Dekontaminační dozimetrické stanoviště zelo prázdnotou. Kontroloval jsem trysky dekontaminačních sprch a připravoval je na návrat průzkumné jednotky. Je pravda, že radioaktivní pozadí už pokleslo na celkem neškodnou úroveň, ale proč to riskovat. Velitel Wuong rozkázal, že dovnitř našeho bunkru nesmí nikdo a nic kontaminovaného. Tak se tím řídíme. Nesnáším pach protiatomového obleku, ale rozkazu se nedá oponovat. Kyryl to jednou zkusil a už jsme ho nikdo neviděli. Wuongova garda jsou na slovo vzatí zabijáci., tak raději mlčím a pracuju abych jim nedal důvod.

Světla chodby měly zelený nádech a tiše bzučely. Snažím se to nevnímat. Reaktor pracuje na samé hranici. Vím to od Leonova, který ho má na starosti. Jako jediný člověk, který tomu rozumí a ví co a jak. Číňani sice prohráli válku o Aljašku a dostali co proto i doma, ale to jim nevadilo, aby nás vesele neodírali dál. Když přišel rozkaz aby se všichni vybraní uchýlili do krytů, nebyl jsem ještě na světě. Mí rodiče byli ještě děti a já se narodil až dvacátý šestý rok po uzavření krytu. Prý to bylo hrozné. Z vyprávění vím, že hodně lidí se snažilo dostat se dovnitř, ale byli nesmlouvavě postříleni. Čínští pánové neznali nic než slepou poslušnost stejně předtím jako teď. Nic se za tu dobu nezměnilo.

Fjodor na mě zamával. Sedli jsme si ke stolu a začali pojídat denní příděl. Rýže už nebyla to co bývala. Bavili jsme se o práci. Fjodor se staral o vozový park. Je to nebezpečná práce. Má za zády pořád někoho s pistolí. Nestěžoval si ale. Ti žlutí parchanti neměli nikoho, kdo by se staral o techniku, takže těch několik vyvolených mělo docela slušný životní prostor. Nic moc, ale byli jsme tak nějak v bezpečí, dokud nebude někdo, kdo by mně nahradil. Toho si ale musím vycvičit sám. Po jídle jsme se rozešli za povinnostmi. Fjodor mi prozradil, že Nikolaj bude otvírat jednu z mála lahví vodky, kterou se mu podařilo propašovat a schovat před žlutou sběří. Docela jsem se těšil. Není nad dobrou vodku.

Fjodor, Nikolaj, Ivan, Lena, Pjotr a já. Jsme technici. Jsme pro tuto chvíli nenahraditelní a proto v bezpečí. Nikolaj vytáhl ze své skrýše láhev průzračné lihoviny. Její vůně je nezaměnitelná, chuť nepopsatelná. Matka Rus a její mateřské mléko. Jo, to je ono. Vodka kolovala a nálada se lepšila. Boris dorazil jako poslední. Bohatýrsky si přihnul z poloprázdné lahve. Boris je puškař a zbrojmistr. Jako jediný má přístup ke zbraním. Sice k nenabitým, ale aspoň něco. Jeho postavení je velmi vratké. Tak mlčí a myslí si svoje. Jeho rodina je volná jenom naoko a on to ví. Nenávidí toho bastarda Wuonga, ale sám by stejně nic nezmohl. Tahle atmosféra se přenesla i na ostatní. Ivan začal bručet nějakou starou lidovou. Přihnul jsem si z pomalu prázdné lahve. Bylo to na levačku. Ono je pěkné být nepostradatelný, ale jak dlouho to vydrží. Spát jsem šel až k ránu.

Stál jsem na stanovišti a díval se, jak skrze sprchu projížděl tank. Pokynul jsem řidiči aby zastavil a jeden z pomocníků vyskočil nahoru a vysokotlakou hadicí oplachoval každou skulinu. Rozkazy jsou rozkazy. Velitel tanku se netvářil dvakrát nadšeně, ale ani on se nechtěl protivit veliteli Wuongovi. Tak to chodí. I uvnitř čínské elity je bezpodmínečná poslušnost prvořadá. Druhý pomocník procházel s dozimetrem okolo transportérů. Smluveným gestem mi naznačil, že bude stačit poloviční cyklus. Kývnul jsem. Vody bylo dost, ale dekontaminačních chemikálií začalo ubývat. Upozornil jsem na tuto nebezpečnou situaci velitele. Nenamáhal se odpovědět, to on nikdy nedělal. Tak to zase začíná. Když je průzkum venku, dá se v bunkru docela dýchat. Ale teď, kdo ví, kdy je zase pošle ven. Tři plné transportéry, to je dost žluťáků na to, aby se atmosféra uklidnila a zase zhoršila. Nemám je rád. Nemám. Nejsem sám, ale holé ruce proti zbraním nic nezmůžou. Někdy proklínám ty žluté bastardy. Co mají co dělat tady. Ať táhnou domů. Kdyby to jen tak šlo, večer si přát a ráno se vzbudit do dne, kdy se přání splnilo. Zlostně jsem zavrčel. Tohle není život, tohle ne.

Boris si pískal starou lidovou. Dloubal se vidličkou ve svém přídělu. Asi neměl chuť, ale jíst musíme všichni. Taky mi občas ta rýže leze krkem, ale raději budu jíst tohle, než hlady okusovat ocelové výztuhy bunkru. Nemluvili jsme. Okolo bylo plno žluťáků. To je lepší být potichu. Cestou zpátky jsme prohodili pár slov. Boris měl plno práce. Průzkumníci se nedokážou postarat o svoje zbraně. Vystříleli většinu nábojů, ale aby potom vyčistili pušky, to teda ne. Měl opravdu hodně práce. Některé byly zničené, některé se daly ještě opravit. Podle zbraní to vypadalo, že tam venku narazili na něco, co jim dalo zabrat. V duchu jsem se usmál. Aspoň něco dobrého. Něco jim pouští žilou. Přece jenom spravedlnost existuje.

Byl jsem předvolán k veliteli. Wuong seděl za stolem a probodával mně pohledem. Tvářil se takhle ostatně vždycky když jsem měl tu možnost ho vidět. Ostře řezané rysy, tvrdý pohled, navoskovaný knír.
" Vysvětli tohle," zamával mi před očima papírem. Bylo to moje hlášení o docházejících dekontaminačních chemikálií. Trvalo mu dva týdny, než si mě zavolal.
" Zásoby dekontaminačního preparátu docházejí. Při stávajícím dávkování nám preparát vydrží maximálně sedm měsíců pane."
" Sniž dávkování."
" Ano pane. Je zde ale další problém. Snížením koncentrace se zvýší spotřeba vody potřebné pro dekontaminaci techniky."
" Udělej jak jsem řekl," prskl Wuong a jeho gardisti mě vyvedli ven. Pokrytec žlutej. Šel jsem do svého pokoje. Sledoval jsem čáry lemující betonovou podlahu. Vedly mě dál až jsem narazil do Leny. Vracela se z dílny. Spolu s Fjodorem mají na starosti vozový park. Jsou vlastně hlavy několika mechaniků. Dali jsme se do řeči. Vyložil jsem jí svou audienci u velitele. Zakroutila hlavou. Bylo nám oběma jasné, že to odnesou ostatní lidi. Sníží jim příděly. To jsme to dopracovali. Žluťáci ale budou mít všechno co budou chtít. Lena mi zase na oplátku řekla, co všechno museli opravovat na vozidlech. Vypadalo to, že je tam venku něco napadlo. Ne někdo, ale něco. Poškození pancířů na transportérech vypadalo jakoby se něco chtělo dostat k nim dovnitř pomocí drápů a zubů, žádná střelba, ale mechanické poškození. Divné. Každopádně to nevěstí nic dobrého pro nikoho.

Další průzkumný oddíl se chystal ven. Připravovaly se zbraně, vozidla, všechno. Neměl jsem moc práce. Kontroloval jsem potrubí a koncentrace roztoků. Moje práce začne až když se budou vracet. To bude plus mínus za dva týdny. Nemá ale cenu nechat všechno na poslední chvíli. Kdyby něco zaskřípalo, nebo nedej bože museli žluťásci čekat venku, dlouho bych tady nepobyl. Velitelova přízeň je vrtkavá.

S tou vodou to nakonec byla pravda. Ještě ten den vyšlo nařízení o snížení denních přídělů vody na třetinu. To je necelých sedm deci na den. Hrůza. O týden později jsme seděli u lahve vodky a nadávali. Ale potichu. Číňanů je tu zatím hodně, a už to, že tady sedíme zavání vzpourou a kulkou do hlavy, kterou by nám každý nažloutlík velmi rád poskytl. Někdy bych je nejraději postřílel, ale když nejsou venku, je jich moc a ikdyž je většina gardy venku, stejně by nás zvládli, protože nemáme zbraně. Poněkud bezvýchodná situace. Kdysi koloval vtip.
"Jaký je rozdíl mezi ruským optimistou, realistou a pesimistou?"
"???"
"Optimista se učí anglicky. Pesimista čínsky. Realista maže kalašnikova."
Dopadli jsme hodně pesimisticky. Staří lidé vyprávějí o tom, co jim vyprávěli jejich nejstarší. Před zavřením bunkru to prý bylo ještě horší. Nový Mor, válka o ropu, čínská invaze, okupace, jaderná apokalypsa. Hrůzná minulost. Čína se prala s Amerikou, Evropa kolabovala a blízký východ byl v troskách. Zaplašil jsem chmurné myšlenky na chmurnější budoucnost. Práce čekala.

Zvraty jsou neočekávané. Tři týdny po odjezdu průzkumného oddílu. Nic zvláštního. Naposledy, kdy se zpozdili, to byl měsíc. Dovezli ale dost materiálu. Museli narazit na nepoškozené skladiště. Každý den jsem kontroloval směsi a tlak v potrubí. Čekal jsem, že se ozvou každým dnem. Nechal jsem pomocníky, aby se střídali. Byl jsem v pohotovosti. Nedat jim záminku. Bylo to heslo pro přežití.

Fjodor seděl na svém lůžku a usmíval se, když jsme se bavili o opravovaných transportérech. Vlastně, těšilo ho cokoliv, co by mohlo žluťákům přitížit. Vodka kolovala. Byl to čtvrtý týden, co byla velká část Wuongovy gardy venku. Lena usínala. Většinou jsme ji pak museli budit, když byl čas se rozejít. Boris byl klidný jako kdykoliv jindy. Usmíval se. Málokdo na něm poznal co si zrovna myslí.
" Dejte mi ještě dva týdny," zabručel a pořád se takhle usmíval. I přes naše otázky neprozradil nic. Nasadil nám všem brouka do hlavy. Jenom Leonov se tvářil nevzrušeně. Nebral tu větu asi nijak vážně.

O týden později už byl nervózní i Wuong. Tak velké zpoždění ještě neměli, zvláště po útoku, kterému museli čelit posledně. Všechno úzkostlivě tajil i před vlastním pobočníkem. Chodil nervózně po své rezidenci a přemýšlel. Ti přihlouplí rusové nic netušili. Postaral se o to, aby se před ním třásli. Používal železnou nemilosrdnou pěst jako všichni jeho předchůdci. Co na tom, že prohráli bitvu o Aljašku. Ani to, že ti imperialističtí bastardi z Ameriky díky svým těžkooděncům v ENERGOzbrojích dokázali porážet čínskou elitu. Museli ale zbaběle utéct, když se jim doma vzbouřil lid. Tohle by se u nás doma stát nemohlo. Když každý ví kde je jeho místo, je všechno jednoduché. Poslušnost je základ a jen vyvolení mohou vládnout. I rusové to pochopili. Pod nemilosrdnou čínskou pěstí se musí sklonit každý. I Amerika se skloní.

Všechno tohle čekání je horší než cokoliv. Tři týdny udržuju svoje stanoviště v pohotovosti. Pět týdnů jsou žluťáci venku. Borisovi úsměv nezmizel, právě naopak. Usmíval se ještě víc. Když jsem držel službu, sešli se všichni u mě. Seděli na barelech a já kontroloval směsi, jako vždy.
" Tak Borisi, co jak jsi to myslel, že máme dva týdny počkat," prolomil ticho Alex. Nejnedočkavější ze všech co znám. Poslední dva týdny obléhal Borise, ale víc než jeho úsměv z něho nedostal. Boris se nadechnul a poposedl si na mojí židli. Všechny oči se upřely na něho. V tu chvíli byl opravdu hlavní postavou celého krytu. Mezi námi ovšem. Poposedl si, nadechl se a důležitě si odkašlal.
" Mám zbraně a náboje. Dvacet pušek a dva zásobníky pro každou, pět pistolí a tři zásobníky ke každé, dva granáty. Dost na to, abychom při troše štěstí zlikvidovali číňany, dokud je jich většina venku."
Padlo ticho bezmála hrobové. Tohle nečekal naprosto nikdo. Tak tohle Boris celou tu dobu dělal.
" Řekni mi prosímtě, jak jsi se dokázal dostat k nábojům a nashromáždit zbraně?" hodil jsem mu otázku, kterou měl na jazyku každý.
" Bylo to jednoduché. Po každém průzkumu jsem jich několik označil za nepoužitelné a zničené. Náboje byly horší, ale šlo to."
Tak a bylo jasno. Pětadvacet vyvolených se může pokusit svrhnout žlutý mor. Začali jsme plánovat.

Pět skupin po pěti lidech. Stáli jsme nad plánem bunkru. Poschodí po poschodí jsme plánovali postup. Celý týden jsme pokukovali po hlídkách a jejich rozmístění. Pořád to bylo pět na jednoho, místy šest. Dávali jsme dohromady skupiny a drželi všechno v tajnosti. Dostal jsem na starosti skupinu, která měla na konci dostat Wuonga. Vrýval jsem si trasu a rozmístění hlídek do paměti. Až to spustíme, nebude čas koukat do plánů. Docela jsem se i těšil až to spustíme.

Plán byl jasný. Začneme po druhém nočním střídání stráží. Leonov vypne proud i v záložním okruhu. Reaktor v noci běží na minimální výkon kvůli úspoře paliva. Když ho odstaví, nikdo nespustí poplach. Borisovi se podařilo sehnat infrabrýle. Každá skupina měla svoji trasu. Bylo to na spadnutí. Nervozita stoupala.

Den D, teda spíč noc. Plížili jsme se chodbami. Infrabrýle tomu všemu daly zvláštní perspektivu. Dostal jsem ke svému Makarovu tlumič. Nelíbilo se mi to, ale po prvním výstřelu jsem si ho začal vážit. Číňan padl k zemi aniž by věděl, co ho trefilo. Padnul k zemi a tiše krvácel. Nechali jsme ho ležet a postupovali dál. Byli jsme na posledním patře, kde se nacházely kasárna. Šest na jednoho. Po druhé straně patra postupovala Ivanova skupina. Podle plánu jsme se měli spojit u kasáren a zlikvidovat odpočívající gardisty.

Pistole sykla. Hlídkující gardista padl hlavou na stůl. Seděl tam jakožto dozorčí. Ivan se ke mně přidal. Šeptem jsme se domlouvali jak na to. Uvnitř pospávalo na šedesát lidí a mně pomalu docházely náboje. Zbývali mi sice ještě dva zásobníky, ale i s Ivanovými dvěma to šedesát nebude. Padlo rozhodnutí. Dáme nový zásobník. Postřílíme kolik budeme moct. O zbytek se postarají ostatní s hlučnými kalašnikovy. Doteď se o nás nevědělo. Víc gardistů tu ale nebude. Možná někdo u Wuonga. Dali jsme se s Ivanem do práce. Namířit na hlavu a stisknout spoušť. Osmačtyřicet mrtvých. Zbylo jich ještě sedm. Postavili jsme ke každému jednoho střelce. Sedm výstřelů se slilo v jednu ohlušující ránu. Poslední člen komanda čekal v chodbě k Wuongově rezidenci. Ze dveří vyběhli dva číňani. Dávka s kalašnikova je hodila proti zdi. Wuong vyběhl taky s pistolí v ruce a střílel před sebe jako šílený. Další dávka ze samopalu. Hrdý velitel bunkru číslo 62 GORKIJ se sesypal k zemi. Měl prostřílené břicho a hrudník. Nevěřícně se díval na to, co se stalo. Ivan přišel až k němu. Sešrouboval tlumič, nabil pistoli posledním zásobníkem. Stoupl si nad něho a namířil mu na hlavu.
" Za mého bratra," pronesl s ledovým klidem a stiskl spoušť. Udělal bych to samé. Kyryl byl jeho bratr.Všichni se shromáždili kolem. Bylo po všem. Během půlhodiny dorazili i ostatní. Vešli jsme do jeho pokojů. Byly nejhonosnější, jaké jsem kdy viděl. Velká koupelna s vanou, měkké sedací soupravy, koberce na stěnách, prostě ráj na zemi. Jak jsme si všichni mysleli. Ten parchant žlutej měl všechno na co si vzpomněl. Fjodor vydoloval několik lahví vodky. Posedali jsme si tam v tom paláci a popíjeli jsme. Uvolněný smích se začal ozývat čím dál tím víc. Všechno to napětí, které jsem musel vydržet ze mě najednou spadlo. Vodka hřála, hovor se rozvíjel.

Na druhý den jsme se sešli. Díky tlumičům na pistolích jsme neztratili ani jednoho muže, takže dvacet revolucionářů zaujalo novou pozici jako gardisti. Hlídali hlavně vstup do bunkru, reaktor a velitelské stanoviště. Pro dvacet lidí práce dost. Ostatních deset včetně mně jsme se sešli na velitelském stanovišti.
" Je na čase něco dělat," začal jsem. Měl jsem jakousi představu co by jsme měli provést hned.
" Dobře, řekni co myslíš," pronesl Leonov. Byl z nás nejstarší.
" No, mám nějakou představu. Měli by jsme zkontrolovat všechno od vody přes jídlo, oblečení palivo, zbraně a tak dál. Potom by jsme měli rozpočítat příděly a začít se dívat venku."
" Vcelku souhlasím. Vládne tu všude euforie. Opomněl jsi ale ještě jednu eventualitu. Ti venku," promluvila Lena. Měla pravdu, zapomněl jsem na ně.
" Ty už neber v úvahu, je po nich," zasmál se Ivan.
" Klid, musíme je zatím brát jako hrozbu. Dejme tomu ještě dva měsíce," uklidňoval vášně Fjodor. Nakonec jsme se dohodli. Uděláme inventuru všeho, přerozdělíme příděly, všechny obyvatele proženeme nemocnicí a zabezpečíme bunkr. Nic jiného zatím dělat nemůžeme. Pak budeme jenom čekat a čekat. Pokud se do dvou měsíců průzkumníci nevrátí, budeme se radit dál.

Hrdinové nové epochy. Nadšení, které mně zasáhlo, vyprchávalo jenom pomalu. Lidi nás oslavovali, měli nás rádi a tak dál. Prvotní euforie ale vyprchala brzy. Ustanovili jsme Leonova hlavou prozatímní rady a s plánem jak dál jsme předstoupili před lid. Slabá pětistovka lidí, nejen rusů, ale i číňanů, kteří měli tu smůlu a narodili se špatnému otci, nás zasypávali ovacemi. Málokomu kromě členů gardy se bývalý pořádek líbil. Ustanovili jsme padesátičlennou gardu a nechali je cvičit se zbraněmi. Kdyby došlo na návrat průzkumníků. Většina lidí začala pracovat a učit se. Museli jsme teď všechno zastat sami.

Revize skladů a zásob nedopadla nejlépe, ale pár let by jsme měli ještě vydržet. Náhradních cílů pro důležité stroje byl dostatek. Samotná technika, která nám tu ještě zbývala byla v prvotřídním stavu. Jenom dolít provozní tekutiny a spustit. Zůstal nám jeden tank, pět obrněných transportérů, a tři UAZy. Pro začátek dost. Samotný bunkr byl v prvotřídním stavu. Číňani byli sice tvrdí, ale byli dost chytří na to, aby věděli, že bez bunkru budou mrtví. Stroje běžely jako hodinky. Leonov snížil výkon reaktoru na únosný stupeň. Nepoužívané části bunkru jsme odpojili a uzavřeli. Byl navržen pro dvě tisícovky vojáků a obslužný personál s rodinami. Pomalu tři a půl tisíce lidí. Jenomže se to zvrtlo. Žluťásci dostávali na frak a hodně jich to odneslo. Nakonec se do bunkru uchýlila jenom místní garda a ti, co zbyli z původního obyvatelstva. Nic moc. Velitel ale chtěl mít použitelný celý bunkr, všech patnáct pater, ikdyž v desíti nebyl nikdo a nic. Zásoby se sem umisťovaly postupně po dokončení bunkru, takže sklady byly plné. Při normálním režimu by pěti stovkám lidí vydržely dvě století. Jenomže číňani to viděli jinak.

Sklad zbraní a střeliva byl zásobený dobře. Pistole Makarov, AK 47 samopaly, ostřelovačky Dragunov, plamenomety, RPG střely, pár lehkých minometů, kulomety, na co si člověk vzpomněl. Střeliva bylo pro pět armád. To bylo Borisovo království a velmi rád nás po něm provedl. Velká část zbraní byla nedotčená a o mnoha jsme neměli ani ponětí. Samotný Boris nevěděl přesně co která bedna ukrývá.

Seděl jsem na velitelském stanovišti a díval jsem se do rozvrhu prací. Všichni dospělí museli podstoupit výcvik ve zbrani a její údržbě. Nebylo to moc populární řešení, ale je to třeba. Taky jsem se učil. Střílet není těžké. Těžké je trefit se na větší dálku. S ákáčkem je to opravdu děs. Docela mi to šlo. Když budu moct, půjdu ven s prvními. Chci vidět jak to tam vypadá. Taky mně zajímalo co mohlo poškodit tank.

Ze zamyšlení mě vytrhl zvonek. Na stole přede mnou blikal telefon. Zvedl jsem ho. Fjodor volal z obytného podlaží. Potřeboval opraváře na prasklé parní potrubí. Poslal jsem četu a dál se koukal do rozpisů. Podepsal jsem to bez námitek a otočil jsem se k operátorovi. Zrovna prováděl měření radioaktivity okolí. Čísla nabíhaly pomalu a neochotně. Terminál pípal a bzučel. Vzduch v normě, půda do hloubky dvou metrů mírná kontaminace, půda na povrchu v normě, voda na povrchu mírná kontaminace, podzemní voda v normě. Spadla mi čelist. Bylo to poprvé, co jsme prováděli měření. Skočil jsem po telefonu a svolal jsem všechny členy rady. Operátor se snažil vytisknout výsledky. Rachocení tiskárny oznámilo úspěch. Všichni jsme se učili. Tyhle důležité operace prováděli jenom čínští vyvolení. Navíc nechtěli spolupracovat, prý už z principu. Vyhodili jsme je ven. Takových tvrdohlavců bylo jenom poskromnu.

Leonov se díval do papíru. Došel jako poslední. Měl to z kontrolní místnosti reaktoru daleko.
" Tak tohle nám tajili bastardi žlutí," zaklel Ivan. Pak si uvědomil, že v radě jsou dva čínští zástupci a omluvně sklopil oči.
" Nemusíš se stydět Ivane," promluvil Ling. "Jen několik vyvolených tohle vědělo."
" Díky Lingu, příště se budu ovládat."
Leonov si odkašlal a postavil se. Byl dobrý řečník.
" Vypadá to, že se můžeme odvážit ven. Nesmíme ale zapomenout na bezpečnost. Zítra sestavíme plán. Připravte si návrhy a probereme je. Jestli je to všechno tak se můžeme rozejít."
Nikdo nic neměl, tak jsme rozpustili sněm. Vzal jsem si papír a začal přemýšlet. Nijak mi to nešlo, ale raději jsem se nějak zaměstnával. Nakonec jsem si napsal nějaké záchytné body. První zněl "CHCI VEN"

Zpráva o minimální škodlivosti venkovního prostředí zvířila vlny vášní. Hodně lidí chtělo ven, ale přesvědčilo je několik argumentů. Nevěděli, co je čeká. Mohli narazit na vracející se průzkumníky. Mohli narazit na něco jiného. Prostě a jednoduše, nejdřív půjdou průzkumníci, pak ostatní. Stejně jsme měli ještě měsíc na přípravu. Měsíc, než vyprší lhůta, kterou jsme dali nezvěstným číňanům. Přihlásil jsem se s dalšími pěti lidmi jako první průzkumný tým. Pro vlastní dobro jsem trávil na střelnici a v knihách o přežití v nepřátelských podmínkách. Bylo tam spoustu užitečných rad a věcí, které jsem si vrýval do paměti. S mistrem skladníkem jsme se probírali nutným vybavením. Bylo toho spoustu. Na "potřebné" vybavení by jsme potřebovali celý transportér. Lena se na tu hromadu dívala a kroutila hlavou.
" To chce zjednodušit," zamumlal Michail a měl poněkud zděšený pohled. Všichni jsme se zasmáli. Bylo toho opravdu hodně. Vzali jsme seznam a začali z něho škrtat položky, které byly zjevně k ničemu pro pěší jednotku. První na novém seznamu bylo jídlo a voda. Příděly na deset dní, které si každý ponese sám. Zbraň s devíti zásobníky. Kdo chce, vezme si ještě pistoli, ale není nutná. Osobní balíček první pomoci, raději dva. Irina bude mít ještě polní lékárnu. Na co vagón oblečení. Jedna uniforma stačí. Plynová maska, ochranný oblek. Pár nádob na vzorky, mapovací modul, vysílačky. Možná ještě pár drobností. A dozimetry samozřejmě. Pavel a Vladimir, dva obři, se usmívali. Tohle pro ně nebylo nic. Jejich kulomety vážily dost i bez zásobníků. Každopádně toho bylo dost pro každého, tedy z mého pohledu. Zapomněli jsme ale na jedno. Tmavé brýle kvůli slunci. Nerad bych oslepl tak brzy. Pomalu jsme se chystali a dny utíkaly.

" Tak co budeme venku dělat?" zeptal jsem se ostatních. Bylo to jasné, ale chtěl jsem to odlehčit. Zítra ráno vyrážíme ven a nikdo nevěděl na co tam narazíme.
" Zajdeme si někam na vodku, to by šlo no ne?" zavtipkoval Vladimir a tak nějak nás to rozesmálo. Kde ale chce tu vodku najít, tak to netuším. A on asi taky ne.
" Jo, tomu říkám nápad. Abych si přibalila svůj plecháček co?" přihodila si Lena. Jo, a my ji pak poneseme. No to jasně.
Zaklepání na dveře nás vyrušilo. Seděli jsme v místnosti se spojovací technikou a mapami. Tak takhle to venku určitě vypadat nebude. Už před zavřením bunkru to prý venku vypadalo hrozně, tak jsem nečekal nic závratného. Naplánovali jsme si malou procházku po okolí. Dívali jsme se do map. Podle ústní historie tam nic zajímavého nenajdeme. Stejně jsem zvědavý, co je tam nahoře.

Výtah se plazil nahoru přes odpojená podlaží. Stáli jsme a dívali se na sebe. Vojenské kombinézy z nás udělaly šest naprosto identických lidí. Helmu jsem měl v podpaží a díval se na ostatní. Pavel si hrál se svým kulometem. To cvakání mi po deseti patrech lezlo na nervy. První podlaží bylo odpojeno jenom z části. V dekontaminační zóně jsme se hodili do gala. Ochranné obleky jsou hodně neohrabané, ale raději to než nemoc z ozáření. Ještěže se do něho vleze i batoh.

Chodba vedla nějakých sto metrů k přechodové komoře. Byla prostorná. Vešla by se do ní celá tanková jednotka. Velký nákladní výtah byl odpojený. Zatím jsme nechtěli brát techniku. Ono vlastně nebylo co. Otevřel jsem dveře a vstoupili jsme dovnitř. Výbojky zablikaly a ozářily prostor přechodové komory. Hydraulika je za námi přibouchla. Kovová ozvěna se rozlehla. Na konci komory byl terminál. Napsal jsem, že jsme připraveni. Zablikala odpověď a prostor se začal tlakovat. Zelené světlo u dveří oznámilo, že je čas jít. Vladimir je otevřel. Sledoval jsem stupnici dozimetru na předloktí obleku. Hladina radiace byla hluboko v zeleném poli. Vešli jsme do dalšího komplexu chodeb. To byl nadzemní komplex bunkru. Dozimetr ani necvakl. Bunkr, jak podzemní, tak i nadzemní část byl vyroben z velmi kvalitního betonu a měl dobré protiradiační stínění. Došli jsme až k bráně a vyšli jsme ven. Výhled to byl nepopsatelný. Hromady ruin a rozbitých domů. Postavit bunkr na kraji města má své výhody, jak pro koho. Město bylo na padrť. Dívali jsme se a nevěřili jsme.
" Tak, jdeme na tu vodku no ne?"
" Kruci Vlade, tebe to nepustilo?" zasmál jsem se pro sebe.
" Jo nepustilo. Dal bych si," mlasknul Vladimir.
" Tak hledej, možná najdeš," zasmála se Irina. Koukl jsem na dozimetr. Byl na hranici. Raději zůstaneme v oblecích. Zhoupl jsem samopal do ruky a vyrazili jsme. U vstupu do pevnosti byly vyjeté koleje po vozidlech, které odjely. Nešlo je přehlédnout. Michail vytáhl mapu s kompasem a určil směr. Bylo na čase se pohnout. Ten pohled byl tak trochu, no, depresivní. Ale co jsem mohl čekat po válce.
Byl večer. Seděli jsme u zdi jednoho domu. Byl obytný podle věcí, které se daly najít okolo. Jedl jsem cestovní příděl a díval se okolo. Byla tma. Nebylo vidět naprosto nic. S noktovizorem na očích se špatně jí. Vlad se rozhlížel po okolí. Vzal si první hlídku. Já mám až tu poslední. Za celý den jsme na nic nenarazili, jenom ruiny města, kosti, jinak nic. Ticho nám začalo lézt na mozek asi všem, tak jsme se bavili, jenom tak o ničem, jenom aby nebylo ticho. Zavrtal jsem se do spacáku. Ochranné obleky jsme zahodili ještě před polednem. Zavazely kdykoliv to člověk potřeboval nejméně, navíc se v poledne proměnily ve velmi přetopenou saunu. Byli jsme propocení až na kost, a to rozhodlo. Poslední hlídka utekla. Bylo ticho a v okolí se nic nehnulo.

Celý výlet uplynul ve stejném rytmu. Nikde ani stopy po něčem živém. Nakonec jsme se prošli po pevnosti. Nebylo tam nic nebezpečného. Mohla se začít používat, tedy po několika drobných opravách a úklidu.
Prošli jsme ordinací našeho jediného lékaře. Je to sice číňan, ale pomáhá každému bez rozdílu. Hypokratova přísaha je pro něho víc a to je hlavní. Protáhl nás přístroji, které tu měl k dispozici. Byli jsme v pořádku. Žádná dekontaminace nebyla nutná. Zajímá mě jak dlouho nás Wuong tahal za nos.
Sepisoval jsem hlášení. Tran, jeden z čínských členů rady, mě pustil ke stolu na velitelství. Posadil se k obslužnému pultu a občas se mi podíval přes rameno. Vlastně byl první, kdo tu zprávu četl. Druhý den po obědě jsme se sešli abych jim tu zprávu přečetl. Nebylo tam nic zajímavého, ale rozhodli jsme se, že do měsíce osídlíme horní bunkr a dole zůstane jenom nejnutnější obsluha. Po zprovoznění bunkru už nemusí být dole nikdo. Z centrálního panelu ve velitelském sále pevnosti lze ovládat cokoliv.

Přípravy na stěhování šly mimo mě. Druhý průzkumný tým měl pod palcem Ivan. Seděli jsme spolu v mapovací místnosti a dívali se do mapy. Kam by bylo dobré jít. Ze strategické mapy nebylo zřejmé, co se dá venku najít. Z prvního průzkumu jsem označil dvě vojenské posádky jako naprosto zničené. Prakticky jsem mohl zkorigovat postup dalšího průzkumu. Každopádně, Ivan pro svoji skupinu naplánoval obchůzku po vojenských objektech. Já jsem zase chtěl pokračovat po stopách ztracených obrněnců. Né že by mi číňani chyběli, ale všechno, co se nám podaří zachránit může hrát důležitou roli v budoucnosti. Matně jsem spoléhal na to, že najdeme aspoň techniku. Měli jsme k dispozici i o něco lépe aktualizovanou mapu, Wuongovu osobní, ale byla popsaná čínsky. To by ani moc nevadilo, ale byla v jakési šifře, kterému nikdo nerozuměl. Většina míst na ní ale byla dost daleko na pěší průzkum.

Zavzpomínal jsem na prohlídku skladů. Jeden byl plný osiv, semen a jiných hospodářských věcí. Zatím to použít nemůžeme, ale za čas, až opadne většina škodlivé radiace a bude to bezpečné, budeme schopni si vypěstovat vlastní jídlo. Ozvalo se zaklepání na dveře. Poslíček přinesl vzkaz, abyjsme se dostavili na štáb. Asi nějaká další neplánovaná porada. Po cestě jsem uvažoval, čeho se může týkat. Neměl jsem na to ale dost času. Jenom chodbou doleva a na křižovatce rovně. Asi dvě minuty chůze. Leonov už tu byl taky. Formálně jsme byli s Ivanem mimo radu. Formálně ano. Prakticky jsem nechyběl nikdy, když se jednalo o něčem důležitém.

Lidi se těšili na povrch. Nikolaj začal. Měl za úkol naplánovat přípravu pevnosti. Dva dny zpátky jsem ho za pomoci situačních plánků provedl vším, co bylo důležité. Moc práce tam nebylo. Místa jako velitelství, spojovací centrum, řízení reaktoru a štábní stanoviště byly zapečetěné, takže je stačilo pouze připojit, oprášit a spustit. Ostatní vybavení, jako postele a tak dál se musely donést ze skladů, ale nadšených pomocníků bylo dost. Nikolaj na to šel od lesa. Měl to rozplánováno velmi dobře, aby bylo všechno připraveno nejdříve za šest týdnů. Podezříval jsem ho, že to takhle natáhl schválně, ale na druhou stranu, prvotní nadšení, které už nějakou dobu vládne, pomalu opadne. Zamezí se tak některým horlivcům v neuváženém pobíhání venku mimo zabezpečené prostory. Prioritou, na které jsme se jednohlasně usnesli, je přežít a zesílit. Po sečtení veškeré populace jsme dospěli k číslu pět set sedmdesát dva. Nic moc, ale pomalu rosteme. Příští rok nás bude přes šest stovek. Dostatek místa pro všechny. Ještě na hodně dlouho.

Zase jsem stál ve výtahu se svou skupinou. Pavel si opět hrál s kulometem a opět mi to lezlo na nervy. Neměl jsem ale to srdce ho napomínat. Místo průzkumné mise jdeme po stopách zmizelé skupiny. Navíc čínské. Prosadil jsem to jenom proto, že byla možnost najít techniku, kterou odvezli, možná nějaké zbraně. Mně se zdál důležitý i důvod číslo tři. Dozvědět se proti čemu stojíme. Když něco dokáže pomalu rozseknout pancéřování transportéru, bylo by vhodné vědět, co to je a jak na to. Výtah zastavil.

Večer jsme se utábořili na místě, odkud jsme se posledně vraceli. Všechno jsme našli tak, jak jsme to tam nechali. Pravda, kdo by tam chodil. Vzal jsem si první hlídku a v klidu jsem jedl. Ještě nebyla tma. Irina si ustlala vedle mě a za chvilku už klidně oddechovala. Ostatní se pomalu ukládali ke spánku. Bylo ticho a ani vítr se neozýval.

Po ranním probuzení jsme šli dál po stopách transportérů. Bylo polojasno, ale nepršelo. Už dlouho nepršelo. Stopa byla jasná, takže jsme šli rychleji. Lena byla někde v okolí. Jakožto střelec, nebo spíše ostřelovač, byla něco jako předsunutá jednotka. Nevadilo jí to. Byla spíš samotář. Bavili jsme se spíše potichu. V okolí se nic nepohnulo, ale jeden nikdy neví. Tak jsme pokračovali asi týden. Známky po odstavených transportérech nikde. Jak daleko asi jeli. Měli jsme zásoby asi na tři týdny, možná déle, když se uskromníme. Ještě pár dní a budeme se muset obrátit. Nálada poklesla někam k apatii. Šli jsme dál. Mám pocit, že mně začali proklínat za to, co jsem vymyslel.

O tři dny později jsme je našli. Dva stály vedle vyjeté stezky. Dalo by se jí říkat i silnice, protože až sem a ještě kousek ji neopustili. Z dálky vypadaly nepoškozeně. Zapípalo mi rádio v helmě. Byla to Lena. Posunul jsem si mikrofon.
" Jak to tam vypadá, odsud nevidím nic hrozného." Lenu jsem viděl jak se k nim blíží z pravé strany.
" Jsou docela slušně otlučené. Zatím nevidím žádné vážnější poškození. Počkat, tak tady to je. Ty samé šrámy, zrovna v opravovaných místech. Pneumatiky v pořádku. Kolem žádná mrtvola. Plno vystřílených nábojnic, pár zahozených samopalů. Palubní kulomet na svém místě. Druhý transportér je na tom líp. Podle kulometu to vypadá, že střílel někam k poškozenému boku prvního vozidla. Zase plno prázdných nábojů. Nikde nikdo."
" Díky, za pět minut jsme u tebe."
" Jo, bylo na čase." Ozval se Vlad. Konečně, říkal jsem si pro sebe. Ještě den dva a asi by mně roztrhli jako hada.
Obhlížel jsem celou tu scénu. Podle popisu to vypadalo hrozně. Horší byla realita. Vypadalo to, jakoby něco napadlo poslední transportér a nejbližší mu přijel na pomoc. Vystřílené nábojnice tvořily místy závěje. Bylo možné poznat, kde kdo stál. Všichni krome Leny odpočívali v prvním transportéru. Stál jsem u boku a díval se na ty zářezy. Mráz mi přeběhl po zádech.
" Nejsou tak hrozné jako ty předchozí," ozvala se Lena. Leknutím jsem poskočil.
" Kruci, tohle mi nedělej. Tohle že není hrozné?"
" Není. Je jich méně a mají maximálně patnáct milimetrů do hloubky. U těch předchozích chybělo místy jenom dva milimetry aby prošly skrz. Jasně, je tam ještě pár vrstev proti střepinám a tak, ale kvůli tomu jsme v dílně museli vyměnit celý boční pancíř."
" Díky za vysvětlení, ale moc mě neuklidnilo. Co myslíš, pojedou?"
" Zítra ráno na to kouknu."
" Fajn, dál už nepůjdeme."
Když to zaslechli ostatní, byli hned o něco veselejší. Ani nereptali, když jsem jim řekl, ať posbírají všechny nábojnice, které najdou v okruhu deseti metrů. Sám jsem šel příkladem. Posbíral jsem kalašnikovy a uložil je do poškozeného transportéru. Kromě pancíře měl na levé straně prázdné pneumatiky, ale nebylo to nic, s čím by si Lena nedokázala poradit. Stačí jenom do kol napustit plnící směs a zapnout autodohušťování. I tak měl každý transportér dvě rezervní pneumatiky, na kterých by dojel. Proč ale měnit kola tady. Nábojnice jsme naházeli do prázdných beden pod sedadly. Střeliva je v pevnosti sice dost, ale jeden nikdy neví.

Seděl jsem v poškozeném transportéru na místě pro navigátora. Vyrušilo mně klepnutí dveří. Na sedadlo řidiče se usadila Lena. Zacvakala tlačítky a zmáčkla startér. Motor naskočil hned napoprvé. Transportér se pode mnou začal chvět, ale nikterak zvlášť. Začal se vyrovnávat. Kompresory pracovaly skvěle.
Asi za hodinu jsme byli na cestě. Jel jsem v prvním transportéru s Lenou jako řidičem. Pavel seděl ve střelecké věži a skrze hledí kulometu pozoroval okolí. V druhém jel zbytek skupiny. Cesta utekla docela rychle. Jeli jsme celou noc. Nikdy bych nevěřil, že můžu být unavený ještě víc. Vozidla jsme zaparkovali v nadzemních garážích. Nebyly ještě připravené, ale všechno potřebné tu bylo. U výtahu jsem potkal Nikolaje. Zrovna vysvětloval něco jednomu člověku. Zaslechl jsem něco o vybavení a postelích. Na tu svou jsem se těšil. Když mně viděl, zahnal onoho člověka zpátky k práci. Vzal mně a i přes mé protesty mě odtáhl do velitelské místnosti. Zarazilo mně pípání a bzučení. Všechno běželo. Dva operátoři se podívali kdo to přišel a věnovali se svojí práci. Natáhl se po telefonu a zmáčkl dvě tlačítka.
" Už přijela první skupina….. ano, ….. ještě ne….. uložím je nahoře, dobře, bez obav, máme to tu pod kontrolou,…. Hlášení počká,…….taky si myslím,….dobře konec." Zavěsil telefon a podíval se na mně.
" Rychle Nikolaji, těším se do postele."
" Myslím na to, počkej tady, seženu ostatní a ubytuju vás nahoře."
" To jsou mi noviny."
" Jo, mákli si tady, ale ještě týden potrvá vybavování a tak, ty drobnosti. Tady si sedni, dojdu pro ostatní." Natlačil mně do židle velitele, bylo to vlastně křeslo a bylo docela pohodlné. Zvykl bych si na něho. Nikolaj zmizel a nechal mě tam sedět. Nudil jsem se a bralo mně spaní. Natáhl jsem se po klávesnici a natočil jsem si displej. Přístroje tady nahoře byly lepší než ty dole. Bylo to hlavně proto, že pevnost samotná byla se stavěla dlouho po dokončení samotného bunkru. Tekuté krystaly a grafický systém. Ploška dotykového ovladače v pravé opěrce křesla mě překvapila. Chvilku mi trvalo, než jsem se v tom systému zorientoval. Nakonec jsem našel komunikační program pro řízení administrativy s formuláři na všechno. Našel jsem si formulář pro hlášení a začal jsem ho vyplňovat. Předběžně jsem v bodech popsal cestu a všechno co jsme našli. Odeslal jsem formulář a čekal jsem, co se bude dít. Ospalost ze mě na chvilku spadla. Procházel jsem si řídící program. Byl tu přehled všeho, od stavu reaktoru až po tlak vody a poměr směsí v dekontaminačních nádržích. Překvapilo mě odkašlání. Nikolaj byl zpátky s celou skupinou a díval se na mě.
" Zajímavá hračka co?"
" Jo, to je. Nemáš tu někde ještě jedno takové křeslo?"
" Vtipálku. Ještě se s tím musíme naučit….." přerušilo ho zabzučení telefonu. Zvedl ho a poslouchal. Najednou se začal tvářit hodně nechápavě. Zakryl rukou mikrofon a podíval se na mně.
" Ty hele, neposílal jsi jim tam dolů náhodou něco? Fjodor mi tvrdí, že mu tam z tiskárny vyjel nějaký papír od tebe."
" Dej mi ho, já mu to osvětlím."
Nikolaj mi podal sluchátko z něhož se ozýval poněkud naštvaný Fjodor.
" Hej Fjodore, uklidni se."
" Karle, seš to ty? Co mi to tady provádíš."
" Nic důležitého, hraju si s počítačem tady nahoře a hlášení, které jsem si tady předběžně načrtl jsem ti asi poslal dolů na tiskárnu."
" Cože? Hele, radši si tam z ničím nehraj."
" Dobře, slibuju, že tě nebudu strašit. Tu zprávu založ a zítra ji vem nahoru na poradu."
Vrátil jsem sluchátko Nikolajovi a vstal. Únava mě nějak přešla. Nikolaj nás zavedl do křídla, které už bylo připravené. Dostal jsem vlastní pokoj jako všichni ostatní. Byl o něco málo větší než ten dole. Kromě postele dvou skříněk, židle a stolku tam byla ještě sprcha a zabudovaný počítač. To jsem nečekal. Shodil jsem ze sebe věci a vlezl si do sprchy. Nakonec jsem stejně usnul. Horká sprcha udělá svoje.

Dopisoval jsem správu když mi někdo zaklepal na dveře. Porada byla na spadnutí, tak jsem dokončil kompletní správu a poslal ji na tiskárnu. Strávil jsem půl noci listováním v příručce. Ten, kdo zkonstruoval tenhle komunikační systém myslel na všechno, i na ty, kteří o něm nic neví. Zjistil jsem, že podle nastavení můžu tisknout dokumenty kde se to zrovna hodí. Je to vlastně systém na skladování a třídění informací o běhu pevnosti. Je to docela užitečné. Když jsem přišel, Leonov se díval do papírů, které vyjížděly z tiskárny zabudované v čele stolu. Podíval se na mně tak nějak divně, ale pokud měl něco proti, tak to nedával znát. Nebude to ale dlouho trvat a všechno papírování se bude dít v počítačích.

Rozebrali jsme moji cestu za ztracenými číňany. Teda rozebrali ji oni, já jenom mlčel. Po přečtení mojí správy a diskusi okolo ní jsem se dozvěděl, jak se vedlo druhému týmu. Už byl zase pryč s mizernými výsledky. Většina míst, které si vybral za cíl už bylo buďto přebraných nebo naprosto zničených. Schválili mi pokračování a dostal jsem za úkol zjistit proti čemu stojíme. Vyžádal jsem si lehké vozidlo a dostal jsem ho.

Odpoledne jsme seděli v mapovací místnosti. Původně měla ta místnost sloužit jako spojovací centrála, ale moc základen venku nemáme, tak jsme ji zabrali my. Stáli jsme nad mapou a dívali se kam všude se dostala Ivanova skupina. Měli docela napilno. Podle příručních map jsem zakreslil jinou barvou kam jsme se dostali. Kdybychom měli pokračovat pěšky, tak neneseme nic než jídlo. Schválené vozidlo bylo uvítáno s potleskem a Leně zazářily oči. Dohodli jsme se na třech dnech volna a dvou dnech na přípravu. S tím jsme se rozešli.

Stál jsem v garáži a díval jsem se na nového člena naší skupiny. Průzkumné víceúčelové vozidlo typu UAZ. Kdysi v mládí jsem si listoval knihami, hodně starými, a jedno takové tam bylo vyfocené. Byl to asi prapředek tohohle zázraku.

Američani byli hrdí na svého HUMMERa, kterého používají s malými modifikacemi až doteď, teda pokud tam někdo přežil a dostal se k něčemu takovému. Někdy ve dvacátém století se skupina inženýrů pokusila vyrobit všestranné auto do terénu a inspiroval je právě HUMMER. Díky nedostatku financí toho ale spoustu odflákli, tak se na vozítko zapomnělo. V průběhu doby se ho pokoušelo několik lidí nezávisle na sobě vylepšit. Něco se podařilo, něco zase ne. Armáda, ta ale byla jiného názoru, co se týče vozidla samotného. A měla dost hlav na to, aby vojenská verze neskončila jenom na rýsovacím prkně. Za úkol to dostal člověk jménem Simon Grečko. Byl to mladý inženýr a měl hodně průlomových nápadů. Dostal za úkol udělat z toho auta silnou odolnou a všestrannou bestii, ale v co nejjednodušším provedení, což v praxi znamená žádné technické vymoženosti a serepetičky. Pouze síla ozubených kol. nakonec se mu to povedlo. Třetí verze byla to pravé. Ono jich bylo víc, ale většinou byly jenom zklamáním. Tak vzniklo vozidlo, kterému se začalo říkat SCARAB. Sice má s bájným egyptským broukem společné jenom jméno, ale jméno se ujalo. Do technických detailů raději zabíhat nebudu, nic o tom nevím, ale je to pro průzkum jako dělané. Když došly zásoby ropy a Evropa se vysílila válkou s araby, měly armádní špičky vážný problém. Všechna technika se ocitla nasuchu. Začal výzkum využití jaderných minireaktorů. Ty ale nebyly bezpečné. Nějakou dobu to vypadalo, že všechna technika zrezaví. Mluvím jenom o vojenském sektoru, protože civilní obyvatelstvo chodilo už hodně dlouho pěšky. Záchrana přišla z Ameriky, v té době už uzavřené díky karanténě. Několika lidem, asi vědcům, se podařilo propašovat a prodat plány jejich fúzních reaktorů. Od té doby jezdí všechno na elektřinu. Fúzní reaktory, které sestrojili, byly ale silné tak akorát pro vozidla, tudíž zdrojem energie pro celou pevnost je starý dobrý jaderný reaktor.
Zpod auta se vysunula Lena a usmívala se. Ráda se rýpe v čemkoliv, co má motor. Auto samo o sobě bylo v perfektním stavu, ale ona je v tomhle puntičkář. Dívala se na mně tak trochu zle. O to, kdo bude dělat řidiče se strhl boj a tak jsme tahali slámky. Jediný nestranný člen skupiny, Pavel, kdo jiný, ten si hledí jenom svojeho kulometu a zabral si místo střelce, takže si za jízdy moc neposedí, nachystal pět slámek. I tak mi Lena nevěří, že jsme nebyli domluvení. Je mi jasné, že teď už se šklebí jenom ze srandy. Včera jsem seděl uvnitř a uzpůsoboval jsem si řízení pro sebe. Závistivě se po mně dívala. Zítra naložíme vybavení a pozítří ráno vyrážíme.

Díval jsem se do seznamu. Jídlo na tři týdnu, střelivo, základní vybavení. Autolékárna. Výhoda toho všeho byla, že můžeme vzít víc jídla vody a tak dál, včetně střeliva. Fůzní články do auta. Celkově dost vybavení. Nevýhoda ale je, že nás bude slyšet a na vyprahlé zemi i vidět. Pavel kontroloval zavěšení své hračky a Irina si ukládala výstroj do přihrádky. Já už měl sbaleno. Do vybavení SCARABA patří i dva samopaly a dvě pistole. Všechno bylo na svých místech, tak jak se patří. Prakticky jsme mohli vyjet už večer.

Sednul jsem si k volantu a naposledy zkontroloval jestli je všechno na svých místech. Tak jo, je čas. Zmáčkl jsem tlačítko startéru a motor se poslušně rozběhl. Zařadil jsem vpřed a vyjel jsem k nákladnímu výtahu. Jeden z pomocných mechaniků mě vyvezl až nahoru. Pomalu jsme projel známou chodbou okolo dekontaminačních sprch a nahoru k otevřeným vratům přechodové komory, skrz ni až doprostřed nádvoří. Tam naskočili ostatní. Dojel jsem až k vratům. Zvedl jsem mikrofon palubní vysílačky a ohlásil odjezd. Na druhé straně se ozval Fjodor. Popřál mi hodně štěstí. Jsou to tři dny co jsem sledoval jak parta techniků montuje na střechu pevnosti sady antén. Teď už můžeme být většinu cesty ve spojení s pevností. Brána se otevřela, tak jsem šlápl na plyn. Zadní kola proklouzly a vyhodily do vzduchu hromadu všudypřítomného prachu. Byli jsme na cestě. Opět. Jel jsem po známě cestě a navigační displej poslušně zobrazoval naši pozici v neexistujícím světě. Scarab se choval skvěle. Přišlápnul jsem plyn. Díky nezávislému zavěšení se pohupoval jenom aby se neřeklo. Pavel se usadil na své místo. Při téhle rychlosti měl problémy udržet kulomet rovně, natož něco trefit. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl Lenu, jak si sklápí sedačku. Irina seděla vedle mě a držela se opěradel.

Večer jsem zastavil u rozvalin kdysi panelového domu. Schoval jsem Scaraba mezi stěnu a hromadu sutě jak nejlépe to šlo. Vlad už byl venku a rozdělával oheň. Prakticky jsme ho nepotřebovali, ale chtěl si vyzkoušet něco, co přečetl ve starých knihách o přežití v divočině. Když vesele hořel, posedali jsme si kolem. Samoohřevný balíček s přídělem mi připomněl, jaký mám hlad. Urazili jsme polovinu cesty. Jeli jsme celý den docela svižně. Měl jsem docela problém vystoupit ven když jsem konečně vypnul motor. Ostatní na tom nebyli líp. Natáhl jsem se a se spacákem pod hlavou jsem začal dřímat. Vzbudil mě až Pavel na hlídku. Ani nevím jak jsem usnul, takže jsem asi zaspal i hádku o hlídky takže jsem samozřejmě dostal tu přesně uprostřed. Tak jsem si sedl do auta. Lena seděla na svém sedadle a přikrytá spacákem klidně oddechovala. Ostatní si ustlali venku. Zapnul jsem radar a vysílačku. Nikde nic. Bylo ticho. Budil jsem Lenu na její hlídku. Nebyla moc nadšená. To asi nikdo, koho uprostřed noci probudíte na hlídku. Zašel jsem si pro svůj spacák a uložil se v autě, ale vzadu, aby měla Lena vysílačku po ruce kdyby se náhodou něco ozvalo. Probudil jsem se sám od sebe. Lena pospávala v sedadle pro spolujezdce a Michail, asi měl poslední hlídku, se opíral o přední nárazník a žvýkal suchar. Protřel jsem si oči a zadíval se na hodiny. Byl akorát čas vstávat a něco málo pojíst. Když jsem se štrachal ven, probudil jsem Lenu. Irina už zívala a protahovala se ve svém spacáku. Pavel a Vladimir už byli po jídle a netrpělivě čekali, kdy pojedeme dál.
Odpoledne jsme zastavili na místě, odkud, jsme posledně vyjeli. Nic podstatného se tam nezměnilo. Vystoupil jsem a díval se po stopách. Všechno bylo zafoukané prachem, ale od minula jsem věděl, že cesta vlevo není ta správná, pokud chci najít zbytek naší techniky. Naskočil jsem na sedadlo spolujezdce. V poledne jsem cítil, že už je toho na mně trochu moc, tak jsem za volant posadil Lenu. Večer jsme zastavili pod kopcem. Za tmy už se nám nechtělo jet a ráno bude seshora lepší rozhled. Tentokrát jsem si vzal poslední hlídku a uložil se na zadním sedadle.

Pavel se opíral o kulomet Díval jsem se směrem na východ, kam vedla cesta, která nás vyvedla sem na kopec. Podle Wuongovy mapy tím směrem něco bylo. Ale díky šifře nevíme co. Mapy se ale shodly na tom, že je to poblíž města Vetlužskij, teda spíš vesničky. Navíc to místo bylo nejblíže ze všech, teda aspoň na mapě. Rozhlížel jsem se po krajině a z druhé strany se činila Lena. Nic jsem neviděl. To ale neznamená, že tam nic není. K Lenině nelibosti jsem si sedl za volant a připoutal se. Pavel se chytil kulometu a Vlad vzal do ruky jeden z palubních samopalů. Zařadil jsem a přišlápl plyn. Z kopce to šlo rychle. Zase jednou jsem se obdivoval tomu, jak je SCARAB odolné vozítko. Hnali jsme se pořád rovně, přímo k cíli.

Bylo to staré letiště. Poznali jsme to podle zbytků rozjezdové dráhy. Rozpadlé kostry letadel a díry po granátech. Zaparkoval jsem pod řídící věží. Rozdělili jsme se do dvojic. Vydal jsem se na druhou stranu k rozpadlým hangárům následován Irinou. Nějak moc ráda mi dělala společnost. V hangárech to vypadalo podobně jako na odstavných plochách. Jenom trosky letadel vypadaly zachovaleji. V druhém jsem našel tank. Náš tank. Vypadal docela obitý, ale jinak funkční. Nahlásil jsem to Leně a pokračoval jsem dál.Poslední dva transportéry jsme našli v posledním hangáru s minimálním poškozením. Vraceli jsme se zpátky když se mi v uchu ozvala Lena. Byla na věži.
" Karle, přijď na věž, ale pohni si. Tohleto musíš vidět."
Raději jsem se neptal a rozběhl jsem se. Dorazil jsem nahoru notně zadýchaný. Lena se dívala skrze puškohled směrem na město. Pokynula mi abych si vzal svůj triedr a ukázala mi kam se mám dívat. Uviděl jsem nějaké pohybující se šmouhy. Zaostřil jsem.
" A dopr…., co to má být zač?"
" Nemám tušení. Vypadá to jako mutace, ale je to šílené."
" To by měli vidět všichni, počkej." Stisknul jsem tlačítko pro vysílání aniž bych spustil triedr z očí. "Všichni na věž, okamžitě." Za chvilku byli všichni nahoře a dívali se. Mezi pobořenými zdmi tam pobíhalo několik věcí, z dálky podobných lidem, jenom dlouhé drápy na rukou, hubené kloubnaté končetiny, ostré zuby a bílá barva kůže a několik dalších maličkostí spolu s celkovou vychrtlostí dávaly tušit, že tohle stvoření asi nebude přátelské. Bylo jich tam několik. Většinou sledovaly dvě na sebe dorážející potvory. Byl to boj. Ti dva na sebe cenili zuby a kroužili okolo sebe, doráželi a útočili. Nakonec jeden skočil po druhém a velmi nevybíravě ho roztrhal. Ostatní se vrhli na mrtvolu a za chvilku tam nezbyl ani kousek poraženého. Běhal mi mráz po zádech.
" Tak, jestli žluťáci narazili na něco takového tak už je asi nenajdeme," poznamenal Vladimir. Docela jsem s ním souhlasil. Donutil jsem se ale vrátit k praktické stránce věci.
" Dobře, dobře. Pro ty, co neslyšeli, máme ostatní techniku, takže domů dovezeme všechno. Co jste našli vy ostatní?"
" Nic moc, jenom pár zbraní." Pokrčil rameny Pavel a Vlad mu přikyvoval.
" Tak to jsem asi vítěz, tady dole je vstup do bunkru, ale ještě jsme tam nenakoukli," chlubila se Lena.
" To jste asi vyhráli. Teď si dáme padla. Pak já a ještě dva, je jedno kdo, omrkneme co se dá čekat od místního bunkru a ostatní budou dávat pozor na Lenu," rozdělil jsem úkoly.
" Hele, proč na mně?" ohradila se ona.
" Když budeš kontrolovat tank a transportéry, nemůžeš mít oči všude." Zasmáli jsme se a dali se do jídla. Blížilo se totiž poledne.
V krytu byla tma. Vzali jsme si z auta noktovizory a vydali jsme se dovnitř. Šel jsem první a Vlad poslední. Irina trvala na tom, že musí jít taky. Procházeli jsme chodby. Byly plné prachu a vydroleného zdiva. V prvním patře jsme nenašli nic zajímavého, jenom rozbité ubikace mužstva, jídelnu, kuchyň a vydrancované sklady potravin. Odtud asi vozili žlutí nájezdníci všechno to jídlo. Schodiště do druhého patra hlídaly dveře. Masivní asi ocelové a zamčené dveře. Měly zaseklý mechanismus, ale Vlad měl síly na rozdávání. Pokud to nejde hrubou silou, použij sílu ještě hrubější, aneb podle velikosti kladiva se pozná odborník. Podle schodiště bylo druhé patro vyšší. Byly to sklady součástek do letadel, dílny a tak dále. Tady by se měli podívat naši mechanici. Prošli jsme postupně všechny místností. Mezi regály jsem se cítil poněkud nesvůj. Pažbička Škorpionu, který jsem našel v předchozím patře, mi klouzala v ruce. Třetí patro bylo velké překvapení pro všechny. Hned za schodištěm byla strojovna. Po chvilce hraní se mi podařilo nahodit generátor. Přepnul jsem vypínač do polohy "zapnuto" a budiž světlo. Sklopil jsem noktovizor a rozhlížel jsem se po hangáru. Stály tam dva bitevní vrtulníky. Staré dobré Mi 24. Vylepšení byla spousta, ale jméno zůstalo. Zavřel jsem pusu a pokynul ostatním, že je třeba ještě projít zbytek. Na tomhle patře byly už jenom sklady střeliva pro dva krasavce stojící v hangáru.

Lena valila oči na to, co jsme našli a okamžitě chtěla jít dolů aby si ověřila jestli nekecám. Přemluvil jsem ji, ať to nechá na ráno. Vzala si poslední hlídku, já jsem dostal druhou. Seděl jsem ve SCARABovi a pozoroval jsem displeje. Radar fungoval. Byl klid, a to mně znervózňovalo. Po divadle z dnešního poledne by znervózněl každý. Abych se zabavil, hrál jsem si se Škorpionem. Jako všechno tady, jméno zůstalo. Oproti prapředkovi byl vyrobený z kompozitů. Kovu bylo málo. Prodloužená hlaveň, poloviční ráže, kulky potažené teflonem, beznábojnicové střelivo. Rozebral jsem ho a než mi skončila hlídka byl vyčištěný a plně připravený. Nechám si ho. Do stísněných prostor se hodí lépe než AK. To ostatně doznalo taky několika změn k lepšímu. Od odolnější konstrukce přes lepší mířidla, hodně přídavných komponentů a několik druhů střeliva. Ustlal jsem si v sedadle pro spolujezdce.
Lena byla v sedmém nebi. Asi se jí splnil jeden z mnoha tajných snů. Musela se hodně krotit, protože jinak by jsme domů nejeli ale letěli. Vozidla byly připravené na cokoliv, ale raději vyjedeme v noci. Irina s Michailem se probírali prvním patrem bunkru a brali všechno, co by se mohlo hodit, ať už to jsou zbraně, náboje nebo jídlo. Vlad s Pavlem stáli na věži a hlídali. Do večera se nic zajímavého nestalo, takže jsme v klidu vyjeli.

V pevnosti jsme způsobili další rozruch. Teď už jsme měli všechnu techniku. Mechanici si mnuli ruce. Když už nic, aspoň je budou leštit. Dopisoval jsem hlášení a docela se nudil. Pomalu tušit, proč se číňani nevrátili. Pokud se dostali do drápů těm potvorám které jsme zahlédli, tak teď už z nich nenajde nikdo nic. Natáhl jsem se a konečně jsem zavřel oči. Cesta zpátky byla rychlá a docela nervózní. Sice jsem za sebou nic neviděl, ale to neznamenalo, že tam nic není. Jednou jsem málem skončil ve zdi. Měl jsem nechat jet napřed Lenu s tankem. Dojeli jsme v noci, což způsobilo malé pozdvižení u hlídek na obvodové zdi pevnosti, které nevěděly, co si počít. Všechno se ale díky vysílačkám rychle urovnalo. Lena a ostatní by byli v klidu, ale já bych to jen těžko rozdýchával. Pevnost se moc nezměnila, jenom vypadala víc udržovaně a na kulometných věžích svítily reflektory. Nejdřív nechtěli věřit, ale nakonec jsme se dostali dovnitř, zaparkovali techniku a rozešli se. Byl jsem unavený, tak jsem padnul do postele a usnul spánkem spravedlivých.

" Tak říkáš, že mutanti?" dívala se na mně Naděžda přes brýle.
" Jak jinak bych těm věcem měl říkat. Z toho, co jsme viděli nemá asi nikdo z nás chuť jít si s nimi popovídat."
" Popisoval jsi to docela barvitě Karle."
" Naďo, vím, že tě zajímají. Jsi vědec. Možná ti časem nějakou doručíme, ale nepočítej s tím, že bude živá. Nemáme stejně ani prostředky jak je udržet na místě."
" To nemůžeš vědět, ale budiž."
" Notak Naděždo, dostaneš svoji šanci," uklidňoval ji Leonov. Ostatní kývali hlavou. Bylo jim jasné, že pokud nás ty potvory napadnou, budeme mít dost co dělat aby jsme je udrželi mimo pevnost a to nemluvím o tom, že jich může být víc druhů. To jsem ve zprávě taky uvedl a viditelně jsou si toho vědomi všichni. Rozruch způsobil nález letiště a vrtulníků. Shodli jsme se na tom, že by nebylo od věci zprovoznit je. Ne to by ale bylo potřeba dovézt tam četu techniků a mechaniků, kteří by se probrali oběma stroji, dali vědět jestli bude vůbec možné je dostat do vzduchu. Lena se tvářila jako u vytržení. Mně zase napadlo, jestli náhodou nejsou vybaveny spalovacími motory. Tím by vše padlo. Samozřejmě s techniky by tam musela být dopravena i skupina vojáků s ohledem na blízkost potencionálního nebezpečí. Nemluvě o zbraních, střelivu, jídle, vodě a jiných věcech. Navíc nevíme jak jsou na tom letištní přístroje, hlavně vysílač, abychom mohli být ve spojení. Teoreticky by to šlo, ale jen teoreticky. Konečné rozhodnutí rady odsunulo letiště bokem, alespoň do doby, než nás bude více, jestli najdeme nějaké další skupiny. Prozatím tedy se skupinou zůstaneme v pevnosti.

Namířil jsem si to k Borisovi. V ruce jsem držel svoji novou hračku. Borisovi zářili očka. Je jasné, že ve skladech někde jsou, ale nikdo se k nim zatím nedostal. Nikdo z čínských. Strávil jsem tam přes tři hodiny, ve kterých mi Boris předváděl všechno, co se dalo k tomu drobečkovi přidat. Už někdy v polovině jsem se rozhodl, že zavrhnu svoje AK. Nechal jsem si přidat delší hlaveň s tlumičem, kolimátor a s sebou jsem dostal spolu s návodem kufřík s ostatním vybavením, od laserového zaměřovače, klasická optika, svítilna, dvě hlavně, jedna původní kratší, druhá ještě delší, několik dalších drobností, třeba k nejdelší hlavni se musí přidat stabilizační prodloužení těla zbraně a tím se z poměrně malého samopalu regulérní puška. Na střelnici jsem potkal Georga. Ležel na podložce a odstřeloval terče. Kývnul jsem na pozdrav a rozbalil jsem "drobečka". Upnul jsem ho do svěráku a zamířil na terč, sto metrů přesně. Vystřelil jsem a seřídil kolimátor. Tohle jsem párkrát zopakoval abych měl jakousi jistotu, že mám na sto metrů slušnou přesnost. Byl čas si zastřílet. Po dvou zásobnících, osmdesáti ranách jsem získal jistotu. Georg mi koukal přes rameno. Moc ho ta hračka nezaujala. On byl kulometčík ve druhé skupině a všechno menší mu bylo k smíchu. Tak se usmíval i teď. Né všem se ale sedne těžký kulomet. Osobně, kdo by se s tím tahal. Nepřesvědčily ho ani díry do zadní stěny střelnice, které tam předtím nebyly. Jeho prostě asi nepřesvědčí nic. Nechal mě tam a odcházel. Jenom počkej jestli někdy narazíš na to, co jsme mi jenom zahlédli. Kdo ví, jestli by někdo, kdokoliv z nás, byl schopný vystřelit. Mám ale šanci, o něco málo lepší než kdokoliv z nás.

Seděl jsem u Ivana. Malá Saša mu seděla na klíně a hrála si s prázdnými nábojnicemi a viditelně jí to bavilo. Ivan vraštil obočí do skleničky. V jednom podzemním skladišti, které našli jenom náhodou při poslední cestě, našli něco konzerv, pár koster, tři nepoužitelné pistole, jednu kulovnici, která by se dala opravit a, a to je hlavní pro rusa, osm krabic vodky. Tak je vzali s sebou. Jedna ta láhev stála uprostřed stolu. Ivanovi se vůbec nelíbilo, co jsem mu sdělil. Zprávu četl, ale chtěl to slyšet přímo z mých úst. Vyložil jsem u to jak jsem to viděl a co si o tom myslím. Tvářil se zamyšleně. Vypadalo to, že ve městě nejsou, ale co není může být. Pokud zjistí, že je tady jídlo, tak se ani nenadějeme a máme je před branou. Zamrazilo mně z toho.
" Karle, já ti nevím. Tohle co povídáš mě vůbec netěší."
" Nejsi jediný. Zatím to vypadá, že lítat nezačneme, navíc je možné, že tu víc skupin nebude."
" To neříkej. Bunkrů jako ten náš je hodně."
" Tak tuším co by to chtělo."
" Povídej."
" Musíme najít oblastní velitelství. Tam musí být v počítačích nebo v mapách zakresleno kde všude jsou další oblastní velitelství a každé bude mít síť krytů, které pod něho spadají. Tak by jsme se mohli dostat k ostatním krytům."
" Už jsi to zkoušel navrhnout to radě?"
" Zatím ne. Ještě jsem se nedostal k místu, kde je naše oblastní velitelství."
" Tak to je problém."
" Někde to bude, ale nevím kde. Asi strávím dole v archivu hodně času."
" Nezávidím ti."
" Nemáš co, no je čas abych šel. Potřebuju si to ještě promyslet."
" Tak se měj."

Druhý den jsem si svolal ostatní ze skupiny. Předal jsem velení Leně. Formálně samozřejmě, protože ani já nevelím. Ale papírově někdo velet musí. Nechtěl jsem aby jenom tak leželi doma, stejně se mě ptali kdy už vyrazíme. Lena chtěla zpátky k vrtulníkům. To jsem ji ale vymluvil. Nakonec se vydali na další záhadný čínský bod ve Wuongově mapě, tentokráte ale opačným směrem. Pak jsem se zavrtal do archivu.

Trvalo mi to týden, než jsem se prokousal přes systém, v jakém to tam bylo seřazené. To odporovalo veškeré lidské logice, navíc to vypadalo tak, že to tam někdo skládal tak, jak mu to přišlo pod ruku, což odpovídalo čínské logice. Moc se o tyhle drobnosti nestarali. Tak jsem trávil první týden tím, že jsem přeskládával všechno tam, kam to podle mě patřilo. Rada mi přidělila jednoho mlaďocha, který se měl o archiv poté starat a převádět všechno do počítačů. Tak jsme tam válčili. Po onom týdnu už to vypadalo docela slušně, tak jsem nechal Antona, aby si hrál sám a začal jsem hledat. Pročítal jsem všechny spisy týkající se velení a jiných důležitých věcí. Plánovací zprávy, rozkazy, směrnice, hlášení o postupu stavby pevnosti, spojovací možnosti a tak dál. Hromada papírů a k ničemu. Na konci třetího týdne jsem to vzdal, vzal si volno a šel si zastřílet. Lena tam byla taky. Zrovna se vrátili, tak ošetřovala svoje zbraně před uložením. Vyzpovídal jsem ji. Našli rozbitou pevnost. Vypadalo to na tankovou bitvu. V okolí bylo plno rozstřílených tanků. A jiné techniky. Pevnost sama byla zničená. Kryt pod ní nebyl. Naložili Scaraba vším, co by se dalo použít a vyrazili zpátky. Cestou nezachytili žádný rádiový signál nebo jinou známku života. Vypadala unaveně. Vyložil jsem jí svoje patálie v archivu. Usmála se na mně a řekla, že by si to klidně vyměnila. Podle všeho nepustila k řízení nikoho. Její věc. Teď chtěla nějakou dobu odpočívat. Zastřílel jsem si a pročistil si hlavu ve sprše. Na druhý den jsem pokračoval tam, kde jsem skončil. O tři dny později jsem to našel. Byla to největší složka. Byla tam složená mapa a holodisk, plus stoh vysvětlivek. Vzal jsem si ji nahoru a rozloučil jsem se s Antonem.

Mapovací centrum nahoře v pevnosti má hodně nedocenitelných výhod. První výhodou je velkoplošný scanner. Díky tomu jsem měl za deset minut mapu nataženou v počítači a mohl jsem začít plánovat výpravu. Bude to o trošku dál, než k letišti. Asi o polovinu delší cesta. Město, které hodlám navštívit se jmenuje Kostroma. Stačí, když je budeme držet celou cestu protějšího břehu Volgy a pojedeme stále k severozápadu. Nemůžeme to minout. Sednul jsem si ke stolu a začal jsem počítat. Celkem to bude nějakých třista kilometrů, ale spíš víc. Takže týden na cestu tam i zpátky. Jak dlouho budeme prohledávat město samotné, to nikdo neví, navíc nevíme co všechno nás tam čeká. Takže asi měsíc. Raději vezmeme zásoby na sedm týdnů. Byl jsem tak zabraný do plánování cesty, že jsem si všimnul Iriny až tehdy, když mě zezadu objala a položila mi hlavu na rameno. Poslední dobou začíná být nějak přítulná, ne že by mi to vadilo. Podíval jsem se na hodiny. Byla jedna hodina ráno.

Další den jsem vyspával. Příště už ponocovat nebudu. Jediné pozitivum byl pomalu dokončený plán. Irina mě podle všeho musela do postele odnést. Vůbec si nepamatuju, že bych šel spát. Sednul jsem si k počítači a pročetl si včerejší poznámky a plán samotný. Rozložil jsme si složky na stole a trochu se v nich prohrabal. Byl tam totiž i plán města samotného, ale jak bude vypadat skutečnost, to neví nikdo. Odpoledne jsem měl všechno připravené. Nezbylo než počkat na zítřejší poradu štábu.
" Tak jak se má náš poustevník," obula se do mě Lena hned, jak jsem vešel do jídelny.
" Dej pokoj, mám pro nás další výlet."
" Kam tentokráte. Na vodku?" rozesmál se Vlad a my všichni s ním.
" Výš, že je potřeba zesílit, že je nás málo."
" To není novinka, tak kam jedeme?" popichoval Pavel.
" Ještě to není schválené, zítra s tím jdu na radu, ale pojedeme na oblastní velitelství. Tam by měly být místa dalších bunkrů v oblasti. A kde jsou bunkry, tam můžou být i lidi."
" To znamená že budeme objíždět všechny bunkry a pevnosti. A co když se s náma nebude chtít nikdo bavit?" nadhodil Michail problém, ke kterému jsem se zatím nedostal.
" Hele nech toho. Vyřešíme, až to nastane," uťal jeho myšlenku Pavel. Povečeřeli jsme.

"Tak máme povolení. Až se nachystáme, můžeme vyjet," oznamoval jsem skupině v mapovací místnosti. Projektor promítal mapu na stěnu a tiše bzučel.
" Dobře, tak kdy jedeme. Co takhle po obědě?"
" Nespěchej Pavle, mám všechno sepsané. Bereme s sebou zásoby na sedm týdnů. Na cestu samotnou bude stačit týden. Je to jenom tři stovky kilometrů odtud. Jak dlouho nám ale bude trvat než to najdeme a prohledáme, tak to nevím. Mapu města máme, ale kdo ví jak to tam vypadá. Podle všeho to ani není pevnost jako naše, ale jenom podzemní kryt. Navíc, nevíme na koho nebo na co tam můžeme narazit."
" Tak to nebude procházka růžovým sadem," zvážněl Vlad.
" Asi ne, takže se dáme do práce ne?"
Ozval se pětihlasý souhlas.
" Fajn. Leno, ty nachystej brouka. Vlade, Pavle, vy nachystejte střelivo a zbraně. Nebrat nic zbytečného. Michaile, připrav mapy. O proviant se postarám jí s Irinou."
" Tak s chutí do toho," usmála se Lena. " Ale řídíš ty. Já si toho užila dost."
" Dobře, to vyřešíme nakonec."
Rozešli jsme se ve veselejším duchu. Vzal jsem seznam a vyrazil jsem do skladu. Provianťák se díval trochu zvláštně, ale nic nenamítal. Byla toho slušná hromádka. Irina se bála, že se to tam všechno nevleze, ale to neví o Scarabovi hodně věcí. Scarab má vlastní nádrž na osmdesát litrů pitné vody. Pod sedadly jsou přihrádky na jídlo, které jsme zatím nemuseli použít. Když vezmeme jenom svoje zbraně, uvolní se další dvě přihrádky. Pro střelivo je tam místa dost, které tentokrát využijeme opravdu na doraz. Všechno jsem měl prokalkulované do posledního přídělu.
Lena se činila. Do večera bylo auto připravené. Zásoby čekaly na naložení a přebytečné zbraně byly uloženy ve skladu. Zítra naložíme proviant a můžeme vyrazit. Když tak nad tím přemýšlím, teprve teď začíná nová éra. Najít dostatek lidí, abychom mohli začít budovat nový svět, ve kterém by se dalo žít. Už to tak bude.