Vault šílené brahminy - největší stránka o sérii Fallout v češtině a slovenčine.
|
Probudilo mě padající kamení. Tak nějak mám lehký spánek, takže jsem byl ve střehu ještě dřív, než mě mohl hltoun překvapit. Byli čtyři, to znamená dost na to, aby z člověka, který si nedá pozor nezbylo nic, co by stálo za řeč. Uskočil jsem dozadu ke stěně, která mi kryla levou stranu a záda. První mutant dopadl přesně do místa, kde jsem před vteřinou byl. Zmáčkl jsem kohoutek. Dávka sekaného olova z brokovnice mu pročistila hrudník a rozštípla páteř. Dost na to, aby ho to zastavilo. Síla výstřelu ho srazila z plošiny, kterou jsem si vybral jako místo k odpočinku. Druhý hltoun se drápal po stěně na levé straně. Nakoukl jsem přes zídku a třemi kulkami z pistole jsem mu pročistil hlavu. Ten už to nerozchodí. Když jim rozstřílíte mozek, tak je s konečnou platností po nich. Třetí už ale stál na plošině a chystal se skočit. Brokovnice je fajn. Při dobrém zásahu je po starostech. Dá se ale použít jenom na krátkou vzdálenost. Navíc dělá hodně hluku. Hluk může přivolat další ještě horší kousky než jsou hltouni. Tenhle zásah stál za to. Urazil mutantovi hlavu a nehybné tělo shodil o dvě patra níž, kde se přehnul přes hromadu cihel. Zaklekl jsme a zlomil brokovnici. Dvě horké nábojnice vyskočily do vzduchu a se zacinkáním mosazných kloboučků se usadily na podlaze. Vrazil jsem do hlavní čerstvé broky. Čtvrtý mutant nikde. Že by projevili trochu inteligence? Tu myšlenku jsem zavrhl, když jsem uviděl jeho hlavu nad okrajem levé zídky. Pistolí jsem mu rozštípal lebku. Padl k zemi. Nejvyšší čas zmizet. Batoh, který jsem měl původně pod hlavou, se mi usadil na zádech. Sebral jsem vystřelené nábojnice. Brokovnice se usadila ve svém závěsu na pravé noze. S pistolí v ruce jsem se vydal dolů a pryč. Takové milé ráno v Zóně. Tihle byli pozdní lovci. Většinou loví ve větších smečkách. Museli mít sakra hlad, aby si troufli v tak malém počtu. O jejich těla se postarají psi. Jenom aby se nedali po mojí stopě. Detektor anomálií začal pípat. Podíval jsem se na malou obrazovku a změnil jsem směr více doleva. Dostat se do anomálie je o hubu. Nikdy nevíte, co to s váma udělá. Není to ale tak děsný pocit. Jenom nesmíte mít nic v rukách a všechny zavazadla pevně připoutané k tělu. Když jsem naposledy vletěl přímo doprostřed takové vlny, přišel jsem o svou pistoli. Bylo to velmi nadupané dělo od Makarova s tlumičem, laserem a optikou. Ten pocit, jako po velmi silném halucinogenu je docela fajn, ale za tu pistol bych si nafackoval. Byla to moje první zbraň. Měl jsem docela štěstí když jsem ji získal. Našel jsem ji u mrtvoly jednoho stalkera. Byl jsem ještě hodně mladý a Zóna mě přitahovala stejně jako plamen svíčky přitahuje můry. Jasně že jsem slyšel o nebezpečích, které tam čekají, docela hrůzné příběhy, ale pro všechny tady okolo je Zóna jediný zdroj příjmu dostatečně dobrý na to, aby si člověk našetřil dost peněz a mohl se usadit kdekoliv jinde, ale hlavně daleko odtud. Proto tam chodím. Vědci platí dobře za všechno možné, od zkumavek po chladící boxy plné chemikálií, mutantské tkáně, disky, prostě všechno, co potřebujou ke své vědě. Proslíchá se, že zaplatí jmění za mateční mutagen. Netuším co to může být. Ani Gregorij to netuší. Gregorij je svým způsobem zvláštní, ale to jsou všichni, co se vydávají do Zóny. Zóna pořád přitahuje plno dobrodruhů, kteří sem přijíždějí jenom tak si zastřílet. Mnohdy, no většinou vždycky, to podcení a už je nikdo nenajde. Když takového víkendového střelce uvidím, tak jenom kroutím hlavou. Mají naprosto nevhodné zbraně, chybí jim základní znalosti o prostředí a o nebezpečích, které tady číhají na každém rohu, prostě, když vidím maníka s jednoduchou loveckou dvouhlavňovou kulovnicí v naleštěných kanadách s cigárem v hubě, jak se těší, že si zastřílí. Dejme tomu, že narazí na smečku hltalů. To má, pokud je zmerčí dostatečně brzy, nějakou šanci, pokud je rychlý a nasází jim to do hlav. Pokud by narazil na smečku psů nebo něčeho jiného, tak je v pytli. Na psy je třeba nejméně AK, protože jsou rychlí, silní a je jich hodně. Ti ale jdou hlavně po mršinách. Ani já bych neměl šanci bez dobrého samopalu. Jsou tu i horší kousky, ale ty se drží hodně v centru Zóny, kam moc šašků nechodí. I vojáci s nimi mají problémy, což je s podivem, když se jeden podívá na jejich výzbroj. Tak jsou víkendoví lovci v Zóně mezi námi "profesionály" považováni za zpestření a drobný přivýdělek. A tady se vracím zpátky ke Gregorimu. On začal přesně takhle. Přijel si jednoho dne odněkud jako všichni z dobrodruhů, kteří hledají nějaké to adrenalinové vzrušení. Jedinou vyjímkou, kterou se odlišil od davu bylo to, že mi tam zachránil kejhák. Bylo to zrovna v té chvíli, kdy jsem se dostal z anomálie a přešel jsem o svou jedinou zbraň. Šel po mně pes. Někdy se stane, že jsou samotní, většinou jsou to feny, které chrání mladé. Jiní nafoukanci by se bavili tím, jak mě ta bestie trhá na kusy aby měli mladí co skousnout. No Gregorij ji odstřelil jedinou ranou ze své kulovnice, kterou pohrdám, ale zachránila mi život. Tak jsem ho vzal do svého zapadáku, který jsem si zařídil v jednom sklepě v opuštěném polorozpadlém rodinném domku na okraji Zóny. Zůstal se mnou, a to je co říct, i po tom, když jsem mu vylíčil nevýhody jeho postoje vůči místní fauně násobené jeho neznalostí a nedostatečnou výzbrojí a výstrojí. Gregorij ale nebyl jako většina ostatních. Zůstal se mnou a sžil se s okolím tak dokonale, že ho všichni považují za domorodce. Tábor vědců byl nudný jako pokaždé, když jsem tam přišel. Vyložil jsem na stůl všechno, co nabízím. Už jsem se naučil, že nemá cenu se moc dohadovat o ceně. Když budu chtít moc, prostě mě pošlou k šípku a zadají to někomu jinému. Přišel jeden, ani nevím který, nikdy si venku nesundávají svoje obleky a sklo v masce má zrcadlový povrch, takže nikdy nevíte, kdo se na vás dívá, jestli vůbec. Prohrábl se věcmi a nabídl mi celkovou sumu. Já jsem zavrtěl hlavou a řekl mu co chci. Nešlo o peníze, ale potřeboval jsem nové filtry do masky, nějaké protiradiační preparáty, novou sadu detekčních štítků, prostě tam zůstaly dvě třetiny peněz, které mi nabídl. Naházel jsem si všechno do batohu. Než jsem vyrazil k domovu, ještě jsem si překontroloval zbraně. Jenom tak pro jistotu. Procházel jsem okolo bunkru překupníka. Nikdo už neví jak se jmenuje. Říká se mu tady Zrzku, k jeho velké nelibosti, ale za tu dobu si mohl zvyknout. Teď zrovna pase po vyhořelém palivu, nebo nejlépe plutoniu. Prý má na to kupce. Vím, kde nějaké sehnat, ale moc s tím nespěchám. Vlastně, jediné známé místo, kde se dá plutonium splašit, je mezisklad u staré elektrárny. Ten ale hlídá armáda. Jsou ale cesty, jak se tam dostat. Je to ale buď a nebo. Zrzek slibuje tučnou odměnu, ale málokomu se chce riskovat kritickou dávku radiace. Mít tak odstíněnou přepravku a ochranný oblek, tak to je jiná. Stejně bych si to ale dvakrát rozmýšlel. Překladiště je nejblíže středu Zóny jak to jenom jde. Vojáci jsou ten nejmenší problém, o který bych se staral. Jednoduše řečeno, není tam zdrávo. Domov, sladký domov. Gregorij byl doma. Tak jsem zaklepal smluvený signál. Západky na těžkých dveřích zacvakaly. Vykoukl na mě Gragoryho ospalý obličej. " Tak jak bylo?" hodil po mně otázkou jako vždycky, když jsem nějakou dobu venku, což je pokaždé, když tam jdu. " Jako bys to neznal. Sluníčko svítí, ptáčci zpívají," oklepával jsem vodu z pláště, který nosím přehozený přes sebe. Má kapuci a je velký a hlavně splývá z prostředím. U Zrzounova bunkru mě chytil déšť. Dozimetr se držel v hranici únosného rizika. Gregorij se zasmál a vrátil se ke své práci. Leštil "Bertu", onu kulovnici, kterou mi zachránil život. Má v sobě trochu sentimentu, to se mu musí nechat. Ona Berta není vlastně lecjaká kulovnice. Je to tak zvaná slonobijka. To znamená sílu a maximální účinek. Gregorimu se venku moc nedařilo. Sehnal jenom několik drobností, o kterých věděl, že je chce Zrzoun, ale moc za to nedostal. Se Zrzounem se nedá moc smlouvat, protože je tu jediný překupník. Udat se u něho dá pomalu všechno, což znamená nenaštvat si ho. Pár lidí se ho pokusilo i obrat, ale skončili jako žrádlo pro havěť. Jeho brokovnice možná vypadá jako málo účinná, ale on s ní umí. Uložil jsem si peníze, co zbyly a zjistil jsem, že pokud se něco nestane, tak mě nejspíš sežere nějaká zmutovaná potvora. Ležel jsem pod skeletem náklaďáku a díval jsem se, jak se pár hltounů potýká se smečkou psů. Byli bez šance a skončili na hromádce dříve, než se mohli pořádně zakousnout. Pár psů to odneslo, ale ostatní se nakrmili o to víc. Odplížil jsem se o kousek zpátky a dal jsem se jinudy. Hledal jsem něco určitého. Někoho určitého. Byl to jeden ze stalkerů z druhého klanu. Nebyli jsme s nimi nějak na nože, ale tohle bylo osobní. Šli jsme spolu po jednom úkolu a dohodli jsme se, že půjdeme fifty fifty. Objekt zájmu jsme našli a jak to tak chodí, on mě převezl. Vylezli jsme z kanalizace a on vzal nohy na ramena, ale až potom, co mi hodil na hlavu poklop. Teď mu ta vrátím i s úroky. Prázdný panelák je dobré místo na skrýš. To ale ví každý, tak se pokouším dělat co nejmenší hluk. Náš klan se doslechl, že ten můj "oblíbenec" půjde tímhle směrem. Jejich klan ho poslal pro nějaké akumulátory, a ty může najít tady. Můj post sousedí s místem, kde se válí hodně starých aut a sem tam i nějaký náklaďák. O tom, že čekat se vyplácí vím svoje. Přišel. Toho člověka poznám kdekoliv. Plížil se okolo zdi a hledal. Odložil batoh a vyndal kladivo, které si připnul k opasku a s puškou v ruce došel k nejbližšímu autu. Podíval se dovnitř. Popošel k dalšímu, zase nic. Dal jsem si tu práci a připravil jsem si hřiště. První akumulátor najde až poměrně daleko od svého batohu. Přikradl jsem se k jeho odloženým věcem a sebral jsem je. Odnesl jsem je ke svému batohu. Když jsem se plížil k místu setkání, zaslechl jsem zaskřípění plechu. Všechno šlo tak, jak jsem chtěl. Klepání kladívka do bakelitového krytu autobaterky bylo znamením, že můj čas nadešel. Přikradl jsem se k němu. Udělal tu chybu, že se otočil zády ke své pušce. Koupil si ji beztak za peníze, které měly být moje. Opatrně jsem ji uchopil a zvedl. Vyšlo to, nic neslyšel. Když jsem mu opřel hlaveň brokovnice o zátylek, ztuhl. Jeho oči zaletěly k místu, kde už nebyla jeho zbraň. " Rád tě zase vidím. Tu pistol nech za opaskem." Ztuhnul ještě víc. " Ruce dozadu, a pěkně pomalu." Poslouchal jako hodinky. Když měl ruce vzadu, natáhl jsem oba kohoutky a v kapsy jsem vytáhl staré policejní želízka. Připoutal jsem mu ruce k nohám, do kříže. Hezky levou k pravé a naopak. Nemá šanci se z toho dostat. " Hele, nech toho. Nebuď svině. Postrašils mě, tak fajn, vem si ten kvér a jsme si kvit." Hlas se mu trochu třásl, ale byl tvrďák a nemusel se ani moc přemáhat. " Neboj se, nechám si ji, ale je čas zaplatit úroky." Povalil jsem ho na záda a prošacoval ho do poslední kapsy. Zuřil. Jeho pohled říkal: "jenom počkej až se z toho dostanu." Problém, jeho problém ale spočívá v tom, ze on se z toho už nedostane. Když jsem měl všechny jeho věci po kapsách, nechal jsem ho kleknout. Z opasku jsem sundal starý granát. Z kapsy jsem vylovil roli lepící pásky. On už věděl co ho čeká a začal sebou házet aby se dostal pryč. Tvrďák změkl. Vrazil jsem mu granát mezi zuby a zajistil ho páskou provlečenou pod pojistkou. Teď už se regulérně zmítal. Nastavil jsem zpoždění na patnáct vteřin. Pak jsem vytáhl pojistku a odcházel jsem. " Sorry kámo, život je svině." Byla to jeho věta. Výbuch naplnil ztichlé prostranství vlnami hluku a mozkové tkáně. Dluh byl vyrovnán. inspirováno
S.T.A.L.K.E.R.: Shadow of Chernobyl
( Tak na tuhle gamesku se klepu.)
|
