž tváří v tvář Vertexu.

Už chápal, proč si mutant přál, aby za ním do podzemí přišel sám. Obrovitý stroj, ve kterém byla na jednom místě velká díra po výbuchu, se tyčil do ohromné výše a svou strukturou skoro připomínal starobylé varhany. Těžko říci, k čemu sloužily ony četné dlouhé válce zdvihající se z masy kovu kryjícího vnitřní součásti megapočítače. Snad chladící systém? Nicméně, přístroj sám byl jen kulisou vůči objektu nacházejícímu se uvnitř válce s bioroztokem, který byl ve středu dolní třetiny přístroje. V bioroztoku se vznášel podivný tvor, trochu připomínající ony šedivé mimozemšťany, kteří byli vyobrazeni na billboardu vítajícím návštěvníky malebného městečka Roswell. Jeho kůže však nebyla šedá, ale lidsky růžová, snad trochu nazelenalá, ale především značně průsvitná. Bylo pod ní vidět modré žíly i tepající tepny. V neměněném bioroztoku se jeho kůže nezdravě loupala a roztok byl naplněn jejími vznášejícími se kousíčky, které se po 52 let usazovaly na dně nádrže. Tvor měl ohromnou holou vejcovitou hlavu a velké oči, které však byly dokonale zakryté zavřenými víčky, úzká ústa bez rtů a místo nosu jen dvě drobné štěrbiny. Caleb očekával, že jeho tělo bude ohavně zakrnělé, to se však kupodivu vyvinulo poměrně normálně, bylo jen nelidsky úzké, s vystupujícími žebry a vybavené dlouhými pažemi s šesti prsty. Vertex měl být údajně schopný přežít 300 let, to by zřejmě nebylo možné bez zdravých a fungujících orgánů a tak jej museli nechat normálně se vyvinout. K tomuto účelu patrně sloužilo velké množství jehliček zabodaných do jeho těla. Ty se však jevily jako minimální zásah do jeho organismu oproti ostatním masivním implantátům. Například zadní část jeho lebky byla úplně odstraněna, napojovalo se tam totiž na Vertexův mozek neskutečné množství kabelů a neuronových vláken. Do jeho těla byly dále zavedeny mnohé trubičky a hadičky, kterými proudily nejrůznější tekutiny. Celý byl pak podél páteře přikut k velkému stroji Numenu.
Caleb tam stál dobrých pár minut a tiše se na Vertexa díval. Pak se stalo, že ten pomalu otevřel své ohromné oči. Nebyly dokonale černé, jak Caleb předpokládal. Měly neuvěřitelnou duhovku, která skutečně hrála všemi barvami duhy, zatočenými v malebném víru se středem v temné zorničce. Byly to krásné oči vznešeného tvora a hrubě neladily se zuboženým zbytkem mutantova těla.
Jejich pohledy se setkaly. Pak Caleb opět ve své hlavě pocítil rezonovat ta slova:
Zabij mě!
Caleb dlouho váhal. Hleděl do krásných duhových očí a říkal si: Jak mu to ti bastardi mohli udělat? Jak to sakra mohli udělat nám? Kde se bere v lidech ta krutost? Kde se bere ta touha ubližovat? Jak mohli kdy připustit, aby byli jaderné hlavice odpáleny...
Zabij mě!
"Sbohem, příteli." Caleb pomalu zdvihl ukořistěnou plazmovou pistoli proti Vertexově hlavě. Duhové oči se zavřely. Zmáčkl spoušť. A Vertex přestal existovat.
Jeho trápení skončilo.